Hřeben Vimy, 9. dubna 1917

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔26.11.2004 📕17.611

Úvod

Boj o hřeben Vimy 9.-12. dubna 1917 byl prvním úspěšným útokem proti německé Hindenburgově linii během 1. světové války. Hřeben Vimy v severní Francii byl jedním z nejsilněji bráněných míst na celé západní frontě a byl považován za nedobytnou pevnost. Ale vraťme se na samý začátek.

 

4. srpna 1914 vyhlásila Velká Británie válku Německu. Kanada, jako součást britského impéria, tak byla automaticky ve válce a ihned se ze všech koutů země začali hlásit dobrovolníci. Měsíc po vypuknutí války přivezlo 100 zvláštních vlaků do nového vojenského tábora u Valcartier ve státě Québec prvních 32 665 dobrovolníků. Tak začal zrod koloniální expediční armády, která na počátku čítala 3 110 profesionálních a 74 213 poloprofesionálních vojáků. Na konci první světové války měla Kanada ve zbrani 619 636 mužů, a to včetně 3 000 zdravotních sester. Malá předválečná armáda se během čtyř let dokázala rozrůst téměř desetkrát a byla to největší armáda, jakou vytvořily národy s populací menší 8 miliónů obyvatel.

Major-General Arthur Currie
Major-General Arthur Currie

Hlavním příspěvkem Kanady tomu, co bývá nazýváno „Velká válka", byl Kanadský expediční sbor o síle 100 000 mužů. Jeho příslušníci byli rozmístěni na západní frontě o délce 996 km, táhnoucí se od hranic Belgie až po hranice Švýcarska, která byla tvořena klikatými zákopy vyhloubenými v bahnité francouzské půdě. Každý den byli vystaveni kruté realitě z přítomnosti smrti, hnilobnému zápachu rozkládajících se mrtvol v „zemi nikoho", vlhku a infekcím. Po většinu této doby se frontová linie měnila jen nepatrně, s výjimkou několika stovek metrů, jejichž získání bylo podmíněno nezměrnou odvahou a urputností. Téměř po celou dobu války se vedla spíše zákopová válka nežli mobilní, která byla vedena o 20 let později a vyznačovala se velmi vysokými čísly zabitých a zraněných.

Kanadští dobrovolníci si přizpůsobili taktiku boje, aby zamezili vysokému počtu obětí, a jejich moderní přístup k vedení boje ve Francii si během války získal značnou reputaci a uznání. Během první světové války bylo 70 kanadských vojáků vyznamenáno nejvyšším vyznamenáním za statečnost, kterým byl Viktoriin kříž (Victoria Cross), a řada dalších obdržela další vyznamenání za svoji udatnost.

Ve statickém způsobu vyhlazování nepřítele si kanadský sbor získal pověst jednoho z nejefektivnějších vojenských uskupení na západní frontě, a to díky velmi odvážnému a hazardnímu ofenzivnímu způsobu vedení boje. To v plné míře kanadští vojáci prokázali v dubnu 1917 na hřebenu Vimy, jejž obsadili díky důkladnému plánování a přípravě a výsledkem čehož byl počet obětí značně pod „normálem" při podobných akcích. Vimy se stalo vrcholem kanadských úspěchů v průběhu 1. světové války.

První Kanaďané přicházejí na frontu

První kanadské jednotky dorazily do Francie v prosinci 1914 a byly tvořeny plukem Princess Patricia's Canadian Light Infantry, jehož formování bylo v Kanadě právě dokončeno a který zůstal jako součást pravidelné kanadské armády až do současnosti.

V dubnu 1915 byl tento pluk přičleněn k 1. kanadské divizi, která zaujala pozice na výběžku spojenecké frontové linie poblíž belgického města Ypres. 22. dubna použili Němci na tomto úseku bojové plyny. Jak se oblaka chlóru valila přes zákopy, spojenecká obrana se zcela zhroutila. Výsledkem byly velké mezery v obraně. Kanadské jednotky ve smrtelném nebezpečí držely své pozice poblíž výběžku a pomohly zabránit německému průlomu. O dva dny později se Němci pokusili útokem u St. Julien jednou provždy skoncovat se spojeneckým výběžkem a jejich tvrdý úder dopadl zejména na pozice Kanaďanů.

Pro Kanaďany bylo Ypres noční můrou. Vojáci byli vystaveni intenzivní dělostřelecké a kulometné palbě, vybaveni puškami, které se často zasekávaly, a často nemocní v důsledku vdechnutí bojového plynu a lapající po vzduchu skrz kapesníky namočené ve špinavé vodě nebo roušky vyrobené z bavlněných bandalírů, které používali jako improvizované plynové masky. Udržet své pozice do příchodu posil se jim však podařilo.

Začala se vytvářet trvalá pověst Kanaďanů jakožto fungující bojové síly. Sir Basil Liddell Hart, britský vojenský historik, je později nazval „jedinečně útočícími vojáky". Úspěch u Ypres si však vyžádal vysoký počet obětí - více než 6 000. Během 48 hodin přišlo malé kanadské vojenské uskupení o každého třetího příslušníka. To byla velmi chmurná předzvěst toho, co měly přinést následující boje.

Po bojích u Ypres se Kanaďané přesunuli na jih do oblasti Festubertu a Givenchy, aby se zapojili do spojenecké ofenzívy. Následující boje se odehrávaly vždy podle stejného scénáře - frontální útoky proti dobře opevněným německým pozicím hájeným kulomety. Přestože Kanaďané splnili stanovené úkoly, územní zisky byly zanedbatelné a ztráty na životech extrémně vysoké.

V Kanadě však bylo vlastenecké odhodlání a entuziasmus na vysoké úrovni, a tak byla na podzim 1915 vyslána do Evropy druhá část Kanadského expedičního sboru. Koncem roku dorazila na frontu kanadská 2. a část 3. divize. Asi 38 000 příslušníků nově vytvořeného kanadského sboru se v neutěšeném zimním počasí rozmístilo mezi St. Eloi a Ploegsteertským lesem. Kanaďané požádali o vytvoření kanadského sboru, aby jejich jednotky byly drženy pohromadě, spíše než aby byly rozděleny mezi britské jednotky po celé frontě. Tato politika, která zvyšovala morálku, byla vesměs dodržována až do konce války. Trvalý pocit jednoty, který prostoupil jednotkami kanadského sboru, byl důležitým faktorem jejich výkonnosti.

Rok 1916 s sebou přinesl bitvu na Sommě. Předtím však byli Kanaďané zapojeni do několika neúspěšných lokálních útoků v jižní části výběžku u Ypres. V průběhu první bitvy u St. Eloi dosáhly během 12 dnů nepřehledných útoků a protiútoků na bojišti plném vodou zaplněných kráterů ztráty kanadské 2. divize počtu 1 373 mužů. Zapojení 3. divize do této bitvy bylo díky silnému německému útoku, který směřoval na její pozice u kopce Sorrel, ještě dražší. Než se Němcům podařilo obsadit kopec Sorrel a kóty 61 a 62, byli obránci vystaveni silné dělostřelecké palbě, která do vzduchu metala nejen těla obránců, ale i celé kmeny stromů Sanctuarského lesa. 4th Canadian Mounted Rifles Regiment utrpěl katastrofální ztráty, které dosáhly 89% stavu jednotky. Ze 702 vojáků zůstalo pouze 76 nezraněno.

O několik dnů později Němci obsadili Hooge na meninské silnici, ale přes opakované pokusy se jim nepodařilo linii prolomit. Kanaďanům se podařilo opětovně obsadit ztracené výšiny, ovšem opět za cenu značných obětí.

Britové poté zahájili ofenzívu na Sommě s cílem pokusit se o prolomení německé linie. 1. července vyrazilo za jasného denního světla 100 000 vojáků ze svých zákopů a postupovalo napříč dělostřelbou zpustošenou zemí nikoho. Výsledkem byla jatka. 57 470 příslušníků britské armády bylo zabito, zraněno a nebo nezvěstných, a to během jediného dne!

1st Newfoundland Regiment, který byl na Sommě součástí útočících jednotek, byl při útoku na německé pozice u Beaumont Hamel prakticky vyhlazen. Jeho ztráty přesáhly 700 osob, třetina z nich byli mrtví.

Koncem srpna 1916 se kanadské divize přesunuly na Sommu, kde zaujaly pozice na linii poblíž vesnice Courcelette. Z Kanady nedávno přibyvší 4. divize zůstala na severním úseku fronty jako součást kombinovaných jednotek pod britským velením. 15. září společně zaútočily 2. a 3. kanadské divize na vesnici Courcelette a obsadily ji. V průběhu týdnů, které následovaly, útočili Kanaďané znovu a znovu, aby postoupili o pouhých několik stovek metrů přes bojiště protkané německými obrannými liniemi - Hessian, Kenora a Regina, které byly nakonec obsazeny 11. listopadu.

Během bojů na Sommě obdrželi čtyři Kanaďané Viktoriin kříž (VC). Jedním z nich byl dudák James Cleland Richardson z 16. praporu, který VC obdržel za „propískání svých kamarádů přes vrchol". Richardsonova jednotka měla velké problémy s překonáním překážek z ostnatého drátu a značný počet obětí v jejích řadách vojáky dočasně paralyzoval. V průběhu intenzivní palby osmnáctiletý voják obcházel překážky z ostnatého drátu tam a zpět, během čehož neustále hrál na své dudy. Svým chováním inspiroval ostatní vojáky, jimž se pak podařilo tyto překážky překonat a obsadit stanovené cíle svého postupu. Richardson poté odložil svůj nástroj a pomáhal zraněným kamarádům při jejich transportu na obvaziště, později se vydal zpět pro své dudy k nepřátelské linii a od té doby ho již nikdo nespatřil.

S příchodem podzimních dešťů, během nichž se bojiště na Sommě změnilo doslova v bažinu, se ofenzíva zpomalovala, až se úplně zastavila. Během pěti měsíců bojů na Sommě se fronta posunula o pouhých 10 kilometrů. Statistika těchto bojů byla strašlivá. Jatka na Sommě si na straně Spojenců vyžádala 620 000 padlých, zraněných a nezvěstných, přičemž Kanaďané zde ztratili 24 029 mužů. Němci boje na Sommě pojmenovali „Das Blutbad" - krvavá lázeň, neboť bylo zabito 235 000 jejich vojáků. Kanadský oficiální historik plukovník G.W.L.Nicholson o bojích na Sommě prohlásil: „... nemůžeme zavírat oči před takovým strašlivým hromadným masakrem." Tyto hrůzy však měly ještě trval další dva roky.


Německý pozorovací balón v oblasti Vimy

Bitva o hřeben u Vimy

Spojenci neustále se snažící o provedení významného průlomu německé fronty naplánovali další velkou ofenzívu, která měla být provedena počátkem roku 1917. Francouzi měli provést krycí útok na jižním úseku fronty mezi Reims a Soissons, zatímco hlavní úder měly provést jednotky britské první a třetí armády v okolí Arrasu. V době postupu britských jednotek podél řeky Scarpe měl současně kanadský sbor, poprvé složený ze všech čtyř divizí, posílený britskou 5. pěší divizí provést úder proti německým pozicím na hřebenu Vimy.

Hřeben Vimy, tyčící se 61 metrů nad okolní terén Douaiské planiny, byl klíčovým bodem německé obrany a představoval bránu k oblasti okupované Francie, ve které doly a továrny naplno pracovaly ve prospěch Německa. Hřeben představoval základní pilíř křižovatky hlavní Hindenburgovy linie a obranného systému vybudovaného na sever, směrem k pobřeží kanálu La Manche. Od října 1914, kdy byl hřeben obsazen, vybudovali na něm Němci řadu opevnění, aby ještě zvýšili jeho přirozenou sílu a obrannou hodnotu.

Svahy hřebenu Vimy zvýhodňovaly jeho obránce. Protože se svahy směrem na západ svažovaly poměrně prudce, řada Kanaďanů musela útočit přes otevřený terén, kde se stali ideálním cílem pro dělostřeleckou a kulometnou palbu a střelbu z pušek. Útočníci museli čelit třem hlavním obranným liniím tvořeným spletí zákopů, betonovými kulometnými posty, jež byly chráněny „živými ploty" z ostnatého drátu, a hluboko pod zemí vybudovanými kryty vzájemně propojenými komunikačními zákopy nebo spojovacími tunely. Dále zde byly pod zemí vybudovány obrovské místnosti, z nichž některé byly schopny před dělostřeleckou palbou ochránit i celé prapory německých jednotek.

Velitel kanadského sboru Lieutenant-General Sir Julian Byng naplánoval společný útok všech čtyř divizí na úseku dlouhém sedm kilometrů. Aby dosáhli pro útok stanovených cílů na odvrácené straně hřebenu, museli Kanaďané obsadit krajině dominující kóty 135 a 145, které tvořily vrchol vlastního hřebenu.

Operace byla rozdělena do čtyř fází, což bylo určeno čtyřmi zónami obrany vybudovanými Němci na hřebenu. V přesně stanovené okamžiky měly čerstvé jednotky všech čtyř divizí převzít čelo útoku od již vyčerpaných jednotek. Útok na silně opevněnou obrannou pozici Němců na severním hrotu hřebenu pojmenovanou „The Pimple" (překl. uher, pupínek), odkud bylo pod kontrolou Souchezské údolí, měl být proveden 24 hodin po zahájení hlavního útoku.

Klikni pro zvětšení
Plán útoku

Přípravy útoku na Vimy

Žádná ze spojeneckých operací na západní frontě nebyla důkladněji naplánována než tento promyšlený frontální útok na to, co se zdánlivě jevilo jako nedobytné. Hřeben Vimy byl tak důkladně opevněn, že všechny pokusy Spojenců o jeho ovládnutí skončily neúspěchem. Avšak kanadští velitelé se poučili z draze zaplacených zkušeností předchozích frontálních útoků, při kterých pěšáci utrpěli těžké ztráty. Tentokrát byly přípravy na útok velmi detailně rozpracovány. Když Major-General Arthur Currie, velitel kanadské 1. divize, řekl: „Dejte mi čas je vycvičit," velitelství kanadského sboru mu vyhovělo a nová koncepce bojového výcviku byla prováděna až k úrovni nejmenších jednotek či jednotlivých vojáků.

Na podzim roku 1916 se Kanaďané přesunuli na sever, čímž skončilo jejich utrpení na Sommě, a na pozicích západně od hřebene vystřídali britské jednotky. Nejstudenější zimu strávili Kanaďané posilováním svých pozic a prováděním čím dál tím častějších výpadů proti německým zákopům s cílem získat co nejvíce informací pro plánovanou jarní ofenzívu. Při těchto výpadech ztráty Kanaďanů dosáhly čísla 1 400, avšak informace, jež byly při těchto akcích získány, pomohly později obsadit hřeben Vimy s mnohem nižšími oběťmi.

Za kanadskými liniemi byla pomocí velkého množství barevných pásek a vlaječek vytvořena přesná kopie cílové bojové oblasti. Zde si kanadské jednotky opakovaně nacvičovaly své přesně stanovené úkoly, které jim byly určeny pro den útoku. I nejmenším jednotkám byly dány podrobné mapy, aby vojáci byli co nejdůkladněji informováni o svých úkolech a trasách útoku.

Vojenské „hornictví" bylo dlouhou dobu praktikovanou činností při bojích na hřebenu Vimy. Němečtí, francouzští a britští ženisté během doby vyhloubili pod zemí nikoho řadu tunelů, které vyplnili trhavinami, s jejichž pomocí vyhodili do vzduchu nepřátelské zákopy, následkem čehož byly na bojišti vytvořeny hluboké krátery jako nový rys bojiště. Razicí čety pracující v noci využily stávající tunely ke vzniku nové podzemní sítě tunelů pro plánovaný útok na hřeben Vimy. Rovněž vyhloubily 12 hlubokých podzemních tunelů o celkové délce více než 5 km, jimiž se útočné jednotky přemístily do svých výchozích pozic a které je chránily před dělostřeleckou palbou a zajistily bezpečný odsun raněných z bojiště. Některé tunely byly velmi krátké, avšak jeden, pojmenovaný Goodman, vyhloubený naproti farmě La Folie, byl dlouhý 1,2 km. Ve všech tunelech byly vybudovány rozvody vody a některé měly dokonce rozvody světla, pro něž byla elektrická energie zajišťována generátory. Rovněž zde byly i telefonní rozvody.

Do stěn podzemních tunelů byly vyhloubeny místnosti pro velící štáby brigád a praporů, sklady munice, komunikační centra a ošetřovny. Největší z těchto podzemních jeskyní, pojmenovaná Zivy, byla schopna pojmout celý prapor. Menší tunely vedoucí z hlavních podzemních tras směrem k frontové linii byly až do momentu zahájení útoku zataraseny a poté vyhozeny do vzduchu. V tento okamžik mohli Kanaďané vyrazit do útoku přímo na bojišti.

Labyrint tunelů a podzemních jeskyní byl jedním z nejvýznamnějších příspěvků ženistů ve válce. Rozsáhlá podzemní síť omezila počet ztrát mezi postupující pěchotou a odnášenými raněnými a umožnila přísun zásob za méně riskantních podmínek.

Kromě výstavby této sítě tunelů opravili kanadští a britští ženisté na 40 km cest v přední(?) oblasti kanadského sboru, kterou doplnili o 4,8 km dřevem zpevněných cest. Rovněž bylo opraveno 32 km kolejových drah, po kterých byla pomocí lehkých vláčků poháněných benzínovými motory nebo tažených mulami dopravována munice a další zásoby.

Útoku pěchoty předcházelo těžké dělostřelecké ostřelování zahájené 20. března, které provedlo 245 těžkých děl a houfnic a více než 600 kusů polního dělostřelectva. Na dělostřelecké baráži se dále podílelo 130 těžkých děl a 102 polních děl britských jednotek. Tento počet děl soustředěných na tak malém úseku znamenal, že jedno těžké dělo připadalo na 20 m a polní dělo na 10 m frontové linie. Hluk této dělostřelecké baráže bylo slyšet až do samotného Londýna!

2. dubna dosáhlo ostřelování německých pozic svého vrcholu. Do momentu, než vyrazila pěchota do útoku, dopadlo na nepřátelské pozice na hřebeni na milion dělostřeleckých granátů. Jeden kanadský pěšák to popsal výrokem, že dělostřelecké granáty se jim valily přes hlavu jako „voda z hadice". Přes 80 procent německých děl v této oblasti bylo objeveno leteckým průzkumem a dalšími identifikačními metodami, které měli Kanaďané dobře zvládnuté. Němci nazvali toto období „týdnem utrpení". Zákopy byly rozbity a nové dělostřelecké granáty s roznětkami zničily řadu úseků ostnatého drátu, čímž kanadským pěšákům usnadnily postup k německým pozicím při vlastním útoku.

Rovněž letecká válka sehrála u Vimy důležitou úlohu. Zatímco letecký průzkum přinášel cenné informace o pozicích nepřítele a rozmístění děl, stíhači bránili Němcům v získání jasnějších představ o spojeneckých záměrech. Německá pozorovací letadla a balóny se stávaly vyhledávaným terčem pro spojenecké stíhačky. Tato činnost byla nejenom velmi důležitá, ale i nebezpečná, neboť pozorovací balóny byly chráněny velkým počtem protileteckých děl a stíhačkami, a tak útok na ně byl vždy velmi rizikovým podnikem. Kanadský pilot Billy Bishop, který se měl stát brzy slavným stíhacím esem, zahájil v březnu 1917 svoji hvězdnou kariéru sestřelem pozorovacího balónu poblíž Vimy, za což obdržel Vojenský kříž (Military Cross).

Obsazení hřebene Vimy

V 5.30 ráno 9. dubna 1917, na Velikonoční pondělí, byla zahájena pohyblivá dělostřelecká baráž pohybující se směrem k německým pozicím na hřebenu. Za ní, za chladného severozápadního větru přinášejícího na bojiště sníh s deštěm, vyrazilo 20 000 mužů první útočné vlny čtyř kanadských divizí, při čemž jednotlivé prapory byly rozmístěny v linii jeden vedle druhého. Čelní roty, vedeny barevně označenými sloupky, překonaly dělostřelbou zdevastovanou zemi nikoho a opatrně hledaly cestu mezi krátery a zničenými zákopy. Postup pěšáků byl velice obtížný, neboť každý voják nesl nejméně 32 kilogramů výstroje plus, jak někteří vyprávěli, téměř tu samou váhu všudypřítomného bahna na uniformě a výstroji. Toto vojákům velmi ztěžovalo zdolávání hlubokých zákopů, které jim stály v cestě k jejich cílům.

Během postupu sváděli Kanaďané boje muže proti muži, ale největší ztráty jim způsobovaly silně opevněné německé kulomety na prostřední obranné linii. Zdoláním této překážky se v poledne, přesně podle plánu, podařilo třem ze čtyř kanadských divizí dosáhnout jim určené části hřebenu. V závěrečné fázi útoku byla kanadská 2. divize podporována britskou 13. brigádou, která byla pro tento úkol ke Kanaďanům přidělena a spadala pod jejich velení.

Nejdůležitějším úkolem kanadské 4. divize bylo obsazení kóty 145, nejvyššího a nejdůležitějšího místa na hřebeni Vimy. Jakmile by byla kóta 145 obsazena, získalo by kanadské velení místo, odkud by mohlo pozorovat zadní německé pozice na odvrácené straně hřebenu, na Douaiské planině, a zbývající pozice Němců na hřebeni samotném.

Z důvodu důležitosti tohoto místa obehnali Němci kótu 145 zákopy chráněnými kilometry ostnatého drátu a na zadní části hřebene podzemními kryty. Útočící brigády 4. divize byly vystaveny intenzivní palbě vedené z „uhru", dalšího z významných pozic na hřebeni, jež způsobovala těžké ztráty postupujícím vlnám pěchoty. Obnovení útoku bylo umožněno nasazením jednotek, s nimiž bylo původně počítáno pro útok na „uher". Díky nasazení čerstvé brigády do závěrečného útoku se konečně podařilo odpoledne 10. dubna vyčistit od Němců vršek kóty 145, a hřeben Vimy se tak celý dostal pod kontrolu Kanaďanů. O dva dny později jednotky kanadské 10. brigády úspěšně zaútočily na uher a obsadili ho. V té době Němci uznali ztrátu hřebene Vimy za trvalou a ustoupili o více než 3 km zpět.

Obsazení hřebene Vimy bylo jediným významnějším úspěchem ofenzívy Spojenců na jaře 1917. Ačkoliv bylo dosaženo významného taktického vítězství, nebyli Kanaďané schopni svůj úspěch rychle přeměnit ve výraznější průlom, a to zejména z toho důvodu, že se jejich dělostřelectvo topilo v moři bahna a nebylo schopno držet krok s rychle postupujícími pěšáky. Místo toho někteří kanadští dělostřelci použili ukořistěná německá děla, se kterými dříve cvičili střelbu.

Kanadští pěšáci útočili na německá kulometná hnízda, která byla největšími překážkami v jejich postupu, s neuvěřitelnou odvahou, díky níž zachránili řadu životů svých kamarádů. Čtyři Kanaďané obdrželi za svoji statečnost při dobývání hřebenu Vimy nejvyšší vyznamenání - Viktoriin kříž. Tři z nich byli vyznamenáni hned první den útoku.

Vojín William Milne z 16. praporu obdržel VC, když se připlížil k německému kulometnému hnízdu, jež pálilo na postupující Kanaďany, zasypal obsluhu kulometu granáty a obsadil ho. Později objevil další německý kulomet, jehož obsluhu zabil a opět ho obsadil. Krátce poté však byl sám zabit. Místo hrobu vojína Milna není známo.

Lance-Sergeant Ellis Sifton z 18. praporu osamoceně napadl kulometný post, vskočil do zákopu, kde byl tento ukryt a jeho obsluhu pobil. Krátce poté spatřil skupinu Němců postupujících zákopy. Zahájil na ně palbu a dokázal je zadržet do chvíle, než dorazili jeho kamarádi. Bohužel však jedna z jeho obětí po něm z posledních sil vystřelila. Sifton padl mrtev.

Během bojů o kótu 145 kapitán Thain MacDowell od 38. praporu vstoupil do nepřátelského podzemního krytu, kde lstí zajal 77 pruských gardistů a dva kulomety, když tvrdil, že ho následuje velká jednotka. Jeho „velká" jednotka však ve skutečnosti čítala pouhé dva muže. MacDowell již předtím během bojů na Sommě obdržel Distinguished Service Order.

Čtvrtý VC obdržel vojín John Pattison od 50. praporu za statečnost, kterou prokázal 10. dubna, když byla jeho jednotka při postupu odstřelována německým kulometem. Pattison vyrazil kupředu. Přebíhal z jednoho kráteru do druhého, až se dostal na vzdálenost 30 metrů od německého kulometného hnízda, které zasypal ručními granáty. Poté vyrazil s nasazeným bajonetem a zabil zbývajících pět Němců. Pattison zahynul o dva měsíce později.

Ze čtyř vyznamenaných Kanaďanů řádem Victoria Cross za boje u Vimy přežil válku jako jediný pouze MacDowell a stal se po válce plukovníkem.

U Vimy příslušníci kanadského sboru obsadili více území, zajali více zajatců a ukořistili více děl než při jakékoliv britské ofenzívě podniknuté v uplynulých dvou a půl letech války. Jednalo se o nejúplnější a nejvýraznější bojové střetnutí Velké války a největší vítězství Spojenců do té doby. Kanaďané názorně demonstrovali, že jsou jedním z nejvýraznějších bojových uskupení na západní frontě a mistři ve vedení ofenzivního způsobu boje.

Kanadské vítězství u Vimy přišlo rychle, ale nebylo beze ztrát. Kanadské ztráty činily 10 602 mužů, z toho bylo 3 598 mrtvých. Zejména první útočné prapory utrpěly značné ztráty. Žádná úroveň ztrát nemůže být nikdy nazvána „akceptovatelnou", ale ty u Vimy byly výrazně nižší nežli strašlivý průměr řady spojeneckých ofenzív na západní frontě, včetně předchozích útoků na hřeben Vimy. Dřívější boje Francouzů, Britů a Němců o hřeben si vyžádaly nejméně 200 000 obětí. Pečlivá příprava útoku velitelem kanadského sboru, Sirem Juliánem Byngem, a jeho pravou rukou, Sirem Arturem Curriem, výrazně snížila počet ztrát na kanadské straně. Ztráty německé 6. armády generála Ludwiga von Falkenhausena se odhadují na 20 000 mužů. Do zajetí padlo asi 4 000 německých vojáků.

Kanadský úspěch u Vimy znamenal pro Spojence bod obratu ve válce. O rok a půl později byla 1. světová válka u konce. Příspěvek Kanady ke konečnému vítězství, který byl korunován úspěchem u Vimy, jí zajistil samostatný podpis na Versailleské mírové dohodě, která válku ukončila.

SLOŽENÍ KANADSKÝCH JEDNOTEK PŘI ÚTOKU NA HŘEBEN VIMY

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔26.11.2004 📕17.611

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře