GBU-28 Bunker Buster - Zázraky na počkání

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔16.11.2004 📕27.359

Mohlo by se zdát, že bomby s koncovým navedením a hmotností přes 1000 kg jsou dostatečně účinným prostředkem na všechny cíle. Proto ani vojenští plánovači netlačili výrobce do vývoje leteckých bomb větší ráže. Když se ukázalo, že to není úplně pravda zůstávalo na vývoj velmi málo času. Nakonec byla přes dvě tuny vážící GBU-28 zhotovena v neuvěřitelně krátkém termínu.

Když plánovači CENTAF v Rijádu vybírali potenciální cíle v Iráku a Bagdádu, tj. v srpnu 1990, objevil se na seznamu i bunkr nejvyššího velení nacházející se na letecké základně přibližně 27 km severozápadně od Bagdádu. Cíl označovaný Taji Nr.2 byl objekt zodolněný armovaným betonem a od začátku „byl podezřelý“ z toho, že standardním řízeným bombám z arzenálu USAF a USN odolá. Proto bylo AAC na základně Eglin, konkrétně skupina vedená Maj. Steve Pearcem, vyzváno, aby nalezlo řešení. Inženýr Al Weimorts vytvořil první předběžné náčrty a výpočty možného řešení, ale tím všechno utichlo. Prozatím.

Arzenál osmdesátých let

Pro zničení zodolněného objektu není nutné velké množství trhaviny ale je jí nutné umístit dostatečně přesně a dostatečně hluboko pod jeho povrch.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byly nejtěžšími leteckými bombami v arzenálech USAF, USN a USMC dvoutisíci liberky (přibližně 1000 kg). K dispozici byla dvě těla, Mk.84 umožňující postavit běžnou tříštivo-trhavou (GP) bombu a průbojné BLU-109/B. Obě těla se značně liší konstrukcí.

Tělo BLU-109/B je tlustostěnné těleso z tvrzené oceli 4340 s vlastní hmotností 632,1 kg vyplněné 243,2 kg trhaviny AFX 708. Speciální tvar přídě je optimalizován nikoli pro minimální aerodynamický odpor ale pro minimální odpor při penetraci betonu. Cílem je aby trhavina byla dopravena co nejhlouběji a rázová vlna vyvolaná výbuchem, šířící se uvnitř materiálu způsobila co největší strukturální poruchy. Z toho důvodu se používají pouze zapalovače se zpožděním. Tělo je proti GP bombám štíhlejší (6:1) a má podstatně menší podíl trhaviny (36%).

Obě těla patří do třetí generace LGB Paveway III. Tato „stavebnice“ umožňuje vzájemnou kombinací různých naváděcích jednotek GCU, těl bomb s různou hmotností a konstrukcí, různých typů zapalovačů a stabilizátorových skupin BSU vytvořit bomby jejichž účinek a trajektorie letu je ideální pro likvidaci vybraného cíle.

Připojením těchto doplňků dosáhne celková hmotnost bomby mezi 986,4 kg -1068,2 kg podle typu. I když se hlavně v případě BLU-109/B jedná o velmi účinnou zbraň proti zodolněným objektům, potvrdilo se podezření plánovačů, že na zničení Taji Nr.2 stačit nebude.

Dvoutísíci liberky nestačí

Bunkr byl do 21. ledna 1991 minimálně třikrát zasažen bombami GBU-27/B shozenými F-117 Nighthawk ale z BDA a odposlechu bylo zřejmé, že objekt zničen nebyl. GBU-27/B je řízená bomba vytvořená spojením těla BLU-109/B s naváděcí a řídící jednotkou WGU-25/B nebo WGU-39/B, dnovým zapalovačem FMU-143 a stabilizátorovou skupinou BSU-88/B.

Bylo jasné že 2000 liberky jsou slabé. Práce na vývoji silnější zbraně najednou nabraly horečné tempo. Byla zalarmována skupina techniků od firmy Lockheed, která měla zkušenosti s konstrukcí a testováním účinků průbojné BLU-109/B. Jejich návrh byl prostý. Je potřeba zvýšit tloušťku stěny těla a přitom příliš nezvyšovat jeho průměr, protože by prudce vzrostl odpor při pronikání armovaným betonem. Výsledkem bylo těleso se štíhlostí zhruba 10:1 a vnějším průměrem do 40 cm. Kromě toho bylo nutné brát do úvahy, že plánované nosiče F-111F a F-15E mají také své limity co se rozměrů munice týká. Původně se uvažovalo o použití stabilizátorové skupiny BSU-84/B, která po rozevření dává bombě klouzavost 5, ale právě kvůli omezeným rozměrům nosičů nakonec musely stačit BSU-88/B používané na bombách GBU-27/B, které také měly problém s tím, aby se „vměstnaly“ do „těsných“ pumovnic F-117. Po drobných úpravách byly přeznačeny na BSG-92/B.

Kouzlo improvizace

Konstrukce nové zbraně nebyla vůbec jednoduchá. Výpočet a návrh licí formy, její výroba a odlití modelu z ušlechtilé oceli byla normálně práce na měsíce. Jenže tolik času nebylo. Ale jako mnohokrát předtím prokázali technici od Lockheeda neuvěřitelnou tvůrčí invenci. Jeden z nich byl veteránem U.S. Army. Vzpomněl si, že ve skladišti Latterkenny v Pensylvánii by měly být uloženy staré vyřazené armádní 203,2 mm (8 palcové) samohybné houfnice M110, používané už za války ve Vietnamu. Samotný dělostřelecký prostředek byl vcelku nezajímavý, ve skladišti ležel ladem dost dlouho a naděje na to, že se najde nějaký kupec byla vcelku mizivá. Ale co bylo podstatné? Hlavně houfnic byly vyrobeny ze stejné oceli 4340 jako průbojné BLU-109/B a také vnější a vnitřní průměry přibližně odpovídaly požadavkům. Stačilo vyříznout patřičně dlouhý kus a obrobit ho do požadovaného tvaru.

1. února byly první hlavně přepraveny do Watervliet Army Arsenal ve státě New York. Mezitím inženýři propočítávali přesný tvar těla bomby tak, aby se vešli do obrysu daného vnějším průměrem hlavně. Staré hlavně byly opracovány do podoby těla průbojné bomby, s vnějším průměrem 368,3 mm (14,5 palce) a tloušťkou stěny 82,55 mm, které dostalo označení BLU-113/B a později i přívlastek „Super Penetrator“. Obrobek měl vlastní hmotnost 1702,8 kg.

To už se psal 12.únor 1991. Teď by li na řadě inženýři firmy Texas Instruments. Jejich úkolem bylo upravit software řídící jednotky tak, aby zvládl odlišnou balistiku tělesa s jinými „proporcemi“ a více než dvojnásobnou hmotností proti původní BLU-109/B.

Další problém. Jediný dostupný aerodynamický tunel, kde bylo možné provést potřebná měření byl v areálu firmy LTV/Vought. A jediný volný termín byl víkend 16. a 17. 2.1991. „Předbíhat“ se nesmělo, aby celý projekt nebudil zbytečnou pozornost.

Během čtyř dnů musel být zhotoven přesný model v měřítku 1:1,33 včetně naváděcí hlavice a stabilizátorové skupiny. Větší se do tunelu nevešel. Testy probíhaly celý víkend. Poslední měření skončila až v pondělí ráno a výsledky nebyly nijak povzbudivé. Na úpravě software řídícího systému museli inženýři TI pracovat celý následující týden v nepřetržitých, 24 hodinových, směnách.

Navíc všechny doposud odvedené práce byly, jak se říká „na dobré slovo“, bez jakékoli oficiální objednávky ze strany USAF. Oficiální objednávka na GBU-28/B (oficiální označení celé bomby) dorazila až v úterý 19. února. Obě firmy, Lockheed i Texas Instruments, měly konečně jistotu, že za svou práci dostanou i zaplaceno.

Původní objednávka pro Texas Instruments zněla na dvě naváděcí hlavice, ale 22. února byla rozšířena na čtyři. Dvě pro zkoušky na letecké střelnici poblíž Nellis AFB, dvě pro „ostréGBU-28/B určené pro použití v Zálivu. Jako základ nakonec nebyly použity naváděcí hlavice generace Paveway III, ale o generaci starší AU-169E/B používané na bombách GBU-10E/B Paveway II. Po přeprogramování dostaly označení WGU-36A/B.

Ruční práce

Mezitím zaměstnanci laboratoří AFRL, konkrétně sekce HERD, zrentgenovali obrobky těl prvních dvou „ostrých“ bomb a ručně je vylévali 293 kg Tritonalu 80/20. Tato výbušnina je tvořená 80% TNT a 20% hliníkového pojiva. To neslouží ke zvyšování účinnosti, ale jako flegmatizátor, zvyšující odolnost proti požáru. Přitom byly bomby z větší části zakopané ve svislé poloze v zemi před laboratoří.

20. února proběhl první vzlet F-111F s nekompletní bombou (chyběla funkční naváděcí hlavice, výbušnina a zapalovač) pro ověření letových vlastností nosiče s novou výzbrojí.

Mezitím inženýři Texas Instruments dokončili první naváděcí hlavice a letecky je dopravili na Nellis AFB.

24. února bylo možné provést první zkušební odhoz. Čas kvapil a USAF chtěla mít jistotu, že všechno funguje jak má a že nepožene své piloty „nasazovat krk“ do akce, která nakonec nevyjde kvůli nefunkční bombě. Sestavená GBU-28/B (tělo BLU-113/B s naváděcí a řídící jednotkou WGU-36A/B a stabilizátorovou skupinou BSG-92/B) byla podvěšena na F-111F. Letoun nalétl na cílovou plochu a odbombardoval. Bomba se zaryla do plachtami vyznačeného cíle, v tvrdém povrchu pouště, více než 30 m hluboko, přestože byla zatím bez výbušniny. Vyprostit ji pro kontrolu stavu se nikdo ani nenamáhal.

Dvě těla BLU-113/B naplněná Tritonalem 80/20 byla již 25. února dopravena se všemi dalšími komponenty na základnu Eglin. Tam byly zkompletovány obě „ostréGBU-28/B, na jejichž těla napsali své pozdravy Saddámovi téměř všichni, komu prošly rukama.

Kompletní bomby naloženy na paletu a na palubě speciálně vypraveného C-141 Starlifter odeslány do Zálivu, personálu 48. TFW. Na základně Táif C-141 přistál 27. února.

26. února proběhl ještě poslední test tentokrát na střelnici Holloman v Novém Mexiku. Testovala se průraznost BLU-113/B v betonu. Tělo bomby bylo upevněno na vozík poháněný raketovým motorem a urychleno proti betonové stěně. Po uvolnění zámků bez problémů prorazilo 6,7 m betonu bez toho, že by došlo k poškození pláště. Tím byly zkoušky definitivně ukončeny. Další informace mělo přinést až bojové nasazení.

Zasloužený úspěch

Podle výzvědných služeb mělo být celé vrchní velení irácké armády velmi pravděpodobně soustředěné právě v podzemním bunkru Taji Nr.2. CENTAF dal povel k útoku.

Dvě F-111F dostaly pod levé křídlo GBU-28/B a pod pravé GBU-24A/B pro vyrovnání hmotnosti. Přesto letadla „visela“ vlevo kvůli dvojnásobné hmotnosti GBU-28/B.

Vzlet proběhl v noci z 27. na 28. února 1991.

Záměrným bodem pro WSO byl otvor větrací šachty. Minimálně jedna z bomb dokázala strop bunkru prorazit a expolodovat uvnitř, což potvrdil videozáznam.

Mezi zahájením prací a úspěšným bojovým použitím GBU-28/B, které po úspěšném nasazení nikdo neřekl jinak než „Bunker Buster“, uběhlo pouhých 28 dní.

 

Vyšlo v časopise ATM 2004/04

 

Prameny:
Clancy Tom: Fighter wing ISBN 0-42514-957-7
Davies Steve: F-15E units in combat ISBN 1-84176-909-6
Jane´s air launched weapons ISBN 0-7106-0866-7
Kinzey Bert: F-111 In detail&scale ISBN 0-8168-5014-3
Periodika: Air International, Flight, Air Enthusiast, Code One
Web: www.fas.org
Foto: USAF, Archiv

TTD GBU-28/B

Operační způsobilost 27. 2. 1991
Celková hmotnost 2136,4 kg
Hmotnost těla 2002,2 kg
Hmotnost výbušniny 293 kg
Průměr těla 368 mm
Délka 3886 mm
Tělo BLU-113/B
Naváděcí a řídící hlavice WGU-36A/B
Stabilizátorová skupina BSG-92/B
Dnový zapalovač FMU-143
Taktické nosiče F-15E, F-111F*

*do svého vyřazení

AAC (Air Armaments Center) - Středisko pro leteckou výzbroj USAF

AFB (Air Force Base) - Základna USAF (základny USN se označují NAS Naval Air Station)

AFRL (Air Force Research Laboratory) - Výzkumná laboratoř USAF

BDA (Bomb Damage Assessment) - Vyhodnocení škod způsobených bombardováním

BSU (Bomb Stabilisator Unit) - Stabilizátorová skupina

CENTAF (Central Command Air Forces) - Ústřední velitelství vzdušných sil

GBU (Guided bomb unit) - Řízená letecká bomba

GCU (Guidance and Control Unit) - Naváděcí a řídící jednotka

GP (General Purpose) - Bomba pro všeobecné použití je doslovný překlad amerického termínu, u nás je běžnější klasifikace podle účinku tj. tříštivo-trhavá bomba

HERD (High Explosives Research and Development facility) - Sekce výzkumu a vývoje silných výbušnin

Klouzavost - Poměr prolétnuté vzdálenosti a vstupní výšky při určité rychlosti. 5 znamená, že prostředek shozený z výšky 1000 m dolétne na vzdálenost 5000 m.

LGB (Laser Guided Bomb) - Laserem naváděná bomba

TFW (Tactical Fighter Wing) - Taktické stíhací křídlo je doslovný překlad, ale v našich podmínkách některé letouny podle americké terminologie označované fighter spadají spadají do kategorie stíhacích bombardérů (konkrétně i F-111)

USAF (United States Air Force) - Vzdušné síly (letectvo) USA

USMC (United States Marine Corps) - Námořní pěchota USA

USN (United States Navy) - Námořní síly (námořnictvo) USA

WSO (Weapon system Office) - Operátor zbraňových systémů, druhý člen osádky slangově nazývaný „wizzo“ (kouzelník)

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔16.11.2004 📕27.359

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře