Vývoj římského republikánského zřízení (7)

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔16.11.2004 📕13.086

Římská republika kolem roku 100 př.n.l.

Dostáváme se ke konečné podobě římských republikánských institucí. Pokusím se zrekapitulovat, jak vypadala správa římské republiky ve své vrcholné podobě na přelomu 2. a 1. stol. př.n.l:

Prvním stupínkem politické kariéry, který absolvovali prakticky všichni příslušníci nobility, byl úřad vojenského tribuna (tribunus militium). Každoročně bylo centurijním shromážděním (comitia centuriata) voleno 24 mužů, kteří byli po šesti přiřazeni ke každé ze čtyř konsulských legií, které se zpravidla stavěly (většinou jich působilo víc). Konsul si mohl některé tribuny sám vybrat, čímž obešel proces jejich volby. Tribunové byli mladí muži ve věku kolem 25 let, kteří v legii plnili různé velitelské úlohy (jejich nadřízeným byl legát, velitel celé legie, a konsul, velitel celého vojska; ve starších dobách neexistovala funkce legáta a vojenští tribunové tak veleli celé legii společně; tehdy se jimi však pravděpodobně nestávali mladí muži na počátku politické kariéry, nýbrž naopak zkušenější muži s dobrými vojenskými schopnostmi).

Následující příčkou politické dráhy byl úřad aedila (pro plebeje plebejského, pro patricije kurulského). Ten sice nebyl součástí cursu honorum, nicméně stal se důležitým předpokladem toho, aby na ni mohl mladý politik vstoupit. Plebejští aedilové byli voleni plebejským shromážděním (concilium plebis), kurulští aedilové sněmem tributním (comitia tributa). Úřad, jehož náplní bylo kromě udržování pořádku ve městě hlavně konání různých slavností a her, byl skvělou příležitostí zviditelnit se a zapsat do povědomí občanů. Aedilové často pořádali nákladné hry financované především ze vlastních zdrojů, čímž se zpravidla značně zadlužili. Věděli však, že v případě dalších politických úspěchů budou mít možnost své dluhy splatit.

Existovala ještě jedna možnost jak se politicky zviditelnit - tu však mohli využít pouze plebejové. Úřad tribuna lidu se svou obstrukční mocí poskytoval mladým ambiciózním politikům příležitost být viděn, zapojit se do nejvyšší politiky a upozornit na sebe. Tato moc byla využívána mimo jiné různými populisty a demagogy. Tribunů lidu bylo plebejským shromážděním postupem času voleno až deset a někteří tribunové pracovali tak říkajíc ve službách některého z jiných vlivných politiků - svým právem veta mohli zamezit čemukoliv, co jejich patronovi nevyhovovalo, a lidovému shromáždění mohli předkládat potřebné zákony.

Následoval úřad quaestora (i když ten mohl aedilskému mandátu i předcházet). Byl to první stupínek cursu honorum, což zároveň znamenalo, že zvolení quaestoři byli (od Sullovy reformy roku 81 př.n.l. již automaticky a okamžitě po zvolení) kooptováni do senátu. Minimální věk pro jejich zvolení byl 25 let, ideální pak mezi 27 a 30 lety. Vzhledem k tomu, že quaestorů bylo deset, prošlo tímto úřadem ještě relativně mnoho mužů. Počet těch, kteří mohli v politické kariéře pokračovat na vyšších stupních, se pak snižoval. Úřad quaestora byl tedy pro mnohé politiky konečnou; i ti však již měli podle zvyklostí své místo v senátu.

Další příčkou cursu honorum byl úřad praetora, první úřad s imperiem. Těch bylo každoročně voleno centurijním shromážděním (comitia centuriata) od roku 197 př.n.l. šest. Na přelomu 2. a 1. stol. př.n.l. už nebyli vysíláni do jednotlivých provincií jako jejich správci, ale věnovali se výhradně svým dalším povinnostem - praetor urbanus (městský praetor) rozhodoval soudní pře římských občanů, praetor peregrinus rozhodoval spory, v nichž aspoň jedna strana nebyla římským občanem. Ostatní praetoři působili jako pomocníci konsulů v oblasti práva. Teoreticky též mohli velet armádám, i když to nebylo příliš časté. (Od Sullových reforem z roku 81 př.n.l. pak praetorů bylo již osm, tvořili kolegium, ve kterém měl každý svůj obor působnosti, a nesměli opustit město Řím na více než deset dní).

Po složení úřadu se z praetora stával propraetor - správce některé z relativně klidných provincií. Tento úřad byl příležitostí finančně si polepšit - například konečně splatit dluhy z počátků kariéry. I o čestném správci provincie se jaksi předpokládalo, že odejde o poznání bohatší, než přišel (nečestní však mohli skončit i u soudu; existovala hranice, za kterou senát a lid římský své zástupce nebyl ochoten nechat zajít).

Nejvyšší příčkou cursu honorum pak byl úřad konsula. Věkovou hranicí se postupně stalo 42 let, dvojice konsulů byla nejvyššími státními úředníky (ve vládě se střídala po měsíci, nicméně s rozhodnutími museli souhlasit oba konsulové). Konsulové vedli armády ve válkách, působili jako nejvyšší soudci, svolávali senát a předkládali zákony ke schválení lidovému shromáždění - teoreticky měl konsul pravděpodobně právo předložit zákon ke schválení kterémukoliv z nich (není jasné, kdy jej získal), zpravidla však využíval comitia tributa nebo concilium plebis. V případě, že konsul během svého mandátu zemřel nebo padl, mohl senát jmenovat náhradního konsula (tzv. consul suffectus), který, ač nebyl volen, měl stejné pravomoci jako volený konsul. Jindy ovšem senát ke jmenování náhradního konsula nepřistoupil a do konce roku vládl pouze jeden konsul; není zcela jasné z jakého důvodu.

Po skončení konsulátu se odstupující dvojici politiků dostává titul prokonsula a každému je svěřena některá z problémových provincií - další to příležitost nabýt větší slávy a bohatství. Provincie, které byly svěřovány prokonsulům, byly určeny senátem a zpravidla to byly ty dvě z nich, které byly nejneklidnější nebo byly dobyty jako poslední. Na přelomu 2. a 1. stol. př.n.l. to byla například provincie Africa (zhruba dnešní Tunisko; získána po zničení Kartága roku 146 př.n.l.) a Asia Minor (Malá Asie; získána roku 133 př.n.l.). Pokud se oba prokonsulové se souhlasem senátu o jejich rozdělení nedohodnou, přijde ke slovu los.

Kromě toho každému muži, který někdy v životě zastával funkci konsula, náleží čestný titul konsulára.

Konsulárové se pak mohli ucházet o nejvyšší poctu republikánského Říma - úřad censora, případně mohli být v době ohrožení jmenováni diktátorem (poslední regulérní diktátor v římské historii zastával svůj úřad za druhé punské války v roce 205 př.n.l.; v roce 82 př.n.l. byl diktátorem (navíc doživotním) jmenován Lucius Cornelius Sulla, avšak bez oprávněného důvodu - vnější nebezpečí Římu už dávno nehrozilo). Ani censorský, ani diktátorský úřad není součástí cursu honorum.

Všichni muži, kteří dovedli svoji politickou kariéru minimálně ke quaestorskému úřadu, byli, jak jsem se již zmínil, členy senátu, pro který je 2. století př.n.l. "zlatým věkem" jeho moci. Jeho edikty zvané senatus consultum jsou pro římskou republiku závazné, avšak nemají platnost zákona (přijetím zákona o dané záležitosti je může lidové shromáždění zvrátit; tato praxe se však začala používat až od 2. stol. př.n.l., do té doby byla usnesení senátu zpravidla bezvýhradně respektována). Nejvyššího významu mezi římskými lidovými shromážděními pak nabývá concilium plebis a comitia tributa jako shromáždění zákonodárné, i když nejvyšší úředníky (praetory, konsuly i censory) volí stále comitia centuriata.

1. století př.n.l. je pak, až na dočasný Sullův pokus o jeho upevnění (zmiňované reformy z roku 81 př.n.l.), dobou postupného rozkladu systému prostřednictvím ignorování jeho základních pravidel, který vrcholí po Caesarově zavraždění oficiálním vznikem 2. triumvirátu (43 př.n.l.), tedy vlády tří mužů - Gaia Octaviana, Marca Antonia a Aemilia Lepida, z nichž poslední byl své moci zbaven nekrvavě a poměrně brzy (36 př.n.l.); zbylí dva se o vládu nad římskou říší utkali v občanské válce, která skončila roku 29. př.n.l. vítězstvím Gaia Octaviana, jenž následně (27 př.n.l.) získává titul Augustus a stává se jediným vládcem Říma. Římská republika tak zaniká, nastupuje císařství. Příčiny zániku republiky zasahují široké spektrum sociálních jevů od rychlého rozpínání říše přes agrární reformy až po Mariovu reformu vojska a nejsou předmětem tohoto článku. Zjednodušeně se dá říci, že republikánské zřízení vzniklé v malém městském státě už nebylo vyhovující pro správu obrovské říše rozprostírající se přes většinu známého světa.

Dovolím si na závěr ještě jednu poznámku. Často se uvádí, že existovalo omezení ustavující, že stejná osoba může konsulský úřad zastávat opakovaně nejdříve deset let od předchozího. Ve starších dobách bylo obvyklé, že významní politici zastávali nejvyšší úřad i několikrát v krátké době, či dokonce několikrát po sobě (ještě na přelomu 3. a 2. století to bylo zjevně zcela běžné), a prostým nahlédnutím do seznamu římských konsulů je možno zjistit, že ještě roku 152 př.n.l. zastával úřad konsula stejný muž jako roku 155 př.n.l. Mezi léty 155 př.n.l. a 104 př.n.l. se pak ani jednou nevyskytuje stejné jméno - žádný z konsulů tento úřad nezastával opakovaně. V letech 107 př.n.l. a 104 - 100 př.n.l. pak byl konsulem opakovaně Gaius Marius, čímž bylo zmiňované pravidlo velice výrazně porušeno (šlo o výjimečný stav vzniklý ohrožením Říma germánskými kmeny, které vpadly do Itálie, a především neschopností římských velitelů tomuto vpádu čelit; po sérii vojenských katastrof se role zachránce Říma ujímá populární velitel Gaius Marius). V 1. století př.n.l. se pak římská republikánská správa postupně hroutí a čím dál častěji jsou porušována i mnohem závažnější ustanovení. Znamená to, že pravidlo o desetileté prodlevě mezi dvěma konsuláty v římských dějinách mohlo platit maximálně půl století, a pokud by zmiňovaný případ z let 155/152 př.n.l. byl jeho porušením, maximálně století (ovšem v tom případě jeho porušení nebylo nijak velkým problémem, a tak vyvstává otázka, jak velký význam takové pravidlo potom vlastně má). Podle mého názoru se tak toto omezení, velmi hojně citované, poněkud přeceňuje.

Hlavní prameny
Zamarovský, V.: Dějiny psané Římem
Kincl, J., Urfus, V.: Římské právo
McCullough, C.: První muž Říma a navazující díly ságy - glosáře

www.roman-empire.net
1911encyclopedia.org (internetová encyklopedie)
www.kleio.cz
Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔16.11.2004 📕13.086

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře