Vývoj římského republikánského zřízení (4)

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔16.11.2004 📕15.057

Seriál

  1. Vývoj římského republikánského zřízení (1)
  2. Vývoj římského republikánského zřízení (2)
  3. Vývoj římského republikánského zřízení (3)
  4. Vývoj římského republikánského zřízení (4)
  5. Vývoj římského republikánského zřízení (5)
  6. Vývoj římského republikánského zřízení (6)
  7. Vývoj římského republikánského zřízení (7)

Podobné články

Další články autora

Raná republika (509 - 400 př.n.l.)

Základním motorem vývoje římské společnosti v nejstarších dobách bylo nerovnoprávné postavení patricijů a plebejů. Zatímco patricijové rozhodovali o většině státních záležitostí, plebejové byli sice osobně svobodnými, avšak podřízenými občany římské republiky. Veškeré úřady byly přístupny pouze patricijům, plebejové neměli pochopitelně své zastoupení ani v senátu, a tak mohli římskému státu pouze sloužit (například ve vojsku), na jeho řízení však neměli prakticky žádný vliv. Nedlouho po vzniku republiky - roku 494 př.n.l. - jim však došla trpělivost a jejich nespokojenost vyvrcholila takzvanou první secesí (od secessio - odstoupení, odstěhování se, oddělení). Plebejové opustili Řím a ostentativně se usídlili na nedaleké hoře Mons Sacer. V Římě zavládlo zděšení. Mimo jiné i proto, že plebejové tvořili podstatnou část římské armády a Řím byl, jako obvykle, zrovna ve válce (tentokrát s Latinskou Ligou). Senát vyslal k plebejům vyjednavače.

Podle tradice plebeje přiměl k návratu bajkou o hádce žaludku se zbytkem těla a plebejové se vrátili do Říma. Ve skutečnosti to však tak snadné nebylo - podmínkou jejich návratu bylo vytvoření několika nových plebejských institucí. Vznikl tak plebejský sněm - concilium plebis (o jeho výjimečném postavení svědčí i jeho název, který neobsahuje obvyklé "comitia"). Byl organizován stejně jako comitia tributa, avšak zasedali na něm pouze plebejové (pravděpodobně to byl tedy jakýsi "podsněm" comitia tributa tvořený jen jeho plebejskou částí). Přijímaly se na něm zákony platné pouze pro plebeje, tzv. plebiscita, a plebejové zde rovněž volili ze svých řad dva úředníky, tribuny lidu (tribunus plebis). Funkcí tribuna lidu bylo chránit plebeje před zvůlí patricijů; jeho dům stejně jako jeho úřadovna (Basilica Porcia) musely být ve dne v noci otevřené, aby v nich mohl najít azyl kdokoliv, kdo o něj požádal. Tribun lidu neměl sice žádnou výkonnou moc, nicméně disponoval mocí obstrukční, známou jako právo veta (Římané používali pojem intercessio) - tribun lidu mohl vetovat jakékoliv rozhodnutí kteréhokoliv římského úředníka či orgánu (s výjimkou diktátora), domníval-li se, že škodí plebejům. Tribun lidu byl osobně nedotknutelný a měl právo zatknout jakéhokoliv úředníka, který by se pokoušel bránit mu ve výkonu moci, a případně ho odsoudit až k trestu smrti. Nesměl během výkonu svého úřadu vyjet z Říma dál než za první milník (milníky byly sloupy vztyčované podél římských cest k označení vzdáleností), neboť za ním přestávala jeho pravomoc platit.

Kromě tribuna lidu byl ustanoven ještě další nový úřad - aedil. Dva aedilové byli též každoročně voleni plebejským shromážděním a zastávali funkci pomocníků tribunů lidu. Jejich hlavní starostí byla péče o Cereřin chrám na Aventinu, který se stal jejich posvátným střediskem (Ceres byla mimo jiné bohyní úrody), starali se též o prosazování plebiscitů (nařízení přijatých plebejským shromážděním). Jejich pole působnosti se později rozšířilo na všechny veřejné budovy ve městě, starali se o udržování veřejného pořádku, dohlíželi na správné míry a váhy a na poctivost obchodníků, byli zodpovědní též za pořádání různých her a slavností - všechny tyto pravomoci získali však až postupem doby, původně byli aedilové jen méně významnými pomocníky tribunů lidu.

Nápadná je podobnost mezi patricijskými úředníky - dvojicí praetorů a dvojicí jim podřízených quaestorů - a novými plebejskými magistráty - dva tribuni lidu a jim podřízení aedilové. Rozdíl ve významu a moci je však propastný.

Je nutno podotknout, že k secesím plebejů došlo v historii rané římské republiky několikrát (pravděpodobně třikrát - v letech 494 př.n.l., 449 př.n.l. a 287 př.n.l., některé prameny hovoří až o pěti secesích) a některé z výše uvedených novinek mohly být do římského systému státní správy zavedeny později. Samotný úřad tribuna lidu a concilium plebis (nebo jeho zárodek) vznikly pravděpodobně už roku 494 př.n.l. (objevuje se též údaj 471 př.n.l.), avšak moc tribunů lidu vzrůstala postupně až do roku 367 př.n.l. (viz dále); jejich počet byl také někdy během této doby zvýšen na deset.

Dalším mezníkem ve vývoji římské republiky je rok 451, respektive 449 př.n.l. Nespokojenost plebejů s mocí patricijů nad jejich osudy vzrůstala a hlavním problémem se ukázalo zvykové právo, podle kterého se rozhodovaly spory mezi obyvateli. Toto právo bylo vykládáno k tomu oprávněnými úředníky čili výhradně patriciji. Vůči plebejům to bylo nespravedlivé a roku 451 př.n.l. padlo rozhodnutí sepsat římské zákony. Comitia centuriata namísto dvou praetorů zvolilo deset ctihodných patricijů, jejichž úkolem bylo písemně zaznamenat římské zákony platné pro veškeré občany. Tito muži se nazývali decemviri neboli deset mužů (plný titul zněl decemviri legibus scribundis - deset mužů k sepsání zákonů) a roku 451 př.n.l. zároveň zastávali funkci nejvyšších úředníků republiky. Římané se do reformy práva po překonání počáteční nechuti pustili ve velkém stylu - byli dokonce vysláni tři poslové do Řecka, kolébky demokracie, aby prostudovali tamní zákony. Vrátili se údajně i s opisem slavné Solónovy ústavy. Výsledkem roční práce decemvirů pak bylo deset měděných desek popsaných zákony, které byly předloženy lidovému shromáždění ke schválení. Během diskuse, kdy se údajně probíral odstavec za odstavcem a některé byly na základě připomínek a dodatečných návrhů pozměňovány, se však ukázalo, že kodifikace práva není úplná. Pro rok 450 př.n.l. byla proto zvolena další desítka mužů (tentokrát pět patricijů a pět plebejů), která sepsala další dvě desky zákonů.

Těmto mužům se však jejich neomezená moc ve státě zalíbila natolik, že odmítli svůj úřad po roce složit (pravděpodobně s odůvodněním, že práce ještě není hotova; dvě nové desky se zákony nebyly totiž lidovému shromáždění ani předloženy ke schválení) a vládli dál. Římský lid (a především plebejové) se však s tímto stavem nehodlal smířit a roku 449 došlo ke druhé secesi. Decemvirové byli svrženi a namísto nich byli řádně zvoleni dva konsulové, což je nový název pro nejvyšší úředníky republiky, bývalé praetory (jejich pravomoci zůstávají stejné). Ti předložili všech dvanáct desek se zákony ke schválení lidovému shromáždění, které je prohlásilo za závazné. Do dějin vešly jako Leges duodecim tabularum, Zákony dvanácti desek, a po celou dobu existence římské říše sloužily jako základ práva.

Existuje ještě druhá verze popsaných událostí - podle ní byli ti samí decemvirové v čele státu po dva roky, během nichž pracovali na Dvanácti deskách. Plebejové však považovali výsledky jejich práce za nedostatečné a donutili je rezignovat. Následně byli zvoleni dva konsulové, kteří práci dokončili a předložili lidu ke schválení. Nejstarší dějiny Říma jsou však zahaleny mlhou nejasností a jen těžko se někdy dovíme, která z obou verzí je blíže skutečnosti.

Zdá se, že v 2. polovině 5. století př.n.l. docházelo v Římě ke značným sociálním nepokojům. Pouhé dva roky po sepsání Dvanácti desek, tedy roku 447 př.n.l., došlo k další změně v systému správy státu - quaestoři, dosud jmenovaní do svého úřadu konsuly (respektive praetory), jsou od tohoto roku voleni lidovým shromážděním. A to nikoliv comitia centuriata, nýbrž comitia tributa. Jak jsem již uvedl, v comitia tributa zasedali jak patricijové, tak plebejové. Je ovšem namístě vysvětlit hlasovací systém v comitia tributa - každá tribue (místní jednotka, kterých bylo 35) představovala v konečném součtu jeden hlas (ten připadl tomu kandidátu, pro něhož se vyslovila většina voličů zapsaných do dané tribue). „Tulliovou reformou" vznikly čtyři tzv. městské tribue, do kterých byli zapsáni prakticky všichni plebejové - to znamená, že plebejové disponovali na comitia tributa čtyřmi hlasy, kdežto zbývajících 31 hlasů připadalo na tradiční "venkovské" tribue, do nichž byli už v době královské zapsáni na základě vlastnictví rozlehlejších pozemků patricijové. A příslušnost k určité tribui byla, jakmile do nich byli občané jednou rozděleni, nadále dědičná. Nadvláda patricijů tedy nebyla nijak ohrožena, avšak takovéto formální kroky svědčí o tom, že plebejové se svých práv domáhali čím dál hlasitěji.

Roku 443 př.n.l. vzniká další nový úřad - censor. Dva censoři byli voleni comitia centuriata a jejich úřad se stal nejvyšší poctou, které se římský politik mohl dočkat. Censoři nebyli voleni každoročně a zdá se, že zpočátku ani pravidelně (od 2. stol. př.n.l. byli voleni každých pět let na 18 měsíců) - svoji funkci po splnění všech úkolů složili a republika byla nějaký čas opět bez censora. Jejich hlavním úkolem bylo provádění censu - sčítání lidu, zařazování obyvatel do pěti majetkových tříd (a odpovídající zařazení do vojska), výběr daní. Kromě toho dozírali na budování významných veřejných staveb, chrámů, vodovodů, kanalizací, silnic. Měli také vrchní dozor nad veřejnými mravy. V této oblasti disponovali rozsáhlými pravomocemi, mohli trestat všechny, kdo se provinili proti veřejné morálce - muže, který se řádně nestaral o své pole, či muže jezdeckého stavu (druhý nejvznešenější stav po senátorském), který zanedbával péči o státem přiděleného koně (tito občané v armádě sloužili jako jezdci, odtud název). Censoři dokonce získali právo jmenovat členy stavu jezdeckého i senátory (dosud náleželo konsulům) a za vážný přestupek proti morálce je ze senátorského stavu vyloučit (jinak bylo členství v senátu teoreticky doživotní). Censorem se zpravidla stával muž, který už dříve zastával úřad konsula (bývalého praetora).

Roku 421 př.n.l. byl zvýšen počet každoročně volených quaestorů na čtyři a zároveň byl tento úřad zpřístupněn plebejům - první plebejský quaestor nastoupil svůj úřad roku 409 př.n.l. Zatímco dva původní (městští) quaestoři zůstávali finančními a soudními poradci konsulů a spravovali státní pokladnu (oficiálně, největší moc nad státními financemi měl senát), další dva měli na starosti vojenskou pokladnu a doprovázeli konsuly během tažení - byli jim, na rozdíl od městských quaestorů, více osobně podřízeni.

V této souvislosti bych ještě doplnil, že se mírně upravily pravomoci konsulů jako velitelů armád - Římané s tím, jak se jejich území a oblast zájmů rozšiřovaly, opustili praxi ponechávat polovinu armády ve městě. Pokud vyslali do pole dvě armády operující samostatně, velel každé z nich jeden konsul. Pokud vyslali pouze jednu, v jejím velení se oba konsulové střídali po jednom dni.

Na přelomu 5. a 4. století př.n.l. tedy správa římské republiky vypadala následovně - v čele stojí dvojice konsulů volených comitia centuriata, nižší moc soudní a finanční drží čtveřice quaestorů volená comitia tributa. Úřad quaestora je prvním z původních úřadů, který byl zpřístupněn i plebejům. Plebejové mají své vlastní shromáždění - concilium plebis - a svůj úřad, jehož nositelé je mají chránit před zvůlí patricijů - dvojici tribunů lidu. Nižšími plebejskými úředníky jsou pak dva aedilové, městští správci. Nad veřejnými mravy a veřejnými stavbami bdí dvojice censorů, volených pravděpodobně nepravidelně, která je též zodpovědná za census i zapisování a případné vylučování senátorů. Senát si zachovává své postavení. A samozřejmě zůstává možnost ve výjimečných případech jmenovat diktátora (a velitele jízdy).

Seriál

  1. Vývoj římského republikánského zřízení (1)
  2. Vývoj římského republikánského zřízení (2)
  3. Vývoj římského republikánského zřízení (3)
  4. Vývoj římského republikánského zřízení (4)
  5. Vývoj římského republikánského zřízení (5)
  6. Vývoj římského republikánského zřízení (6)
  7. Vývoj římského republikánského zřízení (7)

Podobné články

Další články autora

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔16.11.2004 📕15.057

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře