Vývoj římského republikánského zřízení (3)

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔16.11.2004 📕11.496

Počátek republiky

Všechny tři druhy lidového shromáždění přešly v nezměněné podobě i do republiky. Comitia curiata, nejstarší z nich, ztratilo „Tulliovou reformou“ téměř veškerou svoji moc a bylo udržováno spíše z tradice – rozhodovalo pouze o některých otázkách rodinného práva a odsouzený se k němu mohl odvolat v méně závažných případech proti rozhodnutí quaestora; quaestor jej také mohl svolat a předsedal jeho jednání. Comitia tributa zůstala nadále bez faktické moci a nejvyšší moc tak připadla comitia centuriata. To oficiálně vyhlašovalo válku a uzavíralo mír (o tom však v praxi rozhodoval spíše senát), projednávalo odvolání římských občanů v případě hrdelního trestu, udělovalo římské občanství (případně ho mohlo odebrat, což bylo většinou spojeno s vyhnanstvím), mohlo přijmout či odmítnout různé vojenské aliance a hlavně přijímalo zákony a volilo (nyní už fakticky, nikoliv pouze oficiálně) dva praetory, kteří se stali nejvyššími úředníky republiky. Praetoři též měli právo comitia centuriata svolávat a předsedat jeho zasedání.

Praetoři i nadále zastávali funkci nejvyšších vojenských velitelů (římská armáda byla rozdělena na dvě poloviny, jedna bojovala v poli, druhá bránila město; každý z praetorů velel jedné z nich). Nově však navíc zastávají i funkci nejvyššího soudce a předkladatele zákonů (předkládali je ke schválení, jak už jsem zmínil, comitia centuriata). Především v oblasti vojenské byla moc praetorů prakticky neomezená (přesněji řečeno omezená pouze stejnou mocí svého kolegy v úřadě). Disponovali imperiem, což je souhrnný název pro označení nejvyšší moci ve státě – znamenalo právo moci nad životem římských občanů. Navenek bylo reprezentováno liktory, skupinou osobních sluhů či osobní gardou, kteří praetory doprovázeli a nesli před ním fasces, sekery vetknuté do prutů. Úřadující praetor měl nárok na 12 liktorů s fasces, kteří však uvnitř pomeria (posvátné hranice města, která zpočátku byla jeho skutečnou hranicí, ale jak se Řím rozrůstal, postupně se dostala do jeho nitra) nosili pruty bez seker jako symbol toho, že proti rozsudku smrti se občan mohl odvolat k lidovému shromáždění. Praetorovy pravomoci byly v počátcích republiky všeobecné a nikoliv jasně definované; praetor byl prostě nejvyšším úředníkem státu. Římané do roku 450 př.n.l neměli žádné psané zákony, právo bylo zvykové a jeho výklad záležel právě na praetorovi; ten mohl však na základě imperia rozhodovat i o záležitostech, o kterých ani zvykové právo nic neříkalo. Jeho rozhodnutí se v takovém případě stávalo precedentem a v dané záležitosti mohl napříště rozhodnout i nižší soudní úředník bez imperia - quaestor. Quaestoři v republice manipulovali s financemi a pracovali jako pomocníci praetorů v soudních záležitostech (řešili méně závažné případy). Nebyli voleni, nýbrž jmenováni zvolenými praetory.

Dalším mocenským orgánem republiky se stává senát, bývalá královská rada starších. Jeho pravomoci nejsou příliš přesně specifikovány, nicméně senát je shromážděním zkušených bohatých mužů, z nichž většina zastávala v minulosti některý z úřadů. Senátory jmenují úřadující praetoři, hlavním kritériem je bohatství – každý senátor musí vlastnit majetek ve stanovené minimální výši. Senátorům je tradicí zapovězeno obchodovat – zdrojem jejich příjmů je zemědělství (v době rozmachu Říma se obchod, považovaný ve starších dobách za nepříliš ušlechtilé povolání nehodné senátorského stavu, stává základním zdrojem bohatství a senátoři zákaz jeho provozování obcházejí). Kromě majetkových poměrů se však při vybírání senátorů dbalo především na tradici – určité starobylé patricijské rody měly svá místa v senátu po celou dobu trvání římské republiky takřka rezervována (koneckonců i majetek se dědí).

Z výše popsaného vyplývá, že senát byl ve své podstatě konzervativním tělesem kolektivního rozhodování, který tvořil zčásti uzavřenou společnost. A stejně jako byl dříve poradním orgánem krále, stal se nyní poradním orgánem nejvyšších římských magistrátů. Na ty měl ovšem daleko větší vliv – vždyť tito úředníci byli zpravidla jeho členy. Navíc senát získal některé mimořádně důležité pravomoci – spravoval státní pokladnu (i když dílčí finance měli oficiálně na starosti quaestoři), řídil zahraniční politiku (vysílal a přijímal vyslance a v praxi též rozhodoval o válce a míru – čímž zase zasahoval do pravomocí comitia centuriata a praetorů) a navíc potvrzoval usnesení lidových shromáždění (dodatečně: od roku 339 nebo 287 př.n.l. pak předem). Senát se tak stal nejvlivnějším orgánem v Římě a jeho moc se postupem doby ještě rozšiřovala (vycházela především z faktu, že senát disponoval státní pokladnou – a na provedení téměř jakéhokoliv rozhodnutí potřebuje stát či jeho úředník finance). Nicméně senát neměl moc zákonodárnou a ani soudní (až koncem republiky se začaly tvořit soudní tribunály zaměřené na jednotlivé vážné zločiny, jako např. travičství, úplatkářství, vraždy atd., v nichž zasedali senátoři). Senát se také nikdy nemohl sejít o vlastní vůli, vždy musel být svolán (úředníkem, který měl právo "jednat s otci", což byl na počátku republiky jedině praetor) a neměl vliv na volbu úředníků. Celý mocenský systém římské republiky tak stál především na vyváženém kompromisu mezi senátem, jednotlivými úředníky a lidovými shromážděními.

Existoval jeden mechanismus jak tento systém (dočasně) zcela obejít. V případě vážného ohrožení státu (především vpád nepřátel, obležení města atd.) jmenovali oficiálně praetoři (v praxi ale něco takového nebylo možné bez souhlasu senátu) z řad bývalých nejvyšších úředníků diktátora, nejschopnějšího vojevůdce, kterému byla svěřena nejvyšší moc ve státě. Diktátor disponoval imperiem a všemi pravomocemi nejvyšších úředníků (moc ostatních úředníků byla po dobu jeho působení ve funkci suspendována), velel armádě a nemohl být volán k zodpovědnosti za skutky vykonané během svého mandátu, a to ani po jeho skončení. Na důkaz jeho neomezené moci ho doprovázelo 24 liktorů s fasces vetknutými do prutů i uvnitř pomeria – proti jeho rozsudku, který mohl být na místě vykonán, nebylo ani možno odvolat se k lidovému shromáždění. Diktátor byl jmenován s jasným úkolem odvrátit nebezpečí a okamžitě poté, co tak učinil, musel svůj úřad složit; maximální doba, po kterou ho mohl zastávat, byla navíc stanovena na šest měsíců. Diktátor si vybral svého pomocníka, nazývaného magister equitum – velitel jízdy (úřad diktátora byl spojen především s vedením války a byl přejat od latinských měst, která v případě ohrožení jmenovala jednoho společného velitele svých armád – velitele pěchoty a velitele jízdy, jehož označení Římané zachovali). Magister equitum velel římské jízdě, disponoval též imperiem a byl diktátorovým zástupcem a pomocníkem a zároveň nástupcem pro případ jeho smrti. První diktátor byl v Římě jmenován roku 501 př.n.l.

Zrekapitulujme si tedy strukturu správy římské republiky, jak byla pravděpodobně ustavena krátce po vyhnání králů – nejvyššími úředníky jsou dva praetoři, jejich pomocníky v oblasti finanční a soudní je dvojice quaestorů. Nejvyšší moc náleží oficiálně lidu, který ji vykonává prostřednictvím shromáždění – comitia centuriata je nejdůležitější (váha hlasu se měří velikostí majetku), comitia tributa (založené na rozdělení podle místa bydliště, nikoliv výše majetku) má vliv podstatně menší a comitia curiata se udržuje víceméně z úcty k tradici (a tímto pro nás může historickou scénu opustit). Na vše dohlíží senát, rada starších složená ze tří set nejvznešenějších mužů státu, který ve skutečnosti disponuje poměrně značnou reálnou mocí (vydává rozhodnutí zvaná senatus consultum – rady či doporučení). V případě vážného ohrožení státu existuje možnost jmenovat diktátora, který na omezenou dobu přebírá veškeré pravomoci.

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔16.11.2004 📕11.496

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře