Spáry amerického orla VII

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕7.439

František Novotný je autorem “http://pes.internet.cz/21_0_0/965167200.html“>Mrožovin na Neviditelném psovi

Konec mocenské rovnováhy

Pokud se dá uvažovat o nějakém konkrétním datu, v němž se USA staly první supervelmocí moderního světa a získaly nad ním strategickou kontrolu, tak je to 8. prosinec 1991, kdy formálně zanikl SSSR - globální protivník, s nímž po dobu více než 40 let udržovaly mocenskou rovnováhu.

Precedens k dnešní situaci, kdy geopolitický vliv jedné supervelmoci nemá kdo vyvažovat, bychom našli až hluboko v dějinách, až v dobách antické římské říše, která se taktéž po punských válkách ve „svém světě“ těšila témuž privilegovanému postavení. Z jejího dědictví se pak ustavily evropské velmoci, které dlouhá staletí vyvažovaly svoji moc a postupně objevovaly pravidla geopolitiky.

Ani britské impérium 19. století nedosáhlo té převahy, jakou disponují USA dnes. Britové nikdy neměli pozemní síly, které by jednoznačně převyšovaly síly evropských mocností, museli se „spokojit“ s kontrolou světového oceánu a vytvářením rovnováhy mezi evropskými pozemními velmocemi. Tím vlastně vznikla jakási „metarovnováha“ mezi Británií a „zbytkem“ světa, jež se zhroutila až v roce 1914.

Dnes USA mají převahu ve všech zbrojních sférách, v některých pak doslova monopol. Platí to především pro flotu útočných letadlových lodí, které absolutně ovládají světová moře. Ojedinělá plavidla tohoto typu, jimiž disponuje např. Británie a Francie, nejsou plnohodnotná. Stíhací bombardéry z palub amerických letadlových lodí pak mají pod kontrolou většinu zemského povrchu, s výjimkou centrálních oblastí euroasijského kontinentu.

Touto „vadou“ ale netrpí americké strategické letectvo, pro jehož letouny neexistuje nedosažitelný bod na zemském povrchu. Účinnost pronikání zvyšuje technologie STEALTH, na niž má Amerika taktéž monopol. Prakticky totéž platí pro kontrolu z vesmíru - po zhroucení SSSR představuje americký systém zpravodajských satelitů kvalitu, kterou družice jiných států nemohou vyvážit.

Taktéž US Army reprezentuje nejmocnější pozemní síly světa, jež disponují ohromující schopností globálních přesunů a jejich výzbroj předstihuje zbytek světa o několik generací. Jenom Amerika disponuje širokým arzenálem robotizovaných střel a pum s vlastní inteligencí v komplexnosti, jakou nemá žádná jiná mocnost k dispozici. Experti dokonce dospěli k názoru, že nůžky zbraňových technologií se budou mezi USA a zbytkem světa neustále rozvírat.

Je zbytečné se rozepisovat o jaderném potenciálu USA, o schopnosti Ameriky produkovat jaderné výbušniny, kdyby toho bylo zapotřebí, stejně jako o mezikontinentálních střelách a flotě jaderných ponorek. V obou posledně zmíněných případech sice existuje jistá parita mezi USA a Ruskem jakožto dědicem SSSR, avšak mocenskou převahu nad zbytkem světa bude korunovat „protiraketový deštník“, což by zbavilo USA obav z jaderné odvety a ještě více jim rozvázalo ruce ve sféře prosazování vlastních zájmů, respektive v připoutávání „vazalů“, jimž by zajistily tutéž ochranu.

Soudím, že odpor až nenávist k USA, kterou projevuje značná část evropské (a světové) veřejnosti, vychází z této bezprecedentní historické situace (římské impérium již dávno vymizelo z naší historické zkušenosti, a pokud v ní zůstalo, tak v pomlouvačném křesťanském pojetí). Celé generace Evropanů žily ve světě, jehož krédem byla mocenská rovnováha, a to dávalo pocit bezpečí - že ti „mocní“ se drží navzájem pod krkem. To dnes neplatí, každý si dovede spočítat, že když bude Amerika opravdu chtít, ani OSN a veto v RB jí nezabrání v útoku na Irák, že nikdo jí v tom nemůže zabránit.

Evropská zkušenost učí, že ztráta mocenské rovnováhy vede k brutálnímu využití převahy, vzniku mocenské zóny, k okupaci cizího území, k předělávání hranic. A to děsí i v případě USA, neboť málokdo se zamýšlí nad charakterem jejich impéria.

V jedné zbrojní sféře ale USA monopol ani převahu nemají. Je to totiž sféra, kde se o převaze dá těžko hovořit. Mám na mysli chemické a biologické zbraně. Oproti zbraním jaderným, jejichž výroba je ekonomicky, technologicky a organizačně náročná, takže vyžaduje řízení a investování na úrovni státu (zatím to tak je), je výroba chemických a biologických zbraní nenáročná a dá se organizovat na mnohem nižších úrovních. Znamenají tedy pro strategii USA dvojí nebezpečí - bezprostřední ohrožení mocenské převahy a, což je neméně důležité, mnohdy anonymního protivníka (teroristické organizace), na něhož se nedá diplomaticky tlačit. Tato fakta pak vysvětlují americkou rétoriku ohledně těchto zbraní a Bushovu doktrínu „omezené suverenity“ (nesměšovat se stejnojmennou Brežněvovou doktrínou), která USA vedla do akce proti Afghánistánu a otevírá cestu k preventivním úderům všude tam, kde hrozí, že se ZHN vymaní z kontroly příčetné vlády.

Obchodní impérium

Co můžeme čekat od supervelmoci, které je dnes svět vydán na pospas? Čtenář, který se prokousal celým tímto seriálem, za jehož nečekanou délku se omlouvám, by měl odpověď již znát.

Pokud si projdeme světové dějiny, zjistíme, že úroveň ekonomiky a lidnatost si diktují zahraniční politiku toho kterého státu či země. Silné státy se vždy snažily o kontrolu svého okolí, ať už různými prostředky, přičemž k nejstarším patřilo přímé obsazení sousedního území.

Nejsem natolik fundovaný historik, abych dokázal vysvětlit, proč Evropa a v prvé řadě Velká Británie objevily jiný způsob podmanění a kontroly, který pak převzaly USA. Ve „Spárech amerického orla III“, v kapitolce “Věk nevinnosti“, jsme si vypomohl obrazem kupců z Asimovovy knihy „Nadace“, abych demonstroval pronikání USA na světovou scénu. Portugalští a španělští conquistadoři vstupovali na cizí území s mečem, američtí obchodníci pak s měšcem dolarů, který se ukázal jako efektivnější zbraň než meč.

Budovali americké impérium investicemi a teprve zpětně si na jejich ochranu vyžadovaly ozbrojenou intervenci. Tytéž ekonomické síly byly i za ideologickým konfliktem se SSSR - pro obchodní impérium je nepřijatelné, aby někdo „vysekl“ část světa, kde platí jiná obchodní pravidla, a vytvořil enklávu, kam kapitál nemá přístup. Na rozdíl od „komunistické“ Číny, která přistupuje na kapitalistická pravidla hry čím dál tím rychleji, takže je dnes pro USA přijatelná, SSSR obdobné přizpůsobení odmítl a proto musel být zničen.

Po „technické“ stránce funguje obchodní impérium na systému opěrných bodů - základen. Nepotřebuje plošně obsazovat cizí území, podmaňovat si je v doslovném smyslu, ale pokrýt, v konečné verzi, celý svět sítí základen a z nich ovládat komunikace. Jedná se o princip, který popsal admirál Mahan, a kterým se USA řídí do poslední čárky.

Amerika nemá zájem na nějaké trvalé okupaci, na obsazování cizích území či na zřizování protektorátů, či na obnovení kolonií pod přímou správou. Je jí v podstatě jedno, že na Kubě vládne komunistický a diktátorský Castrův režim, neboť potřebuje jenom Guantanámo.

K tomuto „hardware“ základen pochopitelně patří i příslušný „software“ - ideologie obchodního impéria. Aby mohlo fungovat, ve sféře, které ovládá, nebo které chce ovládat, se musí „obchodovat“ podle jednotných pravidel, řečeno opět programátorsky, všechny díly a součásti impéria musejí byt „kompatibilní“. O tuto kompatibilitu se pak bojovalo ve studené válce a o ni se bojuje i dnes s fundamentálním islámem.

Oponent může namítnout, že arabský svět je zrovna tak kapitalistický jako západní. Obávám se, že to jednak není až tak pravda (islám zakazuje úroky a tedy vlastně bankovnictví), jednak fundamentalisté již prakticky dokázali, že jsou rozhodnuti všechny západní instituty z arabské společnosti vymýtit - a to v citlivé oblasti s největšími světovými zásobami ropy.

Hlavně je ale ve hře ryze americký fenomén, kterým si USA svou strategii zkomplikovaly - mám na mysli, co jsem po vzoru H. Kissingera označil jako wilsonismus.

Problém univerzálních hodnot

USA vznikly jako protest proti evropským monarchiím s jejich profesionálními armádami a s jejich „špinavou“ diplomacií sfér vlivu a mocenské rovnováhy. Nicméně ekonomický a demografický růst si vynutil, aby i USA začaly hrát geopolitickou roli. V tomto okamžiku se dědictví „otců zakladatelů“ ukázalo jako zátěž, která přinutila prezidenta Wilsona, aby sloučil mocenské zájmy USA s morálními zásadami, aby razil představu, že USA jsou majákem demokracie s posláním osvítit celý svět. Amerika má pak přímo povinnost šířit svoje ideální uspořádání do celého světa, což jí dává rozhřešení, aby mocensky zasahovala.

Z Wilsonovy doktríny pak vyplývá nutnost ztotožnit každého protivníka USA s univerzálním zlem, což má jak své klady, tak zápory. Pokud se to podaří, jak se to stalo v obou světových válkách a ve válce studené, cítí Američané morální převahu a chápou válku jako svatý boj, pokud ne, jako ve „špinavé“ vietnamské válce, americká společnost rychle demoralizuje vlastní vojenské síly.

Pojetí geopolitiky jako mravního principu otevírá také široké pole kritikům, jakým byl např. Henry Wallace. Jednak se dá snadno argumentovat, že ten, kdo je sám morálně nedokonalý, nemá právo kázat, natož zbraněmi vnucovat svou morálku, jednak, a to je mnohem závažnější, vyvolává otázku po legitimitě samotného postoje - zda skutečně existují nějaké univerzální hodnoty či principy a jestli je tedy něco, co se dá, bona fide, prosazovat silou.

A tím jsme u kořene současného sporu o legitimitu zásahu proti diktátorskému režimu v Iráku. Jedinečná ekonomická a vojenská síla již sama „diktuje“ USA, aby rozšiřovaly a upevňovaly svoje obchodní impérium v globálním měřítku. Potřebují, aby celý svět fungoval nejenže na stejných obchodních pravidlech, ale aby byl též homogenně demokratický v západním slova smyslu, aby prostě všude na světě platilo západní právo a fungovaly západní instituce, v nichž Amerika spatřuje univerzální hodnoty.

Záleží na ideologické orientaci každého čtenáře či na příslušnosti k tomu kterému civilizačnímu okruhu, zda položí mezi západní a univerzální hodnoty rovnítko nebo ne. Každopádně západní hodnoty se zatím v dějinách nejlépe osvědčily, jsou ekonomicky nejúčinnější a dávají jedinci nejvyšší míru individuální svobody, tedy možnost uplatnit osobní iniciativu na svobodném trhu.

Podle mého osobního názoru, který nikomu nevnucuji, právě toto dalo Západu ekonomickou dynamiku a technologickou převahu, umožnilo porazit nacismus a komunismus a dává i dnes civilizační převahu nad hrozícím islamismem. A proto mi vychází, že otázka, zda jsou či nejsou západní hodnoty hodnotami univerzálními, je v praxi zbytečná, neboť nakonec vždy převládnou ty progresivnější, evolučně účinnější. (Jevovou stránkou tohoto procesu je pak globalizace.)

Imperiální strategie

Teoreticky má každé impérium na výběr - zda bude expandovat, nebo se „zakope“ na určité linii. Dějiny ale názorně ilustrují, že druhý postup vede k úpadku a nic neřeší. Klasickým příkladem je Čína. Měla všechny předpoklady, aby se začátkem novověku stala globální velmocí, avšak místo toho se skryla za Velkou zeď. Výsledkem byl úpadek, jak technologický, tak ekonomický.

I v samotné historii USA nalezneme regresi, která nastala poté, co se Amerika po 1. světové válce stáhla do zámořské ulity. I toto omezení vlastních strategických zájmů nic nevyřešilo, o 25 let později se američtí vojáci museli do Evropy vrátit. A není od věci předpokládat, že americká přítomnost v Evropě po 1. světové válce mohla omezit zbídačení Německa, znemožnit nástup Hitlera a když ne zabránit, tak minimalizovat Velkou hospodářskou krizi.

Podstatným kritériem ovlivňujícím výběr mocenských strategií je ekonomická síla, respektive její reálné zhodnocení. Impériem, které zjevně přecenilo své ekonomické síly, byl SSSR. ... nebyl ani dostatečně silný, ani dostatečně dynamický pro roli, kterou mu jeho vůdcové přidělili, píše Kissinger - a je otázkou, jak jsou na tom v tomto směru USA.

Tento problém se široce diskutoval v 90. létech. Zda se mohou a zda mají USA dostatečné zdroje, aby se mohly ujmout role „světového četníka“, či zda nenastal čas, aby se po vítězství ve studené válce opět stáhly do své ulity. Jsem přesvědčen, že teroristický útok na WTC 11. září 2001 prokázal nepřátelům USA medvědí službu, neboť v této navýsost strategické otázce zbavil Ameriku váhání. To, co Wilson myslel symbolicky, že bezpečnost světa je bezpečností Ameriky, se dnes v USA chápe jako holá nezbytnost, což znamená prudký posun v americkém strategickém myšlení k nezbytnosti se globálně angažovat, a to opět pod morální rouškou, kterou jim Usáma bin Ládin nechtě poskytl.

Prosazování západních civilizačních hodnost je tedy základem americké strategie, neboť jim zajišťuje statut globálního obchodního impéria. Jejich nepřítelem je čas, když se rýsují nová mocenská centra s vlastními strategickými plány - mám na mysli především Čínu, která v dlouhodobé perspektivě představuje větší hrozbu než současná konfrontace s islamisty. Válku proti Iráku lze tedy chápat jako snahu o konsolidaci a homogenizaci (vyřazením konkurenčního, zde francouzského kapitálu) vytvářené sféry vlivu proti budoucím protivníkům, v druhém plánu pak jako kontrolu nad zdroji základní strategické suroviny.

Podružnými důvody, avšak v rétorice hlavními, je eliminování zdroje, z něhož by teroristé mohli získat chemické a biologické zbraně, ztráta prestiže islamistů, do role jejichž vůdce se Saddám Husajn stále pasuje, odříznutí jednoho z finančních zdrojů a ztížení manévrování arabských teroristů, když by byl Irák začleněn do amerického „obchodního“ impéria s příslušnou základnou na svém území.

Odpor proti americké strategii na Středním východě, který z evropských zemí nejvýrazněji projevuje Francie, má tytéž důvody, které Francouzi Američanům vyčítají - tedy geopolitické. Irák v 70. letech s francouzskou pomocí zestátnil ropný průmysl a podepsal smlouvu o ochraně francouzských zájmů. Po pádu Saddámova režimu a demokratizaci Iráku by Francie o své koncese přišla, do Iráku by se dostaly anglosaské ropné koncerny, a s demokratickým Irákem by mohli všichni obchodovat za stejných podmínek, což je právě hlavní strategickou zásadou obchodního impéria, jíž se USA řídí již od svého vzniku. (Nijak nezakrývám a ani nepochybuji, že tato zásada je pro Ameriku jako ekonomicky nejsilnější zemi nejvýhodnější. Ale, ptám se, když mají ostatní země právo na své zájmy a právo je prosazovat, proč by ausgerechnet Amerika neměla mít totéž právo?)

Votum separatum

Když to půjde dobře, čeká mě ještě 30 let života a říkám rovnou, že nemám žádné námitky, abych je dožil ve světě, který by se stal americkým obchodním impériem. A to z následujících důvodů:

Nemá cenu si zakrývat oči před dějinnými zákonitostmi, k nimž patří i imperiální zájmy velmocí jako pruhy k tygru. Strategické vztahy se nedají budovat jako barák na zelené louce, a pokud mám srovnávat minulost a vznik různých impérií, tak americké mi vychází jako nejmenší zlo. Ať už zásady, na nichž je postaveno, jsou nebo nejsou univerzální, každopádně se jedná o zásady, které svým tahem k právům a svobodě jednotlivce prokázaly největší životnost. Západní demokracie, tak jak ji praktikují USA, si zatím poradila se vším, i s fašismem a komunismem a skutečně svět od těchto krvavých diktatur osvobodila. V podobě komunismu jsem si mohl vyzkoušet jiný hodnotový systém na vlastní kůži a říkám, děkuji, nechci. Za mým názorem tedy nestojí ideologická umanutost, ale 40 let praxe.

Právě proto, že Amerika spojila svoji vojenskou angažovanost s morálními principy západní civilizace, je pro mne její strategie čitelná a pokládám ji za strategii, která je i v mém osobním zájmu. USA ještě nikdy nevyměnily svoje strategické principy za nějakou okamžitou výhodu, za mocenský kšeft, který je tak doma v Evropě. A to je pro mne jako pro Čecha dvojnásob významné.

S USA za zády mohu mít ještě nejmenší obavu, že v budoucnosti bude moje země použita jako platidlo v nějakém mocenském obchodu třeba s Araby (nebo s Rusy nebo s Číňany - nechť si každý dosadí, co je mu libo). V případě Francie a Německa a vůbec celé EU bych za to ale ruku do ohně nedal! (Ty, kteří vyrukují s rokem 1968, bych chtěl upozornit, že i Dubčekovo Československo chtělo! být komunistické).

Mám-li tedy žít v ovládaném světě, a že jej někdo ovládat bude, je bez debat, dávám přednost nadvládě americké. Nebo bych měl dát přednost nadvládě ruské, arabské či čínské?! (Nechť si opět každý dosadí, co je mu libo).

A co Evropská unie, co sjednocená Evropa?, slyším už námitky, že to, co jsem uvedl, je jenom slabomyslné blábolení. Bohužel, a ještě jednou bohužel, Evropa je mocensky nula!!!. V krytu za americkým obranným valem místo do zbraní populisticky investovala do přebujelého sociálního systému, který je i dnes tématem č. 1. A co je důležitější, EU postrádá konzistentní strategickou doktrínu, a jak dokazují právě dnešní dny, strategicky je roztříštěna a každá země si jenom chrání úzce sobecké strategické zájmy.

Jestli někdo označí postoj USA za sobecký, pokrytecký a falešný, nic proti tomu, ale pak je postoj Francie a Německa ultrasobecký, ultrapokrytecký a ultrafalešný! Bez Britů, kteří měli a stále mají s USA „zvláštní vztahy“, tvoří zbytek EU vojensky málo významný celek, který by, kupříkladu, neobstál ani proti oslabenému Rusku. Ale co je nejhorší, v tzv. „starých zemích“ EU zřetelně chybí vůle k obraně společných západních hodnot - převládá atmosféra smiřování a hledání kompromisů mnichovského typu.

Francie a Německo kvůli svým partikulárním zájmům jsou zřejmě ochotny vyhrotit situaci až k rozpadu NATO. Aby mi bylo dobře rozuměno, i tyto státy mají právo na své geopolitické zájmy, které jim nikterak nevyčítám, ale které pro mne, pro Čecha, jsou méně výhodné než geopolitické zájmy USA.

Takový je můj osobní názor, oddělený od předchozích strategických úvah. Ale právě tyto úvahy mě k mému názoru vedou, nikoli bezbřehý obdiv k USA, či k americkému způsobu života. Pokud je v okruhu 10 km jiná hospoda, do McDonald´s mě nikdo nedostane ani heverem, multikinům s popcornem se vyhýbám jako čert kříži a Českomoravská vysočina je tisíckrát krásnější než celá Florida.

Howgh.

Psáno v Praze 12. 3. 2003

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕7.439

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře