Spáry amerického orla V

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕10.370

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Příměří v listopadu 1918 postavilo USA do role, s níž neměly žádnou zkušenost. Ze dne na den se staly vůdčí světovou velmocí a prezident Wilson si svými 14 body přisvojil hlavní slovo při uspořádání poválečné Evropy.

Versailleská konference

Americkou delegaci na mírové konferenci ve Versailles tvořili Wilsonovi přátelé z akademického prostředí, kteří připluli do Evropy s opovržením k tradiční evropské diplomacii mocenské rovnováhy, zato ale plní morálních zásad, na nichž byl Wilsonův mírový plán zbudován. V důsledku těchto ušlechtilých úmyslů pak byla Evropa „rozparcelována“ podle pravidel, která vůbec nebrala v úvahu staré geopolitické zásady a místo toho se zaštiťovala právem na sebeurčení.

Prakticky to probíhalo tak, že před sálem s mapami, kde se američtí profesoři v úloze mírotvůrců plazili po kolenou a vyměřovali hranice budoucích států, se hromadili lobbyisté různých evropských národů a doslova se prali o kliku, aby se mohli dostat dovnitř a přesvědčit příslušného profesora etnickými údaji, že je hranici nutno posunout o pár centimetrů - v prospěch jejich národa.

Z principu svých zásad si Wilson a jeho lidé nemohli uvědomit, že i ušlechtilé zásady „práva na sebeurčení“ potřebují záštitu. Spolehli na kolektivní bezpečnost v podobě Společnosti národů a USA Evropu vojensky opustily.

Výsledek mohl být jenom jeden. Altruisticky vytvořený půdorys Evropy s tuctem nových států, které takto osiřely, se záhy ocitl v mocenském vakuu, bez opory mocenské rovnováhy, jež by vyvažovala bolševické Rusko a francouzsko-německou nenávist. To druhé vyvolaly olbřímí reparace, které mělo poražené Německo platit Francii a Velké Británii.

Na rozdíl od moudrého postoje vídeňského kongresu před sto lety, kdy se díky prozíravosti lorda Castlereagha a knížete Metternicha jednalo s poraženou Francií jako rovný s rovným, učinila versailleská smlouva z Německa evropského vyvrhele, což jednak vehnalo výmarskou republiku do spojenectví s dalším vyvrhelem - Stalinovým Ruskem, jednak otevřelo cestu k moci Hitlerovi, který slíbil Němcům obnovu národní důstojnosti (a pomstu).

Zbídačelé Německo nebylo schopno reparace platit, takže v lednu 1923 vtrhlo sto tisíc Francouzů do Porúří, aby násilím z Německa vyváželi uhlí a ocel.

(Zhruba o 30 let později navrhne poučený Jean Monnet mnohem chytřejší a slušnější řešení - patronát nad německým těžkým průmyslem v podobě zřízení Vysokého úřadu, který by koordinoval těžbu uhlí a výrobu oceli v obou státech a řídil prodej na společném francouzsko-německém trhu. Tím po připojení Beneluxu a Itálie vzniká v roce 1952 Montánní unie, z níž se vyvinula dnešní EU.)

Příkladem kočkopsí Wilsonovy politiky směšující moc a morální zásady, kterou se řídil i Masaryk, je pak vznik Československa. Nový stát se sice vytvořil podle morální zásady „práva na sebeurčení“, ale to platilo jen pro Čechy. V případě německé a maďarské menšiny se naopak uplatnilo pravidlo síly, slovenský problém se řešil teorií jednotného národa Čechoslováků. Nový stát si tak sedl mezi dvě židle, pro jeho budoucnost by bylo bezesporu lepší, kdyby buď vznikl podle pragmatického „staroevropského“ pravidla raison d état (stát smí vše), anebo důsledně na morální zásadě sebeurčení (federace Čechů, Slováků, Němců a Maďarů).

Takhle se nevytvořil vitální útvar, který by měl stejně nosnou ideu pro všechny občany , ale útvar, který byl stabilizován vnějším silovým polem - wilsonovským uspořádáním Evropy. Jakmile se toto vnější uspořádání začalo hroutit, začalo se hroutit i Československo - a znovu si vyžádalo spojeneckou resuscitaci - tentokrát s většinovým podílem Sovětů. (Místo wilsonismu sehrál pak u československého pacienta roli „vnějšího silového pole“ komunismus, takže bylo zákonité, že se zánikem komunismu se rozpadlo i Československo.)

Washingtonská konference

Po 1. světové válce pozemní síly USA demobilizovaly. V Americe převládlo naivní mínění, že Evropa se jednou provždy zbavila starých mocenských pletich a sestává nyní z mírumilovných států, které přece vznikly podle amerických morálních představ, a proto už nikdy nebudou válčit.

Podle zákona z roku 1920 (vydržel až do roku 1950) měly americké pozemní síly tři složky - profesionální stálou armádu, civilní Národní gardy a rezervy (záložní sbor důstojníků a odvedenců). Zůstal ale generální štáb s pěti odděleními podle francouzského vzoru a poprvé v historii USA byly k dispozici válečné plány pro boj s potencionálními protivníky i v době míru (plán Orange pro válku s Japonci a dokonce plán Red pro válku s Británií!). Po nástupu fašismu vznikl plán Rainbow, který v poslední variantě předpokládal vznik protihitlerovské koalice a opětovný vstup amerických vojsk na evropské válčiště.

Úplně jinak se vyvíjela situace v loďstvu. Zde se i po příměří v roce 1918 zbrojilo plnou parou. Ze skluzů loděnic sjížděla čím dál tím obrovitější plavidla o délkách přes čtvrt kilometru a se strojovnami o výkonu přes 200 000 k. Mezi USA, Velkou Británií a Japonskem rostla rivalita, jíž se v oblasti Středomoří nevyhnuly ani Francie a Itálie.

Čelní trojici šlo o to, kdo získá kontrolu na světovým oceánem a tedy nad celou planetou. Mahanova doktrína se stala určujícím prvkem námořního strategického myšlení, na rozdíl od „horké“ pozemní války stačilo loďstvem hrozit a tím si bez války vynutit splnění svých požadavků - i na úkor bývalých spojenců. Za této situace v listopadu 1921 sezval americký ministr námořnictva Charles E. Hughes do Washingtonu odzbrojovací konferenci, na níž vyrukoval s rafinovaným návrhem. USA jsou rozhodnuty sešrotovat 15 bitevních lodí o celkovém výtlaku 227 700 tun, když účastníci konference přistoupí na poměr bitevních loďstev 5 : 5 : 3 : 1,67 :1,67 - v absolutní tonáži 525 tisíc tun pro USA a Británii, 315 tisíc pro Japonsko a 175 tisíc pro Itálii a Francii, přičemž na stavbu nových lodí bude vyhlášeno 10leté moratorium. (Že to byl klasický příklad strategie mocenské rovnováhy, najednou nevadilo.)

Ekonomicky vyčerpaná Británie musela s tímto návrhem souhlasit a Japonsko zase skočilo na vějičku, že návrh implicitně přinášel vyšachování Británie z Tichomoří, které se mělo stát výsadní doménou USA a Japonska. Návrh, jenž také automaticky znamenal mocenskou paritu mezi USA a Británií, byl přijat - včetně „Dohody čtyř“. Podle ní měly spory v Tichomoří urovnávat její signatáři (USA, Británie, Japonsko a Francie), avšak chyběla klauzule o případných sankcích pro neposluchy. Takže i zde, stejně jako v Evropě, ponechané na pospas morálním zásadám wilsonismu též bez záruky sankcemi (bezzubá Společnost národů nedisponovala žádnou Radou bezpečnosti), se dramaticky projevila propast v americkém myšlení mezi schvalováním principu a ochotou účastnit se na jeho prosazení, jak píše H. Kissinger v „Dějinách diplomacie“.

Americký izolacionismus a „zázrak“ organizace

Americká nedůslednost - neochota chovat se mocensky v souladu s obrovitým ekonomickým potenciálem, který si mocenské zásahy beztak vynutil - wilsonovské spoléhání se na „dobré úmysly“ všech ostatních, nijak nepodpořené silou, položilo do základů evropského uspořádání časovanou bombu, jejíž doutnák podpálil fašismus/nacismus. Neboť hospodářsky vyčerpaná západní Evropa s veřejností propadlou pacifismu nemohla hodit přes palubu geopolitické pravidlo mocenské rovnováhy, a proto dovolila Hitlerovi vyzbrojit Německo jako protiváhu stalinskému Rusku.

Amerika v tom viděla staré evropské mocenské čachry a dala ruce pryč. Americká mládež už nikdy nesmí krvácet za evropské zájmy, hlásal americký tisk a veřejnost nadšeně souhlasila. Že mezitím americká námořní pěchota už od začátku století v tichosti pacifikovala všechny vzpoury v americké sféře zájmu (Karibik, Střední Amerika, Asie) se pokládalo za správné. Zde se objevuje jistá schizofrennost amerického vztahu k úloze ozbrojených sil. Zatímco US Navy a pod ní spadající mariňáci se vždy řídili pragmatickými zásadami raison d état, s nimiž by vřele souhlasili jak Richelieu tak Bismarck, na pozemní síly se hledělo morálníma očima. Námořní pěchota mohla klidně převálcovat Nikaraguu a i jinde bezostyšně hájit obchodní zájmy soukromých firem, aniž by hleděla na nějaké morální zásady, kdežto americká armáda jako celek mohla jít do války jenom jako nositel ušlechtilých idejí, jako světlonoš svobody, jako bojovník za všelidské hodnoty.

Této rozpolcenosti, diktované mesiášským pohledem americké veřejností na sebe samu, musel ustupovat i F. D. Roosevelt, když se v roce 1932 stal prezidentem a pochopil riziko, jaké představuje Hitler pro bezpečnost USA. Musel napřed rétoricky spojit Zlo s existencí fašistických diktatur v Itálii a v Německu a s militaristickou vládou Japonska, aby Američané byli ochotní jít zase do války - za svobodu a další univerzální principy. (Stejnou taktiku použil Reagan, když nazval brežněvovské Rusko říší Zla, a stejně si počíná i Bush, když Irák, Irán a Severní Koreu zase označuje za osu Zla.)

Roosevelt musel vést několikaletou kampaň (i prostřednictvím rádiových pořadů „Hovory u krbu), než se mu zdařilo přesvědčit americkou izolacionistickou a pacifistickou veřejnost, že válka proti Německu je opět wilsonovským bojem za svobodu, za americké hodnoty, jež v tu chvíli byly nepochybně hodnotami univerzálními.

Ač to zní pateticky, účast USA v 2. světové válce byla hvězdnou hodinou této země a jejích ozbrojených sil, kdy mocenským zájmem USA byl skutečně až naivní altruismus - zbavení světa fašismu a nacismu a vybudování nového systému kolektivní bezpečnosti. Avšak předtím, prakticky na zelené louce, Amerika musela vybudovat to, co prezident Roosevelt nazval „arsenál demokracie“.

Jestliže byl růst amerických ozbrojených sil za 1. světové války udivující, ve 2. světové válce byl zázračný. Winston Churchill jej nazval zázrakem organizace, který budou vojáci všech ostatních zemí vždy studovat s obdivem a závistí. V červenci 1939 čítala US Army 174 000 mužů, z nichž 25 % sloužilo v zámoří a zbytek byl roztroušen po 150 domácích základnách. Sborová velitelství existovala jenom na papíře a z 9 pěších divizí měly jen 3 náznak divizní organizace. Národní garda o počtu 200 000 mužů cvičila 4x měsíčně a jednou v létě na 14denním táboře. I přesto, že 1. září 1939 se stal náčelníkem generálního štábu skvělý organizátor generál Marshall, byly ještě v roce 1940 USA schopny vyslat do pole pouhých 75 000 vojáků trpících nedostatkem polních a protitankových děl.

V září 1940 byla zavedena všeobecná branná povinnost, která ale prošla v Kongresu o jeden hlas! Teprve útok na Pearl Harbor s konečnou platností obrátil veřejné mínění, takže koncem války mohla mít US Army 5 850 000 vojáků a dalších 5 milionů mužů sloužilo v loďstvu a letectvu.

Neméně grandiózní byl výkon průmyslu. Americký voják za 2. světové války byl nejlépe vybavený voják v dějinách. Jako první na světě disponoval druhým stejnokrojem - vycházkovou uniformou, přičemž bojová vycházela důsledně z principu vrstev. Standardní výzbrojí pěšáka byla samonabíjecí puška Garand .30 (vyrobeno 5,5 milionu kusů) či karabina Winchester o hmotnosti 2,3 kg (více než 6 milionů kusů).

Stejně ohromující byla výroba těžkých zbraní. USA, jako motoristicky nejrozvinutější země světa, si mohla dovolit vybudovat plně motorizovanou armádu. Koncem války měla US Army více než milion lehkých nákladních aut, půl milionu 1,5 t, 800 tisíc 2,5 t a 150 tisíc nad 2,5 t (jedno auto na tři muže). USA vyrobily další stovky tisíc nákladních aut, jimiž zásobily všechny Spojence, od Číny přes SSSR a Francii až po Británii, kolem 90 tisíc středních tanků a asi čtvrt milionu bojových letadel, včetně strategických čtyřmotorových bombardérů B-29 Superfortress (vyrobeno 3 970 kusů). Samo americké letectvo čítalo koncem války přes 63 000 bojových strojů, dalších 41 000 letadel mělo námořní letectvo a stejným zázrakem organizace jako výroba bylo i letecké školství.

Americký letecký průmysl dokázal za 2. světové války jako jediný sériově dodávat letouny s motory přeplňovanými turbokompresory (stíhačky P-38, P-47, bombardéry B-24 Liberator, B-29 Superfortress) a průmyslník Henry Kaiser, zvaný „Hurry up Henry“, zase dokázal postavit za jeden rok 50! eskortních letadlových lodí (od 8. 7. 1943 do 8. 7. 1944 CVE 55 „Casablanca“ až CVE 104 „Munda“). Tentýž průmyslník vytvořil i kombinát pro stavbu nákladních lodí třídy „Liberty“ o výtlaku 10 000 tun - stavěly se na skluzu z předvyrobených bloků, takže za 3,5 dne od položení prvního sjížděl hotový trup do vody. Jako jediná síla z válčících stran dostala US Navy během války flotu 17 těžkých útočných letadlových lodí třídy „Esex“, ale také skoro 300 moderních oceánských ponorek, které totálně zničily japonské obchodní loďstvo a realizovaly to, o čem Kriegsmarine v Atlantiku jenom snila.

A, last not least, USA vyrobily atomovou pumu, jejímž nasazením ukončily válku v Tichomoří. Tím bylo převedeno vojenství na zcela jinou úroveň a vyžádalo si zcela nové myšlení.

Vyhraná válka, prohraný mír

Obava z vojenské diktatury, ještě z dob „otců zakladatelů“, a důsledek wilsonismu, který sázel na morální zásady a automaticky je předpokládal i u jiných, vedl k americkému nazírání na strategické myšlení, v tomto případě spíše nemyšlení. Žádný americký generál nesměl dělat „politiku“, ta byla striktně oddělena od „dělání války“. Americký generál měl čistě vojenskými metodami co nejdříve vybojovat vítězství a teprve pak mělo být na politicích, jak s vítězstvím naložit. Tento pohled zcela opomíjel skutečnost, kterou Evropa ze své krvavé historie důvěrně znala - že poválečné mírové uspořádání je už dáno průběhem válečného tažení, jež k němu vedlo. Především to věděl dobře Stalin a za americkým altruistickým přístupem hledal o to rafinovanější triky.

Na téma amerického postupu Evropou za 2. světové války existují celé knihovny a debata o tehdejší americké strategii, respektive o jaltské konferenci může ještě dnes vyvolat v české hospodě rvačku. Podle mých poznatků vedl ke krizi již rozkaz, který Einsehower od Roosevelta dostal. I pro Roosevelta bylo vojenské vítězství cílem samo o sobě, takže rozkaz jednou větou Eisenhowerovi ukládal, aby se vylodil v Evropě a dobyl Německo. Z čistě vojenského hlediska bylo optimální zaútočit přes La Manche, napříč Francií vtrhnout do Německa a vyřadit je z války obsazením Porúří.

V tomto smysl také Eisenhower strategickou operaci vypracoval a Roosevelt nechápal námitky W. Churchilla, pro něhož válečná strategie těsně souvisela se zahraniční politikou. Proto britský premiér navrhl útok z jihu přes Itálii a Balkán, který by Stalinovi uzavřel přístup do střední Evropy. Jak Roosevelt, tak Eisenhower v tom viděli britské imperiální zájmy, které mají zaplatit američtí vojácí svou krví - tedy porušení role americké armády jako světlonoše svobody. Nakonec si vývoj situace vynutil vylodění v severní Africe a odtud logické pokračování skokem přes Středozemní moře a Sicílii na Apeninský poloostrov. Nicméně se toto tažení nikdy nestalo hlavní operací a ztratilo tempo nedostatkem přísunu čerstvých sil.

Eisenhower pak svůj hýčkaný čistě vojenský plán uskutečnil v Normandii, aniž by si on či Roosevelt uvědomovali, jak forma amerického tažení vtiskává Evropě politickou tvář na příštích 50 let. Nedbal ani Churchillova poplašného telegramu, aby na jaře 1945 obsadil Berlín, neboť nechápal, proč by měl nechat jít své jednotky přímo na východ, aby dobyly Berlín, když podle vojenské doktríny měly přece obsadit Porúří.

Podle mých poznatků neexistovaly žádné politiky dohodnuté demarkační linie (neplést s okupačními pásmy, která měla být obsazena jednotlivými armádami Spojenců až po německé kapitulaci) neboť z Rooseveltovy iniciativy bylo i toto svěřeno vojákům, kterým se nikdo nesmí plést do řemesla, aby mohli vyhrát válku - a teprve poté měli diplomaté rozhodnout, jak naložit s vítězstvím.

V lednu 1944 poslal Eisenhower do Moskvy maršála Teddera, aby domluvil čáry styku mezi Rusy a západními Spojenci. Byly stanoveny jenom rámcově na ose Labe, Dunaj a měly se upřesňovat podle konkrétních situací na operační úrovni. Proto velitel 1. ukrajinského frontu zahájil „pražskou operaci“ telefonátem do Eisenhowerova hlavního stanu, kde požádal, aby se západní jednotky držely stranou, včetně leteckých, neboť by mohlo dojít ke zmatku, promíchání vojsk a bezděčnému vzájemnému ostřelování či bombardování. Tak jednoduché to bylo, stačil v podstatě jeden telefonát, aby si SSSR osvobozením Prahy pojistil celé Československo a tím i zdroje uranu pro své první atomové pumy.

A proč? Protože Američané předpokládali, že svoboda, kterou přinesl do okupované Evropy americký voják, je tatáž svoboda, kterou nese voják sovětský - což je wilsonismus ve své krystalicky naivní podobě.

O tom, proč Američané v Evropě zůstali, o myšlení o nemyslitelném, o Koreji, Vietnamu, studené válce a terorismu v příštím, chválabohu, závěrečném dílu.

Psáno v Praze, 2.-3. 3. 2003.
Zdroje:
H. Kissinger, „Umění diplomacie“
M. Matloff, „Dějiny americké armády“
G. B. Tindall, D. E. Shi, „Dějiny USA“
G. Forty, „Pozemní války encyklopedie konfliktů 20. století“
U. Schwarz, „Strategie včera, dnes a zítra“
Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕10.370

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře