Spáry amerického orla I

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕11.734
František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Ze všech ozbrojených sil Západu má armáda USA nejkratší a jak si dovoluji předeslat nejpodivnější dějiny. Obvykle vstupuje ozbrojená moc do dějin bitvou a ta podivnost americké armády začíná již tou skutečností, že v bitvě, která se klade za počátek severoamerického vojenství, tato armáda vůbec nebojovala, neboť ještě neexistovala.

Po celé 18. století kontrole nad Severní Amerikou dominovaly tzv. koloniální války mezi Velkou Británií a Francií. Francouzi postupovali z Kanady na jih povodím Mississippi, kde budovali řetěz pevností s cílem obchvátit anglické kolonie a uzavřít je v pobřežním pásu. V roce 1754 čítalo ale francouzské obyvatelstvo jenom dvacetinu počtu anglických kolonistů, takže francouzské jednotky se za pomoci indiánských spojenců uchylovaly stále častěji k partyzánskému způsobu boje. S Indiány neměli Francouzi problémy, neboť indiánské kmeny dobře chápaly, že řídké francouzské osídlení je pro ně menším nebezpečím.

Dva roky před vypuknutím sedmileté války v Evropě vyslal virginský guvernér George Washingtona v čele virginské domobrany aby napadl francouzskou pevnost Fort Duquesne na soutoku řek Allegheny a Monongahela. Washington neuspěl a britská vláda proto vyslala dva neúplné pluky řadové pěchoty, která se tehdy pokládala za nejlepší na světě. Velení měl generál Edward Braddock, voják se 45letou zkušeností, zvyklý na evropskou taktiku boje v sevřených formacích. Pohrdal americkou domobranou a přes upozornění zúčastněných Američanů (nechyběl ani Washington), pochodoval divočinou v sevřených kolonách. Dne 9. července 1755 se Braddock s předvojem 1300 mužů po druhém přechodu Monongahely dostal do palby skrytého protivníka v počtu 70 řadových francouzských vojáků, 150 mužů domobrany a 650 Indiánů. Pálili do masy červenokabátníků jako do ideálního terče a většina Britů, kteří masakr přežili, nepřítele ani nezahlédla.

Vznik americké armády

Braddock byl smrtelně raněn a zbytek britské expedice vzal nohy na ramena. Přestože nakonec Britové s pomocí loďstva a lepším využitím místní americké domobrany Francouze ze Severní Ameriky vytlačili, byla to právě prohraná bitva u Monongahely, kde se zrodilo americké vojenské myšlení a idea armády nezávislých amerických kolonií. Zde padl mýtus britské neporazitelnosti, zde má kořeny přesvědčení, že převzetím indiánské taktiky je možno porazit i nejlepší řadovou pěchotu na světě a tedy vybojovat si nezávislost i na nejmocnější říši světa. Bez tohoto přesvědčení by nemohly americké kolonie zahájit v roce 1775 boj za nezávislost.

V bojích americké domobrany s Francouzi se pak zformovaly charakteristické rysy amerického vojáka, který tíhl k individualismu, nesnášel disciplínu a než něco udělal, chtěl znát důvody. A s takovými vojáky v roce 1775 zahájil Kontinentální kongres boj o nezávislost.

Základem vojenských jednotek povstalců se staly domobrany jednotlivých kolonií. Záhy se ale vyjevila základní slabina miličního systému. Velitelé domobran řevnili jeden na druhého, navíc miliční kázeň byla mizerná. Přesto bitvou na Bunker Hillu (severně od Bostonu) 17. července 1775 stouplo sebevědomí amerických milicí, neboť dokázaly na opevněném návrší vzdorovat dvěma útokům britské řadové pěchoty a soustředěnou palbou způsobily protivníkovi úděsné ztráty. Teprve při třetím útoku museli Američané pozici vyklidit, neboť jim došla munice a jejich muškety neměly bajonety.

Nicméně Kongresu došlo, že bez pravidelných řadových jednotek není možno Brity porazit, neboť farmáři z milicí v době setí hromadně dezertovali. Ačkoli pravidelná Kontinentální armáda, jejímž velitelem byl z politických důvodů jmenován jižan Washington, vznikla ještě v roce 1775, měla vojáky vázané jenom roční smlouvou a 10. prosince 1775 se de facto rozpadla (1. 1. 1776 měla 8000 mužů místo plánovaných 20 000).

Jestliže USA přece jen vznikly, bylo to jednak díky francouzské pomoci finanční i přímo vojenské, jednak ještě větší britské neschopnosti a nezájmu veřejnosti. V Británií se boj proti americkým bratránkům vnímal jako soukromá králova válka a vláda Jiřího III. ji de facto prostřednictvím svých hessenských poddaných a žoldnéřů najatých v jiných německých knížetstvích jako válku soukromou vedla. Jak uvádí Paul Johnson, i za války Britové volně cestovali do Ameriky a Američané zase do Británie, kde měl jejich boj mezi liberály značnou podporu.

Této skutečnosti si byli Američané dobře vědomi a zásadně ovlivnila strategické myšlení v USA po celé 19. století. Všichni američtí politikové v tomto období měli dědičný strach z pravidelné armády, která se, podle jejich mínění, může snadno stát nástrojem zvůle jednotlivce, jak se jim to jevilo v případě britského panovníka. Jestliže milice patřily jednotlivým státům americké (kon)federace, kontinentální armádu vytvořil Kongres, který po celou válku o nezávislost měl větší starost o to, zda některý z velitelů nezačne politikařit a neuchvátí moc, než o konečné vítězství.

Pro tuto atmosféru je příznačná povídka amerického spisovatele Howarda Fasta, v níž v roce 1783 vystavuje Otce vlasti Washingtona „ďábelskému“ pokušení, aby rozehnal Kongres a jmenoval se vojenským diktátorem. Prostředky a možnosti k tomu měl!

Ze dvou protikladných koncepcí - buď vybudovat profesionální armádu nebo rozvinout miliční systém, se Washington a tedy i americká vojenská politika přiklonila k tomu druhému. Ústavní závazek vojenské služby pak vycházel z francouzského revolučního pojetí „národ ve zbrani“, takže v americké vojenské tradici zcela chybí etapa profesionálních armád pod šlechtickým velením a celá etapa náboženských válek, jimiž prošly všechny armády evropské. Dá se říci, že Američané zahájili proces „demokratizace války“ vedoucí k všeobecné účasti na válce a k novému pojetí totální války a totálního vítězství.

Zapomenutá válka

Za napoleonských válek trpělo britské námořnictvo nedostatkem zkušených námořníků. To vedlo britské kapitány k přepadání amerických obchodních plavidel, z nichž unášeli mužstvo (celkem bylo násilně naverbováno 6 200 Američanů). A naopak příslušníci britského válečného loďstva při každé vhodné příležitosti dezertovali na americké lodě. Vzniklé konflikty (k prvnímu došlo již v roce 1807) vyústily 19. června 1812 v anglo-americkou válku, v níž si američtí „jetřábi“ brousili spáry na Kanadu. Fatálně se ale zmýlili v odhadu situace, když počítali s francouzskou pátou kolonou - katoličtí francouzští Kanaďané nenáviděli Napoleona a vůbec republikánský systém, a dali jednoznačně přednost britskému „jařmu“ před americkou „svobodou“.

Miliční systém ale utrpěl ještě katastrofálnější porážku přímo v centru USA. V srpnu 1814 britský kontradmirál Cockburn vylodil v zálivu Chesapeake pouhých 5000 mužů, kteří vyrazili na Washington. Přístup k hlavnímu městu krylo 8 000 Američanů, kteří ale prchali příliš rychle, než aby naši unavení vojáci dokázali brát zajatce, jak napsal jeden britský důstojník své ženě. Z Bílého domu, který Britové spolu s Kapitolem a redakcí novin „National Intelligencer“ zapálili, na poslední chvíli utekl prezident Madison a ministr zahraničí Monroe. Přestože pro válku s Brity byly hlavně jižní a západní státy, kde žilo téměř 1,5 milionu bělochů, nikdo nehnul ani prstem, aby ze země vyhnal 5000 Britů, kteří si 5 týdnů dělali, co chtěli.

Ještě před dobytím Washingtonu se zhroutily americké banky a ministerstvo financí propadlo totální anarchii, neboť ministr financí odjel do Evropy vést mírová jednání. Hrozilo odtržení Nové Anglie, jež se postavila proti brannému zákonu, který v přisvojené funkci ministra obrany navrhl Monroe. Senátor Gore za stát Massachusetts prohlásil, že jde o první krok perfidního zavádění branné povinnosti, které lidé v této zemi nikdy nebudou a nemohou být podřízeni, pokud si udrží jakékoli ideje občanské svobody..., návrh musí odmítnout každý, komu nejsou lhostejné svobody občanů a států. (Je vidět, že postoj těch, kteří dnes úzkostně varují před opatřeními proti terorismu, jež prý zničí západní demokracii, má hluboké kořeny.) Následkem byl praktický rozpad federální obrany, jednotlivé státy organizovaly své ozbrojené síly samy, v případě New Yorku i navzdory odporu veřejnosti.

Naštěstí se v červenci 1814 rozběhly v belgickém Gentu mírové rozhovory, které vedli dva výjimeční muži - za USA John Quinsy Adams a za Británii „na dálku“ lord Castlereagh, jehož „ústy“ na místě byl poslanec Goulburn. Oba pánové si záhy uvědomili zvláštní příbuznost, jak vztah mezi USA a Británií nazývá Paul Johnson, a společné geopolitické zájmy obou (zatím) tak mocensky odlišných zemí.

Castlereagh, který měl v rukou britskou zahraniční politiku, rychle pochopil, že bezpečnost Kanady a britské zájmy na západní polokouli a v severovýchodním Pacifiku nejlépe zajistí přátelské vztahy s USA, a naopak Adams věděl, že ochranu před intervencí ze strany Ruska, Španělska nebo Francie může USA garantovat jenom britské loďstvo.

Oba delegáti se pak hádali daleko více se svými zabedněnými kolegy v delegacích než mezi sebou, aby je přesvědčili o nutnosti přistoupit na zásadu statu quo ante bellum - tedy návratu k předválečným poměrům, což prakticky znamenalo zapomenout, že válka vůbec byla.

Patří pak k jednomu z největších paradoxů dějin, že tato válka pak vztahy mezi USA a Británií nejen neoslabila, ale naopak posílila a položila základy k trvalé strategické spolupráci - až k dnešní Blairově bezvýhradné podpoře Bushova útoku proti Iráku.

Od první intervence k Monroeově doktríně

Dvojakost amerického pohledu na pravidelnou armádu neplatila pro loďstvo. Válečnou loď mohou obsluhovat jenom profesionálové a proto až do 2. světové války nejpodstatnější částí řadových amerických vojenských sil byla US Navy.

Jak novoangličtí obchodníci, tak jižanští plantážníci si byli vědomi nutnosti chránit námořní obchod před piráty a tak Kongres celkem bez problémů odhlasoval prostředky na stavbu pěti tzv. „velkých fregat“ s 52 děly, aniž by dumal nad tím, že existence těchto lodí s vysoce profesionálními posádkami má daleko k revoluční ideji „národa ve zbrani“.

Prakticky všechny přístavy na středomořském pobřeží Afriky, jež bylo nominálně pod vládou Osmanské říše, sloužily odjakživa jako základny arabským pirátům - lovcům křesťanských otroků. Při jedné výpravě až do severozápadní Evropy v 17. století tak berberští Arabové uloupili rekordní počet 25 000 otroků. Západ jako celek dával přednost vyjednávání a vykupování otroků. Royal Navy za napoleonských válek pak pirátského beje v Alžíru tolerovala, neboť od něho nakupovala skot pro zásobování své středomořské floty, přestože admirál Nelson se nad takto trpěným otroctvím slovně rozhořčoval. Pokud tato situace připomíná čtenáři něco ze současnosti, lze paralelu doplnit i faktem, že tehdejší západní inteligence - což byli duchovní - která sice horlivě brojila proti americkému obchodu s africkými otroky, byla zcela netečná k berberskému otrokářství, které měla přímo u nosu.

Pak udělali berberští piráti tu chybu, že začali unášet i námořníky z lodí pod vlajkou s hvězdami a pruhy. V roce 1794 Kongres uvolnil peníze na stavbu již výše zmíněných fregat a prezident Jefferson se vyjádřil s lakonickou stručností: „Miliony na obranu, ani cent na výkupné!“ V důsledku tohoto postoje byly USA od roku 1803 ve válce s beji. V roce 1805 americká námořní pěchota vyrazila z Egypta do Tripolisu a donutila místního vládce vzdát se poplatků (rozuměj výpalného) a vydat všechny americké otroky. V srpnu 1805 vplul komodor Rodgers s fregatou „Constitution“ do Tunisu a donutil tuniského beje k témuž.

Anglo-americká válka přerušila akce a kapitulaci zbývajícího Alžíru si US Navy vynutila až v roce 1815, kdy komodor Decatur operoval u berberského pobřeží s eskadrou 10 lodí, vplul do Alžíru a namířenými děly si vynutil bezpodmínečné propuštění všech amerických otroků a zrušení jakéhokoli výpalného, které zbytek světa platil.

Tento první americký mezinárodní incident ve jménu humanity byl morální políčkem do tváře Starého světa, který byl přinucen k jednání. Dne 27. srpna 1816 pak spojená britsko-holandská flota Alžír rozstřílela, čímž učinila konec placení poplatků, avšak pirátství ze Středozemního moře definitivně vymizelo až poté, co Francie v roce 1830 Alžírsko obsadila.

Tažení proti berberským pirátům vypovídá o americkém vojenském myšlení velice jasně. Především působí schizofrenně, neboť v době Decaturovy humanitní mise otroctví vesele kvetlo ve více než polovině států Unie. Trošku je vysvětlitelné faktem, že drtivá většina námořních důstojníků a mužstva pocházela z Nové Anglie, kdežto jižanští gentlemani z otrokářských států měli zase převahu v důstojnictvu pozemních sil.

(O tomu, že „vývoz“ civilizačních hodnot je nejelegantnější cestou, jak se stát globálním hegemonem, se ještě zmíním.)

Americký kontinent byl původně španělským (a portugalským) lénem. Britové a Francouzi dorazili později a nakonec Rusové, kteří nejenže vlastnili Aljašku, ale pokoušeli se po jistou dobu založit své faktorie i v Kalifornii. Po uzavření gentského míru si obě anglofonní země ještě hlouběji uvědomily společné zájmy - vyšachovat z amerického kontinentu zbývající konkurenty. Francii vyhnali ještě v 18.století Britové a Američané se společně s nimi postavili ruskému pronikání po tichomořském pobřeží na jih. Spornou otázku hranice mezi Kanadou a USA moudře odložili stranou a v roce 1824 USA donutily Rusy, protože ti neměli v Tichomoří loďstvo, aby ustoupili od svých nároků a podepsali, že se nebudou usazovat jižně od 54 stupně a 40. minuty severní šířky. O rok později podobnou smlouvu uzavřelo Rusko i s Británií.

Jiné to bylo s Latinskou Amerikou. Napoleonskými válkami oslabené Španělsko nebylo schopno udržet jihoamerickou koloniální říši. Simon Bolívar, podporovaný anglickými, irskými a americkými žoldnéři (velitelem veledůležitého povstaleckého loďstva, jež zničilo španělské námořní síly ve východním Pacifiku, byl kupříkladu lord Cochrane), zahájil svá tažení a na teritoriu Jižní Ameriky počaly růst samostatné státy jako houby po dešti (s dosti otřesnými režimy, ale to je otázka jiná). Důležitější bylo, že evropské mocnosti zavětřily kořist.

Od konce 18. století ovládalo britské námořnictvo jak Atlantik, tak Pacifik a do španělské Ameriky se vozilo britské zboží. Nyní šlo o to, zda USA, Velká Británie a Francie pokročí dále a uchvátí kusy rozpadajícího se španělského zámořského impéria. Jackson se zmocnil Floridy pro USA, Britové se dvakrát pokusili založit kolonii v okolí Buenos Aires a v roce 1820 koketovali s myšlenkou, že se zmocní kusu venezuelského „opuštěného“ pobřeží. Francie se již stačila mocensky vrátit do Karibiku a návrat Bourbonů na španělský trůn by vedl k loutkové vládě ovládané z Paříže.

Proto 8. března 1822 navrhl prezident Monroe pokládat nezávislost bývalých španělských kolonií za fait accompli a když v květnu 1823 Francouzi obsadili Madrid a Cádiz, napsal britský premiér Canning dopis americkému velvyslanci v Londýně, v němž navrhoval společné anglo-americké garance novým jihoamerickým státům. Jakmile Monroe obdržel tento návrh, požádal své předchůdce Jeffersona a Madisona o radu. Oba byli pro přijetí britského návrhu, avšak John Quincy Adams v roli ministra zahraničí navrhl, že by bylo důstojnější, aby USA vystoupily samostatně.

Ačkoli ústavními snahami nových republik pohrdal (oprávněně), byl si vědom faktu, že USA nemohou kvůli vlastní bezpečnosti připustit, aby se na americkém kontinentu znovu zachytila jakákoli evropská mocnost. Pět dní po vystoupení Adamse pak 2. prosince 1823 prezident Monroe slavnostně vyhlásil, že americká pevnina dobyla a udržuje svobodu a nezávislost, a tudíž nebude předmětem žádné budoucí kolonizace ze strany evropských velmocí a že evropská intervence do záležitostí nových nezávislých zemí bude považována za projev nepřátelského postupu proti Spojeným státům.

Toto prohlášení, jemuž se dostalo názvu Monroeova doktrína, zahájilo nástup USA do globální politiky. Obsahovalo i osten zaměřený proti Velké Británii a o to bylo velkohubější, neboť jediná síla, která mohla vynutit dodržování této doktríny, byla britská Royal Navy. Nicméně Británie v rámci „zvláštní příbuznosti“ držela s americkými bratránky basu, když dobře věděla, že za oceánem ji do jednoho pytle s ostatními evropskými mocnostmi nestrkají.

Psáno v Praze 4. 2. 2003.
Prameny:
Paul Johnson, „Zrození moderní doby“
Harperovy vojenské dějiny II
Maurice Matloff, „Dějiny americké armády“
Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕11.734

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře