Půl tisíciletí evropských výbojů

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕7.010

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi.

Na anketní otázku, co se stalo v roce 1492, by určitě většina tázaných odpověděla správně, že tehdy Kolumbus doplul do Nového světa. Mnozí by také věděli, že roku 1498 objevil Vasco da Gama námořní cestu do Indie, ale pravděpodobně nikdo by si nevzpomněl, k čemu došlo v roce 1502. Neboť tato událost se ve školních dějepisech příliš nezmiňuje, anebo splývá s těmi předchozími, přestože měla pro praktické konání mnohonásobně větší dosah než ty dvě předchozí - a je stále přítomná i v současnosti.

Zbraň absolutní převahy

Když Vasco da Gama dorazil do Indie poprvé, choval se jako vyzvědač. Rychle pochopil, že na rozdíl od Kolumba se ocitl ve světě, který byl v mnoha ohledech vyspělejší než Evropa a neskonale bohatší. Záhy také seznal, že jeho vyzvědačská role byla odhalena arabskými kupci, kteří západní Evropu znali velice dobře a s Indií udržovali pravidelné námořní spojení - na plavbě přes Indický oceán neviděli vůbec nic objevitelského - a Portugalci museli uprchnout.

V jedné věci ale měli Evropané navrch - v lodní konstrukci a v palných zbraních. A proto když se Vasco da Gama vrátil do Indie podruhé v letech 1502-3, velel po zuby ozbrojené eskadře 13 válečných lodí s těžkými lodními děly. Jimi již cestou bombardoval přístavy Mosambik a Kilwa na východoafrickém pobřeží a přinutil hořící města, aby přijala svrchovanost portugalského krále. V Indickém oceánu opět pomocí těžkých děl rozstřílel arabsko-indické loďstvo kalikutského rádži Tamuritiho a donutil indické přístavy na západním pobřeží k placení poplatků a k podrobení se portugalské koruně.

V posádce měl učenlivého žáka. Pozdější admirál Alfonso d Albuquerque, na základě toho, co se naučil za první evropské zámořské invaze v roce 1502, jako první Evropan cíleně a systematicky využíval lodní dělostřelectvo. V letech 1505-7 velel flotile, která dobyla Hormuz při ústí Perského zálivu, v roce 1509 se stal indickým mistokrálem a o rok později obsadil Góu (kterou si Indie dobyla zpět až v roce 1961).

Od roku 1502 se tak datuje éra evropských výbojů, jež jsou spojeny s nezastupitelnou rolí oceánské plachetnice vyzbrojené těžkými lodními děly, neboť žádní Evropané nemohli doufat, že jejich invazní síly budou mít početní převahu nad místními vojsky. I kdyby da Gamova flotila byla jakkoli obsypána vojáky, bez děl by je Arabové a Indové smetli zpět do moře. Lodní dělo dávalo nejen palebnou převahu, jež převážila mnohonásobně větší počet obránců, ale v podstatě vůbec evropskou invazi přes oceány na jiné kontinenty umožnilo - při dlouhé plavbě k cíli, na rozdíl od vojáků, nepotřebovalo ani pitnou vodu ani proviant.

Evropská válečná loď s dělostřeleckou výzbrojí se tak v průběhu 16. století stala absolutní zbraní, proti níž zbytek světa neměl obranu. Evropské námořní velmoci si pak pomocí flotil takových válečných strojů podmanily všechny ostatní kontinenty a s výjimkou Japonska se snad nenajde země, jež by nebyla některou evropskou mocností po jistou dobu vlastněna nebo jinak kontrolována.

Rok 1502 tedy položil základy k moderní imperiální politice a k vnitroevropskému procesu vzájemného mocenského soupeření v globálním měřítku. Od tohoto okamžiku nejsou dějiny Evropy a vlastně dějiny světa ničím jiným než bojem o světovou dominanci, kde jako herci na scénu v průběhu půltisíciletí přicházela a zase odcházela národní impéria jako portugalské, španělské, holandské, francouzské, britské... Na tomto krvavém střídání se pak ustavila západní civilizace, jak ji známe dnes, aniž by měla vnějšího soupeře, a proto nás tak šokuje současný arabský terorismus, neboť po mnoha staletích „vnějšího klidu“ se zde objevil někdo s jinými životními návyky a s odlišným civilizačním názorem, kdo Západu vyhlásil válku.

Proč Evropa

Jsem dalek toho, abych šířil nějaké rasistické úvahy o nadřazenosti a „poslání bílého muže“. Evropané prostě měli štěstí na přírodní podmínky. V knize se špatně přeloženým názvem „Střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii“ (výstižnější by bylo „Děla, baktérie a ocel v historii) evolučního biologa Jareda Diamonda je sneseno dostatek důkazů o tom, jakou evoluční výhodou se pro Euroasijce stala biologická bohatost jejich kontinentu, na němž rostlo 33 velkosemenných travin z 56 celkového počtu a ze 14 domestikovatelných zvířat se pouze jedno! vyskytovalo na jiném kontinentu (lama v Jižní Americe).

Evropský poloostrov pak disponoval dalšími výhodami, které se v uplynulém miléniu ukázaly jako rozhodující. Evropa se vyznačuje členitým pobřežím s mnoha hlubokými ústími splavných řek, ze tří stran je obklopena nejen okrajovými moři, ale také oceánem. To byly ideální podmínky pro rozvoj mořeplavby. Pochopitelně byly i jinde, avšak v Evropě vznikla navíc jedinečná kombinace v důsledku dvou jevů. Především zde byl dostatek kvalitního lodního dříví a, což bylo ještě důležitější, atlantické pobřeží Evropy leží v oblasti tzv. půldenního dmutí. Spolu s protilehlým pobřežím Severní Ameriky je to jediná oblast na světě, kde se s přesností hodinového stroje každých 6 hodin a 12 minut střídají příliv s odlivem. Západní Evropě (a USA) tak spadl do klína automatický výtah, který v době, kdy neexistovaly strojní remorkéry, umožňoval dostat na širé moře a zase zpět do přístavů v ústích řek obrovské koráby o výtlaku 2000 tun, s nimiž si jinde jen velmi obtížně věděli rady. Ano, čínský admirál Čcheng Cho, k němuž se ještě vrátím, údajně disponoval flotilou obřích džunek, avšak skutečnost, že Evropané, když do Číny dopluli, na žádná obří plavidla nenarazili, svědčí pro skutečnost, že manipulace bez pomoci pravidelného dmutí byla natolik obtížná, že Číňané stavby takových plavidel zanechali.

Bohatost evropských lesů umožňovala i snadnou výrobu dřevěného uhlí, které je základní složkou střelného prachu a nutným prostředkem pro tavení železné rudy. I tou Evropa oplývala, takže jenom na tomto malém kontinentu se proťaly všechny nutné podmínky ke konstrukci a provozování velké oceánské plachetnice s těžkou dělostřeleckou výzbrojí, přestože jednotlivé „komponenty“ Evropané převzali odjinud. Nelze pochybovat o tom, že kdyby tytéž podmínky splňoval Arabský poloostrov či Blízký východ, dnes bychom byli všichni muslimy a děsili se křesťanských teroristů.

Ahistorické výčitky

Stejně jako jsem dalek šíření rasistických předsudků, jsem i dalek toho „kálet do vlastního hnízda“ a šmahem západní civilizaci za její dobyvatelskou minulost odsuzovat. Jako Indiáni, Číňané, Indové, Afričané, Inuitové a všichni ostatní se také Evropané chopili výhod svého životního prostředí. Nechovali se o nic víc zhovadileji než jejich současníci - připomínám Turky, kteří v téže době dobývali Balkánský poloostrov, naráželi zajatce na kůl, vylupovali jim oči, uřezávali genitálie a upalovali ve stodolách. Ani v indiánské Americe nebyly podmínky nijak lidumilné, natož humánní - když se Hernán Cortés 14. března 1519 vylodil v Mexiku, našel ihned spojence ve vazalech Aztéků, kteří mu dali k dispozici desetitisícové armády, aby je nadvlády Aztéků zbavil. Samozřejmě že se dostali z deště pod okap, ale o to v tomto příkladu nejde - má pouze dokumentovat skutečnost, že ani jihoameričtí indiáni nebyli před příchodem Evropanů mírumilovnými beránky, které zlý „bílý“ vlk sežral, ale že se velice úspěšně žrali dávno předtím mezi sebou.

Také je nutno si uvědomit, že dobyvatelská mince Evropy měla nejen násilnický rub, ale i evolučně civilizační líc. Nikoli na základě nějakého katedrového principu diskuse, ale na základě bojů o světovou dominanci dospěla evropská společnost k moderní demokracii a k tomu, čemu dnes říkáme lidská práva. Jsou tedy vykoupena nikoli tlacháním intelektuálů, ale krvavými střety evropské minulosti, kde snahu o globální nadvládu zhusta kryly ideje náboženských válek.

Evropské výboje a z nich vyplývající střety přinesly světu nejen utrpení, ale také humanismus a pojetí člověka jako individuálně svobodné a odpovědné bytosti. Na to kritikové Západu rádi zapomínají a naopak mu lživě připisují autorství takových zločinů jako otroctví. Především je třeba říci, že otroctví bylo autochtonní po celé zeměkouli, otroky měly v určité době všechny společenské formace, byli zcela běžní jak v arabském (někde dodnes), tak africkém a indiánském světě, přičemž indický systém kast a čínský systém kuliů se od otroctví liší toliko o pomyslný vlas. Evropským hříchem je pak skutečnost, že se stávajícího systému Evropa chopila jako obchodní komodity, což je zajisté hřích strašný. Ale i zde existuje polehčující skutečnost, vyplývající z unikátní západní zkušenosti - Britové v roce 1807 obchod s otroky zakázali, Royal Navy začala otrokářské plachetnice pronásledovat a konečně v roce 1833 bylo otroctví v britských koloniích zakázáno. Vzhledem k tomu, že USA se zbavily otroctví až v letech 1861-65 (a to opět násilným střetem a nikoli ušlechtilou diskusí), což se přesně kryje s nástupem průmyslové revoluce, je nutno připustit, že to byl technologický rozvoj, který si vynutil evoluční změnu - otroka musel nahradit osobně svobodný dělník.

Bezesporu se v tom uplynulém půltisíciletí výbojů Evropa brodila stejně často ve své krvi jako v cizí. Otázka je, zda se tomu mohla vyhnout, zda mohla odolat lákadlu specifických přírodních (a technologických) podmínek. Fundamentální pacifisté a antiglobalisté zřejmě řeknou ano, neboť i dnes žádají po Západu totéž, přestože z hlediska evolučních zákonů se takové požadavky nemohou prosadit, neboť vedou do slepé vývojové uličky. Chtít po Evropanech 16. století, aby se vzdali výhody lodního děla, je stejně pošetilé, jako by bylo pošetilé žádat jejich euroasijské předky, aby se vzdali domestikace koně z důvodů, že na jiných světadílech nežije a tudíž to není „politicky korektní“, když jejich obyvatelé tuto šanci mít nebudou - což je stejně pošetilé, jako když dnes antiglobalisté požadují, aby se Západ vzdal tlakem IT vytvářeného globálního trhu s odůvodněním, že třetí svět IT nemá, že 50 % lidí nikdy netelefonovalo a jenom 5% světové populace má přístup k počítačové síti.

Odmítnutí vývojových výhod má vždy fatální důsledky a i pro toto tvrzení existuje v dějinách důkaz, v němž figuruje již zmíněný čínský admirál Čcheng Cho. Za dynastie Ming vyplulo z čínských přístavů v letech 1405-33 nejméně sedm výprav pod velením tohoto admirála. Na 60 obřích džunkách se plavilo 27 tisíc námořníků, vojáků, ale i vědců, lékařů a tlumočníků. Během těchto výprav Čcheng Cho prozkoumal celý Indický oceán včetně východního pobřeží Afriky, kam dorazil o více než půl století před Portugalci. V roce 1431 vpluly čínské džunky i do Rudého moře, a admirál, který byl muslim, navštívil Džiddu a Mekku. Při zpáteční cestě zemřel, Čína se nečekaně uzavřela do sebe a přenechala objevování/dobývaní světa křesťanskému Západu.

Za následky tohoto činu, za vzdání se evoluční výhody pak Čína těžce zaplatila ekonomickým, technologickým a následně mocenským úpadkem. Z nejcivilizovanější země světa se stala ta nejbídnější, kde k životu musela skutečně stačit příslovečná hrstka rýže a kde se kvůli bídě běžně zabíjely děti. Až do 2. světové války byla Čína, i přes svou obrovitost, jenom hříčkou v rukou velmocí, přičemž to mohlo být naopak. Neboť je nepochybné, že spojené čínsko-arabské invazi koncem 15. století by chudá Evropa, jejíž zbrojní potenciál se ještě nestačil projevit, neodolala.

Podle toho, jak dnes čínské komunity pronikají do světa, lze usuzovat, že Číňané podruhé stejnou chybu neudělají.

Nedivím se, že ve světě „politické korektnosti“ si nikdo nevzpomněl na pětisté výročí evropských imperiálních výbojů. Místo pohledu do nevábného zrcadla evoluční historie je totiž snazší vše relativizovat, neznát se k vlastním dějinám, zpochybnit cestu po schodišti civilizačního vývoje, neustálým hledáním krvavých skvrn na jeho čím dál tím nižších stupních vzbuzovat ve všech pocit civilizační viny a vytvářet falešné vědomí, že Evropa měla na vybranou - že se pro své násilné dějiny a koloniální výboje rozhodla z jakési zlé vrozené podstaty. Odmítám toto zpětné relativizování dějin, které ruší časovou souvztažnost lidského konání, které popírá řád věcí vyplývající z evolučního vývoje. A v tom je jádro pudla, pro mnohé lidi je představa takového vývoje nesnesitelná, odmítají připustit, že člověk je mnohem více poplatný svému prostředí a svým vlastním technologiím, než připouštějí platónské ideje. Paradoxně si neuvědomují, že když zavírají oči před zákonitostmi, které člověka k socio- a technosféře vážou, tím více k nim lidi připoutávají.

Psáno v Praze 10. 12.2002

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕7.010

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře