Americká válka, evropský mír

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕6.043

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

V článku, který pod názvem „Americká válka, či evropský mír“ vyšel 15. března 2003 v sobotní příloze „Orientace“ Lidových novin, politolog Pavel Barša velice přehledně srovnal odlišná stanoviska Američanů a Evropanů k irácké krizi, jež současně vedou k nové fázi spojeneckých vztahů především uvnitř NATO, ale také mezi členy a kandidáty EU.

Autor si klade otázku, zda jsme se neocitli ve stádiu radikální geopolitické přestavby, v níž by euroatlantický Západ - v podobě, v níž byl ustaven v boji proti fašismu a komunismu - mohl uvolnit místo jiným aktérům. Podle Pavla Barši i v tomto „starém“ uspořádání spolu vždy soutěžily dva principy: rovnováha velmocí založená na vojenské síle - a legitimita opřená o sdílené hodnoty či instituce mezinárodního práva. Mezinárodní řád pak byl nejstabilnější v těch obdobích, kdy se oba principy spojovaly a podporovaly, např. v období 1815 - 1854 (evropský koncert) či ve chvílích uvolnění za studené války. Naopak byl nestabilní v okamžicích, kdy převládl jeden z nich - např. silová reálpolitika před 1. světovou válkou, nebo mezinárodní právo a legitimita před 2. světovou válkou.

Podle autora pak v krizích, k nimž po zhroucení komunismu v 90. letech minulého století došlo, Evropa doplňovala bezprecedentní vojenskou převahu USA s jejími vojenskými zásahy v Bosně (1995), Jugoslávii (1999) a Afghánistánu (2001-02) svým uměním diplomacie, autoritou v mezinárodních organizacích a rekonstrukcí válečných oblastí.

Mírová strategie Evropy

Útok z 11. září 2001 způsobil, že se USA a Evropa rozešly ve vnímání strategické situace, konkrétně v tom, jak odpovědět na novou hrozbu, kterou představuje islamistický terorismus v jeho případném spojení s neposlušnými státy vyvíjejícími a rozšiřujícími zbraně hromadného ničení. Američané se cítí být od 11. 9. 2001 ve válce, kdežto Evropa se jí snaží zabránit.

Podle Pavla Barši jsou hlavní argumenty (Západo)evropanů následující (shrnuto mnou):

Americká tažení nesnižují nebezpečí terorismu, ale naopak je zvyšují. Sklon používat sílu proti daleko slabším neposlušným islámským státům posiluje polarizaci podle frontové linie vyznačené Usámou bin Ládinem. Logika silové konfrontace a tisíce nevinných obětí pak vhání chudé masy i elitu Středního východu a dalších muslimských oblastí chudého Jihu do náruče islamistů, takže krátkodobý úspěch může mít dlouhodobé kontraproduktivní důsledky.

Růst sympatií k islamistům a větší ochota islámské mládeže zapojit se do paramilitárních organizací zvyšuje riziko teroristických útoků na Evropu, což povede k eskalaci protiúderů. A právě takové válce Severu proti Jihu, křesťanství proti islámu - tedy střetu civilizací - se snaží Evropané v čele s francouzsko-německým blokem zabránit.

Evropskou strategií je pak na straně jedné zpravodajská práce a na ni navazující policejní akce, neboť na teroristy se pohlíží jako na jakoukoli jinou mezinárodní zločineckou organizaci. Na straně druhé je zapotřebí rozšířit vzájemné kulturní, politické a ekonomické vztahy se zeměmi Jihu.

Válečná strategie Ameriky

Bushova administrativa, jíž útok z 11. září 2001 rozvázal ruce, naopak bin Ládinem hozenou rukavici zvedla. Boj proti islamistickému terorismu a režimům podezřelým z jeho podpory je kladen naroveň boji proti fašismu a komunismu, takže odpovědí na bin Ládinovu „svatou válku“ proti nevěřícím psům je křižácké tažení za svobodu a demokracii (v intencích wilsonismu a jakési obdoby Trumanovy doktríny - což francouzský analytik Hassner nazval „wilsonismem v bagančatech).

Americká armáda má přinést Iráku a možná i dalším zemím Středního východu svobodu tak, jak ji Spojenci přinesli za 2. světové války okupované Evropě a ve studené válce pak sovětským satelitům. Bushova doktrína omezené suverenity dává USA právo zasáhnout proti každému státu, který zbraněmi hromadného ničení nebo napojením na terorismus ohrožuje bezpečnost USA (a celého Západu, připojuji). Cílem americké zahraniční politiky je udržení hegemonie, jež by umožnila provádět trestné výpravy i v případě, kdy nedojde ke konsensu v rámci mezinárodních institucí, ať již všeobecných jako OSN, nebo dílčích jako NATO.

Jednostranné použití síly pak USA ospravedlňují poukazem, že jednají v zájmu všech svobodomyslných a mírumilovných národů.

Z pohledu většiny Arabů a muslimů - ať už modernistů nebo tradicionalistů, sekulárně nebo fundamentálně, či levicově nebo pravicově orientovaných - ale Američané nehájí žádný „nový světový řád“ a univerzální principy lidství, nýbrž jenom vlastní zájem na ropě a na další expanzi své moci.

Zatímco hrozba islamismu transatlantickou alianci rozkližuje, americká odpověď na něj arabský a muslimský svět sjednocuje a obdařuje vůdce jako Usámu a Saddáma legitimitou, nadhazuje Pavel Barša v závěru svého článku a připojuje, že bude-li pokračovat americký trend, vznikne mezi americkým Severem a muslimským Jihem frontová linie. Asymetrická bipolarita - hypervelmoc proti teroristům a „státům darebákům“ - pak bude pravděpodobně doplňována a mírněna multipolaritou středně velkých aktérů, jako je část Evropy vedená Francií a Německem, Rusko či Čína, kteří se budou příležitostně v rámci mezinárodních institucí spojovat proti Americe vždy, když se její hegemonní ambice stane příliš neúnosnou.

Česko pak čeká dilema volby - buď v souhlase s pacifismem většiny veřejnosti opustit obraz Ameriky jako mocného přítele utlačovaných národů (když Wilsonovi vděčíme za osvobození z rakouského „jha“ a díky Reaganovu nekompromisnímu tlaku na SSSR i za osvobození od komunismu), nebo se, i přes tlak veřejnosti, připojit k americkému tažení. V obou případech bude ale bezpečnost Česka oslabena.

Tolik Pavel Barša.

Evropská morální salta

I v následujícím se přidržím autorova označení „Evropané“ či „Evropa“ pro evropské mírotvůrce, jejichž mluvčím a typickým reprezentantem je francouzský prezident Chirac a k nimž přináleží i pacifisté, anarchističtí extremisté a komunisté.

Jejich hlavní argumentační kalibr tvoří legitimita a mezinárodní právo. Jeho současná verze (mezinárodní právo je vždy věcí dohody a od roku 1648, kdy vestfálským mírem vlastně vzniklo, se jeho obsah měnil) vychází pak z pojetí vídeňského kongresu 1814/15 a z následné britské zahraniční politiky, která po celé 19. století zastávala stanovisko, že vnitřní uspořádání každého státu je jeho věcí a nikdy nebude důvodem, aby Británie, což byl tehdy „svět“, zasáhla silou. Tak se zrodil dodnes platný pojem suverénního státu, který pak pokládáme za jedině možný, univerzální, platný na věčné časy.

Z definice suverénního státu, jenž si doma smí dělat co chce, pokud není nebezpečný okolí, pak vychází statut OSN a francouzsko-německý tandem k témuž postoji nutí i EU. A zde se dostáváme k prvnímu evropskému „saltu“, když si připomeneme sankce, které EU uvalila na Rakousko poté, co se součástí rakouské vlády stali Haiderovi nacionalisté. Není rozdíl v myšlenkové konstrukci Bushovy omezené suverenity a v konstrukci, podle níž se EU tehdy pokusila zasáhnout do vnitřních záležitostí Rakouska, tedy přes hranice koncepce suverénního státu.

K demonstraci, že stávající pojetí suverénního státu přestává být udržitelné, může posloužit paralela s rodinným násilím. Obdobně jako stále platný názor, že stát si „doma“ může dělat, co chce, platilo ještě donedávna, že za zavřenými dveřmi svého bytu si lidé mohou také dělat, co chtějí. Dnes toto pojetí pokládáme za barbarské a změny v legislativě umožňují zásahy proti lidem, kteří se dopouštějí násilí na rodinných příslušnících, i přesto, že je tím porušována domovní svoboda. Pokud je proti pachateli byť jen vzneseno obvinění kvůli násilí na partnerovi nebo na dětech, musí v některých pokročilých zemích ihned bez soudního projednávání opustit společnou domácnost a pokud se zdráhá, je prostě policisty vynesen. Nepřipomíná to poněkud americké ultimátum Saddámu Husejnovi, aby opustil Irák, a když neposlechne, bude k tomu donucen násilím?

Je pak příznačné pro evropský rozštěp myšlení, že ti lidé, kteří z morálních a humánních důvodů protestují proti válce v Iráku, se kryjí s množinou lidí, kteří z těchže humánních důvodů jsou všemi deseti pro zákony, jež porušením domovní svobody mají domácím násilníkům zatnout tipec.

K dalšímu častému argumentu evropské strategie míru patří tvrzení, že údery proti „státům darebákům“ nic nevyřeší. Evropští mírotvůrci se ironicky ptají - co vyřešilo obsazení Afghánistánu, o co je svět bezpečnější a lepší?

Všem těmto pacifistům bychom ale měli položit následující otázku:Měli byste odvahu se takto zeptat afghánské holčičky, která teprve po pádu Talibanu může chodit do školy?! Je pro tuto holčičku a další tisíce afghánských dětí svět opravdu stále tak špatný a nebezpečný, jako byl před zásahem USA?!

Z výše uvedeného vyplývá, že každý Evropan, který klade otázku „oč je svět bezpečnější“ se ve skutečnosti ptá „oč je svět bezpečnější pro mne!!!“. Projevuje se tedy jako sobecký zbabělec, ačkoli se sám pokládá za vzorného humanistu a moralistu. Já osobně takového morálního salta schopen nejsem a myslím si, že skutečný humanista musí mít odvahu vzít na sebe eventuální zvýšené riziko teroristického útoku v Evropě právě proto, aby se někde v Afghánistánu mohly děti vrátit do školy.

Neptejme se tedy farizejsky, jestli je svět po amerických úderech bezpečnější, ale ptejme se každý svého svědomí - jsem ochoten na sebe vzít riziko eventuálně zvýšeného ohrožení terorismem, aby někde na světě mohly děti chodit do školy, lidé žít bez koncentračních táborů a zbavit se diktátorů a náboženských fanatiků?

Objektivismus a subjektivismus dějin

Baršův článek provokuje ale k ještě hlubší a obecnější analýze. Evropské argumenty pro mírovou strategii mlčky předpokládají toliko vzájemnou interakci podle principu podnět-odezva-podnět-odezva, když francouzští a němečtí politici tvrdí, že arabský svět se bude k Evropě chovat tak, jak se bude Západ chovat k němu.

Na první pohled to zní velice rozumně a logicky bezchybně. Podívejme se ale podrobněji na předpoklady, na nichž je tento evropský názor vystavěn. Především automaticky předpokládá, že pro arabský svět neplatí geopolitika, že Arabové, respektive muslimové nemají žádné mocenské ambice - že jsou jenom jakýmsi tvárným blátem, který Západ svým rozdílným přístupem může vytvarovat buď do podoby srdečného přítele nebo do podoby zarytého protivníka.

I když odhlédneme od faktu, že tento přístup je pro Araby krajně urážlivý až rasisticky (a to od lidí, kteří se pokládají za přátele Arabů), podstatné je, že jej dějiny vyvracejí. Každá civilizace či národní nebo státní celek má své zájmy. Ani arabský muslimský svět nemůže být výjimkou - i on se svou bohatou civilizační a tedy mocenskou tradicí má svoje vlastní strategické cíle, svoji verzi světa, kterou se pokouší prosadit.

I na virtuálních stránkách NP se mnohokrát diskutovalo, zda je islám mírumilovný či naopak krvavý. Ze strategického pohledu je pak jakákoli ideologická rétorika zbytečná, platí jenom fakta a činy. I z vlastních evropských dějin víme, že extrémní skupiny jsou ostřím a předvojem mocenských snah, jako příklad je možno uvést německý nacionalismus 19. století a komunismus - obé začalo drobnými skupinkami extrémistů na okraji společnosti. Analogicky je třeba pokládat islamismus a s ním spojený terorismus - a to bez ohledu na to, jaký islám vlastně je - za předvoj a za zviditelnění arabských/muslimských strategických cílů a mocenských snah.

Nicméně stále zůstává kardinální otázka, zda islamistický terorismus je pouze odpovědí na chování Západu a dá se tudíž regulovat vstřícností a změnou (amerického) postoje. Evropa (tak jak je definována v Baršově článku) je přesvědčena, že tomu opravdu tak je. Tím se dostáváme k problému, který se táhne celými dějinami a který je vlastně problémem dějin samých.

Jsou dějiny jenom sledem lidských akcí a protiakcí, nebo v sobě nesou nějakou objektivní kvalitu, nějakou zákonitost, která je jaksi nad lidmi, když i lidé jí podléhají? Mají dějiny nějaký smysl, směřují někam, dá se v nich rozeznat nějaký obecný pohyb? Dají se dějiny vědecky popsat, nebo jsou jen shlukem fluktuací lidských pokolení?!

Kladení těchto otázek připomíná tápání v zrcadlovém bludišti. Vezměme si například globalizaci. Je objektivním fenoménem, způsobeným informačními technologiemi, totálním zmezinárodněním kapitálu a dalšími veličinami „mimo“ člověka? Láká říci ano, avšak oponent namítne, že všechny technologie jsou opět jenom dílem lidí. Je tedy globalizace neodvratná, daná „objektivitou“ dějinného vývoje, nebo je odvratitelná, když záleží toliko na subjektivních konání lidí? Je globalizace jenom souhrnem lidských aktivit, nebo je v ní ještě něco navíc, nějaký dějinný synergický faktor?

A tytéž otázky je možno si klást o islamistickém terorismu a krizi, v níž dnes svět kvůli válce v Iráku je. Je tedy tento terorismus neodvratnou objektivitou dějin, zvládnutelnou jenom silou, jak soudí Amerika, nebo subjektivitou, která se dá odvrátit vhodnými lidskými interakcemi, jak se domnívá Evropa?

Pokud začneme zkoumat argumenty pro a proti, dostaneme se opět do zrcadlového bludiště. Podle Huntingtona jsou za arabskou agresivitou - z níž terorismus ční jako špička ledovce - objektivní faktory jako demografická exploze a střet mezi modernitou a vírou, která je jedním z nejrigoróznějších náboženství naší doby.

Zvedla se tedy vlna islamistického terorismu z „vnitřních zdrojů“, z hloubi „mechanismu“, jaký dnes představuje arabská civilizace, nebo byla jenom „odezvou“ na americký imperialismus a západní kapitalismus vůbec? Jsou to tedy jenom! americké odvetné údery, které zvyšují nebezpečí terorismu, jak tvrdí Chirac, nebo by se vlny terorismu zvedaly nezávisle - podle vnitřní gravitační síly arabského islamismu, dané Huntingtonovými civilizačními faktory?

Oponent ale zase namítne, že i modernita je subjektivním lidským výtvorem a vysoká natalita pak dílem až příliš člověčím. Nicméně se můžeme dokola ptát - není zde ještě něco navíc, není kupříkladu modernita něčím více než jenom součtem lidských činů - vznikla opravdu jenom náhodně, či podle nějakého objektivního společenského zákona a je tedy i islamistický terorismus poplatný nějaké objektivní zákonitosti? Jestli ano, pak má americká „odezva“ na jeho existenci menší vliv, než Evropa předpokládá.

Tím jsme opět tam, kde už jsme jednou byli. Vzhledem k tomu, že otázka charakteru dějin je i po 5000 letech psané historie stále otevřena, že tvoří stěžejní problém všech filozofických systémů, nedá se na ni odpovědět ani dnes.

Racionálně odpovědět, neboť lidé na ni pochopitelně odpovídají - ale každý emocionálně, podle svého temperamentu, založení a osobních zkušeností. Někteří tím, že manifestují proti válce na Václavském náměstí, a já pak psaním článků jako tento, neboť moje zkušenost a spíše racionální povaha mě vede k objektivizaci dějin, jež je dána evolučními zákonitostmi vývoje. A proto je mi bližší „americký“ objektivismus než „evropská“ subjektivita.

Psáno v Praze 24. 3. 2003

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕6.043

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře