Samuraj proti osudu

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕15.999

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Ač to zní jako klišé, admirál Isoroku Jamamoto a jeden z velikánů námořní historie se roku 1884 opravdu narodil do starobylé samurajské rodiny Takano. Byl dítětem z druhého otcova manželství a hrdý pan Takano, jenž při narození syna již čítal 56 let, jej nazval „šestapadesátníkem“ - japonsky isoroku. Rodina Takano byly v nemilosti, neboť Isorokův otec bojoval na straně šógunátu proti nové vládě „Meidži“, která koncem 19. století otevřela Japonsko dokořán západním technologiím a modernizaci. Nezbylo mu tedy nic jiného než se skromně živit jako mečíř v Nagaoce na severu ostrova Honšú.

Již od samého počátku byla Isorokuova životní dráha neobvyklá. První škola, do níž chlapec, který se měl stát úhlavním nepřítelem USA, začal chodit, byla americká misijní. Pod vedením učitele Newalla, k němuž s oblibou chodil i na návštěvu do jeho domácnosti, se učil čtení bible a angličtině. V roce 1901 složil s výtečným prospěchem přijímací zkoušky na Císařskou námořní akademii a i přes minulost své rodiny byl přijat - vláda se tehdy rozhodla zacelit staré rány občanské války a vedení elitní školy mohlo vůči nadanému mladíkovi učinit vstřícné gesto. Na akademii byl Isoroku jediný, kdo nebyl zaujat proti západní civilizaci. Absolvoval v roce 1904 jako dělostřelec a byl přidělen na pancéřový křižník „Nišin“ (původně stavěn italskou loděnicí Ansaldo pro Argentinu), který se zúčastnil bitvy u Cušimy přímo v eskadře admirála Tógó. Během bitvy byl podporučík Takano poraněn střepinou na noze a další mu usekla ukazováček a prsteník levé ruky.

Kariérní řád japonského námořnictva pak vynášel mladého důstojníka k vyšším hodnostem. Měl přednost ve znalosti angličtiny a jeho nepředpojatý zájem o západní civilizaci neutuchal. V roce 1913 byl vyslán do Vyšší školy námořního štábu, což bylo signálem, že se s ním počítá pro vlajkovou hodnost. Nicméně pro jeho pozdější kariéru byla důležitější adopce do rodiny admirála Gonnohjóea Jamamota, strůjce výzbrojního plánu „8-8-flota“, podle něhož mělo japonské námořnictvo ve 20. letech disponovat 8 bitevními loděmi a 8 bitevními křižníky. Admirál byl poslední mužský potomek význačného rodu důstojníků a samurajů a adopcí, což bylo v Japonsku běžné, si zajistil pokračování rodinné linie. Korvetní kapitán Isoroku Jamamoto tak získal prestižní zázemí a jeho postup do čela japonské námořní hierarchie se zrychlil.

Za 1. světové války stálo Japonsko na straně Dohody a Japoncům stačilo nasadit jenom mizivou část svého loďstva, aby se zmocnili německých kolonií v Tichomoří, které si pak ponechali jako odměnu za účast ve válce. Pro ambiciózního korvetního kapitána to znamenalo nudu a s o to větším nadšením uvítal nabídku na dvouletý studijní pobyt v USA. V roce 1919 odjel na Harvardovu universitu, přičemž nenáročný studijní plán mu umožňoval dlouhé cesty po celé zemi, během nichž se zajímal o průmysl, těžbu ropy a další skutečnosti, jejichž znalost by se mohla hodit japonskému námořnictvu.

Jamamoto byl ve Washingtonu, když tam koncem roku 1921 zahájila jednání námořní odzbrojovací konferenci za účasti všech tehdejších velmocí. Výstupem bylo omezení tonáže bitevních lodí v poměru 5 : 5 : 3 : 1,67 : 1,67 v pořadí Británie, USA, Japonsko, Francie a Itálie. Omezení, které limitovalo velikost japonského bitevního loďstva na 60 % velikosti loďstev jejich tichomořským rivalů, v absolutní hodnotě pak na 315 000 tun, znamenalo opuštění plánu „8-8-flota“ a vedlo k hluboké roztržce uvnitř japonského námořního velení. Militantní část, která opovrhovala Západem, smlouvu pokládala za nesnesitelnou urážku a vytvořila „frakci válečného loďstva“ s cílem vytlačit západní mocnosti z Asie a Tichomoří i za cenu války. Proti ní se postavila umírněná „frakce smlouvy“, která zastávala názor, že válka s USA je nemyslitelná. K umírněným pochopitelně patřil i Isoroku Jamamoto.

V roce 1922 provázel nyní již fregatní kapitán Jamamoto admirála Kendžiho Ite po Evropě a po návratu byl jmenován velitelem křižníku „Fudži“. Zájem ani ne čtyřicetiletého námořního důstojníka se ale upřel jinam než na těžká děla. Upřel svoji pozornost na námořní palubní letectvo. Za pobytu v USA sledoval veřejnou polemiku, kterou vyvolal případ Billyho Mitchella, a také vzal v úvahu skutečnost, že washingtonská odzbrojovací konference neomezila tonáž letadlových lodí, neboť je pokládala za druhořadá plavidla. Takto je traktovalo i císařské námořnictvo a Jamamoto nemusel vynaložit příliš mnoho námahy, aby v roce 1925 získal funkci hlavního pomocníka velitele námořní letecké školy v Kasumigauře.

V rámci diplomatické praxe, předepsané pro vlajkové důstojníky, byl o rok později přeložen do Washingtonu jako námořní atašé japonské ambasády a tříletý pobyt ho jenom utvrdil v názoru, že vojenský střet s USA je nemyslitelný.

Od roku 1929 velel kapitán Jamamoto letadlové lodi „Akagi“ a ihned při prvních manévrech utrpělo jeho sebevědomí těžkou ránu. Poté co vyslal letouny do vzduchu, se prudce zhoršilo počasí, letci zabloudili, zřítili se do moře a nikdo je už nikdy nespatřil. Podle lidí, kteří ho znali, Jamamota stín této tragédie doprovázel až do konce života.

V roce 1930 byla do Londýna svolána další námořní odzbrojovací konference a členem japonské delegace se stal i „západní expert“, během cesty na kontradmirála povýšený Isoroku Jamamoto. Tentokrát se kamenem sváru staly těžké křižníky a japonský požadavek na zvýšení tonáže ze 60 na 70 % vůči USA a Británii. „Frakce válečného loďstva“ dokonce vystoupila s provokačním požadavkem parity s oběma západními velmocemi a v Japonsku došlo k demonstracím šovinistických sil proti vládě. Teprve až po přímé intervenci císaře Hirohita Japonsko podepsalo smlouvu, která limitovala i velikost těžkých křižníků, ale povolila Japoncům 70 % tonáže bitevních lodí.

Kontradmirál Jamamoto, jenž se stal cílem nenávistných útoků stoupenců „frakce válečného loďstva“, uvítal možnost stáhnout se z politiky a s nadšením zaujal post šéfa leteckého oddělení ministerstva námořnictva. Podle specifikací, vypsaných jeho oddělením, byly zkonstruovány takové legendární letouny jako palubní stíhač Micubiši A6M2 „Zero“, torpédový bombardér Nakadžima B5N2 „Kate“, či pozemní bombardér Micubiši G4M2 „Betty“.

V roce 1933 Jamamotův ministerský závazek vypršel a admirál se vrátil na moře ve funkci velitele První divize letadlových lodí. Na pevnině se zatím rozhořel prudký politický boj mocenských klik. V roce 1934 si „frakce válečného loďstva“ zajistila významné pozice v plánovacím oddělení námořního štábu a ministr námořnictva Osumi se stal loutkou v jejích rukou. To byl ale jenom první krok v celkovém plánu na převzetí kontroly nad celou zemí - ve spolupráci s avanturistickými generály pozemních sil, kteří již okupovali Mandžusko a vedli válku v Číně.

V témže roce se konala v Londýně druhá námořní odzbrojovací konference a císař Hirohito prosadil, aby do čela japonské delegace byl jmenován admirál Jamamoto. Podle „frakce válečného loďstva“ měl na konferenci požadovat paritu, což byl pro Západ nepřijatelný požadavek. Jamamoto se pokoušel při jednáních chovat vstřícně, ale zjistil, že Japonsko kvůli agresi v Mandžusku a Číně ztratilo kredit důvěry. Po návratu záhy pochopil, že „frakce válečného loďstva“ nepřipustí, aby byla druhá londýnská úmluva podepsána. Umírněný admirál, který podle šovinistů „poklonkoval Západu“ a jenž se těšil přízni císaře, se stal problémem. Nakonec byl „uklizen“ na ministerstvo, kde neměl nic na práci.

Naléhání armády, aby Japonsko přistoupilo k ose Berlín - Řím, vedlo v lednu 1939 k pádu vlády knížete Konoje. Císař se pokoušel lavírovat a do nové Hiranumovy vlády byli jmenováni i umírnění admirálové Jonai a Jamamoto, jež navíc pojilo přátelství. Avšak moc armády každým týdnem rostla a Hiranumův kabinet v srpnu 1939, poté co vešel ve známost Hitlerův pakt se Stalinem, padl. Novým premiérem se stal generál Abe, jenž si přál povolného ministra námořnictva, takže ani Jonai, ani Jamamoto nebyli pro něho přijatelní. Jedním z posledních úkonů starého ministra Jonaie pak bylo jmenování Isoroku Jamamota do funkce velitele Spojeného loďstva, neboť Tokio se stalo pro Jamamota příliš horkou půdou.

Dne 1. září 1939 vztyčil Jamamoto svoji admirálskou vlajku na bitevní lodi „Nagato“ a zde také stanul před osudovým dilematem svého života. Válka s USA byla neodvratná, avšak admirál věděl, že ji Japonsko nemůže vyhrát. Jedinou šanci, jak se dostat z bezvýchodné situace, viděl v akci, která by Američany zaskočila a umožnila Japonsku po prvních měsících bojů získat takovou pozici, že Američanům by se jevilo příliš nákladné ji vyvrátit a souhlasili by s příměřím, jež by posvětilo status quo.

Tak vznikla idea překvapivého útoku na Pearl Harbor. Jamamotovou inspirací byl anglický útok na italský přístav Tarent, který naplánoval admirál Cunningham. Večer 11. listopadu 1940 odstartovalo z britské letadlové lodi „Illustrious“ 21 letounů Swordfish, z nichž 11 neslo torpéda. Těsně před půlnocí, když světlice a rozbombardované hořící naftové nádrže osvětlily italskou základnu, vypustili Britové torpéda. Totálně zničili italskou bitevní loď „Conte di Cavour“ a na dlouhé měsíce vyřadily z bojů dvě další, včetně moderního superdreadnoughtu „Littorio“.

Tento jediný útok změnil celou strategickou situaci ve Středomoří ve prospěch Britů - a to bylo to, co potřeboval i Jamamoto - na dlouhé měsíce změnit ve prospěch Japonců strategickou situaci v Pacifiku.

Na Pearl Harbor neměla udeřit jenom jediná letadlová loď, ale celý svaz šesti plavidel s ohromující vzdušnou armádou na palubách. Poté, co byl přepad ověřen při štábní hře, následovalo mnohaměsíční období příprav. Jejich součástí byly i ostré střelby na cíle umístěné v japonském přístavu, jehož topografie přesně odpovídala Pearl Harboru.

K útoku na americkou základnu pak došlo 7. prosince 1941. Celkem 189 japonských palubních letounů ve dvou vlnách zničilo či těžce poškodilo 5 amerických bitevních lodí, likvidovalo 424 letadel, zabilo 3 300 a zranilo 620 Američanů.

Traduje se, že admirál Jamamoto slíbil císaři Hirohitovi 6 měsíců vítězného postupu, pak se zříkal zodpovědnosti. Když vrchní velitel japonského Spojeného loďstva vztyčoval 12. dubna 1942 na zbrusu nové gigantické bitevní lodi „Jamato“ svoji vlajku, mohl slib, který dal císaři, pokládat v předstihu za splněný. Japonské námořnictvo kontrolovalo obrovitý prostor západního Pacifiku, obsadilo životně důležitá naftová pole v dnešní Indonésii a postupem na Šalomounovy ostrovy hrozilo, že odřízne Austrálii od USA. Jamamotovou chybou ale bylo, že ačkoli dobře odhadl ekonomickou kapacitu USA, přepočítal se v americké mentalitě. I přesto, že ze všech japonských generálů a admirálů znal Američany nejlépe, byl přece jen natolik Japoncem, že se ztotožnil s japonským pohrdáním „změkčilým, dekadentním a zbabělým Západem“, který již zapomněl, co to znamená bojovat. Avšak Američané, ani po pádu Filipín a drtivých námořních porážkách, o příměří neškemrali.

V této situaci, s níž nepočítal, se Jamamoto rozhodl vylákat Američany ke generální bitvě a v ní zbytky amerického tichomořského loďstva dorazit. Vnadidlem v pasti měl být ostrov Midway, jehož vyklizení si Američané nemohli dovolit. Po vítězné bitvě, jak Jamamoto předpokládal, a s odkrytým kalifornským pobřežím by pak USA nezbylo, než o příměří požádat. Díky kryptoanalytikům, kteří prolomili japonský námořní kód, velení US Navy Jamamotův plán prohlédlo a nastražilo jediné tři akceschopné letadlové lodi do léčky severovýchodně od Midwaye. I když pomineme tento fakt, po Pearl Harboru jakoby Jamamota opustila invence. Slabou stránkou jeho plánu byla strategická roztříštěnost - plán totiž sledoval tři různorodé cíle: 1. vylodění na Midwayi, 2. zničení americké floty, 3. vyloděni na 1 500 mil vzdálených Aleutách. Měl chyby i taktické - místo aby vytvořil z bitevních a letadlových lodí smíšené úderné svazy, jak to praktikovali Britové ve Středomoří a na Atlantiku (a pak Američané až do konce války), přidělil údernému svazu 4 letadlových lodí jenom 2 bitevní lodi jako přímou podporu a dalších 7 bitevních lodí zabezpečovacího svazu ponechal více než 200 mil vzadu. Tato plavidla, včetně obří „Jamato“, z jejíhož můstku celé operaci ve dnech 3. až 6. 6. 1942 Jamamoto osobně velel, pak neměla šanci do bitvy zasáhnout a po japonské porážce, aniž by byť jedinkrát vystřelila, se vrátila zpět na základny - degradovaná do role plujících nemocnic a márnic, aby dopravila domů raněné a mrtvé.

Po katastrofální porážce u Midwaye, kde ztratil všechny 4 nasazené letadlové lodi, musel Jamamoto pochopit, že to znamená konec a v boji pokračoval jenom proto, neboť tak velela samurajská čest. Svému příteli Horimu se svěřil s předtuchou, že se nedožije konce války, a zřejmě myslel na smrt, když si na jaro 1943 naplánoval riskantní inspekční cestu na Šalomounovy ostrovy, aby podpořil morálku tamních posádek, které byly pod těžkým tlakem Američanů, postupujících od Guadalcanalu na sever.

Ani v tomto případě američtí kryptoanalytikové nezaháleli a rozšifrovali celý časový plán Jamamotovy cesty. Analýza možností pak ukázala, že na jeho štábní bombardér Betty bude možno zaútočit v prostoru ostrova Bougainville za předpokladu, že dolet doprovodných dvoutrupých stíhačů Lockheed P-38 „Lightning“ se prodlouží podvěšením speciálních přídavných nádrží. Během tří dnů je vyrobila jistá kalifornská firma, aby mohly být okamžitě letecky dopraveny na Guadalcanal. Odtud, z Hendersonova letiště, pak 18. dubna 1943 odstartovala peruť kapitána Lanphiera v počtu 12 strojů na smrtelné rendes-vous s mužem, kterého Američané pokládali za úhlavního nepřítele. Poté, co byly nad ostrovem Bougainville v uvedený čas spatřeny dva japonské bombardéry a stíhací doprovod, se útočníci rozdělili - 6 Lightningů zaměstnalo stíhače a 6 napadlo bombardéry, které byly oba v plamenech sestřeleny. Podle některých pramenů bylo zuhelnatělé tělo admirála Jamamota nalezeno ve vypáleném vraku, jak se opírá o samurajský meč, podle jiných bylo z trosek bombardéru vymrštěno.

Je nepochybné, že kdyby admirál Jamamoto zůstal naživu, japonské námořnictvo by bojovalo vynalézavěji a odhodlaněji. Je ale také možné, že z války, kterou nechtěl, by svou autoritou vyvedl Japonsko dříve, než umělá atomová slunce vypálila Hirošimu a Nagasaki. Upomínky na jeho život jsou stále uloženy v námořní akademii v Eta Džimě u Hirošimy, vedle předmětů uchovávaných na paměť lorda Nelsona a admirála Tógó.

Psáno v Praze 15. 4. 2003, údaje z knihy „Tři vojevůdci“ E. P. Hoyta
Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕15.999

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře