Byl také Čech

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕9.571

Podobné články

Další články autora

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Muž, který celým svým životem dokázal, že slovo vlast není pro něho jenom prázdným pojmem, se narodil 25. srpna 1908 do rodiny, která se bezprostředně zasloužila o vznik Československa. Jeho strýc Karel odešel do Ruska roku 1912 jako kandidát profesury a usadil se na Volyňsku. Po vypuknutí 1. světové války vstoupil do „České družiny“ a pak do čs. legií. V bitvě u Zborova byl těžce raněn a v Čeljabinsku pak plukovník Karel Vosátko svým zraněním podlehl. Druhý, mladší strýc Václav pak přešel do ruského zajetí, aby mohl vstoupit do legií. Zúčastnil se bojů u Samary a Bachmače a po návratu do nezávislé vlasti se stal důstojníkem z povolání.

Třetí bratr Alois měl poněkud jiný osud. Z 1. světové války se vrátil jako invalida a proto, přestože byl vyučený truhlář, se živil jako trafikant v Týništi nad Orlicí. Maminka budoucího stíhacího esa, rozená Anna Zimová, pocházela z rolnické rodiny v Nových Dvorech u Rychnova a záhy se musela starat o pět dětí. Oba rodiče zemřeli za protektorátu, napřed paní Vašátková na srdeční chorobu v srpnu 1941 a pan Alois Vašátko ji velice rychle následoval, zemřel v lednu 1942.

Druhorozený syn dostal jméno po otci. Za 1. světové války žil u strýce z matčiny strany v Litohradech, základní školu dokončil v Týništi a poté absolvoval učitelský ústav v Hradci Králové. Maturoval s vyznamenáním v roce 1927 a začal učit na menšinové škole v Litoměřicích. Dne 1. října nastoupil základní vojenskou službu u 3. dělostřeleckého pluku v Litoměřicích, absolvoval školu důstojníků v záloze a 1. prosince 1929 byl jmenován podporučíkem. Po vzoru strýce Václava se rozhodl pro vojenskou dráhu a vstoupil na vojenskou akademii v Hranicích. Vyřazen byl v roce 1931 v hodnosti poručíka jako šestý v ročníku. Byl mu vlastní smysl pro povinnost a kázeň, což spolu s řezavým hlasem mu vysloužilo pověst komisního důstojníka. Jenom kolegové, kteří překonali jeho vnější strohost, mohli objevit samorostlý humor Amose, jak se mu říkalo. Měl ale také smysl pro technické novinky. Na vlastní žádost absolvoval kurz leteckých pozorovatelů v Prostějově a poté byl přidělen k 2. leteckému pluku v Olomouci. Ani to mu nestačilo. V zimě 1937/38 absolvoval mimořádnou pilotní školu dvoumístných letounů a 1. března 1939 byl jmenován polním pilotem-letcem. Vzhledem k tomu, co následovalo, to stihl za pět minut dvanáct.

Do války

Pro lidi jako Amos Vašátko bylo samozřejmostí, že po 15. březnu 1939 nesloží ruce do klína, že si najdou cestu, jak se zapojit do boje na té správné straně barikády. Amos pak odešel z protektorátu „polskou“ cestou v létě 1939 a skončil v čs. táboře v Bronovicích, se stovkami dalších československých pilotů, kteří se rozhodli odejít do zahraničí, aby mohli, až vypukne válka, bojovat proti Němcům.

Dne 28. července 1939 byl zařazen do transportu, který parník „Chrobry“ převezl z Gdyně do Francie. S kolegou pilotem Adolfem Vránou a plukovníkem Berounským cestou debatoval o tom, co je čeká ve Francii. Po přistání v Boulogne to napřed byli pracovníci čs. ambasády (jelikož Hitler obsazením Československa porušil garance vyplývající z Mnichovské dohody, čs. zahraniční mise zůstaly zachovány a staly se páteří budování zahraničních vojenských jednotek) a pak letecká základna Nanterre. Podle dohody s francouzskou vládou museli čs. vojáci podepsat vstup do Cizinecké legie s klauzulí, že okamžitě po vypuknutí války s Německem budou uvolněni pro samostatné čs. jednotky. Válku očekávali Čechoslováci každým týdnem, a pokud tento názor neopatrně vyslovili před obyčejnými Francouzi, bylo jim spíláno do válečných štváčů.

Poté, co 22. srpna 1939 podepsal Hitler se Stalinem pakt o neútočení, pochopili i francouzští pacifisté, že válka je neodvratná a že jejich politikové skočili Hitlerovi na špek. Válka pak skutečně 1. září 1939 vypukla a 5. září bylo 7 čs. pilotů, mezi nimi Vašátko a Vrána, odveleno do stíhací letecké školy v Chartres. O deset dní později je následovali ještě 3 čs. piloti.

Francouzská kampaň

V Chartres byl Amos kvůli malému počtu letových hodin napřed zařazen na cvičné letouny. Rychle nalétal nutné penzum a před Vánoci přešel k bojovému výcviku. Do jeho programu patřilo cvičení létání v rojích a v bitevních formacích, letecká akrobacie, cvičné souboje, výškové lety a jako protiklad létání v malých výškách. Vašátkovi jeho důkladnost a důslednost umožnila záhy dohnat zkušenější piloty.

Formálně byli čs. piloti propuštěni ze svazku Cizinecké legie až 6. března 1940, čímž získali zpět své původní důstojnické hodnosti. Tuto radost zkalila informace, že ti, kteří cvičili na americkém typu Curtiss Hawk 75, se musejí přecvičit na francouzský méně výkonný typ Bloch 152. Dne 1. května 1940 byli Amos Vašátko, Adolf Vrána a další dva čs. piloti přiděleni k slavné peruti Groupe de chasse 1/5 „Les Cicognes“, kde již úspěšně bojovali Timoteus „Tyma“ Hamšík a František Peřina. Celkem se u této elitní stíhací perutí, jejíž slávu za 1. světové války založil Georges Guynemer, setkalo 10 čs. pilotů a tomuto počtu se není třeba divit, když na jaře 1940 čs. piloti tvořili 30 % ! francouzského stíhacího letectva.

Amos dostal přidělený zbrusu nový Curtiss se šesti kulomety, které si sám nastřílel. Jeho první bojovou akcí byl 14. května 1940 doprovod průzkumného Potéze do oblasti Sedanu. Až při návratu a nad vlastním územím výpravu napadla Luftwaffe. Amos a Tyma zůstali v horní skupině, aby kryli střemhlavým letem unikajícího Potéze. Bf 109 měly početní převahu a Curtissy vytvořily obranný kruh. Tyma ale v něm už nebyl. Amos po jednom bošovi vypálil, cíl začal kouřit, avšak v tom okamžiku sám schytal dávku do levého křídla. Po návratu mu kapitán Accart, velitel perutě, přiznal polovinu sestřelu.

Při německém náletu na Vitry sestřelil Vašátko dva He 111 a přestože utrpěl zranění obličeje, odmítl převoz do nemocnice. Těmi sestřely zahájil kariéru nejúspěšnější čs. stíhače ve Francii, neboť do kapitulace Franci se stal trojnásobným esem s 15 sestřely a celkově se s kapitánem Accartem dělil o 2./3. místo francouzského žebříčku.

Kapitulace zastihla Amose a další čs. piloty na letišti Clermond Ferand. Velitel peruti znal pozici Čechoslováků a snad i to ho přimělo, aby nařídil odlet do Afriky. Z letiště Salamanca pak na Curtissech odletěly tři perutě do Alžíru. Zde se čs. piloti dozvěděli o možnosti odplout přes Casablanku do Anglie. Ještě předtím, 4. července 1940 nastoupila celá peruť „Čápů“ a velitelé letek zaveleli, k poctě zbraň, když byl čten rozkaz vrchního velitele francouzského letectva generála Vuillemina, jímž se Amos a další tři čs. piloti stali rytíři Čestné legie.

U Královského letectva

Komplikovaný „tah“ bývalých francouzských Čápů do Anglie vedl přes Gibraltar. Za plavby pak Adolf Vrána odhalil jedno malé Amosovo tajemství. Nejúspěšnější čs. pilot nosil brýle! Byl dalekozraký a od dětství měl nepatrně stočené levé oko. To mu ale nevadilo, aby se stal vynikajícím střelcem a pilotem. Měl ale ještě jiné plány, vždy uvažoval v hlubších souvislostech. Spočítal, že jen čs. piloti na lodi sestřelili ve Francii více než 100 německých letadel a přichystal si organizační schéma další čs. letecké jednotky v Anglii. Díky kapitánovi mohl poslouchat rádio a tak věděl, že v RAF již existují dvě čs. perutě (310. stíhací a 311. bombardovací) a doufal, že z pilotů na lodi bude možno ustavit další jednotku.

Tyto plány se pak naplnily ustavením čs. 312. stíhací peruti RAF, která byla 5. září 1940 přemístěna k výcviku na letiště Duxford nedaleko Cambridge. Z této základny operovala 310. peruť, plně zapojená do právě probíhající letecké bitvy o Británii. O to více byli piloti 312. perutě netrpěliví, aby získali operační status. K standardnímu výcviku pilota na Hurricanu si Vašátko dobrovolně přibral studium vnitřní a velitelské struktury RAF, každý večer se probíral nezáživnými předpisy „Kings Regulations“. Od 15. září 1940, aniž byla oficiálně převzata, držela 312. peruť bojovou pohotovost jedním rojem.

První (spolu)vítězství Aloise Vašátka v Anglii mělo nečekaný veřejný ohlas. Dne 8. října 1940, při protivzdušné obraně Liverpoolu, držel hotovost tříčlenný roj ve složení velitel Gillam, Vašátko a Stehlík, když byl vyhlášen poplach. Stehlíkův Hurricane si postavil hlavu a do vzduchu šla jenom dvojice Gillam, Vašátko, když se nad východním okrajem letiště objevil dvoumotorový bombardér Ju 88. To už motor Stehlíkova Hurricanu konečně naskočil i ihned ze startu začal pilot Němce postřelovat. Ju 88 uhnul do mraků, pak z nich znovu vypadl a odhodil pumy do zátoky, neboť z druhé strany mu odřezávala cestu dvojice Gillam, Vašátko. Dva Hurricany poté střídavě útočily ze stran, třetí odspodu. To nemohl Ju 88 dlouho vydržet, začal ztrácet výšku, aby sebou nakonec plácl do bahna po odlivu. Celý boj sledovaly tisíce obyvatel Liverpoolu a vyvolal senzaci.

Když byla letka B detašována na letiště Penrhos ve Walesu, zdvojil funkci britského velitele Amos a 22. prosince 1940 přivedl na nové působiště tři roje Flightu B ve funkci Flight Commandera. Po třech měsících se Flight B připojil k peruti, zatím přeložené na ostrov Isle of Man, kde se Amos dočkal jmenování velitelem perutě, takže když byla koncem května 1941 312. peruť přeložena na prestižní základnu Kenley, vedl ji Squadron Leader Vašátko.

Dne 20. července došlo k dalšímu přeložení na letiště Martlesham u Ipswiche, ale peruť zůstala v podřízenosti 11. stíhací skupiny. Toho chtěl Vašátko využít k naplnění svého snu - k vytvoření čs. stíhacího wingu, který by byl složen ze tří čs. stíhacích perutí. Po „přemlouvací“ kampani u všech čs. jednotek se tento sen, podmíněný přezbrojením na jednotnou výzbroj Spitfiry, splnil až 30. května 1942 a štábní kapitán Alois Vašátko se stal prvním velitelem čs wingu. Bohužel jen na necelý měsíc.

Dne 23. června 1942 byl čs. wing pověřen, aby kryl bombardovací výpravu Bostonů do Francie, na letiště Lanion. Při návratu se Wing Commander připojil ke „své“ 312. peruti, která poskytovala vracejícím se bombardérům výškové krytí. Pozemní kontrola ohlásila Němce 10 až 15 km napravo, když byly anglické břehy na dohled.

Náhle kdosi vykřikl do rádia: „Vpravo Focke Wulf!“

Break away!“ okamžitě zareagoval Amos a strhl svůj Spitfire do stoupavé pravotočivé zatáčky vstříc Němcům. Netušil, že už je má na krku a s vedoucím Focke Wulfem se čelně srazil. Vašátkův Spitfire s uraženým překrytem kabiny se z výše 3000 m zřítil do moře a z ústí jeho kanonů a kulometů šlehaly plameny, jak pilot ve smrtelné křečí stiskl jejich spouště. Klidné podvečerní moře pak narušil gejzír vody, jediný náhrobek, jehož se štábnímu kapitánovi a prvnímu čs. Wing Commanderovi dostalo.

Za období 1940-45 sestřelili čs. stíhací piloti 86 německých letounů jistě, 37 pravděpodobně a 64 poškodili. Celkem nalétali 46 899 operačních hodin a kromě Vašátka je na seznamu ztrát dalších 71 jmen mužů, kteří v šest hodin ke Kalichu už nikdy nedorazili.

V Praze 12. 8. 03, podle knihy „Letec Alois Vašátko“ Adolfa Vrány a „Českoslovenští letci v boji proti fašismu“ Z. Šmoldase

Podobné články

Další články autora

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕9.571

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře