Léto 1943 - porážka vlčích smeček

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕12.196

Podobné články

Další články autora

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Německá námořní ofenzíva, kterou ihned od září 1939 odstartovala Kriegsmarine, dostala název bitva o Atlantik. Neboť jejím cílem bylo přerušit atlantické lodní linky vedoucí do Británie a odříznout zemi od surovin a potravin. Hlavní německou zbraní této bitvy byly ponorky, přestože Kriegsmarine zpočátku nasazovala i hladinová plavidla, od bitevních lodí až k pomocným křižníkům, a Luftwaffe i letadla. Avšak poté, co Britové ojedinělé hladinové nájezdníky potopili (Graf Spee, Bismarck, Scharnhorst) nebo zablokovali v základnách (Tirpitz) ležela od roku 1942 tíže celé bitvy na U-bootech.

Tři roky bojů přinesly střídavé výsledky. Bitva o Atlantik byla bitvou technologickou, v jejím pozadí stál souboj vědců, které jak Kriegsmarine, tak Royal Navy zaměstnala jako experty (od roku 1942 i U.S. Navy), a jenom neustálým vylepšováním ultrazvukových odposlechových přístrojů asdic a sonar, zavedením centimetrového radaru a rádiových VKV zaměřovačů se dařilo Spojencům držet hlavu nad vodou Atlantiku. Na každý jejich úspěch, jakým byla kupříkladu likvidace tří německých ponorkových es, Priena, Kretschemera a Schepkeho na jaře 1941, odpovídal vrchní velitel německých ponorkových sil admirál Dönitz zesíleným tlakem - větším počtem nasazených ponorek, přenášením úderů až třeba těsně k východnímu pobřeží USA a hlavně taktikou vlčích smeček - navedením a koordinovaným nasazením skupiny ponorek proti jedinému cíli. Tím byl zpravidla spojenecký lodní konvoj. Avšak německé zdroje nebyly nevyčerpatelné a bitva o konvoj ONS-5 koncem jara 1943 znamenala mrtvý bod v celém krutém zápolení, v němž se nebral pardon, a z německé strany ani zajatci, a jež nakonec stálo životy 70 tisíc spojeneckých námořníků, vesměs civilistů, a 40 tisíc německých ponorkářů.

Květen 1943, bitva o konvoj ONS-5

Konvoj ONS-5 vyplul z ústí řeky Clyde směrem do USA 22. dubna 1943. Tvořilo jej čtyřicet obchodních lodí osmi různých vlajek zatížených pouze balastem pod velením komodora Johna Brookse - a eskorta ve složení torpédoborec „Duncan“ velitele eskorty komandér-poručíka Grettona, čtyři korvety a dva ozbrojené trawlery, upravené pro záchranné akce. Pátý den plavby se konvoj rozrostl o další tři obchodní plavidla a o fregatu „Tay“ a torpédoborec „Vidette“, jež se připojily u Islandu. Barometr klesal, večer lodě těžce pracovaly ve vlnách a jejich šrouby se nořily nad hladinu. Jedinou útěchou bylo, že riziko ponorkového útoku kleslo.

Ponorky tam ale byly. Trasu konvoje přehrazovaly tři mohutné ponorkové závory - od severu k jihu skupina „Star“ s 15 U-booty, skupina „Specht“ s 19 U-booty mezi mysy Farvel a Flemish Cap a skupina „Amsel“ se 13 čluny 150 mil jižně od „Spechtu“. Jako první spatřila konvoj „U-650“ skupiny „Star“. Nezaútočila, ale rádiem svolala celou smečku. Německý radioprovoz neunikl spojařům na „Duncanu“ a 28. dubna večer komandér Gretton věděl, že je čeká bitva. Němci poprvé udeřili v noci z 28. na 29. dubna hladinovým útokem, avšak korveta „Sunflower“ útočící „U-386“ spatřila a zahnala palbou. Celonoční obranné akce eskorty pak zabránily i dalším německým ponorkám v úspěchu. Dopoledne příštího dne takové štěstí konvoj již neměl. Sloup ohně a dýmu u boku druhé lodi v prostřední koloně znamenal torpédový zásah, aniž by eskorta zachytila echo útočníka. To bylo deprimující. Lodě střední kolony obepluly potápějící se parník a konvoj pokračoval dále. Před dalšími útoky ho zachránila odpolední bouře spojené se sněhovou vánicí. Nevyspalé posádky eskort, desítky hodin na nohou, byly vyčerpané, přestože bitva teprve začínala.

Až 2. května 1943 se vyčasilo a slunce ohlásilo druhé kolo boje. Bouře konvoj roztrhla a fregata „Tay“ a korveta „Pink“ vyrazily, aby kryly opozdilce. Odpoledne padla na konvoj mlha, všude zoufale kvílely sirény, lodě se na poslední chvíli vyhýbaly srážkám. K večeru obranu konvoje posílila 3. eskortní skupina komandéra McCoye na torpédoborci „Offa“. Tím počet eskort stoupnul na 13 válečných lodí - proti nim ale stálo 51 U-bootů.

O den později došlo torpédoborci „Duncan“ palivo a komandér Gretton předal velení eskorty kapitánu Sherwoodovi na fregatě „Tay“, aby mohl odplout do Saint John´s natankovat. Mezitím se k rozhodujícímu útoku na konvoj formovala skupina „Fink“ a dalších 21 ponorek skupiny „Amsel“ číhalo v záloze.

Kdy udeří? - to byla otázka, která stále dokola vířila v hlavách všech námořníků konvoje ONS-5. Lodě eskorty se zapnutými asdiky kroužily kolem konvoje jako hlídací psi a morálku pozvedla depeše z pevniny. Spojenecký létací člun dostal u pobřeží Grónska jednoho z vlků - byla jím „U-630“. Večer 4. května byla skupina „Fink“ konečně soustředěna a Dönitz dal rozkaz k útoku. První torpédo explodovalo ve 22.00 a poslalo ke dnu americkou loď „West Maximus“, z pěti Američanů v konvoji již druhého. O několik minut později exploze na pravém křídle ohlásila další zásah. Téměř současně se zlomil v půli britský parník v levé krajní koloně. Jednalo se o soustředěný útok ze všech stran, proti němuž byla eskorta bezmocná. Do svítání explodovala torpéda ještě čtyřikrát. Za jednu noc tak konvoj ONS-5 ztratil sedm obchodních lodí, od vyplutí z Británie pak osm.

Po rozbřesku boj pokračoval. Korveta „Pink“ získala echo na asdiku značící přikrádající se ponorku a udržela je až do rozhodujícího nájezdu. Hlubinné nálože pak „U-192“ vyškrtly ze seznamu Kriegsmarine. Skóre bylo ale jenom chvíli 2 : 8 (počítá-li se i ponorka zničená letecky u Grónska), neboť vzápětí U-584 potopila dalšího Američana, obchodní loď „West Madaket“, a „Pink“ vzala na palubu 61 trosečníků. Odpoledne ztratil konvoj další plavidla, ke dnu šly 3 britské a norská loď. Malou náplastí byl ústup z boje „U-266“, kterou poškodil torpédoborec „Offa“.

K večeru se objevila mlha a eskorta nepřestala pronásledovat nájezdníky pomocí radaru a asdiku. Korveta „Loosestrife“ napřed palbou odehnala „U-267“ a večer hlubinnými náložemi potopila „U-638“. Po jedenácté hodině ohlásil kapitán Ingram z torpédoborce „Oribi“, že taranoval ponorku a snaží se ji dorazit palbou. O půlnoci 5. května 1943 činilo skóre 3 : 13 ve prospěch Němců. Před úsvitem příštího dne, který byl patnáctým dnem plavby, ohlásila korveta „Snowflake“, že dělostřelbou zničila vynořenou ponorku s poškozenou velitelskou věží. Zřejmě tu, kterou taranoval „Oribi“, usoudil kapitán Sherwood. O hodinu později torpédoborec detekoval ponorku v ponoření. Za pomoci speciálního minometu Hedgehog (ježek), který patřil k nové generaci protiponorkových zbraní Spojenců, byla ponorka „U-531“ promptně zničena, což doložila obrovská olejová skvrna, bubliny vzduchu a trosky, které se objevily na hladině. Později korveta „Sunflower“ taranovala další ponorku, avšak té se podařilo zachránit.

V 8.00 se k bojujícímu konvoji připojila posila v podobě 1. eskortní skupiny a již za půl hodiny válečná loď „Pelikan“ z její sestavy potopila „U-438“ a „Sennan“ smetla dělostřeleckou palbou věž ponorky „U-267“. Skóre se vylepšilo na 6 : 13, při započtení poškozených ponorek na 9 : 13. Tyto cifry měl před sebou i Dönitz. Věděl, že znamenají porážku, neboť potopení 13 obchodních lodí za cenu 6 zničených ponorek s více než dvěma stovkami vycvičených ponorkových specialistů, o poškození 3 dalších U-bootů nemluvě, byl obchod, který si Německo trvale nemohlo dovolit. A proto další útoky vlčích smeček „Fink“ a „Amsel“ proti konvoji ONS-5 odvolal.

Dne 10. května 1943 dostal komodor Brooks osobní telegram od Winstona Churchilla, v němž mu premiér blahopřál k vítězství. Větší poctu ale vítěznému konvoji přichystal New York - 13. května 1943 vypluly vstříc potlučeným a nevzhledným obchodním lodím pokrytým vrstvami soli přístavní remorkéry s houkajícími sirénami, což byla pocta, kterou prokazovaly nejluxusnějším a nejrychlejším osobním parníkům, vítězům o Modrou stuhu Atlantiku.

Váhy se překlápějí

Květnová porážka v konvojové bitvě přinutila Dönitze, aby ze severního Atlantiku stáhl všechny ponorky. V červnu 1943 zde Spojenci nezaznamenali ani jeden ponorkový útok, neboť U-booty se přesunuly do revíru u Azorských ostrovů, kde jejich vrchní velitel doufal v tučný, ale hlavně snadnější lov. I v tomto případě narazila kosa na kámen.

První válečné roky s nedostatkem výzbroje byly jednou provždy ty tam. Do hry vstoupil obrovský průmyslový potenciál USA. A také podnikavost takových lidí, jako byl průmyslník Henry Kaiser, který zorganizoval pásovou výrobu eskortních letadlových lodí stavěných na standardních trupech rychlých obchodních lodí tak, že za jediný rok je dokázal dodat v ohromujícím počtu 50 jednotek.

V létě 1943 se výroba Kaiserovy série eskortních letadlových lodí typu „Casablanca“ teprve rozbíhala, ale právě na základě úspěchů v protiponorkovém boji, jež jejich idea přinesla. Vycházela z bojových zkušeností, které prokázaly, že nejúčinnějším prostředkem k potírání ponorek je vhodně vyzbrojené letadlo. Protiponorkový boj měl dvě fáze - detekci cíle a jeho zničení. Proto U.S. Navy vypracovala koncept dvojice letounů, tzv. hunter-killer, z nichž jeden v roli stopaře nesl na palubě detekční prostředky (radar, radiozaměřovač, později sonobóje, které se svrhávaly do moře) a druhý zbraně ke zničení cíle (rakety, pumy, hlubinné nálože a palubní kanony). Pro obě role se nejlépe hodil původně palubní torpédový bombardér Grumman TBF „Avenger“, jehož tříčlenná posádka byla dostatečná, aby stačila obsluhovat protiponorkový letoun, v obou verzích s komplikovanou výzbrojí (zpočátku se jako zabijáci používaly stíhací Grummany „Wildat). Tyto stroje pak startovaly z palub malých letadlových lodí, přestavěných z obchodních, jimž se začalo říkat eskortní, neboť původně měly jenom doprovázet konvoje. U.S. Navy ale z nich a doprovodných torpédoborců vytvořila v roce 1943 ofenzivní skupiny, které samy začaly aktivně vyhledávat ponorky, jež se tak z lovců samy staly lovnou zvěří. A právě na čtyři takové skupiny kolem eskortních letadlových lodí „Bogue“, „Card“, „Core“ a „Santee“ německé ponorky u Azor narazily.

Dne 3. června letouny z „Bogue“ odkryly smečku „Trutz“ a dvojice Avenger-Wildcat potopily „U-217“ a velkou zásobovací ponorku. tzv. dojnou krávu, „U-118“, kromě dalších U-bootů, jež byly poškozeny. Čtyři další ponorky téže smečky potopily letouny z „Core“ a „Santee“ a další ztráty vyvolala chybná taktika těch německých velitelů, kteří se pokoušeli bránit letounům palbou z hladiny, takže v červenci a srpnu 1943 letouny skupin „Bogue“, „Santee“ a „Core“ poslaly ke dnu ještě 5 ponorek, zatímco na konto eskortní letadlové lodi „Card“ šly další 4 zničené U-booty.

Úhrnem v létě 1943 ztratili Němci na středním Atlantiku 15 ponorek a co bylo důležitější, 8 z nich byly nenahraditelné dojné krávy, takže Kriegsmarine jednou provždy pozbyla možnost prodlužovat dobu bojového nasazení svých ponorek. Američané za toto vítězství zaplatili ztrátou 3 letounů, Spojenci pak potopením 9 obchodních lodí. Červenec 1943 se pak stal posledním válečným měsícem, v němž ztráty spojeneckého lodního prostoru přesáhly 100 000 BRT.

Krizi německé ponorkové války pak ještě prohloubila britská ofenzíva v Biskajském zálivu vedená jak protiponorkovými plavidly Royal Navy, tak letouny Pobřežního velitelství RAF, při níž bylo během 94 dnů, od 1. května do 2. srpna 1943, potopeno 28 a poškozeno 22 ponorek, což, vzhledem k celkovému počtu 270 vyplutí a návratů činilo bolestně nesnesitelných 10 % ztrát.

V létě v před šedesáti léty se německá ponorková ofenzíva zlomila a v průběhu bitvy o Atlantik došlo k trvalému zvratu ve prospěch Spojenců. Nové technické prostředky, akustická torpéda nasazená na podzim 1943 a později šnorchl, sice umožnily německým ponorkám pokračovat v boji, ale po létě 1943 němečtí ponorkáři bojovali ztracený boj.

Psáno v Praze 11. 8. 2003, data z „Druga wojna swiatova na morzu“ J. Lipinského a „Bitva o Atlantik“ A. Perepeczka

Podobné články

Další články autora

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕12.196

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře