Americký torpédoborec za 2. světové války

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕14.014

Podobné články

Další články autora

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Torpédoborce patřily za 2. .světové války k nejrozšířenější třídě válečných lodí. Sériově vyráběná, relativně malá a laciná plavidla se svým univerzálním charakterem osvědčila v každé akci. Torpédoborce v roli protiponorkových a protileteckých prostředků doprovázely nejen operační svazy těžkých jednotek, ale také poskytovaly ochranu obchodním lodím v konvojové službě. Také ale byly nezastupitelné jako průzkumné jednotky a svou torpédovou výzbrojí představovaly hrozivý ofenzivní prostředek i proti těžkým plavidlům. V americkém námořnictvu patřily k nejrozšířenějšímu typu torpédoborce třídy „Fletcher“, jichž bylo v letech 1942 - 44 vyrobeno více než 150 kusů. Plavidlo o rozměrech 114,7 x 12 m a s výtlakem 2050 tun standard neslo 5 děl ráže 127 mm v jednohlavňových věžích a zpočátku 2 PL kanony 40 mm a 6 PL kanonů 20 mm. Dále nesly 10 torpédometů ráže 533 a výzbroj doplňovalo 6 vrhačů a 2 skluzavky hlubinných náloží. Obsluhu tvořilo 329 důstojníků a příslušníků mužstva a 2 parní turbíny o úhrnném výkonu 60 000 k třídě „Fletcher“ udělovaly rychlost 32,5 uzlu (podle jiných pramenů až 38 uzlů). Rychlost pak byla jedinou obranou těchto prakticky nepancéřovaných plavidel.

Bez posádky, živých lidí, je ale každá loď jenom prázdnou plechovkou a teprve sehraný tým různorodých specialistů z ní dělá účinný bojový stroj. V US Navy vytvářely torpédoborce eskadry po 9 plavidlech téhož typu. Jedno z plavidel sloužilo jako vlajkové a zbývajících osm se dělilo na dvě divize po čtyřech jednotkách. Na vlajkové lodi se nacházel i rozšířený štáb velitele eskadry, který měl na starosti administrativu, údržbu a školení posádek. Při bouřlivém rozvoji US Navy za 2. světové války tvořilo personální obsazení válečných lodí velký problém. Také na torpédoborcích tvořili většinu posádky velmi mladí dobrovolníci rozličných civilních profesí, anebo prostě středoškoláci, kteří ve většině případů nikdy předtím na moři nepluli a v mnoha případech je před nástupem do námořnictva ani neviděli.

Naopak do funkce velitelů se vybírali námořní důstojníci s bojovými zkušenostmi a při sestavování posádek se dbalo, aby starší poddůstojníci byli zkušenými námořníky - přeloženými ze starších plavidel. Na nich pak leželo hlavní břímě výcviku, přestože jim pomáhalo množství pozemních specialistů - učitelů v teoretických kurzech a pod. Poté, co námořnictvo komisionálně nový torpédoborec převzalo, nastalo období několika týdnů intenzivních cvičení na moři, kdy nová posádka byla cvičena dalšími na loď převelenými specialisty. Nacvičovaly se všechny akce, k nimž byl torpédoborec určen. Po zdárném ukončení výcviku byla loď teprve odvelena k bojovému útvaru.

Ačkoli původní projekt počítal s obsluhou 9 důstojníky a 264 námořníky, čítala posádka torpédoborců třídy „Fletcher“ kolem 325 mužů. Skutečný počet se na každé lodi lišil - podle podmínek a úkolů - a průměrně činil 19 důstojníků a 300 mužů. V čele stál velitel, ihned pod ním byl výkonný důstojník (Executive Officer - EO), obdoba zástupce velitele. Oběma podléhal štáb pěti velitelů jednotlivých lodních oddělení, respektive oddílů.

Ozbrojenou pěstí byl dělostřelecký oddíl dělící se na čety. První četu tvořily obsluhy 127mm děl hlavní ráže. Jejich věže nesly od přídě k zádi čísla 51, 52, 53, 54 a 55. K obsluze bylo zapotřebí 8 nebo 9 mužů. V čele stál velitel věže, který dělo odpaloval, dále patřili k obsluze miřič náměru a miřič odměru a čtyři nabíječi. Jedna dvojice přímo nabíjela, druhá odebírala granát a nábojku další salvy ze skladiště. Jelikož děla amerických torpédoborců ráže 127 mm byla univerzální, další člen osádky věže měl na starosti časování PL granátů v případě PL palby. Posledním mužem z obsluhy věže byl „hot-case man“, který se během palby staral o odsun hromady rozpálených nábojek z nitra věže. K tomu účelu byl vystrojen párem ohromných azbestových rukavic. Dobře vyškolená osádka byla schopna vést palbu kadencí 12 ran/min a pro nácvik nesly americké torpédoborce speciální trenažéry umístěné mezi zadním 5hlavňovým torpédometem a věží č. 53.

Druhá četa dělostřeleckého oddílu měla v péči malorážové automatické PL kanony Bofors. Jednalo se o dvouhlavňová stanoviště ráže 40 mm, kterých bylo v konečné verzi až pět. Každé mělo hmotnost 29 tun a vyžadovalo stejně početnou obsluhu jako 127mm věž. Vysilující práce nabíječů spočívala v neustálém zakládání čtyřnábojových zásobníku do svislých kolejnic podavače. Další námořníci doplňovali munici ze skladů.

Hlavní ofenzivní zbraní byly dva pětihlavňové torpédomety ráže 533 mm. Přímou obsluhu tvořil pouze jeden muž, který ze sedačky na torpédometu jím otáčel a torpéda na rozkaz odpaloval. Na zadním torpédometu kryla jeho stanoviště „psí bouda“, která odpalovače torpéd chránila před tlakovou vlnou po výstřelu věže 53. V zadních částech můstku se na jeho křídlech nacházely vlastní torpédové zaměřovače - v podstatě střelecké počítače, které stanovily palebné prvky. Především se jednalo o úhel střelby (i s nutným předstihem) a pak o stanovení hloubky a rychlosti torpéd. Na rozdíl od japonských torpédoborců americké lodě pro nedostatek místa nenesly náhradní torpéda. Torpédovému důstojníkovi podléhala četa kolem 12 námořníků, kteří obsluhovali torpédomety a starali se o bojové 354kg hlavice. Torpédový důstojník a jeho četa měli taktéž na starosti hlubinné nálože a zadýmovací přístroje.

Posledním prvkem dělostřeleckého oddílu byla četa „Fox“. Jednalo se o skupinu kontroly palby, jejímž úkolem byla obsluha kombinovaného optickoradarového zaměřovače Mk 37. Koordinaci palby hlavního dělostřelectva mělo na starosti celkem 12 lidí.

Následujícím nejpočetnějším oddílem byl oddíl elektrostrojní. Tvořily jej 4 čety. Četa „B“ (jako Boiler) odpovídala za provoz kotlů. V případě typu „Fletcher“ se 4 kotle nacházely ve 2 kotelnách, které vyžadovaly obsluhu po 12 mužích. Oheň se zapaloval pochodní tvořenou dlouhým ocelovým prutem a smotkem cupaniny na konci namočeným do nafty. Mazut dodávala čerpadla a podstatným zdrojem hluku byly ventilátory, které do kotlů hnaly vzduch. Nejdůležitější úkol kotelní směny spočíval v kontrole vodoznaků. Příliš vysoký stav vody v kotli by vedl k tomu, že pára by byla příliš vlhká a do turbín by se mohly dostat kapky vody, což by poškodilo jejich lopatky. Naopak nízký stav vody by vedl k rozžhavení prázdných trubek a celkovému kolapsu kotle.

Četa „M“ (Machinery) obsluhovala hlavní stroje. Její stanoviště se nacházela ve dvou strojovnách, situovaných za kotelnami. Zde muži dohlíželi na chod turbín a regulovali otáčky podle požadavků na rychlost lodě. Regulace spočívala ve škrcení přívodu přehřáté páry o teplotě 440 stupňů C a tlaku 43 kg/cm2. Po průchodu turbínou se pára buď používala k pohonu pomocných mechanismů, nebo se vedla do kondenzátoru a po sražení vracela zpět do nádrží kotelní vody.

Četa „A“ (Auxiliary) měla na starosti pomocné mechanismy. Její příslušníci obsluhovali čerpadla, odpovídali za přívod páry do kuchyně a do lodního topení. Do jejich kompetence spadala též mrazící zařízení ve skladech potravin. O generátory a rozvod elektrické energie se starala četa „E“ (Elektricity). Do její péče spadal i záložní dieselgenerátor o výkonu 100 kW, k jehož napájení sloužil naftový tank o obsahu 26 metrů krychlových. Elektřinou se napájely nejen radary, sonary, vnitřní světla a venkovní světlomety, ale i stroje k natáčení věží.

Dalším lodním oddílem byl oddíl údržbářsko-opravárenský „C & R“ (Condition, Repair). Velel mu první důstojník a skládal se z kovářů, tesařů a zámečníků. Jejich úkol spočíval jednak v běžné údržbě, jednak v okamžitých opravách bojového poškození. Z tohoto důvodu jeho příslušníci v době pohotovosti stáli ve čele opravárenských týmů na jednotlivých bojových stanovištích. Opravárenské týmy měly k dispozici protipožární prostředky a příruční sklady s materiálem, aby mohly okamžitě přistoupit k opravám a zvládnout požár nebo průnik vody do trupu. Hlavní požární magistrálu zásobovalo 6 čerpadel a v různých částech lodě bylo rozmístěno 30 požárních hadic. Součástí oddílu „C & R“ byli taktéž člunovodi, kteří kormidlovali dva záchranné čluny Mk. 26.

Na lodi pochopitelně nemohl chybět navigační oddíl. Jeho členové z řad mužstva pečovali o navigační mapy a pomáhali při navigaci. Zde také sloužili signalisté, odpovídající za spojení, ať už pomocí vlajkového kódu, semaforového kódu nebo aldisu (reflektor se clonou, pomocí něhož se dá vysílat světelná morseovka). Patřili sem i radiooperátoři a 4 nebo 5 písařů, odpovídajících za písemnou komunikaci a lodní poštu.

Významnou četu tvořili specialisté nových elektronických přístrojů pro stanovení polohy jak vzdušných tak zanořených objektů - tedy radaroví a sonaroví operátoři. Všechny místnosti, kde pracovali příslušníci navigačního oddílu, se nacházely na můstku nebo pod ním. Byla zde jak kormidelna s mapovnou, pod ní radiokabina a pod můstkem kabina radaru. Zvnějšku pak můstek nesl příslušné technické zařízení - na stěžni radarové a rádiové antény a též lanka pro vztyčování vlajek, na křídlech světlomety a aldisy. Srdcem můstku byla bojová centrála a pod ní spojovací středisko s telefonní ústřednou. Na ještě nižší palubě se nacházela dělostřelecká centrála, před níž se nalezlo místo pro kabinu sonaru.

Posledním oddílem, a to nejen na torpédoborcích třídy „Fletcher“, byl oddíl ubytovací. Odpovídal především za stravování posádky. Patřilo k němu šest i více stevardů, kteří obsluhovali v důstojnické jídelně, a zhruba stejný počet kuchařů a pekařů. Do kuchyně pak každá četa stavěla službu jako výpomoc. Obvykle připadal jeden pomocník na 20 námořníků a na rozdíl od kuchyňské směny v naší armádě kuchyňští pomocníci sloužili několik dní po sobě, než je vystřídali další a mohli se vrátit ke svým běžným povinnostem. Jinak ale pracovní náplň byla stejná - škrábání brambor nebo čištění zeleniny.

Ubytovací oddíl také odpovídal za zásobení lodě nejen potravinami a sladkou vodou, ale i za stav náhradních dílů. Do jeho rajónu patřila i prádelna a členy byli též holič a pokladníci, kteří vypláceli žold. Za bojového poplachu část ubytovacího oddílu obsazovala až 7 stanovišť s rychlopalnými PL kanony Oerlikon 20 mm. Každé z nich vyžadovalo obsluhu třemi muži. Další členové tohoto oddílu pak sloužili jako nosiči munice, nebo se zapojovali do havarijních týmů.

Oficiálně na torpédoborcích třídy „Fletcher“ neexistoval zdravotnický oddíl. Přesto se na lodi nacházel lékař a 4 až 5 zdravotníků, kteří měli pomáhat nemocným a poskytnout první pomoc raněným v boji. Při poplachu byla jejich stanovištěm záďová chodba a důstojnická jídelna, jež sloužila jako obvazovna a operační sál, přičemž se jídelní stoly měnily ve stoly operační. Dentista na palubě nebyl a námořník, kterého rozbolely zuby, musel počkat na návrat na základnu nebo na přesun na větší loď, kde zubaři byli.

Během bojového poplachu měl každý námořník k dispozici svůj potravinový balíček a další osobní balíček by dostal v případě, že by musel loď opustit. Za 2. světové války se to posádkám torpédoborců třídy „Fletcher“ přihodilo v 19 případech.

Za celá ta desetiletí, co se zajímám o historii námořních bojů, se mi stalo poprvé, že jsem narazil na článek s uceleným popisem vnitřní služby na válečné lodi. A proto doufám, že bude zajímavý i pro jiné čtenáře - zájemce o námořní dějiny.

Psáno v Praze 1.11. 2003 podle článku „Albert W. Grant“ Aryeha Wetherhorna v časopise „Okrety wojenne“ 4/03

Podobné články

Další články autora

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕14.014

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře