Sto let Srdečné dohody

Autor : František Novotný 🕔11.11.2004 📕9.201

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Politické konstanty Evropy na prahu 20. století

Pro představu, jakou senzací se tato smlouva stala a co epochálního v Evropě změnila, je třeba se vrátit až do 16. století. Objevitelské plavby učinily z doposud zaostalých evropských feudálních království pokročilé merkantilní velmoci globálního charakteru. K první generaci patřily Portugalsko a Španělsko, avšak záhy musely vyklidit pole dynamičtějším rivalům, jakými bylo Nizozemí, ale hlavně Anglie a Francie. Anglie srovnala krok se Španělskem porážkou Velké Armady v roce 1588 a poté, v druhé polovině 17. století, vedla s Nizozemím čtyři války o nadvládu na moři (přestože prošla revolucí a dvakrát změnila státní zřízení). To ale nijak oběma sokům nevadilo, aby se nedokázali spojit proti novému kohoutu na smetišti - Francii. V roce 1690 došlo u Beachy Head v kanálu La Manche k námořní bitvě mezi spojenou anglo-holandskou flotou o 57 řadových lodích a francouzskou flotou se 74 loděmi. Ačkoli slabší Angličané a Holanďané utekli, vojenský soud anglického admirála osvobodil, neboť uznal, že svým útěkem spojenecké loďstvo zachránil před zničením. Rok 1690 tedy nejen zrodil strategickou zásadu „fleet is being“ - že loďstvem je lépe hrozit, než je nasadit do skutečné bitvy - ale je také mezníkem, v němž začalo britsko- francouzské zápolení o hegemonii. Na rozdíl od feudálních válek, které vedli Angličané ve Francii v dobách Panny Orleánské, v nichž šlo o léna, zde šlo o kontrolu námořních komunikací a s tím související kontrolu zámořského obchodu s koloniemi.

Účast anglické armády v kontinentálních válkách o španělské dědictví v první čtvrtině 18. století, v níž jako spojenci bojovali tak skvělí vojevůdci jako princ Evžen Savojský v čele rakouské armády a John Churchill, pozdější vévoda z Marlborough, v čele anglických expedičních sil, je třeba nazírat z tohoto zorného úhlu. Angličanům vůbec nezáleželo na tom, kdo bude španělským králem, zda Habsburk nebo Bourbon, ale nesměli dopustit, aby Francie poté, co by získala kontrolu nad kontinentem, ohrozila jejich námořní impérium, které již začali budovat.

Konfrontace mezi Velkou Británií (název zaveden v roce 1709 jako znak přeměny v impérium) a Francií se pak táhla celé století, bez ohledu na to, zda v čele Francie stál král nebo Napoleon. Její „horká“ fáze skončila v roce 1805 bitvou u Trafalgaru, v níž admirál Nelson porazil na hlavu spojené francouzsko-španělské loďstvo. Nicméně Francie se svých mocenských ambicí nevzdala a po celé 19. století, opět bez ohledu, zda měla formu království, císařství či republiky, vedla byť nenápadnou, ale o to účinnější imperiální politiku. K proniknutí do severní Afriky, k němuž ji vyprovokovalo pirátství berberských bejů, nepotřebovala mohutné oceánské loďstvo. Zde pak začala budovat systém kolonií ze severu směrem na jih. Britové, vědomi si své globální převahy, se řídili doktrínou splendid isolation. Z pozice této „skvělé izolace“ nevstupovali do žádných aliancí a bedlivě si střežili, aby jim žádný evropský stát nepřerostl přes hlavu. Proto byli nepřátelsky naladěni proti ruskému kolosu a naopak přátelsky shlíželi na Bismarckovo Německo, které pokládali za žádoucí protiváhu - jak Rusku, tak Francii. Spletitost a zdánlivý chaos evropské politiky 19. století, když, kupříkladu, za krymské války, jež vypukla v oce 1854, byli Britové a Francouzi spojenci, se objasní, když nepřestaneme mít na paměti pravidlo rovnováhy, jež Británie vnutila kontinentu.

Kníže Bismarck, muž s pronikavou inteligencí a kupodivu i jemným politickým instinktem, si byl této situace dobře vědom - jinak by nemohl dotáhnout do vítězného konce prusko-francouzskou válku a v roce 1871 učinit z pruského krále německého císaře. Bohužel tuto obratnost postrádal admirál von Tirpitz, který jako oblíbenec císaře Viléma II. dostal po odchodu Bismarcka volnou ruku k vytváření vlastní politiky. Je třeba poznamenat, že koncem 19. století se Německo stalo nejrychleji se rozvíjející zemí světa. Vedlo světovou hitparádu nejen ve výrobě oceli, ale též v přírůstcích populace (došlo zde k obdobné demografické explozi jako dnes v arabském světě). Tato situace hrála klice kolem von Tirpitze do rukou - rozehráli hru, která měla z Německa učinit „bohatou nevěstu“. Rozumí se, že mocensky. Německo začalo budovat silné oceánské loďstvo a zakládat kolonie, jak v Africe, tak v Asii a Oceánii. Von Tirpitz předpokládal, že o tak mocnou „nevěstu“ se začnou ucházet neméně mocní „ženiši“, v koutku duše tento německý admirál a námořní ministr doufal, že by to mohlo být Rusko nebo dokonce Velká Británie.

Tento předpoklad nebyl tak hloupý, jako nám dnes připadá. Vycházel ze stávající situace. Koncem 19. století se znovu jiskřilo mezi Velkou Británií a Francií, když francouzský postup Afrikou na jih ohrožoval britskou snahu spojit své kolonie na ose východ - západ. Rivalita mezi Británií a Francií, stejně jako britské nepřátelství vůči Rusku byly prostě konstantami tehdejší politiky a vilémovské Německo je pokládalo za něco, co bude platit až do skonání věků.

V té době se také objevily nové zbraňové systémy, na moři torpéda a rýhovaná zadem nabíjená děla schopná vypalovat trhavé a protipancéřové granáty na vzdálenost až 20 km, na pevnině kulomet a rychlopalná polní děla se zákluzem hlavně. To Brity vyděsilo, především myšlenky tzv. École Jaune francouzského námořního teoretika admirála Auba. Jeho „Mladá škola“ razila teorii, že pro budoucí námořní boje nebudou rozhodující eskadry obrněných bitevních lodí s mohutnými děly, jimiž se chlubila Británie, ale torpédovky a ponorky.

Krvácející ranou byl taktéž Suezský průplav. Již ve fázi projektu Britové proti stavbě intrikovali u Vysoké porty (Egypt byl formálně součástí Osmanské říše), vedli „černou“ propagandu, aby odradili akcionáře, a vlastní stavbu sabotovali placenými agenty. Suez se stavěl ve francouzské režii, francouzský stát několikrát zachránil Lessepsovu společnost před krachem a britský odpor Francouze popouzel. Ještě větší šok pro ně byl geniální tah britského premiéra Diraeliho, pozdějšího lorda Beaconfielda, který za bouřlivého jednání 17. listopadu 1875 přesvědčil členy svého kabinetu, aby britská vláda využila finanční tísně egyptského chediva a půjčila si u Rothschilda 4 miliony liber na odkup jeho balíku akcií Společnosti kanálu. Co nemůžeš likvidovat a co ti škodí, to kup tak zněla britská imperiální zásada, kterou Disraeli v tomto případě uplatnil do puntíku. Francouzi náhle zjistili, že s takovými oběťmi vybudovaný kanál nepatří jenom jim, ale i tomu, kdo dělal všechno možné proti jeho stavbě. Takže co jiného si mohl myslet von Tirpitz než to, že dříve nebo později si Britové a Francouzi vjedou do vlasů, jeho Německo bude jazýčkem na vahách a bude se moci připojit se k tomu, kdo nabídne nejvíc?

Arthur James hrabě Balfour a jeho obrat britské politiky

Štěstím Británie bylo, že v rozhodujících momentech jejích dějin se objevil politik s dostatečně flexibilním myšlením. Na prahu 20. století to byl Balfour (1848 - 1930). Tento konzervativec si za odmítavý postoj k samosprávným zákonům pro Irsko a kvůli tvrdosti vůči irským povstalcům vysloužil přezdívku „Krvavý Balfour“. Nicméně v roce 1902 se stal britským premiérem v nepříliš růžové ekonomické situaci. Přezdívka „dílna světa“, jíž se Británie pyšnila, již dávno neplatila. Nejen Německo, ale i USA docilovaly vyšších temp hospodářského růstu. Tonáž obchodních loďstev těchto států dostihla tonáž britskou a v globálním obchodu hrozilo, že Britanie spíše než druhé bude hrát housle až třetí. Vyhrotil se i ekonomický rozpor mezi metropolí a dominiemi, vlastní britská výroba se dusila v dovozu lacinějších výrobků z dominií a na politické scéně se rozhořel boj o tzv. tarifní zákony, v podstatě o dovozní cla. Britští politikové měli na vybranou - buď dát přednost impériu a riskovat domácí sociální nepokoje, nebo ochránit domácí výrobu a ochromit impérium. Ohledně tarifních zákonů došlo pak roku 1903 k ostrému střetu uvnitř konzervativní vlády mezi Balfourem a ministrem kolonií Josephem Chamberlainem (otcem „Mnichovana“ Neville Chamberlaina).

Je s podivem, že za této situace si Balfour našel čas, aby prudce otočil kormidlo britské zahraniční politiky a tím i dějin Evropy, respektive celého světa. Již o rok dříve (1902) vyšla Británie ze splendid isolation, když podepsala vůbec poprvé ve své historii spojeneckou smlouvu, a to s Japonskem. Vedla ji k tomu obava z Ruska. Ruské impérium se v druhé polovině 19. století probilo napříč územím divokých islámských kmenů (ano, tím územím Čečenska a dalších zakavkazských zemí, kde dodnes není klid) až na hranice Persie a Afghánistánu, čímž se dostalo k branám britské Indie. Stejná situace nastala i na Dálném východě, Rusko získalo koncese v Mandžusko, tlačilo se do Koreje a ohrožovalo mocenské zájmy západoevropských velmocí v Číně. A koneckonců hrozilo i přímo v Evropě, nezapomínejme, že tehdy byla Varšava ruským městem.

Smlouva s Japonskem pak učinila ze „žlutého trpaslíka“ britského četníka na Dálném východě. Za technickou pomoc při výstavbě oceánského loďstva pancéřových křižníků a bitevních lodí se Japonsko zavázalo hájit britské mocenské zájmy na Dálném východě, takže britská vláda mohla stáhnout z Tichého oceánu své lodě a vytvořit v domácích vodách mohutnou námořní pěst - Home Fleet. Tato pěst byla namířena, jak jinak, proti Německu.

Smlouva s Japonskem oživila i britský průmysl, především zbrojní, který dostal od Japonců lukrativní zakázky, např. na stavbu těžkých válečných lodí na klíč. A Japonci též své závazky plnili, když v noci z 8. na 9. února 1904 přepadli ruskou námořní základnu Port Arthur a vyhlášení války, jež měla oslabit ruského „medvěda“, předali až o 12 hodin později. Že se tento „medvěd“ ukázal slabší, než všichni předpokládali a z lahve byl vypuštěn džin, když poprvé v dějinách evropských výbojů byla evropská armáda poražena armádou asijskou, je již jiný šálek čaje. Nicméně Balfour a jeho vláda se pod dojmem německého zbrojení a jevící se ekonomické převahy (např. v chemickém průmyslu, kde Němci neměli konkurenci) odhodlali k ještě senzačnějšímu kroku.

Na přelomu století se jablkem sváru mezi Británií a Francií stalo i Maroko. V jednom z jeho přístavů se Britové a Francouzi už na sebe dívali přes hledí pušek a kanonů, když se na místě objevila i německá válečná loď, aby „prostředkovala“. Tento incident měl velký ohlas v tehdejším tisku a snad právě přítomnost německé lodi připomněla oběma rivalům přísloví - když se dva perou... Faktem je, že jednání, jež předcházela podpisu Entente Cordiale, se týkala především Maroka, pak Egypta a Suezu a posléze i dalších míst, kde se střetávaly britské a francouzské zájmy.

Obava z Německa tak vedla ke spojenectví zemí, které předtím spolu celá staletí jenom bojovaly. Francouzi věděli, že bez britské podpory proti Německu neobstojí a Britové pochopili, že Francie je předpolí, jehož obrana je nejlepší obranou Britských ostrovů.

Smlouva byla podepsána 8. dubna 1904 a pro Německo to bylo jako blesk z čistého nebe. Z von Tirpitzovy vnadné „nevěsty“ se stala dračice, od níž „ženiši“ v děsu utekli, aby se spojili ke společné obraně před jejím ohnivým dechem. Aby obě velmoci demonstrovaly naprostou shodu, nazvali smlouvu „Srdečnou dohodou“. Byl to i signál pro řadové Brity a Francouze, že je nejvyšší čas zapomenout na trpkou minulost a uvědomit si, že obě země ohrožuje stejný nepřítel. Dohoda umožnila, aby se jak v roce 1914, tak v roce 1940 opět na francouzské půdě vylodila britská expediční vojska - avšak nikoli v roli nepřítele jako za časů Johna Churchilla, nýbrž v roli spojence. Starý vojevůdce se musel obracet v hrobě, nicméně pro jeho prapravnuka Winstona to byla ta nejsamozřejmější věc. Smlouva z roku 1904 tak zavedla do evropské, respektive světové politiky novou geopolitickou konstantu, která platí podnes.

Co bylo dál

Když porážka v rusko-japonské válce vyjevila slabost Ruska, přehodnotila Británie, stále pod vlivem (oprávněných) obav z Německa, svůj vztah i k Petrohradu. Dne 31. srpna 1907 byla v ruské metropoli podepsána britsko-ruská dohoda o obapolných zájmech v Asii a Rusko se de facto stalo členem Trojdohody, jak se poté původní francouzsko-britská smlouva začala nazývat. Car Mikuláš II. se začátkem téhož měsíce sešel ve Svinoústí s německým císařem Vilémem II., aby jednali o německém projektu železnice do Bagdádu, takže podpis smlouvy s Británií znamenal, že Rusko se přesunulo na druhou stranu barikády. Na počátku 1. světové války se ke smlouvě připojily Belgie, Japonsko, Černá Hora a Srbsko, v roce 1915 přeběhlická Itálie, roku 1916 Rumunsko a Portugalsko, roku 1917 Řecko a USA. Do konce války bylo členy 24 států, z nichž se po příměří s Německem ustavila „Velká pětka“ (USA, Francie, Británie, Itálie a Japonsko).

Německo bylo diplomaticky obklíčeno a mohlo počítat pouze s podporou Rakousko-Uherska a papírově, podle smlouvy mezi zeměmi tzv. Trojspolku, ještě s Itálií. Netušilo, že po vypuknutí 1. světové války Itálie chytře přeběhne na druhou stranu (případný komentář je v Haškově Švejkovi).

Neméně zajímavá byla i další politická dráha hraběte Balfoura. V prosinci 1905 musel jako premiér resignovat, když se kabinet rozdělil v názorech na svobodný obchod (viz tarifní zákony) a v roce 1906 konzervativci volby prohráli. Nicméně za války v roce 1915 vstoupil do koaliční Asquithovy vlády a po gallipolském debaklu vystřídal nešťastného Churchilla na postu prvního lorda admirality. V roce 1916 se stal ministrem zahraničí v nové koaliční vládě Lloyda George a napsal pověstný dopis, známý jako Balfourova deklarace, v němž prohlásil, že britská vláda nemá žádné námitky proti vystěhovalectví Židů do Palestiny. Po válce se zúčastnil pařížských mírových jednání, takže sehrál důležitou roli při utváření nové Evropy, na níž se objevilo i Československo.

To neznamená, že britsko-francouzské vztahy byly a jsou vždy idylické. Velkou ránu jim zasadil britský preventivní úder proti francouzské flotě v Mérs el-Kébir v roce 1940 po pádu Francie. I po vstupu Velké Británie do EU dochází tu a tam ke „kočkování“ – viz např. nedávné rozdílné postoje k zásahu v Iráku. Avšak přes staletí vzájemných bojů skutečný střet je vyloučen, za což se ve valné míře právě zasloužila stoletá Srdečná dohoda.

Psáno v Praze 6. 4. 2004, údaje z archivu autora
Autor : František Novotný 🕔11.11.2004 📕9.201

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře