Vítěz od Cušimy I

Autor : František Novotný 🕔11.11.2004 📕6.331

Seriál

  1. Vítěz od Cušimy I
  2. Vítěz od Cušimy II

Podobné články

Další články autora

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Jak se stát Zápaďanem

Heihačiró (podle jiných pramenů Heičahiró) Togó se narodil roku 1848 na ostrově Kjúšú. Japonsko v té době bylo feudálním státem, v němž se nesmělo cestovat do zahraničí a každý cizinec, který by vystoupil na japonské pobřeží, riskoval popravu. Poté, co v roce 1542 přistáli v Japonsku Portugalci, pochopil šógun Hidejoši riziko kolonizace, jež s sebou Evropané přinášeli, v roce 1587 ze země napřed vyhnal portugalské jezuity a posléze jeho nástupce Hidetada v roce 1616 vyhlásil válku nejen evropským misionářům, ale i pokřtěným Japoncům. Do roku 1635 bylo pobito na 280 000 japonských křesťanů a poslední křesťanská pevnost Amakusa, za pomoci děl holandských korábů, padla roku 1638. Holanďané si tak „koupili“ právo obchodovat prostřednictvím izolované enklávy na ostrůvku Desima v přístavu Nagasaki.

Naprostým uzavřením do sebe pak Japonsko jako v podstatě jediná asijská země (nezávislost Číny byla jenom formální) odolalo evropské kolonizaci. Cenou za svobodu byla izolace, která zemi proměnila ve feudální skansen. Evropské velmoci se s tímto stavem smířili, nikoli ale Američané. Když Japonci zajali několik amerických ztroskotaných velrybářů, Washington vyslal v roce 1853 k japonským břehům eskadru komodora Andrewa Perryho. Lodě, ježící se děly, jež se objevily v Tokijském zálivu, donutily Japonce, aby nejen vydali zajaté námořníky, ale aby otevřeli zemi obchodování se Zápaďany. Také pochopili, že jedinou možností, jak zabránit kolonizaci, je celková modernizace země. V roce 1855 šógunát koupil od Holanďanů válečnou loď a za pomoci holandských poradců otevřel námořní školu.

Togův otec Kičizaemon byl samuraj a sloužil sacumskému knížeti. Budoucí admirál získal kompletní vzdělání samuraje, na univerzitě v Kagošimě studoval čínskou klasickou literaturu, kaligrafii, dějiny a japonskou literaturu. Ve 13 letech se stal písařem v Sacumově administrativě, přitom pokračoval ve vojenském výcviku a studiu dělostřelecké nauky.

Poprvé se do boje dostal jako 14letý. V Sacumě byl zabit britský obchodník Richardson a kníže odmítl uznat, že se jednalo o vraždu. Britové vyslali do Kagošimy válečné lodi a mezi obránci města, které kníže povolal, byl i Kičizaemon Togó a jeho tří synové. Heihačiró obsluhoval starý předem nabíjený kanon v jedné z pobřežních pevnůstek, z nichž se pálilo rozžhavenými koulemi. Britové svými moderními zadovkami 10 pevnůstek rozstříleli a poté, co od požárů celá Kagošima lehla popelem, spokojeně odpluli, neboť vykonali náležitý trest. Samurajové ale byli v Sacumě oslavováni jako vítězové, neboť protivník se nevylodil. Avšak kníže Sacuma dobře pochopil, při pohledu na zničené pevnůstky a město, že mu byla uštědřena tvrdá lekce a rozhodl se vybudovat moderní loďstvo. Do něho pak vstoupili všichni tří mladí Togóové.

Psal se rok 1866, jenž měl skončit se šógunátem, když vláda přešla do rukou rady, daokanu, ovládané klany Sacuma a Čóšů. Šlo to krvavě, občanská válka trvala déle než rok a budoucí admirál se jí zúčastnil jako námořní dělostřelec (samuraj Takano, biologický otec ještě slavnějšího admirála Jamamota, bojoval na opačné straně). Jeho první lodí byl v anglickém Cowesu zakoupený kolesový parník o výtlaku 1 200 tKasuga, který se ve Vnitřním moři u pobřeží Awa střetl s vlajkovou lodí šóguna, kolesovým parníkem Kaidžó. Togó vypálil granát, který smetl stěžeň protivníka. Posléze flotila stoupenců starých pořádků kapitulovala a občanská válka na moři skončila. Togóovi vynesla důstojnickou hodnost, avšak poté, co bylo v míru „soukromé“ námořnictvo knížete Sacumy rozpuštěno, začal v císařském námořnictvu znovu od píky. Nicméně po nařízeném studiu angličtiny byl 31. ledna 1871 jmenován podporučíkem na školní lodi Rjógó a posléze vybrán do dvanáctičlenné skupiny stážistů, jež měla studovat v Británii. V roce 1871 dopluli mladí japonští důstojníci do Southamptonu a poté, co si prohlédli Londýn, začalo učení. Togó byl přidělen do Plymouthu, odtud přešel na Temžské učiliště námořní plavby se sídlem na palubě HMS Worcester zakotvené jako hulk na Temži.

Kadet Togó si záhy uvědomil bezcennost všeho toho, co se naučil doma, odlišnost západních metod. Měl-li je zvládnout, musel se naučit uvažovat jako Evropan. A Togó se k tomu rozhodl. Britští spolužáci mu přezdívali Johnny Chinaman (Číňánek), což vedlo ke rvačkám. Nechápali, když podle jejich mínění byli všichni „žlutí“ stejní, jaká to je pro Japonce urážka, když je pokládán za Číňana. Nicméně rvačkami si Togó vydobyl úctu. Výcvik uzavřela plavba kolem světa v roce 1875 na palubě lodi Hampshire via mys Dobré naděje, Melbourne a Hornův mys. Tato plavba dokončila Togóvu duševní přeměnu. O to horlivěji po návratu studoval matematiku v Cambridge a jeho loajalitou k novému režimu Meidži neotřásla ani vzpoura samurajů v roce 1877, do níž se zapletla jeho rodina, přičemž v poslední velké bitvě u Šorajamy padl na straně vzbouřenců i jeho starší bratr Sokuró. Togó už necítil feudální věrnost k rodu, ale moderní loajalitu ke státu.

Kapitánská léta

Do Japonska se podporučík Togó vrátil na palubě válečné lodi Fusó zakoupené v Anglii. Za rok a půl po návratu byl povýšen na korvetního kapitána a jmenován 1. důstojníkem na Šingei. V té době se oženil, jeho ženou se stala Tecuko, dcera urozeného samuraje ze Sacumy. Asi rok, když byl Togó na moři, žila jeho manželka stále u rodičů, později si manželé zakoupili domek v Tokiu, kde pak bydleli celý život. Samostatné velení dostal na malé válečné lodi Amagi dřevěné konstrukce a o výtlaku 600 t. V roce 1882 došlo v Koreji k incidentu, Korejci napadli japonskou ambasádu v Soulu, a Amagi byla začleněna do trestné eskadry. Po přistání v Čemulpu kapitán Togó vedl výsadek do Soulu, kde bez dalších incidentů dosadil japonského velvyslance zpět do jeho úřadu. Pod hrozbou zahájení palby pak Korejci zaplatili i odškodné.

Roku 1884 se stal velitelem malé lodi Daini Teihu o 125 t a délce 40 m, s níž uskutečnil expedici do vnitrozemí Číny 600 mil proti proudu řeky Jang-c´-ťiang. Poté „stínoval“ francouzskou flotilu při trestné výpravě proti Číňanům. Jeho raport se naprosto kryl s japonskou námořní doktrínou a vlastně ji spoluvytvářel, neboť Togó došel k závěru, že na rozdíl od Číny, která válečný materiál kupovala na Západě, musí si Japonsko osvojit výrobu moderních zbraní, včetně pancéřových válečných lodí se strojním pohonem a moderními drážkovanými děly.

V souladu se svým přesvědčením byl Togó, nyní už fregatní kapitán, který si vydobyl poctu večeřet s císařem na banketu pro námořní důstojníky, odvelen do loděnice Onahama, aby dohlížel na stavbu válečné lodi Jamato. Po dokončení byl pak jmenován jejím velitelem ve věku 39 let. Kvůli postižení revmatickou artritidou se ale musel velení vzdát a zdálo se, že jeho slibně se rozvíjející kariéra skončila ještě dříve, než mohla kloudně začít.

Čínsko-japonská válka

Dva roky trvalo, než se kapitán Togó zotavil a byl schopen služby na moři. V roce 1893 již byl velitelem chráněného křižníku Naniwa (postaven v Anglii firmou Armstrong v roce 1885, délka 81,4 m, šířka 14 m, výtlak 3 700 t, pancéřová paluba 76 mm, děla 2 x 10 a 6 x 6 palců, výkon parního stroje 7 120 k, rychlost 18,8 uzlu).S touto lodí napřed provedl hydrografický průzkum souostroví Rjúkjú a ostrova Honšú a poté odplul na Havajské ostrovy, aby chránil zájmy japonských usedlíků za povstání amerických plantážníků proti královně Liliuokani. Zde se opět projevila jeho zatvrzelá povaha - když jeden zajatý Japonec doplaval k jeho lodi, vydal ho úřadům nově ustavené vlády až na přímý rozkaz z Tokia.

V červenci 1894 to byl on, kdo fakticky zmáčkl spoušť čínsko-japonské války. Konflikt už dlouho visel ve vzduchu. Jablkem sváru, stejně jako v následní válce rusko-japonské, bylo Mandžusko a Korea. Důstojnická kasta, poučená Západem, že impérium se buduje toliko mocí, se nemohla války dočkat a též japonská vláda naznala, že čas uzrál. Togóova Naniwa tvořila součást japonské eskadry, která u pobřeží Koreje hledala příležitost k vyvolání konfliktu. Když Togó spatřil čínský křižník Či Juen, okamžitě zahájil palbu. Při pronásledování hořícího čínského křižníku se Togóvi postavil do cesty britský parník Kowshing v čínských službách, který vezl do Koreje 1 100 čínských vojáků s generálem v čele. Togó parník zastavil a počal signalizovat s britským kapitánem. Když ho podezřívavý čínský generál zatkl, Togó parník potopil. Německý major, který na lodi cestoval jako pozorovatel, potvrdil, že Japonci na trosečníky ve člunech pálili z kulometů. Japonská vláda a veřejnost napřed ustrnuly, ale když se Britové omezili na formální protest, stal se Togó národním hrdinou. Nikoli naposled.

V září 1894 vybojovali Japonci a Číňané první moderní námořní bitvu. Japonskou flotu tvořilo 7 moderních obrněných plavidel, vesměs chráněných křižníků, a 5 nepancéřovaných plavidel. Číňané operovali s 5 obrněnými a 7 neobrněnými loděmi. Převaha velkých děl v poměru 70 : 55 byla na straně Japonců. Číňané začali střílet na vzdálenost 6 000 yardů, Japonci vyčkali na vzdálenost 4 000 yardů. Byli rychlejší a překřížili plavební osu Číňanů před čelem jejich sestavy, položili tzv. „příčku na T“. Záhy začaly dvě čínské lodě hořet. Naniwa, která se odtrhla (což Togóvi nedává dobré vysvědčení), se ocitla v soustředěné čínské palbě a stala se cílem nájezdu čínských torpédovek, který byl odvrácen kulometnou palbou.

Večer bitva skončila v ústí řeky Jalu a poražení Číňané, kteří ztratili 5 lodí, odpluli do Port Arthuru. Z japonských lodí byl těžce poškozen vlajkový křižník Macušima. Naniwu zasáhlo 9 granátů, nikdo z její posádky ale nebyl ani zabit, ani raněn. Dne 21. listopadu 1894 se Japonci zmocnili Port Arthuru, v lednu 1895 postoupili k čínské námořní základně Weihaivei, dne 3. února kapitán Togó vedl výpad torpédovek proti této základně a do týdne japonské lehké lodi pod jeho velením zničily 10 čínských torpédovek. Poté základna kapitulovala a když se Japonci vylodili asi 175 mil od Pekingu, požádala Čína o příměří. K jeho podmínkám patřilo i vydání Tchaj-wanu a Pescadorských ostrovů do japonských rukou. A byl to již kontradmirál Togó, jehož První lehká flotila ostrovy obsadila. V důsledku války získala Korea nezávislost, avšak obsazený mandžuský poloostrov Liaotung (Kwantung) muselo Japonsko na nátlak evropských arbitrů vyklidit. Tento zásah Zapadu chápal kontradmirál Togó jako smrtelnou urážku.

Rusko-japonská válka

Ačkoli pro Západ byla porážka Číny šokem, s vítězstvím Japonska žádná z evropských velmocí nepočítala, vysvětloval se japonský úspěch vojenskou nemohoucností Číny. Proti kterémukoli evropskému loďstvu by Japonci neměli šanci, utvrzoval se Západ ve svém zlehčování japonského vítězství.

Poté, co bylo v roce 1900 potlačeno boxerské povstání, intervenční jednotky evropských mocností se z území Číny stáhly. S výjimkou jednotek ruských, které okupovaly část Mandžuska - i s přístavem Port Arthur, který na Číňanech dobyli Japonci. To rýsující se konflikt přiostřilo. Japonci Rusům se sebezapřením ještě nabídli obchod - když jim car nechá volnou ruku v Koreji, budou ignorovat ruské akce v Mandžusku. V roce 1902 došlo navíc k senzačnímu obratu ve světové politice. Velká Británie, které v rámci politiky „splendid isolation“ odmítala jakékoli obranné pakty, snad po několika stoletích nečekaně jeden pakt uzavřela - s Japonskem! Strategický záměr byl jasný. Vzhledem k rostoucí moci Německa, sjednoceného císařem Vilémem II. do jediné říše, si potřebovala Británie v Asii uvolnit ruce, stáhnout asijské eskadry domů a vytvořit z nich „Home Fleet“ (Domácí loďstvo) jako protiváhu německého námořního zbrojení. Britští stratégové předpokládali, že Japonsko se ideálně hodí do role britského „četníka“, že nikdy nebude tak mocné, aby se mohlo obrátit proti „královně moří“. Ve spojenecké smlouvě se obě strany zavázaly k neutralitě v případě, že jeden z partnerů vstoupí do války s třetí mocností. Kdyby ale na partnery třetí mocnost zaútočila, poskytnou si vzájemně pomoc. Tento pakt tvořil protiváhu francouzsko-ruské alianci a za dva roky byl překonán „Srdečnou dohodou“, jež z rivalizující Británie a Francie učinila spojence. Nicméně to již bylo pozdě, Japonci měli pro válku s Ruskem rozvázané ruce.

Od roku 1896 admirál Togó zastával funkci náčelníka vojenské námořní akademie. Byl pokládán za nejvzdělanějšího námořního důstojníka, takže mu bylo svěřeno i velení námořní základny Sasebo. Dne 20. května 1900 byl jmenován admirálem a v roce 1902 velel nové námořní základně Maizuro přímo naproti Vladivostoku. To již věděl, že jeho úkolem bude vést námořní válku proti Rusku. K dispozici měl vynikající síť agentů, dokonce přímo v Rusku, a seznal, že ruské loďstvo, i přes svou početnost (4. největší na světě), je svou technickou způsobilostí jenom papírovým tygrem.

Obdobně jako Jamamoto o 40 let později, došel Togó k závěru, že musí válku zahájit překvapivým útokem, aby eliminoval početní převahu protivníka. Počátkem roku 1904 vyjednávání s carskou říší selhalo, 5. února 1904 dostal Togó z Tokia zelenou a 6. února byli již Japonci na moři. Jedna eskadra zamířila k Čemulpu, kde měla zničit ruské lodi a krýt vylodění japonských jednotek, druhá vyplula k Port Arthuru, aby přepadla hlavní ruské námořní síly. Noční útok z 8. na 9. února 1904 se zdařil, japonské torpédovky vyřadily z boje ruské bitevní lodi Cesarevič a Retvizan a křížník Pallada. Následující dělostřelecký souboj byl již vyrovnaný, všechny japonské lodi pálící z moře utrpěly zásahy, kdežto ruským lodím, jež zůstaly v přístavu pod ochranou pobřežních baterií, další vážné škody způsobeny nebyly.

Psáno v Praze 26. 5. 2004, volně podle knihy Edwina P. Hoyta „Tři vojevůdci“, technická data z knihy „Válečné lodě (2)“.

Seriál

  1. Vítěz od Cušimy I
  2. Vítěz od Cušimy II

Podobné články

Další články autora

Autor : František Novotný 🕔11.11.2004 📕6.331

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře