Lubomír Úlehla V. - Vzpomínka na Afriku

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 28.048

V roce 1943 jsem byl uvolněn naší vládou v Londýně pro službu v armádě Svobodné Francie. Byl jsem odvezen ještě s dvěma kamarády, bratranci Kozákovými, do severní Afriky. Mimochodem, Pavel Kozák, tam pak zahynul a je pohřbený na leteckém hřbitově v Meknés v Maroku.

Byl jsem odvelen k letectvu Svobodné Francie (FAFL). Prodělal jsem pilotní výcvik a létal jako stíhač. I zde jsem zažil spoustu zajímavých věcí. Abych nemluvil jen o těch smutných, řekl bych Vám jednu takovou příhodu s veselejším koncem.

Reklama

Tehdy jsme nacvičovali na Moranu 230, což byl jednoplošník s lomeným křídlem tvaru W, dvoumístná mašina, výborná na akrobacii, vpředu seděl instruktor, my se střídali na zadním sedadle. Člověk s ní ovšem musel zacházet, jak se říká, katolicky. Měla totiž jednu nectnost. Když jí pilot prudce přitáhl při vybírání nebo v zatáčce, ještě trochu prosedla. Díky těm lomeným křídlům a tedy různému úhlu náběhu, který vyrovnával točivý moment vrtule a motoru, když se změnila tahle aerodynamika, tak ta mašina mohla vyletět do tzv. autorotace. To pak bylo jako vykopnuté tonó. Takhle se zabil jeden můj kamarád Francouz, přistával, ale byl trošičku dál, aby dotáhl stroj až na přistávací dráhu tak trochu přitáhl,dostal se do té autorotace, pak do vývrtky a šel do země. Později, když jsem létal s Thunderboltem, velice jsem oceňoval, že ten tuto nectnost neměl. Toho mohl člověk přitáhnout, například při vybírání z piké, nebo při „vertikálce“, mašina se sice klepala, ale držela ve vzduchu. Ovšem byla pro změnu dost těžká. První původní typy vážily kolem sedmi tun. Stíhačka a sedm tun, to bylo něco neúměrného.Měla tu vlastnost, že při prudkém vybrání ještě dosti prosedávala, vlivem právě té vysoké váhy. Ale proti tomu Moranu 230 to byla velká výhoda. Ale vrátím se k té příhodě s Moranem 230...

Byli jsme s ním na letišti v Casba - Tadla, to bylo letiště v Maroku, kde jsme nacvičovali bojovou akrobacii. Poněvadž bylo strašné vedro, tak jsme místo toho přistávacího „T“ měli postaveného Tigermotha. Lehli jsme si pod křídla do stínu, vysvlékli se z padáků, kombinéz a všeho až do trenýrek. Když na mě přišla řada, tak jsem na sebe honem navlékl kombinézu a padák, kuklu jsem měl položenou na zemi, a šel jsem do mašiny. Odstartoval jsem a když jsem byl v necelých 300 metrech, tak cítím, jak mě něco šimrá na hlavě. Tak jsem požádal instruktora, aby převzal řízení, sundal kuklu, tu „haubnu“, jak se říkalo, a tam byl takovýhle černý škorpión! No, zřejmě hledal chladnější místo a jak jsme měli své věci položené v tom stínu pod křídlem, zalezl si do té „haubny“. No a jak jsem si ji pak rychle nasadil na hlavu, tak jsem ho připlácl a on neměl možnost mě bodnout. Když jsem to zjistil, samozřejmě jsem zbledl jako křída. Instruktor to viděl a bez řečí šel na přistání, tak to tehdy všechno dobře dopadlo.

Někde jsem četl, že nějaká ženská měla na sobě asi sto škorpiónů, předváděla se a říkala, že se nebojí kousnutí. Škorpión nekouše! Škorpión na konci svého článkovaného ocasu má takovou bodlinu a s tou bodá, přes hlavu. Byly tam dva druhy škorpiónů, hnědý a černý, ten černý byl nebezpečnější.

Další příhoda s africkou zvířenou se mi stala v Rabatu. Jako stíhači jsme tam museli jednou za půl roku na podrobné lékařské vyšetření. Odletěl jsem tam s Curtissem H-75, jak jsem Vám ukazoval tu fotografii. Vyšetření trvalo dva dny. V Rabatu byl pískovitý terén, na něm betonový podklad a na betonu protáhlá přízemní budova, která sloužila na provizorní ubytování a podobně. Letiště stálo blízko moře, obklopené mokřinami plnými komárů. Bohužel tam byly i komáři druhu, nevím jak se to jmenuje, myslím že Anopheles, zkrátka ti co přenáší malárii. Seděli jsme s kamarády venku na betonu a povídali si, věci na spaní jsem si připravil předem, abych nemusel potom svítit a nepřilákal ty komáry. Povídali jsme si o tarantulích, to jsou takoví pavouci, velcí, porostlí takovými chloupky. Není ani tak nebezpečné jejich kousnutí jako ty bodlinky. Stačí když se dotknete a na kůži se začnou dělat takové hnisavé boláky. Může se to zahojit a za rok začít znovu. Takže to je tvor ne snad nebezpečný životu, ale každopádně hrozně nepříjemný. Vykládali jsme si různé takové zážitky, co kdo povídal a tak podobně. Například, já jsem to sice neviděl, říkali to Francouzi, že škorpión je snad jediný tvor, který sám sebe dokáže zabít. Zjišťovali to tak, že z díry vyšťourali škorpióna, nalili kolem něj benzín a zapálili to. On zkoušel uniknout, na všechny strany, a když nemohl a už se blížily ty plameny, bodnul se dozadu za hlavu a bylo po něm. Tak jsem to slyšel, podávám to, jak mi to říkali. Nebo také dělali Francouzi to, že chytli škorpióna a tarantuli a dali je k sobě, aby spolu bojovali. Nevím, kdo to vyhrál, ale právě takové historky jsme si na tom betonu vykládali. Když se setmělo, rozloučili jsme se a šli spát.

Už jsem měl věci připravené, jak už jsem říkal, tak jsem si zalezl pod deku a usnul. Byl jsem rád, že je mi teplo, tam se hrozně rychle ochlazuje a jsou velké rozdíly mezi teplotami ve dne a v noci. Najednou se probudím s takovým jasným pocitem, že se v posteli něco hýbe. Sáhnul jsem dolů podél stehna a nahmatal něco podlouhlého chlupatého. Samozřejmě, pod vlivem té debaty jsem si hned řekl, že to je tarantule. No a co teď? Chvíli jsem čekal a pak cítil, když se to trochu pohnulo, že je to něco většího. Tak jsem si dodal odvahy a sáhnul pod deku. Představte si, byla to mladá kočka, která skočila dovnitř oknem a zalezla pod deku, protože jí byla zima, a já jí sáhnul na konec ocasu. Ale planá obava to určitě nebyla. Celou dobu, co jsem byl v Africe jsme každé ráno, když jsme se obouvali, vyklepali boty, jestli tam něco není. Jednou jsme skutečně našli v botě škorpióna...

Na otázku, jestli byla ta kočka dvounohá musím odpovědět, že bohužel ne. Ale i kdyby byla dvounohá, víte, v té severní Africe byly jakékoliv vztahy se ženami velkým problémem. Evropské děvče s vojákem prostě nešlo, i když byl člověk třeba stíhací pilot, a na Arabku jste se nesměli ani podívat. Jestli jste ovšem nechtěli mít kudlu v zádech. Zdejší kultura totiž nařizovala, že svazek ženicha a nevěsty dojednávaly ty dvě rodiny mezi sebou. Kolikrát se ženich a nevěsta před svatbou ani neviděli. Až po svatbě. A zásadou bylo, že nevěsta musela být samozřejmě panna. V opačném případě měl ženich právo jí s potupou vrátit. Takže mladá žena nebo děvče nikdy nechodily ven samotné, vždy jen ve skupině, nebo v doprovodu mužského člena rodiny.

Reklama

Když jsem sloužil v Blidě, což byla moje první letecká „štace“ v Africe, asi 60km za Alžírem, stala se mi další velice zajímavá příhoda. Byla zde silná francouzská posádka, Cizinecká legie, dělostřelci, pěšáci, byli tam i koloniální jednotky, marocké, Spahiové, a samozřejmě i velká letecká základna s velkou posádkou. Seznámil jsem se tam s jedním kapitánem, Alsasanem. Promiňte, že odbíhám k příhodám, které nemají s létáním nic společného, ale myslím, že nejsou bez zajímavosti. Byl to dobrý kamarád, sloužil v administrativní kanceláři jako kapitán letectva, již dlouho, bydlel v Blidě, jako starousedlík. Když jsem přišel k němu na návštěvu, mohl jsem si na zahradě utrhnout mandarinku nebo pomeranče, zkrátka velice příjemné živobytí. Když jsme se skamarádili, tak mi jednou povídá: „Víš, já Ti prozradím na sebe jedno tajemství, které obyčejně našim neříkám. Já mám na jedné noze šest prstů.“ A taky mě to hned ukázal, sundal si botu a měl skutečně šest prstů. „No a teď si představ, že když jsem se oženil a čekali jsme první dítě, měla to být holka, tak když jsem přišel za manželkou do porodnice a když mě to dítě ukazovala, strašně se urazila, že místo abych jí chválil a díval se na to děcko, tak jsem ho rozbalil a počítal prsty u nohou. No naštěstí,...představ si, kdyby mělo šest prstů. Holka,... široká noha,... to by byla prostě katastrofa. Když jsme měli druhé dítě, tak už jsem na to dávno zapomněl. Byl to chlapec a,... to už bylo po porodu hodně dlouho,... no a když jsem ho přebaloval, když jsem si ho položil, tak jsem se na něj podíval,... a on měl na obou nohách šest prstů!“ To uvádím jenom jako takovou genetickou zajímavost, že skutečně i tato věc může být dědičná. Já jsem tomu nejdřív nechtěl věřit, tak mi toho chlapce ukazoval, když mu bylo asi sedm roků. Musel se zout,... a měl skutečně na každé noze šest prstů. Čili je to taková hříčka přírody, nevím, no...

Také jsem se setkal s kobylkami, sarančaty. To si nikdo nedovedete představit, co dokážou udělat. Jednou za takovou periodu, deset až jedenáct let, se přemnoží v Mauretánii, tam v té jižní části pod Marokem, a pak se vydají na cestu. Tehdy putovaly třemi takovými proudy. Jeden byl na Tunis, druhý na Alžír a třetí do Maroka. Z Tunisu se tenkrát dostaly až do Itálie. Nebylo proti nim obrany. Francouzi je práškovali, prováděli různé postřiky, měli příkopy naplněné benzínem, které zapálili,... Dvě tři hejna to zabilo, některé kobylky uhořely, ale další lezly přes ty mrtvé dál. Kam vlezly, tam nezůstal jediný zelený lísteček.
To byla pro přírodu katastrofa. Navíc, kam to hejno zalehlo, tam samičky nakladly vajíčka a příští rok se se tam vylíhla sarančata nová a vše se opakovalo...

Jednou se kvůli tomu skoro rozbilo jedno letadlo. Vletělo do toho mračna, ucpaly se mu chladiče, motor se zadřel, vysadil a letoun šel dolů. No, o tom by se dalo ještě dlouho vykládat...

Když vzpomínám na své působení v Africe, musím říci, že jsem se několikrát znovu narodil. Jednou jsem například rozbil vinou přístrojů „pé-čtyřicítku“. Vůbec, to celé nasazení Warhawků P-40 v Africe byl, abych řekl, takový naprosto neuvážený počin. Nasadit do severní Afriky stíhačky s kapalinou chlazeným řadovým motorem. No, ale abych neutíkal od tématu...

Když se startovalo ráno, ještě to jakž takž šlo, ale potom, před polednem, už to skoro nebylo možné. Nemohli jsme provádět motorové zkoušky nebo něco takovýho. Mašina se prostě „nakopla“ a hned šla na start a do vzduchu. Motor už byl přehřátý jenom tím, jak to letadlo stálo před hangárem na horkým slunci. Před kabinou měly Warhawky takovou výústní trubičku, ze které při přehřátém motoru, podobně jako chladič u auta, začala stříkat pára, jakmile teplota stoupla na 120°C, tak to začalo sifonovat. Nám se to stalo, když jsme se vraceli z hlídky a museli čekat, protože před námi přistávala jiná skupina letadel. Věž nám dala pokyn udělat ještě dva okruhy. Motory se již začínaly přehřívat, teplota začala stoupat přes 110°C. Museli jsme vystoupat asi o dvě stě metrů výš a udělat pár kol, aby se ty mašiny zchladily, teprve pak jsme mohli jít na přistání.

No a jednou jsem ráno startoval, já nevím, tuším, že to bylo ve čtyřiačtyřicátém roce. Teplota motoru byla 60°C , tak jsem si říkal, že to trochu protočím, aby se zahřál olej. Vyzkoušel jsem magneta, když jsem přišel na start, a hned mi to vylezlo na 90°C. Teplota rostla, v polovině té ranveje stačilo už jenom, jak se říká, tu mašinu „odlepit“. A najednou mi to začalo sifonovat. Plno páry, tryskala proudem, vůbec jsem neviděl před sebe, zbylo mi jenom zavřít honem plyn, vypnout zapalování a čekat, jak to dopadne. Brzdit jsem nemohl, protože bych to byl obrátil. Ale na konci té ranveje bylo asi ještě dvě stě metrů travnatého terénu. Pak tam ale byl takový fešunk za silnicí, nějaké výkopy, nevím na co, a tak, když jsem vyjel už skoro ven, musel jsem to vykopnout doprava. Bohužel, tam akorát nějaký Arab pásl ovce. Možná Vy starší, jestli jste odebírali ABC, tak tuto příhodu popsal pan Šorel. Ale popsal to způsobem, abych tak řekl, jako takový „cajdák“ pro děti. Fakt je ale ten, že jsem vletěl do těch ovcí, dvě jsem, jak se říká, připravil na porážku, respektive jsem tu porážku rovnou provedl, a pak jsem jednou podvozkovou nohou zapadl do toho výkopu. Noha se samozřejmě složila, zachytil jsem křídlem o zem a už jsem se točil. Samozřejmě přijeli honem hasiči a záchranka a tak dál... Napřed mi vyhrožovali, že jsem zničil za války stroj, že jsem rozbil svévolně stíhačku, že jsem startoval s přehřátým motorem a tak dál a tak dál. Já jsem však trval na tom, že při startu byla teplota v pořádku, tedy těch 90°C. Vrchní mechanik to nechal nakonec vymontovat, ten budík, co ukazoval teplotu motoru, nechal ho přeměřit a skutečně bylo zjištěno, že proměřuje o celých 30°! Takže při startu byla skutečná teplota už na 120°C. Kdybych byl věděl, že už mám 115°C, tak už bych nestartoval. No, nakonec se mi ještě omluvili...

Já jsem ty Warhawky vůbec neměl rád. Potom později ty Thunderbolty, to bylo úplně něco jiného. I když to byla těžká mašina, vhodná spíš jako pro podporu pozemních jednotek, jako kotlář, stíhací bombardér nebo něco podobného. I jako doprovodný letoun bombardérů nad Německo, než ho v tom potom nahradil Mustang, který mohl létající pevnosti doprovázet až nad cíl a zas je chránit i při zpátečním letu.

No, prostě ta „pé-čtyřicítka“ nebyl můj oblíbený letoun. Už při nacvičování akrobacie jsem s ním měl takový malér. Měli jsme nacvičovat takový manévr, nevím, jak se to řekne česky, ale Francouzi tomu říkali „retournement“. Spočívalo to v tom, že jsem nabral výšku, přetočil se na záda, až letoun ztratil rychlost, potom se překlopil a vybral letem dolů. Samozřejmě u stíhačky nebylo dvojí řízení, řekly se parametry, který musel pilot při daném manévru dodržet, nasedl na mašinu a letěl to provést. Řekli mi, jakou rychlost mám nabrat, nevím kolik to dělalo, já si to nepamatoval, pak obrátit mašinu na záda při 45°, nechat jí chvilku „plavat“, dokud neztratí rychlost, a pak jí přitáhnout jako při druhé půli loopingu. Udělal jsem ale jednu chybu. Já jsem sice nabral správnou rychlost, ale táhl jsem to stoupání jenom do takových 30°. A když jsem jí pak obrátil, velmi pomalu tu rychlost ztrácela. A Warhawk byla mašina, která nebyla zásobovaná na zádech, po chvilce už začínala kuckat, protože nedostávala benzín. Řekl jsem si ale, že do toho jdu. Překlopil jsem jí a táhnul dolů. Kdybych jí byl za této situace obrátil do horizontu a vybral let,... ale já jí rval, abych ten cvik dokončil. Mašina se klepala, oběma rukama jsem rval knipl, myslel jsem, že se mi to rozlítne... No, když jsem to nakonec vybral, měl jsem na ukazateli rychlosti skoro 700 km/h! Manévr jsem měl nacvičovat ve 2000 metrech. Říkal jsem si ale: „Sichr je sichr“, tak jsem šel do dvou a půl tisíc. Naštěstí! Protože tenhle cvik jsem vybral až ve 300 metrech. Kdybych to dělal ve 2000 metrech, tak jsem tady už nebyl...

Reklama

Hrozně rád jsem v Maroku chodil na procházky, do hor, do přírody a tak. Nejraději jsem chodil sám, v torně jsem měl nějaké to jídlo, flašku vína, v podpaží jsem měl pistoli. Tehdy jsem přišel na takový hřeben nad prudkým srázem, odkud byl krásný výhled na druhou stranu. Chtěl jsem si sednout, hned vedle byl takový plochý kámen, tak jsem ho zvednul oběma rukama a přenesl ho tam. Posadím se a automaticky se podívám zpátky na místo, kde ten kámen ležel. A tam takovýhle dva škorpióni! Kdyby mě byli bodli, než bych se dostal někam, kde by měli sérum nebo něco takového, tak už jsem tady nebyl...

No a třetí věc, která se mi s Warhawkem stala, byla už v době, kdy jsem lítal s Thunderboltem. Měl jsem tak trochu volno. Zeptali se mě, jestli si nechci zalítat, že je tam u jedné „čtyřicítky“ vyměněný motor a bylo by potřeba jí zalítat. Řekl jsem, že jo, no proč taky ne. V tom horku, jak se nad zemí dělaly takové ty tepelné poryvy, najednou jsem při startu asi tři metry nad zemí ucítil takový náraz. Řekl jsem si, že to je právě takový poryv a pokračoval ve stoupání.

Při té příležitosti bych se zmínil o dvou takových zásadách, které jsem vždy dodržoval. Startovat, přistávat s otevřenou kabinou. Viděl jsem totiž případ, že pilot havaroval při přistání, letoun začal hořet a jak byla ta kabina zkroucená, nemohl jí otevřít a uhořel. Další moje zásada byla, jít na přistání pevně připoutaný. Protože jsem viděl i další případ. Pilot byl dlouhý na přistání, přejel dráhu, za ní vjel do takového příkopu, letadlo se postavilo na čumák, převrátilo na záda, on vypadl z kurtů a zlomil si vaz.

Ve výšce asi 300 metrů jsem chtěl zavřít kabinu. Chytil jsem za tu kličku, točím s ní (na rozdíl od Thunderbolta, kde bylo všechno na elektriku), ale šlo to naprázdno. Chci tomu pomoci, sáhnu za sebe a kabina tam vůbec nebyla! Říkal jsem si, co teď? No co, je to jako bych létal s otevřenou kabinou. Tak jsem tu hodinu odlétal bez kabiny.

Když jsem potom přistál, přiběhli ke mně mechanici, že prý mysleli, že mi uletělo kolo nebo něco takového. Měl jsem při tom zase jednou ohromné štěstí, ale proč se to vůbec stalo? Když vyměňovali motor, tak tu kabinu odmontovali. Když jí potom dali zpátky, zapomněli zajistit takovou páčku, která slouží v případě potřeby k nouzovému uvolnění krytu kabiny. Jak ten kryt uletěl, narazil za kabinou na stožárek antény a uřízl ho jako břitvou. Tím se naštěstí trochu stočil a nevlítl mi do kormidel, nýbrž se jim vyhnul. To už bych tu asi taky dneska nebyl.

Ovšem to létání bez kabiny zřejmě měnilo nějak proudění okolního vzduchu. Ke konci letu jsem už dostával takové píchání v levém uchu. Po přistání jsem si zašel na ošetřovnu, kde mi řekli, že mám narůžovělý bubínek. Že ho mám trošičku zanícený. Asi dva dny jsem nelétal. Po dvou dnech jsem letěl s Thunderboltem a při prudkém letu střemhlav se ucho ozvalo znovu a naplno. Na letiště jsem se vrátil se silnými bolestmi levého ucha. A to byl můj poslední let. Zjistili mi, že mám vpáčený bubínek a zarazili mi okamžitě lítání.

Dostal jsem nějaké špatné zprávy od bratra z domova, že otec zahynul v Mauthausenu a matka prodělala těžkou operaci střev. Žádal jsem proto na Francouzech, aby mě demobilizovali a poslali domů. Demobilizovat mě nechtěli, až později jsem zjistil, že se doktoři snažili mě to ucho trochu dát do pořádku, aby mě nemuseli dát invalidní důchod a platit invalidní rentu. Poslali mě však alespoň na měsíc do Československa na služební cestu. S létáním byl už ale definitivní konec...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více