Bitevní lodě Bismarck a Tirpitz

Autor : Tomáš Hasoň / cyki 🕔30.06.2003 📕44.540

Bitevní lodě třídy Bismarck  (Bismarck a Tirpitz) byly největší, nejhezčí a nejdokonalejší lodě, jaké kdy německé válečné námořnictvo mělo. Zároveň se jednalo o největší lodě evropského bojiště a o největší lodě na světě až do postavení japonských lodí třídy Yamato (Yamato a Musashi) a amerických lodí třídy Iowa (Iowa, New Jersey, Missouri, Wisconsin).  První neoficiální studie, která počítala se vznikem lodí o výtlaku 35 000 tun, vznikla již v roce 1932. Teprve nová námořní smlouva s Velkou Británií  z roku 1935 tyto plány legitimizovala. Němečtí konstruktéři museli brát v potaz i možnosti Německa v otázce údržby a provozu lodí. Ponor nesměl být větší než 10 metrů, neboť  hloubka Kielského kanálu činila jen 11 metrů, nesměla být také překročena délka 250 metrů a šířka 38 metrů kvůli omezením  přístavu Wilhelmshaven a Kielského kanálů. Největší německý suchý dok Bremerhaven měl limit 60 000 tun podobně jako suchý dok v loděnici v Hamburku. Stavba lodi o rozměru 250*36*10 metrů mohla být svěřena loděnicím Kriegsmarinewerft ve Wilhelmshavenu, Deutsche Werke v Kielu, Blohm & Voss v Hamburku a A.G. Weser v Brémách. Silueta nových lodí měla být stejná jako u lodí třídy Scharnhorst. Později, v roce 1938, byl projekt změněn, což se dotklo umístění katapultů a hangárů. Stavba bitevní lodi „F“ (Bismarck) byla dána 16. listopadu 1935 loděnici Blohm & Voss, Hamburk, loď se stavěla na skluzu číslo 9. Bitevní loď „G“ (Tirpitz) měl být stavěn ve Wilhelmshavenu po přebudování skluzu, na kterém byl postaven Scharnhorst. Bismarck měl oficiálně nahradit starou bitevní loď Hannover, Tirpitz měl nahradit Schleswig-Holstein, který nakonec sloužil do konce války jako školní loď. 

Technické parametry

TRUP

Bismarck a Tirpitz měly trup ladný, dobře vyvážený, s jednokomínovou siluetou. Trup byl rozdělen 21 vodotěsnými dveřmi na 22 vodotěsných oddílů číslovaných římskými číslicemi I-XXII od zádi. Tři kotvy byly umístěny v přídi (každá na jedné straně, jedna v čele), jedna kotva byla umístěna na zádi. 90% trupu byl svařován novou metodou. Trup Bismarcka byl spuštěn na vodu ještě se starým typem přídě, který zcela nevyhovoval. Stejně jako u lodí třídy Scharnhorst byla příď přebudována na tzv. atlantický typ. Tirpitz byl spuštěn na vodu již s novým typem přídě. Palubní systém větrání obsahoval 230 elektrických větráků, z nichž 33 pracovalo pro potřeby strojovny.

Pancéřování

Lodě třídy Bismarck byly velmi dobře pancéřovány. Byly stavěny tak, že měly být po zasažení schopny dalšího boje, proto byl na pancéřování kladen největší důraz. Pancéřování mělo celkovou váhu 17 540 tun. Pancéř tedy tvořil 40% celkové hmotnosti lodí. Typ pancéřování byl obdobný jako u lodí typu Scharnhorst. Německá firma Krupp vyvinula před válkou  nový typ oceli pojmenovanou po starogermánském bohu války Wotanovi. Ocel se lišila podle příměsí na pružnou (Wotan weich) a tvrdou (Wotan hart). Jelikož byla tato ocel velmi drahá, byla použita jen na pancéřování zvláště citlivých míst. Firma Krupp ještě vyvinula ocel, která se jmenovala Krupp cementite.
Na lodích byly použity tyto oceli:
KC (Krupp cementite). Tvrzená pancéřová ocel, která obsahovala 3.5-3.8% niklu, 2% chrómu, 0.3% uhlíku, 0.3% manganu a 0.2% molybdenu, byla užívaná pro boční pancéřový pás, dělostřelecké věže, barbetu a velitelskou věž plavidla.

Wh (Wotan hart). Homogenní tvrzená ocel s pevností v tahu 85-95 kg/mm.Tato ocel byla používaná pro pancéřování paluby.

Ww (Wotan weich). Homogenní tvrzená ocel s pevností v tahu 65-75 kg/mm.Tento materiální byl užívaný pro podélné protitorpédové přepážky.

Tyto oceli vyvinuté na počátku třicátých let 20. století byly mnohem kvalitnější než pancéřování na ostatních lodích. Pancíř o síle 100 mm odpovídal pancíři o síle 125mm u lodí ostatních mocností. Lodě třídy Bismarck tedy byly nejvíce pancéřované lodě na světě. Vrchní část pancéřového pásu měla sílu 145 mm a jeho délka činila 2,2 metrů. Chránila loď před úlomky a granáty lehčího kalibru, nechránila jej ale před granáty těžkého kalibru. Střed pancéřového pásu tvořil pancíř o síle 320 mm  a šířce asi 3,6 metrů. Na něj navazovala spodní část pancéřového pásu o síle 170 mm a šířce asi 1,7 metrů. Pancéřovaný pás tvořil celkem 68% délky lodi, což bylo mnohem více, než na jiných lodích (Yamato-53,5%, Iowa 53,9%, Richelieu- 54,2%). Vytvořit takto dlouhý pancéřový pás bylo možno z důvodu symetrického rozmístění hlavních dělostřeleckých věží. Hlavní pancéřování lodi – tzv. citadela, která chránila nejdůležitější části lodi jako byly například strojovny, muniční sklady, komunikační uzly atd., byla silná  podle potřeby od 130 mm nad strojovnami až do 145 mm nad muničními sklady.

Paluba Nad strojovnami  Nad muničními sklady
Vrchní 50 mm Wh  80 mm Wh
Pancéřová 80-110 mm Wh  95-120 mm Wh
Dohromady 130-160 mm Wh  175-200 mm Wh

O protitorpédové pancéřování se starala protitorpédová obšívka, která chránila 17 ze 22 oddělení lodi (III-XIX). Protitorpédová obšívka byla asi 45 mm Ww silná. Protitorpédová obšívka byla různě vzdálena od trupu, v některých místech až 5,5 metrů. Protitorpédová obšívka byla dimenzována, aby vydržela výbuch 250 kg TNT, ale ve skutečnosti vydržela mnohem více. Dvojité dno lodi bylo 1,7 metrů široké. Trup byl navíc vybaven systémem MES (Magnetischer Eigenschutz), který chránil loď před magnetickými minami a torpédy. 

  Vzdálenost mezi obšívkou a vnějším trupem Síla protitorpédové přepážky
Věž A (sekce XVIII 3,05 metrů 45 mm (Ww)
Věž B (XVI 3,51 metrů  45 mm (Ww)
Střed lodi (XIII 5,5 metrů  45 mm (Ww)
Věž C (XI 3,35 metrů  45 mm (Ww)
Věž D (IV 3,05 metrů  45 mm (Ww)

Velitelská stanoviště a velitelská věž patřila k nejlépe pancéřovaným místům na lodi. 

Můstek lodi měl 350 mm silné zdi a 220 mm silný strop. Dálkoměr na vrcholu můstku měl zdi silné 200 mm a strop byl silný 100 mm. Můstek byl spojen s pancéřovou palubou komínem, který měl jeden metr v průměru a 220 mm silné stěny, vedly v něm všechny důležité spojovací prostředky pro ovládání lodi (linky do strojovny, ke kormidlům, k bojovým stanovištím atd.). Věž lodi nebyla tak silně pancéřovaná jako můstek. Vrchol věže byl jen lehce pancéřován z důvod problémů s pevností stavby. Zdi byly 60 mm silné a strop jen 20 mm. Dálkoměr na vrcholu věže měl zdi silné 30 mm a střechu silnou 20 mm. Velitelské stanoviště na zádi mělo zdi silné 150 mm a střechu 50 mm. Komunikační kanál, který vedl k pancéřové palubě zešikma, měl stěny silné jen 50 mm. Dálkoměr nad zadním stanovištěm měl stěny silné 100 mm a strop 50 mm.

velitelské stanoviště  můstek zadní stanoviště  stanoviště na věži
stěny 350 mm  150 mm  60 mm
strop  220 mm  50 mm  20 mm
podlaha 70 mm  30 mm  20 mm

Dělostřelecké věže byly jednou z nejsilněji pancéřovaných částí lodi. Hlavní baterie měly pancíř silný 130 mm – 360 mm. Barbeta byla 340 mm silná nad palubou a 220 mm silná pod třetí pancéřovou palubou.
 

Dělostřelecké věže ráže 150 mm měly pancíř silný 40 – 100 mm. Barbeta měla 80 mm silný pancíř. Pod vrchní palubou měla barbeta pancíř jen 20 mm. Navíc barbeta měla dodatečnou ochranu v podobě pancéřového pasu, který jí poskytoval dostatečnou ochranu.
 

Strojovna

Bismarck a Tirpitz byly projektovány jako silně pancéřované a rychlé lodě. Vysoká rychlost, které dosahovaly obě lodě, byla možná díky technickému pokroku mezi 1. sv. válkou a stavbou obou bitevních lodí. Loď poháněly tři lodní šrouby se třemi listy. Lodní šrouby poháněly  3 skupiny turbín typu Curtis (Bismarck: Blohm & Voss; Tirpitz: Brown, Boveri & Cie) s jednou redukcí, které byly umístěny ve třech strojovnách. Turbíny pohánělo celkem 12 kotlů typu Wagner umístěných po dvou v šesti oddělení. Kotle měly tlak 58 atmosfér, teplota vyrobené páry byla 468 °C. Uvedení kotlů do provozu tak, aby mohly pohánět loď, trvalo jen 20 minut, což byla velmi krátká doba. Na lodích byly umístěny i jiné druhy turbín pro různá použití, např. Parsonsova vícestupňová turbína, Lavalova rovnotlaká turbína s jedním tlakem a jedním rychlostním stupněm, Curtisova turbína s jedním tlakem a s mnohonásobnými rychlostními stupni, Zoellyho rovnotlaká turbína s mnohotlakovými stupni. Základem pro pohon lodních šroubů ale byla  Curtisova turbína. Loděnice většinu těchto typů vyráběly licenčně. Turbíny používaly kruhový převod. Curtisova turbína měla 40 převodových stupňů. Při maximálních obrátkách šroubu 270 ot/min byly otáčky na turbíně 2880 ot/min. Při základním výkonu 138 000 koňských sil byla rychlost 29 uzlů. Při maximálním výkonu 150 00 koní byla rychlost 30 uzlů. Zásoba paliva 8046 t měl umožnit lodi doplout do vzdálenosti 4500 námořních mil při rychlosti 28 uzlů.  Na palubě Bismarcku byly umístěny agregáty na výrobu elektrického proudu o celkovém výkonu 7910 kW. Elektrickou energii vyrábělo pět turbogenerátorů, každý o výkonu 690 kW (dohromady 3450 kW), a jeden o výkonu 460 kW, osm generátorů každý o výkonu 500 kW (dohromady 4000 kW). O dodávku střídavého napětí se staral jeden 400 kVA generátor a jeden 550 kVA dieselový generátor. Generátory (typ P23 FA925 10 Spec. BZ na Bismarcku a typ  P23 FA925/10+RP 91 sp. na Tirpitzi) byly vyráběny továrnou Garbe-Lohmeyer. Celková spotřeba el. energie byla 3950 kW (220 V) a při bojovém stavu 5920 kW. Rezerva tedy činila více než 2000 kW, což bylo důležité při vyřazení některého z generátoru. To se naplno projevilo při poslední bitvě Bismarcka, kdy při rozsáhlém poškození stále fungovalo osvětlení. O ovládání lodi se staraly dvě kormidla umístěná paralelně vedle sebe. Plocha jednoho kormidla byla 24,2 metrů čtverečních. Odklon od osy lodi činil maximálně 8 stupňů.

Výzbroj

Bitevní lodě třídy Bismarck patřily k silně vyzbrojeným lodím. Hlavní dělostřelectvo tvořilo osm děl ráže 380 mm umístěných ve čtyřech silně opancéřovaných věžích firmy Krupp. Tato děla, zkonstruovaná v roce 1934, byla značně lepší než děla starší výroby použitá na bitevních lodích Baden a Bayern, zařazených do služby v roce 1916. Věže hlavních baterií byly umístěny symetricky po dvou na přídi a po dvou na zádi. Přední dělové věže nesly jméno Anton a Bruno, na zádi to byly Caesar a Dora. Děla typu SK/34 použitá na lodi vážila i se zámkovým mechanismem 110,7 tun, rychlost vystřeleného granátu byla 820 m/s, dostřel při náměru 30° činil 35 500 metrů. Váha vystřeleného granátu činila 800 kg. Teoretická rychlost palby činila 1 výstřel za 18 sekund, což dávalo 3,3 výstřelů za minutu. V praxi to bylo o něco méně. Životnost hlavně činila asi 250 výstřelů. Váha jedné věže i s dálkoměrem bez barbety a munice činila 1064 tun.

název : 38 cm/L47 SK C/34
datum navržení: 1934
datum výroby : 1939
hmotnost děla (kompletní) : 110 700 kg
celková délka : 19 630 mm
délka hlavně: 18405 mm
počet drážek : 90
hloubka drážky : 4,5 mm
šířka drážky: 7,76 mm
délka žlábkování: 15 982 mm
rychlost střelby: 1 výstřel za 18 sekund
dostřel při 2,2 : 5000
dostřel při 30: 36520
náměr * -5,5° /+30°: 6° za sekundu
odměr -150 /+150°: 5°  za sekundu
dostřel při 30° : 36 520 metrů
zákluz: 1,05
úsťová rychlost : 820 m/s
životnost: 250
(* údaje jsou seřazeny takto: záporná hodnota, kladná hodnota a o kolik stupňů je možno nastavit dělo za 1 sekundu)

Střední dělostřelectvo sloužilo především jako obrana před malými plavidly jako byly torpédoborce a lehké křižníky. Střední dělostřelectvo sloužilo při bojích na menší vzdálenosti, kdy doplňovalo těžké dělostřelectvo. Němci jak již tradičně na svých lodích umístili vždy dvě děla do jedné dělové věže. Na lodích byla umístěna 150 mm děla typu SK/C/28 stejně jako na třídě Scharnhorst. Děla byla umístěna ve věžích typu C/24, symetricky umístěných na lodi. Váha děla i se zámkovým mechanismem činila 9080 kg a životnost hlavně byla asi 1100 výstřelů, rychlost palby byla 6 výstřelů za minutu. Rychlost vystřeleného granátu byla 875m/s, dostřel při náměru 40° činil 23 000 m. Zásoba munice na jednu věž byla 300 granátů.

název: 15 cm/L55 SK-C/28
datum navržení: 1928
datum výroby : 1934
hmotnost děla (kompletní) : 9 080 kg
celková délka : 8 200mm
délka hlavně: 7816 mm
počet drážek: 44
hloubka drážky: 1,75 mm
šířka drážky: 6,14 mm
délka žlábkování : 6 588 mm
rychlost střelby: 6-8 výstřelů za minutu
dostřel při 35 : 22000
dostřel při 40 : 23000
náměr -10°/ +40°: 8° za sekundu
odměr -80°/ +80°: 9° za sekundu
dostřel při 40°: 23 000 metrů
zákluz: 37 cm
úsťová rychlost : 875 m/s
životnost: 1100 výstřelů

Další výzbroj tvořila děla ráže 105 mm SK C/33 umístěná po dvou ve stabilizovaných lafetách. Původně měla být děla umístěna na nových lafetách typu C/37, nakonec ale kvůli zpoždění ve vývoji byla umístěna na starší typ C/31. Váha děla činila 4560 kg , životnost byla 2950 výstřelů. Rychlost vystřeleného granátu byla 900 m/s, dostřel 17 700 metrů při náměru 80° jen 12 500 metrů. Váha granátu byla 15,1 kg, rychlost střelby byla 15 výstřelů za minutu. Celková zásoba 105 mm munice byla 6270 kusů. Váha lafety typu C/31 byla 33 480 kg.
Na lodi Tirpitz nebyla nikdy instalována tato výzbroj.

název: 10,5 cm/L65 SK C/33
datum navržení: 1933
datum výroby : 1935
hmotnost děla (kompletní) : 4 560 kg
celková délka : 6 840 mm
délka hlavně: 6 348 mm
počet drážek: 36
délka žlábkování : 5 531 mm
rychlost střelby: 15 výstřelů za minutu
dostřel při 45°: 17 700 metrů
dostřel při 80°: 12 500 metrů
úsťová rychlost : 900 m/s

Na lodích bylo umístěno i šestnáct protiletadlových děl ráže 37 mm SK-C/30. Děla byla umístěna po dvou na stabilizovaných lafetách a jejich váha činila 243 kg,  životnost hlavně byla 7500 výstřelů. Celá lafeta vážila 3670 kg.
Protileteckou obranu dále doplňovalo dvanáct děl ráže 20 mm typu MG-C/30. V květnu 1941 v Gdyni byla dvě děla nahrazena modernějšími děly 20mm MG-C/38.
 
Na lodi Tirpitz byla použita i torpéda, na palubě se nacházely dva vrhače torpéd po čtyřech torpédových rourách. Používaly se typy G7 a T1. Na Bismarcku nebyla torpéda nikdy nainstalována.

Palubní letectvo

Na palubě byly instalovány katapulty pro palubní plovákové letouny. Na lodích se používala letadla typu Arado Ar-196. Jejich výrobcem byl Arado Flugzeugwerke GmbH. První let byl uskutečněn v květnu 1938. Vstup do služby byl 1. srpna 1939. O pohon se staral motor BMW 132K o výkonu 960 koňských sil. Rychlost dosahovala až 310 kilometrů za hodinu a dosah byl 1070 km. Maximální dostup byl 7020 metrů. Rozpětí křídel činilo 12,4 metrů, délka byla 11 metrů a výška 4,4 metrů. Váha prázdného stroje byla 2990 kg, maximální startovní váha byla 3730 kg.  Výzbroj činila dvojče MG FF 20 mm, jeden kanón MG 17 o ráži 7,92 mm a dvojče MG 15 na stanovišti pozorovatele. Na letadlo mohla být umístěna i jedna bomba o váze 50 kg. Posádku činili 2 muži. Jako piloti byli vybíráni nejlepší letce Luftwaffe. Při potopení Bismarcku se nezachránil ani jeden z pilotů. Na Bismarcku byla umístěna letadla s označením T3+IH, T3+AK, T3+DL, T3+MJ. Na lodích byly tři hangáry, dva malé a jeden velký. Dva malé hangáry byly umístěny vedle komínu, z každé strany jeden, jejich rozměry byly 12*5 metrů, plocha byla 60 m2. Velký hangár byl umístěn na zádi a měl rozměry 12*12/10 metrů, jeho plocha byla 120 m2.


Optické, zaměřovací a jiné systémy

Každá dobrá loď potřebuje mít dobré zaměřovací prostředky. Na lodích Bismarck a Tirpitz byly umístěny dva stereoskopické 10,5 metrové dálkoměry umístěné na nejvyšší věži lodi (31 metrů nad hladinou moře) a za dělostřeleckou věží C nad hangárem. Navíc měla každá dělostřelecká věž vlastní 10,5 metrový dálkoměr (v roce 1941 byl dálkoměr odstraněn z dělostřelecké věže A, jelikož byl neustále poškozován při plavbě na rozbouřeném moři). Důvod umístění dálkoměrů na dělostřelecké věže byl jednoduchý- při vyřazení dvou hlavních dálkoměrů mohly věže operovat samostatně. Na lodích byl umístěn jeden pomocný 7 metrový dálkoměr, a to na střeše můstku. Navíc byly instalovány dva 6,5 metrové dálkoměry, a to na věžích děl ráže 150 mm. Pro baterie 105 mm byly určeny 4 metrové dálkoměry SL-8 (Stabilisierter Leitstand), na lodi se nacházely celkem čtyři: dva po bocích nástavby na přídi v úrovni velitelské věže a dva na nástavbě na zádi. Každá zbraň ráže 37 mm a 20 mm měla svůj vlastní dálkoměr umístěný na zbrani.

Na Bismarcku byly instalovány tři radary FuMO-23 „Seetakt“. Jejich antény měly rozměry 4 metry na šířku a 2 metry na výšku. Radary pracovaly na vlnové délce 81,5 cm a efektivní dosah byl 25 000 metrů. Radary byly elektronkové. Navíc pracovala i odposlechová služby GHG a NHG využívající „zvuku moře“, která byla schopna rozlišit zvuk šroubu lodi až 30 km daleko. Ta byla také první, kdo zjistil britskou eskadru v Dánském průlivu, i když radar ani hlídky nic nezaznamenaly. O tyto metody lokalizace plavidel pomocí jejich vlastního zvuku se po válce velice zajímala americká armáda na zabaveném Prinzi Eugenu, protože žádná jiná země se nemohla s Německem v tomhle směru srovnávat. Na Bismarcku byly umístěny světlomety stejné jako na lodích třídy Scharnhorst, zřejmě jich bylo 5. Víc jsem jich nenapočítal a nikde jsem se nedočetl, kolik jich vlastně  přesně bylo. Ty, o kterých vím. byly umístěny takto: jeden na velitelské věži, dva u komína a dva nad hangárem (jeden na pravoboku a jeden na levoboku).

Závěr

Najde-li někdo nějaké chyby v textu, byl bych rád, kdyby mě na ně upozornil.

Tento popis se věnoval spíše bitevní lodi Bismarck z důvodu nedostatku kvalitních materiálů k lodi Tirpitz. Obě lodi byly téměř totožné od začátku vstupu lodí do služby až po potopení Bismarcku. Teprve potom se začalo s úpravami na lodi Tirpitz, jednalo se o posilování protiletecké výzbroje a výměnu „starých“ radarů za novější typy. Budu se snažit doplnit další informace o těchto nádherných, ale smrtonosných zbraní, zejména fotografie, nákresy a technické parametry. K hlubšímu prostudování těchto lodí doporučuji dva weby: www.bismarck-class.dk a www.kbismarck.com, které jsou asi nejkvalitnější, které jsem našel. Z knih vydaných v češtině se technickému popisu nevěnuje zatím žádná, zbývá tedy zahraniční literatura. Pokud někdo narazí na nějakou dobrou internetovou adresu věnující se velkým hladinovým lodím Kriegsmarine, byl bych rád, kdyby mně její adresu poslal na mail cyki@post.cz

Autor : Tomáš Hasoň / cyki 🕔30.06.2003 📕44.540

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře