Atentát na Reinharda Heydricha

Autor: Tomáš Lizner / TomasLizner 🕔︎︎ 👁︎ 62.323

2.4 Letecký výsadek

Vše je připraveno, všechny tři skupiny sedí v letadle (7 lidí). Kromě nich je v bombovnici starého Halifaxu ještě kapitán Šustr, který má za úkol o celém výsadku napsat zprávu. Na letiště se prý přišel rozloučit i sám František Moravec. Potřásl si s parašutisty rukou. Gabčík se ho zeptal, jestli by mu nemohl říci něco osobního. Moravec souhlasil a oba poodešli stranou. Gabčík se mu svěřil: "Pane plukovníku, stydím se vám to říci - mám v restauraci dluh 10 liber. Mohl byste to za mě vyrovnat?" Plukovník Moravec mohl jen otcovsky kývnout.


Handley Page Halifax B Mk.II v barvách 10. perutě RAF

Reklama

Letadlo začne přesně ve 22:00 28. prosince 1941 rolovat po letišti a odlétá směr Čechy. V bombovnici začne být brzy poměrně značné horko, přes protektorátní šaty mají muži navlečené ještě gumové helmy a letecké kombinézy. Skupina Silver A je mírně nervózní, vždyť už v letadle sedí počtvrté. Šustr si vše vyřčené pamatuje a pak ve svém hlášení žaluje: "Stejně se zase všichni vrátíme...", říká Bartoš. Čtyřhodinový let je nepříjemně přerušen 3/4 hodiny po půlnoci, kdy je bombardér napaden nepřátelskými nočními stíhači. Díky dovednosti pilota naštěstí unikne. Nad českou kotlinou jsou opět nízké mraky, pilot nemůže nalézt doskokovou oblast, tentokrát má ale rozkaz provést výsadek za každou cenu. První má na řadu přijít skupina Anthropoid. Mají být vysazeni u Plzně. Pilot však ve špatném počasí zamění světla Prahy za Plzeň a parašutisty vysadí nedaleko Prahy u obce Nehvizdy. Obě další skupiny byly také vyhozeny z letadla na špatném místě.

Tři padáky (Gabčík & Kubiš & vak se zbraněmi) se pomalu snesly na zasněžené pole nedaleko Nehvizd, vesnice ležící 15 km od Prahy směrem na Hradec Králové. To však naši hrdinové ještě nevědí. Dopad nebyl bez problémů, Gabčík si při prudkém nárazu na stěnu silničního příkopu narazil palec u nohy. Noha notně otekla a on se dokáže pouze belhat. Na cestu do Plzně není ani pomyšlení. Padáky provizorně zakopali, lopatky a přilby ukryli prozatím v polní boudě zahradníka Sedláčka. Zbytek noci proleželi schovaní v opuštěném lomu nedaleko vesnice. Ráno zjistili, že místo, kde nyní jsou, svým popisem vůbec neodpovídá tomu, na co je při výcviku připravovali, a navštíví místní faru. Faráři zalžou a představí se jako uprchlíci z Německa, kteří se potřebují dostat do Prahy. Gabčík s Kubišem se od něj dozvědí, kde se právě nacházejí. Navzdory velké vzdálenosti a Gabčíkovu zranění se rozhodnou odjet do Plzně na kontaktní adresy k Václavu Královi a k Václavu Stehlíkovi do Rokycan. Zde je k Gabčíkovi přivolán lékař MUDr. Čáp, který mu ošetří zraněné chodidlo. Teprve odtud se přesouvají do Prahy. Přes mlynáře Baumana, který bydlí u Nehvizd, se napojí na sokolskou odbojovou organizaci známou jako Jindra (OSVO - Obec sokolská v odboji). Náčelník vysočanského Sokola Jaroslav Piskáček se jim rozhodne pomoci. Do tajemství zasvětí několik rodin, které se mají o Gabčíka s Kubišem starat, skrývat a živit je. O to se postarají rodiny Fafkova, Novákova, Svatošova, Moravcova a Khódlova. Nezapomněli ani na provizorně zakopané padáky a zbraně, lopatky a přilby, ledabyle ukryté v zahradnické boudě. Kubiš se během ledna do Nehvizd ještě čtyřikrát vrátí, aby vše uvedl do pořádku. Zbraně, trhaviny a munici dopraví spolu s panem Khódlem postupně do Prahy a s pomocí ilegální organizace je uschová porůznu po městě, například v budově kuželníku na Proseku, či na dětském hřbitově v Ďáblicích. Z důvodu utajení věci samozřejmě později ještě několikrát změní místo svého uskladnění. Jejich spolupracovníci z ilegální organizace jim seženou fiktivní lékařská potvrzení různých nemocí do pracovních knížek, aby se během pracovní doby mohli volně pohybovat po Praze. V únoru 1942 naváží kontakt s ilegální skupinou okolo docenta V. Krajiny. Parašutisté se s nimi rozdělí o část své výzbroje (výbušnin) a výstroje. V jednom strašnickém bytě provedou také instruktáž o vyhledávání a vytyčování ploch pro příjem zbraní z letadel.

Nikdo z jejich pomocníků ale neví nic o jejich skutečném poslání. Parašutisté tvrdí, že byli vysazeni kvůli jistým sabotážním úkolům. Teprve později podzemní hnutí z nepatrných náznaků vytuší, co je skutečným cílem rotmistrů Gabčíka a Kubiše.

2.5 Skrývání, přípravy a kontakty

Londýn se samozřejmě zajímal o to, co se děje se skupinou Anthropoid. V rádiové depeši určené skupině Silver A z konce února odvysílal záchytné adresy Anthropoidu a kontaktní heslo. Velitel skupiny Silver A - Alfréd Bartoš vyslal svého podřízeného Josefa Valčíka, aby Gabčíka a Kubiše v Praze nalezl. Londýn dostal 5. března depeši, že oba rotmistři zatím žijí úspěšně ilegálně v Praze. V té době si již parašutisté vytvořili vlastní kontakty, vlastní síť. Ocitli se v samém středu struktur podzemních organizaci ÚVOD, Perun a Obec sokolská v odboji. Nejvýznamnější pro ně bylo spojení s kapitánem V. Morávkem a s učitelem Janem Zelenkou-Hajským. Zelenka zařizoval jejich ubytováni a hlavně je v jejich myšlenkách na atentát bezvýhradně podporoval. Zajistil pro ně také důležité informace o Heydrichově denním programu, které získal od svého bývalého žáka Františka Šafaříka, pracujícího v úřadě na Pražském hradě. Počátkem dubna svitla naděje na provedení atentátu. Říšský protektor se totiž se svou rodinou přestěhoval z ostře hlídaného Pražského hradu na zámek v Panenských Břežanech. Tento komfort v bydlení však pro něj znamenal skoro denní dojíždění do zaměstnání, do úřadu na Hradě. Atentátníkům se tak otevřel obrovský prostor pro provedení akce.

28. března 1942 byla z letounu vysazena další tříčlenná skupina z Anglie. Její kódový název byl Out Distance a skládala se z nadporučíka Adolfa Opálky, rotmistra Karla Čurdy a desátníka Ivana Kolaříka. Hlavním úkolem této skupiny byla operace Canonbury, tedy bombardování Kováren zbraní nové Evropy - plzeňské Škodovky letouny RAF. Jelikož se britské letectvo v roce 1942 ještě nedokázalo plně orientovat nad českou krajinou a mělo potíže s vyhledáváním cílů, měla skupina Out Distance pomocí speciálního radiomajáku navést bombardéry na cíl. Bohužel krátce po přistání skupiny byl tento drahocenný přístroj ztracen. Operace však měla být provedena stůj co stůj. Navádění letadel mělo být provedeno nouzovými signály - ohněm. Skupině Out Distance přitom měla pomáhat skupina Anthropoid. V noci z 25. na 26. dubna parašutisté zapálili stoh a stodolu nedaleko plzeňských škodových závodů. Bombometčíci sedící v britských letounech však odvedli mizernou práci. Malý náklad tříštivých pum (2 400 kg) vysypali na pole a louky 8 km daleko od Škodovky. Nálet je ještě jednou neúspěšně zopakován v květnu, ale už bez navádění ze země a stane se opět velkým zklamáním. Nálety na Škodovku jsou zastaveny až do posledního měsíce války, kdy je masivním náletem závod téměř zničen. Vtírá se myšlenka, zda to nemělo poškodit budoucí poválečnou konkurenci. Pravdou však zůstává, že Škoda Plzeň byla ke konci války téměř to jediné, co dodávalo Němcům zbraně a munici.

Reklama


Adolf Opálka, jeden z atentátníků z operace Operace Anthropoid. Foceno před známou zdí v londýnském Porchester Gate.
Volné dílo, commons.wikimedia.org

Vraťme se znovu k našemu hlavnímu tématu, k samotnému atentátu na Heydricha. Jak si vedou dva muži pohybující se v hluboké ilegalitě po Praze? Plánují a vymýšlejí, jak odstranit Heydricha. Už na to nejsou sami, během času se k nim přidalo několik pomocníků. Mezi nimi je i nadporučík Opálka, jehož skupina se po chaotickém výsadku rozpadla. Z odbojářů jsou jejich nejdůležitějšími pomocníky učitel Zelenka a mladý Moravec, mladík z rodiny, která je ukrývala.

Jejich první plán byl koncipován jako železniční přepadení zvláštního salónního vlaku říšského protektora. Vše se mělo odehrát nedaleko Královské obory na Buštěhradské trati. Útok měl být zahájen tím, že muž v železničářské uniformě vrhne na Heydricha bombu. Tímto mužem měl být pravděpodobně Jan Kubiš. To mělo být signálem pro českého strojvůdce lokomotivy, který měl zastavit vlak nedaleko Královské obory, kde měl být mezi stromy skryt Josef Gabčík jako ostřelovač vyzbrojený samopalem Stengun. Z celé akce sešlo, protože český personál Heydrichova osobního vlaku byl z bezpečnostních důvodů bezezbytku nahrazen personálem německým.

Druhý pokus o atentát se měl konat nedaleko Heydrichova sídla v Panenských Břežanech. Na jižním okraji vesnice, kde silnice na Prahu prochází řídkým lesíkem, zamýšleli atentátníci natáhnout ocelové lanko, které by protektorův automobil dostatečně zbrzdilo. Pak už to mělo býti jednoduché, krátká dávka ze Stengunu a hozená bomba. Jenže jaké jsou šance na únik? Nejsou pro útěk lepší pražské ulice než les a pole? Ti dva však byli rozhodnuti splnit svůj úkol za každou cenu. Někdy okolo 4. května čekali v onom řídkém lese u silnice na svou oběť. V provedení atentátu jim na poslední chvíli zabránil nadporučík Opálka.

Domácí odboj nebyl Kubišem a Gabčíkem přímo informován o tom, že chtějí zabít Heydricha. Parašutisté se o tom nikdy přímo nezmínili, tvrdili, že jejich úkolem jsou sabotážní akce. Plnou pravdu vědělo málo lidí, přímo se podílejících na přípravách, například učitel Zelenka. Z jistých narážek a nepřímých důkazů však odboj nabyl tušení, že hlavním úkolem parašutistů je zabít Heydricha. Odbojové organizace se postavily ostře proti. Uvědomily si, co by atentát stál české krve, kolik Čechů by za něj zaplatilo životem. Báli se také o svou samotnou existenci, tušili, že rozsáhlé represálie by určitě zcela rozdrtily odboj. Pomocí rádiové depeše se tedy snažily přesvědčit londýnské vedení, aby parašutistům vydalo rozkaz atentát neuskutečnit. Pomocí vysílačky Silver A byla 4. května vyslána depeše znějící takto:

"... Žádáme, abyste přes Silver dali příkaz, aby atentát nebyl vykonán. Nebezpečí z prodlení, dejte příkaz obratem!"
Plukovník Moravec však na tuto depeši nechce odpovědět tak, jak si to odboj přeje. Raději proto neodpovídá vůbec. Čas plyne, odboj čeká na odpověď, ale nedočká se. Nikdo už nemůže Gabčíka s Kubišem zastavit.

2.6 Osudová zatáčka

Datum, které si Gabčík s Kubišem stanovili pro třetí pokus o atentát, je 27. května 1942. Místo, kde si na protektora počkají, je zatáčka křižovatky pod Vychovatelnou v Praze - Kobylisích. Atentátníci mají vypozorováno, že protektor, když jede do práce, tudy projíždí svým kabrioletem obyčejně okolo půl desáté dopoledne. Při některých cestách doprovázejí protektorův mercedes ještě dva policejní vozy. Zatáčka je příkrá, řidič je v ní vždy nucen značně přibrzdit. Právě zde by mohl být vhodný okamžik pro dva atentátníky. Jeden vystřelí dávku ze samopalu a druhý vrhne odlehčeným protitankovým granátem. Plán počítá ještě s třetím mužem. Tím je rotmistr Josef Valčík ze skupiny Silver A. On bude stát v Kirchmayerově ulici asi 100 metrů dále a dá kolegům včasný signál odrazem zrcátka, že protektorův vůz přijíždí.


Osudová zatáčka
Volné dílo, commons.wikimedia.org

Reklama

Všichni tři muži přijíždí na vybrané místo pohromadě na kolech těsně před devátou hodinou ranní. Valčík se od skupinky odděluje dříve a zaujímá své místo v Kirchmayerově ulici. Muži nevzbuzují ničím nežádoucí pozornost, vypadají, že jedou do práce. Kubiš má na sobě tmavý oblek a klobouk, Gabčík je v hnědých sportovních šatech. Sesednou z kol a zatáčku projdou pěšky. Oba odstaví kola k ohradě, Kubiš z něj sundá aktovku, ve které má dva upravené protitankové granáty. O kus dále opře Gabčík svůj dámský velocipéd. Na řidítkách je odřená aktovka zakrytá balónovým pláštěm. Úplně na dně aktovky se nachází samopal Stengun, momentálně rozmontovaný na tři části. Na něm je vrstva sena a úplně navrchu je čapka z velbloudí kůže s nápisem Bílá labuť. Gabčík se chvíli sklání nad svým dámským velocipédem, jako když něco opravuje. Ve skutečnosti však poslepu kompletuje samopal, ukrytý pod balónovým pláštěm. Všichni stojí na svých místech, Gabčík má pod balónovým pláštěm ukrytý samopal, Kubiš drží aktovku se dvěma bombami. Postávají na chodníku v zatáčce, Valčík je 100 metrů výše v Kirchmayerově ulici. Dravci čekají na svou kořist.


Jeden z automobilů Reinharda Heydricha, podobný tomu, ve kterém byl smrtelně zraněn,
Vojenské technické muzeum VHÚ, Praha.

Autor: FunkMonk (Michael B. H.) - Own work, CC BY 3.0, commons.wikimedia.org

Heydrich má toho dne velmi naspěch. Po krátké zastávce na Hradě musí ještě dnes odletět do Berlína. Hodiny na věži ukazují za deset minut deset hodin, když jeho šestisedadlový nepancéřovaný mercedes řízený jeho osobním strážcem SS-oberscharführerem Kleinem, vyjíždí ze zámku na cestu ku Praze. Osudovou chybou se stal výběr řidiče, kdyby jako obvykle řídil protektorovo auto jeho šofér Willy, Heydrich by atentát pravděpodobně ve zdraví přežil (viz níže). Závažný dopad mělo také to, že kvůli zdržení nechtěl nechat přivolat policejní eskortu. Auto letí po silnici 80kilometrovou rychlostí z Panenských Břežan ku Praze přes vesnice Zdiby, Chabry a Kobylisy. Rychle se blíží k prudké zatáčce v Kobylisích.


Gabčíkova zbraň, samopal Sten.
Českoslovenští výsadkáři si často stěžovali na nízkou spolehlivost britských střelných zbraní.

Autor: Grzegorz Pietrzak - Own work, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Trojice atentátníků je zatím čím dál více nervózní, Valčík si připaluje jednu cigaretu za druhou. Již dlouho postávají na svých místech. To by se někomu, třeba českému strážníku mohlo zdát podezřelé. Konečně Valčík dává těm dvěma v zatáčce znamení ostrým paprskem světla, po Kirchmayerové ulici se blíží sportovní automobil. V okamžiku, kdy vůz vjíždí do zatáčky, zastavuje na své zastávce v zatáčce tramvaj číslo 3. Přišla chvíle rotmistra Gabčíka. Heydrichův šofér v zatáčce zpomaluje a Gabčík se vrhá do silnice. Vypadá to, jako by se snažil doběhnout tramvaj. Řidič Klein musí ještě více přibrzdit, pakliže nechce chodce zajet. Gabčík odhodí balónový plášť a na slunci se zaleskne samopal. Klein na to zareagoval špatně. Místo aby okamžitě sešlápnul pedál plynu a odjel, šlápne na brzdu a začne vytahovat z pouzdra pistoli. Tohle by Willy asi nikdy neudělal. Gabčík zamíří na vysokého muže a stiskne spoušť. Nic, ani jedna kulka neopustila hlaveň. Zbraň je k nepotřebě, první náboj ze zásobníku se vzpříčil a nevjel správně do hlavně. To se u Stengunů stává a byla to jenom Gabčíkova chyba, že si při kompletaci zbraně hmatem neověřil, zda je náboj správně zasunut v hlavni. Gabčíkovu chybu však ještě může napravit jeho kolega Kubiš, který v ruce drží bombu. V krátkém okamžiku ji vrhne na cíl. Bomba dopadne k pravé zadní části auta a při výbuchu vytrhne pravé dveře z pantů a promáčkne plech dovnitř. Zraněný Heydrich se ve voze vztyčí, snaží se vytáhnout pistoli a vystřelit na Kubiše, kterého střepiny z bomby zranily v obličeji. Zmatený Heydrich však nezasune do pistole zásobník a tak cvaká kohoutkem zbytečně. Dlouho to nevydrží a svalí se k zemi se slovy: "Rufen Sie die Burg an!". Kubiš utíká ke kolu a rychle ujíždí směrem k Libni. Gabčík má v patách nezraněného zabijáka Kleina. Odhodí nepotřebný samopal, vytáhne revolver a prchá směrem k ulici Na Zápalčí. Krátká honička končí tím, že Gabčík usmrtí Kleina dvěma ranami. Nezdržuje se na místě, kolo nechává ležet tam, kde je, a běží k Trojskému mostu, kde splyne s davem. Třetí muž - Valčík vypadá, že s atentátem nemá nic společného a může se snadno vytratit. Strážník, který přiběhne ke zraněnému Heydrichovi, ho nechá naložit do dodávky vezoucí krémy na boty a odváží ho do blízké nemocnice Bulovka.


Výbuchem zničený Heydrichův vůz Mercedes-Benz W142
Deutsches Bundesarchiv, Volné dílo, commons.wikimedia.org

3. Velká pátrací akce

3.1 Heydrichovo dědictví

Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nebyl ale mrtev, byl jen zraněn. Nejlepší lékaři Třetí Říše se sjeli do nemocnice Bulovka v Praze, aby mu pomohli od jeho utrpení. Klid a bezpečí v nemocnici hlídali ve dne v noci hlídky SS, lékaři u něj také drželi stálou stráž. Jednoduchá operace břišní dutiny dopadla dobře. Z protektorova těla byla vyňata střepina, kousek plechu, útržek látky a i jeho slezina. Plech a špína z auta však do těla zanesly infekci a Heydrich dostal zánět břišní dutiny. Tomuto zánětu v ranních hodinách 4. června podlehl. Heydrich byl vlastně jediný vysoký nacista, který zahynul během války. Byl mu přichystán pompézní pohřeb, vlastně pohřby dva. Jeden se měl konat v Praze a druhý v Berlíně. Večer 5. června bylo jeho tělo převezeno z Bulovky na Pražský hrad ulicemi lemovanými příslušníky SS s pochodněmi v rukou. Rakev s jeho ostatky byla po dva dny vystavena na prvním nádvoří Hradu a kolem procházeli nekonečné davy Čechů a Němců. První pohřeb se konal na Pražském hradě 7. června a účastnil se ho i sám Himmler. Tělo pak bylo převezeno na dělové lafetě přes Karlův most na Hlavní nádraží, kde bylo naloženo na zvláštní vlak směřující do Berlína. Tam se 9. června konal druhý pohřeb za účasti Vůdce a všech vysokých nacistických pohlavárů.

Již 27. května ve večerních hodinách byl Státním tajemníkem Frankem vyhlášen výjimečný stav nad celým územím protektorátu:

"V důsledku atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-obergruppenführera Heydricha se ustanovuje toto:
Článek I. Na podkladě paragrafu nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního vyjímečného stavu ze dne 27. září 1941 se s okamžitou účinností vyhlašuje civilní vyjímečný stav nad celým protektorátem Čechy a Morava.
Článek II. Na podkladě paragrafu 2 výše uvedeného nařízení nařizuji: Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu přechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich osobě anebo o jejich pobytu, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.
Článek III. Tento výnos nabývá platnosti oznámením v rozhlase.
V Praze 27. května 1942
Říšský protektor v Čechách a na Moravě v zastoupení: K. H. Frank"

Hitlerova první reakce, když se dozvěděl o atentátu, byla, že nařídil náhodně pozatýkat a popravit 10 000 Čechů. Frank ho však dokázal přesvědčit, že by to byl nesmyslný čin, který by vlastně nahrával do rukou Spojencům, protože po takovémto vraždění by se zcela jistě zvedla velká vlna odporu vůči Němcům. Poukázal na to, že továrny pracují podle plánu a že se sklízí bohatá úroda. Toto všechno mohlo být rozsáhlými krvavými represáliemi poškozeno. Místo toho navrhl vyhlásit rozsáhlou pátrací akci po atentátnících. Frank hlavně doufal, že on sám se po Heydrichově smrti stane protektorem. Hitler tomu však nepřál, nechtěl mít za protektora pouhého sudetského Němce, Frank tedy stále zůstal pouze státním tajemníkem. Podle původního Hitlerova plánu se protektorem měl stát nechvalně známý SS-gruppenführer von dem Bach, který byl známý svou krutostí a bezohledností. Hitler chtěl, aby Čechy vykoupal v krvi a poučil je o věrnosti k říši. Von dem Bacha však nebylo možno z jeho funkce na Ukrajině uvolnit. Ještě když Heydrich bojoval na Bulovce o život, byl už vystřídán. Jeho nástupcem se stal generálplukovník police a SS-oberstgruppenführer Kurt Daluege, jenž v době atentátu právě pobýval v Praze, kde si léčil paralýzu vyvolanou pravděpodobně syfilidou. Nebyl zatím přímo jmenován protektorem, dostalo se mu pouze titulu Vedením záležitostí pověřený.

3.2 Pátrání a msta

Rozsáhlou pátrací akci mají řídit ty největší nacistické policejní kapacity. Do Prahy rychle přicestují SS-gruppenführer a generálporučík policie Heinrich Müller (šéf Gestapa), SS-gruppenführer a generálporučík policie Arthur Nebe (šéf Kripa), SS-obersturmbannführer Schellenberg (zahraniční zpravodajská služba) a SS-obergruppenführer dr. Ernst Kaltenbrunner (nástupce Heydricha jako šéfa RSHA).

Již první noci po atentátu je rozpoutána tzv. velkorazie. Do akce bylo nasazeno 4 500 příslušníků sicherheitspolizei, ordnungspolizei, SSSA, protektorátní policie a wehrmachtu. Město bylo hermeticky uzavřeno, ozbrojené skupiny procházely liduprázdnými ulicemi a měly za úkol prohledat byty, sklepy, půdy a jiné všemožné úkryty. Bylo zatčeno 541 osob, ale většina byla po přezkoumání totožnosti opět propuštěna. Výsledky byly celkově velmi chabé. Čistě náhodně se policii dostal do rukou těžce zraněný významný komunistický funkcionář Jan Zika.

Odborník v kriminalistice Arthur Nebe začne s přesnou detektivní prací. Nechává zajistit vše, co pachatelé zanechali na místě činu. Tyto věci jsou po důkladném rozboru vystaveny ve výkladu obchodního domu Baťa v dolní části Václavského náměstí. Jsou nafoceny a natočeny, jejich obrázky spolu s popisem dvou pachatelů se objevují v novinách a v kinech. Každý, kdo o nich něco ví, se má přihlásit na nejbližší policejní stanici. Pakliže bude někdo něco zamlčovat, bude zastřelen s celou svou rodinou. Důkazy na místě nalezené jsou: dámský velocipéd, samopal Stengun, nějaká munice, béžový balónový plášť a dvě aktovky. První obsahuje jenom slámu a čepici zřízence z obchodního domu Bílá labuť, ale v druhé policisté naleznou bombu, pravděpodobně identickou s tou, která byla použita proti protektorově vozu. Odborníci z Berlína zjistí, že je podobná těm, které byly používány Brity v severní Africe proti německým tankům. Nebe chce rozvinout precizní, jemnou detektivní operaci a na výpomoc si z Berlína povolává 95 kriminálních detektivů.

Mimo jemnou kriminální práci však použijí ještě dvě opatření, které se nakonec ukáží být tím rozhodujícím. Za prvé je vydáno další nařízení:

"Osoby, které se zdržují v protektorátu, aniž se přihlásili k pobytu, a které dokončily 15. rok věku, musí se ihned policejně přihlásit u ohlašovacího úřadu. Poslední lhůtou k přihlášení je pátek 29. května 1942, 24 hodina noční. Ohlašovací úřady jsou otevřeny denně od 7 do 24 hodin. Kdo by se do soboty 30. května 1942 ještě bez přihlášení zdržoval v protektorátu, bude zastřelen. Rovněž budou zastřeleny osoby, které nepřihlášené osoby od soboty 30. května 1942 u sebe přechovávají. Z přihlašovacích povinností jsou vyňati němečtí státní příslušníci."


Den po atentátu na Reinharda Heydricha 28. května 1942 vydaný plakát o hledání Josefa Valčíka, člena výsadkové skupiny Silver A. Na plakátu jsou uvedeny chybné údaje - jméno Miroslav místo Josef a chybné datum narození 20. ledna 1920 místo 2. listopadu 1914.
www.fronta.cz, Public Domain, commons.wikimedia.org

Za druhé je vyhlášeno i vnadidlo. K. H. Frank slíbí 10 milionů protektorátních korun tomu, kdo poskytne údaje vedoucí k dopadení pachatelů. Částka se zdvojnásobí po prohlášení protektorátní vlády, která slíbí stejně velký obnos. Jak bývá zvykem, je vyhlášeno, že kdo tyto informace zná, ale neohlásí je, bude zastřelen. České četnictvo musí obcházet domácnosti a předkládat obrázky nalezených věcí. Při té příležitosti mají také kontrolovat, jestli se v domácnostech neskrývají hledané osoby. 95 povolaných kriminalistů na svou práci nestačí, proto Daluege povolává výpomoc ze sousedního Německa a Rakouska. Do protektorátu přijede na 60 000 příslušníků tzv. schutzpolizei. Všude se dělají prohlídky a šťáry. Všechny temné kouty domů jsou prohledány, byty prověřeny. Po parašutistech však není vidu ani slechu, žádný z nich ještě nebyl zatčen. Místo nich však bylo zadrženo 13 119 občanů. V prvních pár dnech následujících po atentátu bylo pro schvalování atentátu zastřeleno 231 lidí, pro přechovávání zbraní 42, pro spojení s cizinou a ukrývání nepřátel říše 343, pro nehlášení pobytu 77. Zcela určitě to však nejsou úplná čísla. V podmínkách stanného práva mohl jakýkoli ozbrojenec zastřelit kohokoli. Denně jsou v novinách, rozhlase a na plakátech vyhlašovány nové a nové seznamy popravených.

3.3 Lidice

Definitivní odplatou Čechům se však mělo stát něco mnohem zrůdnějšího. Německou odplatou mělo být zničení celé jedné české vesnice. Jejich cílem bylo, aby celý národ viděl, co se mu stane, když se postaví Německu. Proto byla celá operace zdokumentována a zfilmována, každý se o ní měl dozvědět. Nedaleko Kladna ležela vesnice Lidice s téměř pěti sty obyvateli. Krátce po Heydrichově pohřbu Hitler a Frank rozhodli o jejím zničení. Proč si vybrali zrovna Lidice, zcela běžnou a normální vesnici? Záminkou pro vyhlazení Lidic se stal pochybný dopis, který byl zadržen v jedné továrně ve Slaném. Tajemný dopis vypadal, jako by jeho odesílatelem byl jeden z atentátníků. Jisté narážky směřovaly ke dvěma mladým mužům z Lidic, sloužícím v naší zahraniční armádě. Tato hypotéza stačila Hitlerovi a Frankovi, aby rozhodli o zničeni celé obce.

10. června 1942 byli Lidice vyhlazeny. Obec byla obklíčena vojskem, lidé byli vyvedeni z domů a začala domovní prohlídka. Nic, co bylo nalezeno, nenasvědčovalo o nějakých kontaktech vesnice s parašutisty. Nalezeny byly pouze dvě lovecké pušky a rezavý revolver. Gestapo ale nastrčilo pár dalších důkazů - vysílačku, zbraně, munici, nelegální tiskoviny a ještě velké množství zboží podléhajícího řízenému hospodářství - zcela dostatečný důvod pro srovnání vesnice se zemí.

Rozkaz, podle kterého byly Lidice srovnány se zemí, zněl takto:

  1. Všichni dospělí muži budou zastřeleni.
  2. Všechny ženy budou odvezeny do koncentračního tábora.
  3. Děti shromáždit a v případě možnosti jejich poněmčení je předat německým rodinám do říše. Zbytek bude převychován jiným způsobem.
  4. Obec vypálit a srovnat se zemí.


Sousoší 82 zavražděných lidických dětí – podoby neodpovídají na přání pozůstalých skutečným dětem. Věrné je ale věkové rozvrstvení a jejich počet.
Autor: Honza Groh – Vlastní dílo, CC BY 3.0, commons.wikimedia.org

Všech 199 vesnických mužů starších 15 let bylo na návsi postaveno ke zdi a zastřeleno, 184 žen bylo odvezeno do koncentračního tábora Ravensbrück, 7 do Terezína a 4 těhotné do nemocnice v Praze. Z celkem 98 dětí bylo 88 dopraveno do koncentračního tábora v Lodži, kde později zahynuly a 7 do dětského domova v Praze. Pouze 3 byly shledány kvalitní rasy a byly předány na vychování do německých SS-rodin. Majetek a polnosti byli zabaveny. Domy byly vyhozeny do vzduchu a to, co z nich zbylo, bylo rozježděno pásy tanků. Nakonec do vsi nastoupila říšská pracovní služba a vše důkladně překopala. Němci zničili Lidice stejně důkladně jako Římané starověké Kartágo. Chlubili se, že tam kde stály domy, bude již navždy růst jenom kukuřice.


Členové SS si prohlížejí ruiny Lidic
Library of Congress, Volné dílo, commons.wikimedia.org

Srovnání domů se zemí bylo už jenom smutnou kulisou. Lidé z vesnice, kteří té noci nebyli doma svému osudu také neunikli. Gestapo je pečivě postupně vyhledalo a nechalo popravit. Jméno vesnice mělo být vymazáno z map. Ve světě se masakru dostalo velkého ohlasu, mnoho neutrálních zemí odsoudilo počínání nacistů. Několik vesniček z jižní Ameriky nese na věčnou památku jméno obce Lidice. Naše londýnská exilová vláda dokonce navrhla, aby bylo vytipováno několik podobných vesnic v Německu, kterým by pak byl přichystán stejný osud leteckým bombardováním. Tento záměr však nemohl být pro permanentní nedostatek letounů uskutečněn.


Lidice, celkový pohled od severu
Autor: Peter Stehlik – Vlastní dílo, CC BY 3.0, commons.wikimedia.org

3.4 Kostelní krypta

Lidé umírají, stovky jsou jich nakládány do rakví na vojenské střelnici v Kobylisích. Atentátníky však nikdo ani nezahlédl, jako by se po nich zem slehla. Kubiš s Gabčíkem bezpečně prchli z místa činu. Uchýlili se k rodinám, které je již dříve skrývaly - Gabčík odpočívá u rodiny Fafkovy, Kubiš je hostem rodiny Ogounových. Rozsáhlou noční pátrací akci jednoduše prospí a dovídají se o ní až druhý den ráno. To ráno si také v novinách mohou přečíst první dlouhé seznamy popravených. Je jim jasné, že za dané situace se již dále nemohou skrývat v bytech odbojářů. Naštěstí je pro ně nalezen bezpečný a kvalitní úkryt v katakombách podzemní krypty pravoslavného kostela svatého Cyrila a Metoděje, kde duchovní pravoslavné církve skrývají ještě další parašutisty. Gabčík s Kubišem se tedy přemístí do studené, temné a zatuchlé krypty, kde se skrývá již dalších 5 parašutistů z jiných skupin - tedy Adolf Opálka ze skupiny Out Distance , Josef Valčík ze Silveru A a pak ještě 3 další parašutisté z nejnovější záložní skupiny vyslané Londýnem - Jaroslav Švarc, Josef Bublík a Jan Hrubý. Ti tři poslední byli vysazeni koncem dubna někde u Křivoklátu. Než se stačili rozkoukat, vypukla Heydrichiáda, před kterou se museli stáhnout do úkrytu. Odboj je vybavil dekami a jídlem, 7 mužů musí být denně zásobováno. Mají ti muži vůbec nějakou naději? Každý z nich doufá, že si pro ně přiletí letadlo, o které si řeknou ještě fungující vysílačkou Silveru A. Do té doby však ještě musí čekat, až se situace trochu zklidní. Nejlepší by bylo, kdyby se dostali ven z nebezpečně sledované Prahy. Noční útěk nepřipadá v úvahu, platí noční zákaz vycházení. Další návrh zamýšlí použít pohřební vůz a parašutisty vyvézt v rakvích. Brzy se ale zjistí, že kontroly na výpadových cestách z Prahy pečlivě kontrolují i přepravu nebožtíků. Bulharští dovozci vín také nyní nehodlají riskovat a vyvézt parašutisty ze země v prázdných sudech. Nezbývá tedy než čekat a trápit se v ošklivé, strašidelné hrobce.


Pravoslavný chrám svatého Cyrila a Metoděje
Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Neodvažuji se spekulovat, zda by parašutisté přežili rozsáhlé pátrání, nebýt toho, že jeden parašutista zradil. Je docela možné, že parašutisté mohli přežít pátrání neodhaleni. Bohužel se našel zrádce - jidáš, který zaprodal své kamarády. Tím zrádcem byl Karel Čurda, člen rozpadlé Opálkovy skupiny Out Distance. Čurda se po dopadu příliš nezajímal o nějakou sabotážní činnost, odebral se ke své mamince na Třeboňsko. Skrýval se na půdě matčina domu ve vesnici Nová Hlína. Bývalý statečný parašutista má strach, bojí se o svůj život a také o život své matky, která ho přechovává. Zvláště poté, co jsou po atentátu vydána nařízení o přihlašovací povinnosti. Čurda sleduje, jak mu pomalu ubývá čas, blíží se datum, po kterém se neodvratně stane psancem, bez nároku na život. Působí na něj i obrovská výše odměny. Taková, že by mu v případě vítězství Německa stačila na bezstarostný život až do smrti. Třeba si i myslí, že nesmyslné vraždění nevinných lidí bude zastaveno poté, co Gestapo dopadne skutečné atentátníky. Když se tedy v novinách objeví nabídka amnestie pro toho, kdo pomůže při vyšetřování, Karel se rozhodne jednat. Na četnickou stanici v Benešově pošle 13. června anonymní udání, ve kterém označí Jana Kubiše a Josefa Gabčíka za ty, kteří zabili protektora. Konečně se 16. června osobně dostaví do pražské úřadovny Gestapa, kde se představí jako anglický parašutista. Vyšetřovatel Heinz Jantur v duchu zajásá a potvrdí zrádci, že v případě, když jeho informace povedou k dopadení parašutistů, bude amnestován. Čurda tedy vypoví vše, co ví. On vlastně vůbec neví, kde se parašutisté skrývají, zná akorát své odbojářské spojky. To však Gestapu bohatě stačí. Stejně však neujde výslechu za použití násilí, gestapáci z něj vytlučou vše, co ví. Ví, komu patří kolo nalezené na místě činu, patří paní Moravcové, jejíž rodina přechovávala chvíli parašutisty. Ona a její syn parašutistům hodně pomáhali. Když do jejich bytu vtrhne gestapo, statečná paní Moravcová polkne jed. Její manžel toho moc neví, gestapáci se od něj nic nedozví. Ale jejich mladičký syn Vlastimil zazpívá. Byl příliš mladý na to, aby vydržel nesnesitelné mučení. Od něj se Gestapo v noci ze 17. na 18. června dozví o kostelním úkrytu v Resslově ulici.


Krypta pod chrámem, poslední útočiště parašutistů
Národní památník hrdinů heydrichiády, VHÚ

Samotný poslední zátah začne 18. června ráno ve 4 hodiny a 15 minut. Do akce jsou zapojeni muži z gestapa a 360 mužů z elitního strážního praporu SS Prag. Ke kostelu jsou přivezeny těžké kulomety a dokonce i lehké polní dělo. Pravoslavní duchovní kaplan Petřek a farář Čikl, kteří ví o parašutistech, jsou zatčeni a donuceni odemknout vrata od kostela. Celé rozsáhlé akci velí mladý kriminální komisař SS-sturmführer Heinz Pannwitz. Prvotním záměrem je dostat parašutisty živé. 11 gestapáků vtrhne do kostela, jsou však okamžitě přibiti k zemi palbou hlídky z kostelního kůru. Na stráži jsou Opálka, Kubiš a Švarc. Když gestapáci zjistí, že při pokusu o zatčení by mohly dojít k úhoně i jejich vlastní životy, vyklidí rychle pole. Na jejich místo nastoupí muži z praporu SS. Stateční muži z kůru střílejí, brání se. Při přestřelce však vyčerpají všechnu svou munici až na poslední náboj. Ten si každý z nich schovává sám pro sebe. Když palba utichne, muži z SS dobydou kůr s třemi bezvládnými těly. Každý z obránců si vzal život vlastní rukou, střelil se do spánku. Jeden hrdina je mrtev okamžitě, druzí dva zemřou po převozu do nemocnice.


Okno krypty a pozůstatky střelby
Autor: Mark A. Wilson, Public Domain, commons.wikimedia.org

Zbylí čtyři obránci zůstávají dole v kryptě s jediným východem a jediným úzkým okénkem a nemíní se vzdát. Ještě než začne konečná gestapácká ofenzíva dostaví se osobně i státní tajemník Frank. Pokusí se dokonce naoko vyjednávat: "Vzdejte se! Nic se vám nestane!" Střelba odpoví, i když do ampliónu promluví Karel Čurda. Němci však pořád chtějí, aby jim parašutisté padli do rukou živí. Malým okénkem metají dovnitř bombičky se slzným plynem. Parašutisté je však obratně vyhazují zpátky ven na ulici. Začnou střílet těžké kulomety i dělo. Opět bez účinku. Konečně zavlečou hasiči k okénku hadice a pustí do nich vodu. Podzemní krypta se začne plnit vodou. Esesáci se snaží do hrobky vniknout i poklopem v podlaze kostela. První z nich byli těžce zraněni obranou palbou. V okamžiku, kdy obránci vyčerpají své poslední náboje, palba opět utichá. Ti čtyři jsou nalezeni s ránou v hlavě. To je konec parašutistů z Londýna. Zbývají ještě dva ze Silver A - radiotelegrafista Potůček a velitel Alfréd Bartoš. Bartoš spáchá při pronásledování raději sebevraždu. Potůček je ve spánku zastřelen českým četníkem. Končí rádiové spojení, odbojové organizace jsou téměř zlikvidovány. Sabotážní činnost umlká.


Pamětní deska na kostele svatých Cyrila a Metoděje
Autor: Blanicky, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org


Památník před dveřmi kostela
Autor: Colbackp, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Dopadení parašutistů ovšem neznamená, že Němci přestanou s popravami.


​V Mauthausenu bylo popraveno 294 příbuzných a spolupracovníků parašutistů, včetně dětí ve věku 14-17 let
Autor: Kenyh Cevarom – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

4. Zhodnocení operace Anthropoid

Na úplný konec si každý autor knihy o atentátu na Heydricha nechává závěrečné zhodnoceni, klade si otázku, zda byl atentát prospěšným pro samotný český národ a vůbec pro celou koalici Spojenců. Jestli ta řeka krve a zeď z rakví stála vůbec za to. Z toho, co jsem přečetl, jsem doufám získal takový přehled, abych snad mohl i já vyjádřit svůj názor. Mohu ho vyjádřit pouhou jednou větou: "Já schvaluji atentát na Heydricha!"

Když se zamýšlím nad situací, která panovala na konci roku 1941 a začátkem roku 1942, nemohu nic jiného než dát panu plukovníku (později brigádnímu generálu) Františku Moravcovi za pravdu, nějaká akce byla nutná. Podle mne je důležité na věc nejdříve nahlédnout ze světového hlediska. Na přelomu let 1941 a 1942 stojí německé pancéřové divize před Moskvou, ruská protiofenzíva byla po malém ústupu bezpečně odražena. V Atlantiku zuří ponorková válka, stále více a více lodí je potápěno německými U-Booty. V severní Africe Afrikakorps stojí na hranicích Egypta, jen malý kus země od životně důležitého průplavu. Jako kdyby to ještě všechno nestačilo, Japonci obléhají Singapur a dobývají Filipíny. Zkrátka a dobře, situace je pro spojence a hlavně Británii takřka kritická. Riziko toho, že se Rusko zhroutí a kapituluje, je obrovské. Než by Američané stačili přivést do Evropy své mohutné armády, Británie by pravděpodobně musela prosit o potupné příměří, což by nastalo v případě, že by padl Suez nebo Atlantik. V tomto okamžiku mi prostě připadá jako zcela samozřejmé, že Britové vyžadují od každičké země, která stojí po jejich boku proti Hitlerovi, aby ze sebe vydala co nejvíce, přinesla maximum obětí pro společnou věc. Na naší exilovou vládu je naléháno, aby v naší okupované zemi zesílilo odbojové hnutí, aby se sabotovala výroba, ničily komunikace. Vždyť v těchto okamžicích se v českých zemích vyrábí kvantum kvalitních zbraní pro Wehrmacht, takřka pokojně, bez odporu. A to jsme spojenci! S tím je třeba něco udělat, vždyť čím méně se vyrobí motorů, tím méně bude letadel, když budou stát muniční továrny, nebude čím střílet. Když německá armáda nebude mít tolik své techniky a výzbroje, půjde ji snad porazit, nezabije tolik spojeneckých vojáků. Co se od nás tedy chce? Sabotovat, nevyrábět a stávkovat. Tohle všechno říkají Britové našemu prezidentu Benešovi. Ten si uvědomuje, že už nepomůže pouze vyzývat občany rádiem k neposlušnosti a sabotážím, setrvávat na tzv. politice na kanapi. Sabotáže vlastně už také nemá kdo řídit a vykonávat. Vždyť odbojové organizace jsou téměř zničeny Němci. Je třeba podnítit sabotáže zásahem zvenčí, nějakým činem, který vyzve k následování. Beneš vyzve svého podřízeného Moravce, aby připravil rozsáhlou sabotážní kampaň, která bude provedena českými parašutisty. Vše s tím souvisí. První skupina Silver A bude zajišťovat spojení rádiem, další skupina Silver B přiveze výbušniny, Anthropoid provede atentát na nějakého významného činitele nacistické mašinérie, Out Distance pomůže při zničujícím bombardování Škodovky... Takhle to půjde dál, když lidé uvidí, jak je lehké Němce zasáhnout na citlivém místě, rychle se přidají.

Cítím tedy, že potřeba nějaké akce byla bezpodmínečně nutná. Bylo ale nutné zabít právě Heydricha? Nebylo třeba lepší vyhodit do vzduchu továrnu nebo nějaký důležitý most? Zabití protektorovo bylo podle mne nutné nejméně ze dvou důvodů. Naše emigrace potřebovala vykonat nějakou hodně významnou akci, která by Československo zviditelnila v mezinárodním měřítku, ukázala na československý problém a naznačila, že Češi a Slováci nechtějí žít pod Německem. A touto viditelnou akcí by těžko bylo vyhození jedné továrny do vzduchu, kdyby Němci chtěli, mohli by to klidně ututlat. Zabití Heydricha se zamlčovat nedalo, byla to akce světového měřítka, o které se všude psalo a mluvilo. Druhým důvodem pro atentát je již samotná osoba Heydrichova. Byl strašně nebezpečný třeba již jen tím, jak dokázal motivoval české dělníky ve zbrojovkách a zemědělce. Také během několika prvních měsíců jeho působení v protektorátu dokázal rozprášit téměř celý český odboj. To znamenalo, že československá zahraniční vláda ztrácela čím dále tím více svůj vliv v našich zemích a tomu bylo třeba rozhodně zabránit. Za Heydrichovy vlády se také popravovalo více než kdy před tím, nemysleli si třeba pánové z Londýna, že se po zabití Heydricha na post protektora vrátí někdo více ve stylu pana Neuratha - diplomat ze staré školy? Samotný atentát také vypadal dobře i jako trest, jako vyhlášení rozsudku smrti nad katem českého národa.

Efekt atentátu byl veliký. Každého sice zarazily potoky krve, které Němci prolévali, ale právě ty způsobily, že Británie anulovala Mnichovskou dohodu. Po tomto krveprolití si už nikdo nedokázal představit, že by Češi a Němci mohli žít pokojně v jednom státě, a to má vliv třeba na poválečný odsun Němců. Vyvraždění Lidic a Ležáků zapůsobilo na celé světové mínění, zvedla se vlna sympatií k celému našemu národu. V tomto ohledu musím atentát hodnotit jednoznačně pozitivně. Heydrich byl zločinec, kterému se dostalo zaslouženého trestu.

5. Poznámky

1 - Freikorps bylo hnutí rozšířené po celém Německu. Do této organizace vstupovali hlavně bývalí frontoví vojáci a pravičácká mládež. Členové se honosili antisemitistickými názory, často se zaplétali do pouličních bitek s komunisty. Na začátku 20. let se podíleli na likvidaci několika levicových pučů v Německu, dále pak například pomáhali bránit pobaltské státy před sovětskou agresí.

2 - SS - Schutzstaffeln - organizace byla založena v roce 1925 jako elitní kádr NSDAP. Když její velení přebíral v roce 1929 Heinrich Himmler měla organizace pouhých 290 členů, později v Třetí říši již několik set tisíc. SS se dělily na tři skupiny: všeobecné SS, oddíly SS Totenkopf (smrtihlav) odpovídající za střežení koncentračních táborů a Waffen SS (zbraně SS). SS kontrolovaly policii, podléhalo jim Gestapo a Sicherheitdienst. K úkolům SS patřilo přispívat k novému uspořádání Evropy podle rasových hledisek. V roce 1934 se počet členů pohyboval někde okolo čísla 10 000. Úkolem tehdejší SS bylo organizovat vystoupení nacistických pohlavárů a hlavně se starat o jejich ochranu.

3 - Z manželství vzešly 4 děti, poslední se narodilo již jako pohrobek. Lina si po válce zařídila z vysoké generálské penze malý, drahý penziónek u Severního moře.

4 - Bezpečnostní služba nechala v Berlíně zařídit luxusní pánský podnik jménem Salon Kitty určený zejména pro diplomaty a jiné vysoce postavené pány. Dámská společnost prý byla jedna z nejlepších v Berlíně. Nutno říci, že po celém podniku byly rozmístěny kvalitní štěnice a bezpečnostní služba se tak mnohdy dozvěděla mnoho zajímavých informací.

5 - Agent A-54 byl jedním z nejdůležitějších spojeneckých špiónů v Německu. Ve skutečnosti se agent jmenoval Paul Thümmel. Před válkou spolupracoval s československou tajnou službou vedenou Františkem Moravcem. V průběhu války spolupracoval se Spojenci. Informace mnohdy předával přes český odboj. To se mu stalo osudným a koncem roku 1944 byl krátce po zatčení své spojky zatčen taky. Schválně prodlužoval výslechy, a tak se málem dožil konce války. Bohužel byl mezi 40 posledními zastřelenými vězni z Terezína.

6. Seznam použité literatury a její zhodnocení

Dušan Hamšík a Jiří Pražák: "Bomba pro Heydricha", Praha 1965
Hamšík s Pražákem napsali velmi čtivou, dramatickou knihu. Otázkou zůstává, kolik skutečností a faktů kvůli tomu museli upravit. V knize je příběh atentátu probrán od začátku až do konce, včetně Heydrichova životopisu a jeho dřívější kariéry. Teoreticky by bylo možno vycházet jenom z ní. Já si ale myslím, že kniha, tak jak jí autoři napsali, je trochu poplatná době, ve které byla napsána (1965). Usuzuji tak z toho, že autoři atentát odsuzují a kritizují londýnskou vládu za jeho provedení. Což bylo od konce 2. světové války oficiální dogma komunistů.

Jochen von Lang: "Gestapo", Praha 1994
Kniha dobře zpracovává své téma. Rozpracovává také souvislosti, jinde přeskočené nebo zmíněné pouze okrajově. Heydrich sám je rozpracován odděleně v samotné kapitole.

John Keegan: "Kdo byl kdo ve II. světové válce", Brno 1995
Tato kniha se mi dobře hodila v okamžicích, kdy jsem v literatuře narazil na jméno, u kterého jsem rychle a zkráceně potřeboval vědět, o koho se jedná a co byla daná osoba zač (např. Canaris, Dalugee). Jinak je její obsah velmi heslovitý a stručný. Heydrichovi samému je věnována zhruba 1 stránka zmiňující pouze základní fakta.

Jiří Šolc: "Nikdo nás nezastaví", Praha 1990
Před samotným svým vyprávěním se autor zaměřuje na literaturu, která už k atentátu byla napsána. Kriticky hodnotí zejména Moravcova Špióna. Kniha je relativně krátká (celkem okolo 100 stran), což tedy znamená, že třeba samotné akci atentátu je věnován sotva jeden odstavec. Ačkoli je tato kniha mnohem méně obsáhlá než Hamšíkova Bomba pro Heydricha, pro mne právě tato stať byla tou stěžejní.

František Moravec: "Špión jemuž nevěřili", Praha 1990
Tak s touto knihou bylo asi nejvíce problémů a zklamání. Prvním dojmem bylo nadšení, že mám k dispozici paměti jednoho z účastníků celé akce. Ale v okamžiku, kdy jsem knihu srovnal s ostatní použitou literaturou, na světlo vystoupilo obrovské kvantum rozdílů. Moravec se o těchto rozdílech dokonce jmenovitě zmiňuje a vyjmenovává je. Rozhodl jsem se více věřit konkurenčním knihám, které se mezi sebou více shodovaly. Z nich také vyplývá, že Moravcův charakter nebyl vždy úplně tak dokonalý, jak on sám uvádí. Faktem také je, že knihu po starém pánu přepisovala jeho dcera Hana Disherová a my se můžeme jen ptát, jestli si něco z lásky ke svému otci nepřimyslela.

Jan Gebhart, Jaroslav Koutek a Jan Kuklík: "Na frontách tajné války", Praha 1989
Zde jsem toho bohužel příliš mnoho o Heydrichovi nenašel. Bude to asi tím, že kniha zpracovává československou zpravodajskou činnost proti hitlerovskému Německu od roku 1938 do roku 1941. Doba atentátu do této knihy tedy již nespadá. Přesto mi kniha pomohla uspořádat si své poznatky o čs. špionáži (agent A-54) a Druhé republice. Dovídám se zde věci, které byly vlastním úvodem k atentátu (likvidace prvního podzemního hnutí).

"Praha ve stínu hákového kříže"
Kniha obsahuje nádherné dobové fotografie. Její textová část je sice čtivě napsána, ale věnuje Heydrichiádě zoufale krátkou část.

Betty Trucková a Robert-Paul Truck: "Lékaři hanby", Praha 1984
Kniha jako celek je hlavně o koncentračních táborech, ale i o organizaci SS.


Atentát na Heydricha (1942, olejomalba)
Autor: Terence Cuneo – from the collections of The National Archives (United Kingdom), catalogued under document record INF3/24. Volné dílo,
commons.wikimedia.org

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více