Irokézové

Autor : Jan Zámyslický 🕔19.10.2004 📕21.505

Podobné články

Další články autora

Pojmem Irokézové bylo označováno pět indiánských národů žijících v rozlehlých lesích na území jihovýchodně od jezera Ontario (na území dnešního státu New York), jižně od hranice s Kanadou - Senekové, Cayugové, Oneidové, Onondagové a Mohawkové. Byli to převážně usedlí zemědělci a lovci.

Zhruba do poloviny 15. století mezi sebou pět kmenů vedlo tvrdé boje, a jelikož satisfakcí za smrt člena kmene mohla být jedině smrt člena kmene, který ji způsobil, boje byly v podstatě nekonečné. V polovině 15. století se však Degandawidovi spolu s Hiawathou (zvaným též Mírotvorce) podařilo pět kmenů sjednotit a vytvořit tak Konfederaci (nebo též Ligu) pěti národů, již sami nazývali Velký mír a mohl se do ní připojit kterýkoli kmen, který o to požádal. Liga měla velmi propracovanou ústavu, kterou se o několik století později inspiroval Benjamin Franklin při formování ústavy Spojených států amerických.

Díky tomuto spojení se válkami oslabené kmeny mohly naplno pustit do expanze. Poprvé v historii se povedlo na severoamerickém kontinentu sestavit několikatisícovou (hovoří se až o šesti tisících) armádu. Doba největší irokézské expanze nastala již v raných dobách kontaktu s bělochy. Kvůli obchodu s kožešinami Irokézové na svých územích vyhubili bobry, jejichž kůže byly bílými obchodníky velice ceněny, a pak expandovali do nových lovišť.

Díky svému množství mohli zavrhnout tradiční indiánský styl boje, při kterém se malé skupinky tiše plíží lesy, rychle zaútočí a zmizí. Irokézové místo toho útočili ve velkých skupinách. Na válečných taženích používali primitivní brnění a helmy vytvořené z kůry a tvrdé kůže. Toto brnění je neochránilo dokonale před šípy nepřátel, ale z jinak smrtelných zranění se stávala pouze povrchová. Díky tomu naprosto ztratili strach a lesy se pohybovali velice hlučně ve velkých skupinách. Jejich hlavní zbraní byla palice ze dřeva zvaná gajewa, dlouhá kolem tři čtvrti metru, na jejímž konci byla dřevěná nebo kamenná koule. Ještě nebezpečnější však byl kyj zvaný ganengoadusha, který byl většinou pestře pomalovaný a vyřezávaný. Na jeho konci byla asi deset centimetrů dlouhá čepel z naostřeného parohu. Ta byla někdy rovná a používala se jako bodec, jindy zahnutá do tvaru háku a s její pomocí se nepřátelům páralo břicho. Na rozdíl od svých nepřátel Irokézové v boji téměř nepoužívali luky, ty si schovávali pouze na lov.

Jméno „Irokéz" se stalo v severních lesích synonymem pro teror. Vesnice bývaly s jejich příchodem evakuovány, často bez jakéhokoli pokusu o obranu. Nelítostně vypalovali sruby, ničili pole. Neznali slitování, nikoho nevyjímaje. Jeden anglický pozorovatel zapsal: „Tito indiáni bojovali divočeji než kdokoli jiný a vůbec nedbali opeřených šípů nepřátelských lučištníků, ale jako divocí a vzpurní hřebci pobili všechny do jednoho svými jedinými zbraněmi, které měli, v pravé ruce tomahawk, v levé oštěp."

Irokézové v boji brali i zajatce. Některé adoptovali jako náhradu za padlé bojovníky a ty zraněné, kteří byli nepotřební, vzali zpět do svých vesnic, kde je mučili. Mučení bylo velice brutální a s radostí se ho zúčastňovaly i ženy a děti, ale indiáni to brali jako normální věc, a tak byli bílí svědci mučení velice překvapeni, když viděli, že mučení zajatci se svými trýzniteli normálně komunikují bez jakéhokoli náznaku zášti nebo zloby.

Jezuitští misionáři byli v 17. století velice překvapeni, že Irokézové své území za sto let zvětšili na padesátinásobek. Velice tomu dopomohla adopce zajatců i celých kmenů. Na území porobených kmenů vysílala Konfederace své zástupce zvané „Half King" (poloviční král), aby na kmen dohlíželi a dbali na pořádek.

Války 18. století

Irokézové během první poloviny 18. století v anglo-francouzských konfliktech zachovávali neutralitu (kromě několika ojedinělých projevů náklonnosti k jedné ze stran). Pět národů vyvinulo ohromný tlak na své chráněnce Delawary a Shawnee, kteří během různých fází války královny Anny (1703 - 1713) a války krále Jiřího (1744 -1748), která byla odrazem války o dědictví rakouské v Evropě, podporovali převážně francouzské zájmy. Irokézové pomáhali anglickým osadníkům udržet jejich hranici nedotčenou francouzskými a indiánskými nájezdy z Kanady. S příchodem francouzských misionářů, pastorů holandské reformní církve a duchovních anglikánské církve do Iroquoie se toho mnoho změnilo, a to zvláště mezi Mohawky, kteří zůstali na svém starém území podél řeky Mohawk. Anglikánští misionáři vymysleli systém psaní mohawské řeči a otevřeli školu pro děti; to ještě více prohloubilo spojenectví s Angličany. V roce 1710 tři irokézští náčelníci spolu s jedním Mohykánem navštívili Londýn. Byli pozváni na dvůr královny Anny a namalováni Johnem Verelstem. Zde jim byla také předána sada stříbrných bohoslužebních pohárů na svaté přijímání, které jsou ještě dnes používány v mohawské komunitě v Ontariu, kde žijí potomci Mohawků, kteří opustili New York po americké revoluci.

Mezi lety 1713 a 1722 se Tuscarora, irokézsky mluvící národ ze Severní Karolíny, přesunula na sever a připojila se ke Konfederaci jako její šestý národ. Tuscarora byla pod velkým tlakem osadníků, kteří s ní bojovali, a tak našla své útočiště u Oneidů. Pět národů se stalo Šesti národy.

Sir William Johnson a francouzsko-indiánské války

Roku 1725 bylo v Mohawském údolí kolem 1 500 osadníků. Jejich největší sídla byla Schenectady, založené Holanďany, Fort Hunter, anglická misie, Canajoharie a German Flats osídlené protestantskými uprchlíky z Porýní. V blízkosti všech těchto sídel byly indiánské vesnice a pole. V roce 1738 přišel do údolí mladý "anglický Ir" William Johnson. Postupně zde pomocí kožešinového obchodu a rozdělování půdy vytvořil ohromné obchodní impérium. Během tří let zde postavil pevnost (i svůj domov) Mount Johnson a zahájil dlouhou spolupráci s Mohawky. Jeho druhá žena Caroline byla neteří starého "King Hendricka", který byl jedním z náčelníků, kteří navštívili v roce 1710 Londýn. Po její smrti se oženil s Molly Brantovou, jejíž mladší bratr Joseph Brant byl pravnukem dalšího z náčelníků, jenž cestoval v roce 1710 do Londýna, a později, během americké revoluce, se stal kapitánem v britské armádě. Roku 1745 byl Johnson jmenován britským komisařem pro indiánské záležitosti a v roce 1755 superintendantem indiánských záležitostí u generála Braddocka, nově příchozího velitele britské armády.

Jak je dobře známo, krátce po vypuknutí francouzsko-indiánské války (1755-63) byla Braddockova kolona dvou britských pluků a virginské milice téměř zničena Francouzi a indiány v léčce na řece Monongahele 9. července 1755. Nyní měli Francouzi zajištěné západní křídlo Iroquoie a Irokézové již nebyli ochotni nebo schopni ovlivňovat Delawary, kteří se připojili na stranu Francie. Po zklamání z Braddockovy porážky byli britští osadníci opět povzbuzeni vítězstvím u Lac du St. Sacrament nezkušeným, ale duchaplným Williamem Johnsonem, jenž vedl 2 000 koloniálních vojáků podporován několika sty Mohawky a Oneidy. Část Johnsonových sil odolala neúspěšnému pokusu 1 000 francouzských vojáků a 700 kanadských indiánů z Fort Carillonu (Angličany nazýváno Ticonderoga) o přepad vedený německým generálem baronem Dieskauem; Hendrick, který byl před útokem varovaný, padl s dalšími dvěma sty bojovníky. Johnson se vrátil zpět do tábora v Lac du St. Sacrement. 8. září napadl Dieskau Johnsonovu improvizovanou obranu, ale utrpěl těžké ztráty a sám se dostal do zajetí. Během boje bylo několik set Kanaďanů a indiánů razantně napadeno britskými kolonialisty a jejich těla byla naházena do malého jezírka, které je dnes známo jako "Bloody Pond" (Krvavý rybník). Johnson, který byl šeredně poraněný, přejmenoval Lac du St. Sacrement na Jezero Jiřího, na počest krále Jiřího II., a postavil Fort William Henry. Mohawkové v tomto tažení utrpěli velké ztráty, ale objevili v Johnsonovi statečného a spolehlivého nového vůdce, za nímž se Irokézové spojí. Johnson byl odměněn titulem baroneta a velkým finančním darem.

Po mnoho let Sir William Johnson udržel Irokéze k Anglii loajální nebo alespoň neutrální, a to navzdory řadě deprimujících vojenských nezdarů - 1756 v Oswegu, následujícího roku v Luisbourgu a nejhoršího ze všech v srpnu 1757 ve Fort William Henry. Markýz de Montcalm s armádou čítající 6 000 vojáků a 1 700 indiánů donutil velitele pevnosti, plukovníka George Monroa, vzdát se. Montcalm dovolil přeživším odejít, ale nemohl zastavit své indiány, kteří zabili mnoho z nich při cestě do Fort Edward. V červenci 1758 selhal pokus generála Jamese Abercombyho dobýt Fort Carillon; ale britské vojsko v Americe bylo velmi posíleno, a tak ještě týž měsíc generál Amherst dobyl na druhý pokus Louisbourg, který byl pro Brity klíčem k řece Sv. Vavřince. Pevnost Frontenac připadla plukovníku Bradstreetovi v srpnu 1758; na západě výprava vedená generálem Forbesem našla v listopadu Fort Duquesne (Fort Pitt) opuštěnou a rozbořenou. Irokézský diplomatický tlak na naklonění Delawarů a Shawneeů na svoji stranu vyvrcholil v říjnu 1758 smlouvou z Eastonu. Francouzi měli stále v držení Venango, Le Boeuf a Presque Isle, ale v červenci 1759 připadla Fort Niagara Siru Williamu Johnsonovi vedoucímu řadové vojsko a milici rozšířenou o více než 900 Irokézů. Generál Amherst umíněně dobýval jednu jezerní pevnost za druhou; 13. září vyhrál generál Wolfe své rozhodující vítězství v Quebecu. Porážka Francouzů v Severní Americe byla s konečnou platností potvrzena uzavřením míru v Paříži v roce 1763, čímž Francie ztratila všechna území na východ od Mississippi, až na enklávu kolem New Orleansu. Irokézové sehráli hlavní opěrnou úlohu v jejich porážce.

Johnsonův dům byl v roce 1755 opevněn a stal se známý jako Fort Johnson; ale s návratem míru si William Johnson mohl postavit vznešené sídlo nazvané Johnson Hall. Ze své tvrze se do tohoto sídla přestěhoval v roce 1763. Měl mnoho dětí: dvě dcery a syna Johna se svou první ženou Catharine Weisenburgovou; s Caroline opět dvě dcery a syna Williama z Canajoharie; a s Molly měl osm dětí během dvaceti let. Mezi sousedy a důvěrnými přáteli Sira Williama Johnsona byly rodiny Butlerů a Croghanů a mezi mohawskými rodinami Petersovi, Hillovi a Brantovi - všechny hrály v budoucnu důležitou roli. Na jaře 1763 seskupení západních indiánů vedených pozoruhodným ottawským náčelníkem Pontiacem - zejména Ottawů, Ojibwejů, Potawatomiů, Delawarů, Shawneeů, Mingů a Wyandotů (reformovaných Huronů v oblasti Ohia) - napadlo a dobylo pevnost Sandusky, Miami, Ouiatenon a Michilimackinac; po spojení se západními Senecy dobyli pevnosti Venango, Le Boeuf a Presque Isle (Erie). Celkem bylo mezi květnem a červencem dobyto osm z dvanácti britských tvrzí v indiánském území. Jedna byla opuštěna jako neudržitelná a Fort Pitt a Detroit byly v obležení. Tato Pontiacova válka byla způsobena arogancí generála Amhersta, nejvyššího britského velitele v Severní Americe; který, místo aby zde lehce našlapoval, kmeny rozrušené ztrátou dlouholetých francouzských spojenců popouzel. Navzdory výstrahám Sira Williama Johnsona a jeho jednatele George Groghana Amherst nařídil ustoupení od navyklé francouzské praxe dávání darů indiánům, počítaje v to potraviny v zimě a prach a kule k lovu. Přátelství s indiány, kterému se těšili francouzští lovci kožešin a coureurs de bois, bylo Brity zakázáno.

Fort Pitt byl osvobozen a Detroit posílen v srpnu 1763. Pontiac zde přesto držel většinu svých bojovníků až do října. Následující rok táhl plukovník Henry Bouquet s armádou na západ do povodí řeky Muskingum, čímž válku ukončil. Pontiac a jeho stoupenci byli touto ukázkou síly zastrašeni a požádali o mír, který uzavřeli za asistence Sira Williama Johnsona roku 1766 v Oswegu. V roce 1768 Johnson ve Fort Stanwixu udělal formální smlouvu se všemi indiány stanovující hranice mezi americkými koloniemi a indiánskou zemí.

Sir William Johnson zemřel v nejkritičtějším období amerických koloniálních dějin. V červenci 1774 učinil poslední poradu s Irokézi na pozemku Johnson Hall, a zatímco se náčelníci odebrali přemítat o poradě, Johnson utrpěl záchvat mrtvice a zemřel. Jeho vliv na Mohawky byl ojedinělý a díky množství svých dětí má mezi nimi své potomky dodnes. Na jeho přání se stal superintendantem Šesti národů plukovník Guy Johnson (zeť Sira Williama), zatímco jeho syn, Sir John, byl otcem jmenován generálmajorem domobrany.

Joseph Brant a Americká revoluce

Osmiletá válka, která vypukla, když zazněl 19. dubna 1775 v Lexingtonu první výstřel, zrodila Spojené státy americké, ale znamenala konec irokézské Konfederace jako významné politické a vojenské síly. Díky úřadu Samuela Kirklanda, kongregačního misionáře u Oneidů, Tuscarorové a Stockbridgeové (smíchaná skupina Algonkinů, především Mohykánů) slíbili neutralitu, ale během války začali postupně podporovat americké osadníky. Mezitím se John a Guy Johnsonovi snažili získat Mohawky, Senecy a Cayugy na britskou stranu. Guy Johnson Mohawky přesunul do Oswega. Později byla další skupina Mohawků přesvědčována v Montrealu generálem Sirem Frederickem Haldimandem a generálním guvernérem Sirem Guyem Carletonem, aby se chopili zbraní za stranu koruny a bojovali pod vedením Johna Johnsona a Mohawka Josepha Branta s podporou plukovníka Johna Butlera a jeho syna, poručíka Waltera Butlera, a jejich rangerů. Přesto alespoň po nějaký čas Mohawkové udrželi svoji neutralitu; když však válka zachvátila jejich zemi a tamější neindiánské osídlení, příležitostně bojovali i Irokézové proti Irokézům.

Joseph Brant neboli Thayendanega se narodil v roce 1742 nebo 1743 v kraji Ohia, kde často žily a lovily skupiny Irokézů. Jeho jméno znamená "dvě dřevěné hůlky svázané k sobě". Jeho rodiče pocházeli z mohawské vesnice Canajoharie na řece Mohawk. Jeho otec zemřel přirozenou smrtí během svého pobytu v Ohiu. Po návratu do Canajoharie si jeho matka vzala indiánského vůdce zvaného Brant, jehož dědeček "Starý kouř" byl jedním z náčelníků, kteří v roce 1710 navštívili Anglii. Joseph převzal po svém nevlastním otci příjmení Brant. Jeho starší nevlastní sestra Molly se stala třetí ženou Sira Williama Johnsona, bezpochyby to byla právě ona, kdo upozornil svého manžela na svého bratra, potencionálního budoucího indiánského vůdce. Jako mladík byl Brant přítomný bitvám u Jezera Jiřího a Fort Niagary. Když mu bylo osmnáct, byl Johnsonem poslán do indiánské školy reverenda Eleazara Wheelocka v Connecticutu, kde se mu dostalo křesťanského vzdělání a výchovy. V listopadu 1775 byl Brant Guyem Johnsonem doprovázen do Londýna, kde mu král Jiří III. udělil hodnost kapitána. Byla to první z jeho dvou cest do Anglie. Po svém návratu se Joseph Brant stal postrachem amerických osad v New Yorku a Pennsylvánii; je spojován s krutostmi ve Wyomingu, Kingstonu, Pennsylvánii, Cherry Valley, Otsego County a New Yorku. Mohawkové pomáhali britskému vojsku v bitvách o Fort Stanwix a Oriskany. Nájezdy probritských Irokézů a loajalistů byly tak ničivé, že New York apeloval s žádostí o pomoc na kontinentální kongres. V roce 1779 povolil generál Washington invazi do Iroquoie. Dvě armády pod vedením generálů Sullivana a Clintona zničily všechny nepřátelské indiánské vesnice podél řeky Genesee. Spálily ohromné množství potravin a zahnaly Senecy zpět do Fort Niagary. (John Weawer - člen Sullivanovy armády si zapsal toto: "Procházeli jsme irokézskou zemí, byl to nejlepší zemědělský kraj, jaký jsem kdy viděl. Ale pak jsme toho měli po krk. Pokaždé, když jsme přišli na kukuřičné pole, bylo nám z toho špatně, protože jsme museli všechno pálit. Káceli jsme zpočátku i ovocné stromy - jabloně, broskvoně, ale pak jich tam bylo tolik, že jsme ty poslední už nechávali. Kdejaký dům jsme spálili také. Někde to byly pěkné domy s dveřními rámy a zasklenými okny. Takové neměli ani naši hraničáři. Setník Bleecker vypočítal, že vojsko na svém tažení zničilo 160 000 měr obilí.") Ještě následujícího jara Brant přepadával americké osídlení a pálil oneidské a tuscarorské vesnice jako odplatu za jejich podporu Američanů.

Když se válka obrátila proti Britům, navštívil Brant v roce 1779 Quebec, kde obdržel příslib, že v Kanadě se najde půda pro indiány, kteří zůstali loajální koruně. Na konci války se se svými Mohawky přestěhoval na Grand River v Ontariu a za účelem získání pomoci pro strádající Irokéze se podruhé vypravil do Anglie. Poté Brant (nesporně ovlivněný Sirem Williamem Johnsonem) žil životem anglického šlechtice ve svém domě v Burlingtonu v Ontariu. Byl kritizován za převod půdy z rezervace Šesti národů bělochům. V mnoha ohledech byl učencem; dohlížel na nové vydání modlitební knihy a žalmů v mohawském jazyce, do nichž dodal svůj vlastní překlad evangelia sv. Marka. Zemřel v roce 1807 a je pohřben v parku mohawské kaple (postavené roku 1785) poblíž města, jež dnes nese jeho jméno - Brantford. V roce 1784 další skupina loajálních Mohawků pod vedením Johna Deserontyona a Aarona a Isaaca Hillových opustila Mohawské údolí a našla svůj domov na břehu zátoky Quinte, dnes je zde rezervace Tyendinaga.

Konfederace Šesti národů sehrála v bojích o Severní Ameriku v 18. století tak významnou roli, že se historici dnes shodují na tom, že pokud by se Liga postavila na druhou stranu, v Americe by se dnes pravděpodobně mluvilo francouzsky.

Potomci Irokézů mají dodnes bojovnou krev, což dokázaly jednotky irokézských dobrovolníků ve II. světové válce i ve Vietnamu.

Zdroje:
Henry Thomas: Posel z divočiny
Tribes of the Iroquois Confederacy, Osprey Publishing
irokezove.unas.cz
film Přetržené řetězy

Podobné články

Další články autora

Autor : Jan Zámyslický 🕔19.10.2004 📕21.505

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře