Převzetí moci nacisty v Německu (1930-1934)

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔12.10.2004 📕36.150

30. ledna 1933 byl německým říšským kancléřem ustaven Adolf Hitler, a toto datum se proto považuje za okamžik převzetí moci v Německu nacisty. Cesta od republiky k diktatuře však není tak jednoduchá a proces převzetí moci probíhal během delšího období.

Předem je nutno poznat ústavní systém tzv. Výmarské republiky, tedy Německa v období let 1919 - 1933. Německo bylo federativní parlamentní republikou. V čele republiky stál říšský prezident, mocí zákonodárnou disponoval Říšský sněm (obdoba parlamentu), mocí výkonnou pak říšská vláda v čele s říšským kancléřem (moc justiční náležela nezávislým soudům). Každá z německých zemí disponovala pak protějšky říšských úřadů (kromě prezidenta) - zemským sněmem a zemskou vládou, která spravovala záležitosti, jež nebyly v kompetenci říšské vlády (podléhaly jí např. pořádkové síly v dané zemi). Do Říšského sněmu se konaly volby standardně každé čtyři roky, výjimečně pak v případě jeho předčasného rozpuštění. Volby do zemských sněmů se konaly ve stejném intervalu, nezávisle na Říšském sněmu i ostatních německých zemích; dá se tedy říct že prakticky neustále někde v Německu probíhal předvolební boj.

Po bouřlivých prvních letech německé republiky a hospodářské krizi z počátku 20. let se parlamentní systém v Německu stabilizoval. Roku 1929 však přišla světová hospodářská krize, která na Německo udeřila obzvláště silně (kvůli reparačním splátkám vítězným mocnostem a hlavně proto, že přišla příliš brzy po předchozí krizi). V politice se projevila především tím, že mnozí Němci považovali za hlavního viníka těžkostí nový režim - parlamentní demokracii. V praxi tedy značně narůstal počet hlasů pro radikální levici i pravici, což vedlo až ke stavu, který by se dal označit jako krize parlamentního systému - komunisté a pravicoví extremisté dohromady měli dostatečnou moc svrhnout středovou vládu (pokud se nedohodly prakticky všechny ostatní strany), společnou vládu ovšem pochopitelně sestavit nedokázali. Marné pokusy vytvořit širokou koalici všech „normálních“ stran pak vedly k přechodu k tzv. prezidiálnímu systému vlády.

V německé ústavě byla totiž zakotvena pojistka jménem „Nouzové nařízení říšského prezidenta“. V praxi to znamenalo, že vláda, namísto aby předložila zákon ke schválení Říšskému sněmu, mohla ho v podobě nouzového nařízení předložit k podpisu prezidentovi. Německým prezidentem byl od roku 1925 Paul von Hindenburg. Ten pojal své právo jmenovat vládu (myšlené původně podobně jako u nás čistě formálně) po svém, a začal sám sestavovat vládu odborníků, bez ohledu na stranické zastoupení v Říšském sněmu. Poprvé se tak stalo na jaře roku 1930, poté co odstoupila poslední parlamentní vláda kancléře Müllera. Nový kancléř Brüning (člen strany Centrum) sestavil menšinovou vládu odborníků, která v Říšském sněmu hledala podporu pro své zákony jednotlivě u všech stran. V létě 1930 bylo ovšem jasné, že pro svá radikální opatření k ozdravění státních financí (zvýšení daní a snížení mezd) podporu nenajde; předložila ho tedy k podpisu říšskému prezidentovi. Vzhledem k tomu, že Říšský sněm disponoval právem přehlasovat nouzové nařízení prezidenta, Brüning Říšský sněm jednoduše rozpustil. Ústava stanovila, že nové volby musí být vypsány do šedesáti dnů od rozpuštění. Šlo tedy o řešení dočasné, nicméně rozhodnutí vlády tím prozatím vstoupilo v platnost. Jakou představu měl Brüning o dalším vývoji po volbách se asi už nedozvíme, neboť tyto volby svým překvapivým výsledkem zcela změnily situaci. Mírně si polepšili komunisté, obrovského úspěchu v nich však dosáhla NSDAP.

Strana 1928 1930
NSDAP 2,6% 18,3%
DNVP 14,3% 7,1%
DVP 8,7% 4,5%
DDP 4,9% 3,8%
Strany rolnického venkova 4,7% 5,1%
Hospodářská strana 4,6% 3,9%
Centrum/BVP 15,1% 14,8%
SPD 29,8% 24,5%
KPD 10,6% 13,1%
jiné 4,7% 4,9%

Legenda:

NSDAP: Nacionálně-socialistická strana Německa
DNVP: Německá nacionální lidová strana
DVP: Německá lidová strana
DDP: Německá demokratická strana
(Centrum: katolická strana)
SPD: Sociálnědemokratická strana Německa
KPD: Komunistická strana Německa

Počet voličů: 30 754 000 34 971 000

 

V Německu zavládlo zděšení nad „pravicovým šílenstvím“, demokratické strany se dočasně spojily, aby zabránily nacistům v cestě k moci. Proto Brüningovu vládu tolerovaly, v únoru 1931 hlasovaly proti vyslovení nedůvěry vládě (pro byli komunisté, NSDAP a DNVP) a koncem března dokonce rozhodly o odročení dalšího zasedání Říšského sněmu až na říjen, aby Brüningovi jeho pozici co nejvíce ulehčily. Přestože Brüning dělal co mohl, nedařilo se mu s krizí účinně bojovat. Poté, co se znovu sešel Říšský sněm, okamžitě padl návrh na vyslovení nedůvěry vládě. Brüning svůj kabinet přestavěl a na poslední chvíli si tím zajistil většinovou podporu v Říšském sněmu. Složení kabinetu se posunulo mírně doprava; prezident Hindeburg však, ač měl odpor k Hitlerovi a jeho hnutí, prosazoval pravicovější vládu a nebyl sám. Na 9. května 1932 bylo opět svoláno zasedání Říšského sněmu, a na něm se započal pád Brüningovy vlády. Když Hindenburg (na jaře 1932 byl i s podporou Brüninga zvolen opět prezidentem) odmítl podepsat další Brüningovo nouzové nařízení, nezbylo říšskému kancléři nic jiného než rezignovat. Celá akce byla dopředu naplánována, Brüning rezignoval 29. května a už 1. června byla jmenována nová pravicová vláda pod vedením Franze von Papena. NSDAP přislíbila její tolerování za podmínky, že bude zrušen zákaz SA (ten zavedl Brüning) a že bude rozpuštěn Říšský sněm. Obě podmínky byly v červnu splněny. Na konci července se konaly volby do Říšského sněmu, v nichž si NSDAP opět výrazně polepšila.

Strana 31.7. 1932
NSDAP 37,3%
DNVP 5,9%
DVP 1,2%
DDP 1,0%
Strany rolnického venkova 1,0%
Hospodářská strana 0,4%
Centrum/BVP 15,7%
SPD 21,6%
KPD 14,3%
jiné 1,6%

Legenda:

NSDAP: Nacionálně-socialistická strana Německa
DNVP: Německá nacionální lidová strana
DVP: Německá lidová strana
DDP: Německá demokratická strana
(Centrum: katolická strana)
SPD: Sociálnědemokratická strana Německa
KPD: Komunistická strana Německa

Počet voličů: 36 883 000

 

NSDAP se stala nejsilnější stranou v Říšském sněmu a Hermann Göring se podle protokolu stal jeho předsedou. Hitler formuloval své požadavky - sám bude kancléřem, NSDAP kromě toho ve vládě získá i ministerstva vnitra a propagandy (to by se muselo zřídit). Hindenburg však nebyl ochoten jmenovat Hitlera kancléřem. Papen chtěl nacionální socialisty přizvat do vlády a Hitlerovi nabízel místo vicekancléře. Ten to však rázně odmítl. Byla to politika „všechno nebo nic“, která tentokrát úspěch neslavila. Papen zůstal říšským kancléřem a od Hindeburga dostal pověření opět rozpustit Říšský sněm. Komunisté okamžitě po začátku jeho první schůze navrhli vyslovit vládě nedůvěru a hlasování skončilo pro Papena zdrcující porážkou (z více než 600 poslanců pro něj zvedlo ruku pouhých 42). Papen proto okamžitě využil prezidentova pověření a Říšský sněm rozpustil. Nové volby byly vypsány na počátek listopadu. Bylo jasné, že Papen ani v novém Říšském sněmu potřebnou podporu nezíská. Nové volby však ve skutečnosti nevyhovovaly ani NSDAP, která v nich podle očekávání ztratila, i když zůstala s přehledem nejsilnější stranou.

Strana 6.11.1932
NSDAP 33,2%
DNVP 8,4%
DVP 1,9%
DDP 1,0%
Strany rolnického venkova 1,0%
Hospodářská strana 0,3%
Centrum/BVP 15,1%
SPD 20,5%
KPD 16,9%
jiné 1,7%

Legenda:

NSDAP: Nacionálně-socialistická strana Německa
DNVP: Německá nacionální lidová strana
DVP: Německá lidová strana
DDP: Německá demokratická strana
(Centrum: katolická strana)
SPD: Sociálnědemokratická strana Německa
KPD: Komunistická strana Německa

Počet voličů: 35 472 000

 

V půli listopadu Papen odstoupil, když ztratil i Hindenburgovu důvěru. Jeho politiku, kterou prováděl mezi zasedáními Říšského sněmu, nepodporoval v Německu prakticky nikdo. Dosavadní ministr říšské branné moci Kurt von Schleicher proto přesvědčil prezidenta, aby jmenoval kancléřem jeho. Věřil přitom, že on dokáže na rozdíl od Papena získat NSDAP k účasti ve své vládě. V tom se však hluboce mýlil. Ačkoliv se NSDAP nacházela ve vnitřní krizi (ztráta hlasů v posledních volbách, po nichž Hitler opět neuspěl s požadavkem na křeslo říšského kancléře, vedla k rozkolu ve straně, kterou opustila jedna z jejích nejvýraznějších osobností, Gregor Strasser), do Schleicherovy vlády nevstoupila. 4. ledna se uskutečnila historická tajná schůzka Hitlera s Papenem, na které byl narýsován další vývoj. Vzniklo spojenectví mezi pravicovými silami - dosavadními konkurenty NSDAP a DNVP a neparlamentním svazem frontových bojovníků Stalhelm (Ocelová přilba). Vlivní vrcholoví představitelé těchto hnutí začali zpracovávat Hindenburga, především nepřímo prostřednictvím jeho přátel a také syna, Oskara von Hindenburga, se kterým se Hitler osobně sešel a zapůsobil na něj natolik, že ten svého otce nakonec definitivně přesvědčil, aby splnil Hitlerovo přání - 28. ledna Schleicher od Hindenburga nedostal požehnání k rozpuštění Říšského sněmu, na kterém mu měla být vyslovena nedůvěra, a odstoupil. Důrazně prezidentovi doporučil, aby vládu nesvěřoval Hugenbergovi, předsedovi DNVP; že by Hindenburg změnil názor a pověřil sestavením vlády Hitlera ho ani nenapadlo. Přesně to se však o dva dny později stalo - 30. ledna 1933 Hindenburg, poté co dostatečně jasně vyjádřil svůj odpor k tomu, co právě činí (jednal pod tlakem okolností a svého okolí), jmenoval Hitlera říšským kancléřem.

Další postup byl už hlavními protagonisty dohodnut - Hitler sestavil koaliční vládu, jejímž vicekancléřem byl von Papen, a která byla tvořena převážně konzervativními politiky, z nichž mnozí už zasedali v předchozích vládách. Za NSDAP v ní kromě Hitlera byli pouze W. Frick (říšský ministr vnitra) a H. Göring (ministr bez portfeje, říšský komisař pro leteckou dopravu a pověřenec pro řízení pruské policie), za DNVP zasedl na postu ministra hospodářství i ministra zemědělství předseda strany Hugenberg. Vláda byla rozhodnuta prosadit dlouhodobé odročení Říšského sněmu, přičemž cílem bylo zcela zrušit parlamentní systém vlády. První důležitou otázkou, kterou musela nová vláda řešit, však bylo, jak si zajistit většinu v Říšském sněmu. Hitler prosazoval nové - poslední - volby do Říšského sněmu, ve kterých věřil v zisk nadpoloviční většiny hlasů. Ty by však šly z valné většiny NSDAP, DNVP proto byla proti a většiny chtěla dosáhnout ve stávajícím Říšském sněmu zákazem Komunistické strany (tím by se snížil celkový počet křesel a NSDAP s DNVP by disponovaly většinou zbylých mandátů). Hitler však prosadil svou, Říšský sněm byl rozpuštěn a 5. března se konaly skutečně poslední volby do Říšského sněmu. Celá levice se spojila proti vládní koalici, Hitler však pod heslem „útok proti marxismu“ zahájil velkou volební kampaň (ve které kromě jiného disponovala vláda státním rozhlasem), jejímž výsledkem byla skutečně většina 52 % hlasů. V zájmu historické pravdivosti je nutno zdůraznit, že celé Německo takříkajíc „vědělo oč jde“. Bylo jasně vyhlášeno, že vítězství „vlády národního semknutí“ znamená konec parlamentního systému a fakticky začátek pravicové diktatury.

Poté co Hitlerova vláda převzala moc, nabraly události velice rychlý spád. Už 4. února si vláda od prezidenta nechala schválit „Nařízení na ochranu německého národa“, které omezovalo svobodu tisku a shromažďování. V noci z 27. na 28. únor pak vypukl požár Říšského sněmu, za jehož viníka byl označen holandský komunista M. van der Lubbe. Hned 28. února bylo vydáno „Nařízení na ochranu národa a státu“ (tzv. nařízení k požáru Říšského sněmu), které pozastavovalo platnost všech základních práv vyplývajících z německé ústavy; vláda tak mohla bez soudního rozhodnutí uvalovat „zajišťovací vazbu“ na své odpůrce, především komunisty. Následovaly už zmíněné poslední volby do Říšského sněmu, jimiž byla zajištěna vládě většina (zvýrazněná ještě tím, že komunističtí poslanci nemohli své mandáty vykonávat, neboť byli v „zajišťovací vazbě“, případně se skrývali). 20. března byl zřízen první koncentrační tábor (Dachau) pro vzrůstající počet osob, které bylo nutno umístit do „zajišťovací vazby“. 21. března se během propagandistické akce „Postupimský den“ sešel ve vojenském kostele v Postupimi (místo posledního odpočinku pruského krále Fridricha II. Velikého) k prvnímu zasedání nový Říšský sněm. Ještě téhož dne bylo vydáno nařízení oznamující zřizování zvláštních soudů pro obranu před „zákeřnými útoky vůči vládě“.

23. března byl v Říšském sněmu přijat „Zákon na odstranění bídy z národa i říše“, zmocňovací zákon umožňující vládě vydávat po dobu čtyř let zákony (i ústavní) bez schválení Říšským sněmem. 31. března byl přijat (či spíše vládou vyhlášen) zákon o začlenění zemí do říše, kterým se srovnaly poslanecké mandáty v jednotlivých německých zemích (tzv. zglajchšaltování); mandáty se přerozdělily tak, aby odpovídaly poměru poslanců v Říšském sněmu (kromě komunistických). Zároveň se na zemské vlády přenášel zmocňovací zákon. Na konci března tak vládní koalice držela moc pevně ve svých rukou jak na úrovni říše, tak na úrovni jednotlivých zemí.

Tento trend pokračoval „Zákonem o rekonstrukci úřednictva z povolání“ (ze 7. dubna), který umožňoval propustit či nuceně penzionovat „židovské nebo politicky nespolehlivé“ zaměstnance ve státních službách. V dubnu do vlády usedli další členové NSDAP (Goebbels jako ministr propagandy a Rust jako ministr vědy, výchovy a národní osvěty).

Poté co byl 1. květen oslaven jako oficiální státní svátek (Den národní práce), vtrhla 2. května komanda SA do budov Svobodných odborů (dobrovolné odborové organizace), pozatýkala jejich předáky a zabavila majetek. 10. května pak byla na jejich místě založena Německá pracovní fronta (Deutsche Arbeitsfront, DAF), odbory s nuceným členstvím pro zaměstnance i zaměstnavatele. Stejného dne byla v mnoha univerzitních městech uspořádána demonstrace nacionálně-socialistických studentů proti „neněmeckému duchu“ spojená především s pálením knih. 17. května pronesl Hitler v Říšském sněmu „mírový projev“, který způsobil vnitrostranickou krizi v SPD. Poslanci SPD, kteří ještě zůstávali v Berlíně, s ním totiž vyjádřili souhlas. V Praze vzniklo exilové předsednictvo této strany. Toho bylo už brzy zapotřebí.

22. června byla SPD v Německu zakázána. Během následujících dnů postihl stejný osud všechny ostatní strany kromě NSDAP. 27. června odstoupil z vlády předseda DNVP Hugenberg na protest proti vynucenému „samorozpuštění“ své strany. V jeho funkcích ho nahradili členové NSDAP. 2. července byl Stalhelm podřízen SA. 14. července byl přijat „Zákon proti vytváření nových stran“, kterým se pod trestem káznice zakazoval vznik jakéhokoliv politického uskupení mimo NSDAP. Tím byl konzervován stav, kdy ve státě existovala pouze jediná strana.

Poslední etapou byla likvidace vnitrostranické opozice. V průběhu Noci dlouhých nožů (z 29. na 30. srpna 1934) zavraždilo SS na Hitlerův přímý rozkaz několik stovek lidí (i když Hitler ohlásil smrt 77 „nepřátel vlasti). Pod záminkou údajného připravovaného puče SA byli zavražděni významní představitelé SA (včetně nejvyššího velitele SA Ernsta Röhma), ale během razie si vedení NSDAP vyřídilo i některé starší účty (zavražděn byl mimo jiné generál Kurt von Schleicher, bývalý říšský kancléř, či Gregor Strasser, vůdce levého křídla NSDAP, který stranu na podzim 1932 opustil).

Když 2. srpna 1934 zemřel (ve věku 86 let) prezident Paul von Hindenburg, vyhlásil Hitler oficiálně konec republiky a počátek „tisícileté“ Třetí říše. Převzal prezidentský úřad (stal se tím mimo jiné vrchním velitelem armády) a spojil ho s úřadem říšského kancléře, načež se prohlásil Vůdcem německého lidu. Svůj lid pak vedl necelých jedenáct let a dovedl jej do války s celým světem. Jeho heslo „Dejte mi deset let, a Německo nepoznáte!“ se při pohledu na ruiny německých měst na konci války dalo prohlásit za splněné.

Hlavní pramen
Martin Broszat: Uchopení moc
Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔12.10.2004 📕36.150

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře