Tupolev Tu-160 Blackjack a jeho verze

Autor : Tomáš Berka / Snake 🕔22.06.2003 📕68.754

Nejmodernější ruský (sovětský) strategický bombardér Tupolev Tu-160 podle kódového jména NATO Blackjack je i po dvaceti letech od vzletu prvního prototypu stále výkonným a zároveň nesmírně elegantním letounem, jehož neštěstím je nedostatek peněz v ruské armádě, díky nimž se dnes výkonné a tudíž finančně náročné letouny prakticky nedostanou do vzduchu.

Ovšem schopnostem tohoto obřího moderního bombardéru se žádný jiný současný ani projektovaný stroj nevyrovná - je schopen operovat vysokou podzvukovou rychlostí blízko země, stejně jako s hromovým třeskem překonávané zvukové bariéry se pohybovat nadzvukovou rychlostí ve velkých výškách. To vše s nákladem protizemních střel s velkým doletem, vybavených termojadernou hlavicí. Tupolev Tu-160 představuje spolue s několika dalšími stroji (jako B-1 nebo třeba i Avro Vulcan) jeden z nejlepších „klasických“ strategických bombardérů. Je též nutno zmínit, že jde o největší a nejtěžší současný bojový letoun - maximální vzletová hmotnost je plných 275 000 kg. Pro srovnání Northrop B-2 Spirit dosahuje asi 150 000 kg, Boeing (Rockwell) B-1B Lancer pak 215 000 kg a i impozantní veterán studené války Boeing B-52 Stratofortress je o něco menší - hmotnost kolem 220 000 kg. V porovnání s americkým B-2 je z dnešního pohledu slabinou Tu-160 jeho tradiční konstrukce, neoptimalizovaná pro snížení radarového obrazu. Tím pádem je letoun poměrně dobře zjistitelný radary protivzdušné obrany, což snižuje jeho šance na úspěšné splnění úkolu - útoku na strategické cíle v zázemí protivníka. Tento problém by měl být (alespoň částečně) kompenzován použitím střel s dlouhým doletem (Ch-55 má dolet zhruba 3000 km), což umožňuje Tu-160 provést útok z velké vzdálenosti - tedy teroreticky mimo dosah rotivníkovi obrany.

Nyní se ale podíváme blíže na zrod tohoto impozantního stroje. Tupolevova konstrukční kancelář se stala vítězem soutěže z roku 1973 na strategický bombardér, když porazila Suchojeva s návrhem vycházejícím z jeho slavného T-4 „Sotka“ a Mjasiščeva s M-18. Ovšem její „vítězství“ bylo ve skutečnosti vítězstvím Mjasiščeva. Projekt Tupoleva vycházející z civilního Tu-144 totiž prohrál a vítězem byl M-18, nicméně Mjasiščevova kancelář, která se zabývala převážně konstrukcemi létajících člunů a stavbou typů, které skončily pouze v prototypovém stadiu, nebyla považována za schopnou dovést nesmírně komplikovaný projekt strategického bombardéru k úspěšnému cíli. Proto vývoj a zavedení M-18 do výroby bylo svěřeno Tupolevovy a z letounu se posléze stal Tupolev Tu-160 Blackjack. Tradiční producent bombardérů Tupolev měl již po konstrukcích Tu-95 Bear, Tu-16 a Tu-22 rozsáhlé zkušenosti a též zastání v nejvyšších vojenskýh kruzích, které Mjasiščevovi chyběly. Šéfkonstruktérem Tu-160 se stal V. I. Blizňuk.

V roce 1981 pak vzletěl první prototyp stroje označovaného „samaljot 70“. Celkem byly postaveny dva prototypy a jeden stroj pro pozemní statické zkoušky. K prvnímu letu pak došlo 19. prosince 1981. Během testů bylo ztraceno jedno letadlo, brzy po jejich začátku (v roce 1984) pak byla zahájena sériová produkce v Kazani. Vlastní armádní letecké zkoušky začaly v roce 1987. Letoun měl být přímým protějškem amerického Boeing (tehdy Rockwell) B-1 Lancer, jehož vývoj a výroba ale byly zastaveny a obnoveny až později, v poněkud méně vykonné variantě B-1B.

Původně bylo zamýšleno vyrobit 100 strojů Tu-160, nicméně z ekonomických důvodů bylo nakonec postaveno pouhých 36 kusů - do roku 1992. Další produkce pravděpodobně vzhledem k značné ceně strojů již pokračovat nebude, přestože v roce 1999 byl objednán jeden stroj v ceně 45 miliónů rublů. Rusko má totiž problémy s pouhým udržením alespoň části své flotily v letuschopném stavu. První stroje v letectvu sloužily od roku 1987 a v roce 1991 po rozpadu SSSR si jich plných 19 ponechala Ukrajina, která je ale nakonec za smazání části svého dluhu vůči Rusku vrátila zpět, neboť nebyla schopna flotilu udržovat - spolu s několika Tu-95 a řízenými střelami. Všechny letuschopné exempláře výkonného stroje nyní provozuje Rusko.

Letoun je skutečným unikátem světového letectví - i přes ohromné rozměry je vybaven křídly s měnitelnou geometrií. Toto efektivní, ale velice náročné uspořádání - jak konstrukčně, tak výrobně i co se týče údržby - má pouze jediný srovnatelný letoun, americký Boeing (Rockwell) B-1B Lancer. Rozsáhlý centroplán křídel ale pohyblivý není. Je prakticky kompletně vyroben, stejně jako systém změny šípu a velké kusy křídel, z titanu.

Úhel šípu křídel je možno měnit v rozmezí 45 stupňů, od 20 stupňů (minimální úhel šípu, křídla maximálně kolmo, tedy největší rozpětí) do 65 stupňů (maximální úhel šípu). Šípovost je ovládána manuálně, k dispozici jsou tři polohy - 20, 35 a 65 stupňů. Při nadzvukové rychlosti jsou křídla plně sklopena do úhlu šípu 65 stupňů, aby působila minimální aerodynamický odpor. Při přistání a vzletu je nutný minimální úhel šípu 20 stupňů (a nejvyšší vztlak nutný pro let malou rychlostí), v případě poruchy zařízení pro změnu šípu v jiné poloze je nutná katapultáž osádky.

Pohon zajišťují čtyři výkonné proudové motory Samara/Trud NK-321 s přídavným spalováním, vyprojektované kanceláří Kuzněcova v roce 1977. Každý poskytuje tah 245.2 kN s přídavným spalováním. Ty jsou umístěny ve dvojicích pod centroplánem. Letoun je, kromě elegantního vzhledu srovnatelného se zmiňovaným B-1B Lancer (jenž byl původně též projektován jako nadzvukový) nebo civilním nadzvukovým Concordem, charakteristický plovoucími vodorovnými ocasními plochami s velkým šípem umístěnými zhruba ve středu svislé ocasní plochy.

Tupolev Tu-160 se také stal jedním z prvních letounů v SSSR při jehož konstrukci byla věnována určitá pozornost zmenšení odrazové plochy (RCS - Radar Cross Section) při ozáření radarem. Obdobně se konstruktéři snažili o minimalizaci infra-červeného vyzařování, ovšem při použití přídavného spalování motorů vychází tato snaha poněkud vniveč, neboť výtokové trysky motorů v tomto režimu září infra-červeným naváděcím systémům doslova jako další slunce. Různá nakonec použitá opatření byla testována od roku 1980 na letounech Tupolev Tu-95 Bear.

Letadlo je schopno vysokých výkonů - maximální rychlost dosahuje přes 2000 km/h a to i s nákladem pum. Stoupavost dosahuje 60-70 metrů za sekundu a dostup je 16 000 metrů. Letoun je též pro zvýšení doletu - kolem 10 000 km s těžkým nákladem - schopen tankovat ve vzduchu z letounů Il-78 nebo ZMS-2.

Tu-160 může používat širokou paletu různých zbraní - do jeho dvou pumovnic s rotačními zásobníky lze umístit mnoho druhů výzbroje včetně pum konvenčních, jaderných i termonukleárních. Kromě toho letoun může nést protizemní a protilodní řízené střely s jadernými hlavicemi i miny. Do obou pumovnic je též možno umístit pumy i o hmotnosti až 1 500 kg. Letoun není vybaven žádnými hlavňovými zbraněmi, ani pro vlastní obranu (narozdíl od starších bombardérů).

Tu-160 primárně používá k strategickým bojovým akcím střely Ch-15 (Kh-15/AS-16 Kickback) (24 kusů) s dosahem 200 km a až 12 střel Ch-55SM Granat (Kh-55MS/AS-15 Kent), v každé pumovnici šest kusů. Střely Ch-15 mají konvenční hlavici o váze 150 kg. Mohou též nést jadernou hlavici o síle 350 kilotun. Střely s plochou dráhou letu Ch-55SM Granat jsou poháněny proudovým motorem a mají dosah až 3 000 km s 200 kilotunovou jadernou hlavicí. Střely jsou ve dvou pumovnicích letounu zavěšeny v rotačních zásobnících. Tyto střely jsou primárně určeny k útokům na cíle s koordináty známými již před vzletem.

Tu-160 má stejně jako ostatní moderní letouny komplikovaný a přesný navigační a naváděcí systém, dále radar s velkým dosahem pro zjišťování a zaměřování cílů na zemi i na moři, opticko-elektronický systém pro zaměření pum i automatický systém pro sledování terénu v malé výšce s radarem pro sledování terénu. Navíc jsou stroje vybaveny aktivními i pasivními systémy pro radioelektronický boj. Během služby byly zdokonaleny prostředky pro elektronický boj a zaměřovací systém. V zadní části letounů je infra-červený senzor pro odhalení střel a letounů útočících na letadlo. Letoun je též vybaven elektroimpulzním systémem řízení fly-by-wire. V kabině jsou standartní letové přístroje, nikoli moderní HUD (Head-Up Display) displej nebo multifunkční obrazovky a displeje. Navigátor má k dispozici 8 různých počítačů, letoun obsahuje asi 100 procesorů. Letoun je schopen činnosti za jakéhokoli počasí.

Posádka se skládá z pilota, druhého pilota, navigátora a operátora zbraňových systémů. Sedí na katapultovacích sedadlech K-36DM schopných zachránit osádku v nulové výšce a rychlosti. Letoun je vybaven plochou pro odpočinek, toaletou a malou kuchyňkou.

Letoun využívá při přistání brzdící padák, pro vzlet potřebuje 3 050 metrů dlouhou betonovou vzletovou dráhu.

Byly též uskutečněny studie zkoumající možnost vypouštění orbitálních prostředků Burlak (schopné vynést náklad 300-500 kg) do výšky 500-700 km. Tento prostředek by byl podvěšen pod strojem. Název této civilní varianty je Tu-160SK.

Technický popis

Tupolev Tu-160 Blackjack je moderní těžký strategický bombardér s velkým doletem. Je to čtyřmotorový samonosný dolnoplošník s velkým podílem titanu v konstrukci. Jedná se o nejtěžší bojový letoun se vzletovou hmotností až 275 tun. Je vybaven křídly s měnitelnou šípovostí (úhel šípu 20 až 65 stupňů). Je poháněn čtyřmi proudovými motory Samara/Trud NK-321 s přídavným spalováním s tahem po 245.2 kN (s přídavným spalováním). Čtyřčlenná posádka se skládá z pilota, druhého pilota, navigátora a operátora zbraňových systémů sedících na katapultovacích sedadlech.  Letoun je schopen dosáhnout rychlosti M=2.05 ve výšce nebo vysoké podzvukové rychlosti u země. Je schopen při rychlém letu automaticky kopírovat terén. Je vybaven moderní elektronikou včetně obranných systémů a elektroimpulzního řízení fly-by-wire.

Unese až 16 300 kg pum ve dvou pumovnicích. Obvykle nosí řízené střely Ch-15 (Kh-15/AS-16 Kickback) (24 kusů) s dosahem 200 km nebo střely s plochou dráhou letu Ch-55SM Granat (Kh-55MS/AS-15 Kent) (12 kusů) s dosahem 3 000 km. Obě střely mohou být vybaveny jadernými hlavicemi. Střely jsou umístěny v pumovnicích na rotačních zásobnících. Dále může letoun nosit konvenční pumy či miny.

Parametr (jednotka) Hodnota
Délka (m) 54.1
Výška (m) 13.0
Rozpětí s minimálním úhlem šípu (20 stupňů) (m) 57.7
Rozpětí s maximálním úhlem šípu (65 stupňů) (m) 35.6
Plocha křídel (metry čtvereční) 293
Maximální rychlost ve výšce 12 000 m (km/h) 2 220, M=2.05
Maximální rychlost u země (km/h) 1 030
Cestovní rychlost ve výšce 13 700 m (km/h) 960, M=0.9
Stoupavost (m/s) 60-70
Dostup (m) 15 000
Prázdná hmotnost (kg) 110 000
Maximální vzletová hmotnost (kg) 275 000
Maximální přistávací hmotnost (kg) 155 000
Hmotnost paliva (kg) 171 000
Typický náklad pum (kg) 9 000
Maximální náklad pum (kg) 40 000
Dolet s nákladem pum 9 000 kg (km) 14 000
Dolet s nákladem pum 40 000 kg (km) 10 500
Maximální přetížení 2g

Tab. 1  Parametry Tupolevu Tu-160 Blackjack

Prameny:
http://www.fas.org/
http://www.airforce-technology.com/projects/tu160/
http://www.danshistory.com/tu160.html
Tupolev Tu-160 Blackjack, Yefim Gordon, ISBN 1-85780-147-4
Encyklopedie letadel světa, David Donald, Ottovo nakladatelství s.r.o., 1999
Encyklopedie letadel, Gemini, 1993
Autor : Tomáš Berka / Snake 🕔22.06.2003 📕68.754

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře