Lubomír Úlehla II. – Přes Polsko do Legie

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔05.10.2004 📕8.210

Na polské straně údolíčka byl takový lesík. Ještě než jsme do něj zamířili, automaticky jsme se podívali zpátky. Na louce na české druhé straně stál německý voják s flintou připravenou k výstřelu. Nevěděl,... má střílet nebo nemá střílet. Ovšem než si to rozmyslel, utekli jsme do lesa a on nevěděl, jestli tam není polská hlídka, která by opětovala palbu. Byl by totiž v tom případě na té louce vystavený jako živý terč. Za lesem u silnice stálo vojenské auto, které rozváželo hlídku a samozřejmě nás zadrželo. Dovezli nás do Rychvaldu na policejní stanici, na ten „posteruňk“ jak se říkalo. Tam nás ovšem zavřeli, ani najíst jsme nedostali, pak nás vyslýchali. Komandant nás po týdnu věznění předal hlídce, aby nás odvedla zpět na hranice a předala Němcům.

Nedovedete si představit, co by to znamenalo, kdyby nás předali Němcům. To bylo pro nás velkým zklamáním až šokem. Kdyby nás dostalo do rukou gestapo, tak bychom určitě nevyšli z koncentráku živí.

Ovšem ten voják, co nás vedl na hranice, byl naštěstí nějaký mobilizovaný student z Varšavy. Na komandanta velice nadával, říkal, že to je germanofil a přeje Němcům. Tak jsme ho přemlouvali, aby nás nepředával, vysvětlili jsme mu, co by nás čekalo a podobně. Večer jsme pak, za pomoci českého celníka, který zůstal v polských službách a toho studenta zabavil, utekli na druhou stranu do Polska, respektive do Bohumína. Bohumín byl totiž tehdy v polském záboru. Přišli jsme na nádraží, bohužel, poslední vlak do Krakova už byl pryč. Proč do Krakova? Kolovala totiž tehdy u nás zpráva, že v Krakově v Polsku se tvoří československá zahraniční armáda. Nevěděli jsme co dělat, aby nás nesebrala zase nějaká jiná hlídka a my neskončili zase jako v případě předešlého zadržení.

Tak jsme zašli do hospody. Jejím majitelem byl Polák, být to po válce, asi by mi připomínal Chruščova, měl velkou holou hlavu, takovou kulatou... Seděl na takovém vyvýšeném místě, zatímco jeho tři dcery obsluhovaly hosty. Jednu z nich jsem zastavil, když procházela kolem našeho stolu, a řekl jsem jí, kdo jsme a v jaké jsme situaci. Šla za otcem, za chvilku se vrátila zpátky, jestli prý máme nějaký doklad, kterým bychom mohli prokázat, že nejsme nějací provokatéři. Měl jsem u sebe naštěstí legitimaci československého vojenského letce, takovou modrou knížečku, podepsal jí tehdy ještě ministr Machník, když jsem byl jmenován polním pozorovatelem-letcem. Když jsem jí tu legitimaci ukázal, vzkázala nám, abychom se před zavírací hodinou schovali na záchodě, že pro nás přijdou. Hostinský s dcerou, se zachovali skutečně nádherně. Vysvětloval, že sám byl vězněný rakousko-uherskými úřady v době první světové války. Nechali nás v hospodě přespat, na druhý den nám ještě přinesli snídani. Pak přišel jeden česky mluvící občan, který nám přinesl už i jízdenky na vlak a polské noviny. Říká: „Sedněte si tady do toho vozu, na nikoho nemluvte, dělejte, že čtete noviny, akorát, když přijde průvodčí, ukažte mu lístky, ale s nikým nemluvte.“ No, tak jsme poslechli. Vysvětlil nám také, kde je v Krakově československý konzulát, kde jsme se měli hlásit.

Zde se mi stala taková zajímavá příhoda. Při příchodu jsme byli vyslýcháni zpravodajským důstojníkem, majorem Klvaňou. Vyptával se pořád nahoru a dolu, prostě pořád dokola a nakonec povídá, abych mu řekl, kteří spolužáci se mnou byli v záložnické důstojnické škole v Prostějově. Vyjmenoval jsem mu asi šest nebo sedm lidí, ale shodou okolností jsem se nestrefil do nikoho, kdo už v Krakově byl. Ačkoli jich tam z toho našeho ročníku bylo už asi deset. Skutečně jsme měli v zahraničním letectvu veliké zastoupení. Pan major Klvaňa si mě zavolal, otočí se a povídá: „Počkejte chvíli, já za chvíli přijdu.“ Za chvíli přišel, otevřel dveře a vstoupil, doprovázen jiným důstojníkem. Vítězoslavně se otočil k nám a zahulákal: „To tak! Lžete! Kdo je tohleto?“ a ukázal za sebe. Já se podíval a povídám: „No, kdo,... Když jsem řekl: „Venca Šikl“, tak se majorovi Klvaňovi protáhl obličej. A ten důstojník povídá: „To je v pořádku, to je průserář Úlehla“.

Já jsem měl totiž už v záložní důstojnický škole takové dva průšvihy, z nichž jeden málem skončil u vojenského prokurátora. Takže jsem byl celkem takovou nechvalně známou osobností.

No, pro majora Klvaňu to bylo ovšem velké zklamání. Myslel, že chytil dalšího agenta. Gestapo se totiž už dvakrát pokoušelo infiltrovat mezi naše vojáky své agenty, kteří se vyptávali utečenců na jejich příbuzné, pod záminkou, že mají možnost domů oznámit, že se šťastně dostali do Polska. Potom ty adresy předávali Němcům, gestapu, a to byly později hlavní zdroje, na základě kterých byli vězněni příbuzní a rodinní příslušníci našich vojáků ve Svatobořicích.

Pro nás bylo ovšem Polsko velikým zklamáním. Mysleli jsme, že Poláci, když se budou cítit ohroženi, budou rádi, že jim přicházíme pomoci. Vycvičení letci, piloti, pozorovatelé a všichni ostatní. Avšak Poláci o nás naprosto neměli zájem. Naopak, trpěli spíš velikášstvím. Říkali: „Hitler, ten se může na Gdaňsk jen dívat dalekohledem... – protože Gdaňsk byl takovým jablkem sváru mezi Německem a Polskem - ...jenom ať přijde, my ho utlučeme čepicema.“ A přitom jádro jejich armády tvořily jezdecké oddíly, celá ta jejich vojenská mašinérie byla velmi zastaralá. A pokud šlo o letectvo, prosím Vás, vždyť ti naši kluci, kteří tam potom zůstali, létali na Potezech 25 a na dalších zastaralých strojích, které se rozhodně nemohly měřit s německými mašinami.

Naprostý nezájem Poláků nás dostal skutečně do nezáviděníhodné situace. Co teď? Byli jsme v cizí zemi a neměli jsme možnost se nikam jinam dostat. Neměli jsme žádné doklady, pasy a nic, ani peníze, a bez těch se nedalo jít skutečně nikam. Navíc, kdybychom se jako jednotlivci pokusili ilegálně přejít do jakéhokoliv státu, tak nás čekalo zadržení a uvěznění. Každý stát si pochopitelně zákonnými opatřeními chrání svoje hranice a nedovolené hosty strká do kriminálu.

Na východ to nešlo už vůbec. Jak jsem mluvil ze začátku o těch přechodech, chtěl jsem se totiž zmínit ještě o jedné cestě, která doposud byla tak nějak opomíjená. Naši bývalí spoluobčané z Podkarpatské Rusi, Rusíni, když je Maďaři v tom devětatřicátém roce obsadili, utíkali nejenom před jejich útiskem, ale Maďaři navíc chtěli, aby sloužili v jejich armádě. Když se ti mladí lidé tomu snažili vyhnout, nezbylo jim nic jiného než útěk. A kam mohli utéci? Jejich jediná možná cesta vedla do Sovětského svazu. Mysleli si stejně jako my, „bratrský“ Sovětský svaz a tak dále. Výsledkem ovšem bylo, že byli zadrženi a museli pak dělat v strašných podmínkách někde na Sibiři v gulagu. Mám kamaráda, Djačuk se jmenuje, který také utekl do Sovětskýho svazu. Tři roky někde tam na Kolymě v pracovním táboře musel za strašlivých podmínek kopat zlato v dolech. Až za dlouhou dobu bylo umožněno v lágrech uvězněným Čechům a Slovákům přihlásit se do nově se tvořící východní armády.

Jediným řešením pro nás, co jsme byli v Polsku, se stala potom nabídka Francouzů, kteří slíbili, že nás přepraví na své náklady lodí do Francie, ovšem s jednou podmínkou, že ještě v Polsku podepíšeme závazek ke vstupu do Cizinecké legie. No, bylo to pro nás sice jediné řešení, ale přeci jenom se nám do toho nechtělo. Věděli jsme totiž, co život a služba v Cizinecké Legii obnáší. Četli jsme o tom různé knihy, nebo jsme to viděli ve filmech. Ovšem Francouzi se zavázali, že v případě vypuknutí války nás uvolní z Cizinecké legie a umožní nám vytvořit naše vlastní jednotky a v jejich řadách pak bojovat proti nepříteli. Všichni jsme věřili, že k té válce dojde, jen jsme se obávali, co když k ní dojde za rok za dva. Ono dva roky sloužit v Cizinecké legii, to nebyl žádný příjemný výhled do budoucnosti. Nakonec jsme to ale museli podepsat všichni a na základě toho jsme pak byli zařazováni do transportů a odjížděli lodí do Francie.

Chtěl bych se ještě zmínit o jedné osobě, pplk. Svobodovi. V Krakově jsme byli ubytováni v „turisticznom domě“ na Glawnym rynku. Já jsem tam přišel začátkem června, mám ještě schovanou legitimaci s číslem 363. Poté jsme byli přemístěni do sběrného tábora v Malých Bronowicích, kde byl velitelem tehdejší podplukovník Svoboda. Já uznávám Svobodu jako vojáka i jako člověka, ovšem tam se dopustil vůči nám letcům několika chyb. V našich řadách vládla nejistota, neměli jsme peníze, brali jsme jen jeden zlotý týdně, což nestačilo ani na krabičku cigaret, neměli jsme ani dostatek jídla, neřku-li toho, že bychom si koupili ,jak se říká, to „dužo jasne“, jedno velké světlé pivo, na to nebylo skoro ani pomyšlení. Nevěděli jsme, co s námi bude, jak to bude, kam se dostaneme, čili panovala velká nervozita. A docházelo k různým drobným incidentům, které Svoboda chtěl řešit zavedením pořadových cvičení pro utužení kázně. Prosím vás,... představte si staré piloty, od aerolinky, harcovníky v letectví,... a on po nich chtěl, aby s klacky v ruce cvičili „K poctě zbraň!“ Tehdy skoro došlo ke vzpouře. Dva naše letce nechal Svoboda zavřít do takového kamrlíku. My jsme si pro ně ovšem přišli a hrozili jsme, že kamrlík rozbijeme, když nám je nepustí... Byla to prostě situace pro nás dosti beznadějná...

Nakonec jsme přistoupili na ten závazek s Legií a odjeli do Francie. Já se tam dostal na lodi Kastelholm, další pak na lodích Chrobry, Sobieski a tak dále. Byly to transporty, které převážely do Francie nejenom letce, ale též velké množství příslušníků pozemní armády. Taková úsměvná historka, když jsme vyjeli z Gdyně s Kastelholmem, přišla veliká bouře, která s námi hodně zacvičila. Byla tak silná, že se kapitán chtěl vrátit zpátky do Gdyně. My ho přesvědčovali, aby pokračoval, aby jel dál. Nakonec jsme dělali takové psí kusy, že jsme si stoupli na příď a jak ty vlny houpaly lodí, tak my vždycky: „Héj, rup!“. Prostě jsme loď ještě rozhoupávali víc. Ten kapitán pak prohlásil, že takovou svinskou bandu ještě nevezl...

Přesto, že naprostá většina našich letců zamířila do Francie, zůstali někteří z nich v Polsku. Někteří se přímo zúčastnili bojů. Jestli jste někdo četl knihu, kterou napsal Jaroslav Vyhnis „Zahájil jsem leteckou válku“, tak v ní popisuje napadení letiště Demblin. Po poplachu naskočil do jedné zastaralé stíhačky, kterou měl připravenu jeden polský kapitán (který jim potom za všechno vynadal). Popisuje, jak odstartoval a zamířil na skupinu německých bombardérů, ovšem při prvním útoku přecenil svoje možnosti a zahájil palbu na příliš velkou vzdálenost. Samozřejmě nezasáhl, odpoutal se a po přiblížení znovu zaútočil, tentokrát zespodu. Stiskl spouště kulometů, ovšem oba dva se mu zasekly. Přistál strašně roztrpčený tím, jak zkazil ten první útok.

Mezi našimi letci, kteří bojovali v Polsku, byl i Josef František. V Polsku ale také došlo k prvním ztrátám. Tři naši důstojníci padli při tom bombardování Demblinu a jeden z našich, četař aspirant Pěšička, byl zastřelen četníky, když si doplňoval benzín do mašiny, která musela pro nedostatek pohonných hmot přistát. Mysleli si, že se snaží letoun zničit bombou nebo něčím takovým, že je prostě německý diverzant, tak ho zastřelili. Bylo to asi také tím, že neznal dobře polsky. Zvedl ruce a volal: „Já jsem Polák.“ Ovšem volal to česky, takže mu nevěřili, což se mu stalo osudným...

Nakonec jsme se dostali kolem Dánska do Calais. Pozemní armáda byla směřována do Agdu, kde se začala tvořit československá jednotka...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔05.10.2004 📕8.210

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře