První světová válka – díl 9

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔27.09.2004 📕19.421

Ve 4:20 hodin ráno bitva začala bez dělostřelecké přípravy a Němci byli zcela zaskočeni. Oddíly Kanaďanů a Australanů společně s tanky se přehnaly německou špatně opevněnou linií, a během prvního dne bylo zajato 16 000 německých vojáků, přičemž Němci ustoupili o 10–12 km po celé délce téměř dvacetikilometrového úseku. Průlom byl tak rychlý a nečekaný, že předsunuté motorizované jednotky dokonce rozstřílely německý štáb armádního sboru během snídaně. Přesto se už následujícího dne potup výrazně zpomalil. Zdá se že tento vývoj byl osudem všech ofenzív první světové války – po úvodním rychlém úspěchu následuje vlivem zásobovacích potíží, přisunutí záloh nepřítele, nedostatku záloh vlastních a vyčerpání dynamiky postupu (přičemž v tomto konkrétním případě se přidala ještě skutečnost, že fronta se dostala do oblasti starého bitevního pole od Sommy roku 1916, měsíční krajiny poseté zákopy a zbytky opevnění a překážek) zpomalení a zastavení tlaku útočníka. Foch 10. srpna naléhal na pokračování ofenzívy, avšak Haig ho osobně přesvědčil, aby se postupovalo jinak – 21. srpna udeřila 3. armáda v sousedním (severním) sektoru, 26. srpna britská 1. armáda, 28. srpna ještě severněji 1. armáda, přičemž pokračoval opatrný a úsporný postup u Amiens. Ten přinesl své ovoce 31. srpna v podobě překročení vrchního toku Sommy, čímž byli Němci vytlačeni ze svého předmostí u Amiens. Britská 5. armáda navíc zlikvidovala severní německé předmostí ve Flandrech a na začátku září se Němci ocitli tam, kde byli před zahájením velké jarní ofenzívy – v opevněné Hindenburgově linii.

Zrodila se tak nová strategie vedení války, která konečně dokázala překonat symbol této války - zákopy. Každý z útoků dohodových vojsk trval jen do té doby, než nepřítel přisunul zálohy a útok zastavil, pak na něj navázal postup v jiném, avšak souvisejícím, sektoru. Výsledkem bylo postupné vyčerpání německých záloh, obrovský pokles morálky německých vojáků i civilistů v zázemí a především úspora drahocenných lidských životů (během 8. až 12. srpna zajaly útočící síly 21 000 vojáků, přičemž jejich vlastní ztráty činily jen 20 000 mužů). Základním předpokladem úspěšnosti této strategie bylo nasazení tanků a vzdušná převaha umožňující plně využít moment překvapení. 12. září pak absolvovaly své první samostatné bojové vystoupení v této válce americké síly, když zlikvidovaly i německé předmostí daleko na východ u St. Mihiel, které existovalo prakticky od počátku zákopové války.

Celkový zvrat ve vývoji měl, jak jsem již uvedl, nedozírný vliv především na morálku v Německu. Svého vrcholu pak dosáhl v osobě samotného „mozku“ německých válečných operací, Ericha von Ludendorffa. Ten už po úvodní ofenzívě 8. srpna ztratil své poslední naděje vkládané do chystaného rozhodujícího úderu ve Flandrech a začal ztrácet nervy (tento den – 8. srpna 1918 – nedlouho poté označil za „Černý den Německa). Svou opuštěnou strategii ničím nenahradil, osobně císaře a ostatní politické představitele informoval, že je třeba vyjednat mír, a na frontě se od té doby ani nepokusil převzít byť jen na okamžik iniciativu, pouze se snažil klást útočícímu nepříteli co nejrozhodnější odpor. Přestože korunní princ Ruprecht, který velel německým silám od moře na severu až po Sommu na jihu, dělal co mohl, Němci od té doby prakticky neustále ustupovali. Na straně Dohody byly přehodnoceny plány počítající s vítězným ukončením války na jaře 1919 a bylo rozhodnuto porážku Německa dokončit už na podzim 1918. Naopak na straně německé se armádní a politické špičky vzdaly naděje na vítězství v této válce. Nikdo si ale dosud nedokázal připustit možnost opravdové porážky. Plán byl jasný – zatímco jižní strategické křídlo (Itálie) bude bránit Rakousko a Balkán zajistí Bulharsko, Němci budou houževnatě vzdorovat nepříteli v opevněních Hindenburgovy linie, s cílem podlomit jeho vůli k pokračování ve válce a případně postupně ustupovat do dalších opevněných pozic. Mezitím bude německá vláda vyjednávat o „čestný mír“. Německo od tohoto okamžiku snaží se ne válku vyhrát, ne udržet si své územní zisky, ale pouze válku neprohrát. I tento plán se však brzy hroutí.

V řecké Soluni byly už od roku 1915 přítomny síly Dohody (tehdy nedokázaly zachránit Srbsko od rakouské porážky). Půl milionu vojáků různých národností (Srbové ustoupivší z poražené vlasti, čeští legionáři bojující původně za Srbsko, francouzské a britské kontingenty, italský kontingent) zde strávilo tři roky, aniž by se nějak výrazně zapojilo do válečné činnosti (krom nezdařeného pokusu o ofenzívu v dubnu 1917). Němci ponechali dohled nad touto silou Bulharům a svá vojska postupně stáhli na různé jiné fronty. Soluň sarkasticky označovali za svůj největší internační tábor. V prosinci 1917 byl však nahrazen vrchní velitel těchto sil, generál Sarrail, který nedokázal vytvořit ducha vzájemné důvěry mezi mnohonárodnostními jednotkami, generálem Guillaumatem, jenž přesvědčil vrchní velení Dohody, aby souhlasilo s jeho plánem na překvapivý útok. Vzhledem k tomu, že byl odvolán do Paříže (bylo to za červnové krize, kdy Němci spustili svou třetí ze série velkých ofenzív), převzal v Soluni jeho pozici i plány generál d’Esprey. 15. září udeřil.

Balkánskou frontovou linii protínala makedonská řeka Vardar. Na západ od ní bylo pásmo těžko prostupných horských hřebenů, proto zde Bulhaři měli jen početně slabé oddíly. Ovšem právě zde soustředil d’Esprey francouzsko-srbské úderné jednotky pod velením generála Zinojina Mišiče. Ty do večera 17. září zatlačili překvapené Bulhary o více než 30 km na frontě o šíři asi 40 km. 18. září navázal britský útok západně od Vardaru, který však skončil neúspěchem. Fronta na západ od Vardaru se však pod neustálým tlakem zhroutila a 21. září začaly ustupovat i bulharské síly východně od této řeky. Britské letectvo poté mohutně bombardovalo strategický průsmyk, který ustupující jednotky musely použít, a tím jejich ústup změnilo v útěk. Bulharská vláda se poté rozhodla s válkou skoncovat a 29. září bylo podepsáno příměří.

Kapitulace Bulharska se stala poslední kapkou, kterou pohár Ludendorffovy psychické výdrže přetekl. Zatímco na západní frontě začal 26. září americký útok na Maase (směr Argonský les), 28. září zaútočily britsko-belgické síly u Ypres, 29. září začal hlavní úder proti Hindenburgově linii, která byla okamžitě na několika místech narušena, zároveň ten den jak jsem již uvedl odstoupilo z války Bulharsko. Ludendorff, který s největšími obtížemi shromažďoval síly k odvrácení ofenzívy na západě, musel teď najednou odeslat 12 divizí na východ, na srbskou frontu. V pátek 27. září se údajně nervově zhroutil, přiznal si nevyhnutelnost porážky Německa v této válce, a učinil zásadní krok – dodnes není jasné, zda skutečně „ztratil nervy“, a nebo zda následující vývoj během víkendu pečlivě naplánoval. V každém případě však v neděli 29. září vystoupil se šokujícím prohlášením, že je nutno do čtyřiadvaceti hodin uzavřít příměří, jinak není schopen garantovat vojenskou bezpečnost země. Pod tíhou tohoto prohlášení pak Hindenburg, princ Max Bádenský i sám císař Vilém II. urychleně odsouhlasili jeho návrh, aby se Německo stalo parlamentním státem. Moc tak měla oficiálně přejít z rukou císaře do rukou parlamentu, ve skutečnosti z rukou Ludendorffa do rukou SPD – sociálnědemokratické strany Německa, nejsilnější strany v parlamentu. Předsedou vlády byl jmenován princ Max Bádenský, hlavním úkolem nové vlády pak bylo vyjednat co nejdříve příměří.

Na první pohled celá transakce vypadá, jakoby Ludendorff skutečně rezignoval a vzdal se moci, dokonce donutil císaře, aby se i on vzdal podstatné části své moci, navíc přiměl prince Maxe, aby se postavil v čelo parlamentní vlády, po čemž ten nijak netoužil. Ale podíváme-li se na celou situaci podrobněji, můžeme ji vidět i jako Ludendorffovo vítězství, připustíme-li, že jeho hlavní starostí bylo zachování cti a samotné existence německé armády. Jednalo se totiž o jakýsi politický obchod mezi Ludendorffem (starým režimem) a SPD (novým režimem) – SPD získala to, po čem už desetiletí volala, totiž parlamentní systém a moc. Výměnou za to ovšem musela na svá bedra vzít nesmírnou odpovědnost, odpovědnost za porážku národa v této válce, odpovědnost kterou správně měl nést Ludendorff. V tom okamžiku se vzhledem k obecným už protiválečným náladám v Německu, především v řadách příznivců SPD, nezdála tato nutnost být tak katastrofální, jak se později ukázalo. Je ale jisté, že ať už to Ludendorff takto provedl úmyslně, či nikoliv, právě tato skutečnost se stala základem v Německu po válce tak rozšířené legendy, která později přispěla i k vítězství nacismu, o „ráně dýkou do zad“, neboť „německá armáda nebyla v poli poražena“ a uzavření míru „mají na svědomí slabošští politici“. Nepřímo také způsobila, že Německo si napodruhé muselo svůj kalich hořkosti vypít až do dna, když roku 1945 kapitulovalo až poté, co bylo zcela rozdrceno.

Nová německá vláda se oficiálně ujala moci a 3. října odeslala (spolu se Rakousko-Uherskou) americkému prezidentovi Wilsonovi žádost o okamžité příměří. Wilson od počátku deklaroval, že bojuje především proti militaristickému a absolutistickému německému (a rakouskému) režimu, proto Ludendorff očekával, že parlamentní vláda bude mít daleko lepší vyhlídky na uzavření „čestného míru“. Německá veřejnost, dosud zpracovávaná válečnou propagandou, byla v šoku. A zatímco německá vláda opatrně vyjednával o podmínkách příměří, dohodová vojska pokračovala ve všeobecném tlaku na německé linie. Série výše zmíněných útoků se však během první poloviny měsíce září postupně zastavila, a přestože nepřítel na mnoha místech pronikl německou linií, rozhodující úder zasazen nebyl. 14. října byl zastaven hlavní útok na Hindenburgovu linii vedený Američany a Ludendorff, který od počátku zamýšlel kýžené příměří jako prostředek, který mu měl umožnit zkonsolidovat obranu, stáhnout vojsko na západě do nových pozic, zkrátit frontovou linii a získat tak výhodnější pozici pro vyjednávání o konečný mír, dokonce začal uvažovat o tom, že příměří vůbec nepotřebuje a německá obrana je natolik pevná, že umožní vyjednání dostatečně čestného míru. Hlavním kamenem úrazu se však nestala ani tak situace na frontě, jako situace v Německu, na tzv. domácí frontě.

Morálka obyvatel klesla po oznámení, že válku nelze vyhrát, a ustavení parlamentní vlády natolik prudce, že když Wilson 23. října odpověděl na německou žádost o příměří požadavkem prakticky bezpodmínečné kapitulace a Ludendorff se rozhodl tento požadavek nepřijmout a bojovat dál, byl nucen 26. října rezignovat. Události pak nabraly rychlý spád, k čemuž nemalou měrou přispěl i vývoj na ostatních frontách.

V Palestině byla situace prakticky neměnná od počátku roku. Britové ovládali Jeruzalém a Jaffu, která se stala jejich dočasným hlavím centrem. Frontová linie se od Středozemního moře na sever od Jaffy táhla na východ a jihovýchod přes Judejské pohoří k řece Jordán, podél níž pokračovala na jih. Britský velitel v této oblasti, generál Allenby, naplánoval proti už značně vysíleným a demoralizovaným Turkům obchvatnou operaci, kterou zabezpečil mimořádně zdařilým utajením. Jeho základním prvkem opět byla absolutní vzdušná nadvláda (letecké operace se postupně blížily hlavnímu tureckému letišti v oblasti, až dosáhly stavu, kdy Britové zcela ovládli oblohu přímo nad ním a nepřátelské stroje vůbec nenechali vzlétnout), předzvěst to příštího vývoje vojenské strategie. Na linie na prvém křídle (ve vnitrozemí) se den co den přisouvaly britské jednotky, aby byly v noci tajně přepraveny zpět do vnitrozemí a následujícího dne mohly svůj výstup zopakovat. Bylo budováno falešné velitelství v Jeruzalémě, telegrafické spojení, stavěny tábory zaplněné maketami koní… A mezitím Britové soustředili na opačném konci fronty, na pobřeží, početní převahu 5:1. 16. a 17. září se na scéně objevil další velký Allenbyho trumf – Arabové vedení legendárním plukovníkem T.E. Lawrencem, kteří už více než rok svým povstáním v tureckém týlu působili nepříteli značné potíže. Nyní přerušili veškeré důležité komunikace Turků v oblasti a zmizeli v poušti. To přimělo německého velitele tureckých sil Limana von Sanderse vyslat proti nim své nepočetné zálohy. Britové mohutnými leteckými údery přerušili většinu důležitých telegrafických spojení nepřítele a 18. září na pravém křídle rychle o něco postoupili, čímž pozornost Turků definitivně upoutali právě zde, a 19. září začal útok na severu patnáctiminutovou přípravnou dělostřeleckou palbou, za níž se okamžitě vyrojila pěchota a rychle dobyla turecké pozice. Vzniklou mezerou projelo jezdectvo, které se tak dostalo nepříteli do týla (dokonce napadlo město Nazaret, sídlo německo-tureckého vrchního velení, kde neměli o aktuálním vývoji díky zničeným komunikacím ani ponětí).

Turecké armády měly jedinou možnost, jak z obklíčení uniknout – překročit řeku Jordán východním směrem. 21. září ustupující kolony objevilo britské letectvo a po několikahodinovém intenzívním bombardování je rozprášilo. Komu se podařilo uniknout, směřoval do Damašku. A zde se setkaly britské oddíly se svými arabskými spolubojovníky, 1. října bylo město obsazeno a zbytek Turků (asi 20 000) zajat. Část britského jezdectva byla společně s Araby a obrněnými vozidly vyslána dále na sever k městu Aleppo, kam dorazila 23. října. 25. října jej Arabové z vlastní iniciativy dobyli a 31. října Turecko, ohrožované navíc ještě hrozbou britského postupu z Makedonie a Řecka přímo na Istanbul, kapitulovalo. Během svého posledního palestinského tažení v této válce Britové postoupili o 560 km a zajali 75 000 nepřátelských vojáků. Přitom ztratili pouze 5 000 vlastních vojáků. Toto tažení bylo rozhodnuto prakticky bez boje, především díky vysoké pohyblivosti (jízda) a moderním prostředkům – letectvu a válečným vozidlům.

Další těžká rána pro Německo přišla z Itálie. Poté co byla minulého roku úspěšně zastavena velká německo-rakouská ofenzívu u Caporetta, na frontě došlo ještě k jedné významnější akci – 10. června, jako podpora německému tlaku na západní frontě, zaútočily rakouské jednotky u pobřeží na řece Piavě. Po překročení řeky byly však jejich demoralizované, nedostatečně vybavené a unavené jednotky zastaveny a 19. června byla nařízen ústup zpět za řeku. Mezitím 15. června začala série útoků podél Piavy dále ve nitrozemí, které byly odraženy ještě rozhodněji – rakousko-uherská armáda při nich během týdne přišla o 40 000 mužů. Avšak ústup jednotek účastnících se prvního útoku zpět za Piavu se změnil v naprostou katastrofu, když byly při překračování řeky zpět na sever napadeny z boku. Ztráty v tomto sektoru dosáhly 150 000 mužů a rakousko-uherská armáda se nacházela v posledním stadiu rozkladu.

Její konec přinesla poslední ofenzíva na italské frontě, která začala 23. října. Na nového italského vrchního velitele Diaze tlačili nejdříve západní spojenci, aby předchozího úspěchu co nejrychleji využil. Diaz si však počkal, až vlivem úspěšného postupu na západní frontě budou Němci nuceni stáhnout své kontingenty z Itálie (a sami žádat Rakousko o pomoc), a když se k volání po vojenské akci připojila i italská vláda, snažící si zabezpečit co největší územní zisky dříve, než dojde k předpokládanému konci války, jeho 57 divizí (z nichž byly 3 britské a 2 francouzské) vyrazilo proti 52 rakouským divizím tvořícím čtyři armády. Podél Piavy bylo ustaveno několik předmostí, ty byly rychle spojeny a 30. října Italové dosáhli svého cíle – Vittorio Veneto, jehož obsazením byly rakousko-uherské síly rozděleny na dvě části. Vojenská porážka Rakousko-Uherska, které už v tom okamžiku de facto neexistovalo, byla naprostá – za cenu ztráty 38 000 mužů získali Italové 300 000 zajatců, postoupili 24 km do hloubky na frontě široké 56 km a zničili rakouské armády jako bojeschopné těleso. Rakousko okamžitě požádalo o příměří, které bylo 2. listopadu dohodnuto, následujícího dne podepsáno a 4. listopadu vstoupilo v platnost.

Neúnosné vnitřní pnutí v monarchii katalyzované koncem války vyústilo v rozpad této obří středoevropské monarchie. Posledním pokusem o jeho záchranu byl Manifest národům císaře Karla, ve kterém sliboval federalizaci říše. Přišel však příliš pozdě (16. října 1918), za samostatné České země už bojovaly tisíce legionářů na všech frontách světové války, existovala prozatímní československá vláda v čele s T.G. Masarykem, a když 28. října rakouská vláda oficiálně oznámila, že je připravena přistoupit na podmínky amerického prezidenta Wilsona a začít vyjednávat o příměří, vyložily si to České země jednoznačně (ve Wilsonových podmínkách se hovořilo o právu národů na sebeurčení) a vyhlásili samostatnost. K novému státu se okamžitě připojili Slováci, kteří se tak zbavili tíživé maďarské nadvlády, a monarchie se rozpadla. 5. listopadu vznikla Ústřední národní rada jako orgán zastupující jihoslovanské rakouské území, 24. listopadu se toto území připojilo k Srbsku (Srbové už 1. listopadu dobyli zpět Bělehrad), 26. listopadu se přidala Černá Hora a 1. prosince 1918 bylo v Bělehradě slavnostně vyhlášeno Království SHS – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, budoucí Jugoslávie. 16. listopadu nový uherský premiér vyhlásil maďarskou republiku a definitivně se tak odloučil od Maďarska. Císař Karel odešel do švýcarského exilu.

Německo se tak ocitlo v naprosto zoufalé situaci, neboť bývalé rakouské území bylo plně k dispozici nepříteli. Odpor byl již zcela beznadějný. 3. listopadu povstali námořníci na základnách v Kielu a Wilhelmshavenu, neboť němečtí velitelé se je (v rozporu se záměrem německé vlády) 30. října pokusili vehnat do sebevražedného vyplutí proti britskému loďstvu (pravděpodobně počítali, že tím znemožní vládě uzavřít mír, a chtěli tak donutit svou zemi k pokračování ve válce). Námořníci tehdy odmítli poslušnost, vůdci vzpoury však byli pozatýkáni a měli být odsouzeni. A právě na protest proti tomu začalo povstání z 3. listopadu, které se jako blesk přehnalo celým Německem, a na jehož konci byla celonárodní revoluce, poněkud neobvykle však zamířená nikoliv proti vládě, ale právě naopak na podporu nové vlády SPD a proti konzervativním a monarchistickým silám v Německu, což byly především vojenské kruhy, které ještě stále měly k dispozici německou armádu; počítaly s tím, že tyto vojáky přímo ze zákopů pošlou potlačit toto „povstání“. Německé vojáky unavené válkou však až na výjimky (základy budoucích freikorpsů) ani nenapadlo jít opět bojovat, navíc proti vlastním lidem, a většina z nich se k revoluci přidala. Německý císař Vilém II. 8. listopadu pod tlakem mas abdikoval, 9. listopadu odjel do Holandska, kde strávil zbytek života v exilu. 11. listopadu v 11 hodin dopoledne konečně vstoupilo v platnost příměří, které ukončilo první světovou válku.

Ztráty jednotlivých států: http://www.valka.cz/clanek_1001.html

Hned po válce se v celé Evropě šíří tzv. Španělská chřipka, která si vyžádala asi 20 milionů mrtvých, téměř dvakrát více než celá první světová válka. Přesto všechny prožité hrůzy lidstvu nestačily, a to se už za dvacet let vrhá do další, ještě strašnější světové války…

Následující události tvoří jakýsi epilog tohoto příběhu, i když do něj vlastně už nepatří. Německá revoluce byla zčásti zadušena vlastní vládou (SPD), kterou se dobrovolně nechala vést, a zčásti přerostla v komunistické povstání. První polovina roku 1919 tak v Německu byla ve znamení téměř regulérní občanské války, ve které významnou úlohu hrály sbory dobrovolníků – zmiňované Freikorps. Výsledkem byl vznik tzv. Výmarské republiky. Dohoda z Versailles určila poválečné uspořádání světa, na které měla dohlížet vzniklá Společnost národů. Vítězné státy Německu nadiktovaly mimořádně tvrdé podmínky včetně vysokých válečných reparací, které hluboce poškodily ekonomiku nově vznikající republiky, ztráty území, která hluboce zasáhla cítění Němců, ztráty válečné flotily, která byla internována v britském Scappa Flow, ztráty všech kolonií, dočasné okupace Porýní Francií, demilitarizace Porýní a nové východní hranice, kde Německo ztratilo rozlehlé území ve prospěch staronového státu – Polska (to vzniklo na bývalém území Rakousko-Uherka, Německa a Ruska). Na přijetí všech těchto podmínek dostala německá vláda v létě 1919 dva týdny, přičemž v případě záporného stanoviska by státy Dohody, jak bylo jasně deklarovány, neváhaly opět sáhnout po zbrani. Toto národní ponížení, hluboká ekonomická krize která rodící se německou republiku zasáhla mimořádně silně, a zmiňované legenda o ráně dýkou do zad se staly východiskem pro vzestup nacionalismu, který nakonec vyústil až v Hitlerův režim a druhou světovou válku.

Další velmoc – Rusko – se zmítala v občanské válce, jejíž výsledkem byl nástup totalitního komunistického režimu, který padl až za téměř 80 let. Na místě Rakousko-Uherska vznikly státy, které okamžitě řešily množství konfliktů – Československo bojovalo s odstředivými tendencemi Němců na jeho území (pokusili se vytvořit několik německých republik) s Polskem o Těšínsko a s Maďarskem o jižní Slovensko, Poslko bojuje s Ruskem, Bělorusko a Ukrajina po krátké se po krátké nezávislosti opět stávají součásti Ruska, nyní v ještě horší podobě – Sovětského svazu, v Jugoslávii sílí národnostní pnutí, které vytrysklo částečně během druhé světové války za německé okupace a částečně až v 90. letech 20. století občanskou válkou. Maďarsko se potýká nejdříve s levicovým, posléze s pravicovým extremistickým režimem. Střední východ byl rozdělen mezi Francii a Anglii, v Palestině se vzmáhá sionistické hnutí a konflikty mezi Palestinci a židy. Itálie, ač na straně vítězných mocností, se propadá do ekonomické i společenské krize a výsledkem je fašistický Mussoliniho režim. Francie i Británie řeší vnitřní sociální rozpory, postavení žen… USA se stávají velkým hráčem na světové politické scéně, ale paradoxně se uchylují do izolace. Roku 1929 přichází světová hospodářská krize, která veškeré problémy jen zvýrazní, a svět spěje k další světové válce…

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔27.09.2004 📕19.421

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře