MiG-21 / Ve znamení Delty / 1. část

Autor: Radim Špalek / Bery 🕔︎︎ 👁︎ 118.199

Historie služby prvního dvoumachového letounu řady Mig

v československém a českém letectvu

V roce 1962 byly k Výcvikovému středisku letectva v Mladé dodány Migy-21F, které se staly v československém letectvu prvními letouny, jenž byly schopné překročit dvojnásobně rychlost zvuku. „Jednadvacítky“ postupně na přelomu 60./70. tých let zcela vytlačily typy Mig-15, 17 a 19 od stíhacích pluků a objevily se také ve výzbroji jednotek stíhacích-bombardovacích a průzkumných. Po celá 70. léta byly Migy-21 spolu s letouny Su-7 páteří leteckých sil naší armády. Navíc „jednadvacítky“ si svou dominantní roli, v ohledu počtu zavedených a provozovaných strojů, udržely jak v 80. letech po nákupu Migů-23 (1977-83), tak i v letech 90. tých s příchodem Migů-29 (1989-90). V českém letectvu se stroje Mig-21 staly od roku 1999, po vyřazení Migů-23 v roce 1998, opět nejvýkonnějšími, ale také jedinými stíhacími nadzvukovými letouny. Posledních 6 „jednadvacítek“ odlétlo z 21. zTL v Čáslavi na uložení do Přerova a Kbel dne 12. 7. 2005. Tím se u nás definitivně završila po 43 letech služba všech verzí Migů-21. „Jednadvacítky“ jsou s největší pravděpodobností posledními letouny z konstrukční kanceláře Mikojana-Gurjeviče (a jejich dnešního nástupce v Rusku), které dlouhá léta patřily neodmyslitelně k výzbroji našeho vojenského letectva.

I. Vznik

Vznik "jednadvacítky" spadá do druhé poloviny 50. tých let, kdy v konstrukční kanceláři Mikojana a Gurjeviče začali pracovat dle zadaného požadavku armády na záchytné stíhačce pro potřeby PVOS, která by dosahovala rychlosti 2 M a měla dostup okolo 18 000 m. Aby bylo možné dosáhnout těchto výkonů, bylo nutné zvolit oproti předchozím typům zcela novou koncepci stroje. Vznikl tak letoun, který měl elegantní vřetenovitý trup s charakteristickými křídly ve tvaru delty a plovoucími VOP. Tento prototyp označovaný jako E-6T byl výsledkem práce na třech předcházejících experimentálních strojích označených E-6/1 až E-6/3. Motor R-11F-300, kterým byl E-6T vybaven dával tah 38,02 kN, při forsáži pak až 56,25 kN. Vojenské letectvo VVS-SA zavedlo E-6T do výroby jako Mig-21F a první stroje dostalo již v roce 1958. V roce 1960 začaly jednotlivé IAP (stíhací letecké pluky) dostávat zdokonalenou variantu Mig-21F-13, která byla schopná nosit infračervené PLŘS R-3S (sověti značili raketu K-13 a od ní bylo odvozeno i označení Mig-21F-13). Další změnou bylo zmenšení výzbroje z dvojice 30 mm kanónů NR-30 na jediný nesený na pravé straně trupu. Upravena byla i velikost SOP. Tato verze byla do ČSSR poskytnuta k licenční výrobě, která u nás byla realizována v Aeru Vodochody.

Reklama

Vývoj se dále zaměřil na "přepadovou" verzi Migu-21, která by byla vybavena palubním radiolokátorem. Původní Migy-21P, které nesly poprvé RL, nesplnily svou roli a bylo jasné, že je třeba letoun pro tuto činnost více upravit. V roce 1960 vznikl prototyp E-7, který po zkouškách přijalo vojenské letectvo jako Mig-21PF. Nejmarkantnější změnou byla překonstruovaná příď se zvětšeným nasávacím otvorem, v jehož kuželu byl nesen radiolokátor RP-21 Safír. V rozšíření hřbetu trupu za kabinou, byla instalována další nádrž na palivo, takže se podařilo mírně zvýšit i dolet. Mimo již uváděných PL raket R-3S, přibyly do výzbroje i radiolokačně naváděné RS-2US. Naproti tomu byla v rámci tehdejších mylných předpokladů o vedení vzdušného boje zcela odstraněna kanónová výzbroj.

Evoluce v řadě "jednadvacítek" se poté pokračovala dále a v konstrukční kanceláři Mikojana a Gurjeviče vznikly postupně ještě v 60. a 70. tých letech další varianty tzv. "druhé generace." Mig-21PFM vycházel z verze "PF" a na první pohled se od ní odlišoval zejména poprvé použitou "širokou" SOP známou až z pozdějších verzí (např. "MF"). Dalším rozlišovacím znakem byla do pravé strany odklápěná dvoudílná kabina, která u pozdějších verzí nahradila původní jednodílnou, jenž se odklápěla směrem dopředu.

Stroje "třetí generace" započaly koncem 60. tých let průzkumnou verzí "R" a pokračovaly typem Mig-21S, který vznikl pouze v nevelké sérii právě zpětnou úpravou z průzkumné verze "R" na stíhací stroj. Modernizované Mig-21SM a Mig-21SMT byly první verze stíhacích "jednadvacítek" vybavené čtyřmi závěsníky pod křídly. "SMT" se vyznačovala největším a nejobjemnějším hřbetem, kde se skrývaly další palivové nádrže. Zvýšený dolet však byl kompenzován zhoršením letových vlastností, takže letoun se používal pouze v SSSR a ani tam nebyl příliš rozšířen. Vzhledem k výše uvedenému doplňme, že žádná ze "stíhacích" verzí S, SM či SMT nebyla v čs. letectvu nikdy provozována.

Migy-21MA a MF již u čs. letectva sloužily a ve verzi "MF" dosluhují ještě dnes. U verzí MA, MF a SMT byla opět navrácena střelecká výzbroj v podobě dvouhlavňového 23 mm kanónu GŠ-23. Verze "MF" také dostala do základní výbavy na horní část překrytu kabiny periskop, kterým mohl pilot částečně sledovat prostor za letounem.

Nejmodernější a nejvýkonnější stíhací verzí, zaváděnou do výzbroje letectev varšavského paktu, byly letouny Mig-21bis, které však čs. letectvo vzhledem k naplnění stavů verzí "MF" nikdy neobjednalo. Mig-21R byla průzkumná varianta schopná nést na podtrupovém závěsníku kontejnery pro radiotechnický průzkum a snímkování, dala se však bez větších úprav použít také jaké přepadová stíhačka, neboť letoun byl vybaven RL RP-21 Safír. Cvičné varianty, tzv. "spárky," vycházely z Migu-21U, přes zdokonalenou US až k UM. Všechna "úeska" již přitom měla "širokou" SOP na místo předchozí "úzké" u prvních výrobních sérií "U" vycházejících z původního Migu-21F-13 (pozdější série Mig-21U již měly také "širokou" SOP, viz. dále).

Reklama

Na začátku 90. tých let bylo provedeno několik studií zaměřených na modernizaci dosud létajících Migů-21, zejména ve verzi "bis." Jedním z počinů byl prototyp vzniklý v roce 1993 Rusku přímo u MAPO-Mig, označovaný jako Mig-21-93. Stroj nápadný novým jednodílným překrytem kabiny dostal nový motor TJR-25-300 (upravený RD-33) o max. tahu 69,65 kN, zcela nový RL Kopjo s max. dosahem 57 km a částečnou schopností sledovat cíle i proti zemi. Po uvedených úpravách mohl nosit např. nejmodernější PLŘS R-27, R-60M a R-73, ale také R-77 známé z výzbroje strojů Su-27 a Mig-29. Z protizemní munice pak laserově řízené bomby KAB-500 a řízené rakety Ch-25ML.V roce 1996 podepsala Indie kontrakt na modernizaci 125 ks svých Migů-21bis právě na tento standard.

Jinou cestou se vydali v Rumunsku, kde v druhé polovině 90. tých let vznikl společný program modernizace provozovaných strojů Mig-21bis s Izraelem. "Jednadvacítky" označované jako Mig-21bis LANCER dostaly hlavně nový RL Elta EC/M a vystřelovací sedačku západní provenience Martin-Baker. Díky změně bloků avioniky se podařilo vyšetřit místo pro zvětšení palivových nádrží, takže zároveň mírně vzrostl i dolet. Stroje jsou navíc schopny nosit PLŘS Python a některé další druhy protizemních řízených raket izraelské výroby. Rumunské vojenské letectvo by chtělo takto modernizovat celkem 110 svých strojů.

O modernizaci "jednadvacítek" verze "MF" se v polovině 90. tých let uvažovalo i u nás, ale nakonec bylo vzhledem k stáří strojů vše smeteno ze stolu a aktuálním se tento problém stal znovu až v roce 1999, kdy bylo 10 strojů upraveno zástavbou nové avioniky na verzi "MFN" určenou pro službu v PVOS po vstupu do NATO.

II. Jednotlivé verze ve službě u československého a českého letectva

Mig-21F-13

Jak již bylo uvedeno výše, první stroje Mig-21F-13 obdrželo čs. letectvo v roce 1962. Tyto "jednadvacítky" tehdy převzalo do stavu Výcvikové středisko letectva v Mladé, které mělo zabezpečit přeškolení prvních pilotů na tyto nové Migy. Oficiálního předvedení na veřejnosti se letouny dočkaly dne 9. 5. 1963, kdy během tradiční přehlídky na den vítězství přelétly nad Letenskou plání 3 stroje z tzv. "rozsypové" série č. 9902, 9903 a 9904 se zavěšenými PL raketami R-3S. Tyto letouny pocházely přímo z výroby v SSSR a byly k nám dodány koncem roku 1961 spolu s dalším strojem č. 0904 s původní "úzkou" SOP, který měl být vzorovým kusem pro připravovanou výrobu v Aeru Vodochody. Je zajímavé, že zpočátku byly "jednadvacítky" vedeny pod označením Z-159F, ale od tohoto "krytí" bylo nakonec upuštěno zřejmě ještě do konce roku 1962.


Mig-21F-13 č. 1111, jeden z posledních vyrobených strojů pro československé letectvo, je dnes exponátem v LM Vyškov. Na snímku je dobře vidět umístění 30 mm kanónu NR-30 na spodní části trupu. Pod trupem je "bak" na 490 l a na křídelních závěsnících fotoprůzkumné kontejnery čs. výroby zvlášť zkonstruované pro typ Mig-21F.

Skutečná výroba u nás začala v roce 1963 a v 11 sériích do roku 1972 vzniklo celkem 194 Migů-21F-13. Z tohoto počtu bylo v roce 1969 přímo exportováno do Egypta 15 ks 8. série a 11 ks 9. série. Zajímavostí u těchto 26 strojů bylo, že již ve Vodochodech dostaly dle přání nového uživatele typickou pouštní kamufláž. Další vývoz proběhl v roce 1973, kdy bylo do Sýrie prodáno 12 Migů jako náhrada ztrát způsobených Syrskému letectvu během říjnové války s Izraelem. Tyto letouny již nepocházely přímo z výroby, ale byly staženy ze služby u stíhacích pluků našeho letectva.

"Efka" se stala u slp poslední zaváděnou verzí stíhacího letounu, který neměl palubní RL a byl proto odkázán pouze pro úkoly bojového použití za NPPD, maximálně NPPN. Proto se také tato verze nikdy nestala kompletní výzbrojí byť jediného stíhacího pluku a vždy ji doplňovaly letouny RL vybavené (PF, PFM, MF). V 80. tých letech přecházely postupně Migy-21F u bojových jednotek do role letounů pro pokračující bojový výcvik a v druhé polovině 80. tých let začínaly být postupně vyřazovány. Poslední stroje dolétaly u čs. letectva v roce 1991 právě u 1. lšp v Přerově. Po dobu své služby se "efka" objevila u všech tehdejších stíhacích jednotek i mnohých dalších: 1., 4., 5., 8., 9. a 11. slp, 47. pzlp, 1. lšp a VSL. Celkem čs. letectvo provozovalo 165 strojů Mig-21F.

Mig-21F byl poháněn motorem R-11F-300 o max. tahu 56,25 kN při zapnuté forsáži. Při přistání byl k zkrácení dojezdu používán brzdící padák, jehož schránka se nacházela na spodní části zádě. Hlavňovou výzbroj tvořil 30 mm kanón NR-30 se zásobou 60ti nábojů umístěný na pravé spodní straně trupu mírně za kabinou. Hlavní výzbroj tvořily PLŘS s IČ navedením R-3S (sovětské označení K-13), které bylo možno nést dvě pod křídelními závěsníky. Mimo "ostrých" raket se používala k výcviku i cvičná verze tzv. "registr," kterou piloti imitovali zachycení cíle až do odpalu. Ten samozřejmě neproběhl, protože střela byla zbavena bojové hlavice (zůstal IČ senzor) a pohonného motoru. Na trupový centrální pylon se většinou navěšovala přídavná nádrž o 490 l pro zvýšení doletu. Mimo uvedené výzbroje bylo možno nést raketnice UB-16 pro neřízené rakety S-5 ráže 57 mm, případně velkorážové 240 mm neřízené S-24, nebo bomby FAB a OFAB o váze 100, 250 a teoreticky i 500 kg.

Pilot seděl v kabině na vystřelovacím sedadle SK-1, které bylo účinné od výšky letu 110 m a to až do rychlosti 1 100 km/h. Překryt kabiny se odklápěl celý směrem dopředu. Pancéřové sklo o tloušťce 62 mm nebylo součástí překrytu a zůstalo upevněno v samostatném rámu nad přístrojovou deskou. Mezi základními přístroji byl rychloměr KUSI-2500K, machmetr M-2,5K, umělý horizont AGD-1, kurzový systém KSI, radiokompas ARK-10, radiovýškoměr RV-3, radiovýškoměr s rozsahem 0-600 m RV-UM a přijímač pozemních radiomajáků MRP-56P. Letoun byl na obrazovkách pozemních RL identifikovatelný díky IFF typu SRO-2 Chrom. K zaměření zbraní bylo použito optického zaměřovače typu ASP-5ND, který pracoval společně s radiodálkoměrem SRD-5M.

Specialitou čs. letectva bylo používaní fotografických kontejnerů, které se zavěšovaly pod křídelní závěsníky. Každý kontejner nesl čtyři kamery AFA-39 a s oběma bylo možno při průletu v cílové oblasti zachytit najednou celý prostor okolo letounu. Vybrané stroje byly pro nesení těchto fotokontejnerů upraveny již při sériové výrobě v Aeru Vodochody (např. série 06) a v dokumentaci byly označeny jako Mig-21FR. Protože však letouny sloužily u slp a byly používány především k stíhacím úkolům, nebylo toto označení oficiálně používáno.

Mig-21PF

Reklama

Mig-21PF č. 1212 byl dodán ze SSSR v dubnu 1965 k 1. slp do Českých Budějovic. Postupně se dostal k 8. slp do Mošnova, 9. slp do Bechyně, aby v roce 1989 dolétal opět u 8. slp, tentokrát již ale v Brně. Pod trupem přídavná nádrž na 490 l paliva a na křídlech cvičný "registr" PL rakety R-3S. Povšimněte si také stažené záclonky v kabině, která pilotům sloužila k nácvikům letu bez vidu.

Prvním plnohodnotným "přepadovčikem" vybaveným palubním RL, jak jsme si řekli v úvodu, byla právě verze "PF." Naše letectvo dostalo tyto stroje v roce 1964 a letouny spolu s Migy-21PFM začaly v OH PVOS u slp nahrazovat postupně dosud používané stroje Mig-19P a PM. Ze SSSR bylo v letech 1964-65 dodáno 39 letadel, které se během své služby objevily u 1. slp v Českých Budějovicích, 8. slp v Mošnově a Brně, 9. slp v Bechyni a 11. slp v Žatci. Jako první dostala "péefka" v srpnu 1964 3. letka 11. slp ze Žatce a 1. letka 1. slp v Českých Budějovicích. Naopak poslední jednotky, které od podzimu 1989 vyřazovaly Migy-21PF z provozu, byly 8. slp v Brně a 9. slp v Bechyni.

Z technického hlediska, hlavně co se týče vybavení pilotní kabiny a zástavby speciálních zařízení, vycházela "péefka" stále z Migu-21F. Díky použití palubního RL RP-21 Safír byla překonstruována příď, kde se zvětšil vstupní otvor z 630 na 870 mm. Zkrácená pitotstatická trubice zmizela ze spodu přídě a přestěhovala se přímo doprostřed horní části vstupního prstence. Díky zvýšení hmotnosti bylo třeba použít nová kola o rozměru 800 mm, místo původních 600 mm, které byly použity u verze "F." Díky většímu rozměru bylo třeba upravit i šachty podvozku a nad centroplánem stroje se proto objevily větší "boule." Letoun byl také oproti Migu-21F poháněn mírně vylepšeným motorem R-11F2-300 o max. tahu 60 kN při zapnutí přídavného spalování.

Zcela odstraněna byla hlavňová výzbroj a pilot se tak musel spoléhat pouze na PLŘS. Ty bylo možno podvěsit v počtu 2 ks a to buď "klasické" R-3S s IČ navedením na adaptéry APU-13, nebo RS-2US s poloaktivním RL navedením pomocí APU-7. Výzbroj vycházela z ohledu na určení letounu pro službu v PVOS, kde se předpokládaly pouze útoky typu "přepad" na daný cíl. V případě manévrového boje však letounu hlavňová výzbroj citelně chyběla, jak se později ukázalo během střetů na blízkém východě nebo ve Vietnamu. Naši piloti díky tomuto faktu dali "péefkám" přiléhavou přezdívku "holubice míru." Mimo protiletecké výzbroje bylo možno opět podvěsit bloky neřízených raket UB-16, 240 mm neřízené protizemní rakety S-24 (zavěšovaly se také pomocí APU-7 jako PLŘS RS-2US) nebo bomby až do 500 kg.

Z hlediska letových vlastností byla slabinou této verze dost vysoká přistávací rychlost, která činila 340 km/h a byla nejvyšší u všech verzí "jednadvacítek."

Mig-21PFM

Mig-21PFM č. 8001 je zajímavý tím, že v čs. letectvu sloužily pouze dva stroje "80. série." A to taktická č. 8001 a 8002. Toto "péefemko" v srpnu 1968 po přeletu ze SSSR převzal 9. slp v Bechyni. V roce 1973 se dostalo k 1. slp do Českých Budějovic a zřejmě na přelomu 70./80. tých let pokračovalo ve službě u 8. slp v Mošnově. Stroj dolétal v březnu 1991 u 11. slp v Žatci, kdy byl jako nadbytečný umístěn ve Vodochodech (viz označení žlutým pruhem na trupu před SOP). Na snímku má "bak" o obsahu 490 l a dvojici raketnic UB-16-57U novějšího provedení.

"Péefemka" byla vylepšenou verzí původního Migu-21PF. Na první pohled se odlišovala zejména poprvé nově použitou "širokou" SOP známou z pozdějších verzí Migů tzv. "třetí generace."

Problém s vysokou přistávací rychlostí přesahující 300 km/h byl právě na pozdějších sériích "péefemek" vyřešen zabudováním zařízení SPS (sduv pograničnogo sloja), které zajišťovalo při přistání ofukování vztlakových klapek vysunutých na maximální výchylku. Tím se zvýšila jejich účinnost a podařilo se snížit přistávací rychlost na hodnotu cca. 300 km/h. Proud vzduchu k náběžné hraně klapek byl přiváděn z kompresoru motoru. Proto nesměl pilot při přistání stáhnout ještě ve vzduchu POM (páku ovládání motoru) na volnoběh, neboť v takovém případě většinou následoval neřízený pád stroje na zem ještě před VPD (POM byl proto jištěn zarážkou).

Zařízení SPS bylo standardně použito na dalších "jednadvacítkách" navazujících na typ Mig-21PFM ve vývojové řadě.

Další nezanedbatelnou změnou oproti "péefce" bylo přemístění padáku ze spodní části zádě do vřetenovitého tělesa, které bylo integrováno do SOP nad horní částí výtokové trysky motoru. Výhodou tohoto uložení bylo zejména to, že v případě nutné potřeby mohl pilot vypustit padák již ve vzduchu a zkrátil tak dojezd stroje. V praxi se však tento způsob příliš nevyužíval, protože při něm samozřejmě hrozilo reálné nebezpečí utržení padáku.

Raketová výzbroj zůstala stejná jako u předcházející verze Mig-21PF, tedy radiolokační PLŘS RS-2US a infračervené R-3S ve spojení s adaptéry APU-7 v prvním případě a APU-13 ve druhém. Pouze stroje z posledních dodávaných sérií (určitě 79. a 80., pravděpodobně také 72.) mohly místo podtrupové přídavné nádrže nést pouzdro GP-9 s dvouhlavňovým 23 mm kanónem GŠ-23, který byl tehdy ve výzbroji naší armády úplnou novinkou. Nevýhodou při použití kontejneru však byl snížený akční rádius díky menšímu množství PHM.

Mig-21PFM převzal po svém předchůdci, verzi "PF" většinu systémů a palubního vybavení. U prvních sérií se objevila ještě vystřelovací sedačka SK-1, ale brzy se přešlo na modernější KM-1. Pozdější výrobní série charakterizoval mimo to i nový překryt kabiny, který se nyní skládal z pevného čelního štítku a doprava odklopné části. Všechny stroje dodané do Československa v letech 1966-68 byly již vybaveny tímto novým typem kabiny. Pohonnou jednotkou byl mírně vylepšený motor R-11F2S-300 o maximálním tahu 60,60 kN.

Pro zkrácení startu bylo možno použít pomocné startovací rakety SPRD-99, které se zavěšovaly na spodní část trupu v úrovni odtokové hrany křídel, kde byly již z výroby instalovány patřičné úchyty. V čs. letectvu se však používaly pouze výjimečně.

V listopadu 1966 dostala první "PFM" 3. letka 1. slp v Českých Budějovicích, který tak po nějaký čas provozoval všechny tři tehdy používané verze "jednadvacítek" (F, PF i PFM). V červnu 1968 se dočkala této verze i další jednotka PVOS umístěná u "horké" západní hranice a to jmenovitě 1. letka 11. slp, jež byla ještě téhož roku přeznačena v rámci pluku na 3. letku. U našeho letectva se tak Migy-21PFM objevily během jejich služby u 1. slp v Českých Budějovicích, 8. slp v Mošnově a Brně, 9. slp v Bechyni a 11. slp v Žatci. Celkem bylo ze SSSR dodáno 50 ks a poslední z nich dolétaly v roce 1991, kdy byly definitivně vyřazeny z provozu u 11. slp v Žatci a 8. slp v Brně.

Mig-21R

Průzkumná varianta vznikla v roce 1967 z původní stíhací verze "PFM" a dostala označení Mig-21R. Největší úpravou bylo rozšíření hřbetu až k SOP, v kterém byly instalovány další, tolik potřebné, palivové nádrže. Zesílená křídla umožnila nést na každé straně dva závěsníky, přičemž na vnější bylo možné zavěsit typické "doutníky," 490 l přídavné palivové nádrže.

Na vnitřních závěsnících potom bylo možno nést různou výzbroj v podobě nám již známých raketových bloků UB-16 pro neřízené rakety 57 mm, bomby nebo také IČ naváděné PLŘS R-3S. Letounu i přes průzkumné určení byla ponechána možnost použití v roli záchytného stíhače, protože instalace radaru RP-21M zůstala plně zachována.

Pod trup bylo možno zavěsit podvěsy nejdůležitější a to aerodynamicky tvarované speciální kontejnery. Celkově bylo možno použít 4 varianty. "D" pro denní snímkování, "R" pro radiotechnický průzkum, "ED" pro REB a "N" pro noční snímkování. Československé a poté i české letectvo používalo po celou dobu služby těchto strojů pouze varianty "D" a "R." Kontejner "D" byl vybaven 6 fotokamerami AFA-39, 1 AŠČAFA-5M a magnetofonem MS-61 (pilot na něj mohl zaznamenávat své poznatky přímo za letu). "R" neslo primárně radarové pátrače SRS-6 a SRS-7M, které byly schopné lokalizovat radiolokátory pracující v pásmu 2,9 až 200 cm. Dále byl součástí podvěsu opět magnetofon MS-61 a jedna fotokamera AFA-39. Mimo fotografického a radiotechnického vybavení bylo v příslušných kontejnerech použit výstražný radiolokační přijímač SPO-3R, který snímal signály v okruhu 360 stupňů a varoval pilota před ozářením od nepřátelských radiolokátorů. S tímto zařízením spolupracovala dvojice výmetnic ASO-21, z nichž každá byla schopná odpálit po 32 ks dipólových odražečů pro rušení signálu RL.

Mig-21R č. 2101 byl ze SSSR dodán k 47. pzlp do Pardubic v prosinci 1971 mezi posledními průzkumnými "jednadvacítkami." Sloužil pak u 47. pzlp až do jeho zrušení v květnu 1993 na letišti v Hradci Králové. Na rok se ještě přesunul k 28. sbolp do Čáslavi, ale byla to již jen labutí píseň "erek" v českém letectvu. V květnu 1994 byl letoun přelétnut na uložení do Líní a tím skončil svůj letecký život. Na snímku je sice v celostříbrném nátěru, ale v 80. tých letech nosil pokusnou zeleno-černou kamufláž (druhým podobně, ale nikoli stejně zbarveným strojem, byl v té době letoun č. 1922, který si tento nátěr ponechal až do roku 1992, kdy byl přelétnut na Slovensko v rámci dělení ČSFR). Na snímku má "erka" dva "baky" po 490 l, "registry" PL raket R-3S a pod trupem fotoprůzkumný kontejner typu "D." Kontejner "R" pro radiotechnický průzkum leží na okraji snímku před letounem.

Samotné vysílací antény přístroje SPO-3R nesl Mig v malých vřetenovitých pouzdrech na koncích křídel. Ovládací skříňky se lišily dle použitého druhu kontejneru a byly umístěny v horní části předního pevného štítku kabiny nad zaměřovačem, což prakticky "zneprůhlednilo" již tak velmi omezený výhled směrem kupředu. Během služby strojů u čs. letectva se přeci jen objevil ještě jeden druh kontejneru. Původní typ "D" byl upraven u nás potřebnými přístroji k tomu, aby mohl sloužit ke kalibraci pozemních RL naší armády.

Na levé straně přídě "erky" se poprvé objevil snímač nebezpečného úhlu náběhu, který poté převzaly i další verze 3. generace "jednadvacítek." Pitotova trubice byla umístěna asymetricky na pravé horní straně přídě a ještě stále nenesla na svém konci "křidélka" DUAS. První dva stroje č. 1501 a 1502 byly dodány ještě s dosud standardním barospirografem, který zaznamenával pouze rychlost a výšku letu a sloužil hlavně při vyšetřování nehod. U dalších strojů byl nahrazen klasickou "černou skříňkou" SARPP-12, která mimo výše uvedených parametrů zaznamenávala i další jednorázové povely a údaje vzniklé během letu na svitek filmu.

Radiostanice typu RSIU-5 měla anténu na vrcholu SOP pod nevodivým dielektrickým krytem, který byl natírán typickou zelenou barvou, stejně jako příslušné el. části kontejnerů "R" a "D." Dalším vybavením byl automatický odpovídač vlastní-cizí SOD-57M, SRZO-2 a také dvoukanálový autopilot AP-155. Všechny stroje byly původně dodány bez periskopů na krytech kabiny. Během revizí a oprav v LO Kbely však byl některé letouny tímto periskopem dodatečně vybaveny.

V letech 1969-72 dostalo naše letectvo celkem 25 ks Migů-21R, které po celou dobu sloužily pouze u dvou útvarů. Nejprve u 47. pzlp v Pardubicích a Hradci Králové a to až do roku 1993. Po jeho zrušení pak cca. 1 rok pokračovaly ve službě u 28. sbolp v Čáslavi, ale to už byla pouze "labutí píseň" této průzkumné verze. Ještě předtím bylo koncem roku 1992 předáno v rámci dělení ČSFR na Slovensko 8 strojů č. 1502, 1702, 1703, 1918, 1920, 1922, 1923 a 1924. Poslední let vykonal v ČR letoun č. 2149, který v lednu 1995 přelétl z Čáslavi od LZO do Líní na uložení.

Mig-21MA

Mig-21MA č. 1114 je zachycen v letech 1989/90 na stojánce letiště Plzeň-Líně během služby u 5. slp. Podvěsen je "baky" v "přeletové" konfiguraci. Tedy pod křídly nádrže po 490 l a pod trupem jedna o 800 l (personálem zvaná jako "moby dick"). Na vnitřních závěsnících jsou adaptéry APU-13MT pro PLŘS R-13. Toto "emáčko" bylo dodáno ze SSSR 17. 7. 1969 k 4. slp do Pardubic, kde sloužilo až do zrušení pluku v červnu 1989. Tehdy se přesunulo k 5. slp do Líní. Před zrušením 5. slp tento Mig v březnu 1991 přelétl k 1. lšp do Přerova. V březnu 1992 je pak přemístěn opět k "bojovému" útvaru a to 82. sslt do Mošnova. Již koncem roku 1992 je jako většina zbylých "emáček" předán na Slovensko v rámci dělení ČSFR.

V letech 1969-70 bylo postupně k 4. slp do Pardubic dodáno 24 ks stíhacích strojů Mig-21MA. Dodání této malé série vycházející z původní průzkumné varianty Mig-21R, předznamenalo rozsáhlé dodávky následující verze "MF," která se stala nejrozšířenější a také poslední variantou "jednadvacítky" zavedené do výzbroje našeho vojenského letectva. Dva tucty dodaných "emáček" bylo možno zařadit do čtyř výrobních sérií a to 11., 12., 26. a 27.

Na začátek je nutné poznamenat, že označení Mig-21MA, pod kterým se letouny po celou dobu provozovaly, může být poněkud nepřesné. Továrna "Znamja Truda" značila výrobek jako "Izdělije 96A," přičemž v dokumentaci letounů se při dodání objevil název "Mig-21M, variant A." Těžko dnes rozhodovat, ale fakt je ten, že všeobecně se používala a stále se také používá právě složenina Mig-21MA.

Jak již bylo uvedeno, koncepčně typ vycházel z průzkumné varianty Mig-21R. Zůstala křídla s dvojicemi závěsníků, pod trupem se nově objevil 23 mm dvojhlavňový kanón GŠ-23. Konec pitotovy trubice, umístěné opět na pravé horní straně přídě, již nesl charakteristická křidélka DUAS. Naproti tomu od následující verze "MF" odlišovala letouny vizuálně zejména absence periskopu na odklopném překrytu kabiny a také chybějící aerodynamické plůtky u přisávacích dvířek pod kabinou (plůtky bránily nasávání zplodin po výstřelech z kanónu při menších rychlostech a větších úhlech náběhu a předcházely tak riziku nestabilní práce motoru). Při SO (středních opravách), na které byly letouny odesílány po 600 hod. nebo 6 letech provozu, byla většina strojů "MA" periskopy a plůtky dodatečně vybavena. Navíc při této příležitosti došlo většinou i k zástavbě výkonnějšího motoru R-13-300, který používaly "jednadvacítky" verze "MF." Dodatečně se zesilovaly i nosníky závěsníků pod křídly, takže po těchto úpravách celkově stroje Mig-21MA odpovídaly standardu verze "MF" i v ohledu možného zbrojního schématu.

Vybavení letounu zahrnovalo RL RP-21MA Safír. Pilot seděl na vystřelovací sedačce KM-1 a k dispozici měl radiostanici RSIU-5, systém LAZUR ARL-S pro přenos povelů z pozemního naváděcího stanoviště, odpovídač vlastní/cizí SOD-57M, IFF SRZO-2 a výstražný přijímač RL signálů SPO-10. Mimoto byly všechny stroje již od začátku vybaveny záznamovým zařízením SARPP-12 v SOP. Jak již bylo uvedeno výše, všechny stroje byly nejprve poháněny slabšími motory R-11F2S-300 o max. výkonu 60,60 kN a až později dostávaly během revizí silnější R-13-300 o max. tahu 63,66 kN.

Hlavní výzbrojí stroje byly samozřejmě PLŘS, nám už dobře známé z předchozích verzí "jednadvacítek." A to radiolokačně naváděné RS-2US a infračervené R-3S, či v druhé polovině 80. tých let zavedené R-13. Běžnou kombinací, na kterou byly letouny také většinou neustále podvěseny potřebnými adaptéry APU-7 (RS-2US) a APU-13 (R-3S, R-13), byla právě dvojice RS-2US a R-3S. Často používanou součástí výzbroje slp byly také upravené cvičné "registry" raket R-3S pro bojový výcvik. Mimo protiletadlových raket bylo samozřejmě možno na vnějších, tzv. "mokrých" závěsnících použít "baky" pro 490 l PHM. Jednu přídavnou nádrž o 490 l mohl letoun nosit také pod trupem. Pro zvýšení doletu, zejména při přeletech, bylo možno na stejném místě alternativně použít přídavnou nádrž o 800 l. Všechny čtyři závěsné body bylo možno využít k zavěšení bloků neřízených raket 57 mm UB-16, či 240 mm neřízených protizemních střel S-24. Na každém závěsu se také dala umístit rozličná bombová výzbroj mezi 100-250 kg, z které se však u slp prakticky používaly pouze 100 kg bomby FAB-100 a OFAB-100. Na vnitřních závěsnících přitom bylo možno teoreticky nosit po zesílení nosníků křídel až 500 kg bomby.

Zajímavou výzbrojí některých letounů této verze se na přelomu 70./80. tých let stal kontejner SM, který v sobě ukrýval rušící zařízení SPS-141E a výmetnice klamných dipólových a infračervených cílů ASO-21-E7P. Cílem tohoto kontejneru, který byl umisťován pod centrální podtrupový pylon, bylo radarové krytí až čtyřčlenné formace strojů. Tedy celého roje, který by v těsné sestavě mohl proniknout na území protivníka i přes silný ochranný deštník jeho radiolokátorů. Zástavba potřebné elektroinstalace je doložena na strojích č. 1206, 1209, 1210 a 2706.

V československém letectvu sloužily Migy-21MA nejprve u 4. slp a 47. pzlp v Pardubicích. Koncem 80. tých let se dostaly k 5. slp do Líní a 9. slp v Bechyni. Začátkem 90. tých let se část strojů dostala také k 1. lšp do Přerova, kde se na nich cvičili noví piloti. Poslední bojovou "štací" strojů "MA" byla 82. sslt v Mošnově a 9. sbolp v Bechyni. Při rozdělení ČSFR na konci roku 1992 byly takřka všechny zbylé stroje předány na Slovensko nově vznikajícímu letectvu ASR. Jmenovitě to byly letouny č. 1112, 1113, 1114, 1201, 1203, 1206, 1208, 1209, 1210, 2615, 2705, 2706 a 2707. V ČR zůstal pouze jediný letoun č. 2614, který poté postupně sloužil u 28. sbolp a 43. slt v Čáslavi. Byl vyřazen ze služby až někdy v druhé polovině roku 1997.

Mig-21MF

Jak již bylo uvedeno výše, Migy-21MF představovaly nejvyšší vývojovou variantu "jednadvacítek," které byly v československém a později i českém letectvu zavedeny. Modernější "bisy" nebyly pořízeny pravděpodobně hlavně z důvodu naplnění stavů jednotek právě "emefkami" (samozřejmě při připočtení všech provozovaných letounů předchozích verzí) a s přihlédnutím k plánovanému nákupu letounů Mig-23 ve stíhacích (MF, ML) a stíhacích-bombardovacích (BN) verzích na přelomu 70./80. tých let.

Od svého předchůdce v podobě Migu-21MA, zdědila "emefka" značnou část vybavení. A to počínaje radiolokátorem RP-21MA Safír, přes radiostanici RSIU-5, systém LAZUR pro přenos povelů z pozemního naváděcího stanoviště, odpovídač vlastní/cizí SOD-57M, IFF SRZO-2 a výstražný přijímač radiolokátorů SPO-10. Samozřejmostí už bylo záznamové zařízení SARPP-12 v SOP. Novinkou byly naproti tomu zejména silnější motor R-13-300 a v pilotní kabině instalovaná vylepšená varianta vystřelovacího sedadla KM-1M.

Mig-21MF č. 9801 v nové "NATO" kamufláži složené ze tří odstínů šedé barvy zachycený v roce 2003 na letišti Pardubice. Tehdy byl ve stavu 41. slt, která od května do listopadu působila v Pardubicích díky výluce domácí základny v Čáslavi. Toto "emefko" bylo dodáno mezi říjnem až prosincem 1974 k 4. slp do Pardubic v hnědo-zelené kamufláži. Prošlo dále službou u 9. slp v Bechyni, aby od roku 1993 "zakotvilo" v Čáslavi. Nejprve u 28. sbolp, poté od roku 1995 u 42. slt a koncem 90. tých let u 41. slt. Na snímku je Mig podvěsen dvojicí "baků" po 490 l a adaptéry APU-60 pro PLŘS R-60.

Továrny v SSSR letouny vedly jako "Izdělije 96F" (to je zajímavé zejména v ohledu na předchozí verzi Mig-21MA a její přesné označení). Letouny se k nám dodávaly nejdříve ze závodu "Znamja Truda" a poté také z Gorkého. Každý z nich čísloval vyrobené letouny ve vlastní řadě, což způsobilo to, že letouny z Gorkého měli na trupu menší čtyřčíslí než předchozí dodané "jednadvacítky" (může to svádět k domněnce, že jde o starší stroje, ale opak je pravdou).

Z moskevské "Znamja Trudy" bylo v letech 1971-74 dodáno 82 strojů. Nejprve v letech 1971-72 24 strojů v původní barvě materiálu/stříbrné ze sérií 43., 44., 52. a 53. V letech 1973-74 přelétlo do ČSSR 58 strojů v hnědo-zelené kamufláži určených pro útvary "frontového" letectva 10. LA. Tyto letouny pocházely ze sérií 76., 77., 78., 82., 94., 95., 97., 98. a 99. Naposledy bylo dodáno 20 "jednadvacítek" z Gorkého, které přilétly v světle šedivé až šedomodré kamufláži v roce 1975. Pocházely přitom z výrobních sérií 22., 24., 25., 30., 40., 41., 43., 44., 54., 55., 56. Celkem tak bylo v letech 1971-75 dodáno ze SSSR 102 Migů-21MF.

"Šedivky" (vžité pojmenování strojů se světle modrošedou kamufláží) byly zřejmě jakýmsi mezistupněm mezi verzemi "MF" a "bis," protože se od Migů-21MF dodávaných v předchozích letech lišily v několika ohledech. Periskop na krytu kabiny byl jiného tvaru. Upraveno bylo i rozmístění přístrojů v kabině, kde se objevila nová radiostanice R-832M nahrazující RSIU-5. Její výhodou byl větší rozsah frekvencí a tím lepší možnost spojení. Anténa zůstala na osvědčeném místě pod dielektrickým krytem na vrchu SOP, stejně jako u starší RSIU-5. Mírná odlišnost "šedivek," která také nebyla na první pohled vidět, se projevila na změnách ve vnitřní palivové instalaci letounů.

Z vnějšku se Migy-21MF od "emáček" odlišovaly zprvu zejména použitím periskopu na odklopném krytu kabiny a aerodynamickými plůtky u přisávacích dvířek pod kabinou. Když byly později Migy-21MA při revizích upravovány na standard "emefek," zůstaly vnějším rozlišovacím znakem brzdící štíty (u "MF" měly poněkud jiný tvar a o něco větší plochu než u "MA" a předchozích verzí) a mírné odchylky provedení paneláže u kanónu GŠ-23 na spodu trupu.

Výzbroj Migů-21MF byla velmi rozmanitá. Na 4 závěsníky pod křídly bylo možno podvěsit buď nám již známé PLŘS s radiolokačním navedením RS-2US s pomocí adaptéru APU-7. Infračervené R-3S společně s APU-13 nebo od roku 1985 používané IČ R-13 podvěsované pomocí modifikovaného adaptéru APU-13MT. Některé stroje byly v 90. tých letech upraveny pro možnost nesení modernějších IČ PLŘS R-60, které se na závěsníky umisťují pomocí APU-60.
Kombinace protiletadlových raket mohla být různorodá, ale v praxi se do OH používala nejčastěji varianta 2xRS-2US, 2xR-3S (později případně analogová náhrada R-13). Mimo samotnou ostrou výzbroj se používaly cvičné PLŘS, tzv. "registry" při simulovaných přepadech nebo vzdušném boji. U jednotek se vyskytovaly v několika provedeních. Jedna varianta byla pouze tělo samotné rakety s IČ hlavicí v přídi zbavené řídících ploch. V druhém případě byly přední řídící plošky ponechány, ale vyskytly se i "registry" které měly jak přední tak i zadní řídící plochy.

Protizemní výzbroj se skládala z osvědčených raketových bloků UB-16 pro 57 mm neřízené rakety S-5. Dále zahrnovala 240 mm neřízené rakety S-24 zavěšované pomocí adaptérů APU-7. Škála bombové výzbroje byla také široká, v praxi zejména u 6. a 9. sbolp. Používaly se nejvíce bomby FAB a OFAB o váze 100-500 kg, některé v provedení s brzdícím padákem na zádi. Pro zvýšení únosnosti bomb, sloužily skupinové adaptéry MBD-2-67U. Na každý z nich bylo možno navěsit 4 bomby po 100 kg, což při použití 2 ks MBD-2-67U znamenalo poměrně solidní celkový počet 10 ks. Část strojů byla podobně jako některé stroje verze "MA" upravena pro nesení kontejneru SM, který sloužil pro vedení REB. Tento podvěs se používal u sbolp a zavěšoval se na centrální podtrupový závěsník. Přídavné palivové nádrže byly dvojího druhu. Klasické 490 l "doutníky" se mohly zavěsit na vnější křídelní závěsníky nebo případně 1 ks pod trup (rozšířená varianta u hotovostních strojů v 70.-90. tých letech). Pod trupem se mohla použít i 800 l nádrž, někdy zvaná také jako "moby dick," která se navěšovala většinou pouze při přeletech. Pro maximální možný dolet se tak dalo použít kombinace 1xPPN 800 l pod trup a 2xPPN 490 l pod křídla.

Vzlet letounu bylo možno urychlit a tím také zkrátit potřebnou délku rozjezdu po VPD za pomoci startovacích raket na tuhé palivo SPRD-99. Závěsné body na dvojici těchto raket byly ve spodní části trupu přibližně v úrovni odtokové hrany křídel. V čs. letectvu se však používaly pouze výjimečně, většinou ve spojitosti s ukázkou pro příslušníky gen. štábu nebo delegace.

Jako první dostal Migy-21MF v československém letectvu v srpnu 1971 stíhací útvar 10. LA a to 4. slp v Pardubicích. V letech 1972-75 se varianta "MF" dostala do výzbroje 5. slp v Líních, 9. slp v Bechyni a 1. slp v Českých Budějovicích. Žádný z těchto stíhacích útvarů však nebyl zcela přezbrojen a vždy si ponechal alespoň u jedné letky stroje starších verzí, ať již "F," "PF," "PFM," nebo "MA." Jedinou výjimkou byl 6. sbolp v Přerově, který dostal v letech 1973-74 kompletní výzbroj "emefkami" u všech 3 letek. Na začátku 90. tých let při začínají redukci a někdy spíše likvidaci československého a později českého letectva, se Migy-21MF dostaly i k dalším jednotkám.

V roce 1989 přelétly "emefky" k 8. slp v Brně, který převzal stroje od 3. letky 1. slp v Českých Budějovicích. Zrušení 5. slp v první polovině roku 1991 se odrazilo na přesunu jeho "MF" k 11. slp do Žatce, kde byly ve stejný čas vyřazeny poslední letouny verze "PFM." Dočkal se postupně také 1. lšp v Přerově, který přebíral techniku zejména po zrušení 6. sbolp, ke kterému došlo také v roce 1991 na stejné základně. 8. slp byl zrušen v roce 1991 a z jeho personálu byly postaveny dvě samostatné stíhací letky - 81. sslt odlétla na Sliač a stala se základem pro budoucí stíhací složku ASR a 82. sslt putovala s "emefkami" nejprve do Mošnova a později do Přerova, kde ji také čekalo v roce 1993 přeznačení na 4. sslt. Na jeden rok se stroje Mig-21MF od rušeného 11. slp dostaly také k 3. letce 28. sbolp v Čáslavi.

V druhé polovině roku 1994 byly v čs. letectvu postupně vytvořeny specializované letecké základny s podřízenými letkami. Právě v Čáslavi vznikla 4. zSL (základna stíhacího letectva), která ve svém stavu měla všechny zbývající stroje Mig-21MF provozované v letectvu AČR (ex 3. letka 28. sbolp a 4. sslt). Do roku 1999 byly letouny v Čáslavi provozovány u 42. a 43. slt. Po vyřazení posledních strojů Mig-23ML koncem roku 1998 byla 41. slt, dosud provozující právě „třiadvacítky,“ přezbrojena na Migy-21MF a následně doplněna stroji „MFN“ s modernizovanou avionikou, které byly určeny zejména pro službu v OH PVOS v systému NATINADS. 43. slt byla zrušena, protože se již nedostávalo potřebného množství strojů k vybavení všech 3 letek. 42. slt přešla v roce 2001 na podzvukový bitevník L-159A, takže poslední jednotkou provozující u nás „jednadvacítky“ zůstala 41. slt. Ta byla v rámci reorganizace Vzdušných sil AČR na 2. smíšenou leteckou divizi v prosinci 2003 přečíslována na 211. tl (taktickou letku). Vůbec posledním letuschopným strojem verze „MF“ se stal letoun č. 5512, který byl ze služby vyřazen spolu s ostatními Migy-21MFN a UM dne 12. 7. 2005, kdy zbylé „jednadvacítky“ z Čáslavi přelétly na uložení do Přerova a Kbel.

Mig-21MFN

Mig-21MFN č. 4405 je typickým představitelem strojů této české varianty modernizované z původních "emefek." Nejlepším vnějším rozpoznávacím znakem jsou u letounů verze "MFN" nové antény. Na hřbetu trupu před SOP je to anténa záložní radiostanice, na vrchu SOP pak z obou stran antény systému VOR-32. Tato "šedivka" byla k přestavbě na verzi „MFN“ vybrána z uložených strojů v Líních/ČB, kde byla předtím odstavena od podzimu 1993, jako poslední v roce 2000.

Když v roce 1999 vstoupila ČR do NATO, vyvstala potřeba upravit "jednadvacítky" sloužící v OH systému NATINADS zástavbou avioniky tak, aby alespoň částečně odpovídaly standardům NATO a byly kompatibilní se systémy aliance. V letech 1999-00 tak bylo postupně upraveno v LOK Kbely 10 stávajících "emefek" na Migy-21MFN (N jako NATO).

Úprava se týkala strojů těchto taktických čísel: 2205, 2500, 3008, 4003, 4017, 4127, 4175, 4405, 5581 a 5603. Uvažovalo se ještě o dodatečné modernizace Migů-21MF č. 5508 a 5512, ale k tomu již nedošlo.

Nejprve byl upraven roj strojů č. 3008, 4017, 4127 a 5603. Prototypová zástavba proběhla na letounu č. 4127 a byla ukončena záletem 19. 2. 1999, kdy stroj vedla legenda mezi piloty "jednadvacítek" a dlouholetý display pilot na tomto typu - plk. František Hlavnička. Zajímavé je také to, že čtyři stroje č. 4003, 4017, 4405 a 5581 byly k provedení přestavby vybrány z jejich dlouhodobého uložení. "Oživení" se tak dočkaly po více jak 5 letech (tyto "jednadvacítky" byly na podzim 1993 odstaveny z provozu jako přebytečné u LOZ Plzeň-Líně).

Z hlediska výzbroje všechny modernizované letouny samozřejmě odpovídají standardu Mig-21MF, tak jak jsme si jej představili výše. Jednou z nových úprav na strojích "MFN" však přeci jen bylo doplnění výzbroje o PLŘS krátkého dosahu s IČ navedení R-60M (touto úpravou prošly postupně u 41. slt i zbylé Migy-21MF, aby byly schopny sloužit v OH). Mimo samotných PLŘS R-13M a R-60M byly s největší pravděpodobností na letounech Mig-21MFN použity alespoň jednou k ostrým střelbám na PC bloky UB-16 s raketami S-5.

Vzhledově se "emefenky" od původních Migů-21MF příliš neliší. Nejmarkantnější změnou je zástavba nových a sejmutí starých antén na povrchu stroje. Začněme tím, co bylo demontováno. Z pod konců křídel zmizely typické "T" antény radiovýškoměru RV-UM. Z přídě a vrchní části SOP byly odstraněny hřebínkovité antény rozpoznávače IFF typu SRZO-2. Naopak na hřbetu trupu u kořene SOP se objevila anténa záložní radiostanice LUN-35-20, na SOP pak dvojice černých plošek antén navigačního zařízení VOR-32. Nově se na hřbetu trupu a pravé straně přídě objevila výstražná červená světla HELLA.

Největší změnu v draku, díky výše zmíněným úpravám, zaznamenalo tedy samozřejmě radionavigační vybavení. Sejmuty byly: odpovídač IFF SRZO-2, aktivní odpovídač KXP-756, který u většiny strojů již předtím nahradil původně používaný SOD-57, systém LAZUR, radiovýškoměr RV-UM a radiokompas ARK-10.

Naopak nainstalovány byly: aktivní odpovídač IFF - APX-100, navigační zařízení VOR-32, dálkoměr DME-42, radiokompas ARK-15M, radiovýškoměr RV-5M, navigační přístroj GPS a záložní radiostanice LUN-35-20, která doplnila standardní R-832M.

Takto upravené letouny přebírala v letech 1999/00 do svého stavu 41. slt v Čáslavi, kde letouny sloužily zejména v OH systému NATINAEDS (nicméně stále byly ve službě doplňovány stroji „MF“ a nebylo nic neobvyklého, pokud k letu v OH startovaly pouze „staré“ Migy-21MF). Od prosince 2003 se 41. slt přečíslovala na 211. tl a Migy-21MFN zůstaly její hlavní výzbrojí pro 1. pololetí roku 2005 do příchodu prvních JAS-39C/D Gripen ze Švédska, na jejichž převzetí se již vybraná část leteckého i pozemního personálu letky začala připravovat v průběhu druhé poloviny roku 2004.

Prvních 6 strojů JAS-39C přistálo v Čáslavi 18. 4. 2005. K „střídání stráží“ v OH systému NATINAEDS došlo 1. 7. 2005 v 08:15 hod., kdy Gripeny převzaly ochranu vzdušného prostoru ČR. Posledním kvartetem „jednadvacítek“ připravených k rychlému startu byly: č. 4175, 5581 a 5603 (vše verze MFN) a jediná zbylá „emefka“ č. 5512. Zbývá ještě dodat, že poslední směnu v OH s Migy-21 držela dvojice pilotů mjr. Luboš Bechyně a npor. Michal Daněk.

Poslední a definitivní sbohem dala Čáslavi šestice Migů-21 dne 12. 7. 2005. V tento den odstartoval naposledy Mig-21MFN č. 4405 s určením pro muzeum v Kbelích, kde také přistál. Zbylou pětici strojů: Mig-21MF č. 5512, „spárku“ Mig-21UM č. 9341 a Migy-21MFN č. 4175, 5581 a 5603 čekal závěrečný skupinový let s dvojicí hotovostních JAS-39C na krajích sestavy po ČR, který byl zakončen přistáním v Přerově, kde čekalo letouny definitivní odstavení z provozu.

S těmito Migy-21 tak z československého a českého letectva definitivně odešly poslední letouny značky Mig, které u nás sloužily od roku 1951 počínaje legendou Mig-15. Stejně legendárním se již dnes stal i tento letoun s typickým profilem „delta“ křídla.

Mig-21U

Během dubna 1965 přiletěly ze SSSR konečně první tři "spárky" Mig-21U, které byly již dlouho netrpělivě očekávány zejména u VSL. Díky zavedení dvoumístné verze "jednadvacítky" mohl být zkvalitněn a urychlen výcvik pilotů na tomto typu.

V letech 1965-67 bylo do ČSSR dodáno z Moskevského závodu "Znamja Truda" celkem 11 ks letadel, která nesla ve výrobní dokumentaci označení "Izdělije 66." Přesto se dodané "jednadvacítky" mezi sebou odlišovaly ještě tvarem použité SOP. Letouny č. 0816, 0817 a 1117 tzv. "Izdělije 66-400" měly "úzkou" SOP shodnou s verzí Mig-21F-13, protože "spárka" konstrukčně vycházela právě z této verze. Dalších 8 Migů provedení "Izdělije 66-600" však již mělo "širokou" SOP (s pouzdrem brzdícího padáku), zavedenou od Migu-21PFM.

Vybavení Migů-21U odpovídalo v podstatě "efkám." Oba letci seděli na sedačkách SK-1. K dispozici byl radiokompas ARK-10, radiostanice RSIU-5, dálkoměr SRD-5, odpovídač IFF SRO-2, aktivní odpovídač SOD-57M apod. Motor R-11F-300, použitý také z "efky," dával max. tah 56,25 kN.

Pod letoun bylo možno podvěsit přídavnou nádrž o 490 l na centrální podtrupový pylon, nebo stejné varianty výzbroje jako u Migu-21F-13, pod dvojici křídelních závěsníků. Hlavňovou výzbroj integrovanou do trupu "spárka" samozřejmě neměla, stejně jako palubní RL.

Mig-21U č. 0817 patřil k prvním třem "spárkám" čs. letectva, které byly dodány v dubnu 1965 ze SSSR. Navíc se jednalo o letouny "Izdělije 66-400," které se vyznačovaly ještě použitím staré "úzké" SOP převzaté z Migu-21F. Ze služby byla tato "jednadvacítka" vyřazena v březnu 1991, kdy přelétla od 1. lšp v Přerově na uložení do Vodochod. Odtud se v roce 1994 dostala do LM Vyškov.

Migy-21U dosloužily u čs. letectva na jaře 1991, kdy byly postupně od 1. lšp z Přerova odsouvány na uložení do Vodochod. Stroj č. 0816 tomuto osudu unikl a zhruba od roku 1990 sloužil u VZS 031 v Kbelích při zkouškách katapultážních sedadel. Svůj poslední oficiální let provedl až 17. 5. 1997 z Líní do Kbel. Poté byl uložen u VZLÚ v Letňanech a podle posledních informací byl nabídnut k prodeji. V letech 1993-94 připadly Slovensku v rámci dělení ČSFR 2 letouny. Č. 2419 bylo dne 23. 7. 1993 převezeno vlakem na Sliač, zatímco "spárka" č. 2916 ve stejném termínu nastoupila na výměnu motoru a podvozkových noh do LOK a do své nové "domoviny" přelétla vlastní silou dne 13. 6. 1994.

Mig-21US

Od listopadu 1968 přicházelo ze SSSR postupně 13 ks modernější verze Mig-21US. Stroje byly tentokrát vyráběny v Tbilisi jako "Izdělije 68" a odlišovaly se proti Migům-21U "Izdělije 66-600," které jsme si představily výše, zejména použitím zařízení SPS (sduv pograničnogo sloja), které jsme si představili již u verze "PFM."

V kabinách byly použity nové vystřelovací sedadla KM-1. Zadní překryt instruktora nesl nově instalovaný periskop, kterým mohl během vzletu a přistání kontrolovat směr a zároveň tak usměrňovat pilotního žáka nebo přezkušovaného letce. Bez tohoto zařízení byl instruktor v předchozí verzi Mig-21U odkázán pouze na výhled do stran.

Zabudovaný motor R-11F2S-300 o max. tahu 60,60 kN odpovídal "solové" verzi Mig-21PFM. Vybavení kabiny a další systémy avioniky letounu byly shodné s předchozí verzí Mig-21U.

Zbylé "úesky" se dočkaly dělení ČSFR na konci roku 1992 ještě během svého provozu, i když to tehdy byla jejich "labutí píseň." Dvě "jednadvacítky" č. 0441, 0646 se k 1. 1. 1993 staly součástí letectva ASR, neboť původně sloužily u 81. sslt na Sliači. U nás byly všechny dosud provozované "US" na podzim 1993 uloženy v Líních. Pouze stroj č. 0948 byl ještě v roce 1994 uschopněn a nějakou dobu působil v Líních u zdejších LVO.

Mig-21US č. 0541 zachycený koncem 80. tých let během letové akce u 47. pzlp na stojánce v Hradci Králové. Letoun vypadá značně "opotřebovaný" díky tomu, že po revizi dostal krycí vrstvu bezbarvého laku, který však začal během provozu žloutnout a na exponovaných místech se navíc odlupoval. Takto vypadaly i některé "spárky" modernější verze "UM." Zajímavé je také modré stínování taktického čísla.

Mig-21UM

V letech 1972-1982 byly dodávky cvičně-bojových "jednadvacítek" završeny převzetím 32 ks strojů Mig-21UM. Tyto letouny pocházely stejně jako předchozí "úesky" ze závodu v Tbilisi a nesly výrobní označení "Izdělije 69."

Co se týče vybavení, vycházel letoun ze "sólové" verze Mig-21MF. Standardně použitým motorem byl přesto zpočátku R-11F2S-300, který byl až u posledních 5 strojů dodaných v letech 1980-82 zaměněn za výkonnější R-13-300 právě z "emefky." Dobrým vizuálním rozlišovacím znakem strojů "UM" je společná mečovitá anténa radiokompasu ARK-10 a radiostanice RSIU-5 na hřbetu trupu těsně před SOP. U posledních 5 strojů z let 1980-82 byla údajně už při dodání namontována modernější radiostanice R-832M, známá z nejnovějších Migů-21MF tzv. "šedivek."

Na "úemce" bylo použito zdokonalených vystřelovacích sedaček KM-1UM do předního pilotního prostoru a KM-1IM do zadní kabiny. Obě sedadla mají stejné parametry jako původní KM-1M, tedy nezbytnou rychlost letounu mezi 130 - 1 200 km/h a výšku 0 - 20 000 m. Hlavní rozdíl mezi nimi je v ochraně nohou pilota a umístění padáku ve vaně sedačky.

Při rozdělení ČSFR koncem roku 1992 se na Slovenské základny v Malackách a Sliači přesunulo celkem 11 strojů č.: 0268, 0368, 0475, 3041, 3051, 3156, 3176, 3741, 5026, 5101 a 5166.

Po vyřazení verzí „U“ v roce 1991 a „US“ v roce 1993, zůstala „UM“ poslední dvojmístnou verzí „jednadvacítky,“ kterou české vojenské letectvo dále provozovalo. Od roku 1995 Migy-21UM působí v letectvu AČR již jen na 4. zSL (od 1997 4. zTL a od 2003 21. zTL) v Čáslavi postupně u zdejších stíhacích letek č. 42, 43 a nakonec i 41. V roce 2005 provozovala 211. tl dva stroje č. 9332 a 9341. První z nich přelétl 12. 5. 2005 do Kbel s určením pro místní muzeum a druhý odlétl z Čáslavi s posledními „jednadvacítkami“ dne 12. 7. 2005 jako vedoucí pětičlenné skupiny na uložení do Přerova.

Spárka“ č. 9341 nakonec drží také poslední primát – dne 13. 7. 2005 s ní pplk. Libor Štefánik v Přerově provedl 3 závěrečné lety před jejím definitivním odstavením z provozu. Byl to poslední let Migu-21 našeho vojenského letectva nad územím ČR…

Mig-21UM č. 9341 byl čs. letectvu dodán mezi posledními 5 ks „spárek“ této verze v letech 1980-82 k 1. lšp do Přerova. Stroje se vyznačovaly tím, že od začátku nesly světle šedivý nátěr (tzv. „šedivky). Od roku 1995 bylo toto „úemko“ po zrušení 1. lšp předáno do Čáslavi na 4. zSL k 43. slt. Zde se postupně dostalo do stavu 41. slt a následně i k 211. tl. Byla to také poslední „jednadvacítka“ z výzbroje našeho vojenského letectva, která brázdila vzdušný prostor ČR díky závěrečným letům dne 13. 7. 2005 v Přerově.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více