Setkání veteránů RAF a čs. armády

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔21.09.2004 📕6.671

Na malém prostranství před budovou Generálního štábu AČR doznívají hymny Slovenské a České republiky, čestná stráž se státní vlajkou stojí v pozoru, cvakají spouště fotoaparátů. Několik desítek válečných veteránů, letců, parašutistů, tankistů a příslušníků ostatních složek našich zahraničních jednotek mlčky vzdává hold svým spolubojovníkům, kteří v bojích za svobodu naší vlasti a demokracii zaplatili cenu nejvyšší...

Letošní tradiční setkání veteránů u pomníku padlých letců v pražských Dejvicích nepokazilo ani proměnlivé a velmi náladové počasí. Po obloze se honila mračna, déšť na spadnutí, strašlivé dusno. Přesto se v rámci této vzpomínkové akce i tentokrát sešla velká spousta lidí. Veteránů, vdov po veteránech, jejich nejbližších, bývalých i současných vojáků, zástupců zahraničních armád, hostů a novinářů. Naše skupinka "Legionářů" se také sešla v takřka nejsilnější sestavě. Vzhledem k tomu, že jde pravděpodobně o největší akci tohoto charakteru (alespoň podle toho, co mi říkali kolegové...), které se zúčastňují kromě "domácích" také bývalý příslušníci naší armády, v současné době žijící v zahraničí, letos navíc okořeněnou kulatým 60. výročím vylodění Spojenců v Normandii, museli jsme se dostavit, i kdyby byly závěje. Je to totiž jedna z mála příležitostí se s "přespolními" setkat tváří v tvář...

Do zahájení zbývalo několik minut, tak jsme jich využili k pozdravení se s několika známými z Legie, prozkoumání, kdo vůbec tentokrát přijel (i když nám to pan Hlučka nastínil při poslední schůzi...), seznámení se s několika zahraničními účastníky, no, ale hlavně k pořízení tuze zajímavých fotek a pár cenných podpisů.

Pak už ale zazněly hymny a zastupitelé městské části Praha 6 pronesli své proslovy. Následovalo kladení věnců k pomníku. Po skončení pietního aktu nasedli účastníci do přistaveného autobusu a přemístili se do budovy MNO na Valy, kde mělo setkání pokračovat již méně formálně. Pro nás to znamenalo ovšem menší problém, vstup na Valy byl pouze na pozvánku. A tu jsme nikdo neměl. Kamarád Honza sice tvrdil, že každým rokem je to stejné a vždy se tam dostali, letos jsme ale všichni příliš optimističtí nebyli, zejména kvůli zostřené bezpečnosti v důsledku mezinárodní situace. Přesto jsem ale ráno neváhal sáhnout hluboko do útrob šatníku a místo v kraťasech a tričku, vyrazit do Prahy v obleku a s kravatou (Ó nebesa! Neuvěřitelná událost!!!). Poněkud mě překvapila reakce paní Šiškové, které jsem se dotazoval, jakým způsobem je možné se na Ministerstvo dostat. „Ale já pozvánku taky nemám, prostě se zkusíme k někomu přidat a uvidíme...“ Ostatní šli na věc z jiné strany. Jak prohlásil Honza, hlavní je dostat se do autobusu, pak už je to v pohodě. Tedy,... možná... Požádal jsem raději plk. Urubu, jestli smím jít jako jeho doprovod, byl jako vždy velmi milý a s úsměvem přitakal. Do autobusu jsem ale raději také nastoupil. Samozřejmě jsme ale nešli přes mrtvoly, veteráni měli samozřejmě přednost...

Na Valech vše proběhlo hladce. Lépe než jsme mysleli, nikdo nás nekontroloval. Byli jsme pouze jedním civilistou (?) dotázáni, zda jsme novináři. Toť vše. Žádné občanky, žádná pozvánka, nic. Zaplať Pámbu!

Účastníci se shromáždili ve velkém sále, usadili se a začala druhá oficiální část dnešního setkání. Za zvuku slavnostní famfáry přišli hosté a usadili se v popředí. Následoval nástup čestné stráže se státní vlajkou a hymny. Poté následovalo několik projevů, zejména ministr obrany exceloval, když přednášel veteránům o Bitvě o Británii (Co kdyby si nepamatovali, čím prošli...). Velmi zajímavou řeč pronesl jeden z "přespolních" veteránů, pan plk. Elston. Týkala se vylodění Spojenců v Normandii v roce 1944 a důležitého přínosu britských zpravodajských služeb pro její úspěch. Uvedl případ dvojího agenta, pracujícího oficiálně pro německou tajnou službu, neoficiálně však vedeného Brity, který dokázal svým hrdinstvím důkladně zmást německé velení, ježto se pak v době Invaze nacházelo v naprostém zmatku, posíleném ovšem známými zásahy Vůdcovy prozřetelnosti a intuice. Ing. Beránek z Vojenské pojišťovny pohovořil o její součinnosti s armádou a přiznal, že se toho pro veterány přes veškeré sliby mnoho zatím neudělalo. Slíbil také, že každému z nich bude vyplacen ročně příspěvek 2000,- Kč na léky, za což si od řady staříků vysloužil soucitný úsměv a žalostné pokývání hlavou. Někde za mými zády se polohlasně ozvalo: „Nó, to je teda vytrhne...“, k čemuž dodávám: „To teda jo...“ Pan generál Hlučka ve své řeči zdůraznil v hotelu Legie tolikrát zmiňovaný "vstřícný" přístup našich politiků k problematice veteránů. Jako poslední vystoupil plk. Filip, který s humorem pohovořil o návštěvě moravských vinných sklípků a zásluze veteránů na přezbrojení našeho letectva na tolik očekávané Grippeny. Zmínil i jednoho ze znovuobjevených příslušníků "311", pana Hájka z Pohořelic, a slíbil, že se postará o to, aby jmenovanému byl vybudován v místě jeho bydliště důstojný pomníček. Jak je důležité míti Filipa...

Čestná stráž za zvuku husitského chorálu "Ktož sú boží bojovníci" odpochodovala a tím ukončila oficiální část setkání. Následovalo malé občerstvení, jen takový docela malý raut. Protáhli jsme kosti a osvěžili se, abychom nabrali síly do dalších minut. Čekala nás totiž ta úplně nejzajímavější etapa dnešního setkání. Přátelské posezení se staříky. Úměrně tomu, jak se hrdinové vraceli, počaly se vytvářet větší či menší debatní skupinky, kol dokola kroužili jedinci s fotoaparáty a shromažďovaly se další a další autogramy...

No, myslím, že by konečně bylo vhodné se zmínit, s kým jsme měli možnost se setkat. Ač je to jeden z "domácích", tak nejcennějším bylo pro mě setkání a popovídání si s panem generálem Františkem Fajtlem. Tato živoucí legenda našeho letectva má pro mě prostě to správné kouzlo. Vlastně také díky němu jsem v sobě kdysi objevil zájem o historii našeho letectví. Jeho "Boje a návraty" byly první knihou, kterou jsem na toto téma přečetl. Kdysi v 7. třídě (tedy ještě za "totáče"...) na lyžařském kurzu. Pamatuju si, jak jsme jí poctivě ukrývali před soudruhy učiteli, stejně jako malé rádio Selga, na kterém jsme po večerce, coby správní podvratní živlové, poslouchali Svobodnou Evropu... Nezapomněl jsem ho požádat o autogram do zmíněné knihy, musel jsem mu však vysvětlit, z jakého důvodu je tak pomačkaná a ošoupaná. Když však slyšel, po jaké době a útrapách jsem ji kdysi v antikvariátu získal, s úsměvem podepsal. Posléze jsme i o této knize trochu pohovořili. Bylo to naprosto úžasné...

Kdo dál? Musím asi začít od generálů Sedláčka a Špačka, příslušníků našich pozemních jednotek ze západní fronty. Zejména gen. Špaček je v současnosti asi hodně znám, před několika dny byl Jacquesem Chirakem při oslavách v Normandii vyznamenán řádem Légion d´Honneur - Chevalier (Rytíř Čestné legie). Přítomen byl i jeden z posledních žijících výsadkářů, generál Jan Babinec, dále pánové Elston, Grofčík, Schwartz, Svoboda, Pollak, Korda, Pospíchal, Mellion, Zelený, Píška, z našich "domácích" pak také pánové Hlučka, Djačuk, Uruba, Štandera, Boček, Hofrichter, Benda, Mikula, Paleček, Janyš a další. Nejraději bych vyjmenoval úplně všechny, ale zatím jsem se ještě nedostal tak daleko, abych se podíval na člověka a věděl, jak se jmenuje. Jsem rád, že si zatím jakž takž pamatuju lidi z Legie... (Bože můj, chtěl bych mít encyklopedické znalosti a paměť na jména jako kamarád a kolega Jirka...). Samozřejmě i dámy se dostavily v hojném počtu, na ty se nesmí zapomínat. Nechyběla jako vždy energická a usměvavá paní Šišková, pana generála Fajtla doprovázela jeho žena Hana, přišla paní Hofrichterová, zahlédl jsem paní Tonderovou a Hrubou (?). A zase, spoustu dalších, které přišly, neznám jménem. Snad mi ti, které jsem zapomněl jmenovat, ať už díky neznalosti nebo díky děravé hlavě, prominou. Nerad bych jim nějak ubíral, vážím si jich stejně jako ostatních...

S přibývajícím časem se však začali dědoušci, jistě již velmi unavení po tak náročném programu, navíc, jak jsem se již zmínil, bylo poměrně horko a dusno, pomalu vytrácet. Podle zpráv ze zasvěcených kruhů se dalo soudit, že se jdou odebrat někam do soukromí, aby nabrali síly na večerní setkání a slavnostní večeři v hotelu Duo. Tam jsem se bohužel už nechystal, dozvěděl jsem se od ní až na Valech, tedy dost pozdě. Ale i tak jsem si celou akci velice užil, stejně jako ostatní. Po malém občerstvení a obědě v hospůdce na Hradčanské jsem se rozloučil s kolegy a kamarády z Legie a vyrazil, již také dost vyčerpán, na nádraží a hurá domů. Byl jsem plný dojmů, nadšený a šťastný. Jenom, když o tom teď tak přemýšlím, kalí mi tu radost myšlenka, že čas nejde zastavit. Přeji si, aby to bylo jinak, ale s obavou přemýšlím o dalších a dalších setkáních se staříky. Je mi smutno při myšlence, že jednou už budeme moci na ty věkem a prožitými útrapami strhané, avšak optimistické a usměvavé obličeje pouze vzpomínat. V našich srdcích a myslích však budou tito hrdinové žít věčně...

Bohužel se tentokráte nedostavil pan generál František Peřina, zřejmě ze zdravotních důvodů. Doufejme, že to nebude nic vážného a přejme dobré a pevné zdraví. Také se mi nepodařilo odchytit na podpis Arnošta Poláka, normálně mi někudy zdrhnul. Ach jo...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔21.09.2004 📕6.671

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře