F6F Hellcat a jeho verze

Autor : Fantan 🕔08.07.2004 📕16.200

V červnu 1941 obdržela firma GRUMMAN AIRCRAFT Engineering Corp. zakázku od US Navy na stavbu dvou prototypů „zlepšeného F4F“, stíhacího letadla, známého pod bojovým jménem Wildcat. Byla požadována výměna motorů Twin Wasp o 1 200 ks (862 kW) za výkonnější Wright Cyclone R-2600 o 1 600 ks (1 176 kW). Mělo jít jen o pojistku, neboť US Navy počítalo, že na letadlových lodích budou Wildcaty nahrazeny vyvíjeným Corsairem.

Grummanovi konstruktéři se však po konzultacích s bojovými piloty Wildcatů rozhodli pro podstatně zásadnější změny, rovnající se de facto konstrukci nového letadla. Požadované zvýšení zásob paliva a munice vedlo ke zvětšení nosné plochy, což s novým motorem a dalšími změnami vedlo ke zvýšení hmotnosti proti F4F asi o 60 %. Na prknech se zrodila do té doby největší palubní stíhačka.
Trup byl navržen jako samonosná skořepina z podélníků a přepážek s přinýtovaným potahem alcladových plechů. Byly položeny jako vertikální pásy od kabiny až k ocasu a tvořily charakteristickou paneláž.
Pilot seděl na nejvyšším místě trupu, pod ním byly umístěny palivové nádrže, opatřené samosvornými obaly. Kvůli zlepšení výhledu byla osa motoru skloněna mírně vpřed, výhled vzad byl však omezen vysokým hřbetem za kabinou. Proto byla za hlavou pilota v bocích trupu umístěna dvě okénka. Pilota, olejovou nádrž a chladič oleje chránil pancíř o váze 96 kg.

Třínosníkové křídlo, které se na trup napojovalo v jeho dolní polovině, mělo pět částí. Střední část v trupu obsahovala palivové nádrže o obsahu 946 l paliva. Vnitřní části křídla - až k linii sklápění obsahovaly podvozkové šachty - hlavní podvozkové nohy se po pootočení o 90 stupňů tam sklápěly dozadu naplocho. Potah byl vyztužen pro uchycení závěsníků pro podvěšenou výzbroj. Vnější sklopné části se na kloubu otáčely vzad, aby se mohly při hangárování přiložit na plocho podél trupu. Zde byla umístěna křidélka kovové konstrukce, potažená plátnem. Štěpné klapky byly v celé délce křídla mezi křidélky a trupem. Ve sklopných částech křídla byla na každé straně umístěna baterie 3 kulometů Colt - Browning ráže 12,7 mm se zásobou 400 ks nábojů na hlaveň.
První prototyp, označený XF6F-1, dostal US Navy požadovaný motor Wright Cyclone R-2600-10, druhý prototyp, označený XT6F-2 motor R 2600-16 s turbokompresorem. Třílisté vrtule Curtiss Electric měly velký kužel. Protože při výrobě těchto motorů se objevily potíže, byl druhý prototyp opatřen dvouhvězdicovým 18válcem Pratt Whitney R-2800 Double Wasp o výkonu 2 000 ks. První prototyp XF6F-1 byl později vybaven motorem Pratt Whitney R-2800-27 Double Wasp a vyzkoušen pod označením XF6F-4.

Takto přestavěný druhý prototyp byl označen XF6F-3. Po odstranění drobných nedostatků prodělal letové zkoušky 30. 7. 1942. Ve vodorovném letu ve výši 7 000 m dosáhl rychlosti 600 km/hod, při střemhlavém letu rychlosti 845 km/hod. Na základě těchto výkonů byla objednána sériová výroba pod označením F6F-3.
Před zahájením sériové výroby byla provedena náhrada vrtule Cusrtiss Electic třílistou vrtulí Hamilton Standartd Hydromatic s hydraulickým nastavováním listů a tím zmizel velký kuželový kryt mechanismu ovládání vrtule. Také došlo ke změně tvaru podvozkových šachet.

K prvnímu bojovému nasazení Hellcatů F6F-3 perutě VF-5 US Navy letadlové lodě USS Yorktown a vzápětí perutě VF-9 letadlové lodě USS Essex došlo 31. srpna 1943 při útoku na ostrov Marcus. Do konce roku 1943 se Hellcaty F6F rozšířily na všechny letadlové lodě US Navy, kde nahradily starší F4F Wildcaty, které zůstaly pouze na eskortních lodích.
Během roku 1944 byly F6F-3 vybaveny motorem Double Wasp R-2800-10W se vstřikováním vody a metanolu, což umožnilo krátkodobé zvýšení výkonu až na 2200 k (1617 kW). Vylepšená další varianta „čistší verze“ F6F-3 dosahovala 660 km/hod v horizontálním letu.

Zanedlouho po vzniku F6F-3 začala být zkoušena další, poněkud upravená verze tohoto letadla, později označená jako F6F-5. Nejednalo se v pravém slova smyslu o prototyp, ale o vylepšování stávající verze, z níž na začátku používala i kompletní trup. Od počátku byla vybavena motorem Double Wasp R-2800-10W se vstřikováním vody a metanolu.
Do služby a letadlových lodích byla verze F6F-5 zařazena v pozdním létě 1944 a zúčastnila se všech důležitých bitev - ve Filipínském moři, v zálivu Leythe, invaze na Formózu i „střílení krocanů“ nad Marianami.
Od února 1945 byly Hellcaty F6F-5 vyzbrojeny také 4 perutě US Marines na eskortních nosičích USS Block Islands, Gilbert Islands, Cape Gloucester a Vella Gulf. Každá z těchto perutí obdržela také 9 nočních stíhacích F6F-5N a průzkumnými stroji F6F-5P, vybavených kamerami.

Od původní „trojky“ se nová „pětka“ nejmarkantněji odlišovala jiným tvarem větrného štítku kabiny. U „trojky“ se v mírně klenutém prostoru mezi větrným štítkem a pancéřovým sklem, který sloužil k vhánění teplého vzduchu pro odmrazování, usazoval prach, který za letu vířil a ztěžoval výhled. Nový model měl obě skla plochá, na sebe dosedající a k odmrazování používal nemrznoucí kapalinu. Byla vypuštěna zadní boční okna a změněno orámování kabiny. Bylo změněno ovládání trimů křidélek - na každém byly dva - jeden pevný, jeden ovládaný pilotem, kdežto na verzi 3 byl pevný na pravém, nastavitelný na levém křidélku.

U prvních strojů nebyl ve výzbroji rozdíl proti verzi 3, u pozdějších byly 2 vnitřní kulomety nahrazeny kanóny ráže 20 mm, každý s 125 granáty. Kulomety měly zásobu 450 nábojů na hlaveň. Zbraně byly nastřeleny tak, že jejich výstřelné se sbíhaly ve vzdálenosti 300 yardů (270 m) před letounem, přičemž kanóny se spouštěly až po nastřelení cíle kulomety.

Ke standardní výbavě patřily dva pumové závěsníky vedle podvozkových šachet na pevné části křídla. Bylo na ně možno zavěsit dvě pumy po 450 kg, nebo dvě rakety Tiny Tim, ráže 29,8 cm. Pozdější varianty dostaly pod křídla 6 závěsníků Mark V pro neřízené rakety ráže 127 mm. Tyto rakety se mohly odpalovat jednotlivě, po dvou, nebo salvou všech šesti najednou.

Proti A6M5 Zeru byl F6F-5 ve výši 3 000 m rychlejší o 72 km/hod, ve výši 7 600 m dokonce o 121 km/hod. Zera byla stále obratnější, ale ve výškách kolem 9 000 m, kde se souboje odehrávaly, tuto vlastnost ztrácely hlavně vlivem slábnoucího výkonu motoru.
V poslední bojové akci II. světové války se dne 15. srpna 1945 střetlo 6 Hellcatů z letadlové lodi Yorktown s 12 Zery. Při ztrátě 4 Hellcatů přišli Japonci o devět strojů. Díky dobré ochraně pilota, silné výzbroji a vysokému výkonu ve velkých výškách měly Hellcaty výraznou převahu nad všemi japonskými letadly a proto jejich piloti dosahovali leteckých vítězství snáze, než piloti jiných strojů. Přezdívalo se jim proto „ACEMAKER'S“.

 

Speciální varianty

F6F - 3(5)N, F6F - 3(5)E noční stíhací
Od obou základních typů byly vytvořeny noční stíhací verze F6F 3(5)N. Byly vybaveny radarem AN/APS-6, jehož anténa byla umístěna v krytu, podvěšeném pod pravým křídlem. Dosah radaru byl 8 km, cíl se na stínítku katodové trubice zobrazil jako dvojtečka. Kromě toho byly letouny vybaveny radiovýškoměrem AN/APN-1, a IFF přístrojem AN/APS-2. Byl překonstruován přístrojový panel a přistávací světla.
Hmotnost letadla vzrostla o 113 kg, rychlost poklesla o 32 km/hod.
Byl-li naistalován radar AN/APS-4, speciálně konstruovaný pro jednomístné stroje, ne tak dokonalý, ale lehčí (vážil jen 82 kg), byly stroje označovány F6F-3(5) E.

F6F - 3(5) P
byly stroje pro denní fotografický průzkum. Byly vybaveny kamerou s dlouhým ohniskem, umístěnou na levém boku trupu na úrovni odtokové hrany křídla a směřující dolů, šikmo vpřed.

F6F - 5K
Po skončení války bylo mnoho přebytečných Hellcatů přestavěno na stroje pro řízení bezpilotních letadel, nebo na bezpilotní letadla. Ta byla použita jako terče pro cvičení palby z lodí na vzdušné cíle, nebo jako cíle pro řízené střely. V tom případě nosily na koncích křídel pouzdra s kamerami a se záznamovým zařízením.
V době války v Koreji byly F6F-5K využity jako bezpilotní nosiče bomb k bombardování plošných cílů. První akce se uskutečnila 28. 8. 1952, kdy jednotka řízených střel (Guided Missile Unit 90) vypustila z USS Boxer několik těchto strojů. Nesly 908 kg bomb a byly řízeny dvojicí letounů AD-1 Skyraider. 

  

Účinkování u Royal Navy

Hellcaty Mk.I (F6F-3) a Mk.II (F6F-5) byly během II. světové války vyzbrojeny i britské letadlové lodě. Jejich letadla začala svou bojovou dráhu v březnu 1944, kdy se zúčastnily útoku proti bitevní lodi Tirpitz v Kaarfjordu. Hellcaty bojovaly ve Středozemním moři, v Barmě, Malajsku a na Sumatře, zúčastnily se vylodění v Africe, na Sicilii a v jižní Francii.

Británie disponovala i nočními stíhacími a průzkumnými verzemi.

Po válce byly Hellcaty mj. prodány do Francie a byly bojově nasazeny ve Francouzské Indočíně, vlastnily je letectva Argentiny a Uruguaye. Tam bylo také posledních 12 strojů z bojové služby v r. 1961 vyřazeno.

  

F6F-3 Hellcat - TTD:

Rozměry:
rozpětí: 13,08 m; délka: 10,17 m; výška: 4,4 m; nosná plocha: 31,03 m2
Váha prázdná: 4 105 kg; maximální: 6 002 kg
Motor: dvouhvězdicový vzduchem chlazený 18ti válec Pratt & Whitney R-2800-10 Double Wasp, výkon 2 000 Ks (1 470 kW), nouzově po dobu 5 minut 2 200 ks (1 617 kW)
Vrtule: Hamilton Standard, kovová třílistá, hydraulicky za letu stavitelná, průměr 3,99 m
Obsah nádrží: vnitřní 946 l, vnější 568 l benzinu OČ 100/130

Výkony:
Max. rychlost při zemi: 468 km/hod; v 7 000 m: 600 km/hod
Stoupavost: do 4 500 m - 7,7 min.; do 7 600 m: 14 minut
Dostup: 11 438 m
Dolet: bez příd. nádrže 1 745 km při 288 km/hod, s příd. nádrží 2 606 km při 285 km/hod
Délka startu: 138 m při protivětru 28 km/hod.
Výzbroj: 6 kulometů Colt-Browning ráže 0,50“, tj. 12,7 mm se zásobou 2 400 nábojů

Výstroj:
radiokomunikační přístroje
C-38/ARC - 5 - receiver (přijimač)
C-45/ARC - 1 - transmitter (vysilač)
C-26/ARC - 5 -radio range control
Odmrazování čelního skla teplým vzduchem, přistávací světlomet na levém křídle zdola (prvních cca 300 ks)

F6F-5 (dále zmíněny jen v textu neuvedené rozdíly od základního typu)
Odmrazování čelního skla kapalinou, autopilot GR-1

F6F-3 E a N - rychlost 568 km/hod v 7 000 m
F6F-5 E a N - rychlost 628 km/hod v 7 000 m
F6F-3 a 5-P - vše jako u základních typů, přidána kamera
F6F-5K - přidáno zařízení k vlekání terčů nebo výstroj k bezpilotnímu obvládání, u některých kusů na koncích křídla pouzdra s kamerami a záznamovými přístroji.

Zpracováno podle publikace SPM 4 vydala MODELA, podnik ÚV Svazarmu 1981. Vydavatel souhlasí s využitím materiálu s výhradou uvedení pramene
Autor : Fantan 🕔08.07.2004 📕16.200

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře