Filipínsko-americká válka

Autor : David Krayzel 🕔28.06.2004 📕18.132

Podobné články

Další články autora

Na začátku španělsko-americké války postupovali filipínští povstalci (v čele s generálem Emiliem Aguinaldem) a Američané společně. 12. června 1898 byla vyhlášena nezávislost. Ta však nebyla oficiálně uznána USA a od srpna zasedal v hlavním městě povstalců Malolos revoluční kongres. V červnu se v Manilské zátoce vylodilo americké vojsko pod velením generála Wesleyho Meritta a připojilo se k obléhání Manily. Začátkem srpna se generál Meritt dohodl se Španěly na předání Manily. 13. srpna byla po zinscenované zteči Manila obsazena americkým vojskem, filipínské armádě bylo ve vstupu do města zabráněno, což vedlo k nárůstu napětí mezi USA a filipínskou prozatímní vládou.

10. prosince 1898 byla podepsána Pařížská mírová smlouva, podle jíž byly Filipíny připojeny k USA. 21. prosince, ještě před ratifikací smlouvy v Senátu, vydal prezident William McKinley proklamaci o připojení Filipín. Prvním vojenským guvernérem se stal nepříliš schopný generál Elwell T. Otis. Začátkem ledna byla proklamace zveřejněna na Filipínách. Filipínská vláda vyhlásila 21. ledna 1899 ústavu a Aguinaldo byl prohlášen prezidentem. Obě strany se začaly připravovat k válce, u hraniční linie na předměstí Manily začalo narůstat napětí a docházelo k vzájemným provokacím.

V noci 4. února americká hlídka na předměstí Manily zastřelila 3 filipínské vojáky a válka propukla naplno.

Konvenční konflikt

Na začátku války bojovaly proti Američanům regulérní oddíly filipínské armády, organizované a cvičené konvenčním způsobem. Věřilo se, že vítězství v konvenčním boji ukáže rovnocennost s evropskými národy a schopnost zorganizovat moderní vládu. Filipínská armáda měla sice na počátku války početní převahu, nemohla se však rovnat té americké. Trpěla nedostatkem zbraní i munice; většinu střelných zbraní navíc tvořily staré pušky pochybných kvalit. Rovněž nebyla k dispozici bojeschopná děla. Vojáci byli rovněž špatně vycvičeni pro konvenční boj, nebyli schopni operovat ve větších oddílech a koordinovat své válečné operace.

Během prvních dní byli povstalci vytlačeni z Manily a jejího bezprostředního okolí.

Již od února byly obsazovány nejdůležitější přístavy na souostroví - 11. února byl dobyt přístav Iloilo na ostrově Panay a 24. února bylo obsazeno Cebu. V březnu Američané převzali bez odporu ostrov Negros, koncem května byla vystřídána španělská posádka na ostrově Jolo.

Mezitím bylo podniknuto několik ofenzív v okolí Manily. Na sever postupoval podél železnice generál Arthur MacArthur, kterému se pak 30. března podařilo dobýt Malolos, hlavní město povstalců. Většině vlády se podařilo uniknout, novým hlavním městem se stalo San Isidro. Na jihu od Manily vojska generála Henryho W. Lawtona dobyla 10. dubna Santa Cruz.

Koncem května se americká ofenzíva zastavila kvůli nedostatku mužů, vysoké nemocnosti a začátku období dešťů. V květnu navíc definitivně zkrachovala mírová jednání na Otisově požadavku bezpodmínečného složení zbraní. V březnu 1899 Kongres rozšířil pravidelnou armádu na 65 tisíc mužů a povolil nábor 35 tisíc dobrovolníků pro službu na Filipínách. Od léta začaly přicházet posily a koncem roku 1899 už bojovalo na Filipínách téměř 50 tisíc vojáků.
V říjnu byla obnovena ofenzíva na Luzonu. Útočící americké síly byly rozděleny na tři části: Generál MacArthur postupoval přímo směrem na Tarlac k Lingayenské zátoce, generál Lawton východně od něj podél Rio Grande na San Jose. Třetí skupina pod vedením generála Lloyda Wheatona se vylodila v Lingayenské zátoce u San Fabian a postupovala vstříc MacArthurovým silám. Koncem listopadu se vojska sešla u Dagopanu na pobřeží Lingayenské zátoky. V prosinci pokračoval postup na severu Luzonu a na začátku roku 1900 byl obsazen i jihovýchod Luzonu. Tímto prakticky skončil organizovaný odpor filipínské armády.

Partyzánská válka

Už koncem listopadu se po porážkách na centrálním Luzonu generál Aguinaldo rozhodl rozpustit armádu a nařídil decentralizovaný partyzánský boj. Většina vojáků zůstala na Luzonu, ale někteří se vylodili i na jiných ostrovech, kde začali organizovat odpor. Partyzánské oddíly byly organizovány územně do vojenských zón. Partyzáni bojovali v oddílech o síle několika desítek mužů; podnikali většinou pouze krátké přepady, při nichž využívali džungle a hornatého terénu. Intenzita bojů i podpora ze strany obyvatelstva se lišily od provincie k provincii. V některých oblastech se dokonce podařilo infiltrovat místní samosprávy. Nejtěžší boje probíhaly na centrálním a severním Luzonu, v některých ostrovech Visayaského souostroví a na severním Mindanau. Celkově byla činnost partyzánů decentralizovaná a nekoordinovaná. Aguinaldo ztratil přímou kontrolu nad vedením bojových operací, zůstával však symbolem odporu. Partyzáni se snažili o pomalou opotřebovací válku. Jejich velitelé doufali, že v prezidentských volbách na podzim 1900 porazí antiimperialistický demokrat William Jennings Bryan stávajícího prezidenta Williama McKinleyho a zaručí Filipínám nezávislost.

Americké vojsko (čítající koncem roku 1900 až 70 tisíc mužů) bylo rozděleno do 400-500 malých posádek. Tyto posádky měly za úkol jednak chránit civilní obyvatelstvo před partyzány a jednak zabránit podpoře partyzánů. Vzhledem k tomu, že posádky byly většinou izolované od hlavních sil, bylo veškeré vedení války v kompetenci posádkových velitelů.

Na jaře roku 1900 americké síly dokončovaly obsazování největších měst na Luzonu i jiných ostrovech a likvidovaly poslední zbytky filipínské pravidelné armády. Generál Elwell S. Otis si neuvědomoval, že čelí partyzánské válce a považoval partyzány za pouhé bandity. Myslel si, že odboj porazí pouze pomocí reforem a zlepšením infrastruktury. Hlavními zbraněmi měly být rozvoj škol a místních samospráv, stavba silnic, zlepšení zdravotní péče aj. Vojenská stránka protipartyzánského boje byla zanedbávána. Zajatí povstalci měli být pouze odzbrojeni a propuštěni. V květnu 1900 požádal Otis o uvolnění z funkce a byl nahrazen schopnějším generálem MacArthurem. Ten začal postupně zvyšovat počet posádek. Zpočátku byly vojenské akce zaměřeny hlavně na ochranu zásobování a na hlídkování v okolí posádek. MacArthur se totiž snažil před prezidentskými volbami minimalizovat ztráty a nechtěl podnikat další kroky, dokud nebylo jisté další směřování politiky na Filipínách.

V roce 1900 byly rovněž provedeny první kroky k vytvoření civilní správy. V březnu 1900 byla na Filipíny vyslána komise vedená Williamem Howardem Taftem, jejímž cílem bylo zorganizovat samosprávu. Tzv. Filipínská komise později získala zákonodárnou a do jisté míry i výkonnou moc. V září 1900 převzala část MacArthurových pravomocí a začala vytvářet místní vlády, soudy a policii.

Obrat ve válce nastal až koncem roku 1900. V listopadu byl v prezidentských volbách podruhé zvolen William McKinley, což výrazně podlomilo morálku povstalců, kteří ztratili šanci na brzké vítězství. Na podzim byli rovněž vytvořeni Philippine Scouts, čímž získaly jednotky Filipínců bojujících na americké straně oficiální status. Následujícího roku dosáhl jejich početní stav 5 tisíc mužů organizovaných do samostatných rot. V prosinci 1900 byl upraven i režim protipartyzánského boje – k „cukru” (policy of attraction) přibyl i „bič” – zajatí povstalci a jejich sympatizanti mohli být deportováni, uvězněni či popraveni, v extrémních případech bylo povoleno i braní rukojmí či rekoncentrace obyvatelstva za účelem oddělení od partyzánů. Zároveň začaly být podnikány větší ofenzívy proti partyzánským táborům. MacArthurovým cílem bylo získat maximální výsledky ještě před odjezdem 30 tisíc dobrovolníků domů na jaře roku 1901. V lednu 1901 byla založena první politická strana, Partido Federal. Její příslušníci později získali místa v samosprávě a Filipínské komisi. 23. března docílili Američané rozhodujícího úspěchu, když se brigádnímu generálovi Fredericku Funstonovi podařilo s pomocí jednotek Philippine Scouts ve vesnici Palanan na severním Luzonu zajmout generála Aguinalda. Po několika týdnech Aguinaldo přísahal věrnost USA a vydal prohlášení vyzývající ke složení zbraní. V nejbližších měsících se pak vzdala většina povstaleckých generálů.

V létě 1901 došlo ke změnám ve správě země. V červnu převzal velení amerických vojsk generál Adna Chaffee a 4. července se William Howard Taft stal prvním civilním guvernérem. Klidnější provincie byly postupně předávány do civilní správy pod kontrolu vznikající filipínské policie.

Koncem roku 1901 skončil odpor i na ostrovech Cebu a Bohol a většině Luzonu. Na jaře 1902 byl rozdrcen odpor i na Samaru a v provincii Batangas. Při likvidaci těchto posledních ohnisek odporu došlo k nejtvrdším postupům celé války. V provincii Batangas byla většina obyvatelstva přemístěna do bezpečnostních zón v okolí největších měst a vesnic, v okolí zón zůstala jen spálená země. Často se nedařilo pro obyvatele zón zajistit dostatek potravin, v zónách řádily často nemoci jako malárie a cholera. Povstalci se vzdali v dubnu 1902. Při bojích ve vnitrozemí Samaru vydal generál Jacob „Howling Jake“ Smith rozkaz k hromadným popravám obyvatelstva. Veřejné mínění bylo pobouřeno a byla vytvořena komise, která vyšetřovala protipartyzánské operace na Filipínách. Smith byl odsouzen a propuštěn z armády, v jiných případech se nepodařilo válečné zločiny prokázat.

Závěr

Prezident Theodore Roosevelt prohlásil 4.června 1902 povstání za ukončené a všechny provincie přešly pod civilní správu. Výjimku tvořily pouze čerstvě obsazené muslimské oblasti (jižní Mindanao a souostroví Sulu), kde boje pokračovaly s přestávkami ještě několik let. Ve válce zemřelo 4 234 amerických vojáků (většinou na následky nemocí), 2 818 bylo raněno. Celkem konfliktem prošlo více než 110 000 vojáků, většina tehdejší armády. Ve válce padlo asi 20 tisíc povstalců. Civilní ztráty se odhadují na 200 tisíc a více, většina úmrtí byla způsobena hladem a epidemií cholery.

Americká správa byla zaměřena na co nejširší autonomii a přípravu na konečnou nezávislost. První volby do dolní komory parlamentu se konaly roku 1907 (horní komora byla jmenována prezidentem USA). Roku 1934 bylo dohodnuto desetileté přechodné období, během kterého měly Filipíny postupně získat úplnou nezávislost. Toto období bylo přerušeno válkou a Filipíny získaly nezávislost 12. června 1946.

Hlavní zdroje a odkazy:
Mark Grimsley: The Philippine War, http://people.cohums.ohio-state.edu/grimsley1/milhis/phil.htm. Stručný strukturovaný přehled.
Federal Research Division of the Library of Congress: Philippines: A Country Study, http://countrystudies.us/philippines/. Podrobné informace o pozadí války, dějiny Filipín.
John M. Gates: The U.S. Army and Irregular Warfare, http://www.wooster.edu/history/jgates/book-contents.html. Výborná kniha zabývající se rozborem filipínského povstání a vietnamské války.
War Department Reports on the Military Occupation of the Philippines, 1899-1903. http://www.shsu.edu/~his_ncp/Phil.html. Úryvky z hlášení vrchního velitele na Filipínách do Washingtonu. Podrobný popis válečných operací. Je třeba nezapomínat na to, že vyjadřuje pohled velitelů na Filipínách a není zcela objektivní.
The Philippine-American War, http://www.geocities.com/Athens/Crete/9782/index.htm. Antiimperialistická a tendenční (něco je zdůrazněno, něco je vynecháno, autoři si občas „ohýbají“ fakta); přesto je to však kvalitní a přehledná stránka. Obsahuje i životopisy osobností a texty některých důležitých dokumentů.
Secondary Wars and Atrocities of the Twentieth Century, http://users.erols.com/mwhite28/warstat3.htm. Přehled ztrát v menších konfliktech a v „míru“ ve 20. století. Uvádí údaje z více zdrojů.

Podobné články

Další články autora

Autor : David Krayzel 🕔28.06.2004 📕18.132

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře