Tu-22 versus CVBG (bojové skupiny letadlových lodí)

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔19.06.2004 📕59.400


Základní průzkum zajišťovaly dálkové Tu-95RC, a během Studené války se stávaly oblíbeným cílem objektivů amerických palubních stíhačů

Když začala Studená válka, chtěl SSSR vybudovat flotu schopnou postavit se US Navy. Jenže díky naprosto diletantským příkazům Josefa Stalina byly promrhané obrovské prostředky na stavbu bitevních lodí a bitevních křižníků. Tyto lodě měly minimální bojovou hodnotu a SSSR byl jedinou zemí na světě, která lodě těchto kategorií ještě stavěla.
Po
Stalinově smrti se stavba hladinových jednotek prakticky zastavila. Znovu se rozběhla až po nástupu L. Brežněva k moci.


Hlavním protivníkem letadlových lodí byly od druhé poloviny šedesátých let stroje Tupolev Tu-22 Blinder

Když chybí lodě…

Protože VMF (Vojenno morskoj flot) neměl proti bojovým svazům letadlových lodí CVBG (Carrier Battle Group) co postavit, soustředila se pozornost na vývoj protilodních řízených střel nesených bombardéry z pozemních základen. První pokusy proběhly již na pístových bombardérech Tu-4.

V padesátých letech se objevily první stíhací letouny a bombardéry poháněné proudovými motory, ale taktika boje zůstala přibližně stejná jako za Druhé světové války. Bombardéry se musely dostat víceméně na vizuální dohled svazu a stíhačky se je snažily zlikvidovat pomocí kanónů a neřízených raket. První protiletadlové řízené střely měly ještě spoustu omezení.
Do boje s CVBG měly novou kvalitu přinést nadzvukové bombardéry s protilodními střelami dlouhého dosahu. Sovětský svaz je vyvíjel již od poloviny padesátých let.

Američané si byli dobře vědomi, že SSSR se dříve nebo později k takové technice dopracuje. V době kdy byl Tu-22K zařazen do výzbroje mělo palubní letectvo nové prostředky pro obranu vzdušného prostoru floty. Do výzbroje přišly letouny F-4B Phantom II, vyzbrojené střelami AIM-7E s poloaktivními hlavicemi, podporované letouny včasné výstrahy Grumman E-2A Hawkeye s přehledovým radiolokátorem AN/APS-96. Výkony těchto letounů umožnily vysunout stíhací letouny až 200 mil před lodní svaz, tedy do oblasti, odkud měly Tu-22 odpalovat své řízené střely.


F-4 Phantom II byl schopen operovat za každého počasí a posunul hranice obrany na 200 mílový okruh. Tento stroj verze J patřil k jednotce VF-31 z CVA-60 Saratoga

Protože v té době neexistovala síť satelitů, která by dokázala pokrýt obrovské ploch světových oceánů měly prvotní informace o poloze CVBG dodat dálkové průzkumné letouny Tu-95RC (Razvědčik-Celeukazatěl), případně Tu-22R z průzkumných pluků. Jejich úkolem bylo vypátrat bojovou skupinu letadlové lodi a určit její polohu pro údernou vlnu.

Nebylo to tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Lodě dodržují režim EMCON (Emission Control) tedy radiového mlčení porušovaný pouze v nouzi.

Nebyl sice problém zaměřit polohu letounů E-2, ale lodě mohly být kdekoli v okruhu zhruba 200 mil a kde byl E-2 byly i Phantomy.


E-2 Hawkeye hlídají vzdušný prostor ve dne i v noci

Typický úder Tu-22K

Pokud se podařilo zjistit polohu CVBG, mohl vzlétnout pluk určený k úderu.
V šedesátých letech mohl Sovětský svaz nasadit do boje s bojovými skupinami letadlových lodí dva pluky Tu-22. Na bojovou skupinu letadlové lodi se prováděl úder v síle pluku s jediným cílem; vyřadit letadlovou loď z provozu. Pokud se to podařilo, byl úkol považován za splněný.

Jako první vzlétaly dvě dvojice průzkumných letounů Tu-22R, které měly zjistit přesnou polohu jednotlivých lodí a především jednoznačně určit polohu letadlové lodi uvnitř uskupení. S odstupem vzlétaly dvě úderné skupiny Tu-22K. Mezi jejich vzletem byl interval kolem 40 sekund. Po vzletu vytvořily dvě formace udržující vizuální kontakt. Počet letounů v úderných vlnách byl různý. Teoreticky měl pluk k dispozici dvě letky po dvanácti letounech Tu-22K a jednu letku rušičů Tu-22P, ale počet skutečně nasazených letounů Tu-22K většinou nepřekračoval 16. Krytí jim poskytovalo kolem 6-10 letounů Tu-22P. Ty vzlétaly většinou až po úderné vlně, přestože během úderu bylo jejich místo před útočnou formací. Bez raket letěly rychleji než úderná vlna, takže ušetřily palivo a mohly zůstat déle v prostoru a krýt odlet „raketonosců“.


Plán útoku formace Tu-22, jak jej nacvičovaly jejich osádky

Let k IP (Ischodnyj punkt = Initial point) probíhal ve střední výšce a za přísného radiového mlčení s vypnutými radiolokátory. Jako IP se vybíral většinou nějaký výrazný orientační bod na pobřeží. K němu se potom vztahoval celý manévr. Let ve střední výšce byl kompromis mezi požadavkem na úsporu paliva a nižší pravděpodobností odhalení radiolokátory hlídkujících letounů Hawkeye nebo Phantom. Výška letu se postupně snižovala. Během letu měli šturmani obdržet upřesnění polohy CVBG a samotné letadlové lodi a podle toho upravit let od IP. Přibližně ve vzdálenosti 500 km od svazu provedly letouny rozhon a na forsáži stoupaly do výšky 10 000 - 13 000 m, což jim zabralo přibližně 10 minut. Následně provedla každá skupina zatáčku o 60° od osy letu (viz obrázek). Na cíl útočily letouny většinou ve dvojicích (někdy trojicích). Vedoucí postupně prováděli obrat směrem k cíli, s přibližně 30 sekundovými intevaly, následovaní svými čísly (wingmany) a snažili se zaměřit letadlovou loď pomocí palubního radiolokátoru PN. Ten byl z této výšky, za ideálních podmínek, schopen rozeznat cíl o velikosti letadlové lodi přibližně na vzdálenost 400 km.

Šturman musel před vypuštěním nastavit zapalovač konvenční hlavice podle charakteru cíle na přibližovací v případě, že se využíval kumulativní účinek nebo na zpoždění pokud se využíval trhavý účinek.

Potom stačilo počkat až cíl zachytí i aktivní radiolokační hlavice střely Ch-22. Reálně bylo možné odpálit střely přibližně ve vzdálenosti 350 - 270 km od cíle. Okamžitě po odpalu prováděly letouny odval od cíle a na forsážním režimu se snažily zmizet z dosahu palubních stíhačů. Jejich odlet kryly Tu-22P s palubními rušícími soupravami.


Hlavním prostředkem pro obranu CVBG je od sedmdesátých let Grumman F-14 Tomcat. Letoun na fotografii sloužil u VF-84 „Jolly Rogers“ na CVN-68 Nimitz, která dala jméno celé třídě letadlových lodí s jaderným pohonem

Jaderná varianta

Pokud se bombardérům podařilo úspěšně odpálit řízené střely, byla určitá možnost některé sestřelit protiletadlovými raketami. Ty, které proletěly mohli zarušit operátoři aktivních prostředků radioelektronického boje (ECM = Electronic Counter Measures) nebo bylo možné použít dipólové pásky vystřelované z hlavní palubního dělostřelectva, případně ze speciálních vrhačů na lodích, které již hlavňovou výzbroj neměly.

Tyto systémy byly překvapivě účinné a působily sovětským šturmanům značné potíže. Začátkem sedmdesátých let se osádky průzkumných Tu-95RC a Tu-22R pokoušely „cvičně“ zaměřit americké letadlové lodě palubními radiolokátory, ale lodě varované výstražnými přijímači okamžitě mizely v oblacích dipólových odražečů nebo byl radiolokátor zahlcen aktivními rušiči. Často bylo nutné jednotlivé lodě identifikovat vizuálně, což se většinou dělo „pod dohledem“ hlídkujících stíhačů. Sovětskou reakcí bylo vypracování jaderné varianty úderu.

Při ní měla první vlna letounů odpálit přibližně 6-8 střel Ch-22PSI/A s jadernými hlavicemi do prostoru předpokládaného výskytu letadlové lodi. Jaderné výbuchy měly EMP (Electro-magnetic pulse) zničit elektronické systémy lodí. Takto vytvořeným „oknem“ měla druhá vlna pomocí Ch-22 s konvenčními hlavicemi dorazit letadlovou loď přesným úderem.

Komplex K-22 měl tu nevýhodu, že nosič Tu-22K musel před vypuštěním střely Ch-22 vystoupat do výšky nad 10 000 m. Tím značně vzrůstala pravděpodobnost, že se dostane do dosahu protiletadlových raket torpédoborců na předsunutých protileteckých hlídkách.

Lépe na tom byli piloti Tu-22M2 a Tu-22M3, kteří mohli své Ch-22M a Ch-22N odpalovat i při letu v malé výšce. To na jednu stranu snižovalo pravděpodobnost jejich zjištění především lodními radiolokátory. Proti letounům včasné výstrahy E-2C Hawkeye a stíhacím F-14A Tomcat, které mezitím přišly do výzbroje, už toto opatření tak účinné nebylo. Cenou za možnost skrytého přiblížení byl menší dolet rakety Ch-22 v hustších vrstvách atmosféry a tím pádem nutnost letět blíž k cíli.
Jistou nevýhodou Tu-22M byla absence varianty pro elektronický boj. Ta byla suplovaná staršími Tu-16P, ale rozdílné výkony obou letounů kladly velké nároky na přesnou koordinaci útoku.

 

Vyšlo v časopise ATM 2004/02

 

Obrázky: Ing. Kamil Večeřa
Foto: archiv, US Navy
Prameny:
Duffy Paul, Kandalov Andrej: Tupolev the Man and his aircraft ISBN 1-56091-899-3
Drendel Lou: F-14 Tomcat ISBN 0-89747-254-3
Drendel Lou: Phantom II pictorial history ISBN 0-89747-062-1
Drendel Lou: USN Phantoms in combat ISBN 0-89747-213-6
Gordon Jefim: Soviet/Russian aircraft weapons ISBN 1-85780-188-1
Gordon Jefim, Rigmant Vladimir: Tu-22/M Naddzwiekove bombowce Rossii ISBN 83-86217-17-1
Gordon Jefim, Rigmant Vladimir: Tupolev Tu-22 a Tu-22M Aerofax ISBN 1-85780-065-6
Markovskij Viktor, Perov Konstantin: Sovetskie aviacionnyje rakety vozduch-zemlja ISBN 5-94038-085-9
Moroz Sergej, Popsujevič Sergej: Upravljajemie rakety dalnej i morskoi aviacii SSSR ISBN 5-93445-007-8
Sullivan Jim: S2F Tracker In action ISBN 0-89747-242-X
Periodika: Aviacia i vremja, Mir aviacii, M-Hobby


Tu-22M2 Backfire byly nebezpečné, protože dokázaly nést dvě střely Ch-22 a nemusely je odpalovat z velké výšky jako starší Tu-22 Blinder

 


 

 

Průběh letu střely Ch-22

Po odhození (1) se střela Ch-22 prosedla asi o 100 m. Smíšením obou složek paliva ve spalovací komoře motoru došlo k samovznícení. Po nárůstu tahu na 81 kN (2) přešla do stoupavého letu. První stupeň motoru vyhořel (3) a střela přebytkem rychlosti vystoupala do výšky 22 500 m kde ji autopilot převedl do horizontálního letu (4).

Po zážehu letové komory motoru s tahem 5,7 kN střela rychlostí 3,44 M pokračovala k cíli. Cíl byl sledován aktivní radiolokační hlavicí v horizontální rovině a vertikální rovině. Střela manévrovala tak, aby se nacházel v její podélné ose a autopilot udržoval konstantní výšku. V okamžiku, kdy výchylka antény radiolokátoru dosáhla mezní výchylky dolů (5), převedl autopilot střelu do střemhlavého letu pod úhlem 30 a vypnul motor.

Hlavice provedla poslední korekci dráhy letu (6), na posledních několika stech metrech již došlo k zahlcení přijímače vlastním odraženým signálem takže střela útočila přímo. Když byl nastaven kumulativní efekt odpálil optický přibližovací zapalovač hlavici přibližně 8 m nad cílem (7).
Jaderné hlavice později zavedených variant PSI/A odpaloval, po prolétnutí zadané vzdálenosti, barometrický zapalovač v předem určené výšce nad cílem nebo kontaktní zapalovače po nárazu na cíl. Při střelbě na maximální vzdálenost zasáhla střela cíl do 6 minut.

 


 

Zavádění letecké techniky do výzbroje
SSSR USA
Typ Operační způsobilost Typ Operační způsobilost
Tu-22K 1967 F-4B 1961
Ch-22 1967 AIM-7E 1963
Ch-22PSI 1971 E-2A 1964
Ch-22M (A,P) 1974 E-2C 1973
Tu-22M2 1975 F-14A 1974
Ch-22N (A,P) 1976 AIM-54A 1974
Tu-22M3 1978 (oficiálně 1983)    


Letadlové lodě představují zatím nejsilnější námořní jednotky. Na snímku je „Velká E“ CV-65

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔19.06.2004 📕59.400

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře