Miniponorky, kaiteny, čluny Šinjó a žabí muži

Autor : Fantan 🕔15.06.2004 📕12.734

Miniponorky

Japonsko se problematikou využití miniponorek jako útočné zbraně zabývalo již od první světové války. Vycházelo přitom z úspěšných akcí Italů v Adriatickém moři. Vývoj miniponorek dotáhli nejdále ze všech států a měli několik druhu.

Sensuitei Ko (miniponorka Typ A)

První dvě miniponorky tohoto typu, označené jako A-l a A-2, byly vyrobeny v námořních dílnách v Kure již v roce 1938. Jejich zkoušky trvaly po celý rok a dopadly poměrně dobře. Bylo je tedy možno zařadit do služby. Sériová podoba byla označena jako HA.l a HA.2. Posádku tvořili dva muži, velitel a kormidelník. Válcový trup s malou nástavbou měl délku 24 metrů a výtlak miniponorky činil 46 tun. Neměly generátor, pouze alkalické baterie, které poháněly elektromotor o výkonu 60 koní. To jim umožnilo plout rychlostí 35 km/hod a doplout do vzdálenosti 32 kilometrů. Výzbroj tvořila dvě torpéda ráže 549 mm. Umístěna byla ve dvou torpédometných rourách na přídi trupu miniponorky. Baterie se vyměňovaly vždy po příjezdu na základnu.

Seriová výroba začala číslem HA.3 a do roku 1942 bylo vyrobeno dvaačtyřicet miniponorek tohoto typu. Poslední měla označení HA 44. Výroba se soustředila do závodu poblíže základny Ourazaki. Do akci je převážely hydroplánové nosiče, jmenovitě Čitose, nebo bylo použito i běžných nákladních lodí. Na vodu miniponorky spouštěly palubní jeřáby. Nejběžnějšími nosiči vsak byly ponorky třídy I-16/CI/. V létě 1944 se japonské velení rozhodlo používat miniponorky i k obraně vstupu do důležitých přístavů. Bylo postaveno šestnáct kolejnicových skluzů, na které bylo instalováno šestnáct miniponorek pod označením HA.46 až HA.61.

Sensuitai Ocu (miniponorka Typ B)

Vzniká v říjnu 1942 a nese označení HA.45. Válcový trup je dlouhý 24,5 metrů a má výtlak 50 tun. Od předchozího Typu A se lišila především instalací dvojího pohonu. Palubní baterie byly nabíjeny naftovým motorem Micubiši Ru o výkonu 40 koní na 18 hodin ponořeného výkonu. To jim umožňovalo pri rychlosti 11 km/hod na hladině doplout do vzdálenosti 560 km. Při ponoření vzrostla rychlost na 17,2 km/hod a dojezd klesl na 190 km. Posádku tvořili tři muži. Vyroben však byl pouze jeden kus.

Sensuitei Hei (miniponorka Typ C)

vznikla na základě předchozího typu. Jedinou změnou bylo, ze její posádka byla znovu dvoučlenná. Tento typ ponorky byl určen k ochraně pobřeží, především pak japonských přístavů. Bylo objednáno patnáct kusů s označením HA.62 až HA.76. Výroba se však protáhla až do října 1944, kdy tyto miniponorky byly zařazeny do řadové služby. Převážely se transportními plavidly Typ 1; každé z nich mohlo nést na palubě dvě miniponorky. Na mořskou hladinu je přemisťoval jeřáb.

Miniponorky Typ A-l, Korju, Kairju Typ A-2

Sensuitei Tei (miniponorka Typ D)

S ohledem na zkušenosti s Typem C, kde činil problémy poměrně malý výkon pohonné jednotky, začalo Japonsko v červnu 1944 se zkouškami nové koncepce pohonu. To vedlo ke konstrukci zcela nové miniponorky, jejíž prototyp nesl označení HA.77. Práce na jeho konstrukci trvaly až do konce ledna 1945. Korju, jak byla miniponorka pojmenována, byla nepoměrně větší,nežli všechny předcházející typy. Její posádku tvořilo celkem pět mužů. Zkoušky pokračovaly poměrně úspěšně, takže se začalo urychleně s její výrobou, a to systémem prefabrikace. Korju byla sestavována z pěti dílů, což zkrátilo dobu stavby na dva měsíce. Šestadvacet metrů dlouhá miniponorka měla výtlak šedesát tun. Základní pohonnou jednotkou byl automobilový naftový motor Hitači o výkonu 120 kW. Poháněl elektromotor o výkonu 100 kW. Výrazně byly zlepšeny plavební vlastnosti: ponořená plula rychlosti 30 km/hod až do vzdálenosti 512 km. Na hladině při rychlosti 15 km/hod mohla doplout až do 1600 km. Maximální hloubka ponoru byla 100 metrů. Nabité baterie jí dovolovaly plout pod hladinou až osm hodin. Výzbroj tvořila dvě osmnáctipalcová torpéda umístěná v přídi trupu. Plánována byla výroba 540 kusů. Ponorka se totiž měla stát významným pilířem japonské pobřežní obrany. Ovšem americké bombardování způsobilo, že do září 1945 bylo vyrobeno pouze 115 kusů, a ještě většina z nich byla zničena americkými pumami přímo ve výrobních závodech. Plánovala se i speciální úprava pro útoky kamikaze. Místo torpéd měly být použity nálože s TNT, které byly učinnější než torpéda. Pro snadnější výcvik pilotů jednotek kamikaze byla postavena varianta s prodlouženou věží, v níž byly instalovány dva periskopy. Jejich nasazení bylo plánováno jak u Filipin, tak u Okinawy. Korjú však nebyly k dispozici.

Sensuitai Kairju (miniponorka Kairju)

Na konci roku 1943 byly v Ourazaki a v Jokosuce zkoušeny dvě miniponorky Typ A. K trupu byla připojena dvě horizontální kormidla, která výrazně zlepšila jejich stabilitu a ovládání, dále měly zvětšenou věž, což také přispělo ke zlepšení nautických vlastností ponorky. Intenzívní zkoušky probíhaly po celý rok 1944. Na jejich základě byl upraven jeden ze dvou zkoušených prototypů do operační podoby. Pri konstrukci se vycházelo z předpokladu, ze miniponorku bude dopravovat do prostoru útoku některý z velkých typů ponorek. Bylo to bezpečnější a rychlejší než doprava nákladní lodí. Bojová varianta byla 17 metru dlouhá a měla výtlak 17 tun. Pohonnou jednotkou při plavbě na hladině byl automobilový benzinový motor Isuzu o výkonu 62,5 kW. Pod hladinou pak Kairju poháněl elektromotor o výkonu 80 kW, napájený klasickými bateriemi. Na hladině při rychlosti 9 km/hod doplula do vzdálenosti 720 km. Plavba pod hladinou při rychlosti 5,5 km/hod jí umožňovala uplavat 60 km. Výzbroj tvořila opět dvě osmnáctipalcová torpéda umístěná na bocích miniponorky, nebo nálož TNT odpovídající hmotnosti. Bez bojové zátěže byla ponorka schopna ponořit se do hloubky 148 metru, s bojovou náloží do hloubky 100 metrů. To bylo poměrně hodně a dvoučlenné posádce to způsobovalo mnoho obtíží. Výroba Kairju byla zahájena v únoru 1945. Konstrukčně byla prefabrikována na tři části, které vyráběly tři závody. To snižovalo celkovou dobu výroby, včetně montáže, na pouhých třicet dní. Prvních dvacet vyrobených Kairjii bylo určeno pro výcvik příslušníků jednotek kamikaze. Do akce měly miniponorky vyvážet buď ponorky třídy I-16, nebo transportní lodě. Ty je spouštěly na hladinu palubními jeřáby. Celkem jich bylo vyrobeno asi čtyřicet. Válka ale skončila dříve, nežli mohly byt Kairju nasazeny.

Lidská torpéda - Kaiten

Narůstající válečné neúspěchy japonských ozbrojených sil a naopak narůstající tlak Spojenců nutil Japonce vyklízet jednu pozici za druhou. To je přivádělo ke stále zoufalejším pokusům zničit nepřítele. Miniponorky se ukazovaly jako málo účinné a snadno zranitelné, navíc při jejich útocích umírali dva lidé. Byla proto hledána efektivnější náhrada. Vymyslel ji absolvent technické akademie japonského námořnictva, poručík Hirose Kuroki, který po cely rok 1943 usilovně pracoval na nové účinné zbrani, lidském torpédu. Ve spolupráci se svým spolubydlícím, dvaadvacetiletým praporčíkem Sekio Nišinou a námořním inženýrem poručíkem Hiroše Suzukawou upravili nejlepší japonské torpédo Typ 93 - Dlouhé kopí  tak, aby je k cíli dovedl zkušený jedinec. V podstatě torpédo rozdělili na dvě části. V zadní části byla umistěna pohonná jednotka tvořená vzduchovým motorem o výkonu 550 koní. Palivem byla směs petroleje a kyslíku. Před ní byl prostor pro pilota, který torpédo řídil. Přední část pak tvořila výbušná nálož o hmotnosti 1550 kg TNT. Pilot ve své improvizované kabině ovládal jak směrová, tak i horizontální kormidla, umístěná v první třetině délky trupu. Navíc měl k dispozici periskop a podle něho mohl upravovat směr své plavby.

Kaiten Typ 1

Byl první z řady „lidských torpéd“. Měl délku 15 metrů, průměr asi jeden metr a výtlak 8,3 tuny. Při rychlosti 54 km/hod měl dojezd 22 kilometrů. Snížila-li se rychlost na 22 km/hod, zvýšil se dojezd na 77 kilometrů. V prvotní úvaze se předpokládalo, že pilot dovede torpédo do vzdálenosti 40-50 metrú od cíle, kde mělo dojít k oddělení přední části, která měla pak sama pokračovat k cíli. Ten při této vzdálenosti neměl mnoho šancí vyhnout se zásahu. Zbytek Kaitenu se po odpojení samozřejmě potopil. Pilot se měl zachránit pomocí plovací vesty nebo nafukovacího člunu. Z moře jej měIa vylovit ponorka, která ho vypustila, nebo létající člun. Pokud by byl Kaiten použit pri pobřeží, měl pilot doplavat ke břehu sám. V praxi se ale ukázalo, že jde pouze o hypotézu, která není uskutečnitelná. A jelikož v té době vznikaly první oddíly kamikaze, bylo od záchrany pilota upuštěno a z Kaitenů se stává zbraň pro útoky kamikaze. Do akci je měly dopravovat velké ponorky třídy 1-54, z nichž každá mohla nést až pět Kaitenů. Do moře sjížděly Kaiteny na jakémsi vozíčku, vedeném dvěma kolejničkami. Hromadná výroba byla zahájena v Jokosuce, Hikari, Maizuru, Kure a Sasebo.

Kaiten Typ 2, 3, 4

První prototyp Typu 2 byl zkoušen od poloviny roku 1944 a zkoušky byly ukončeny až na jaře 1945. Byl poháněn novým výkonnějším motorem s palivem na bázi hydrogenu peroxidu o maximálním výkonu 1500-1800 koni. Zmizela malá nástavba u periskopu. Výkonnější motor si vynutil větší průměr i délku trupu. Průměr se zvětšil na 1,4 metru a délka vzrostla na 16,5 metru. Výtlak stoupl na 18,5 tuny. Rychlost 37 km/hod umožňovala dojezd do vzdálenosti 82 km. Stoupla-li rychlost na 74 km/hod, snížil se dojezd na 24 km. Hmotnost nálože TNT se pohybovala od 1500-1800 kg. Několik kusů Typu 2 bylo vyrobeno v Hikari, Kure a v Jokosuce. Do akcí se nedostaly. Kaiten Typ 3 vůbec zůstal jen na papíře a Typ 4 byl vyroben jenom v prototypu. Odlišovaly se různými alternativami pohonu a hmotnosti nálože. Byla připravena i dvoumístná varianta Kaitenu, určená pro výcvik v oddílech kamikaze. Ale do výroby se vůbec nedostala.

Sebevražedné útočné čluny

Dalším pokusem Japonska odvrátit konečnou porážku byly sebevražedné útočné čluny Šinjó. Vznikají z myšlenky zapojit do válečných operací co nejvíce Japonců s minimálním výcvikem, kteří by mohli použít výrobně co nejjednoduššího bojového prostředku. Realizátoři tohoto projektu, námořní dílny v Jokosuce, vyšly v roce 1943 z poznatku, ze podél pobřeží Japonska kotví desetitisíce jednoduchých člunů, které dokáží ovládat i jedenáctiletí kluci. Navrhuji proto tn druhy clunu. Prvni dva typy maji celodřevěnou konstrukci s překližkovým potahem. Jsou dlouhé od pěti do šesti metrů a jejich hmotnost činí 1500-1700 kg. Nálož TNT, umistena v pndi trupu, mela hmotnost 1500kg. Za nalozi byl instalovan automobilovy motor Suzuki nebo Micubisi o vykonu 48 koni. Vetsi modifikace clunu mela motory dva. Rychlost se pohybovala od 46 do 56 km/hod. Tnlista vrtule byla pohanena diouhym hndelem pomoci dvoustupnove prevodovky. Pilot sedel na same zadi dunu a oviadaljej volantem. Člun mel dve rychlosti - pojezdovou a utocnou.

Treti typ Šinjó byl celokovovy s hlinikovym pláštěm o deice 5,5 m. Naioz TNT mela hmotnost 1980 kg. Pohon obstaravaly dva automobilove motory Suzuki a kazdy z nich pohanel jednu tfilistou vrtuli. Tento člun dosahoval rychlosti 54 km/hod. Dojezd vsech člunu byl do triceti kilometru. Nekdy byly pouzivany jako vybusne naloze hlubinne miny, kterych melo namornictvo dostatek. Nektere čluny mely na bocich pokusne instalovany i petipalcove rakety na tuhe palivo, ktere mely zvysit ucinnost utoku. O jejich pouziti vsak chybi doklady. Vlastni vyroba techto člunu probihala prevazne v mensich podnicich, roztrousenych podel pobrezi. Podarilo se vyrobit asi 6 000 kusu těchto clunu. Zpocatku byly rozmistěny pfedevším podel jihojaponskeho pobrezi, transportni lode je však rozvezly i po pobrezi Okinawy. Dale se jiz nedostaly. Na rozdil od predeSle jmenovanych zbrani byla hiavnimi cili pro §inj6 americka transportni plavidia vseho druhu, protoze byla snaze potopitelna nez pancerovana plavidia vojenska.

Žabí muži - Fukuryu

Posledním z „bojových prostředků“ japonského námořnictva byli sebevražední žabí muži, Fukurju. Jejich jednotky tvořili dobrovolníci na zakladně Taura, kde byl prováděn nábor a výcvik pro piloty Šinjó.Jejich výstroj tvořil pogumovaný plátěný oblek, který používali všichni žabí muži. K němu Fukurjú dostali lehkou potápěčskou kuklu a na záda regulovatelný dýchací přístroj. Jejich výzbroj tvořily buď nálože TNT, nebo hlubinné nálože.

Technika útoku

Provedení vlastního útoku odpovídalo specifice každé zbraně. Miniponorky byly dopraveny tak daleko, aby měly v dosahu nepřátelská plavidla. Tarn byly spuštěny a samy pokračovaly k cíli. Jejich úkolem bylo dostat se k němu co nejblíže. Hlavními cíli pro ně byla válečná plavidla, letadlové lodě, bitevní lodě a torpédoborce. Proti vojenskym plavidlům měla být odpálena obě torpéda, aby úcinnost zásahu byla co největší. Nebylo-li cílem pancéřované plavidlo, mělo stačit pouze jedno torpédo. Později bylo rozhodnuto útočit jen na veliké cíle. Miniponorka měla na tento cíl přímo narazit a přivést obě torpéda naráz k výbuchu. Tím by se znásobilo poškození a zvýšila by se pravděpodobnost zničeni nepřátelského plavidla.

Byla-li miniponorka použita v pobřežních vodách, byl útok prováděn na každé plavidlo, které se objevilo v její blízkosti. Kaiteny útočily obdobným způsobem jako miniponorky. Nosné ponorky je dopravily co nejblíže k cíli, spustily je, a pak již vše záleželo na jednání samotného kamikaze. Na jeho odvaze, taktické vyspělosti a schopnostech ovládat Kaiten tak, aby zničil vybraný cíl.Vzhledem k vysoké účinnosti torpéda Typ 93 měly být vyhledávány především větší námořní cíle. Protože však piloti Kaitenů měli velice špatné znalosti obrysů spojeneckých lodí, útočily Kaiteny na všechna plavidla, která periskop objevil. V pobřezních vodách platilo stejné pravidlo jako u miniponorek.

 Šinjó na rozdíl od individuálních útoků předchozích bojových prostředků útočily vždy ve skupinách. Velikost skupin se řídila množstvím a druhem plavidel, na něž útočily. Čluny byly rozmistěny v různých zakoutích pobřeží, kde měly vybudovány krytá přístaviště, resp. kotviště. Do útoku vyrážely na daný rozkaz, většinou signalizovaný vypálením světlice. K cíli se blížily pomalu, aby byl co nejméně slyšet jejich motor. Když se jim podařilo přiblížit se k cíli zhruba na padesát metrů, zařazovali kamikaze útočnou rychlost. Při této rychlosti byly však čluny již velice těžko ovladatelné, protože měly poměrně malé kormidlo a člun reagoval na řízení značně opožděně. Protože nebyly pancéřovány, byli kamikaze v závěrečné fázi často zabiti palbou nepřítele a čluny tudíž v rozhodující chvíli nebyly řizeny.

Bojova činnost Fukurju spočívala v torn, že je většinou Šinjó dopravily na útočnou linii a zde Fukurju sklouzli do moře. Pod hladinou se snažili doplout nepozorovaně ke svému cíli, vlekouce za sebou nálože s TNT. Ty měli postupně upevnit pod trupy nepřátelských lodí a pak je odpálit. Nekteří pokládali za účinnější s naložemi přímo do lodi narazit. Pokud byli nasazeni u pobřeží, jejich taktika spočívala v torn, ze krátce před tím, nežli se nepřátelské vyloďovací čluny přiblížily, potopili se Fukurju i se svými náložemi, umístěnými na dlouhých tyčích, a snažili se nepřátelskou lod atakovat kontaktováním nálože o trup lodi. Pokud se manévr podařil, lodě byly zničeny. ale spolu s nimi i Fukurju. Maximální doba pobytu pod hladinou byla asi 30 minut.

Poslední hodiny

Díky tomu, že námořní kamikaze vyplouvali do akcí ze základen na japonském území, mohlo jim námořní velení poslední hodiny a dny zpříjemnit. Kamikaze se velice často účastnili prací na zvelebení základny, nebo pomáhali okolnímu obyvatelstvu pri zemědělských pracích. Dostávali dostatek dobré stravy, měli přístup k alkoholu i k ženám. Den před akcí se kamikaze určení k útoku soustředili do jedné budovy. Zde napsali své poslední dopisy a absolvovali společnou modlitbu. Následovala společná večeře a rozloučení se ženami. O půlnoci všechno skončilo a šlo se spát.

Rano v 06.00 hod. byl budíček. V sedm hodin byla slavnostní snídaně a o půl hodiny později slavnostní nástup celé jednotky. Jednotka nastupovala ve tvaru pismene U. Uzavírací hranu pak tvořila vlajka, pod níž stál dlouhý stůl a na něm ozdobné samurajské meče. Ti, kteří měli ten den provádět útok, stáli před tímto stolem.  Za zvuku trubky vřeštící signál „Čest císaři a vlajce“ přichází velitelský sbor. Velitel jednotky kamikaze na příslusné základně pak čte rozkaz, ve kterém jmenoval ty, kteří toho dne měli provést svůj poslední útok. Většina z nich už nebyla potomky samurajů, proto je velitel obdaroval malými samurajskými meči ležícími na stole, a tím je uvedl mezi samuraje, takže jejich osobní oběť je zdůvodněná a morálně odůvodnitelná.

V nažehlených slavnostních uniformách s hačimaki uvázanými kolem hlavy provádějí kamikaze slavnostní defilé kolem těch, kteří na svůj čas smrti teprve čekají. Když slavnost končí, předávají kamikaze dárky přátelům. Následuje odchod na přepravní ponorky či nákladní lodě a do útočných člunů. Poslední zamávání a kamikaze se vydávají na poslední cestu. Šinjó do pobřežních kotvišť, miniponorky a Kaiteny ke svým vzdáleným cílům. Ve výchozích postaveních, kde piloti miniponorek a Kaitenů nasedají do svých útočných prostředků, loučí se s nimi velitel plavidla, které je sem dopravilo, sklenkou saké nebo i šampaňského. Zavřením poklopu je o osudu rozhodnuto a nelze jej vzít zpět. Na konci cesty je vždy smrt.

Literatura:
Novotný Josef: Causa kamikaze, vydalo Naše Vojsko, Praha 1991
Autor : Fantan 🕔15.06.2004 📕12.734

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře