Bitevní lodě třídy Scharnhorst

Autor: Jan Pitálek / piti 🕔︎︎ 👁︎ 42.268

Adolfu Hitlerovi se v roce 1935 podařilo uzavřít s Velkou Británií významnou námořní smlouvu. Podle této smlouvy mohlo Německo postavit 35 % tonáže britských bitevních lodí, letadlových lodí, křižníků a torpédoborců. Povolena byla také výstavba ponorek. V první fázi bylo povoleno 45 % britské tonáže a pro další etapu se dokonce hovořilo o shodě. Tato smlouva ve svých důsledcích anulovala závěry versaillských ujednání. Po uzavření této smlouvy se upustilo od stavby tzv. „kapesních bitevních lodí“ (do výtlaku 10 000 t) a přistoupilo se ke stavbě mnohem větších (o výtlaku cca 38 000 t) a podle původního plánu i mnohem lépe vyzbrojených.

Stavba Gneisenau začala 3. května 1935 a Scharnhorstu 16. května 1935. První byla na vodu spuštěna 10. června a druhá 8. prosince 1936. Dohotoveny byly v roce 1939. Po jejich spuštění na vodu vrchní velitel Kriegsmarine Erich Roeder poznamenal, že pokud se nové německé lodě střetnou s některou britskou, budou moci jen důstojně zemřít.

Reklama

Projekt vycházel z plánů na nedostavěný křižník Mackensen z první světové války. Krokem zpět zde byla rovná příď, která byla před válkou přestavěna na ostře srpovitě vykrojenou, označovanou jako „atlantická příď“. Hlavní výzbroj měly tvořit tři věže s dvěma děly ráže 380 mm, které později dostaly lodě Bismarck a Tirpitz. Z těchto plánů (především z předpokladu, že primární výzbroj lodi budou tvořit 380mm děla) vycházelo i zařazení mezi bitevní lodě. Vývoj těchto děl se však u firmy Krupp protáhl, a tak byli konstruktéři nuceni použít modifikované trojdělové věže s děly 280 mm, které byly použity již u „kapesních bitevních lodí“ třídy Deutschland. Oficiální zařazení lodí třídy Scharnhorst se však nezměnilo, přestože by jejich nová výzbroj odpovídala spíše zařazení mezi bitevní křižníky, a proto se o nich většinou mluví jako o bitevních křižnících. Tato děla s ráží 280 mm byla proti silnému pancíři, z kterého byly vyrobeny britské bitevní lodě, neúčinná. Tohoto velkého hendikepu si bylo vrchní velení německého loďstva vědomo, o čemž svědčí výše uvedená poznámka Ericha Roedera. Pancíř boků, věží a paluby byl zhotoven z mimořádně odolné legované oceli Wotan firmy Krupp. Tato ocel byla použita ve dvou verzích: Wotan hart - tvrdá pro pancéřové paluby a dělové věže, Wotan weich - měkká pro protitorpédové obšívky. K pohonu lodi byly použity tři turbíny. U Scharnhorstu Brown Boveri a u Gneisenau Germania. Dále bylo požito dvanáct kotlů Wagner. Celkový výkon pohonného systému lodí byl 165 000 hp (koňských sil). Kompletní technické parametry těchto lodí najdete v níže uvedené tabulce. Velením nové německé lodi Scharnhorst byl pověřen Kurt Caesar Hofmann (obr. 1).

obr.1 Kurt Caesar Hofmann - kapitán bitevního křižníku Scharnhorst
Obr.1 Kurt Caesar Hofmann - kapitán bitevního křižníku Scharnhorst

Na svojí první atlantické plavbě Scharnhorst spolu se svou sesterskou lodí Gneisenau napadly ozbrojenou obchodní loď Rawalpindi (obr. 2) vyzbrojenou osmi šestipalcovými děly. Její kapitán Kennedy (obr. 3) se rozhodl bojovat. Po zásahu můstku Rawalpindi jedenáctipalcovým granátem Kennedy i s většinou důstojníků zahynul a loď byla potopena. Poté se na místě objevil britský křižník Newcastle, přivolaný rádiem z Rawalpindi. Němci nechtěli riskovat boj s neznámou britskou lodí a stáhli se.

obr.2 Ozbrojená obchodní loď Rawalpindi
Obr.2 Ozbrojená obchodní loď Rawalpindi

obr.3 Kennedy - kapitán ozbrojené obchodní lodi Rawalpindi
Obr.3 Kennedy - kapitán ozbrojené obchodní lodi Rawalpindi

V průběhu německé invaze do Norska britské středisko pro kódy a šifry (GC &. CS = Government Code &. Cypher School) v Bletchley Parku zachytilo a rozluštilo zprávu kódovanou na stroji Enigma (obr. 4). Tato zpráva naznačovala, že z Baltu vyplouvají velké německé válečné lodě. Admiralita však tuto zprávu ignorovala. To se stalo osudné britské letadlové lodi Glorious, jejíž kapitán se mylně domníval, že nehrozí žádné nebezpečí a nevyslal průzkumná letadla. Při střetu byl Scharnhorst zasažen torpédem jednoho z torpédoborců, které doprovázely Glorious.

obr.4 Enigma - německý elektromechanický šifrovací stroj (<em>čtyř rotorová verze používaná Krizgsmarine od únoru 1942</em>)
Obr.4 Enigma - německý elektromechanický šifrovací stroj (čtyř rotorová verze používaná Krizgsmarine od únoru 1942)

Oba bitevní křižníky vypluly z Kielu až koncem prosince 1940. Měly útočit proti spojeneckým konvojům, ale akce musela být předčasně ukončena. Rozbouřené moře poškodilo plavidla, a proto byl vydán rozkaz k návratu. Na moře se vrátily v lednu 1941. Od prvního konvoje, který zahlédli, se museli vzdálit, protože jej chránila bitevní loď třídy R Ramillies (obr. 5). Za dva týdny 500 mil od Newfoundlandského souostroví se jim podařilo potopit pět roztroušených lodí z vracejícího se konvoje.

Reklama

obr.5 HMS Ramillies - Britská bitevní loď třídy R, spuštěna na vodu roku 1917
Obr.5 HMS Ramillies - Britská bitevní loď třídy R, spuštěna na vodu roku 1917

Začátkem března se obě lodě s vyhlídkou na snazší kořist přesunuly k pobřeží Afriky. Pobyt v teplých vodách byl však náhle ukončen kvůli posílení doprovodů konvojů, mimo jiné o bitevní loď Jeho Veličenstva třídy Queen Elisabeth Malaya. Lodě byly staženy do Brestu ve Francii, kde na ně útočily britské bombardéry.

V červnu 1941 byl Scharnhorst přemístěn do La Pallice, kde jej zasáhlo pět bomb. Poté se vrátil zpět do Brestu. Zde byl schován pod maskovacími sítěmi dalších šest měsíců.

Počátkem roku 1942 Kriegsmarine chtěla Scharnhorst, Gneisenau a těžký křižník Prinz Eugen přesunout do Německa a poté do Norska, kde měly být nasazeny proti britským arktickým konvojům mířícím do Murmanska a Archangeľska. Tato akce měla krycí název Cerberus (obr. 8). Velením byl pověřen víceadmirál Oto Ciliax (obr. 6). Součástí akce bylo vysílání malých dávek rušivého signálu tak, že je britská radarová obsluha vyhodnotila jako přirozené rušivé vlivy.

obr.6 víceadmirál Oto Ciliax - velitel akce Cerberus
Obr.6 víceadmirál Oto Ciliax - velitel akce Cerberus

Britové předpokládali, že se Němci pokusí přesunout lodě do Německa přes kanál La Manche, a proto se vrchní velení bombardovacího letectva a královského námořnictva dohodla na koordinovaném útoku pod krycím názvem Fuller. 10. 2. 1942 dalo velitelství letectva, aniž by o tom informovalo velitelství loďstva, polovině svých letců volno a druhá polovina se musela dostavit na základnu až čtyři hodiny po vyhlášení poplachu.

Lodě vypluly z Brestu 11. 2. 1942 v noci. Kvůli řadě porouchaných přístrojů britských průzkumných letadel nebyly lodě po vyplutí zaznamenány. Za úsvitu se již flotila nacházela za Cherbourgem. Britský radar zaznamenal neobvyklý ruch ve vzdušném prostoru nad plavidly až v 10:15 hodin. Němcům velmi pomohly nízké mraky, které jim umožnily proniknout i Doverskou úžinou. Po zachycení cíle na radaru bylo vysláno několik letounů Spitfire, aby potvrdily přesnou polohu lodí. Měly však přísný rozkaz zachovat rádiovou mlčenlivost a nahlásit nález až po přistání. Protože Britové považovali za nemožné proplout kanálem La Manche ve dne, zastihli je Němci nepřipravené. Válečné lodě byly roztroušené, letadla bez posádek nebo příliš daleko. V této době byl již o vzniklé situaci informován i ministerský předseda Churchil, který prohlásil, že německé lodě musí být za každou cenu potopeny. V té době již bylo nemožné podniknout nějakou účinnou akci. Pobřežní dělostřelectvo lodě ostřelovalo, nezpůsobilo však lodím žádné škody. Před polednem se podařilo vyslat pět torpédoborců. Těm se však nepodařilo proniknout ochrannou kouřovou clonou z doprovodných lodí. Další útok provedlo šest letounů Fairey Swordfish pod velením E. Esmonda (obr. 7), který také vedl útok na německou bitevní loď Bismarck. Všechny Swordfishe byly sestřeleny, ani jeden nezasáhl cíl. Esmond, který zahynul, byl in memoriam vyznamenán Viktoriiným křížem. Než německé lodě dopluly do Wilhelmshavenu a Brunsbuttelu, najel Scharnhorst i Gneisenau na minu. Ta Scharnhorst asi na třicet minut ochromila, ale žádný letoun ho nenašel. Operace Cerberus byla úspěšně ukončena, znamenala taktické vítězství a pokoření vrchního velení bombardovacího letectva a královského námořnictva, ale také celkové strategické zhoršení situace v Atlantiku. Ciliax a Hofmann byli vyznamenáni rytířským křížem. Hofmann byl ještě povýšen na kontradmirála.

obr.7 E.Esmond - velitel letky letadel Swordfish
Obr.7 E.Esmond - velitel letky letadel Swordfish

Reklama

obr.8 operace Cerberus
Obr.8 operace Cerberus

Britové se dozvěděli, že jsou obě lodě poškozené a velitelství bombardovacího letectva se rozhodlo, že je dorazí. 27. 2. 1942 se při velkém náletu na Kiel Britům povedlo těžce poškodit Gneisenau. Tento a také řada dalších faktorů zapříčinil, že bylo upuštěno od plánu přestavby, při které měl Gneisenau dostat 380mm děla a o deset metrů delší příď. Gneisenau skončil jako vyřazená válečná loď v Polsku.

Tyto události přinutily vrchní velení Kriegsmarine přehodnotit roli svého hladinového loďstva. Scharnhorst a Gneisenau byly vyřazeny z akce, Gneisenau až do konce války.

Při útoku na konvoj PQ-17 a PQ-18 v létě roku 1942 byly německé hladinové lodě ze strachu před britskými letadlovými loděmi staženy a útok provedly jen ponorky a letadla. Další konvoje vypluly až v prosinci 1942. Tirpitz byl v opravě v Trondheimu a Scharnhorst stále v Německu, kde byl také opravován. K dispozici byla „kapesní bitevní loď“ Lützow a těžký křižník Admirál Hipper (jeho hlavní výzbroj tvořilo osm 203mm děl). Tyto dvě lodě byly vyslány pod velením admirála Kummetze, aby 31. 12. 1942 zaútočily na konvoj JW-51B. Když se Kummetz střetl s dvěma křižníky (jejichž hlavní výzbroj tvořila šestipalcová děla, což je v přepočtu 152,4 mm) britských sil vzdáleného krytí pod velením admirála Burnetta utrpěla Kummetzova vlajková loď zásah a on se rozhodl vyhnout dalšímu poškození a vrátil se do Altafjordu. Po tomto neúspěšném útoku se Hitler rozzuřil a trval na tom, že všechny Roederovy těžké hladinové lodě jsou bezcenné a musí být zrušeny, jejich děla použita pro obranu pobřeží a posádky převeleny k jinému, mnohem účinnějšímu druhu ozbrojených sil. Opatrnost, kterou Kummetz projevil, však přímo vyplývala z Hitlerových dřívějších rozkazů. Po této události a přes Hitlerovy námitky trval Roeder na svém odvoláni. 31. 1. 1943 ho Hitler nahradil velkoadmirálem Karlem Dönitzem (obr. 9), kterého den před tím povýšil na velkoadmirála (v originále Grossadmiral). Dönitzovi se však podařilo Hitlera přesvědčit, aby nepodnikal tak drastické kroky. Došel totiž ke stejným závěrům jako Roeder, a to, že jen pouhá přítomnost velkých německých lodí poutala v Británii zcela neodpovídající množství námořních sil.

V březnu roku 1943 se Scharnhorst konečně vydal do Altafjordu v Norsku, aby se přidal k Tirpitzi a Lützovu (do 15.11.1939 Deutschland). Nepohybovaly se zde však žádné konvoje, které by mohly tyto lodě napadat, a tak se musely spokojit pouze s ostřelováním britské základny na Špicberkách. To byla také první a poslední bojová akce, které se mohutný Tirpitz účastnil. 23. 9. 1943 byl při útoku britské miniponorky typu X (obr. 10) na Altafjord mohutný Tirpitz těžce poškozen. Osamocený Scharnhorst se nyní přesunul do nového kotviště v Lanksfjordu. Když byly obnoveny arktické konvoje, dostaly silný doprovod nejčastěji v podobě bitevní lodi Duke Of York.

obr.9 velkoadmirál Karl Dönitz
Obr.9 velkoadmirál Karl Dönitz

obr.10 miniponorka typu X
Obr.10 miniponorka typu X

Počátkem roku 1943 vydal Dönitz rozkazy týkající se nasazení hladinových lodí proti konvojům mířícím do ruského Murmanska a Archangeľska: „Podmínky potřebné pro úspěšné operace hladinových lodí proti lodní dopravě v Arktidě jsou jen zřídka příznivé, neboť protivník, soudě dle minulých zkušeností, rozmístí k ochraně - bezprostřední nebo nepřímé - svých konvojů takové síly, které budou nepochybně naše síly převyšovat. Nicméně může dojít k příležitostem pro napadení lodí plujících samostatně plujících bez doprovodu. Kdekoliv se podobná příležitost naskytne, musí být využita s rozhodností, ale při dodržení taktických principů. Někdy můře být nevyhnutné zaútočit na konvoj s mohutným doprovodem veškerými silami, jimiž disponujeme. Budou předány rozkazy podniknout takový útok, jestliže bude daný konvoj považován za tak cenný, že jeho zničení má prvořadou důležitost pro situaci jako celek“.

Složitou situaci německých hladinových lodí ještě zhoršoval složitý systém velení. Nejvyšším velitelem byl sám Hitler, který sídlil v hlavním stanu v Rastenburgu. Přestože do chodu námořnictva příliš nezasahoval, přísná omezení, jež vydal na nasazení těžkých hladinových plavidel vedla k tomu, že němečtí admirálové jednali s bázlivostí, která by jim za jiných okolností bezpochyby přivodila rozsáhlou kritiku.

Vrchní velitel Kriegsmarine a jeho Seekriegsleitung (Velení námořní války) byli v Berlíně, velitelství skupiny Západ v Paříži a velitelství ponorkového loďstva v Lorientu. V čele skupiny Sever sídlící v Kielu stál admirál Schniewind, vrchní velitel německého námořnictva na pevnině a velitel všech operací v Norsku. Součástí Námořní skupiny Sever byl admirál Severních moří Kummetz, který sídlil v Narviku, vlajkový důstojník bitevní skupiny, která měla ve skutečnosti provést útok. Dále existovala funkce admirála polárního pobřeží (Polarküste), jenž sídlil v Tromso.

Protože nefungovalo spojení, trvalo v průměru hodinu, než dorazilo sdělení bitevní skupiny na moři k admirálovi Severních moří, dvě hodiny k Námořní skupině Sever a tři nebo dokonce čtyři hodiny do berlínského centra Vedení námořní války. Dönitz často před konečným rozhodnutím konzultoval problémy s dalšími veliteli, ale než stačili vyjádřit své názory, mohla se situace zcela změnit.

Tirpitz, na kterém stále probíhaly opravy, kotvil v Kaafjordu, což bylo rameno Altafjordu. Loď byla s pevninou spojena dálnopisem a telefonními pojítky. Scharnhorst kotvil v dalším rameni Altafjordu jménem Lanksfjord. Spojení s ním však zajišťovaly čluny, nebo rádiové vysílání. Tato skutečnost později sehrála velmi významnou roli.

V listopadu musel admirál Severních moří Kummetz ze zdravotních důvodů opustit funkci a byl dočasně nahrazen kontradmirálem torpédoborců Erichem Beyem (obr. 11).

obr.11 kontradmirál Erich Bey - admirál Severních moří a velitel Scharnhorstovy poslední akce
Obr.11 kontradmirál Erich Bey - admirál Severních moří a velitel Scharnhorstovy poslední akce

Zdálo se, že Bey i Schniewind pochybují, že by při tak nepříznivé povětrnostní situaci mohly nastat vhodné podmínky pro akci Scharnhorsta. Hlavním předpokladem pro úspěšnou akci byl důkladný letecký průzkum, který by včas zachytil konvoj a také zjistil zda není v blízkosti britské domácí loďstvo (Home Fleet). To by mohlo provést rušivý útok v průběhu, nebo po skončení úderu na konvoj. Příznivé podmínky také potřebovali německé torpédoborce, které měly horší plavební vlastnosti než jejich britské protějšky. Dobré počasí a hlavně dostatečná viditelnost byly podmínkou pro optimální využití Scharnhorstova těžkého dělostřelectva. Jeho radar byl totiž horší než britský. Další, kdo potřeboval dobré počasí, byla Luftwaffe, která pro letecký průzkum používala vzácné a velmi zranitelné létající čluny Blohm Voss BV-138, jejichž radarové antény byly velmi citlivé na ledovou námrazu. Z tohoto důvodu nebylo možno zajistit kvalitní letecký průzkum.

19. a 20. prosince 1943 navštívil Dönitz Hitlera a získal jeho souhlas k operaci proti příštímu konvoji, která bude zajištěna za předpokladu rozumné naděje na úspěch. Poté byl Scharnhorst uveden do „šestihodinové“ pohotovosti. Schneiwindem vydané operační rozkazy měly krycí označení Ostfront. Luftwaffe byla požádána o provádění intenzivního vzdušného průzkumu.

Britský konvoj JW-55 plul ve dvou částech, JW-55A a JW-55B proto, aby se zmenšila jeho velikost a tím se ztížilo jeho nalezení a napadnutí. Část JW-55A dorazila do Murmansku 20. prosince. V průběhu plavby mu poskytovalo ochranu seskupení křižníků pod velením admirála Burnetta označované jako Force 1 (Skupina 1). Force 1 se skládala z křižníků Norfolk (jeho hlavní výzbroj tvořilo osm 203mm děl), Belfast a Sheffield (jejich hlavní výzbroj tvořilo dvanáct 152mm děl).

Velitel britského domácího loďstva admirál sir Bruce Fraser (obr. 12) byl přesvědčen, že návnada v podobě konvoje JW-55B vyláká Scharnhorst na otevřené moře. Konvoj JW-55B se skládal z devatenácti obchodních lodí a deseti torpédoborců. 20. prosince 1943 vyplul konvoj JW-55B z Loch Ewe a zamířil na východ. Fraserův plán spočíval v tom, že konvoj bude sledován Force 2 (Skupinou 2), která se skládala z bitevní lodi Duke of York (obr. 13) (její hlavní výzbroj tvořilo deset 355,6mm děl) s Fraserem na palubě, křižníku Jamaica (jeho hlavní výzbroj tvořilo dvanáct 152mm děl) a čtyř torpédoborců. Force 1 zůstala v Murmansku do 23. prosince, aby poskytla doprovod konvoji RA-55A (vracející se JW-55A). Němci se domnívali, že Britové po úspěšném proplutí konvoje JW-55A nechají ukolébat falešným pocitem bezpečí a ochranu konvoje JW-55B převezme Force 1, až ho bude spolu s konvojem RA-55A míjet. Díky tomu, že admirál Severních moří musel Scharnhorstu předávat rozkazy pomocí rádia, a navzdory faktu, že Bletchley Park nestihl některé zprávy rozluštit včas a jiné nerozluštil vůbec, měli Britové dostatečné množství informací, aby věděli, že Němci zatím Fraserovu lest neodhalili. Díky těmto informacím mohla britská OIC (Operační zpravodajské středisko admirality) udržet Frasera a Burnetta udržet „v obraze“ o záměrech a manévrech protivníka.

obr.12 admirál sir Bruce Fraser - Velitel britského domácího loďstva (<em>home fleet</em>)
Obr.12 admirál sir Bruce Fraser - Velitel britského domácího loďstva (home fleet)

obr.13 Duke of York - britská bitevní loď třídy King George V., spuštěna na vodu roku 1941
Obr.13 Duke of York - britská bitevní loď třídy King George V., spuštěna na vodu roku 1941

V noci z 19. na 20. prosince se britským expertům z Bletchley Parku podařilo dešifrovat čtyři rádiogramy a předali je OIC, to ihned informovalo Frasera a Burnetta. První depeše byla od admirála Severních moří pro nového kapitána Scharnhorstu Fritze Hinse (obr. 14). Byla odvysílána 18. prosince v 18:22 hodin. Přikazoval přejít z šesti na „tříhodinovou“ pohotovost. Druhá, odvysílaná admirálem Severních moří v téměř shodném čase, patřila veliteli letecké základny na Lofotských ostrovech a zněla následovně: „Naléhavá žádost proti konvoji, který bude určitě převzat, a proti skupině těžkých lodí plujících pravděpodobně na moři. Bitevní skupina má tříhodinovou pohotovost.“ Třetí zpráva byla odeslána rovněž 18. prosince admirálem Severních moří pro bitevní skupinu, avšak jejích stojedenapadesát znaků bylo v důstojnické šifře (officer only) a nebylo rozluštěno. Čtvrtá a poslední depeše pocházela od velitele letecké základny na Lofotských ostrovech. Byla odvysílána ráno 19. prosince a oznamovala, že průzkum na tento den „byl zrušen s ohledem na povětrnostní podmínky nad letištěm“. 20. prosince dostala OIC zprávu, že letecký průzkum pro tento den byl ze stejných důvodů rovněž zrušen, ale dřívější signál z 18. prosince v důstojnické šifře, který byl při té příležitosti dešifrován, přikazoval bitevní skupině provést „přípravná opatření tak, aby odjezd byl možný v kterékoliv chvíli“.

obr.14 Fritz Hinse - kapitána Scharnhorstu od prosince 1943
Obr.14 Fritz Hinse - kapitán Scharnhorstu od prosince 1943

21. prosince 1943 v 23:00 hodin obdrželo OIC z Bletchley Parku dešifrovanou zprávu, odvysílanou v 16:00 hodin téhož dne, kde admirál Severních moří nařídil Scharnhorstu, aby přešel zpět k „šestihodinové“ pohotovosti. 23. prosince byla dešifrována zpráva z poledne 22. prosince, v které byl Scharnhorst opětovně převeden na „tříhodinovou“ a z 23. prosince, v níž dostala loď příkaz připravit se na předpokládaný odjezd. Dále byly dešifrovány zprávy, které oznamovaly, že konvoj byl 22. a 23. prosince spatřen.

V průběhu dopoledne 24. prosince vypadala situace následovně: Konvoj JW-55B, směřující na východ, se nacházel jihozápadně od Medvědího ostrova, což je pouhých 400 mil od Altafjordu. Luftwaffe měla jeho polohu a její průzkumná letadla jej stále sledovala. Konvoj RA-55A, který plul na západ, se nacházel mnohem více na sever, a Němci jej dosud nezachytili. Burnettova Force 1 plula o něco dále na východ, zatímco Fraserova Force 2, blížící se z Islandu, byla dokonce ještě dále na jihozápad. Fraser se obával, že pokud nyní Scharnhorst vypluje, zastihne konvoj zcela bez ochrany. Proto podnikl nezvyklý, ale jak se později ukázalo, zcela správný krok. Porušil rádiové mlčení a přikázal konvoji na tři hodiny změnit kurz, aby se zkrátila vzdálenost mezi Force 2 a jejich směrem. Tato zpráva byla německou odposlechovou a dešifrovací službou B-Dienst (Beobachtung Dienst) zachycena a jeho poloha zaměřena, ale nebyla rozluštěna a z neznámých důvodů ani zaměření polohy jeho zdroje nebylo námořním štábem považováno za spolehlivé. Námořní štáb však připustil, že tento signál může svědčit o přítomnosti skupiny těžkých britských lodí, poskytujících vzdálenou podporu.

Admirál Severních moří a Bey se domnívali, že nenastala žádná z podmínek uspokojivého průběhu akce. Zastávali názor, že v nejlepším případě lze podniknout nezávislou akci torpédoborců. Na rozdíl od nich Schneiwind a velení Severní skupiny zastávali názor, že pokud Luftwaffe nepotvrdí přítomnost silné krycí skupiny v průběhu tohoto dne, měly by Scharnhorst a torpédoborce vyplout téhož večera tak, aby udeřily na konvoj za časného rozbřesku příštího rána.

Na Štědrý den ráno konvoj JW55B proplul hlídkovou linií ponorkové skupiny Eisenbart jihozápadně od Medvědího ostrova. Jedna ponorka odeslala hlášení, na jehož základě byl Scharnhorst uveden do „hodinové“ bojové pohotovosti. Tento signál byl však dešifrován až příštího dne a neměl již žádnou operační hodnotu. Němcům nyní chybělo jenom Dönitzovo konečné schválení akce. Námořní štáb si uvědomoval, že se situace vyvíjí příznivě, a vydal prováděcí rozkaz „Ostfront 17:00 hodin“. Konečné rozhodnutí bylo však nadále ponecháno na Dönitzovi. Tento rozkaz opustil velitelství skupiny Sever v 14:33 hodin a byl předán Scharnhorstovi admirálem Severních moří v 15:27 hodin. V 19:25 hodin Dönitz odeslal následující rozkaz Beyovi, který právě vyplouval z Altafjordu, aby splnil prováděcí rozkaz Ostfront:

  1. Protivník se pokouší zmařit hrdinský zápas našich východních armád posíláním hodnotných konvojů s materiálem a zbraněmi pro Rusy.
  2. Scharnhorst a torpédoborce zaútočí na konvoj.
  3. Taktická situace musí být využita obratně a směle. Střetnutí nesmí být přerušeno pouze s částečným úspěchem. Každé výhody musí být využito. Největší šance spočívá v převaze dělostřelecké výzbroje Scharnhorstu. Je tedy nutno usilovat o její využití. Torpédoborce nechť operují dle požadavků situace.
  4. Odpoutání ponecháno vaší úvaze, ale zcela nepochybně, pokud se utkáte s těžkými loděmi.
  5. Současně informujte posádku. Spoléhám na vašeho ofenzivního ducha (tato zpráva však nebyla Bletchley Parkem rozluštěna)

Mezitím se zhoršilo počasí a Luftwaffe se obávala, že vzdušný průzkum příštího dne nebude možný. Admirál severních moří se domníval, že za těchto okolností a s nulovými informacemi o poloze Domácího loďstva by měla být operace odvolána. Zatelefonoval Schneiwindovi, aby mu tento názor sdělil. Schneiwind poté hovořil s Dönitzem, ale ten soudil, že rozhodnutí, zda-li nebo jakým způsobem pokračovat v operaci, má být ponecháno veliteli bitevní skupiny. Domníval se, že mu má být ponechán velký prostor pro rozhodování. Dönitz si pravděpodobně neuvědomil výsledek, který musel mít na Beye jeho signál odeslaný v 19:25 hodin. Celou situaci ještě zhoršoval fakt, že Bey byl na Tirpitzi a musel k Scharnhorstu doplout na palubě minolovky R.121. Tato cesta mu trvala přes dvě hodiny.

25. prosince 1943 v 17:15 hodin Britové zachytili a později dešifrovali Scharnhorstův signál informující hlídkový člun V-5903, že bude „proplouvat na otevřené moře asi po 18:00 hodině“. 26. prosince ve 3:19 hodin vyslala admiralita poslední signál. Určen byl všem zainteresovaným velitelským složkám, včetně takových, jako byl velící důstojník doprovodu konvoje JW-55B, kterému z důvodu utajení nebyly předávány zprávy z Bletchley Parku.

Ráno 26. prosince 1943 zachytila hlídka Luftwaffe Force 2 a hlásila, že zachytila pět válečných lodí a jednu velikou. To mohla potvrdit B-Dienst, ale velitel základny na Lofotských ostrovech však poslal osudově pozměněné hlášení, ve kterém zapomněl nahlásit jednu velkou loď. Vrchní velení se domnívalo, že hlídka viděla vracející se detašovanou skupinu torpédoborců, která doprovázela Scharnhorsta. Kapitán Scharnhorsta, který obdržel tuto zprávu pozdě až odpoledne 26. prosince, by byl věděl, že jde o omyl. Ale to už bylo pozdě.

V 7:30 hodin odeslal Bey své torpédoborce na jihozápad, aby našly a napadly konvoj. Scharnhorst plul na sever, aniž by tušil že, míří na Force 1 admirála Burnetta. V 8:40 hodin Scharnhorsta zachytil radar Belfastu. V 9:10 hodin byl Scharnhorst ozářen světlicemi a byla zahájena palba. Jedna střela Norfolku zasáhla Scharnhorstův přední radar, který nyní musel plout „poslepu“. Po tomto zásahu se Scharnhorst otočil na jih a zrychloval až na 30 uzlů. Křižníky jej ze začátku pronásledovaly, ale na rozbouřeném moři mu nemohly stačit, a proto se vrátily, aby chránily konvoj. Admirál Burnett správně předpokládal, že Scharnhorst pluje na jih jenom proto, aby mohl na konvoj zaútočit z jiného úhlu. V poledne, když plul znovu na sever, jej opět zachytily Burnettovy radary, který se nyní držel mezi Scharnhorstem a konvojem. Správnost tohoto tahu se ukázala krátce po poledni, když znovu začaly boje na vzdálenost přibližně 4-8 mil. V tomto střetu přišel Norfolk o radar a dostal zásah do dělové věže na zádi. V 12:41 hodin zrušil kontradmirál Bey akci, stočil se na jih a zrychloval až na 28 uzlů. Bez předního radaru však nemohl tušit, že pluje přímo proti Force 2.

Burnett Frasera o pohybu Scharnhorstu průběžně informoval. Když se Scharnhorst dostal na dostřel, byl ozářen světlicemi a zasypán palbou z obou formací. Scharnhorst začal kličkovat a bočními salvami palbu opětoval. Fraser vyslal svoje torpédoborce, aby vzaly Scharnhorst do křížové uzavírací palby. Křižníky pálily jednu salvu za druhou. V tomto střetu přišel Scharnhorst o jednu ze tří turbín. V 18:30 hodin hlásil kapitán Hinse lodními ampliony krátký vzkaz: „Dostaneme se z toho“. Duke of York, vlajková loď admirála Frasera, nyní nemohl Scharnhorstu zasadit rozhodující úder. Jeho těžká děl nemohla totiž na krátkou vzdálenost vystřelit horní skupinou úhlů, a tudíž ani prorazit palubní pancíř Scharnhorstu a zasáhnout tak jeho nejdůležitější část. Proto Duke of York zastavil palbu a umožnil tak Jamajce s Belfastu přiblížit se a dát mu ránu z milosti. V 19:26 hodin se k Scharnhorstu, který nyní jel pouhých 12 uzlů, začaly znovu přibližovat a zaútočily torpédy. Belfast jej zasáhl a pak se stáhl. Poté zaútočila Jamaica, ale ani jedno nezasáhlo cíl. Torpédoborce musely na kouřem zahalenou hoď znovu zahájit torpédovou uzavírací palbu. Scharnhorst byl velmi těžce poškozen. Kapitán Hinse poslal vůdci poslední vzkaz: „Budeme bojovat až do posledního náboje.“ Byl vydán rozkaz k uzavření vodotěsných dveří, což byla příprava na opuštění lodí. V 19:50 hodin se křižník Belfast po útoku křižníku Jamaica připravoval na další torpédový útok, ale Scharnhorst se již začal potápět. Šel ke dnu přídí a převrátil se na pravý bok, ozval se obrovský výbuch a pak zmizel pod hladinou. Z osmnácti set čtyřiceti mužů se zachránilo pouze třicet šest.

Po této bezpochyby úspěšné akci kapitán křižníku Norfolk (obr. 15) řekl: „Mám tu čest být kapitánem křižníku Norfolk. Nemám mnoho, co bych k tomu dodal, kromě toho, že jsme byli první, kdo zaútočil na nepřítele, první kdo zahájil palbu. Byli jsme první, kdo zasáhl cíl a byli jsme první loď, která byla zasažena. Zaplať Pánbůh, Scharnhorst jsme potopili. Velkolepé zakončení boje neuvěřitelně skvělou posádkou.

obr.15 kapitán křižníku Norfolk
Obr.15 kapitán křižníku Norfolk

Použitá literatura:
Patrick Booslyh: Námořní tajná válka, Nakladatelství ERIKA PRAHA 1995.
Ivo Pejčoch,  Zdeňek Novák, Tomáše Hájek: Válečné lodě (4), Nakladatelství NAŠE VOJSKO 1993.
Ivan Hrbek, Jaroslav Hrbek: Loďstva států účastnících se druhé světové války. Nakladatelství NAŠE VOJSKO 1994.
Steve Crawford: Bitevní a letadlové lodě, Nakladatelství Svojtka & Co. 2000.
Steve Dargan: History of The Royal Navy, Castle Communications Plc. 1993.
The End of the Scharnhorst, Magnus / Martin Productions Ltd., BBC WORLDWIDE LTD. 1998 .

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více