I. fáze - kamikaze nad Filipínami

Autor : Fantan 🕔15.06.2004 📕9.315

Po rozhodnuti Jukia Sekiho vést první útok jako pilot kamikaze byly vytvořeny čtyři útočné skupiny těchto dobrovolníků. Podle japonské zvyklosti dostaly názvy svázané s historií. Organizátoři tentokrát zvolili báseň Norinagi Motooriho: (Až budu požádán, abych řekl, co je to srdce Japonska, odpovím, že je to vůně květů horské třešně při východu slunce). A tak se první z jednotek jmenuje Amamazakura, to znamená horská třešeň, sakura, další pak Jamato, coz je starobylý název Japonska, resp. historického území, kde byla založena dynastie japonských císařů, třetí se jmenovala Asahi podle výrazu pro ranní slunce a konečně čtvrtá nesla poetické pojmenování Japonska - Sikisima. Celé uskupení sestávalo ze šestadvaceti letadel typu Reisen. Polovina z nich byla určena k provedení vlastního útoku, druhá tvořila jejich doprovod a ochranu před nepřátelskými stíhači. Na Mabalacatu zůstaly Sikisima, Asahi a Amamazakura pod velením samotného Sekiho.

Jamato pod velením podporučíka Kozo Kuno odletěla ráno 20. října z Mabalacatu a po páté hodině přistála na Cebu. Celá akce byla tajná, takže personál na Cebu byl jejich posláním překvapen. Již v deset hodin dopoledne se americké ozbrojené složky začaly vyloďovat na východním pobřeží Leythe a rychle postupovaly do vnitrozemí. Dostaly se až do vzdálenosti asi 16 kilometrů od Taclobanu. Tadasi Nakadzimo, letový důstojník 201. Kokutai který velel doprovodným Reisenům na Cebu, doporučil, aby se do jednotek kamikaze přihlásili i členové letecké posádky na Cebu. Ti, kteří se přihlásili, začali hned psát dopisy svým rodinám a přátelům. Nastala tedy doba realizace Plánu vítězství.

Ovšem 1.Kókú kantai byla silně zdecimována díky předchozímu bombardování americkými palubními letadly. K dispozici měla všehovšudy třicet Reisenů a padesát bombardérů různých typů. Proto dává admirál Soemu Tojoda příkaz, aby na Filipíny přiletělo z Tchajwanu 350 letadel ze svazku 2. Kókú kantai pod velením viceadmirála Šigeru Fukudome. Letadla přistala na Filipínách 23. října 1944 a již druhý den na americkou flotilu zaútočilo 250 strojů. Špatné počasí a silná protiletecká obrana amerických lodí však prakticky tento japonský útok zmařily. Poškozeno bylo jen pět Iodí.

Mezitím 21. října 1944 získali na Cebu zprávu, ze americká flotila, ve které bylo šest letadlových Iodí, pluje asi 150 km východně od ostrova Suluan. Sebevražedná jednotka Jamato se začala připravovat k útoku a vytahovat letouny ukryté na okraji pralesních houštin. Na start se připravilo pět Reisenů. Tři byly určeny k útoku kamikaze, dva měly tvořit jejich ochranu. V okamžiku, kdy letouny přirolovaly na startovní čáru, objevily se americké Hellcaty a Corsairy. Během několika minut byly z japonských letadel kouřící trosky. Za americkými stíhačkami se objevují bombardovací Avengery a Helldivery a ty dílo zkázy na Cebu dokončily . Po jejich odletu nastupuje pozemní personál, aby se pokusil z trosek vydolovat nějaké letadlo. Po nezměrném úsilí se mu podařilo opravit tři Reiseny. Dva z nich měly provést sebevražedný útok, jeden tvořil jejich doprovod. Po rychlém startu mizí trojice směrem k Suluanu. Se západem slunce se vrátily dva, protože díky špatnému počasí se pilotům nepodařilo americkou flotilu najit. Poručík Kuno se zřejmě při hledání amerických plavidel ztratil .

Také na Mabalacatu se jednotky kamikaze připravují k útoku. Je to Šikišima vedená Jukio Sekim. Spolu s ním jsou v jednotce Iwao Nakamo, Nobuo Tami, Hadžime Nagamine a Šigeo Osano. Končí se obřad rozloučení, piloti nasedají do svých letounů a startují. Krátce po startu se vsak vracejí, neboť velice špatné počasí jim zabrání provést útok. Na základě doporučení meteorologů je start o dva dny odložen.

Den 'D“ tedy přichází 25. října 1944. Značné množství amerických lodí v okolí Filipín dává ideální příležitost k úspěšnému útoku jednotek kamikaze. Počasí sice nebylo ideální, přesto zároveň s východem slunce startuje z Cebu prvních šest letadel. Již v 07.35 hodin hlásí letouny dotyk s nepřítelem, vidí i několik letadlových lodí. Jde o část TG 77.4 plující pod velením kontradmirála T. L. Spragua. Tvořila jej Divize letadlových lodi 22, mající v sestavě letadlové lodě ACV-26 SANGAMON, ACV-27 SUWANNEE, ACV-29 SANTEE, ACV-28 CHENANGO, dále Divize letadlových lodi 28 s letadlovými loděmi CVE-80 PETROL BAY a CVE-82 SAGINAW BAY. Jako jejich ochrana s nimi plulo pět torpédoborců. Americké radary zachytily japonské letouny asi o pět minut později, takže protiletecká obrana lodí byla připravena. Přesto se kamikaze pouštějí do útoku. Jejich cílem je letadlová loď ACV-29 SANTEE. První z nich se střemhlav vrhá proti její palubě. Námořníci i obsluha protiletadlových děl jej spatřují na poslední chvíli, takže dopadu již nemohou zabránit. Výbuch vyrval do paluby otvor 5x9 metrů. Rychle se šířící plameny začaly dosahovat až ke 450 kilogramovým pumám, připravovaným k akci. Diky odvaze hasičských čet však bomby nevybuchly a loď tak byla uchráněna před zkázou. Plameny a dým z hořící lodě jsou vodítkem pro další japonské letouny. Druhý z útočníků po vynoření z mraků míří na letadlovou lod ACV-26 SANGAMON. Tentokrát jsou američtí dělostřelci rychlejší a zásah z jejich „pětipalcovky“ mění Reisen v hořící trosky. Američané již pochopili, o jaký útok půjde a stříleli ze všech hlavní. A tak se i třetí z Reisenů rozpadá na hořící trosky dopadající kolem zamýšleného cíle letadlové lodi CVE-80 PETROL BAY. V trosky se mění i čtvrtý japonský letoun, který se objevuje nad americkým uskupením. V předposledním z útočící šestice japonských Reisenů byl zřejmě zasažen pilot, nebot' neovladatelný letoun se rozbijí o hladinu moře, na níž naráží plnou rychlosti. Posledního Japonce zahání do mraků palba amerických dělostřelců. Útok tedy skončil žalostným výsledkem. Pět útočících letadel je ztraceno, letadlové lodě zůstávají na hladině. Požár na SANTEE je rychle likvidován. Šestnáct mužů je zde zabito a sedmadvacet popáleno. Přestože starty z její paluby jsou dočasně nemožné, loď zůstává v sestavě flotily a svými kanóny a kulomety ji pomáhá hájit.

Téhož dne, kdy startovala neúspěšná Jamato Butai, startuje i Sikisima Butai vedená Jukio Sekim. V 07.25 hodin se kola japonských letadel odlepila od Mabalacatského letiště. Asi po třech hodinách pátrání hlásí Seki, že vidí americké lodě. Je to třetí uskupení z TG 77.4 tvořené divizí letadlových lodí 25 pod velením kontradmirála F. Spragua, mající v sestavě doprovodné letadlové lodě CVE-63 ST.LO, CVE-70 FANSHAW BAY, CVE-66 WHITE PLAINS a CVE-68 KALININ BAY. Dále zde byla 26. divize letadlových lodí vedená kontradmirálem R. A. Ofstiem, ktera disponovala doprovodnými letadlovými loděmi CVE-71 KITKUN BAY a CVE-71 GAMBIER BAY a byla zajišťována doprovodnými torpédoborci. V 10.05 hod. zaútočil na americkou flotilu první Reisen. Letěl těsně nad hladinou moře, takže se mu podařilo podlétnout americké radary. Několik set metrů od KITKUN BAY japonský pilot prudce nastoupal do výšky 1 500 metrů, překlopil se na křídlo a střemhlavým letem se blížil k lodi. Ta se snaží manévrovat, takže kamikaze, zřejmě zasažený protiletadlovou palbou, ji zasahuje pouze „ostrov“. Demoluje ho křídlem, ale sám vybuchuje až v moři. Přesto tato exploze způsobila lodi vážné poškození. Další dvojice Reisenů míří na letadlovou loď FANSHAW BAY. Je sestřelena a mizí v moři. Druhý pár kamikaze se blíží k WHITE PLAINS. Jeden z útočníků se rozpadá po zásahu z „pětipalcovky“, druhý, zanechávaje za sebou černý pás dýmu, mění směr na ST.LO. Přes silnou palbu protiletadlových zbraní dopadá Reisen pilotovaný Sekim na záď této letadlové lodi. Proráží ji a zapaluje benzinové nádrže v podpalubí. Oheň, živený roztékajícím se benzínem, se rychle šíří a zasahuje sedm torpéd, právě připravovaných k akci. Gigantický výbuch ničí výtah i letadla připravená k transportu. Během několika vteřin se loď mění v hořící pochodeň. V 11.10 h nařizuje její velitel kapitán Mac Kenne lod opustit. O patnáct minut později mizí CVE-63 ST.LO pod hladinou oceánu spolu se 114 mrtvými námořníky. Zbylých 784 je sice zachráněno, ale má různé stupně popálenin.

Útoky kamikaze neustávají. Dělostřelci na WHITE PLAINS mají štěstí a sestřelují další Reisen, který jen sklouzne po její palubě a vybuchne v moři. Přesto jeho zbytky zraňují 11 námořníků. KITKUN BAY ale hlásí další skupinu japonských letadel, útočících tentokráte zezadu. Jeden z nich míří na KITKUN BAY, druhý se blíží ke KALININ BAY. Dělostřelci z prvně jmenované letadlové lodi ustřelují křídla Reisenu, který na ně nalétává, mění ho tím v torpédo, a to vybuchuje asi dvacet metru od lodi. Druhá loď již takové štěstí nemá. Japonský pilot přivádí svůj hořící stroj až na její palubu a tam vybuchuje. Zbylé dva japonské letouny se podařilo sestřelit dříve, nežli mohly zaútočit. V 11.30 hodin je už nebe od japonských kamikaze čisté.

Na základě prvních poznatků provádí Oniši celkovou reorganizaci jednotek kamikaze. Navečer 26. října 1944 přistává na filipínském Clark Fieldu skupina Reisenů, patřících 12. Kókú kantai. Mají být posilou pro Onišiho jednotky. Tou se vsak stávají až po krátkém přesvědčování, neboť původně byli určeni jako doprovod při sebevražedných útocích. Stanovena je i konečná podoba základní útočné jednotky kamikaze. Tři letouny byly určeny k provedení vlastního útoku, dva k jejich ochraně. Jeden letěl nad útočnou skupinou a druhý ji chránil zespoda. Vše bylo tedy připraveno k zahájení dalších útoků. Piloti doprovodných letounů byli instruováni, ze musí být na místě, dokud kamikaze svůj útok nedokončí. Navíc musí stůj co stůj ochránit útočné letouny na cestě k cíli před nepřátelskými stíhači. Proto jsou jako doprovod vybíráni nejzkušenější piloti.

Z nových posil vytváří admirál Fukudome další čtyři jednotky kamikaze. Základem jsou piloti 701. Kókútai patřící do svazku 2. Kókú kantai. Velitelem těchto čtyř nových jednotek nazvaných Čuju, Sejču, Junču a Džirecu, je kapitán Tacuhiko Kida.

Mezitím japonská průzkumná letadla hlásí americké námořní uskupení v průlivu Surigao. K útoku se připravuje Amamazakura Butai. 26.10.1944 v 08.15 hodin startují tři Reiseny. Nad cil ale nedolétají. Buď ztratily orientaci, nebo je sestřelila americká stíhací letadla hlídkující nad uskupením. Startuje proto další ze tří útočných a dvou doprovodných Reisenů. V 10.30 hodin vidí svůj cíl, ale nad ním jsou napadeni asi šedesáti hlídkujícími Hellcaty a Corsairy, které v několika vteřinách sestřelují dva japonské letouny. Třetímu z Japonců se podařilo protiletadlovou palbou proletět a směřuje na letadlovou lod CVE-27 SUWANNEE. Veškerá palba amerických dělostřelců je neúčinná a kamikaze dopadá na její výtah, kde je právě spouštěn jeden z navrátivších se Avengerů. Ten je doslovně rozprášen po okolí. Letadlová loď je sice zachráněna, ale její poškození je natolik vážné, že musí do opravy. Ztráty dosáhly počtu 195 těžce raněných a 150 mrtvých námořníků.

Americká reakce na tyto japonské útoky je téměř okamžitá. Posiluje se protiletecká obrana jak na lodích, tak i ve vyloďovacích prostorech. Zesiluje se vzdušné hlídkování amerických palubních stíhačů. Vedle těchto pasivních opatření je zahájeno intenzivní bombardování japonských letišť' a základen. O účinnosti těchto opatření se přesvědčila 1. Tokubecu Kógekitai, která zaútočila na americké uskupeni TF-38, plující asi 60 kilometrů od ostrova Suluan v ranních hodinách 30. října 1944. Ze čtrnácti japonských letadel se podařilo proletět pouze třem. Dva Suisei poškozují letadlovou loď CV-13 FRANKLIN a jeden Reisen dopadá na další z letadlových lodi, eskortní CV-24 BELLEAU WOOD. Ani jedna z nich nemusela přerušit bojovou činnost.

Nová etapa japonských sebevražedných útoků začíná až koncem listopadu, kdy je japonské letectvo posíleno 450 letouny z Tchaj--wanu. Téměř okamžitě jsou všechny změněny na jednotky kamikaze. Je z nich vytvořen 3. Tokubecu Kogekitai a jeho základnou se stávají Nichols Field a Mabalacat. Z letecké techniky zde byly Reiseny, Suisei a dvoumotorové Ginga. Do útoku jsou nasazeny 25. listopadu 1944

Jako první startuje Josono Butai vedená poručíkem Kimiosi Takatakem. Ve své sestavě má šest Reisenů a dva Suisei. Nad americkou flotilu admirála Bogana se dostává v 11.30 hodin. Jako první i přes zhuštěnou protileteckou obranu je zasažena doprovodná letadlová loď CVL-28 CABOT. Dopadají na ni dva kamikaze, kteří ji lehce poškozují, zabíjejí pětatřicet a zraňují šestnáct amerických námořníků. Další dva japonské letouny dopadají na letadlovou loď CV-11 INTREPID. První na stanoviště dvacetimilimetrového kanónu, který zničil, odrazil se a začal na palubě hořet. Druhý, zasažený již před dopadem, zničil palubu, takže pětasedmdesát letadel z letadlové lodi musí přistávat na jiných plavidlech. Letadlová loď ztrácí šedesát devět mužů a třiačtyřicet je jich zraněno.

Třetím cílem je letadlová loď CV- 19 HANCOCK. Zaútočily na ni čtyři Reiseny. Dva z nich byly sestřeleny a třetí zapálen hlídkujícími americkými stíhačkami. Čtvrtému ustřeluje křídla protiletecká palba. Neovládatelný letoun loď sice míjí, ale dopadá na vedle plující torpédoborec. Samotnou letadlovou loď zasahují pouze hořící zbytky křídel a vybuchujícího trupu. Torpédoborec vyvázl jen s malým poškozením. Jako poslední je zasažena vlajková loď TG-38.3, letadlová loď CV-9 ESSEX. Jeden z útočníků je sice sestřelen, druhý však dopadá na letovou palubu a zabíjí patnáct mužů. Celkem je sestřeleno osmnáct kamikaze. Zběsilost japonského útoku překvapila Američany tou měrou, ze znejistěli. Uklidnili se až po útoku pětadvaceti kamikaze následující druhý den, který se podařilo odrazit. Bylo sestřeleno osm útočníků a ostatní zahnáni na útěk.

Nejmohutnější útok sebevražedných letounů však na Američany teprve čekal. Provedla jej 27. řijna 1944 znovu 3. Tokubecu Kogekitai z Mabalacatu. Boj zahájila Kasuga Butai, vedena Kjoici Inuzukou. Sestavu tvořilo sedm Reisenů a dva Suisei. Zároveň ale zaútočila i armádní Hakko Sentai startující z Negros Island, vedená poručíkem Hidesi Tanakou. Ten má pod svým velením deset stíhacích Hajabuza, každý se dvěma pumami, doprovází je osmnáct Hajate. V 11.25 hodin jsou japonští letci nad loděmi 7. flotily admirála Haylera, mající dvacet plavidel. Jako první je zasažen lehký křižník CL-49 ST. LOUIS. Dva kamikaze dopadají na zadní dělostřeleckou věž a na katapulty plovákových letadel. Přinášejí smrt asi třiatřiceti námořníkům. Další obětí je lehký křižník CL-57 MONTPELIER, který právě tankuje pohonné hmoty. Dopadají na něj tři kamikaze. Naštěstí pumy z neznámých důvodů nevybuchují, takže loď má zničeny pouze některé nástavby. Čtvrtý kamikaze končí v troskách v moři. Rozstřílely jej „pětipalcovky“ křižníku. Pátý sebevrah dopadá na jednu z dělových věží. Zde sice poškozuje částečně pancéřování a zraňuje posádku věže, ale nevyřazuje loď z činnosti. Šestý z útočníků vybuchuje těsně vedle pravoboku lehkého křižníku. Vedle tohoto cíle je poškozena jestě bitevní loď BB-45 COLORADO, která ztrácí devatenáct mužů, potopena je transportní SC-744.

Dlouhé dvě hodiny bojuje posádka MONTPELIERU s ohněm. Díky tomuto úsilí se loď nakonec nepotápí, a dokonce se ji daří udržet se v bojové činnosti. Na palubě jsou vedle zbytků a trosek po japonských letadlech i zbytky těl jejich pilotů. Ačkoliv Radio Tokio hlásí ve svých zprávách, že je americká flotila zničena, skutečnost je zcela jiná. Americká invaze není zastavena, pokračuje dále. Dále však pokračují i japonské sebevražedné útoky u Leythe. Boje zde nabývaly na intenzitě, jak se americká invaze postupně rozvíjela. Základny na Cebu, ležící asi 100 km od Leyte, byly proto velice důležité pro tyto japonské letecké útoky. Místní Jamato Butai byla soustavně posilována, především letouny z Mabalacatu. Ráno 27. října 1944 jich sem přiletělo sedmnáct. Byly to většinou Reiseny a velel jim poručík Kano. Na cestě k Cebu potkaly šestnáct amerických Hellcatů. V průběhu vzdušného boje, trvajícího asi hodinu, bylo dvanáct amerických letadel sestřeleno, a Japonci ztratili jediný Reisen. Japonští letci se opravdu nedali podceňovat.

Přichází ráno 29. listopadu 1944. Japonská letadla se ale objevují až krátce po obědě. Jejich prvním cílem je bitevní loď BB-46 MARYLAND. Soustředěná protiletecká palba japonské letouny zničila. Dalším cílem je těžký křižník CA-33 PORTLAND, ale i zde protiletecká obrana nepřítele zasahuje a ten mění směr letu na torpédoborec DD-569 AULICK. Dopad japonského letadla jím otřásl a zapálil jej. Na jeho palubě zůstávají desítky mrtvých a raněných námořníků. Na šestipalcové věži MARYLANDU znovu vybuchuje Reisen, ale nezpůsobuje větší škodu. Mnohem hůře dopadl torpédoborec DD- 456 SAUFLEY. Obrovský výbuch a vysoko šlehající plameny jsou výsledkem dopadu jednoho kamikaze. Posádce lodi trvá čtyři hodiny, než uhasí oheň. Torpédoborec nakonec musel do opravy.

Japonci počítali s tím, že jejich útoky Američany zlomí, ale opak byl pravdou. Americké lodě znásobily své kulomety a protiletadlové kanóny, změnily způsob vzdušného hlídkovaní a američtí námořníci byli stále odhodlanější zvítězit. O tom ale nemají Japonci tušení a rozhodují se pokračovat ve svých „vítězných“ útocích. Tak o nich totiž psal japonský tisk. Podle něho mělo být zničeno u Filipín již 50 % amerického loďstva. A tak kamikaze útočí na všechno, co pluje po hladině, aby dosáhli úplného zničení nepřítele. Doplácí na to torpédoborec DD-695 COOPER plující osamoceně poblíže Ormocu. Po dopadu dvou kamikaze se láme v půli a během několika minut se potápí i s většinou posádky.

Mezitím se vojáci americké 77. pěší divize vyloďují v zálivu asi šest kilometrů od města Ormoc. Kamikaze byli do bojů znovu nasazeni 7. prosince 1944. Americká plavidla již naštěstí svůj náklad vyložila, a tak měly více možností manévrovat. Dva kamikaze dopadli na torpédoborec DD-364 MAHAN a jejich mohutný výbuch zahnal loď pod hladinu i s posádkou. Rychlá transportní lod APD-16 WARD dostává tři zásahy kamikaze, mění se v hořící pochodeň a musí být potopena několika výstřely amerických torpédoborců. Potápí se i výsadková loď LSM-318. Lehce poškozeny jsou další tři výsadková plavidla. Sestřelen byl jeden Reisen a jeden Suisei.

O čtyři dny později, 11. prosince 1944, je napaden americky konvoj plující k Ormocu. Znovu startuje 1. Tokubecu kogekitai, aby jej zničil. Postupně tři Reiseny, patřící ke Kongo Butai vedené podporučíkem Kijosim Suzukim, kterou tvoří jedenáct Reisenů, zasahují torpédoborec DD-369 REID. Jeden z letounů vybuchuje ve skladišti nábojů, následuje další výbuch a loď mizí v plamenech. Dva další američtí dělostřelci sestřelují, ale předchozí zásahy byly pro loď' smrtelné. Zastavuje palbu a dvě minuty na to se pokládá na bok a potápí se. Loučí se mohutnou podmořskou explozí. Je zachráněna necelá polovina z třísetčlenné posádky torpédoborce. Další kamikaze dopadají na druhý z amerických torpédoborců, DD-605 CALDWELL a halí ho do mohutného dýmu. Oheň se nakonec podařilo posádce uhasit, ale loď je natolik poškozena, ze musí do opravy. Japonci ztratili pět letadel, která sestřelili dělostřelci z amerických lodí.

Druhy den ráno (12.12.1944) startují japonští kamikaze k dalším útokům. Velké americké uskupení je hlášeno u úžiny Surigao. Oniši připravuje zatím nejmohutnější útočné uskupení kamikaze. Prakticky startuje celé uskupení 1. Tokubecu Kogekitai. Tvoří je 30 Reisenů, 23 Šindenů, 6 dvoumotorových Ginga a průzkumné Saiuny. Velením nad celým uskupením je pověřen Jokosuke Guci. Asi 120 kilometrů od předpokládaného místa útoku jsou zachyceni několika skupinami hlídkujících Hellcatů. Díky neustále se zhoršujícímu počasí se daří Japoncům uniknout bez ztráty jediného letounu.

Sebevražedným útokům se však nevyhnul americký konvoj plující Sulským mořem. Napadají jej bombardovací kamikaze svými Valy startujícími z letišť na Visyanu. Jejich hlavní cíl, vlajková loď TF-58, lehký křižník CL-43 NASHVILLE je zasazen v 11.00 hodin, kdy na něj dopadá po střemhlavém letu první Val. Rozbíjí kabinu velitele admirála Strubela a roztékající se benzin zaplavuje celou palubu. Do toho dopadá další kamikaze a loď se otřásá sérií výbuchů. Křižník při nich ztrácí 133 námořníků a více než 200 je jich popáleno. Požáry se daří sice uhasit, ale loď je vyřazena z bojů a musí do opravy. Zasazen je i torpédoborec DD-183 HARADEN. Ze tří Reisenů, patřících ke Kongo Butai 2 vedené podporučíkem Hirosi Komacu, jsou sice dva sestřeleny, ale jeden dopadá těsně pod můstek a pod ním vybuchuje jeho puma. Hořící palivo vytváří z lodi pochodeň. Jen s velikou námahou se daří loď udržet nad hladinou a dostat ji do Leytského zálivu k opravě. Má čtrnáct mrtvých a osmadvacet raněných. Invazní flotila ovšem pokračuje ke svému cíli.

Ráno 15. prosince 1944 přistává 28 000 Američanů na jižním pobřeží ostrova Mindoro. Kamikaze se nad uskupením objevují již druhý den. Útočí tentokrát z malé výšky. Jsou zasažena vyloďovací plavidla LST-427 a LST-738, a potápějí se. Naštěstí jsou již vyloděna, takže ztráty na životech jsou minimální. Další čtyři plavidla utrpěla různé stupně poškození. Útok provedený o tři dny později (19.12.) byl stejně úspěšný. Potopeny jsou další dvě výsadkové lodi, čtyři stejná plavidla jsou poškozena. Americké ztráty byly větší po tajfunu, který 3. flotilu přepadl odpoledne 18. prosince 1944. Jeho síla byla taková, ze americká flotila ztratila tři torpédoborce a dalších deset lodí bylo vážně poškozeno. Spolu se 186 letadly zmizelo z palub letadlových lodí i více než 800 námořníků. A Japonci? Po svých dvaceti útocích jsou jednotky kamikaze prakticky bez letadel. Proto jsou urychleně upravovány typy, které již měly svá lepší léta za sebou.

Předposlední den roku 1944 několik malých skupin kamikaze napadá americký pomocný konvoj u ostrova Mindoro. V obrovské explozi mizí pod hladinou tanker IX-26 PORCUPINE a hoří muniční loď IX-73 ORESTES. Poškozeno je několik lodí, které konvoj doprovázejí.

Rok 1945 se ohlašuje útokem kamikaze. Již 2. ledna 1945 útočí malá skupina japonských letounů na Pomocnou flotilu 164 lodí, plující pod velením viceadmirála Oldendorfa průlivem Surigao. Dva Reiseny jsou sestřeleny a jeden z nich dopadá na tanker IX-38 COWANESQUER, který je jím lehce poškozen. S dalším japonským útokem se tato flotila potkává o dva dny později 4. ledna 1945, tentokráte u ostrova Panay. Několik kamikaze je sestřeIeno dříve, nežli mohli začít svůj útok. Palebnou přehradou prolétávají pouze ojedinělé letouny. Jeden z nich, hořící, dopadá na doprovodnou letadlovou lod CVE-79 OMMANEY BAY. Její paluba je zaplněna letouny připravenými ke startu a palubní výtah dopravoval další letoun na palubu. Puma hořícího Susei se uvolňuje ze závěsu a prolétá otevřenou výtahovou šachtou do nitra lodi. Zde exploduje mezi dalšími natankovanými letouny. Vybuchují stejně jako letadla na palubě, do nichž vlétl předtím již hořící Suisei. Za osmnáct minut hoří loď od přídě po záď. Její vrak je nakonec potopen torpédem z torpédoborce. Je zabito třiadevadesát a těžce raněno pětašedesát námořníků. Velitel Kjoku Jicu Butai, podporučík Mannen Kazama, dosáhl svého velikého vítězství. Další japonskou obětí je rychlá transportní loď LEWIS L. DYCHE, která byla potopena třemi kamikaze. Zahynulo na ní třiašedesát námořníků.

Na druhý den ráno startuje ze základny Mabalacat Kongo Butai 19, aby pod velením poručíka Jutaka Aono napadla americké lodě, blížící se k Cebu. Je to směsice patnácti kamikaze doprovázena dvěma Reiseny. Nad cílem je čeká početná skupina Hellcatů, rychle rozbíjející japonskou sestavu, takže nad flotilu se dostávají pouze jednotliví kamikaze. I ti však dokázali způsobit nemalé obtíže. Jejich prvním cílem se stává australský torpédoborec HMAS ARUNTA. Výbuchy letadel poškozují vnitřek lodi a po čtyři dlouhé hodiny bojuje posádka o její záchranu. Další zásah dostává druhá z australských lodí, těžký křižník HMAS AUSTRALIA, jeho poškození je však lehčí. Z amerických plavidel je dvěma letouny kamikaze zasažena doprovodná letadlová loď CVE-61 MANILA BAY, ale její poškození je minimální, takže může dále plnit své úkoly. Zasažen je i těžký křižník CA-28 LOUISVILLE a torpédoborec DD-388 HELM. Zasaženy jsou ještě čtyři lodě, ale následky jsou minimální. Japonci ztrácejí prakticky všechna svá letadla. Tím se naplňuje osud 1. Tokubecu kogekitai, nebot' pro další útoky zatím nemělo letadla. Přesto dává Oniši příkaz, aby mechanici dali dohromady několik letadel, nebot' se domnívá, ze Američané jsou u konce svých sil. Letištní personál pracoval celou noc, aby ráno bylo připraveno ke startu dvaatřicet letounů.

6. ledna 1945 startují proti americkým lodím tři skupiny sebevražedných letadel - Kongo Butai 20 pod velením podporučíka Kunitame Nakao v sestavě pěti Reisenů a jednoho Suisei, dále Kongo Butai 22 pod velením podporučíka Teruhika Mijake, která disponuje pěti Reiseny a ještě Kongo Butai 23, již velí dvaadvacetiletý podporučík Sigeru Omori, ktery má k dispozici čtrnáct Reisenů a jeden Suisei. Letky startují jak z Mabalacatu, tak i z Clark Fieldu od 11.00 do 16.55 hodin. Jejich cil kotví v zálivu Lingayen. První je na řadě minolovka DMS-12 LONG. Dostává zásahy dvou kamikaze, kteří proděravějí palubu a způsobují silné požáry. O několik minut později dopadá na loď třetí Reisen a vybuchuje na palivových nadržích a skladišti min. Detonace nesmírné síly mění loď v beztvaré trosky. Do nich dopadá ještě jeden Reisen, který loď láme v polovině a ta se rychle potápí spolu s třiceti mrtvými námořníky. Zbytek posádky je postižen různými stupni popálenin. Další americká plavidla začínají po dopadech kamikaze hořet. Minolovka DMS-11 HOVEY, rychlá transportní loď; APD-10 BROOKS. Další zásah dostává HMAS AUSTRALIA. Dva Reiseny na ní vybuchují skoro současně a zabíjejí čtrnáct a těžce zraňují šestadvacet námořníků. Loď po jejich zásazích přichází o poslední tři palebná postavení „čtyřicítek“. Po výbuších kamikaze hoří další bitevní lodě, tentokrát americké. Jsou to BB-44 CALIFORNIA a BB-40 NEW MEXICO. Jmenovitě na druhé bitevní lodi působí zásah kamikaze velké škody. Letoun dopadl přímo na navigační můstek a zabil několik významných důstojníků včetně osobního zmocněnce Winstona Churchilla a velícího důstojníka lodi kapitána R. W. Fleminga.

Po jednom kamikaze dopadá na lehký křižník CL-56 COLUMBIA, na tři torpédoborce a jeden tanker. Všechny lodi jsou sice poškozeny, ale mohou nadále plnit své bojové úkoly. Přichází další nálet a další zásahy kamikaze. Potápí se minolovky DMS-12 LONG a DMS-11 HOVEY. Vybuchuje i rychlá transportní loď APD-10 BROOKS. Největší z japonských sebevražedných útoků na Filipínách trvá již pět hodin. Na jeho samém konci jsou znovu zasaženy HMAS AUSTRALIA a CL-28 LOUISVILLE. Posádkám se sice daří požáry zdolat, ale lodě musí opustit bojovou sestavu a uchýlit se do opravy. Američané mají tři lodě potopeny, jedenáct poškozených, pět z toho velmi těžce. Japoncům ale zbývá všehovšudy asi dvacet letadel, poschovávaných na filipínských letištích. Proto je rozhodnuto, ze útočit se bude maximálně ve dvojicích - za předpokladu, že osamělá dvojice letadel se snadněji přiblíží k nepřátelskému loďstvu. Jedna z těchto dvojic startuje ráno 7. ledna 1945 směrem k zálivu Lingayen na Mindoro, kde se vyIoďují jednotky 7.obojživelné flotily kontradmirála D. E. Barbeye. Daří se ji vyhnout americkým radarům i hlídkujícím Wildcatům. Naráží však na hustou palbu protiletadlových zbraní ve chvíli, kdy zpozorovala právě se vyIodivší americké jednotky. Americká palba je natolik hustá, že oba letouny zapaluje a ony dopadají jen několik metrů od lehkého křižníku CL-47 BOISE, na němž byl velitel spojeneckých jednotek generál Douglas MacArthur.

Americké vylodění je napadeno ještě po obědě, kdy přilétají tři další dvojice kamikaze. První vybuchuje na minolovce DMS-5 PALMER, kterou jejich exploze vyhodí z moře, kam se vzápětí potápí s celou posádkou. Další kamikaze utočí těsně při hladině a „otevírá“ bok transportní LST-912, vezoucí munici. Následující exploze je slyšitelná do vzdálenosti několika mil. Když se dým rozptýlil, bylo vidět jen plující trosky lodi, které byly rychle odtaženy, aby se nestaly nebezpečím pro další lodě. Zasažena je i útočná transportní loď APD-111 CALLOWAY.

Následující den zjišťuje průzkumný Dinah americké námořní uskupení plující asi 40 mil od Baataanu. Jde o další část flotily kontradmirála Barbeye. Oniši povolává okamžitě sebevražedné letce, kteří útočí tzv. „z chodu“. První Suisei končí na palubě doprovodné letadlové lodě CVE-76 KADASHAN BAY. Oranžový výbuch doprovázený tmavým dýmem ukazuje, že hoří palivové nádrže. Posádka zdolává požár asi tři hodiny. Letadlová loď je ale poškozena natolik, ze musí odplout do opravy. Kamikaze doprovázejí americké lodě až do zálivu Lingayen. Tam se již objevují americké Hellcaty a Wildcaty. Několika japonským letounům se však podařilo uniknout. Dva z nich dopadají na čerstvě opravenou HMAS AUSTRALIA, prorážejí palubu a loď se halí do hustého kouře, ze kterého šlehají plameny. Na pomoc jí přijíždí HMAS WESTRALIA, což je transportní loď australského vojenského kontingentu, který se vyloďuje na Filipínách. Nakonec je i ona zasažena jedním z japonských útočníků. Sice sklouzl po její zádi a vybuchl v moři, loď však byla natolik poškozena, že musela také do opravy.

Téhož dne útočí kamikaze na další americké uskupení. Je to transportní flotila plující pod velením kontradmirála T. S. Wilsona do zálivu Lingayen. Pětice Reisenů útočí směrem od slunce, takže je posádky nevidí. Hlavním cílem Japonců je doprovodná letadlová loď CVE-71 KITKUN BAY. Dva japonské letouny se dostávají až těsně k lodi. Jeden prolétá otevřeným palubním výtahem a vybuchuje v podpalubním hangáru. Zde naštěstí nebyly letouny, takže hasičské čety měly ulehčenou práci. Druhý z japonských útočníků „zametá“ palubu, vybuchuje těsně vedle ostrova a zahaluje jej dýmem a plameny. Celkem šedesát mrtvých a osmdesát raněných, to je výsledek těchto útoků. Sama loď je silně poškozena, takže nakonec odplouvá do opravy.

Radio Tokio ohlašuje americké vylodění v zálivu Lingayen až 9. ledna 1945 v ranním hlášení. Doplňuje jej zprávami o těžkých bojích na moři, souši i ve vzduchu. Jsou ohlašovaná velká vítězství kamikaze, což přináší smutek do srdci mnohých japonských matek. A kamikaze skutečně útočí. Krátce po východu slunce se nad Lingayen objevují tři Suisei. Přilétají od slunce, takže americké posádky dělostřeleckých stanovišt' je vidí až v poslední chvíli. První z útočících kamikaze míjí vedouci americký torpédoborec a vybuchuje za jeho zádí. Druhý zasahuje těžký křižník CL-74 COLUMBIA, který byl zasažen kamikaze již před třemi dny. Tentokrát ale jsou důsledky zásahu horší, neboť kamikaze vybuchuje uprostřed lodi, zabíjí třicet námořníků a poškozuje centrum řízení palby. Třeti japonsky Suisei dostává přímý zásah od „pětipalcovky“ a je rozprášen po okolí. Soustředění amerického loďstva v Lingayen bylo velikým lákadlem pro japonské sebevražedné letouny, takže přilétali denně.

Téhož dne, kdy je zasažen CL-47 COLUMBIA, je v odpoledních hodinách zasažena i bitevní loď BB-41 MISSISSIPPI, která zde prodělává svůj bojový křest. Dva z japonských kamikaze dopadají na její pravobok, kde ničí postavení protiletadlových kanónů a zabíjejí téměř stovku amerických námořníků. Svůj pátý zásah japonským sebevrahem dostává i HMAS AUSTRALIA, která byla provizorně opravena a znovu nasazena do bojů.

Poslední sebevražedné útoky kamikaze proběhly v rámci bojů u Filipín v následujících pěti dnech. Probíhaly už za spoluúčasti sebevražedných člunů a poškodily asi patnáct lodí. Všechny však pokračovaly v bojové činnosti, jedině rychlá transportní loď APD-34 BELKNAP byla natolik poškozena, že ji nakonec potopila americká torpéda. Téhož dne navečer, tzn. 11. ledna 1945 získává americká zpravodajská služba informaci, ze vyloďovací prostor u Lingayen bude napaden všemi druhy kamikaze. Americké velení, které již zná japonský fanatismus, nařizuje, aby transportní plavidla byla zahalena kouřovou clonou a největší z lodí přesouvá na moře, aby nedošlo ke zbytečným haváriím pri úhybných manévrech plavidel. Jak pěšáci, tak i námořníci měli maximální hlídkovou pohotovost. Ve vzduchu hlídkovaly Wildcaty, Hellcaty i Corsairy. Nakonec útok sice přišel, ale byly to sebevražedné čluny, které způsobily Američanům potíže. Poslední japonský sebevražedný útok kamikaze na Filipínách přišel 16. ledna 1945 ráno. Japonští letci se přiblížili těsně nad hladinou a dva z nich explodovali na levoboku transportní lodi LSM-318. Ta se rychle naklání na bok a klouže pod hladinu. Další Reisen vybuchuje za zádí transportní LST 700 a znehybňuje ji. Zbylých osm letadel je sestřeleno. V průběhu bitvy o Filipíny kamikaze potopili osmadvacet lodi a více než osmdesáti způsobili různý stupeň poškození.

Literatura: Novotný, Josef, Causa kamikaze, vydalo Naše Vojsko, Praha 1991
Autor : Fantan 🕔15.06.2004 📕9.315

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře