První světová válka - díl 7

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔24.05.2004 📕28.761

Seriál

  1. První světová válka – díl 1: Vznik aliancí (1870-1907)
  2. První světová válka – díl 2: Cesta do války (1907 - červenec 1914)
  3. První světová válka – díl 3: Začátek války, válečné plány (červenec - srpen 1914)
  4. První světová válka – díl 4: Velké manévry (srpen - prosinec 1914)
  5. První světová válka – díl 5: Zatvrzení (1915)
  6. První světová válka – díl 6
  7. První světová válka - díl 7
  8. První světová válka – díl 8

Podobné články

Další články autora

Rok 1916 pro Dohodu neprobíhal ani neskončil příznivě (kromě dobytí Bagdádu nezaznamenala žádný úspěch), a to se projevilo na jeho samém konci (11. prosince) nástupem nové vlády ve Velké Británii, kterou vedl Lloyd George. Ten byl zastáncem energičtějšího vedení války, avšak paradoxně se jako první zabýval jednáním o míru – Německo po porážce Rumunska 12. prosince předložilo návrh k mírovým jednáním, čehož se chytil americký prezident Wilson a vyzval obě strany, aby definovaly své válečné cíle. Poté se chtěl pokusit působit jako prostředník při jednáních. Ovšem obě válčící strany daly najevo, že s nepřítelem nemají zájem mír sjednat, a americká snaha poté vyzněla do ztracena.

Dohoda usoudila, že na jaře 1917 dosáhne její převaha na západní frontě největší možné míry; Britové měli v Evropě už 1 200 000 vojáků a další přes Kanál La Manche neustále proudili, Francie měla ve zbrani 2 600 000 mužů a představovala onen zádrhel – francouzská armáda byla po Verdunu tak vyčerpaná, že její velení prohlásilo, že je schopno se naplno zúčastnit ještě jedné velké ofenzívy, a poté se bude její početní stav muset snižovat a břemeno války se bude víc a víc přesouvat na Brity. Velkou neznámou zůstávalo v těžké krizi se potácející Rusko, se kterým se do ofenzivních plánů Dohody už prakticky nedalo počítat. Bylo proto rozhodnuto při nejbližší příležitosti pokračovat v operaci na Sommě s cílem dokončit vyčerpání záloh nepřítele. Italský generál Cadorna navrhl alternativní strategii – Francouzi a Britové měli poskytnout prostředky na italskou frontu, odkud by se dalo udeřit na oslabené Rakousko-Uhersko. Nutno podotknout, že situace v Rakousko-Uhersku se za ty dva a půl roky války radikálně změnila – téměř celá politická struktura už byla navýsost znechucena válkou, kterou sama vyvolala, avšak ocitla se ve vleku vojenských kruhů (podobně se situace začínala vyvíjet i v Německu). K prolomení rakouské fronty na Isonziu by navíc stačilo zřejmě dodat pouze dostatečný počet dělostřeleckých baterií. Tento návrh byl však zamítnut a Dohoda se i nadále soustředila na bojiště ve Francii jako na rozhodující oblast.

Ovšem na konci roku 1916 došlo ve Francii k výměně nejvyššího velení – Francouzi sesadili Joffreho prosazujícího vyčerpávací strategii, a nahradili ho agresivním Nivellem, kterému přičítali velký díl zásluh na úspěšném znovudobytí území u Verdunu během podzimu. Nivell nezůstal své pověsti nic dlužen a okamžitě změnil plány ofenzívy – útok na Sommě měl být výrazně rozšířen, Britové měli zaútočit na sever od řeky na mnohem delší frontě než původní bitva na Sommě, zatímco Francouzi měli útočit na jih od Sommy, na frontě táhnoucí se až po řeku Aisnu. Asi dva týdny po zahájení ofenzívy měla následovat francouzská ofenzíva v Champagni. Plán tak kopíroval své předchůdce a opět se snažil zaútočit z obou stran na obrovský německý výběžek fronty mezi Arrasem a Remeší. Ovšem zásadním rozdílem oproti původnímu byla Nivellova snaha přenést hlavní břemeno ofenzívy na bedra francouzské armády. Zatímco Joffre přiznával, že hlavní část takové akce musí provést Britové, Nivelle se rozhodl přesně naopak a zcela při tom ignoroval stav francouzské armády. Navíc bylo odsunuto datum zahájení ofenzívy (z únoru na začátek dubna).

Už tradičně však iniciativu na počátku nového roku převzali Němci a veškeré dohodové plány pohřbili ještě dříve, než mohly být realizovány. Německý generální štáb v čele s Hindenburgem se rozhodl vsadit vše na jednu kartu. Pokus o jednání o míru na přelomu let 1916 a 1917 nebyl myšlen upřímně a jeho předpokládané odmítnutí bylo využito jako záminka ke kroku, který se dá svým způsobem považovat ze rozhodující moment války – 31. ledna 1917 bylo vyhlášeno a 1. února započato německé neomezené ponorkové tažení v Atlantiku. Němci na něj přistoupili s plným vědomím, že to nevyhnutelně vede k zatažení USA do války. Jejich kalkul byl prostý a vycházel ze správného předpokladu, že na válku nepřipravené Spojené státy nebudou do dění na kontinentu schopny přímo zasáhnout dříve než příštího roku. Tou dobou už ovšem mělo být po válce – Rusko bylo prakticky vyřazeno a západní mocnosti měly být vyhladověny ponorkovým tažením, které nyní skutečně neznalo zábran a jehož cílem se stávaly lodě všech států, ať už válčících či neutrálních, které pluly do Británie.

Zároveň se Hindenburg odhodlal k odvážnému kroku na západní frontě. V zázemí bojiště u Sommy se již delší dobu stavělo opevnění, které Němci nazývali Siegfriedva linie, Dohoda pak Hindenburgova linie. Hindenburg rozhodl, že Němci se do této linie na přelomu února a března stáhnou. Ústup proběhl bez problémů a území mezi původní a novou linií (v některých místech až 15 km široké) bylo zcela zdevastováno – stavby byly strženy, stromy pokáceny, trosky byly prošpikovány minami a dalšími nástrahami a studny byly otráveny. Avšak i přes tuto výraznou změnu podmínek (považovanou některými dohodovými představiteli za vítězství, které mělo být výsledkem loňské bitvy na Sommě) Nivelle nehodlal změnit své plány. A tak přesto, že s provedením nesouhlasil ani francouzský ministr války, ani britský vrchní velitel Haig, ani někteří jeho vlastní velitelé, 9. dubna ofenzíva začala. Po celé délce francouzské fronty mezi Sommou a Oisou tak muselo být nejdříve překonáno široké opuštěné území plné překážek a pastí, a síla výpadu tak byla značně otupena ještě než dosáhl německých pozic. Jediný úspěch zaznamenali Britové, kteří zaútočili na sever od bývalého bojiště na Sommě, a tím i mimo oblast, ve které proběhlo německé stahování – u Arrasu.

Nad frontovou linií se tam tyčil hřbet známý jako Vimy Ridge, který Němci obsadili už v roce 1914 a silně opevnili, a který jim poskytoval dokonalý přehled o dění na druhé straně fronty, výhodu vyšší pozice a možnost ostřelovat dohodové zásobovací linie i samotný Arras. Během roku 1915 ztratili Francouzi při pokusech o jeho dobytí 150 000 mužů, a ani Britové, kteří je vystřídali roku 1916, si s ním nedovedli poradit. 9. dubna však, po třítýdenním ostřelování a pod ochranou kvalitní uzavírací palby, kanadská divize během 30 minut dobyla první nepřátelskou linii, během dalších 30 minut druhou, a 12. dubna byl pahorek za cenu 3 600 mrtvých a 10 600 zraněných kompletně v britských rukou (německé ztráty činily zhruba 20 000 mužů). Na zbytku linie útoku severně i jižně od Arrasu bylo zpočátku dosaženo též nezanedbatelných úspěchů. Slibně začínající ofenzíva hrozila ze severu obchvátit Hindenburgovu linii, ale Němci s touto možností počítali a vybudovali zde vedlejší pomocnou linii, na níž využili nový druh obranného systému – namísto úzké linie svá obranná postavení tvořená především betonovými bunkry s kulomety rozmístili do hloubky, což jim umožnilo nasadit poměrně malý počet obránců; takto vyšetřené jednotky pak byly použity k protiútokům. Tato taktika slavila úspěch a Britové (kteří v této oblasti nasadili pouhých 11 tanků) byli brzy zastaveni a o část svých územních zisků nakonec přišli.

16. dubna začala druhá část Nivellovy ofenzívy, francouzský útok na 80 kilometrů dlouhé frontě v Champagne, mezi Soissons a Remeší, kterého se účastnily francouzská 5. a 6. armáda (celkem 19 divizí). Němci však o tomto záměru věděli dlouho dopředu a jejich 7. armáda, na dobře opevněných vyšších pozicích, francouzský útok rozdrtila. Pro Francouze šlo o podobnou katastrofu jako zažili Britové minulého roku prvního dne ofenzívy na Sommě – ztráty 16. dubna dosáhly 40 000 mužů, Francouzům nepomohlo ani nasazení tanků v masovém měřítku – během tohoto jediného dne přišli o 150 z nich. Následujícího dne se situaci pokusila zachránit francouzská 4. armáda útokem vedeným východně od Remeše, který byl však taktéž odražen. V obou těchto dnech tragicky selhala uzavírací palba, která je ironií osudu právě Nivellovým vynálezem. Nivell však nebyl ochoten připustit, že jeho plány zklamaly, a útoky neplodně pokračovaly do 20. dubna. 23. a 24. dubna se Britové pokusili Francouzům odlehčit dalším náporem ve svém sektoru u Arrasu, avšak francouzskou ofenzívu už nemohlo spasit nic. Mezi 5. a 9. květnem pak došlo k poslednímu zoufalému pokusu o průlom. Přestože byl obsazen čtyřkilometrový úsek Hindenburgovy linie, rozpadlo se francouzské úsilí ve zmatku a beznaději.

Výsledkem nepružné a nevhodné taktiky byl nejen Nivellův rychlý odchod z funkce i pád z výsluní, na kterém se ohřál tak krátce, ale hlavně vážný rozklad francouzské armády. Začalo docházet ke vzpourám (první vypukla 3. května ve francouzské 2. koloniální divizi), které posléze zachvátily 16 armádních sborů. Vojáci už nebyli ochotni bezhlavě pochodovat proti kulometům a ostnatému drátu ve špatně připravených útocích a pod hesly jako „Budeme bránit zákopy, ale nebudeme útočit!“ odmítali poslušnost (počet dezercí z francouzské armády vzrost z 509 v roce 1914 na 21 174 během roku 1917). V některých úsecích frontové linie v Champagni zůstávaly zákopy prakticky nestřežené a francouzská armáda prožívala nejhlubší krizi za celou válku.

Zatímco německá armáda se během jara 1917 stahovala do Hindenburgovy linie a posléze se bránila ofenzívě Dohody, útočným hrotem Německa se staly ponorky. Zásadního významu tak nabyl hospodářský aspekt války – Německo sužováno blokádou se pokusilo oplatit Anglii stejnou mincí a z války udělat závod o to, která strana se hospodářsky složí později. V průběhu prvních tří únorových týdnů bylo potopeno 130 lodí a ponorkové tažení rychle nabíralo na obrátkách. V dubnu německé námořní velení vyhlásilo, že do konce měsíce Británii vyhladoví. A pravdou bylo, že v dubnu Velká Británie přišla o 516 000 tun lodního nákladu, další státy Dohody a neutrální země o 336 000 tun, a ochota neutrálních lodních posádek riskovat plavbu do britských přístavů rychle klesala (přestože někteří kapitáni a posádky se vydávaly na tuto nebezpečnou misi i po několikerém torpédování). V této době zbývalo Velké Británii zásob potravin na 6 týdnů. Bylo jasné, že je třeba rychle jednat, jinak se ostrovní země zhroutí.

Hlavní chybou britského velení byl odpor k zavedení konvojů jako jediné účinné zbrani proti ponorkám. Nutno podotknout, že systém konvojů byl tehdy nevyzkoušenou novinkou, a proto Britové dále střežili jednotlivé oblasti protiponorkovými plavidly, i když se to ukázalo být neúčinným. Opatření proti ponorkám byla na jaře 1917 tedy jen nepřímá – přídělový systém, zvýšení domácí produkce, zrychlení stavby lodí. Nejúčinnější by bylo zabránit ponorkám vůbec opustit své přístavy, což ale nebylo bez úplné námořní převahy v Severním moři možné. A Britové se po bitvě u Jutska už nikdy nepokusili této převahy dosáhnout. 10. května proto vyjel první konvoj na trase Gibraltar – Británie jako zkušební projekt, který se mimořádně osvědčil. Do léta pak byl zaveden systém konvojů na všech transatlantických trasách a ztráty lodního prostoru se výrazně snížily (v září už to bylo „jen“ 200 000 tun). Ponorková hrozba tak byla do konce roku 1917 prakticky zažehnána.

Německé ponorkové tažení však mělo ještě jeden nevyhnutelný důsledek – vtažení USA do války. Události předcházející vstupu Spojených států do 1. světové války nejsou bez zajímavosti. Němci zahájili své neomezené ponorkové tažení 1. února a už 3. února USA přerušily diplomatické styky s Německem, neboť tažení bylo v rozporu se slibem, že se budou vyhýbat americkým cílům, který Němci dali Wilsonovi minulého roku. W. Wilson byl však roku 1916 znovu zvolen do funkce prezidenta USA hlavně pod heslem „Udržel nás mimo válku“, a protiválečné tendence v zemi stále převládaly. K jejich zlomení bylo potřeba ještě jednoho políčku od německé diplomacie – 24. února byl britskou tajnou službou prezidentovi USA předán tzv. Zimmermanův telegram (Zimmerman byl německý ministr zahraničí), který byl odeslán 19. ledna velvyslanci v Mexiku. Byla to nabídka spojenectví mezi Německem a Mexikem, ke kterému se mělo přidat i Japonsko, namířeného proti USA – Mexiko mělo jako dlouhodobý nepřítel USA získat zpět území ztracené v minulých konfliktech s USA, Japonsko mělo získat převahu v Pacifiku. Válka na domácí půdě pak měla Spojeným státům zabránit zasáhnout v Evropě.

Wilson 26. února požádal Kongres o povolení vyzbrojit americké lodě směřující do Británie a 1. března nechal Zimmermanův telegram zveřejnit v tisku. Přestože způsobil pozdvižení (Japonsko se od návrhu okamžitě distancovalo a jasně odmítlo možnost zradit své dosavadní spojence a vyměnit je za Německo), Kongres nedal prezidentovi povolení ani vyzbrojit americké lodě směřující do Británie. Wilson to proto 12. března nařídil z titulu svého úřadu, pomocí tzv. executive order. 20. března se Wilsonova vláda jednohlasně vyjádřila pro vyhlášení války Německu, 2. dubna vystoupil prezident v Kongresu s válečným projevem. Konečně 6. dubna USA vyhlašují válku Německu. Pomoc USA však zpočátku nebyla a ani nemohla být vojenská. Proto se nejdříve soustředila na finanční injekce válkou už značně vyčerpaných států – ty ovšem byly poskytovány už dříve. USA například poskytovaly válčícím zemím vysoké částky s podmínkou, že za ně budou nakoupeny výrobky právě v USA, což po vstupu samotných USA do války způsobovalo problémy, neboť americké firmy nyní vyráběly především pro vlastní zemi. První výraznější pomocí Velké Británii se tak stal příjezd flotily amerických torpédoborců, které se zapojily do konvojů. 26. června dorazily do Francie první americké pozemní jednotky (1. divize), nicméně americká armáda tou dobou čítala 25 000 mužů a prakticky žádné zálohy; velitel amerických expedičních sil John Pershing tak musel postupně naverbovat a přepravit přes Atlantik celou armádu, v první fázi 500 000 mužů. Celkově požadoval 1 000 000 mužů, ale svůj odhad velice rychle zvýšil až na 3 000 000. Tohoto počtu americké síly v Evropě do konce války skutečně dosáhly.

Zatímco Dohodě jeden mimořádně silný spojenec přibyl, druhý, neméně důležitý, se pomalu hroutil. Porážky na frontě, sílící zmatky v řízení státu, potíže se zásobováním obyvatelstva nejzákladnějšími potravinami a celkový hospodářský rozvrat silně radikalizoval situaci v Rusku. Nepokoje v Petrohradu, kde se po celý únor lidem nedostávalo ani chlebu, vyvrcholily stávkou 200 000 dělníků, kterou dal car 10. března potlačit vojskem. Vojsko však odmítlo rozkazy splnit a zčásti se dokonce připojilo k demonstrantům. Vypukla tzv. únorová revoluce (10. březen byl podle pravoslavného kalendáře 25. únor). Carem rozpuštěná Duma se sama sešla a usnesla se, že přebírá moc ve státě.  Výsledkem byla abdikace cara Mikuláše II. ve prospěch svého bratra Michaila (15. března), který se ovšem trůnu v beznadějné situaci zřekl. Moc převzala Prozatímní vláda jmenovaná Dumou, městskou správu Petrohradu vytvořily sověty. Byli okamžitě amnestováni všichni političtí vězni, byla vyhlášena svoboda tisku a shromažďování. Revoluce se výrazně podepsala i na situaci na frontě, kde se některé jednotky začaly taktéž bouřit a hrozilo její totální zhroucení. Bojová síla Ruska dále poklesla.

Stejně jako v Rusku, bouřili se jak již řečeno i vojáci ve Francii. Nivell byl odvolán a na jeho místo 15. května nastoupil Pétain, který už od 28. dubna zastával funkci náčelníka generálního štábu. Ten celý měsíc objížděj francouzskou frontu a navštívil všechny divize, jejichž důstojníky a mužstvo vyslechl. Poté zlepšil podmínky vojáků (zajistil pravidelnost dovolenek, vylepšil podmínky v odpočinkových táborech atd.) a získal si jejich důvěru. Za cenu 23 poprav a přes sto deportací vůdců vzpour do kolonií obnovil za tento měsíc klid ve francouzské armádě. Musel však ještě obnovit její bojovou sílu. Přestože se do toho okamžitě pustil (reorganizace výcviku i taktiky), během zbytku roku ji vystavoval jen snadným úkolům, které nemohly skončit nezdarem, a hlavní břemeno války tak v této době nesli Britové společně s Italy.

Velitel BEF Haig už delší dobu prosazoval přesunutí ofenzivního úsilí Dohody na sever, do Flander. Po ohromujících úspěších německé ponorkové války dostal od britské vlády svolení k akci, jejímž cílem mělo být prolomení flanderské fronty, vytlačení Němců z oblasti a obsazení ponorkových základen na pobřeží. Samotné ofenzívě předcházel ještě útok na Messines, hřbet na německé straně fronty na jih od Yper. Cílem bylo obsadit tuto strategickou pozici a zároveň přilákat německé zálohy, zatímco hlavní nápor měl být veden o něco severněji, u Yper. Operace u Messines se plánovala už od začátku roku 1916 a byla dosti nekonvenční – ženisté britské 2. armády vybudovali celkem 22 podkopů až pod německé linie, kam umístili 22 obřích náloží. Jeden z tunelů byl už v srpnu 1916 odhalen německými podzemními průzkumníky a nálož byla zneškodněna. Další dvě nálože se upřesněním plánů dostaly mimo oblast útoku, a proto zůstaly nevyužity (Britové je po válce nebyli schopni lokalizovat, a tak jedna z nich explodovala za bouřky roku 1955 a druhá z nich je stále na svém místě). 21. května začalo dělostřelecké ostřelování, které utichlo 7. června ve 2:50 hodin ráno. Němci okamžitě zaujali své obranné pozice a očekávali britský útok. Místo něho pod nimi však za dvacet minut poté explodovala země. Všech 19 náloží bylo odpáleno současně a efekt přesně vystihl velitel britské 2. armády Herbert Plumer den před tím: „Možná že zítra nezměníme historii, ale určitě změníme zeměpis.“ Výbuch byl slyšitelný až do Dublinu! Okamžitě bylo zabito 10 000 německých vojáků a britská pěchota pod ochranou uzavírací palby, plynu i tanků bez problémů dosáhla všech svých cílů během tří hodin. Němci následujícího dne provedli protiútok, avšak výsledkem byla jen ztráta dalšího území. 14. června Němci snahu získat hřbet zpět vzdali a Messines byl kompletně v britských rukou. Dobytí Messines se považuje za nejúspěšnější jednotlivou vojenskou akci Dohody; ztráty obránce dokonce předčily ztráty útočníka (Němci přišli o 25 000 mužů, Britové o 17 000).

Velitel britské 2. armády generál Plumer navrhoval využít momentální demoralizace Němců a okamžitě po dobytí Messines pokračovat v postupu, tedy urychlit hlavní flanderskou ofenzívu plánovanou na konec července. Haig však byl přesvědčen (stejně jako už několikrát), že německá armády je na pokraji zhroucení, a nenechal se ke změně plánů zviklat. 31. července tak začala třetí bitva u Yper, do níž Haig opět vkládal velké naděje; věřil, že lze dosáhnout rozhodujícího průlomu a vítězství ve válce. Za situace, kdy se očekávalo ruské odstoupení z války (2. července byla zahájena poslední ruská ofenzíva války, u Zborova, kde se mimořádně vyznamenali českoslovenští legionáři; celá akce však skončila neúspěchem a Rusové od té doby už jen ustupovali), bylo nutné dosáhnout rozhodujícího vítězství co nejdříve, než Němci přesunou své síly z východu.

Po dvanáctidenní dělostřelecké palbě začala bitva, které se zúčastnilo celkem 12 divizí (britská 5. armáda, 2. armáda a jednotky francouzské 1. armády). Němci o útoku samozřejmě věděli dlouho dopředu, a jejich velitel princ Ruprecht, jinak spíše pesimista, vyjádřil absolutní jistotu, že Britové nemohou uspět. Němci totiž shromáždili obrovské zálohy a na útok byli dobře připraveni. Na 18 km široké frontě tak byli Britové i Francouzi zastaveni po dosažení malých zisků a bitevní pole se poté přeměnilo v obrovský bahnivý močál, ve kterém nebylo možné nasadit tanky, budovat zákopy, přesunovat dělostřelectvo, dopravovat zásoby, vlastně ani útočit. Vinu na tom nesly nejen nejvydatnější deště za posledních několik desetiletí, ale hlavně skutečnost, že Britové svou dělostřeleckou palbou zcela zničili odvodňovací systém, který museli místní zemědělci pod přísnými tresty udržovat v dobrém stavu už po generace. Přestože i armádní technici a specialisté před tímto důsledkem varovali, britské velení je i mnohaletou zkušenost místních obyvatel zcela ignorovali. Flanderská ofenzíva (nazývána někdy podle svého cíle Passchendaele) se tak utopila v bahně.

16. srpna bylo obnoveno britské útočné úsilí, ale výsledkem čtyř dnů zuřivých bojů byly nepatrné zisky území a velké ztráty. Haig nahradil Goughovu 5. armádu Plumerovou 2. armádou a Plumer změnil taktiku – namísto velkých útoků s cílem prolomit linii provedl několik menších „přískoků“, kterými od 20. září do 4. října získal hlavní hřbet na východ od Yper, 10 000 zajatců a také obnovil prestiž Britů. Haig se pod dojmem tohoto úspěchu rozhodl pokračovat v ofenzívě směrem na Passchendaele (asi 10 km východně od Yper), zatímco Němci byli tak zaskočeni, že změnili svou taktiku pružné obrany do hloubky a přisunuli více mužstva do první linie. Několik jejich protiútoků bylo však odraženo a jejich výsledkem byly jen zbytečné ztráty. Britské útoky 9. a 12. října však už tak úspěšné nebyly, a zatímco Němci rychle přisouvali posily z východu, Britům docházely zálohy. Konečně 6. listopadu byla po několika útocích obsazena vesnice Passchendaele a Haig ofenzívu odvolal. Za několik kilometrů území Britové zaplatili ztrátou 310 000 mužů, Němci přišli o 260 000 mužů. Bitva je dodnes předmětem sporů – Haigovi se vytýká, že ji neukončil dřív, když bylo jasné že k průlomu nedojde, případně že ji vůbec začal na tomto místě a vedl tak, jak ji vedl. Přes všechny výhrady je však jasné, že v této době Britové museli Němce co nejvíce zaměstnat, neboť jejich spojenci k tomu neměli sílu. Na závěr ještě přidám příhodu, která se stala k závěru bitvy – vysoký britský důstojník po čtyřech měsících bojů poprvé (!) navštívil osobně frontu; jak se jeho vozidlo blížilo k blátivému bojišti, byl čím dál stísněnější, a nakonec propukl v pláč a zvolal: „Bože, opravdu jsme poslali naše vojáky, aby v tomhle bojovali?

Nejhůře na tom bylo Rusko. Jeho revoluce se začínala zvrhat v nástup levicových radikálů – 16. dubna se ze švýcarského exilu do Petrohradu vrátil profesionální revolucionář Vladimír Iljič Uljanov (Lenin), vůdce bolševiků. Němci mu umožnili bezpečný průjezd přes své území v zaplombovaném vagónu, neboť vyhlásil, že ruskou vládu přinutí uzavřít s Německem příměří. Popularita Prozatímní vlády v Rusku mezitím klesá, protože tato není schopna zastavit hlad a hospodářský kolaps. 16. června se proto uskutečnil první všeruský sjezd sovětů v Petrohradě, na kterém však měli výraznou většinu umírnění socialisté (menševici). Ministr války Kerenský proto dosáhl schválení plánu na zmiňovanou ofenzívu u Zborova. Bolševici se však s demokratickou vládou nehodlali smířit a 16. července došlo v Petrohradě k pokusu o puč, který byl potlačen vládními jednotkami. Jeho vůdce Lenin odešel do finského exilu, kde se věnoval praktické přípravě revoluce (napsal dílo Stát a revoluce). Jeho myšlenky, ač nebyl přítomen, se prosadily už na VI. Sjezdu bolševické strany 8. srpna. Od jara 1917 vzrost počet členů této strany trojnásobně, včetně připojení skupiny vedené Trockým, která dosud stála samostatně. Sjezd rozhodl, že sověty už nejsou aktuální, a že je třeba připravit ozbrojené povstání proti vládě – a to i přes to, že ve volbách plánovaných na listopad byla velká šance na vítězství levicových sil a tedy zavedení socialismu bez revoluce.

9. září se pokusil o státní převrat hlavní velitel ruské armády generál Kornilov, který pod záminkou hrozícího bolševického nebezpečí proti Petrohradu poslal kozácká vojska s cílem svrhnout Prozatímní vládu a nastolit vojenskou diktaturu. K obraně se však spojily vládní jednotky, bolševici i dělníci, a Kornilov byl poražen. Mezitím se Kerenský stal premiérem a vůdčí postavou ruské Prozatímní vlády. Jeho vláda však selhala při zásobování Petrohradu a Moskvy potravinami, a ani nevyjednala mír s Německem. Stále více lidí proto slyšelo na bolševické heslo „Chléb, mír a půdu“ a agitace se setkávala s úspěchem. Koncem září měli už bolševici převahu v petrohradském a moskevském sovětu, avšak v menších městech a obzvláště na venkově se jim tak nedařilo. 20. října se do Petrohradu tajně vrátil Lenin, oholený a s parukou, a schylovalo se k vyvrcholení bolševických snah uchopit moc násilím. 23. října se sešel ústřední výbor bolševické strany, na kterém Lenin opět zavrhl možnost vyčkat do voleb, a prosadil uchopení moci násilím. 6. listopadu začal puč později známý jako Velká říjnová socialistická revoluce. V noci ze 7. na 8. listopadu byl bolševiky pod vedením Trockého dobyt Zimní palác, sídlo ruské vlády (oběti byly minimální – 6 mrtvých a 50 raněných), a členové vlády byli zatčeni. V provolání, které bolševici vydali, se mimo jiné pravilo: „Prozatímní vláda padla. Nabízíme demokratický mír a zabezpečíme zrušení velkostatkářského vlastnictví půdy, dělnickou kontrolu výroby a vytvoření sovětské vlády.“ Moc převzal Vojenský revoluční výbor, což byl orgán petrohradského sovětu.

Posledním krůčkem k ustavení sovětského státu pod vedením Rady lidových komisařů byl II. všeruský sjezd sovětů, jehož jednání nebolševici na protest proti postupu bolševiků opustili. V čelo Rady lidových komisařů se postavil Lenin. 8. prosince utrpěli bolševici porážku ve volbách do Ústavodárného shromáždění, avšak nijak je to netrápilo. Vzniklo dvojvládí, kdy kromě regulérně zvoleného parlamentu vládla i Rada lidových komisařů. S pádem carismu se však Rusko rozpadlo – 20. července 1917 se osamostatnilo Finsko, a když do něj vtrhla Rudá armáda, vyslali Němci Finům na pomoc své oddíly. Německo podporovalo snahu národů Ruska o odtržení, protože předpokládalo, že z obavy před Ruskem stanou se přirozenými spojenci Německa. Od začátku prosince však v Brestu litevském probíhala jednání o německo-ruském příměří. 22. prosince bylo příměří vyhlášeno a začala jednání o míru.

Německé podmínky byly však tvrdé – požadavek německé kontroly nad Polskem a Ukrajinou a osamostatnění pobaltských států společně s německou podporou Finsku vedly v lednu 1918 k přerušení jednání ze strany Ruska, po němž následovala poslední německá ofenzíva na východní frontě – v krátké době bylo Německem dobyto území dnešního Estonska (pobaltské státy mezitím jednostranně vyhlásily odtržení od Ruska), společně s Rakousko-Uherskem Němci obsadili Ukrajinu a Krym. 22. ledna Ukrajina vyhlásila samostatnost a 9. února uzavřela mír s Německem. Navíc přislíbila postupujícím Němcům dodávky potravin výměnou za část východní Haliče. Ukázalo se, že bolševická agitace v armádě byla úspěšná – vojáci už nebyli ochotni bojovat (už v září Němci svou rižskou ofenzívou prolomili ruskou frontu na severu). Bolševická vláda navíc potřebovala všechny vojenské síly do začínající občanské války (demokratický mír“ má mnoho tváří), a proto byla nucena obnovit mírová jednání s Německem. Na přímý Leninův zásah byl 3. března 1918 podepsán tzv. Brestlitevský mír s ještě těžšími podmínkami – Rusko muselo uznat nezávislost Finska, Ukrajiny, Polska (obnoveného pod patronátem Německa a Rakousko-Uherska už roku 1916), přijmout přítomnost německých jednotek v Estonsku, Litvě a budoucím Lotyšsku, demobilizovat pozemní síly i armádu a zaplatit válečné reparace ve výši 6 miliard zlatých marek. V Rusku začíná období krvavých občanských válek, v nichž hrály velkou úlohu i československé legie. Nejisté politické poměry v zemi nedovolily Němcům stáhnout veškeré své síly na západní frontu, jak původně plánovali, nicméně jejich většina odvelena byla. To už jsme však v roce 1918.

Během roku 1917 se však válčilo ještě na dalších bojištích – především na Blízkém Východě a v Itálii. Britům ve svém druhém tažení na Bagdád zbývalo udělat již jen pomyslný poslední krok, a 5. března se Britové vydali na postup směrem k Bagdádu. 12 500 tureckých vojáků se postavilo britské přesile pod nerozhodným velením Khalila Paši. Britové snadno zdolali jeho předsunuté pozice a Turci se následně stáhli k obraně železnice na sever od Bagdádu. 140 000 britských vojáků 11. března bez boje vstoupilo do evakuovaného Bagdádu (a zajalo asi 9 000 Turků). Dobytí Bagdádu však bylo spíše politického a morálního významu, než vojenského. Maudovým dalším cílem byla právě samarská železnice a tím zajištění pozice anglo-indických sil v Bagdádu. Samarra leží asi 130 km severně od Bagdádu, a tuto vzdálenost Maude naplánoval překonat ve čtyřech fázích. Proti jeho 45 000 mužů frontových jednotek stálo bezprostředně 10 000 Pašových vojáků a posily (15 000 mužů) byly na cestě z Persie. Menší útok provedený už 13. března donutil Turky ustoupit asi o 35 km dále na sever. 19. března byla v rámci druhé fáze obsazena Fallúdža, která byla důležitým bodem regulačního systému na Eufratu; tím bylo zabráněno uvažovanému zaplavení oblasti ze strany ustupujících Turků, i když nepočetná posádka města před svým odchodem systém poškodila. Díky momentálně nízkému stavu hladiny Eufratu měli Britové čas škody během několika dní opravit.

Dalším záměrem Britů bylo zabránit tureckým posilám, které ustupovaly před ruským tlakem z Persie, ve spojení s místními tureckými jednotkami pod velením Pašy. 8 000 britských vojáků proto vyšlo vstříc 15 000 Turků s cílem obklíčit je společně s pronásledujícími Rusy; do vývoje však i zda zasáhla ruská revoluce – Rusové přestali Turky pronásledovat, samostatný útok Britů neměl proti připraveným Turkům šanci uspět (Britové přišli asi o 1 200 mužů) a spojení obou tureckých armád zabránil až na poslední chvíli Maude svým útokem.jezdectva a pěchoty. Turci se stáhli podél Tigridu dále na sever. 21. dubna pak Britové začali poslední nápor, a po několikadenních prudkých bojích (ztráty na každé straně činily asi 2 000 mužů) 24. dubna obsadili Samarru i železnici. Přestože ofenzíva tedy skončila úspěšně, ztráty byly nepřiměřeně vysoké – kromě 18 000 padlých, raněných a zajatých v boji bylo ztraceno dalších 40 000 mužů vlivem tropických nemocí. Maude proto rozhodl odložit další bojovou činnost až do podzimu; nesplnila se tak ani touha britského velení zakončit operace v Mezopotámii a přesunout zkušené jednotky na západní frontu.

Britové však proti Osmanům bojovali na více frontách – minulého roku odrazili druhý turecký útok na Suez a poté v průběhu podzimu pomalu následovali ustupující Osmany, až ovládli Sinajský poloostrov. Stalo se tak na počátku ledna a britský velitel Archibald Murray se začal připravovat na postup do Palestiny. Britové měli početní převahu asi 2:1, avšak 18 000 Turků pod velením Kresse von Kressensteina obsadilo výhodné pozice v sérii vrcholků před Gazou; tato oblast tvořila jedinou vhodnou přístupovou cestu do Palestiny. 16. března tak začala britská akce s cílem odříznout turecké pozice východně od Gazy od města a to dobýt. Situace se pro Brity i díky postupu maskovaném pobřežní mlhou vyvíjela příznivě, avšak na konci dne byla unáhleně stažena jízda, která se výrazně podílela na obklíčení Turků, na základě pocitu, že postup pěchoty byl nepřítelem zastaven. O tom, že situace byla špatně vyhodnocena, svědčí fakt, že Kressenstein sám už považoval Gazu za ztracenou. Bitva tak nakonec následujícího dne skončila nerozhodně, přestože britské velení do Londýna nahlásilo jasné vítězství. Britské ztráty však byly téměř dvakrát vyšší než turecké – 4 000 mužů oproti 2 400.

Londýn pod dojmem britského „vítězství“ stanovil Murrayovi nový cíl – Jeruzalém. Nejdříve však bylo nutno dobýt Gazu, a tak byl 14. dubna zahájen druhý útok na turecké obranné pozice. Ani použití plynu však nepřineslo úspěch, a připravení Turci třídenní britské úsilí zmařili. Britové přišli o 6 444 mužů, Turci o asi 2 000. Murray byl po tomto neúspěchu odvolán a na jeho místo nastoupil Edmund Allenby, který do té doby velel britské 3. armádě ve Francii, avšak měl neshody s Haigem. Své převelení proto správně považoval za prohru v tomto sporu, a byl rozhodnut dokázat, že je schopným velitelem. Londýn mu uložil získat Jeruzalém do Vánoc, což byl ve světle předchozích britských neúspěchů poměrně ctižádostivý cíl. Allenby své působení symbolicky uvedl přesunutím hlavního stanu z Káhiry blíž frontě. Poté si vyžádal další posily (kromě vojáků i dělostřelectvo a tanky) a shromáždil 88 000 mužů. Proti němu nyní stály dvě turecké armády, celkem 35 000 mužů na 44 km fronty, pod velením vítěze nad Rumunskem a bývalým náčelníkem německého generálního štábu, Erichem von Falkenhaynem.

Místo frontálního útoku se rozhodl Turky překvapit v oblasti Beersheby, kde rozmístil 40 000 mužů. A prvním cílem bylo zajistit si zdroje pitné vody v oblasti, dosud v držení nepřátele. Dlouhým bombardováním Turky přesvědčil, že chystá frontální útok, a ziskem vzdušné převahy jim znemožnil odhalit jeho skutečné záměry. Beersheba bylo dobyto prvního dne útoku, 31. října, australskou kavalérií, ještě dříve než stačili Turci studny podle plánu otrávit. Britové potom šikovným manévrováním hrozili zasunout klín mezi obě turecké armády a jednu z nich obklíčit v Gaze, ale Turci včas ustoupili a 7. listopadu Gazu opustili. Přesunuli se do Jeruzaléma, kam je následovali i Britové. Turecká 8. armáda obsadila oblast El Mughar u pobřeží, zatímco 7. armáda se nacházela více ve vnitrozemí, odkud ohrožovala britské křídlo. 13. listopadu byla pozice 8. armády dobyta (britské ztráty činily 616 mužů, turecké 1 400), zatímco australské jízdní jednotky těsně udržely linii obrany proti postupující 7. turecké armádě. Ta se posléze definitivně stáhla k obraně Jeruzaléma.

Britové poté přeskupili své jednotky – levé křídlo u pobřeží zaujalo obranné pozice v okolí přístavního města Jaffa, zatímco pravé křídlo se připravilo k útoku na Jeruzalém. 8. prosince začal kombinovaný útok na turecké pozice před Jeruzalémem (velitelé na obou stranách dostali rozkazy vyhnout se bojům v samotném Svatém městě) a Britové zvítězili prakticky během prvního dne, i když místní potyčky ještě nějaký čas pokrčovaly. Allenby vstoupil do Jeruzaléma pěšky dva týdny před Vánoci, 11. prosince. 26. prosince se Turci pod Falkenhaynovým velením pokusili získat Jeruzalém zpět, avšak byli s těžkými ztrátami odraženi. Celkové britské ztráty pod Allenbyovým velením činily asi 18 000 mužů, zatímco turecké kolem 25 000. Po tomto úspěchu se britské nejvyšší velení rozhodlo přerušit operace v Mezopotámii ve prospěch očekávaného postupu v Palestině. Dobytí Jeruzaléma opět výrazně povzbudilo náladu ve státech Dohody, které jinak na podzim 1917 moc důvodů k radosti mít nemohly.

O situaci v Rusku už jsem psal výše. Zbývá tedy třetí evropské bojiště – Itálie. Během 18 měsíců zde proběhlo 9 bitev o řeku Isonzio iniciovaných Italy, z nichž pouze jediná byla aspoň částečně úspěšná. Jejich důsledek byl ještě více ironický – velké ztráty (na obou stranách) přivedly rakousko-uherské velení k závěru, že další boje na této frontě už nedokáže ustát, a proto se stále častěji obracelo na svého německého spojence s žádostí o pomoc. V podobné situaci se však nacházela i Itálie, která jako útočník měla ve všech proběhlých bitvách ještě větší ztráty než Rakousko-Uhersko. Západní spojenci Itálii však nakonec odmítli vojensky pomoci, pokud to nebude zcela nutné. Na 10. května tak byla v koordinaci s náporem u Aisny naplánována už desátá bitva na řece Isonzio, která proběhla (na rozdíl od předchozích tří krátkých na omezené cíle koncentrovaných útoků) podle jiného scénáře – 38 italských divizí stojících proti pouhým 14 rakouským mělo postupovat na 40 km široké frontě. 12. května skončilo ostřelování a začal postup pěchoty, která do konce měsíce na užším úseku fronty stanula 15 km od Trestu. 3. června však Rakousko-Uhersko spustilo velkou protiofenzívu, kterou během pěti dní získalo zpět téměř veškeré ztracené území. Výsledkem této srážky tak byly opět jen obrovské ztráty; 157 000 mužů na italské a 75 000 mužů na rakouské straně.

Situace Rakouska se na italské frontě stala skutečně kritickou a Italové se pokusili za zhruba dva měsíce dosáhnout konečného průlomu, který by vyřadil Rakousko-Uhersko z války. 19. srpna začala jedenáctá bitva na řece Isonzio, do které Italové nasadili veškeré dostupné síly – celkem 51 divizí s 5 200 děly. Italové nejdříve dosáhli výrazného postupu podél pobřeží, zatímco v severním sektoru italská 2. armáda postoupila o 10 km. Postup byl však tak úspěšný, že italské zásobovací cesty se natáhly a to způsobilo zpomalení postupu. Svědčí to především o trestuhodném podcenění tohoto problému ze strany italského velení. Rakouská linie nakonec nepovolila a 12. září byl útok odvolán, tentokrát aspoň po dosažení územních zisků (město Gorizia). Německo ihned po zahájení této bitvy pochopilo, že jeho spojenec je na pokraji zhroucení, a začalo stahovat síly z východní fronty, kde boje utichaly, aby konečně vyslyšelo rakouské žádosti o pomoc.

Italské velení mělo o chystané akci dostatek informací především od českých a sedmihradských zběhů i z leteckého průzkumu, nicméně nedokázalo jich dostatečně využít. Nejvyšší velitel italské armády Cadorna na jejich základě odvolal vlastní ofenzivní plány a přikázal veliteli italské 2. armády (tím byl Capello), která byla umístěna na severu linie, stáhnout se do lépe bránitelných pozic. Capello však tento rozkaz ignoroval a výhodnější pozici si chtěl získat naopak výpadem na severovýchod. Nakonec zůstal na místě, v Julských Alpách v okolí města Caporetto. A právě tady Němci udeřili. Jejich záměrem bylo poskytnou Rakousko-Uhersku čas a příležitost nabrat nových sil k pokračování ve válce, neboť oči německého velení se už upínaly k rozhodujícímu úderu ve Francii. K devíti rakouským se připojilo šest německých divizí a vzniklé 14. armádě velel Němec generál Otto von Below. Místo úderu bylo zvoleno skvěle – ačkoliv Italové měli na celé frontě početní převahu (41 ku 35 divizím), tento horský úsek byl bráněn jen slabě a obě strany sem dosud posílaly své vojáky ředevším na odpočinek.

Ve 2 hodiny ráno 24. října, za deště a sněžení, německo-rakouské síly vyrazily. S využitím dělostřelectva, bojových plynů a kouřové clony téměř okamžitě prorazily linii nelogicky překvapené italské 2. armády a za pomoci granátů a plamenometů rychle rozšiřovaly jakýkoliv průlom. Během prvního dne tak postoupili o celých 25km (což prakticky odpovídalo hloubce území, které Italové obsadili během všech jedenácti předchozích bitev!). Capello byl odvolán, Cadorna se pokusil průlom zatarasit, ale nemožnost dostatečně rychlého přísunu záloh po úzkých horských cestách a šikovné protivníkovo manévrování mu to nedovolilo. Rakouský podpůrný útok v jižním sektor, na pobřeží, Italové odrazili, nicméně průlom u Caporetta nedokázali ani během týdne zacelit a 30. října byl vydán rozkaz k všeobecnému ústupu na řeku Tagliamento. Sotva tam však Italové dorazili, 2. listopadu se Němcům severně od hlavní linie postupu podařilo ustavit předmostí a Italové se opět stáhli, tentokrát k řece Piavě, kde ustavili obrannou linii 10. listopadu. To byl od Cadorna chytrý taktický tah, neboť zásobovací linie nepřátelské armády už byly na hranici funkčnosti a toto výrazné prodloužení už neunesly (němečtí velitelé měli mnohdy větší radost z obsazení nedotčených italských proviantních skladů než ze samotného postupu; němečtí a rakouští vojáci už pociťovali důsledky blokády a jejich zásobování a strava byly o mnoho méně kvalitní, než nepřátelské).

Situace na italské frontě se tak obrátila – přestože z vojenského hlediska bylo bezprostřední nebezpečí už zažehnáno, Itálie se nyní ocitla nejblíže vyřazení z války. Politická krize se projevila změnou vlády i odvoláním Cadorna, na jehož místo nastoupil Diaz. Západní spojenci Itálii konečně nejen slíbili, ale i promptně dodali vojenskou pomoc – 6 francouzských a 5 britských divizí včetně leteckého kontingentu. 12. listopadu se Rakušané (10. a 11. armáda) pokusili využít situace a vpadnout Italům do zad z alpských průsmyků Tridentska, avšak byli odraženi. Sporadické boje pak pokračovaly až do příchodu zimy v prosinci. Italové v této bitvě přišli o 300 000 (některé prameny uvádějí až 600 000) mužů, z nichž valná většina padla do zajetí rychle postupujících Němců na počátku tažení. Italská 2. armáda prakticky přestala existovat. Itálie však v důsledku této vážné krize získala novou vůli bojovat (morálka byla před bitvou u Caporetta někde kolem bodu mrazu) a Německo, kterému se podařilo udržet Rakousko ve válce, se už zaměřilo na západní frontu.

Během roku 1917 byla Dohodou výrazně rozvinuta ještě jedna zbraň – propaganda. Jejím nejúčinnějším nástrojem se stal neúmyslně americký prezident Wilson, jehož idealismus, s jakým rozlišoval mezi německou politikou a německým lidem, vedl k prezentaci válečného úsilí dohody v tom smyslu, že jejím cílem je osvobodit veškeré lidstvo, tedy i samotné Němce, od militarismu vnuceného mu německou (a rakouskou) vládou. Tyto myšlenky nacházely především v Německu svou odezvu. Válečná únava a antimilitaristické nálady v Německu pak vyústili v červenci roku 1917 v jakousi parlamentní vzpouru, když Reichstag schválil mírovou rezoluci, v níž se vzdal dobytých území. Proti vojenskému velení, které vládu nad zemí drželo pevně ve svých rukou, však byl parlament bezmocný. V Rakousku byli už dokonce i nejvyšší představitelé znechuceni válkou a toužili po míru – Dohoda však opakovaně prohlásila, že s vojenskými autokraciemi o míru jednat nebude (7. prosince USA vyhlásily formálně válku i Rakousko-Uhersku). Podle Wilsonových představ se měly národy samy této své autokratické vlády zbavit; k tomu však ještě nenastal vhodný čas.

Na závěr tohoto článku jsem zařadil událost, která sem možná nepatří přísně chronologicky, ale fakticky, a to proto, že se stala předzvěstí vývoje v následujícím roce. Je to britský útok u Cambrai 20. listopadu 1917, první tankový útok v dějinách. Stalo se tak více než rok po prvním nasazení tanků do boje (v bitvě na Sommě). Přestože již od počátku roku 1916 byly vypracovány směrnice, jak tanky používat, až dosud se jimi nikdo neřídil. Byly proto zbytečně rozptylovány a nasazovány v nevhodném terénu. 3. srpna 1917 vypracoval britský plukovník Fuller plán tankového útoku (či spíše nájezdu) splňující všechny podmínky jejich úspěšného nasazení. Generál Haig však během probíhající bitvy u Passchendaele plán zamítl a prosadil soustředění všech sil na flanderské tažení. Když se však toto tažení utopilo v bahně, velice rychle změnil názor a ve snaze dosáhnout ještě jednoho úspěchu před koncem roku nařídil tankový útok provést. Původní plán počítal se soustředěným nájezdem velké tankové síly podporované jen minimem pěchoty na vhodném (rovném a suchém) terénu v okolí Cambrai mezi dvěma vodními kanály. Cílem bylo poničit a demoralizovat část sil protivníka a během osmi až dvanácti hodin se stáhnout – nemělo tudíž být obsazeno žádné území. Po neúspěchu u Passchendaele byl však plán kompletně změněn – vlastně zůstala jen základní myšlenka překvapivého využití tanku jako hlavního bojového prostředku. Avšak namísto časově omezeného nájezdu se útok stal dalším pokusem o průlom německé linie, po němž měl následovat postup podél řeky Escaut až k belgickým hranicím. Ovšem velitelé měli v daném úseku k dispozici pouhých šest divizí (a asi 1 000 dělostřeleckých baterií), které byly všechny nasazeny do prvního útoku – nebyly tedy připraveny žádné zálohy (kromě tří jízdních divizí), které by mohly průlom rozšířit a zabezpečit. (k situaci se vztahuje historka, podle níž jistý francouzský generál během své informativní cesty podél dohodových linií na britském velitelství zpovídal britského důstojníka ohledně připravovaného útoku, a když se mu na otázku „Kde jsou umístěny zálohy?“ dostalo odpovědi, že žádné zálohy neexistují, zvolal jen „Mon Dieu!“ a okamžitě zmizel)

Příprava útoku probíhala velice rafinovaně, severně i jižně od stanoveného místa průlomu se během předcházejících dnů konaly plynové i kouřové útoky a cvičné útoky s napodobeninami tanků, klamné manévry a nájezdy. Přestože Němci neuvěřili irskému zajatci, který je o chystané operaci informoval, cítili že je něco ve vzduchu a jejich oddíly byly v pohotovosti. Přesto když v 6 hodin 20 minut ráno 20. listopadu vyrazilo všech 476 tanků doprovázených pěchotou na 10 km široké frontě do útoku, byli zcela zaskočeni. Kromě ranní mlhy k tomu přispěla hlavně absence přípravného bombardování – útok proti Hindenburgově opevněné linii bez předcházejícího dělostřeleckého ostřelování byl považován za neproveditelný. Němci byli během několika hodin zatlačeni o 6 km, všechny tři linie zákopů Hindenbrugovy linie byly překonány Tanky postupovaly ve tříčlenných skupinách, vždy jeden „skaut“ vpředu, zbývající dva asi 100 metrů za ním; za nimi následovala pěchota v relativně pružných formacích. Každý tank měl k přední části připevněný velký otep roští, který byl na okraji nepřátelského zákopu uvolněn a tím ho přemostil. Každá tříčlenná skupina tanků se tam mohla dostat přes všechny tři zákopy. Během prvního dne bylo zajato asi 8 000 německých vojáků a 100 děl. Hindenburg už spěšně sestavoval rozkazy k celkovému ústupu, v Británii se poprvé během války rozezněly zvony na oslavu velkého vítězství…

Během následujících dní boje pokračovaly se střídavými úspěchy, přestože generál Haig původně prozíravě stanovil pro operaci limit 48 hodin. Britové se především mylně domnívali, že veškeré německé síly byly spotřebovány či aspoň dosud vázány u Passchendaele. To byla ovšem kardinální chyba – existovaly už zcela jasné náznaky, že Němci se chystají na rozsáhlý protiúder (někteří místní velitelé dokonce správně předpověděli jeho čas i místo, přesto jim nebylo dovoleno ostřelovat předpokládané pozice připravených německých jednotek ani se přeskupit za účelem vlastní obrany). Ráno 30. listopadu Němci předvedli sou verzi nového způsobu vedení války – po krátkém intenzivním ostřelování a plynových útocích se vynořily oddíly pěchoty, které se jako proudy řeky vyhýbaly vyšším a dobře bráněným pozicím nepřítele aby se nakonec slily v mohutnou masu vojska (celkem 20 divizí), která vyčerpané Brity rychle zatlačila. Během týdne byly opět ztraceny téměř veškeré územní zisky a bitva skončila. Ztráty byly opět vysoké – 45 000 Britů a asi 50 000 Němců. Ukázalo se, že britské zvony se rozezněly téměř o rok dříve, než měly.

Ovšem Britové díky Cambrai konečně definitivně pochopili, jak používat tanků na bojišti. Naopak Němci tuto lekci přehlédli a z konečného výsledku bitvy si vzali pouze ponaučení, že tanky nejsou perspektivní zbraní. To se jim mělo následujícího roku krutě vymstít.

Seriál

  1. První světová válka – díl 1: Vznik aliancí (1870-1907)
  2. První světová válka – díl 2: Cesta do války (1907 - červenec 1914)
  3. První světová válka – díl 3: Začátek války, válečné plány (červenec - srpen 1914)
  4. První světová válka – díl 4: Velké manévry (srpen - prosinec 1914)
  5. První světová válka – díl 5: Zatvrzení (1915)
  6. První světová válka – díl 6
  7. První světová válka - díl 7
  8. První světová válka – díl 8

Podobné články

Další články autora

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔24.05.2004 📕28.761

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře