SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich

Autor : Tomáš Lizner / TomasLizner 🕔13.05.2004 📕44.987

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha

"Byl to jeden z nejlepších nacionálních socialistů, jeden z nejsilnějších obránců německé říšské myšlenky, jeden z největších odpůrců všech nepřátel říše."
- Adolf Hitler 1942

1. Životopis Reinharda Heydricha

1.1 Maloměšťácké mládí

1.2 Reinhard námořníkem

1.3 Počátky kariéry v organizaci SS

1.4 Cesta k vrcholům moci

1.5 Noc dlouhých nožů

1.6 Ostatní operace

1.7 Zastupujícím říšským protektorem protektorátu Böhmen und Mähren

2. Operace Heydrich v režii plukovníka Františka Moravce

2.1 Plánování v Londýně

2.2 Výcvik atentátníků

2.3 Životní příběhy parašutistů

2.4 Letecký výsadek

2.5 Skrývání, přípravy a kontakty

2.6 Osudová zatáčka

3. Velká pátrací akce

3.1 Heydrichovo dědictví

3.2 Pátrání a msta

3.3 Lidice

3.4 Kostelní krypta

4. Zhodnocení operace Anthropoid

5. Poznámky

6. Seznam použité literatury a její zhodnocení

1. Životopis Reinharda Heydricha

V této kapitole se pokusím jasně a rychle popsat životní peripetie Reinharda Heydricha, jeho vzestup a smrtelný pád. Chci napsat něco málo o jeho mládi a službě v námořnictvu. Určitě se musím podrobně zmínit o počátcích jeho služby a kariéře v organizaci SS. Od chvíle, kdy nacisté převzali moc, se jeho činnost slučuje s politikou celého Německa, je možno říci, že Heydrich měl prsty skoro ve všem, co se v bezpečnostní politice Německa změnilo a stalo. Nelze vyjmenovávat spousty dat a jmen. Myslím, že postačí, pakliže zmíním jen ty nejdůležitější. Možná Vám bude připadat, že třeba taková Noc dlouhých nožů, či Křišťálová noc s činností Reinharda Heydricha zase tolik nesouvisí. Tyto dvě noci ale změnily v Německu tak mnoho, že je vynechat prostě nemůžu. Určitě se musím podívat také na Heydrichův podíl na rozpoutání druhé světové války, pro kterou vlastně vykonstruoval záminku. Stranou mého zájmu nezůstanou ani příčiny a důsledky vyvražďování Židů, na kterém se osobně podílel.

1.1 Maloměšťácké mládí

Reinhard Eugen Tristan Heydrich se narodil 7. března 1904 v německém městečku Halle nad Sálou v blízkosti lužického Leipzigu. Jeho spořádaná rodina vystupovala z maloměšťáckého průměru snad jen svou obrovskou a nehynoucí láskou k hudbě. Finančně dobře zajištěný otec byl operním zpěvákem, později dokonce založil a řídil hudební konzervatoř ve městě. Matka bývala úspěšnou pianistkou. Malý Reinhardek byl tedy již od malička veden k tomu, aby se také věnoval hudbě. Cvičil zpěv, hru na piano a housle. Nakonec si oblíbil housle a náruživým cvičením získal velkou zručnost a jistotu při hře. Ještě později, kdy již stál vysoko v nacistické hierarchii, udivoval své hosty brilantní hrou.

Během období puberty velmi trpěl mezi svými vrstevníky. Starší ho šikanovali a mladší se mu posmívali kvůli jeho divnému, vysoce posazenému hlasu. Možnou příčinou jeho neoblíbenosti také mohlo být to, že pocházel z katolické rodiny ve vesměs protestantském městečku.

Celou první světovou válku mohl strávit v bezpečí doma, na to, aby nastoupil na frontu, byl přeci jenom příliš malý. Po prohrané válce vstoupil do místní organizace Freikorpsu [1]. S touto organizací se mohl dobře ztotožnit, jeho osoba představovala téměř dokonalý ideál modrookého blonďáka, uctívaného touto pravicovou organizací. Je však možno spekulovat, zda za jeho tak rychlým a bezpodmínečným souhlasem s těmito ideály nestojí něco v pozadí. Někteří si myslí, že za tím mohla být obava z toho, že se jednoho dne přijde na to, že jedním z jeho předků byl Žid. Mládenec se tak možná úplným souhlasem s rasistickou ideologií snažil zahnat z mysli tu neodbytnou a vtíravou myšlenku, která jej hodně trápila. Až budoucnost ukáže, že Žida sice mezi předky opravdu měl, ale nebyl s ním naštěstí pro něj spojen pokrevně. Celý problém vznikl z toho, že se jeho babička podruhé (ale až po narození Heydrichova otce) provdala za muže s židovsky znějícím jménem.

1.2 Reinhard námořníkem

Po studiích na reformním gymnáziu, hledal místo pro své další uplatnění. Bezplatné státní vzdělání a jistou společenskou prestiž důstojníka mu nabídlo válečné námořnictvo. V březnu roku 1922, ve věku 18 let, rozšířil Reinhard řady mořských vlků z německého válečného námořnictva, vstoupil do malé, ale elitní flotily, která byla Německu po válce ponechána. Jeho studia námořního kadeta byla opět provázena jeho neoblíbeností u spolužáků. Nikde nebylo prokázáno, že by byl od nich přímo šikanován, jisté ale je, že pro něj vymýšleli různé přezdívky. Jeho mečivý smích mu vysloužil přezdívku Vilík koza, kvůli vášni ke klasické hudbě byl častován přezdívkou Mojžíš. Jako kadet sloužil nejdříve na křižníku Berlin, jeho velitelem byl admirál Canaris. Netuše, že se během let stanou nepřáteli, ho Heydrich ještě nazývá čestným a spravedlivým představeným. V roce 1926 byl povýšen do hodnosti poručíka a sloužil u spojařů. Vše nasvědčovalo tomu, že má u námořnictva slibnou a dlouhou kariéru.

Mladý kadet dokonce už začal myslet i na ženění. Pohledný a vysoký Reinhard neměl nikdy nouzi o dámskou společnost. V prosinci 1930 se na plese veslařského spolku v Kielu seznámil se svou budoucí ženou Linou von Osten. Protančil s ní celý večer a následující dny trávil pouze s ní. Po krátké známosti se jí krátce zeptal, jestli by se nechtěla stát jeho ženou. Lina představila svého nápadníka rodičům, kteří s jejím úmyslem vdát se za něj souhlasili. Vše tehdy vypadalo tak krásně, mladý námořní nadporučík s perspektivou slibné kariéry a učitelka na rodinné škole se budou brát.

Tento šťastný život mu ale překazila jedna z jeho předchozích přechodných milostných avantýr. Jakási slečna se cítila býti velmi roztrpčena tím, že od něj místo nabídky k sňatku obdržela zásnubní oznámení. Přitom tato dívka, která byla dcerou námořního stavebního rady, se sňatkem již prý počítala. Podle nepodložených informací s Heydrichem čekala i dítě! Jako přímý následek oznámení zasnoubení utrpěla nervový šok a její papá si šel okamžitě stěžovat za svým blízkým známým admirálem Raedrem. Provinilec byl okamžitě předvolán před čestný soud říšského námořnictva, který ho degradoval na vojína a propustil z námořnictva za chování neslušné důstojníka a gentlemana. Tento vyhazov se Heydrich snažil celý svůj život kamuflovat tvrzením, že to byl on, kdo z námořnictva dobrovolně odešel. A kdo se o tom opovážil zmínit, upadl u něj v nemilost.

1.3 Počátky kariéry v organizaci SS

Ačkoli pro něj byly asi velmi nepříjemné, jsou tyto okamžiky pro objekt našeho zájmu klíčové. V těchto chvílích se Reinhard dostává na rozcestí života, je najednou bez práce. Nic neumí, nemá žádné povolání, a to pro něj rozhodně není cennou devizou v čase hospodářské krize, kdy práci nemohou najít ani kvalifikovaní odborníci. Co bude dělat náš propuštěný námořník, který má navíc ještě na krku svou snoubenku? Známí mu obstarají místo učitele plachtění, to ale odmítne. Mnohem více se mu líbí, když mu jeho matka popisuje, co se dozvěděla od své známé baronky Elisy von Eberstein, která jí vyprávěla o svém synu Karlovi, jenž je členem organizace SA v Bavorsku a dosáhl již hodnosti Oberführera. Mimo jiné se také zmínila o tom, že by její syn mohl Heydrichovi pomoci při hledání vhodného místa v organizaci SA.

Tyto vyhlídky se mu zalíbily, a tak 1. července 1931 vstoupil Reinhard Heydrich do NSDAP, aniž znal alespoň zhruba její politický program. Eberstein ho doporučí k přijetí do služeb SA, ale vůdce této organizace Ernst Röhm pro něj bohužel momentálně nemá místo. Žádost postoupí alespoň svému tehdejšímu spolupracovníku, veliteli služby SS [2], Heinrichu Himmlerovi. Tomu se mladý muž zamlouvá, zvláště když se doslechne, že pracoval u námořní rozvědky (to byla samozřejmě mýlka, Heydrich sloužil u spojařů). Hodí se mu to do jeho plánů na vybudování vlastní tajné služby SS. Himmler pozve Heydricha na svou drůbeží farmu u Mnichova, kde mu zhruba vyloží, co má v úmyslu založit a požádá ho, aby mu načrtl své plány na fungování takové organizace. Himmler byl fascinován árijským vzezřením svého podřízeného, jeho sebevědomím a horlivou odezvou na jeho přání. Na základě těchto poznatků o uchazeči Himmler svěřil vedení bezpečnostní informační služby SS do rukou mladého Heydricha. Bylo dohodnuto, že nastoupí do práce 1. záři 1931 v Mnichově. Strana mu prozatím poskytne plat 180 marek měsíčně, zajisti byt a stravu. Závratná kariéra třetího muže Třetí říše mohla začít.

Finančně zajištěný Heydrich si teď konečně může oženit s Linou [3]. Svatba se koná 26. prosinec 1931. Obřad a vůbec celá slavnost se měly konat na ostrově Fehmarn a měly být provedeny jako velká nacistická manifestace. Na celou akci se také mělo sjet velké množství příslušníků SA a SS z velikého okolí. Bohužel kvůli nedávnému zákazu veřejného nošení stranických uniforem se svatební hosté nemohli obléci do tradičních hnědých košil. Samotná svatba se konala v protestantském kostele, duchovní byl samozřejmě členem strany. Kostelní oltář byl slavnostně vyzdoben velkým hákovým křížem z borových větévek. Na závěr obřadu si svatebčané, jak bývá zvykem, společně zazpívali, ale tak jak bývalo zvykem na schůzích strany - "Deutschland, Deutschland über alles" a další "Die Fahne hoch". Celá akce měla velkou publicitu v tisku, chudák oddávající duchovní byl svými představenými za trest přeložen.

Před svatbou působil Heydrich asi půl roku v Hamburku, konal službu v tamní organizaci SS. Také se věnoval pročítání politického programu strany, který do té doby téměř neznal. Jako svatební dar obdržel od Himmlera nové prýmky ke své uniformě, nyní v hodnosti sturmbannführera a ještě dostal přidáno na platě o 110 marek. Mladí manželé si zařídili skromné bydleni na okraji Mnichova a novopečený sturmbannführer se vrhl do práce. Začal budovat zpravodajskou službu strany, kterou pojmenoval SD - Sicherheitdienst (Bezpečnostní služba). Nutno říci, že začínal ve velmi skromných podmínkách, s půjčeným psacím strojem a vlastní ložnicí jako kanceláří. On a pár jeho pomocníků se zabývalo pouhým psaním komentářů k tomu, co otiskly noviny. Postupem času si Heydrich vybudoval síť agentů sahající do všech koutů Německa. Bezpečnostní služba strany měla za úkol shromažďovat a archivovat informace o všech odpůrcích nacionálního socialismu v Německu, tedy o komunistech, klerikálech, sociálních demokratech a armádních špičkách. U určitých osob se také zaměřovala na vyhledávání kompromitujících materiálů zcela intimního charakteru. Fungovala také jako kontrarozvědka, to znamená, že vyhledávala ve vlastních řadách lidi, kteří pracovali jako informátoři pro někoho jiného. Je nutno poznamenat, že Heydrich od samého počátku svého působení počal shromažďovat kompromitující informace také na své spolupracovníky a nadřízené. Na každého chtěl něco mít, obvykle to byly nějaké informace o osobním nebo intimním životě, tím mám na mysli homosexualitu, či utajené židovské předky. Tvrdí se, že Heydrichův osobní archív obsahoval informace i o nejvyšších stranických špičkách, Hitlerovi a Himmlerovi. Ze všech informací, které se mu podařilo získat sestavoval týdenní hlášení pro Himmlera a Hitlera, které se zabývaly hlavně politickými náladami v zemi, či oblíbeností jednotlivých politiků. Konkurenční služby, které působily také pod patronátem různých částí NSDAP (např. u SA), nedosahovaly tak dobrých výsledků a byly velmi brzo pohlceny Bezpečnostní službou.

1.4 Cesta k vrcholům moci

Úspěchy SD zajistily Heydrichovi velmi rychlý služební postup v hierarchii organizace SS. SS-Standartenführerem se stal již v roce 1932 a v březnu 1933, tedy již v době, kdy byl Hitler říšským kancléřem, byl jmenován SS-Oberführerem (nebyl ani 30-ti letý!) a zástupcem Reichsführera SS Heinricha Himmlera. Mimo to se také stal vedoucím politické policie v Mnichově.

Vzpomínáte si ještě na Reinhardovo trauma z dětství, na ten strach, že má mezi svými předky Žida? Tak právě to mu v létě 1932 málem zničilo život, lépe řečeno slibnou kariéru. Mladí námořní důstojníci (je možné, že právě jeho bývalí spolužáci) se v dopise obrátili na říšské vedení NSDAP v Mnichově, kam nahlásili, že Heydrich je židovského původu a že jeho otec se původně jmenoval Süss (výše ve stati můžete naleznout zdůvodnění, proč to všechno není pravda). Himmler, sám značně neárijského vzezření, velmi dbal na velkou rasovou čistotu svých podřízených, a tak ihned povolal zkušeného genealoga, aby prozkoumal Heydrichův rodokmen. Výsledek byl čistý jako lilie. Řezník z rodného městečka Halle, který o Heydrichovi tyto zprávy rozšiřoval, byl poté odsouzen k peněžité pokutě. Později ho Heydrich nechal zmizet v jednom koncentračním táboře. Přesto v jednom okamžiku Himmler zvažoval, jestli nemá Heydricha raději vyloučit ze strany. Hitler si však sjednal s Heydrichem soukromý rozhovor a vyhazov zamítl. Vůdce se pak nechal slyšet, že Heydrich je velice nadaný, ale také hodně nebezpečný muž. Každopádně tato aféra zasáhla Heydricha na tom nejcitlivějším místě. Začal nenávidět všechny Židy ještě více než kdy před tím. Říká se, že při návratu z jedné propité a prohýřené noci, se v opilosti postavil před zrcadlo a vypálil na svůj odraz dva výstřely z pistole se slovy: "Ty jeden špinavý Žide!"

Následně po uchopení moci nacisty v lednu roku 1933 se Heydrich a Himmler, počali potýkat s problémem přeplněnosti věznic. Všichni, co byli pozatýkáni, nemohli býti umístěni do věznic s omezenou kapacitou. V této chvíli se zrodil nápad na vytvoření prvního koncentračního tábora. Stará muniční továrna v Dachau blízko Mnichova byla rychle přeměněna na tábor pro politické vězně. Tábor obehnaný ostnatým drátem, s kulometnými věžemi a cynickým nápisem nad branou Arbeit macht frei, který později převzaly snad všechny koncentrační tábory. Vězni byli podřízeni přísné vojenské disciplíně a 11 hodinové pracovní době. Bití a ponižování bylo na denním pořádku. Za krádež cigarety mohl být vězeň odměněn i 25 ranami bičem. Po úspěchu Dachau byly další koncentrační tábory otevřeny i v blízkosti Buchenwaldu, Sachsenhausenu a Lichtenburgu.

V dubnu 1934 byl Himmler Göringem jmenován do funkce šéfa pruské policie, Heydrich se stává jeho zástupcem a zároveň velitelem pruské politické policie. Nutno připomenout, že pouze pruské, každá německá země měla v té době ještě vlastni policii. Policie jednotlivých zemí byly sjednoceny až 17. června 1936, samozřejmě pod Himmlerovo velení. Čtenář jistě chápe, že bývalý učitel a chovatel drůbeže Himmler nebyl schopen velet takovému kolosu. K jednotlivým složkám policie proto přidělil své zástupce, kteří jim měli velet. SS-Obergruppenführer Kurt Daluege dostal pod svou kontrolu uniformovanou policii, tedy četníky, dopravní policii a pořádkovou policii. Reinhard Heydrich se stal šéfem nově ustanoveného Hlavního úřadu bezpečnostní policie, kterému podléhali všechny neuniformované policejní složky - politická policie (Gestapo) a kriminální policie (Kripo). Dohledu nad Kripem však nový šéf příliš času nevěnoval, ponechával to na starém a ostříleném kriminalistovi Arthuru Nebemu. Kromě velení Gestapa však ještě stále také řídil svou SD.

1.5 Noc dlouhých nožů

Během jara roku 1933 se konečně klika Adolfa Hitlera dostala k moci. Tím ale její boj o moc zdaleka neskončil, protože se Hitler už nechtěl s nikým dělit o svou moc. Začal se zejména obávat vlivu svého někdejšího spolupracovníka a spolubojovníka, velitele bojůvek SA Ernsta Röhma. Jen tento muž mohl ohrozit vůdcovu cestu k absolutní moci nad německým národem. Röhmova polovojenská organizace SA měla v roce 1934 okolo 2 a půl milionu členů, plně oddaných ne Hitlerovi, ale Röhmovi. Připomeňme, že Hitlerovi podléhající SS měla v té době přibližně 300 tisíc členů. Co dělat s tímto nepoměrem? Jak vyřadit SA ze hry? Bude třeba vymyslet nějakou lest, komplot. Spiknutí namířené proti SA nakonec zorganizují Hitler, Himmler, Heydrich a Göring, přímou akci provede SS spolu s Gestapem. Jako záminka ke krvavé řeži jedné letní noci, při níž bylo dle oficiální verze zabito 74 lidí (neoficiálně se mluví i o stovkách), je údajná chystaná vzpoura SA proti samému Führerovi.

V sobotu 30. června 1934 přiletí Hitler osobně do Mnichova, aby potlačil vzpouru. Pancéřovaným mercedesem přijede ke Röhmovi domů a ještě v pyžamu ho osobně zatkne. To dá impuls ke všeobecnému zatýkáni špiček SA po celém Německu. V Berlíně celou akci řídí trojka Himmler, Heydrich a Göring. Obvinění jsou taháni v noci z postelí, jsou jim čteny rozsudky smrti, některým je dána možnost spáchat sebevraždu, ti ostatní jsou buď zabiti přímo na místě nebo jsou odváženi do vězení Gestapa. Samotnému Röhmovi je do cely doručen revolver jako výzva k sebevraždě. Když pozitivně nezareaguje, vstoupí do jeho cely dva zabijáci z SS. Během Noci dlouhých nožů je organizace hnědokošiláčů SA navždy zbavena svého politické vlivu, na váze naopak získává SS.

1.6 Ostatní operace

Čas ani prostor mi neumožňují zde popsat velký počet speciálních operací, na kterých se Reinhard Heydrich nebo některá z jeho podřízených složek podíleli. Podle mne nemá smysl zmiňovat akce typu Salon Kitty [4]. Na druhou stranu bude dobré, pakliže se dozvíme něco o nejúspěšnějších akcích Bezpečnostní služby. Mezi ně bezesporu patří lest na Stalina, při které mu byly nastrčeny dokumenty dokazující, že valná část důstojníků z jeho nejvyššího štábu spolupracuje s Němci. Pro dějiny bezvýznamnou, leč přesto zajímavou je akce, jejímž řízením byl Heydrich pověřen samotným Hitlerem, akce, která měla Německu poskytnout záminku k agresi na Polsko. Neméně důležitým je jeho podíl na zahájení vyhlazování Židů, tím myslím Konferenci ve Wannsee, či drama Křišťálové noci.

V roce 1936 se Heydrichově bezpečnostní službě podařil kapitální tah. Zosnovali spiknutí proti nejvyšším sovětským generálům. Již dlouho totiž pozorovali Stalinovu averzi vůči jeho maršálům a ostatním nejvyšším důstojníkům. Laboratoř německé tajné služby, která byla specializována na výrobu dokonalých falzifikátů, vyrobila dokumenty svědčící o napojení sovětského náměstka ministra války Michaila Tuchačevského na německý generální štáb. Z dokumentů vyplývalo, že jmenovaný a jiní další jsou agenty německého generálního štábu a usilují o svrhnutí Stalina. Dokumenty se do Ruska dostaly oklikou přes Československo, německá tajná služba je nastrčila nejdříve československé rozvědce, ta je předala prezidentu Benešovi. Beneš jednal tak, jak Němci předpokládali, totiž že falešné důkazy neprodleně poslal Stalinovi. Když je sovětský diktátor dostal do rukou, měl konečně pádný důvod, aby zatočil s nepohodlnými generály. Celou akcí pověřil tehdejšího šéfa sovětské tajné policie Nikolaje Ježovova. Ten v průběhu let 1936 - 37 nechal odsoudit a popravit většinu sovětských maršálů a generálů. O těchto čistkách se sarkasticky říkalo, že řádí nemoc zvaná Ježovština, která je smrtelná a většinou se jí nakazí ti nejvyšší důstojníci. Po této akci se německému vrchnímu velení zdálo, že Rudá armáda bez důstojnického sboru není rovnocenným protivníkem. Otázkou zůstává, zda-li Stalin nečekal na pouhou záminku, zda by čistky stejně neprovedl později sám. Tento německý komplot měl dalekosáhlé následky, které se projevily ještě v roce 1941 během ruského tažení, kdy Rudá armáda bez odpovídajícího důstojnického sboru nebyla schopna zadržet německé armádní sbory valící se Ukrajinou a západním Ruskem.

V noci z 9. na 10. listopadu 1938 se po celém Německu odehrál jeden veliký organizovaný, protižidovský pogrom. Křišťálová noc byl pojmenován po tisících rozbitých výlohách a oknech. Tato noc byla začátkem opravdové fyzické likvidace německých Židů, likvidace o kterou se má postarat stát. Nacisté se už po tomto nechtějí spokojit s vytloukáním oken a výloh, se šikanováním nevinných lidí. Událost, která nacistům posloužila jako záminka pro tuto tragédii, se stala v Paříži. Židovský student Herschel Grynszpan, uprchlík z Německa, zastřelí na německém velvyslanectví v Paříži pěti ranami z revolveru velvyslaneckého radu Ernsta von Ratha. Motivem činu bylo nedávné násilné vystěhování jeho rodičů a dalších 15 000 původem polských židů z Německa do Polska. Těžce raněný rada v nemocnici po několika dnech zraněním podlehne. Ze 17ti letého studenta udělá ministr propagandy Goebbels během pár dnů rytíře světového židovstva, který chtěl sabotovat nedávno uzavřenou Mnichovskou dohodu. Nacisté se chtějí pomstít po svém. Na noc z 9. na 10. listopadu 1938 zorganizují obrovský, policií řízený pogrom. Nejednalo se o spontánní výbuch násilí, akce měly na povel speciální čety, které pracovaly podle předem připravených seznamů. Hasičům bylo znemožněno hasit židovské objekty dokud neshoří až do základů. Ráno měly snad všechny židovské obchody po celé Říši vytlučené výlohy. Roli pořádkových služeb v celé akci trefně vyjadřuje Heydrichova depeše:

"V celé říši se očekávají demonstrace proti Židům. Akce musí probíhat tak, aby nebyly ohroženy německé životy a německé majetky. Je třeba zatknou tolik Židů, aby se zaplnila kapacita věznic. Je třeba se spojit s koncentračními tábory, aby se připravily na co nejrychlejší příjem Židů."

"Rozsah a počet zničených židovských obchodů a bytů se ještě nedá číselně doložit. 191 synagóg lehlo popelem. Dalších 74 je totálně zdemolováno. Dále shořelo 11 společenských budov, hrobek a jiných objektů, 3 byly srovnány se zemí. Pro spěšnost, s jakou bylo potřeba podávat zprávy, se musela dosud přijatá hlášení omezit jen na všeobecné údaje, jako 'četné' nebo 'většina obchodů zničena'. Uvedená čísla byla proto pravděpodobně mnohonásobně překročena. Dvacet tisíc Židů je ve vazbě. Podle hlášení je 36 mrtvých a 36 těžce raněných. Zabiti a raněni byli jen Židé..."

Takto zesumíroval Heydrich ztráty na majetku a životech po Křišťálové noci ve svém stručném hlášení Göringovi. Ano, uvedená čísla byla překročena. Zatčených Židů bylo nakonec okolo 25 000 a skoro všichni finálně skončili v koncentračních táborech. Později Heydrich ohlásil, že 7 500 židovských obchodů bylo zničeno, 267 synagog vypáleno (z toho bylo 177 totálně zničeno} a 91 Židů zabito při násilnostech. Židům bylo také státem zabaveno pojištění, které by za škody obdrželi. Byl to také krok k tzv. árizaci hospodářství. Židovské obchody měly buď přejít do majetku státu nebo árijských osob. Okolní svět byl po Křišťálové noci šokován, Německo se stalo terčem kritiky ve světových novinách. Krátce po smutné události byl velvyslanec Spojených států dlouhodobě odvolán.

Téměř o rok později stojí Reinhard Heydrich opět před velikým úkolem. Vůdce jej pověřil, aby do konce srpna připravil a až to bude třeba sehrál divadlo, které bude sloužit jako záminka k válce s Polskem. Vše mělo nakonec vypadat tak, že válku vlastně zavinili Poláci, kteří první napadli německé území. Pro celou provokaci vybral Heydrich německou vysílací stanici v Horním Slezsku, ležící při hranicích s Polskem. Technický personál vysílače byl večer 31. srpna 1939 napaden 6 muži v otrhaných polských uniformách (ve skutečnosti to byl SS-sturmbannführer Alfred Naujocks a jeho 5 kolegů z SD). Před mikrofony vysílače byla sehrána přestřelka, při které zaznělo i pár povelů a vět v polské řeči. Pak někdo krátce polsky přečetl něco jako výzvu k boji proti Německu a vysilač se odmlčel. Na místě bylo později nalezeno tělo zastřeleného muže v uniformě polské armády. Tento muž však ve skutečnosti pocházel z německého koncentračního tábora. Pro Hitlera se toto divadlo stalo záminkou, aby žádal vyhlášení války proti Polsku. Nutno však říci, že okolní svět se dlouho nenechal obalamutit, západní spojenci Polska vyhlásili Německu válku 3. září.

27. září byly v Německu nově přeorganizovány všechny bezpečnostní složky, státní i ty, které náležely straně. Nový úřad, kterému mělo vše podléhat, se jmenoval RSHA - ReichsSicherheitsHauptAmt (Hlavní Říšský bezpečnostní úřad). Jeho šéfem se nestal nikdo jiný než Himmler. Úřad byl rozdělen do 7 oddělení a kromě organizačních a administrativních složek se skládal z Gestapa, Kriminální policie, domácí a zahraniční rozvědky.

Bezesporu nejstrašnější věcí, na které se Reinhard Heydrich kdy podílel, byla příprava konečného řešení židovské otázky (Endlösung), likvidace celé evropské židovské populace. Rozhodnutí o tom, že 11 milionů evropských Židů má být fyzicky zlikvidováno na východě, padlo na konferenci ve Wannsee, která se udála 20. ledna 1942. Účastnili se jí i později neblaze proslulí generálové SS Müller a Eichmann, kteří přímo organizovali samotnou likvidaci. Z dalších zúčastněných bychom mohli jmenovat představitele SD - Reinharda Heydricha a SS-sturmbannführera dr. Lange, dále pak správce General Gouvernementu pana Bühlera. Jednání na konferenci byla vedena hlavně o technických problémech fyzické likvidace Židů, o jejich přesných počtech v jednotlivých zemích. Přímý rozkaz k zabíjení vydal sám Hitler, který jeho vykonáním pověřil Göringa, ten zase Himmlera, ten Heydricha, ten šéfa gestapa Müllera a ten konečně Adolfa Eichmanna, který začal odsuny a likvidaci Židů připravovat a organizovat.

Již během polského tažení a hlavně později za ruského tažení postupovaly za vojenskými jednotkami ještě tzv. pohotovostní skupiny (Einsatzgruppen A, B, C, D), ty pak v týlu vlastní armády vyhledávaly a ihned fyzicky likvidovaly nepohodlné osoby polského nebo židovského původu. Likvidovaly zejména polskou inteligenci - přirozené vůdce národa. Členové pohotovostních skupin se rekrutovali výhradně z řad SS. Generálové Wehrmachtu si několikrát na toto nelidské vedení války stěžovali přímo u Hitlera, jejich námitky však byly stroze odmítnuty. Celou akci měla na povel výhradně organizace SS.

Heydricha hnala jeho ctižádost také k tomu, že za ruského polního tažení létal ve frontové oblasti jako stíhač. Snad se i zúčastnil vzdušných bojů, byl totiž několikrát vyznamenán. Pak ho také jednou sestřelili za ruskými liniemi. Nezbývalo mu nic jiného, než aby v noci prošel frontou ke svým, což se mu bohužel bezpečně podařilo.

1.7 Zastupujícím říšským protektorem protektorátu Böhmen und Mähren

Zatím se přesuňme do Čech roku 1941, již dva roky okupovaných Německem. Vrchním zástupcem německé moci v protektorátu byl zastupující říšský protektor. Od začátku okupace jím byl postarší diplomat Konstantin von Neurath. O jeho odvolání se obyvatelstvo dozvědělo 27. září 1941, kdy o tom přinesly zprávu noviny. Hitler donutil stárnoucího a nerozhodného protektora, aby se vzdal své funkce a aby požádal o propuštění ze zdravotních důvodů. Příčinou k tomuto kroku se stala údajná protektorova měkkost a neschopnost s konečnou platností zlikvidovat český odboj. Byl tedy nahrazen mužem mnohem rozhodnějším, 38letým Reinhardem Heydrichem, generálem Gestapa a organizace SS. Jeho jmenování velmi zarazilo státního tajemníka Karla Hermana Franka, který s protektorským křeslem již najisto počítal pro sebe. Hitler ale nebyl rozhodnut učinit protektorem pouhého sudetského Němce.

Nový protektor dorazil do Prahy 27. září 1941. Po noci strávené v hotelu ho K. H. Frank provedl po Pražském hradě, konala se vojenská přehlídka. Heydrich začal okamžitě tvrdě vládnout, vyhlásil stanné právo a zřídil zvláštní soudy, které hned vynesly několik absolutních trestů. Také nechal zatknout předsedu dosavadní protektorátní vlády generála Eliáše. Jeho obvinění se vztahovala na velezradu a zemězradu. Generál byl převezen do Berlína před lidový soud a byl odsouzen k smrti. Zatím však byl vězněn jen jako rukojmí, popraven byl až v průběhu heydrichiády. Těsně před svou smrtí byl Němci donucen vydat prohlášení vyzývající Čechy ke spolupráci s říší. Ještě před ním odešli na popravu dva čeští generálové, jíž déle věznění a též obvinění z velezrady - armádní generál Josef Bílý a generál major Hugo Vojta. Došlo také k prvním popravám 4 odbojářů. Den za dnem vlády nového protektora přibývaly další a další popravy. Obětmi se stávají jednak odbojáři komunisté, ale také lidé nějak napojení na vládu v Londýně.

Střílení do lidí bylo však jen pouhou krvavou kulisou pro to, co Heydrich považoval za svůj hlavní úkol, tedy konečnou germanizaci českého prostoru. Po vyhrané válce měla být česká kotlina osídlena výhradně Němci nebo poněmčenými Čechy. Ti ostatní (přibližně 2/3) budou tou dobou již někde v Rusku za polárním kruhem okopávat zmrzlou půdu pro Německo, a nebo z nich zbude v horším případě jenom popel. Nicméně tak daleko doba však ještě nepokročila. Nejprve je totiž třeba vyhrát válku. Německo sice pořád vyhrává, jeho pancéřové armády stojí současně před Moskvou a Alexandrií, ale také ví, že má proti sobě mocné protivníky, proti kterým bude muset nasadit úplně všechno, co má k dispozici. K dispozici je celá Evropa, včetně českého protektorátu. A to je nyní Heydrichovým prvořadým úkolem, zmobilizovat veškerou možnou výkonnost protektorátu pro válku. Češi nemohou nastoupit na frontu, ale mohou vyrábět zbraně, pěstovat potraviny. Pro to vše jsou tu vhodné podmínky. Za bývalého protektora to ale s produktivitou práce nevypadalo dobře. Dělníci sabotovali práci, simulovali nemoci a nechodili do práce. Často k tomuto výčtu přibyla ještě nějaká ta sabotáž. Tomu však Heydrich po svém nástupu rychle zamezí. Použije známou metodu cukru a biče (tvrdě trestat odboj a vysoce odměňovat kolaboraci). Brzy po svém příjezdu přijme delegaci českých dělníků a velmi pozorně vyslechne jejich přání. Už předtím se postaral o to, aby v továrnách byly zvýšeny příděly tuku a cigaret. Dělníci ve zbrojních továrnách brzy dostávali zvláštní příděly všeho - jídla, cigaret, oblečení a bot, jakožto i vyšší mzdu. Tyto extra příděly byly čerpány ze zabaveného zboží pocházejícího z černého trhu. Propaganda neobyčejně uspěla a zbrojní průmysl běžel na plné obrátky, sklízela se bohatá úroda.

Nejvyšší velitel také přikázal zničit symbol českého odboje - Hrob neznámého vojína na Staroměstském náměstí. Domácí odboj, infiltrovaný agenty gestapa, byl rozdrcen několik týdnů nato. První skupina ruských výsadkářů byla pochytána při policejním zátahu, stejně jako první český parašutista z Británie. Do konce měsíce listopadu bylo pozatýkáno na 5 000 lidí a z nich bylo přes 400 odsouzeno k nejvyššímu trestu. Je pravděpodobné, že zabitých bylo však mnohem více, mnoho lidí bylo povražděno a umučeno v policejních celách Gestapa. Cílem teroru bylo rozdrtit domácí odboj. Zatýkáni byli především intelektuálové a bývalí armádní důstojníci.

Jakákoliv česká autonomie byla takřka zrušena. Jak se vyjádřil Heydrich, tak protektorátní vláda přestala být agenturou pro předávání českých stížnosti Němcům, ale stala se zprostředkující instancí, která předává německé rozkazy Čechům. Myslím, že za nejvýznamnější symbol české pokory lze považovat akt, který se odehrál 19. listopadu v katedrále svatého Víta. Protektorátní prezident Emil Hácha tam odevzdal všech 7 klíčů od dveří vedoucích do klenotnice, ve které jsou uloženy české korunovační klenoty, do rukou protektora. Heydrich měl s protektorátem velké plány. Hodlal ho přeměnit v dokonalý stát, zcela pod vládou SS. To vše se však mělo stát až po vyhrané válce. Prozatím dokázal dokonale zmobilizovat zdroje země pro válečné úsilí a téměř zlikvidovat domácí odboj. Hitler se vůbec netajil svým uspokojením nad skvělou vládou SS v protektorátu.

2. Operace Heydrich v režii plukovníka Františka Moravce

2.1 Plánování v Londýně

Necháme nyní říšského zastupujícího protektora Reinharda Heydricha vládnout těžce zkoušeným Čechám a Moravě a přesuneme se do Londýna. Tam si pánové z naší exilové vlády dělají velké starosti. Starosti o osud národa, ale také starosti o své postavení, coby jeho vůdců. Jejich vliv a moc v protektorátu totiž začínají upadat. Jimi řízené odbojové organizace ve vlasti jsou totálně rozprášeny německou bezpečností. To co z nich zbylo je infiltrováno agenty a provokatéry Gestapa. Sabotážní činnost stagnuje, zato továrny na plné obrátky vyrábí zbraně pro Wehrmacht. Marné jsou výzvy rozhlasem, či vysílačkami, všechen odpor proti Němcům je drcen již v zárodku. Protektorátní vláda k tomu ještě vydává častá prohlášení vyzývající obyvatelstvo ke spolupráci s okupanty. Vše vypadá tak, jako by se Češi smířili s okupací a začali bez odporu pracovat pro blaho Říše. Němci tuto situaci často komentují tím, že se znásilnění Čechů mění v jejich svedení.

Další kapkou hořkosti pro pány z československé exilové vlády musí být odezva spojenců na takřka nulovou odbojovou aktivitu v protektorátu. Londýn pravidelně hodnotil odbojovou činnost v okupovaných zemích. Oceňoval se stupeň škod, které byly v té či oné zemi okupantům způsobeny. Jelikož struktura našeho odboje byla v té době velmi rozrušena, Československo se v druhé polovině roku 1941 ocitlo na spodní příčce tohoto žebříčku. Prezident Beneš musel při rozhovorech se západními spojenci vyslechnout spoustu ponižujících pouček o tom, kterak má každá země co nejvíce přispívat k válečnému úsilí spojenců. Vyslanec Sovětského svazu zdůraznil, že jeho země každým dnem na východní frontě ztrácí průměrně 6 000 mužů a že ocení jakoukoli sabotáž v továrnách na munici a zbraně, jakýkoli útok na vojenské transporty směřující naloženy municí, mužstvem a technikou přes naše území na východ. Systematicky zdůrazňovali, že velké ztráty na životech civilního obyvatelstva se celkově vyplatí. Prezident Beneš tuto kritiku těžce nesl a obrátil se svými problémy na přednostu československé zpravodajské sekce v Británii na plukovníka Františka Moravce. Uložil mu za úkol naplánovat sérii sabotážních operací, které by zapůsobily na mínění spojenců tak, aby viděli, že český národ nesouhlasí s nacistickou okupací a nikdy se jí nehodlá podvolit. To mělo odstranit největší noční můru našich exilových politiků, strach ze separátní mírové smlouvy, kterou mohli západní spojenci uzavřít s Hitlerem. To by se pak také mohlo stát, že by si naši zemi podrželi nastálo pod kontrolou Němci. Musíme si uvědomit, že v této době nebyla ještě platnost Mnichovské dohody anulována! A proto bylo nutno toto nebezpečí brát v potaz. Zároveň měli útoky organizované z Londýna povzbudit domácí lid k následování.

3. září 1941 Moravec zorganizoval poradu, které se zúčastnil on, dále pak major E. Strankmüller a zástupce britské SOE major Peter Wilkinson. Při této schůzce byly naplánovány jednotlivé parašutistické skupiny, které měly být použity k velké sabotážní kampani v Čechách. Československá rozvědka již dříve vysílala do protektorátu parašutisty, zejména pro udržování spojení s podzemní organizací. Měli zajišťovat přenos informací do zahraničí, ať vysílačkami nebo pomocí kurýrů se zprávami. Tyto zprávy přicházeli spojencům velmi vhod, zejména když tímto kanálem přicházely i zprávy od tzv. agenta A-54 [5]. Nyní mělo být parašutistů použito k velké sabotážní kampani. Vedle programu Silver (operace Silver A, Silver B, Percentage, Zinc a Steel), který měl zajišťovat zpravodajské a spojovací akce, vznikl také program Iron (operace Anthropoid, Out Distance, Bivouac, Bioscop, Interansitive a Tin), který zpočátku zajišťoval teroristickou a sabotážní činnost. Jeho cílem měli být jednak útoky na velké průmyslové podniky (Škodovy závody v Plzni), železniční tratě a mosty (most v Přerově). V rámci programu byly také dva atentáty, které měly splnit skupiny Anthropoid a Tin. Za cíl jim byly vybrány 3 potenciální oběti: Reinhard Heydrich, Karl Hermann Frank a Emanuel Moravec, významný český kolaborant, tehdejší ministr školství a národní osvěty. Při přípravě první atentátnické skupiny Anthropoid byl Emanuel Moravec ze seznamu vyškrtnut, organizátoři uvážili, jakou je Moravec pro Němce bezvýznamnou figurkou, jak by byl rychle nahrazen.

Zbývají tedy dva možní - Frank a Heydrich. Opravdu nejsem schopen věrohodně doložit, kdo a kdy rozhodl o tom, na kterého z nich má být atentát spáchán. V dostupné literatuře jsou rozvíjeny rozličné spekulace o tom, kdo vlastně přímo nese za atentát odpovědnost. Někdy se v knihách dovídáme, že celou akci naplánoval jen Moravec a že o ní prezident Beneš vůbec nevěděl, na druhé straně se ale třeba v Moravcově životopise píše, že to byl přímo Beneš, kdo dal rozkaz k likvidaci Heydricha. Jestli mohu vyjádřit svůj názor, který jsem si při čtení udělal, tak se domnívám, že se samotným návrhem na atentát přišel pravděpodobně Moravec nebo někdo z jeho podřízených, prezident Beneš však byl o přípravách atentátu zcela jistě informován, vždyť s parašutisty ze skupiny Anthropoid osobně o jejich významném úkolu hovořil. Nejistota v přesném určení toho, odkud přišel povel na vykonání atentátu, pramení z toho, jak se později snažili jednotliví aktéři zbavit odpovědnosti za masakr, který atentát vyvolal. Taktéž neexistují žádné záznamy z žádné schůzky, kdy by Moravec určil za přesný cíl Heydricha. Během podzimu 1941 se Heydrich dopustil tolika křivd na českém národě, že Frank jako možný cíl atentátu upadl úplně do zapomnění. Domnívám se, že cíl byl vybrán již v Británii, varianta, že by se parašutisté Gabčík s Kubišem rozhodovali až na místě, mi připadá velmi nepravděpodobná.

Na tomto místě je třeba zmínit jisté pochybnosti, které se objevily mezi historiky. Čas od času se v minulosti vynořil nějaký pamětník, který vyjádřil domněnku, že na výběru Heydricha jako oběti atentátu se podílela hlavně britská tajná služba Intelligence service (IS) a že Moravec pouze plnil příkazy shora. Proč by IS chtěla zabít Heydricha? Mohl tu být nějaký významný důvod? Mnozí za něj považují rozpory mezi Heydrichem a admirálem Canarisem, šéfem Abwehru - německé vojenské rozvědky. Canaris nebyl nikdy příliš zapálený pro nacismus, později pravděpodobně spolupracoval se západními spojenci. Na sklonku války byl ale odhalen a 20. dubna 1945 stanul před popravčí četou v koncentračním táboře. Někdo se však domnívá, že Canaris sděloval informace západu již v této době, a jelikož mu Heydrich a jeho SD "šli po krku", tak byl Heydrich odstraněn. Podle mne je ale tato hypotéza značně fantastická. Těžko lze předpokládat, že by Canaris v době těch největších německých vítězství dodával informace vlastně již poraženým západním spojencům.

S vysazováním parašutistů nad naším územím se mělo začít dvěma lety v době mezi 30. zářím a 10. říjnem 1941, přičemž druhá skupina měla dovézt výbušniny. Úplně prvním termínem pro atentát se stal 28. říjen 1941, náš národní svátek, pro různé komplikace se však provedení ještě takřka o půl roku zdrželo. Operace Anthropoid měla přijít až jako 3. v pořadí, před ní měly být vysazeny ještě skupiny Silver A a Silver B. Silver A měl zajišťovat spojení s Anglií vysílačkou a Silver B měl dopravit do protektorátu trhaviny pro sabotáže. Skupina Silver A se skládala ze tří mužů: nadporučík Alfréd Bartoš (velitel), rotmistr Josef Valčík a Jiří Potůček (radiotelegrafista) a měla původně odletět 29. října, pro špatné počasí však letoun nevzlétl. K dalším pokusům došlo 7. a 30. listopadu - letoun vedený českým pilotem se sice dostal nad protektorát, ale kvůli nízkým mrakům nemohl nalézt prostor výsadku. Skupina se tedy pokaždé vrátila na základnu. Celá série tři operací kvůli nepřízni počasí čekala. Konečně je stanoveno další datum - 28. prosince 1941 . Angličané však prý pro úsporu žádají výsadek dvou skupin, později rovnou tří. Nic se nedá dělat, všechny skupiny poletí v jeden den, jedním letadlem. Skupiny Silver A, Silver B a Anthropoid, skládající se z rotmistrů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše. Letadlo bude tentokrát pilotováno Angličanem, který má tajný rozkaz provést výsadek za každou cenu, i kdyby nemělo být přesně dodrženo místo přistání.

2.2 Výcvik atentátníků

Vraťme se nyní ke dvěma mužům, jejichž jména zazněla na konci minulého odstavce. Josef Gabčík a Jan Kubiš. Tito dva muži se nyní stanou ústředními postavami našeho vyprávění. Oba jsou členy sabotážní skupiny Anthropoid (lidoop), jejímž cílem je spáchat atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pro tento úkol bylo třeba vybrat dva schopné, mimořádně psychicky a fyzicky odolné muže. Československá jednotka dislokovaná v Británii dávala možnost širokého výběru mužů. Pro mnohé z nich bylo dlouhé čekání ve vojenských táborech k nevydržení. Chtěli bojovat a to hned. Proto se někteří hlásili k doplňujícímu diverzně-parašutistickému výcviku. Trénink probíhal na odlehlém severozápadním pobřeží Skotska, na dvou farmách uprostřed pastvin. Výcvik vedl britský major Young. První skupina vojáků z československé armády byla složena z 15 mužů. Trénink zahrnoval kromě seskoků padákem také standardní výcvik britských Commandos. Seskoky padákem se zkoušely nejdříve z balónu, pak i z letadla. Výcvik pro commandos zahrnuje dokonalé zvládnutí střelby z lehkých kulometů, samopalů a pistolí, dále pak hod granátem na cíl. Vojáci se učili zacházet s výbušninami a hořlavinami. Byly jim dány lekce, po kterých uměli vyhodit do vzduchu různé komunikace, mosty, továrny či letiště. Instruktoři je brali na dlouhé denní pochody, naučili je orientovat se v krajině. Při střelbě se cvičila hlavně letmá, pudová palba na cíl. Smyšlenkou je však zřejmě to, co uvádějí pánové Hamšík a Pražák ve své knize Bomba pro Heydricha. Podle nich bylo oblíbeným kouskem instruktorů postavit muže na deku a podtrhnout mu nohy. Padající musel do doby než narazí na zem vytáhnout z kapsy pistoli a strefit se do cíle. Takovéto kovbojské triky se určitě neprobíraly. Muži však byli stejně schopni skvěle pudově, bez míření střílet.

Z těchto schopných mužů se již dalo vybírat. Výběr parašutistů provádělo v té době několik důstojníků zpravodajského odboru ministerstva národní obrany, zejména majoři K. Paleček a J. Bartík. Na doporučení instruktorů byli pro operaci Anthropoid vybráni dva rotmistři - Josef Gabčík a Karel Svoboda. Pakliže budeme věřit tomu, co tvrdí pan Moravec ve svém životopisu, tak se on osobně ujal úkolu vysvětlit parašutistům přesné údaje o jejich misi. Vše jim prý vysvětlil bez zbytečných okras. Probral s nimi jejich šance na útěk a řekl jim, že s největší pravděpodobností zahynou na místě činu. Pokud se jim podaří přežít, musí buď utéci přes Slovensko do zahraničí a nebo se pokusit přežít do konce války uvnitř země. To vzhledem k očekávaným opatřením Němců bude však asi nemožné. Oba poděkovali, že byli vybráni k tak důležité akci a prohlásili, že dají přednost sebevraždě, než by se nechali zatknout. Věc byla dohodnuta, konečný výcvik měl být proveden v absolutní izolaci. Bylo jim také řečeno, že od úkolu můžou kdykoli dobrovolně odstoupit.

Než půjdou do samotné akce musejí dva budoucí atentátníci absolvovat ještě doplňující výcvik. Začátkem října se v Manchesteru zdokonalí v seskoku padákem, provedou 2 denní seskoky z letadla a jeden noční z upoutaného balónu. Zatím jsou v Londýně vyrobeny dokonalá falza protektorátních dokladů, jsou připraveny zbraně a trhaviny. Výzbroj, kterou obdrží k vykonání atentátu je následující: 2 pistole Colt ráže 9 mm s podpažním pouzdrem, 4 plné zásobníky a dalších 100 ks nábojů v kartónu, 6 ks průbojných bomb plněných plastickou trhavinou, 2 zásobníky rozbušek, 4 ruční granáty, bleskovici (odpalovací šňůra, která funguje i pod vodou), 4 dýmovnice, 3 časovací tužky, 1 vrhač bomb Tree Spigot s 1 nábojem, 1 cívku ocelové struny, 2 speciální nárazové zapalovače, 1 zpožďovač (časový rozněcovač), 4 ks magnetů, 4 elektrické rozněcovače, vodící elektrický kabel s baterií, izolační pásku, 1 skládací samopal Stengun typu MK II č.FF209 ráže 9 mm s náhradními zásobníky a 100 ks dalších nábojů, 1 injekční stříkačku a 32 liber plastické trhaviny. Celý vak s výzbrojí a výstrojí vážil skoro 60 kg. Jeho obsah jim měl umožnit zvážit provedení atentátu až na místě, vybrat si pro něj jakékoli místo a situaci. Není pravdou, to co tvrdí pan Moravec, že ona osudná zatáčka byla pro atentát vybrána již v Londýně.

Také mají mít dostatek pravých peněz, každý 5 000 říšských marek a 500 protektorátních korun. Tento velký obnos jim měl zajistit, aby se nějakou dobu mohli bez cizí pomoci a také bez práce pohybovat po Praze. V tom jim měla pomoci i trojitá dávka potravin (konzervy, čokoláda). Jejich oblečení mělo v Praze zcela zapadnout, bylo kompletně zakoupeno od židovských uprchlíků. Své šaty si oba již obnosili a vyzkoušeli v průběhu výcviku. Konečně každý obdržel malou hromádku malinkých ampulek s rychle působícím jedem, který měli požít v případě nesnesitelného mučení.

Při cvičných seskocích v Manchesteru se však rotmistr Karel Svoboda zranil na hlavě. Celkově byl otřesen, měl otok v obličeji a stěžoval si na bolesti. 7. října, když měli oba absolvovat doplňující střelecký výcvik, však Svoboda hlásil, že je zdravotně indisponován. Existovalo u něj podezření na vnitřní zranění. Gabčík odjel na výcvik sám a kapitán Šustr navrhl, aby byl zraněný nahrazen někým jiným - rotmistrem Janem Kubišem, kterého si osobně vyžádal Gabčík. Nahrazení jednoho člena týmu zcela znehodnotilo časový rozvrh operace, datum odletu 10. října bylo zrušeno. To a jiné vlivy (údajný nedostatek bombardérů) způsobilo, že se výsadek odehrál až těsně před koncem roku. Tím se však otevřel velký prostor pro další výcvik. Od poloviny října pokračovala jejich další speciální průprava, zaměřená již na speciální úkol. Průprava zaměřená opět na střelbu, destrukce a vrhání výbušnin i na jedoucí auto. Do konce prosince získali velkou jistotu a sebevědomí. Byli udržováni v absolutní izolaci, což ne příliš dobře působilo na jejich morálku, příležitostně docházelo i k osobním sporům mezi parašutisty a kapitánem Šustrem.

Parašutisté měli být vysazeni na ploše bývalého vojenského letiště Borek, ležícího 2 km západně od Cerhovic u Plzně. V úvahu připadaly ještě dvě záložní plochy. Na parašutisty neměl na místě dopadu nikdo čekat, nikdo neměl dávat v noci znamení letadlu pomocí světlic či ohňů. Po dopadu mělo být jejich hlavní starostí zakopat padáky, přilby a lopatky tak, aby je nikdo ještě dlouho nenašel. Pak se měli po silnici vydat do blízké Plzně. Na adresách, které obdrželi v Londýně se měli dozvědět informace o situaci a současných poměrech. Pak se měli vydat do Prahy. Falešné legitimace, které jim měli umožnit alespoň dočasný volný pohyb po zemi zněly na jména Zdeněk Vyskočil, zámečník z Prostějova (Gabčík) a Otto Strnad dělník z Brna (Kubiš). Ke kontaktu s ilegálními organizacemi Perun a ÚVOD dostali doporučení od generála Ingra na mikrofilmu. Spojení s Londýnem nebylo zajištěno přímo, ale pouze přes záchytné adresy. Zde jsem narazil na velký rozpor mezi tím, jak toto popisuje František Moravec ve svých pamětech a jak se k tomu staví jiná literatura. Moravec několikrát zdůrazňuje, že parašutisté nedostali žádné záchytné adresy, měli pracovat úplně samostatně, protože Londýn si prý byl vědom toho, že adresy jsou staré a nespolehlivé. V některých pramenech je zmiňováno, že Gabčík a Kubiš byli těsně před svým odletem přijati prezidentem Benešem. Neexistují o tom žádné záznamy, muselo se tedy jednat o zcela soukromou schůzku, což ovšem prezident často dělával.

2.3 Životní příběhy parašutistů

Slovák Josef Gabčík se narodil 8. dubna 1912 v obci Poluvsie u Rajeckých Teplic. Byl nejmladší ze 4 dětí. Jeho otec musel odejít za prací do Ameriky. Když se vrátil, rodina si z vydělaných peněz koupila rodinný domek s nějakými polnostmi. Mladý Josef vychodil obecnou, měšťanskou a pokračovací školu. Poté byl dán do učení na kováře v Čechách v Kostelci nad Vltavou. Brannou povinnost si odsloužil v letech 1932 - 34 u 14. pěšího pluku dislokovaném v Košicích. Při službě absolvoval poddůstojnickou školu a byl povýšen na desátníka. Byl dobrým, ukázněným vojákem. Vojenský život mu vyhovoval, proto kvůli hospodářské krizi zůstal v armádě jako četař až do roku 1937. Po bratrově smrti měl převzít hospodářství, ale raději se nechal zaměstnat v továrně na chemické bojové látky v Žilině. Když se mu při této nebezpečné práci stala nehoda, odešel pracovat do vojenského skladu chemických bojových látek. Pak přišla mobilizace a on narukoval. Po demobilizaci nevstoupil do nové armády Slovenského štátu a okamžitě, dokud byly hranice ještě nedostatečně zajištěné, utekl do Polska, kde se formovala československá vojenská jednotka - legion.

Jan Kubiš vyrostl v Dolních Vilémovicích na Třebíčsku. Narodil se 24 června 1913. Jeho otec - švec si pořídil velikou rodinu. Jan měl 13 vlastních i nevlastních sourozenců. Proto musel jít hned po škole vydělávat, pracoval jako sezónní zemědělský dělník a také v rousínské cihelně. Vojenskou službu začal v roce 1935 u 9. roty 31. pěšího pluku v Jihlavě. Stejně jako Gabčík i on absolvoval poddůstojnickou školu. Do války pak ještě přišlo několikeré přeložení. Byl skvělým vojákem, dobře střílel z pušky a lehkého kulometu, včetně střelby na pohyblivý terč. Nadřízení ho hodnotili jako kamarádského, tichého, klidného, ukázněného, vytrvalého vojáka s dobrým vystupováním. Po mobilizaci jeho četa bránila několik betonových pevnůstek v pohraničí. Potupný ústup nemohl přenést přes srdce a proto 14. června 1939 odešel do Polska, do legionu.

A právě v Polsku se jejich osudy spojují a až do smrti se již neodloučí. Na stejné lodi odplují 28. července do Francie. Československá zahraniční armáda na západě však ještě nevznikla a oni proto vstoupili do Cizinecké legie, se kterou prodělávali výcvik v Africe. Za měsíc však vypukla válka a oni se mohli zapsat do naší nově se formující zahraniční armády, v hodnosti rotmistrů. Zimu strávili v nuzném vojenském táboře na jihu Francie, ale pak už mohli jít na frontu. Během zimy se seznamují, stávají se nerozlučnými přáteli v kasárnách i mimo ně. Boje na frontě však neprobíhaly tak, jak si to dříve představovali. Čechoslováci bojovali sice statečně, ale jejich francouzští spojenci příliš rychle ustupovali. Často zjišťovali, že proti Němcům stojí zcela sami. Projevili velkou statečnost v boji, Jan Kubiš obdržel francouzský válečný kříž Croix de Guerre. 28. října 1940 byl oběma prezidentem Benešem osobně udělen Československý válečný kříž. Když Francie padla, byla jejich 1. pěší divize rozpuštěna, kdo chtěl a dostal se na loď mohl odjet do Anglie a dále bojovat. Kdo nechtěl mohl jít, kam chtěl. Po převozu lodí se naše vojenské jednotky znovu zformovaly. Melancholie vojáků po pádu Francie byla využita komunistickou agitací, 530 vojáků z jednotky odešlo a nechalo se raději do konce války internovat. Gabčík s Kubišem se snažili tomuto masivnímu odchodu osobní agitací zabránit. Z francouzské fronty byli známí jako stateční a dobří bojovníci a na doporučení svého velitele podplukovníka Zemana-Barovského byli vybráni majorem Palečkem mezi prvních patnáct mužů pro parašutistický výcvik.

Karel Svoboda se tedy kvůli svému zranění nemohl operace zúčastnit. Narodil se 18. října 1912 ve Slaném. Byl spolumajitelem rodinné sodovkárny. Podniku se však nedařilo a on tedy pracoval buď jako úředník a kreslič nebo také jako dělník v sodovkárně. Vojenskou službu vykonával od roku 1932 a příslušel k 2. hraničářskému praporu v Trutnově. Byl absolventem poddůstojnické školy a velitelem telefonního družstva u technické roty. Z protektorátu utekl v červnu 1939. Stejně jako Gabčík a Kubiš i on se do Anglie dostal přes Polsko, Cizineckou legii a francouzskou frontu. Společně s Kubišem absolvoval parašutistický a sabotážní výcvik. Spolu s ním byl vybrán pro operaci Anthropoid. Při jednom cvičném seskoku si ale poranil hlavu, musel proto být nahrazen Gabčíkem. Přežil vlastní smrt a trpěl pocitem, že si jeho okolí myslí, že se snažil z akce vycouvat. Zanechalo to na něm psychické následky, také utrpěl, když byli jeho rodiče v roce 1942 zastřeleni za přechovávání parašutistů. Žádal, aby byl zařazen do nějaké akce a tak byl 14. září 1944 vysazen v Beskydách jako radista skupiny Wolfram. Po výsadku se ocitl sám, nedokázal se orientovat a byl po několika dnech zatčen gestapem. Konce války se dočkal v koncentračním táboře Flössenburg. Možná bylo štěstím, že se operace na zabití Heydricha nezúčastnil.

Bylo by určitě dobré krátce zmínit i jidáše Karla Čurdu, který udal své kolegy parašutisty. Vysoký dvoumetrový muž tmavé pleti zastával před válkou místo dozorce finanční stráže. Jako vlastenec uprchl do Anglie a nechal se zařadit do speciálního výcviku. Nebylo na něm nic podezřelého, byl dobrým vojákem a vlastencem. Stal se členem skupiny Out Distance. Po seskoku na území protektorátu se však velmi rychle oddělil od ostatních a odjel za svou bývalou dívkou do Kolína. Pak se nějakou dobu skrýval u své matky na Třeboňsku ve vesnici Nová Hlína. Vystrašen krutými nařízeními, která byla vyhlášena po spáchání atentátu si chtěl zachránit život. V budově pražského Gestapa proto nahlásí vše, co ví. Nevěděl sice, kde se parašutisté přímo skrývají, ale alespoň udal své kontakty na podzemní organizaci. To gestapo přivedlo až ke kryptě kostela v Resslově ulici. Jeho 5 milionů korun odměny mu umožnilo pohodlný život až do konce války. Dostal byt na Vinohradech, falešnou protektorátní legitimaci, Němku za ženu a plat 30.000 protektorátních korun. Pro Gestapo začal dělat provokatéra, vydával se za parašutistu a tímto odhaloval ilegální organizace. Na konci války se pokusil z Prahy utéci do amerického zajetí, 5. května však byl chycen a uvězněn. Byl postaven před revoluční tribunál, který se skládal z jednoho profesionálního právníka a čtyř soudců z lidu, prokurátora a obhájce - všichni byli vybráni národním výborem řízeným komunisty. Dav v soudní síni se byl hotov vrhnout na souzeného. Čurda se však choval klidně a arogantně, přesně věděl, co ho za jeho zradu čeká. Když se ho na závěr soudce zeptal, jak mohl zradit své kamarády, Čurda v klidu odvětil: "Myslím pane soudce, že byste za milion marek udělal totéž." Neprojevil žádné výčitky svědomí, ani když stoupal na rampu šibenice.

Autor : Tomáš Lizner / TomasLizner 🕔13.05.2004 📕44.987

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře