Arménská genocida

Autor: Michaela Pokrupová 🕔︎︎ 👁︎ 50.946

genocida (z lat. genus - národ; occídere - zabít, usmrtit) = částečná nebo úplná likvidace určité skupiny osob

Genocida může být motivována národnostně, rasově, jazykově nebo nábožensky. Vždy je nepromlčitelným mezinárodním zločinem, na který se vztahuje Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy (z roku 1948) a Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (z roku 1968).

Reklama

Podle uvedených úmluv je genocidou kterýkoliv z dále vyjmenovaných činů, páchaných s úmyslem zničit některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu:
- usmrcení příslušníků skupiny
- způsobení těžkých tělesných nebo duševních ublížení členům skupiny
- uvedení skupiny do takových podmínek, které mají způsobit její zničení
- zavedení opatření, která skupině zabraňují rodit děti
- násilné převádění dětí z jedné skupiny do druhé

Úvod

Arméni pocházejí z Frýgie, v 7. století př.n.l. se objevují na území jižně od Kavkazu a Černého moře. Tato oblast byla vždy předmětem sporu mezi říšemi. Vzniká Arménské království, která se dostává nejprve pod nadvládu Peršanů, poté Řeků a Římanů.

- roku 301 n.l. král Trdat III. přijímá křesťanství jako státní náboženství (12 let před uznáním Římem). Vzniká Svatá arménská apoštolská církev. Národní církev Arménům pomáhala k udržení autonomie.

- roku 381 je Arménie rozdělena - Západní Arménie pod nadvládou Říma, Východní pod Persií (v 7. stol. ji dobývají Arabové, křesťané odcházejí do Byzance).

- v 9.-11. stol. je Arménie nezávislá, pak je pod nadvládou Byzance. V 11. stol. vzniká na území dnešního Libanonu arménské Kilikijské království, které zaniká v polovině 14. stol. Je sužováno nájezdy Seldžuků, Mongolů a vojsk Tamerlanu.

- když je roku 1453 Konstantinopol dobyta Turky a vzniká Osmanská říše, bojuje o Arménii s Persií. Mírem z roku 1683 si Turecko ponechává Západní Arménii a Persie Východní Arménii (v 1. pol. 19. stol tato část přechází pod ruskou správu).

Zrod arménského národního vědomí

Reklama

Osmanská říše sice akceptovala kulturní zvláštnosti křesťanských menšin, nicméně to kompenzovala ztrátou občanských práv - společenství věřících, tzv. umma, ovládalo nevěřící, tzv. dhimmis. V praxi se toto projevovalo např. v islámském právu šaría (svědectví křesťana proti muslimovi nemá platnost).

Od 18. století upadá Osmanská říše. S rozkladem Osmanské říše se rodí národní uvědomování Arménů. Když Rusko v 1. pol. 19. stol. anektuje Východní Arménii, jsou Arméni rozděleni do 3 říší: ruské, perské, turecké.

Vznikají dvě hnutí:
- legální - arménský patriarchát v Istanbulu, informuje o arménské otázce na mezinárodním poli
- tajné - revoluční strany, v 90. letech podporují terorismus, ozbrojený boj

V roce 1878 - Berlínská smlouva - Arméni „součástí" Evropy - záminka k intervencím a rozdělení mezi evropské mocnosti.

Sultán Abdülhamid nařizuje protiarménské masakry s cílem udělit lekci Arménům a vyzkoušet reakci mocností. 200 tisíc Arménů systematicky pobito. Mocnosti pouze protestovaly, ale byl posílen odboj Arménů (z ruských základen vedli guerillu).

1908 - převrat stranou Jednota a Pokrok (Mladoturci).

Ale až od roku 1914 měli plnou kontrolu moci. Osmanská Evropa se redukuje (anexe Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem) - radikalizace mladoturecké strany - hlásá panturkismus, turanismus.

Vize autonomie (případné odtržení) Arménie - bráno jako hrozba.

Po roce 1909 - masakry v Kilíkii - 30 000 mrtvých Arménů. Rusko jedná s Tureckem - 8.2. 1914 - dohoda o reformách ve východní Anatolii pod dohledem inspektorů z Evropy, Turci to považují za vměšování.

Reklama

Po okleštění Osmanské říše se Arméni stali největší etnickou menšinou, jejich cílem nebyla ani tak autonomie, jako spíše sociální a správní reformy uvnitř Osmanské říše.

Ideologie mladoturecké strany:
- Turci jsou národ mluvící turecky a obývající Turecko
- nacionalismus, turanismus - rasismus
- všechny turecké národy se musí spojit v jeden celek a rozšířit moc na celou Asii
- národní nezávislost Turků a rasová čistota

Válka

Turecko vstupuje do války 2. listopadu 1914 po boku centrálních mocností. Mladoturci chtějí šířit panturkismus do Asie - nejblíže je Azerbajdžán (v cestě ale stojí po obou stranách hranice Arménie).

Turecká vojska chtějí dobýt Baku, ale kvůli špatným klimatickým podmínkám se jim to nepodaří. V boji zvítězí Rusové, v jejichž carských legiích jsou i Arméni. Porážka Turků je díky tomu svalována na Armény. Stále napjatější situace vrcholí od prosince 1914 do února 1915 - rozhodnutí o vyhlazení s pomocí paravojenské struktury zformované r. 1911 - prapory nepravidelného vojska - čete.

Od ledna do dubna 1915 jsou arménští vojáci odzbrojeni a potají zlikvidováni. 24. a 25. dubna 1915 bylo zatčeno více než 2 000 Arménů odpovědných za revolty, byli povražděni nebo deportováni do tureckých provincií. Poté nastaly deportace a likvidace ze 7 východních provincií (villájetů). Pod rouškou deportací se vraždilo, muži odděleni od žen, dětí a starců a pobiti, ostatní se vydali do sběrného tábora v Aleppu (většina zahynula cestou - hlad, nemoci, čete, kurdští kočovníci, turečtí obyvatelé). Díky postupu ruských vojsk se zachránila alespoň část Arménů z okolí jezera Van. V srpnu 1915 byla první část vyhlazovacího plánu hotova.

Druhá část plánu - vyhladit Armény ve zbytku říše - probíhala od srpna 1915 do července 1916. Unikli jen Arméni v Istanbulu, kteří žili u velvyslanectví; ve Smyrně, kde je ochránil německý generál; v Libanonu; Palestině. Ostatní byli deportováni do táborů v Aleppu, Sýrii a Mezopotámii.

Tak zahynuly dvě třetiny Arménů v Osmanské říši (1 - 1,5 milionu lidí). Jedna třetina unikla; mladé ženy, děti (asi 100 tisíc) unesli Turci nebo Kurdové. Tyto potom žily pod jinou identitou. Celkem uniklo asi 600 000 osob.

Mocnosti Dohody čin odsoudily, slíbily, že budou viníci po válce postaveni před soud. Německo a Rakousko-Uhersko se však bály ohrozit spojenectví s Tureckem, a tak nechaly událostem volný průběh. Turecká vláda obvinila dohodové mocnosti, že mohou za „zvláštní zacházení" s Armény, protože podporovaly arménský odboj.

Situace po válce

Úmysl genocidy Mladoturků byl prokázán - strana Jednota a Pokrok (Ittihad ve Terraki) se netajila násilným vyřešením arménské otázky.

Říjen 1918 - demise mladoturecké vlády, nově zvolen sultán Mehmed VI.

Roku 1919 byl novou vládou veden proces proti Mladoturkům za arménské masakry. Sultánovým cílem bylo objasnit masakry, dříve než Turecko zasedne na mírové konferenci:
- vina neměla padnout na Turky, ale pouze na Mladoturky
- byly zřízeny vojenské soudy
- byla zřízena vyšetřovací komise prefekta Ankary (prefekt byl proti deportacím) - odhalena organizace čete
- bylo prokázáno a uznáno, že deportace byly jen pláštíkem k vraždění

11.6. 1919 Turecko na mírové konferenci přiznává zločiny, ale odpovědným činí pouze Ittihad.

Genocida je popírána - střežené konvoje jsou zdůvodňovány snahou chránit deportované.

1923 v Lausanne - Mustafa Kemal odmítá jakékoli okleštění tureckého území, k arménské genocidě uvedl toto: „Odpovědnost za veškeré pohromy, které postihly arménský živel v Osmanské říši, padá na tento živel." Prohlásil také, že se Turecko uchýlilo k represáliím, když byla jeho trpělivost vyčerpána. Turecká diplomacie dbá na to, aby masakry byly tabu pro diskuse, a nahrává jí i nová světová krize.

Po roce 1945 Turecko podepsalo Úmluvu o genocidě, nepopírá již fakta, ale snaží se historicky zamlžit 2 000 let starou tradici Arménů. Popírání genocidy dále řídí a šíří po světě stát (Turecko). Operuje se 3 argumenty:
- Arméni ztratili důvěru Turků a dopustili se protiturecké genocidy
- Turecko přiznává deportaci a masakry, ale odmítá plánovitost - tj. genocidu
- rozpory ve statistických údajích

Od roku 1975 do 1983 probíhal ozbrojený boj (terorismus) Arménů vedený 2 skupinami:
- Asala
- Mstitelé FRA arménské genocidy

Hnutí sama zanikají, žádost o uznání je již požadována beze zbraní.

Uznání genocidy na mezinárodním poli

duben 1984 - Stálý tribunál národů uznal zločin genocidy, v červnu 1987 uznal Evropský parlament arménskou genocidu a prohlásil odmítání uznání genocidy Tureckem za vážnou překážku jeho vstupu do Evropské unie.
Ale v únoru roku 1990 odmítl americký Senát přijmout rezoluci, označující 24. duben za památný národní den arménské genocidy (zájmy USA převážily - Turecko vyhrožovalo zvážením přítomnosti amerických vojsk na svém území).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více