Jaroslav Novák VI. – Hořká chuť vítězství

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔10.05.2004 📕9.436

I když jsem se těšil domů, že zase uvidím rodiče, přátele a rodnou zem, bylo mi hrozně těžko u srdce, že se mám rozloučit s Anglií, kterou jsem si tak zamiloval, opustit zemi, kde se ze mě takříkajíc teprve stal muž, s lidmi, kteří na mě byli tak fantasticky hodní a s kterými jsem byl hotov společně bojovat a zemřít. Ale bohužel, takový už je život a tak jsme 24. srpna nastoupili do bombardéru Stirling a odletěli do Prahy po smutném rozloučení s přáteli v okolí a na letišti. Před odletem kolovaly fámy, že po týdenní dovolené v Československu nám bude nabídnuta možnost vrátit se zpátky k 246. peruti a dále létat v RAF, ale bohužel se ukázalo, že to byly plané zvěsti. Věděli jsme už předem, že situace v Československu není moc dobrá, že je tam velký nedostatek prakticky všeho. V Anglii byla sice také většina zboží na lístky, ale bylo vždy k dostání. Spotřeboval jsem všecky svoje lístky i peníze (dokonce jsem si nějaké vypůjčil), nakoupil textilie, potraviny, zkrátka jen co jsem mohl a o čem jsem věděl, že je toho doma nedostatek. Přesto, že moje finanční situace nebyla nijak valná, zboží, které jsem pro rodinu vezl, bych podle dnešních předpisů o maximální váze spoluzavazadel rozhodně nemohl pobrat.

Přistáli jsme v Praze odpoledne a počasí k nám bylo velice přívětivé. Sluníčko svítilo, bylo hezky teplo a po kratičkém evidenčním řízení nás odvezli do města do hotelu, kde jsme mohli zatím bydlet. Ráno jsme se měli dostavit na letiště autobusem, který pro nás bude přistaven, abychom si odbyli všechny potřebné formality. Hned jak jsem se ubytoval, telefonoval jsem do Benátek našemu sousedovi a požádal ho, aby našim vyřídil, že jsem přiletěl a že je prosím, aby přišli na letiště na shledání po pěti a půl letech. Večer jsme vyrazili s Vlastou Skákalem a několika dalšími hochy do města, abychom poznali noční život v Praze. Nebylo ho moc a cítil jsem, že lidé nejsou příliš důvěřivý, nebylo se po šesti letech německé okupace čemu divit. Setkání s rodiči bylo velmi pohnuté a dojemné, můj otec se dokonce rozplakal. Náš soused nás odvezl svým autem domů do Benátek, kde jsem strávil u rodičů 14 dní, navštěvoval přátele a dychtivě naslouchal zprávám a vyprávění, co se událo za celou tu dobu, co jsem byl pryč. Cítil jsem se téměř jako cizí ve vlastní rodině po tak dlouhém odloučení. Tak těch čtrnáct dní uteklo jako voda a já se opět vrátil do Prahy a začal létat ve vojenské dopravní jednotce v Ruzyni.

Moje první cesta vedla do Paříže, kam jsme letěli starým Ju-52. To byla letadla, která zde zůstala po Němcích a za jejichž technický stav bych nedal ruku do ohně. Po návratu z Paříže mě poslali do Moskvy. Moc jsem o to nestál, snažil jsem se to vyměnit za Anglii, ale jako příslušník armády si nemůžete vybírat nebo se dohadovat se svými nadřízenými, kam byste rád letěl. Nemohu zapomenout na večer před odletem, byl jsem v hotelu na pokoji se svým velmi dobrým kamarádem z válečné doby, Bohušem Vaverkou, kterého jsem znal už z vojenského tábora v Montpelier na Francouzské riviéře, kde sloužil u stejného batalionu jako já. Tehdy jsem se s ním moc nestýkal, byl totiž seržantem a já byl prostý voják, ale pamatoval jsem si, že má krásný hlas, vystoupil totiž jako sólista na večírku, který pro nás pořádal starosta Montpelier před naším odjezdem na frontu, v rámci česko-francouzského spojenectví. Ztratil jsem s nimi kontakt, když jsem odešel na francouzskou frontu, ale setkali jsme se opět v Anglii, byli jsme spolu v táboře Cholmondeley Park. Považoval jsem Bohuše za zvlášť milované dítko Štěstěny: byl přijat k letectvu už v roce 1940, kdy já o to marně usiloval. Brzy na začátku bojových akcí se letadlo, v němž byl telegrafistou zřítilo hned po startu do lesa poblíž letiště a celá posádka mimo Bohuše přišla o život. Našli ho v lese, zle popáleného a zraněného, hezkou chvíli si pobyl v nemocnici. Když se vyléčil, byl přidělen ke speciální peruti, která shazovala parašutisty za nepřátelskými liniemi a nad zeměmi, obsazenými nepřítelem. Posádka, s níž létal, byla jednou poslána do severní Afriky, odkud bylo pro kratší vzdálenost mnohem snadnější vysazovat parašutisty nad jižní Evropou. Kapitán nechtěl vzít Bohuše s sebou, protože prý potřebuje zacvičit nového radiotelegrafistu. Bohuš se moc zlobil, protože chtěl, jako my všichni, poznat nová místa a nové země, cítil se tedy v tomto případě okraden o severní Afriku. Stěžoval si u velitele perutě, ten ale s Bohušovým kapitánem nic nesvedl, a tak Bohušovi slíbil, že zařídí jeho přeložení k jiné posádce, jen co se jeho dosavadní posádka z Afriky vrátí. Ta se už ale nikdy nevrátila, byla sestřelena nad severní Itálií. Bohuš se vrátil k naší peruti a byl přidělen k mé bývalé posádce, ke kapitánovi a mému příteli Otto Žantovi, k němuž jsem se tolik snažil dostat poté, co mě odtud odvolali. Bohuš s Žantou létal nějaký čas v hodnosti seržanta a brzy na to byl v roce 1944 povýšen na důstojníka (P/O) a velitel perutě mu zároveň oznámil, že od toho dne přestává létat s Žantou a že mu bude určena nová posádka. Dobře si ten den pamatuji, Bohuš byl hluboce rozhořčen, úporně žádal velitele perutě, aby ho nechal létat s posádkou, v níž byli všichni jeho přátelé, ale marně, nic nepořídil, zamítnuto. A Otto Žanta a jeho posádka byli hned příští operaci hlášeni jako nezvěstní.

Mezi Bohušem a mnou existovalo zvláštní pouto. Měl jsem ho moc rád a ačkoli jsme spolu nikdy v žádné posádce nelétali, byli jsme spolu výborní kamarádi. Hovořili jsme spolu celý večer o situaci doma, o těžkostech, se kterými jsme se začínali setkávat, a o vyhlídkách, jaké nás očekávaly v civilu. Časně ráno jsem letěl do Moskvy, zatímco Bohuš měl letět do Anglie, zmínil jsem se mu, jak moc mu závidím. Nebylo mi zrovna po chuti, že mám letět s posádkou, se kterou jsem ještě nikdy neletěl, byl bych radši viděl vedle sebe svého pilota, radiotelegrafistu a palubního technika, s nimiž jsem létal do Indie.

Letadlo do Moskvy byla rozšířená verze Ju-52, totiž Ju-352 a našimi pasažéry byli hlavně důstojníci, kteří sloužili během války v Rudé armádě, byli to lidé, kteří měli studovat na vojenské akademii v Moskvě. Na moskevském letišti jsme se setkali s nesmírnými potížemi, které nám připravili tamní představitelé. vyslíchali nás nekonečně dlouho, než jsme směli odjet do města, do hotelu Internationale, který měl být naším domovem po několik příštích dnů. Naneštěstí se nám cestou do Moskvy na jednom motoru porouchala nějaká součástka, náhradní díly ovšem nebyly v Rusku k sehnání, tak jsme zůstali v Moskvě trčet devět dní. Neměli jsme se tam zrovna špatně, chodili jsme do opery, na koncerty, přes den jsme se procházeli po městě, neměli jsme žádné povinnosti. Dokonce jsme navštívili i mauzoleum, kde je pochován Lenin. Jeden člověk z našeho velvyslanectví nám vyprávěl, nevím, jestli je to pravda, že Leninovo tělo, uložené v mauzoleu, nebylo správně konzervováno, takže se časem celé rozpadlo, což nebyl pro Rusy žádný problém. Podle toho chlápka z velvyslanectví prý opatřili tělo chlápka, který vypadal přesně jako Vladimír Iljič, takže mohl v mauzoleu klidně zaujmout Leninovo místo.

Byl jsem rád, když jsme se už mohli vrátit zase domů. V Rusku se začalo ochlazovat, v noci byl citelný mráz. Doma nás čekaly smutné zprávy. Ztratili jsme hned dvě posádky. Zřítil se Liberator, který převážel do Prahy uprchlíky z Anglie. K neštěstí došlo hned po startu v Anglii, všichni pasažéři zahynuli i s posádkou, ve které byl také Bohuš Vaverka! Nakonec ho Štěstěna přece jen opustila. Další posádka, která se zřítila byla ta, ze které jsem byl odvolán, abych doplnil posádku do Moskvy. Tak se zabil můj dobrý přítel, pilot Josef Kuhn, se kterým jsem létal do Indie, a s ním i náš tehdejší radiotelegrafista. Nešťastné letadlo navigoval příslušník předválečného čs. letectva, který prožil válečná léta doma. V tu dobu došlo do třetice ještě k další těžké havárii, ve které ale nezahynul nikdo z našich přátel. Ty smutné zvěsti působily těžké starosti také mé rodině a přátelům, než se dozvěděli, že nejsem mezi oběťmi. Brzy po návratu z Moskvy jsem tam byl poslán znovu, tentokrát s Ju-52, našimi pasažéry byl nový čs. velvyslanec v SSSR, jeho rodina a štáb. Ju-52 měl mnohem menší dolet než Ju-352, takže jsme museli několikrát přistávat, než jsme doletěli do Moskvy. Strávili jsme noc ve Varšavě, kde jsme spali v hotelu bez oken a kde nás během noci rušila častá střelba. Bylo nám řečeno, že se jedná o likvidaci posledních zbytků Vlasovovy armády, která byla rekrutována z ukrajinské Rudé armády, po jejím zajetí a která pak bojovala s Němci proti SSSR. Příštího dne jsme přistáli v Ozeru, odtud jsme letěli do Minska, kde jsme byli ubytováni v armádních barácích, značně válkou poškozených. Náš pokoj také neměl okna a postele byly sbity z několika prken a vystlány nepovlečenými slamníky. Spali jsme v šatech a ještě jsme se přikryli vším, co jsme měli na převlečení v zavazadlech. Teplota se v noci pohybovala pod bodem mrazu. Po příletu do Moskvy jsme se ubytovali v témže hotelu jako při první návštěvě, těsně u Rudého náměstí, a ačkoli jsme se měli zdržet pouze dva dny, zůstali jsme plných pět dní kvůli sněhové bouři, která zasypala naše letadlo. Když pak za dne vystoupila teplota nad nulu, sníh tál a následný mráz pokryl křídla a trup ledovým krunýřem pět palců silným. Tři celé dny Rusům trvalo, než opatřili stroj, který chrlil páru, rozmrazil naše letadlo a my mohli letět domů.

Byl jsem rád, že jsem zase doma a z dalšího letu do Moskvy se mi podařilo vykroutit, což bylo moje štěstí, neboť stroj, který tam letěl, měl vážnou poruchu a posádka uvízla na letišti ve Varšavě na celý měsíc. K mé velké radosti se mi poštěstilo letět Liberatorem do Anglie a přestože ta cesta trvala pouze dva dny, byl jsem za tu možnost nesmírně vděčný, že jsem mohl zase spatřit svou starou dobrou Anglii. Horší ale byla cesta zpět. Už když jsme odlétali do Anglie, nebylo počasí valné a když jsme se dostali nad Prahu, bylo letiště pod nízkými mraky a navíc zahaleno mlhou. Žádali nás, abychom se vrátili do Anglie. Na zpáteční cestě jsme byli informováni, že nad Anglií je hustá mlha a že není nejmenší možnost někde přistát. Zkoušeli jsme Paříž, Brusel, Amsterodam, všude marně. Měli jsme na palubě 27 cestujících, muže, ženy a děti. Doba našeho letu byla odhadována na 3 1/2 hodiny a už jsme byli 4 1/2 hodiny nad Belgií, bez možnosti někde přistát. Radili nám, abychom to zkusili v severním Německu, na letišti poblíž Münsteru. Měli jsme v Liberatoru nejnovější radarové navigační vybavení a jakmile jsem zjistil naši přesnou polohu, vypočítal jsem si kurs a vedl pilota k cíli. Ale mlha stále houstla a ke všemu se začínalo stmívat. Když jsme se dostali na pět mil k letišti podle mých navigačních údajů, určil jsem pilotovi naši pozici a ETA a odplazil se ze své kabiny do nosu letadla. Ve dvou minutách jsme byli nad letištěm, které ale bylo, podle toho, co jsme viděli, těžce rozbombardováno, jen se to tam hemžilo krátery. Pilot nevěřil, že jsem přesně navigoval, ačkoli jsem ho o tom mohl naprosto ujistit, takže zatímco jsme se dohadovali, uplynuly další dvě minuty a my letiště minuli. V těch dnech nebylo na letišti rádio ani pozemní radar. Pilot mě nakonec poslechl a otočil letoun zpět k letišti, ale bylo už špatně vidět a my jsme je už nemohli najít. Najednou jsme zahlédli řadu světel a byli jsme si jisti, že to jsou světla z letiště. Udělali jsme manévr na přistání, ale když jsme začali klesat, najednou jsme rozpoznali, že ta světla jsou od vojenského transportu na hlavní silnici. Prudce jsme nabrali výšku a pilot při tom zjistil, že náš motor číslo 3 začal vynechávat. Přitom to byl motor, který zajišťoval největší část hydraulického tlaku. Otočili jsme zpět a ačkoli jsme už neviděli žádná světla a ačkoli vůbec nevím jak, bezpečně jsme přistáli. Všechna zásluha za to patřila pilotovi. Po přistání jsme zjistili, že díry na přistávací ploše nejsou krátery, ale odstínem odlišná místa zaplněných kráterů na opraveném letišti. To jsme ovšem při pohledu z výšky nemohli rozpoznat. Pořádně jsem si oddechl, že stojím na pevné zemi a na chvíli jsem si opět jednou začal říkat, že bych měl nechat létání, jestli se chci dožít vyššího věku. Takové úvahy u mě ale nikdy netrvaly dlouho.

Na letišti v Münsteru jsem mluvil s britským navigačním důstojníkem a zmínil se mu, že se zrovna moc neraduju z návratu do ČSR. Bylo mi jasné, že dostat se zpět do Anglie je nesmírně těžké a uvažoval jsem, kam by tak bylo možné a nejlepší se podít. Podíval se na mě a řekl: „Co tak zkusit Jižní Afriku?“ Ale to už je jiná kapitola v mém životě. Potíže, které jsem musel překonat, abych se tam dostal, byly obrovské a jenom mé velké odhodlání, zároveň se schopností vystrkovat patřičně tykadla a chapadla, mě nakonec dovedlo k cíli.

Moje další cesta z Ruzyně byla zajímavá. 8. listopadu 1945 jsme letěli opět do Paříže s Ju-352, tentokráte s Janem Masarykem, čs. ministrem zahraničí a jeho štábem. Letěl do Francie na oficiální návštěvu. Zašel za námi do kabiny na kus řeči a protože věděl, že celá posádka jsou bývalí příslušníci RAF, řekl nám, že čeští lidé se zoufale snaží zalichotit se Rusům, že jim, jak se vyjádřil, lezou do zadku. Na letišti Le Bourget bylo oficiální uvítání s červeným kobercem a čestnou stráží (nikoli pro nás ale pro Jana Masaryka). Byli jsme ubytováni v hotelu vedle Louvru, s vyhlídkou na Náměstí svornosti a myslím, že to bylo jedinkrát v životě, co jsem spal v pokoji, který vypadal, jako královská komnata, ovšem bez teplé vody a s vypínáním elektrického proudu, jak už to tak bylo v té době brzy po válce. Pobyli jsme v Paříži šest dní a jako vždy, velmi se mi tam líbilo, i když následky války byly ještě silně cítit.

Situace po návratu domů se velmi rychle měnila a hlavně já jsem cítil ten velký rozdíl oproti tomu, jaké to bylo v Anglii. Vlasta Skákal brzy po našem návratu do ČSR se vrátil zpět do Anglie, odtud ho poslali zpět do Egypta, jeho domova, z něhož narukoval do války. Britské letectvo obyčejně posílalo své lidi domů na státní útraty. Setkal jsem se také se svým kapitánem z doby, kdy jsem létal s 311. perutí, Janem Lazarem, který před válkou pracoval u Bati a poté, co byl demobilizován, ho poslali do Bulawayo v Jižní Rhodésii. Sešli jsme se před tím, než odejel se ženou a se synem a já měl pocit, že ztrácím přátele jednoho po druhém a že už mi jich z doby války zbývá pramálo. Jak jsem už uvedl, když jsem byl v Moskvě, přišel jsem o svého kapitána a radiotelegrafistu, se kterými jsem létal do Indie, ti zahynuli v ČSR a můj výborný přítel Bohuš Vaverka přišel o život v Anglii. V té době jsme ještě ztratili Josefa Stacha, výborného pilota z 311. perutě. Zabil se na našem území v německém letadle Siebel (které jsme zdědili po Němcích). Bylo mi řečeno, že když tato letadla parkovala za války v ČSR, byla sabotována českými dělníky, o čemž informovalo české podzemí po válce československé vojenské činitele, ale varování nebylo vzato na vědomí a tak na to doplatili naši kamarádi z války.

Jistý počet našich kamarádů, který se rozhodl vstoupit do čs. letectva, byl rozmístěn do různých středisek, jen málo jich zůstalo na letišti v Ruzyni. Létali jsme dopravními letadly, vozili pasažéry a cítili nepřátelství, které se vzmáhalo mezi vojenským dopravním letectvem a nově ustanovenými čs. aeroliniemi, přičemž někteří piloti a některé posádky, kteří lítali venku za války, se stali zaměstnanci aerolinií. Nelíbilo se mi také, že několik posádek, které už létaly před válkou, za války v Británii tvrdily, že se nemohou účastnit bojových operací ze zdravotních důvodů, ale jakmile skončila válka, jejich zdravotní stav se náhle zlepšil, takže opět mohly létat v civilním letectvu. Přitom tito lidé tvrdili, že my, kteří jsme bojovali, nemůžeme létat s pasažéry. Žádalo se také, abychom se účastnili politického školení, které bylo komunisticky orientováno a které se mi z duše protivilo.

Po mé první návštěvě v Moskvě jeden z těch politických komisařů nám vykládal, jak je všecko v Rusku báječné a na Západě špatné. Pustil jsem se do něho a zeptal se ho, když je tomu tak, proč špehují každého, kdo tam přijde, a vedou o něm sáhodlouhé záznamy. Vyjel na mě a křičel, že lidé jako já, tím myslel nás, bývalé příslušníky RAF, nemohou věřit a budou je muset mít pod dohledem i tady v ČSR. Řekl jsem mu na rovinu a hezky od plic, aby kamsi šel, na což on opáčil, že toho budu litovat a že si už se mnou budou vědět rady. Mělo to aspoň tu výhodu, že jsem nemusel chodit na školení.

Stále jsem ještě létal, ale mé jméno bylo - na mou žádost - na seznamu demobilizovaných. V té době bylo všecko, co se dalo koupit, na lístky a my jako letecký personál jsme dostávali zvláštní příděly, což byla ovšem velká výhoda. Když jsem se vrátil jednou před vánoci z Londýna a šel si pro poukázku na zvláštní příděl, bylo mi řečeno, že mám nárok pouze na normální příděl, protože odcházím od letectva. Šel jsem za velitelem jednotky a hořce jsem si stěžoval a zeptal se ho, jaký je rozdíl mezi tím, kdo intenzivně létá a tím, kdo je sice veden u letectva, ale téměř nelítá a přitom dostává zvláštní příděly. Řekl mi, že se musí starat o své lidi, aby byli zdrávi a v kondici a nemohou zvlášť pečovat o ty, kdo odejdou do civilu. Byl to major Liška, nikoli ten, se kterým jsem za války létal, ani jeho bratr, prostě chlap stejného jména a pokud si vzpomínám, létal jako stíhač. byl jsem hodností pouze kapitán, tedy jeho podřízený, přesto jsem mu řekl bez obalu, že za války jsme nesli na trh svoji kůži bez rozdílu, na což on už jaksi pozapomněl, a poslal jsem ho tam, kam už jsem poslal předtím politického komisaře. To všecko arci moji pozici v letectvu neposílilo, ale přece jen jsem tam měl stále ještě pár dobrých přátel, jedním z nich byl Marcel Ludikar, který mi zaonačil tři měsíce po našem návratu malý, ale báječný byt svého bratra. Mimo to mi zaopatřil zaměstnání u UNRY, když jsem odešel od letectva a to za pomoci Jana Masaryka. Ještě pokud jde o byty: Bylo nesmírně těžké nějaký sehnat, obvykle bylo k tomu zapotřebí politické protekce a ani byt, který jsem takto získal a který patřil Marcelovu bratrovi, jsem neměl jistý. Takzvaný bytový úřad trval na tom, že nejsem oprávněn byt držet, a dělal vše možné, aby mě z něho vyhodil, ale já se držel zuby nehty, takže se mnou nehnuli. Také mě tehdy značně zlobilo, že pár mládenců, se kterými jsem byl u letectva (moc jich bohudík nebylo), se politicky orientovali na východ a přednášeli o Anglii, jak je to tam mizerné a jak je proti tomu v Rusku ráj. Když jsem je poslouchal, všecko se ve mě vařilo, zato jsem byl hrdý na své osobní přátele, z nichž žádný nezměnil barvu a hrdě se hlásili k tomu, že bojovali za svobodu na západě.

Pokud jsem ještě létal ve vojenském letectvu, zoufale jsem se snažil najít způsob, jak se odtud dostat a odejít do Jižní Afriky. Létal jsem tehdy do Londýna na Ju-52 a přistával na cestě tam i zpět v Bruselu, nebo Amsterodamu. Několikráte jsem také letěl do Paříže a vzpomínám zvlášť na cestu 9. února. Odletěli jsme z Prahy na Ju-52 za značně nepříznivého počasí. Pilotoval kapitán Karel Lanczik, s nímž jsem dosud nikdy neletěl. Letěli jsme proti silnému větru a když jsme přeletěli naše hranice, dostali jsme se do prudké sněhové vánice. Viditelnost nebyla prakticky žádná a v době, kdy už jsme měli být v Paříži, byli jsme v půli cesty někde u Frankfurtu. Neměli jsme dost benzínu, abychom doletěli do Paříže, stačil nám s bídou na zpáteční cestu do Prahy. Dovedl jsem pilota co nejblíž k frankfurtskému letišti, ale když jsme vyletěli z mraků, byla pod námi hornatá krajina a viditelnost tak bídná, že jsme se už nesnažili hledat letiště a pilot rozhodl, že se vrátíme do Prahy. Vzdálenost z Prahy do Frankfurtu jsme v té vichřici urazili za čtyři hodiny, zatímco zpátky jsme byli za hodinu. V Ju-52 nebyla sedadla pro pasažéry uspořádána tak, jako v moderním letadle, ale podél trupu, takže cestující vlevo seděli tváří proti cestujícím vpravo. Počasí na této cestě bylo takové, že cestujícím bylo velmi zle a mnozí byli potlučení, utržili šrámy, dva na hlavě krváceli a museli být po přistání ambulantně ošetřeni. Byl mezi nimi dirigent orchestru, který měl v neděli koncert (byla sobota), takže potřeboval být příští den v Paříži. Po přistání v Praze jsme dostali od pana velitele vynadáno, že jsme srabové, protože jsme neměli odvahu přistát, což byla naprostá pitomost, protože pilot nemohl riskovat životy cestujících, posádky a zničit letadlo.

Příštího dne jsme znovu startovali a přiletěli do Paříže na letiště Le Bourget za 5 hodin 30 minut v protivětru, mnohem mírnějším, než předchozího dne.

Létal jsem až do konce dubna 1946. Pak mě odvezli z letiště v Ruzyni do Prahy, kde jsem měl být demobilizován. Měl jsem v noze infekci a musel se podrobit malé operaci, která oddálila mé propuštění z armády až na začátek června 1946. Když jsem měl dostat svůj poslední plat, musel jsem jít na velitelství do Kbel a tam mi řekli, že jelikož jsem kapitán v záloze a nikoli v činné službě, bral jsem posledních šest měsíců vyšší plat, než jaký mi přináležel, takže se mi strhává to, co jsem bral navíc. Prakticky jsem nedostal téměř nic. Tím jsem se rozloučil s letectvem, které jsem tolik miloval. A ještě se musím zmínit o příhodě, která mě potkala, než jsem se znovu rozloučil s vlastí. Když jsem létal v dopravě, měl jsem cestovní pas a když jsem odcházel z vojenského letectva, požádal jsem ministerstvo obrany, abych si jej mohl ponechat. Po několika návštěvách na ministerstvu jsem dostal písemný doklad, že jsem oprávněn si pas ponechat. Asi za čtrnáct dní, jednou odpoledne ve tři hodiny slyším, jak někdo klepe na dveře. Když jsem otevřel, stál tam policajt a jeden chlap od letectva, kterého jsem znal od vidění, myslím, že sloužil v jedné stíhací letce. Začal mě vyslýchat, ptal se, kdo jsem, na to jsem mu odpověděl, že to ví moc dobře. Řekl, že mě přišli zatknout, protože jsem odcizil u letecké jednotky cestovní pas. Řekl jsem jim, aby šli k čertu a prásknul jsem jim dveřmi před nosem, ale jeden z nich vstrčil nohu, vytáhl revolver a vpadl dovnitř. Vtlačili mě do bytu a začli výslech. Vysvětlil jsem jim, že držím pas oprávněně a vytáhl jsem papír, který jsem na to měl od ministerstva obrany. Najednou obrátili a ten chlápek od letectva mě začal oslovovat křestním jménem. Byli velmi zdvořilí, ale že prý mě musí pas tak jako tak odebrat pro kontrolu, že prý jej dostanu zpět za čtrnáct dní na ministerstvu vnitra. Nedostal jsem nic, tvrdili, že se pas ztratil na cestě mezi ministerstvem obrany a ministerstvem vnitra.

Po spoustě telefonátů na ministerstvo vnitra mi bylo sděleno, že nemohu dostat nový pas, dokud se nenajde "ten ztracený", až jsem se rozhodl dojít si na vnitro a nehnout se odtud, dokud pas nedostanu. Návštěvním dnem na ministerstvu byl čtvrtek, ale když jsem konečně stanul u dveří pasového oddělení, stálo na nich k mému překvapení, že mají pro veřejnost otevřeno v úterý. To mi už bylo hloupé, tak jsem třikrát za sebou zaklepal. Když se nikdo neozýval, otevřel jsem a vstoupil. Jeden člověk v civilu seděl za stolem a civěl do nějakých lejster, u tří dalších stolů seděli policajti v uniformách. Pozdravil jsem - žádná odpověď. Opakoval jsem pozdrav, opět ticho. Chlap v civilu ani nezvedl hlavu. Představil jsem se tedy a řekl, že se jdu zeptat, co je s mým pasem. Beze slova vstal, šel ke dveřím, konečně se na mě podíval a řekl: „Už sem vám řek, že ten pas nedostanete, dokud se ten ztracenej nenajde a jestli se nenajde, už nikdy žádný neuvidíte.“ Otevřel dveře a zařval: „A ven!“ Kopnul jsem do dveří, popadl chlapa pod krkem a křičel: „Cos to řek, ty hajzle?“ Dva z těch tří policajtů vyskočili, popadli mě a vyhodili z kanceláře. Dveře zabouchli a já, když mi to pak došlo, mohl být rád, že mě nezavřeli. Ale nenechal jsem to tak. Oblékl jsem si svou uniformu kapitána letectva se všemi metály a šel znovu na ministerstvo. U vchodu mě zastavila hlídka se samopalem a že prý je pro strany zavřeno. Řekl jsem mu, že jdu v naléhavé služební věci a šel dál. Srazil kufry a já rovnou do kanceláře, odkud mě minulý den vyhodili. Tentokrát už mi naservírovali jiné kafe. Ti dva policajti, co mě vyhazovali, byli desátníci, takže vyskočili, postavili se do pozoru a salutovali. Chlápek u stolu také vstal a já se ho zeptal, kdy jako dostanu už ten pas. Tentokrát byl samá omluva a po pár slovech, která jsme spolu vyměnili, mě požádal, abych si laskavě podal žádost o nový pas. Řekl jsem, že to mi už mohl říci včera a odešel jsem. Ale trvalo to ještě hezkých pár měsíců, než jsem konečně pas obdržel. A tak jsem 1. září 1947 opustil Československo, odjel vlakem do Londýna a odtud do Jižní Afriky. Nebylo by mě ve snu napadlo, že jednou vstoupím na německou půdu s takovou radostí a úlevou, jak tomu bylo tehdy o půlnoci 1. 9. 1947.

Měl jsem zase jednou velké štěstí, neboť moji přátelé, kteří zůstali doma, byli po komunistickém puči pronásledováni, mnoho jich bylo zatčeno a dlouhá léta vězněno. Také můj velký přítel, Marcel Ludikar, byl krátce po únoru 1948 zatčen a dlouho vyslýchán. Když ho prozatímně pustili, utekl na lyžích přes Šumavu na západ. Někteří další naši přátelé utekli z vlasti podobným způsobem, jiní uletěli do Německa, pokud se jim k tomu naskytla možnost, byly i případy, že letadlo unesli. Bohužel ti, kterým se útěk nepodařil a byli chyceni, museli si odpykat dlouholeté žaláře. Takové odměny se nám dostalo za to, že jsme bojovali za svobodu naší vlasti. Bojovali jsme totiž na nesprávné straně - se Spojenci na západě.

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔10.05.2004 📕9.436

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře