Belgický fašismus a nacionalismus díl 1.

Autor : Petr von Fenstein / von Fenstein 🕔07.05.2004 📕16.354

1. Fašismus

1.1. Vymezení pojmu Fašismus

Fašismus byl jedinou z hlavních ideologií dvacátého století, která se objevila společně se stoletím samotným . Jednalo se o syntézu organického nacionalismu a antimarxistického socialismu , o revoluční hnutí opírající se o odmítnutí liberalismu, demokracie a marxismu. V jádru znamenala fašistická ideologie zavržení materialismu – liberalismus, demokracie a marxismus byly pokládány za různé aspekty jednoho a téhož materialistického zla. A právě tato vzpoura proti materialismu umožnila – od počátku století – konvergenci antiliberálního a antiburžoazního nacionalismu a odrůdy socialismu, která i přes svoje odmítání marxismu zůstala revoluční. Tato forma socialismu byla také apriorně antiliberální a antiburžoazní a její opozice vůči historickému materialismu z ní učinila přirozeného spojence radikálního nacionalismu. Fašistická syntéza symbolizovala odmítnutí politické kultury zděděné z osmnáctého století a francouzské revoluce: jejím cílem bylo položit základy nové civilizace. Pouze nová kolektivní a antiindividualistická civilizace byla pokládána za schopnou zajistit trvání lidského společenství, v němž by byly všechny společenské vrstvy a třídy dokonale integrovány. Za přirozený rámec pro takovou harmonickou, organickou masu byl považován národ, těšící se morální jednotě, jakou by ani liberalismus, ani marxismus – hybné síly konfliktů a nejednoty – nemohly nikdy poskytnout.

1.2. Myšlenkové základy fašismu

Organický, kmenový, povýšenecký nacionalismus se zakládal na biologickém determinismu a byl především uvedením intelektuální revoluce z přelomu století do politiky. Díky BARRÉSovi, MAURRASovi a CORRADINImu (který vytvořil ideu „ proletářského národa“) se nacionalismus stal souvislou politickou ideologií a teorií. Spojil se zcela přirozeně s druhým prvkem fašistické rovnice – revizí marxismu , již na začátku století provedl Georges SOREL a teoretikové italského revolučního syndikalismu. Pokud nevezmeme v úvahu tuto původně socialistickou vzpouru proti materialismu, stěží fašistickou ideologii pochopíme. Po intelektuální stránce byla významně ovlivněna sociálním Darwinismem, antikarteziánskou a antikantovskou filosofií BERGSONa a NIETZSCHEho , psychologií Le BONa a PARETOvou sociologií. Jejím bezprostředním kontextem byly dalekosáhlé změny, jež se děly v kapitalistické ekonomice, v buržoazní společnosti a v životě dělnické společnosti – změny, které se odvíjely zcela opačným směrem než očekávaly marxisté.

1.3. Příspěvky různých teoretiků

1) SOREL– nahradil racionalistické, hegelovské základy marxismu antimaterialistickými, voluntaristickými a vitalistickými prvky. Tato forma socialismu představovala filosofii akce založenou na intuici a kultu síly, vitality, aktivismu a heroismu. K tomu, aby byly masy probuzeny – uvažoval SOREL – nebylo třeba logického zdůvodňování , ale mýtů, systémů představ, jež ohromí imaginaci. Když se ukáže, že mýtus o generální stávce a proletářském násilí není účinný, protože proletariát nebyl schopen splnit svoji roli revolučního činitele, nemohly sorelovci jinak než marxismus opustit a nahradit proletariát velkou narůstající silou: národem jako celkem. Takovým způsobem se dospělo k socialismu pro všechny, ztělesňující novou ideu revoluce – národní, morální a psychologickou revoluci, jedinou, která není charakterizována třídním bojem. Tak k fašismu přispěl SOREL.

2) REVOLUČNÍ SYNDIKALISTÉ (Arturo LABRIOLA, Robert MICHELS, Sergio PANUNZIO, Paolo ORANO a souputník Benito MUSSOLINI) - navazují na SORELA. Spojení mezi MUSSOLINIm a revolučními syndikalisty bylo velmi pevné už roku 1902 a v období předcházející první světové válce se Mussoliniho názory vyvíjely v jejich stínu. Roku 1914 vytvořili MUSSOLINI a revoluční syndikalisté spolu s Corradiniho nacionalisty čelo intervencionistického hnutí, a syntéza radikálního nacionalismu a nového typu socialismu se tak stala politickou realitou. Během války se revoluční syndikalismus přeměnil v nacionální syndikalismus a poté ve fašismus.

V oblasti politické teorie našla tato syntéza jasné vyjádření již v letech 1910 – 1912 v publikacích Sešity Proudhonova kroužku ve Francii a především Vlčici v Itálii. Nacionalisté a revoluční syndikalisté chtěli nahradit obchodní civilizaci své doby civilizací mnichů a válečníků, bojechtivou, mužnou a heroickou civilizací, v níž by místo buržoazního hedonismu a egoismu nastoupil smysl pro oběť. Tento nový svět měla vytvořit elita vědomá si svých povinností a schopná vést masy – jež samy byly pouze stádem – do boje.

Tyto konstitutivní prvky fašistické ideologie, propracované před srpnem 1914, se znovu objevily v téměř totožné podobě ve dvacátých a třicátých letech jak v Itálii, tak i jinde: u francouzských fašistů, kteří vyšli z pravice, belgických fašistů, atd..

3) FRANCOUZŠTÍ FAŠISTÉ (Georges Valois, Robert Brasillach, Pierre Drieu La ROCHELLE a dřívější socialisté a komunisté Marcel DEAT a Jacques DORIOT)

4) ŠPANĚLŠTÍ FAŠISTÉ (Jose Antonio De RIVEIRA)

5) BELGIČTÍ FAŠISTÉ (Léon DEGRELLE)

6) RUMUNŠTÍ FAŠISTÉ (Corneliu Zelia Codreanu)

1.4. Fašismus jako společenský jev

1.4.1. První světová válka a vliv na Fašismus

Z dřívějších kapitol je jasné, že fašismus byl celoevropským jevem a existoval na třech úrovních – jako ideologie, jako politické hnutí a jako forma vlády. Z hlediska dějin idejí nebyla první světová válka takovým předělem, jakým se jeví být v tolika jiných oblastech. Fašismus nespadá pouze do meziválečného období, ale do celého úseku dějin, který začíná modernizací evropského kontinentu na konci devatenáctého století. Intelektuální revoluce z přelomu století z přelomu století a vstup mas do politiky daly vzniknout fašismu jako systému myšlení i jako postoji k základním problémům civilizace. První světová válka a ekonomická krize ve třicátých letech daly vznik společenským a psychologickým podmínkám nutným pro vznik a vybudování fašistického hnutí, ale nevytvořily fašistickou ideologii.

Válka však přispěla ke konečné krystalizaci fašistické ideologie nejen tím, že poskytla důkaz o schopnosti nacionalismu mobilizovat masy, ale i tím, že předvedla děsivou moc moderního státu. Odhalila zcela nové možnosti ekonomického plánování a mobilizace národní ekonomiky stejně jako soukromého majetku do služeb státu. Předvedla význam jednotného vedení, autority, vůdcovství, morální mobilizace, výchovy mas a propagandy jako nástrojů moci. A především odhalila, jak jednoduše lze zrušit demokratické svobody a jak snadno je přijímána diktatura.

Fašisté cítili, že válka v mnoha ohledech dokázala platnost myšlenek, vyjádřených SORELem, MICHELSem, PARETem a Le BONem, že masy potřebují mýtus, že jediné, co chtějí, je poslouchat, a že demokracie je jen kouřovou clonou. První světová válka, první totální válka v historii, byla laboratoří, v níž se prokázalo, že ideje, které předkládaly tito myslitelé během prvního desetiletí našeho století, fungují v praxi. Fašismus třicátých let tedy byl – tak, jak jej formulovali GENTILE a MUSSOLINI, Jose ANTONIO a Oswald MOSLEY, Léon DEGRELLE a Drieu La ROCHELLE – vytvořen na základě teoretického příspěvku předválečných nacionalistů a syndikalistů, ale také ze zkušenosti války.

1.4.2. Jedinec versus stát

Základem politické filosofie fašismu bylo pojetí jedince jako společenského živočicha. Podle GENTILA není lidský jedinec atomem: člověk je ve všech ohledech politickým živočichem. Pokud se člověk nalézá vně organizace společnosti s jejím systémem vzájemných pravidel a závazků, nemá opravdovou svobodu. A konečně, u GENTILA stejně jako u MUSSOLINIHO má člověk existenci pouze tehdy, je-li nesen a determinován společenstvím.

Fašistické myšlení se však zde nezastavilo a pokračovalo rozvíjením pojetí svobody, které bylo v Mussoliniho terminologii a teorii „svobodou státu a jedince ve státě“ . Proto také podle Alfreda ROCCA , Mussoliniho ministra spravedlnosti, byla individuální práva uznávána pouze pokud byla zahrnuta v právech státu. Pomocí takových argumentů dospěl fašismus k pojmům nového člověka a nové společnosti, tak obdivuhodně charakterizovaných francouzským fašistou Marcelem DEATem : „Totální člověk v totální společnosti bez žádných konfliktů, kolapsů, anarchie.“ Fašismus byl vizí celých a nově sjednocených lidí, a proto kladl takový důraz na slavnostní pochody, přehlídky a uniformy, na celou společenskou liturgii, v níž byla úvaha a diskuse nahrazeny písněmi a pochodněmi, kultem fyzické síly, násilí a brutality. Tato jednota našla své nejdokonalejší vyjádření v posvátné osobě vůdce. Kult vůdce, který byl ztělesněním ducha, vůle a ctností národa, byl základním principem fašistické ideologie a liturgie. GENTILE zcela správně definoval fašismus jako revoltu proti positivismu.

Ochrana integrity národa a řešení sociální otázky znamená zničení diktatury peněz. Divoký kapitalismus musí být nahrazen klasickými nástroji národní solidarity – řízenou ekonomikou a korporativní organizací završenou silným státem, rozhodovacím aparátem, který představuje vítězství politiky nad ekonomikou. Fašistický stát, tvůrce veškerého společenského a politického života a všech duchovních hodnot, bude samozřejmě vládnout ekonomice a společenským vztahům.

Reforma vztahů moci byla úhelným kamenem fašistické revoluce. Nejnápadnějším aspektem této morální a politické revoluce pak byl totalitarismus. „Náš stát bude totalitním státem ve službách integrity otčiny ,“ řekl José ANTONIO. V celé fašistické literatuře se dají najít nespočetné pasáže v tomto duchu. Totalitarismus je samotnou esencí fašismu a fašismus je bezpochyby nejčistším příkladem totalitní ideologie. Fašismus se svým cílem vytvořit novou civilizaci, nový typ lidské bytosti a naprosto nový způsob života si nemohl žádnou oblast lidské aktivity, jež by zůstala imunní vůči zásahům státu. „Jsme, jinak řečeno, stát, který kontroluje všechny podstatně působící síly. Kontrolujeme politické síly, kontrolujeme morální síly, kontrolujeme ekonomické síly..... ,“ napsal MUSSOLINI . A dále : „Všechno ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.“ Podle MUSSOLINIHO a GENTILA je fašistický stát vědomou entitou a vlastní vůlí – proto je možno jej označit za „etický“. Existence státu nejenže znamená podřízení práv jedinců, ale stát uplatňuje právo být „státem, který nutně transformuje lid a to i po tělesné stránce“. Mimo stát „nemohou existovat žádné lidské a duchovní hodnoty, tím méně může mít hodnotu vně státu nějaký jedinec či skupina (politické strany, kulturní asociace, ekonomické unie, společenské třídy)“.

1.5. Fašismus versus komunismus

Není těžké si představit konkrétní důsledky chápání politické moci, fyzického a morálního útlaku (viz. 1.4.2.) . Zde vidíme, v čem se liší komunistický a fašistický totalitarismus: zatímco stalinistická diktatura by nikdy nemohla být popsána jako aplikace marxistické teorie státu, fašistický teror byl doktrínou uvedenou v praxi tím nejsoustavnějším způsobem. Fašismus tvoří jeden z nejlepších příkladů jednoty myšlenky a činu.

Autor : Petr von Fenstein / von Fenstein 🕔07.05.2004 📕16.354

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře