6. Panzer Division

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔21.04.2004 📕23.104


6. Panzer Division

Původ 6. tankové divize se datuje až k jedné z prvních obrněných divizí v německé armádě. Její rodičovská formace byla založena 12. října 1937 ve Wuppertalu (Porýní-Vestfálsko), Wehrkreis VI (vojenský okruh), pod názvem 1. lehká brigáda (Leichte Brigade 1). V roce 1938 byla rozšířena do velikosti divize a přeznačena na 1. lehkou divizi (Leichte Division 1). Po připojení 11. tankového pluku se z ní v podstatě (ač ne jmenovitě) stala tanková divize. Hlavní podřízené formace divize v té době zahrnovaly 11. tankový pluk, 4. mechanizovaný jízdní pluk, 76. motorizovaný dělostřelecký pluk, 41. protitankový oddíl, 57. ženijní prapor a 82. spojovací prapor. V roce 1938, během sudetské krize, byl k divize dočasně připojen 65. tankový prapor v očekávání invaze do Československa, následujícího roku bylo rozhodnuto, že prapor zůstane k divizi připojen natrvalo. Po obsazení Československa divize obdržela české tanky 35T, které v té době byly lepší než všechny německé tanky s výjimkou PzKpfw III. 4. prapor ze 4. mechanizovaného jízdního pluky byl 1. dubna 1939 přeměněn na 6. motocyklový prapor.

V září 1939 byla divize zmobilizována při tažení na Polsko a podřízena XIV. Motorizovanému sboru. V té době měla organizaci:

4. mechanizovaný jízdní pluk (3 prapory)
6. motocyklový prapor
11. tankový pluk (2 prapory)
65. tankový prapor
76. motorizovaný dělostřelecký pluk (2 oddíly)
41. protitankový oddíl
57. ženijní prapor
82. spojovaní prapor
Divizní zásobovací služba

18. října 1939 po skončení operací v Polsku byla 1. lehká divize přeměněna na 6. tankovou divizi pod velením generálmajora Wernera Kempf. Roku 1940 prodělaly pěší jednotky divize reorganizaci pod hlavičkou nově ustanovené 6. motorizované pěší brigády (Schützenbrigade 6). 4.mechanizovaný jízdní pluk byl přeměněn na 4. motorizovaný pěší pluk (Schützenregiment 4). Nová bojová organizace byla zavedena v rámci příprav na bitvu o Francii.

Organizace ke květnu 1940:

Velitelství divize
6. motorizovaná pěší brigáda
4. motorizovaný pěší pluk (3 prapory)
6.motocyklový prapor
11. tankový pluk (2 prapory)
65. tankový prapor
76. obrněný dělostřelecký pluk (2 oddíly)
41. protitankový prapor
57. ženijní oddíl
82. spojovací prapor
Divizní zásobovací služba

Při tažení do Francie, kde bojovala pod XLI.tankovým sborem, jemuž velel generálporučík Georga Hans Reinhard. Divize útočila cestou přes Belgii, kde překročila Meuse jakožto součást tankové skupiny von Kleist, což byl předvoj skupiny armád A, a sehrála důležitou roli při nájezdu, který odřízl od jihu Dunkerque, přitom urazila 350 km za devět dní, aby nakonec rozdrtila a zajala britskou 145. brigádu v Casselu. Poté se účastnila úroku směrem na jih (Fall Rot), který Francouze položil a urazila vzdálenost od řeky Aisne ke švýcarské hranici.

V červenci se vítězná 6. tanková divize vrátila do Německa, kde podstoupila značnou část svých kádrů za účelem zřízení 16. tankové divize. Současně prodělal další reorganizaci. 6. motorizovaná pěší brigáda se rozrostla po připojení 114. motorizovaného pěšího pluku (Schützenregiment 114, někdejší 234. pěší pluk ze 60. pěší divize). K 76. dělostřeleckému pluku byl připojen třetí dělostřelecký oddíl. V srpnu se divize přemístila do Východního Pruska, kde byla podřízena 18. Armee.

Organizace 1941 před operací Barbarossa:

Velitelství divize
6. motorizovaná pěší brigáda
4. motorizovaný pěší pluk (2 prapory)
114. motorizovaný pěší pluk (2 prapory)
6. motocyklový prapor
11. tankový pluk (2 prapory)
65. tankový prapor
76. obrněný dělostřelecký pluk (3 oddíly)
41. protitankový oddíl
57. ženijní prapor
82. spojovací prapor
Divizní zásobovací služba

Každý z motorizovaných pěších pluků sestával ze dvou praporů a pomocné roty s šesti 75mm děly. Jen 6. rota 11. motorizovaného pěšího pluku v tu dobu obdržela polopásové obrněné transportéry SdKfz 251/1.

Samostatný 65. tankový prapor v podstatě tvořil třetí prapor 11. tankového pluku. Každý tankový prapor měl dvě roty vyzbrojené lehkými tanky a jednu středními. Celkový stav tankového pluku čítal 220 tanků. Nejmodernějších bylo 42 strojů PzKpfw IV (střední tank) s krátkými 75mm kanony. Největší počet tanků divize tvořilo 105 českých tanků PzKpfw 35 (t) s 37mm kanony a třebaže se od roku 1938 už nevyráběly, byly velmi spolehlivé, ale v roce 1941 se nacházely na hranici funkční životnosti. Zbytek tankové síly sestával ze 73 modelů PzKpfw II, vyzbrojených 20mm kanony. 6. tanková divize byla jedinou tankovou divizí s tak pestrou směsicí typů, které ji nutily od samého začátku bojovat ve smíšených bojových skupinách.

41. protitankový oddíl měl rovněž velmi nedostatečnou výzbroj, a to dvanáct 50mm a čtyřiadvacet 37mm protitankových děl.

76. dělostřelecký pluk měl dva oddíly lehkého dělostřelectva (čtyřiadvacet 105mm houfnic) a oddíl z baterií osmi 150mm houfnic a čtyř 105mm kanonů.

6. tanková divize překročila sovětskou hranici 22. června 1941 pod velením generálmajora Franze Landgrafa a bojovala při tažení na Leningrad ve skupině armád Sever v sestavě XLI. tankového sboru spolu s 1. tankovou divizí a 36. motorizovanou divizí. XLI. tankový sbor a LVI.tankový sbor tvořily 4. tankovou skupinu, jejímž velitelem byl generálplukovník Erich Hoepner.

Invaze trvala sotva dva dny a 6. tanková divize svedla první velkou tankovou bitvu a obkličovací operaci proti sovětskému 3. mechanizovanému sboru u města Rossienie v Litvě. Jedna kolona vozů 114. motorizovaného pěšího pluky byla rozdrcena těžkými tanky KV-1 a KV-2. Poté divize přešla do útoku, obratně využívajíc kombinaci svých zbraní v boji s lepšími sovětskými tanky a 3. mechanizovaný sbor obklíčila a rozdrtila. Na bojišti po něm zůstalo přes 200 tanků.

Za tři týdny po postupu v délce 750 kilometrů dosáhla 6. tanková divize Stalinovy linie a po čtyřech dnech těžkých bojů ji prolomila a stala se první německou jednotkou která se touto linií probila. 10. července se nacházela už jen ve vzdálenosti 100 kilometrů od Leningradu. Bojová skupina Raus – součást 6. tankové divize se zmocnila 2 mostů přes řeku Lugu a po dobu deseti dnů je bránila přes protiútoky přesily dvou proletářských divizí, než dorazily posily.

V září 6. tanková divize prolomila Leningradskou linii a zaútočila tak z týlu na silně opevněnou sovětskou pozici u Krasnogvardějska. Pro průlom Leningradské linie se divize musela probít přes 300 opevněných bunkrů.

Jen několik dní po vítězství u Krasnogvardějska byla divize přeložena ke 3. tankové skupině, aby se zapojila v rámci útoku skupiny armád Střed na Moskvu do operace „Tajfun“. 10. října 1941 její tanky uskutečnily hluboký průnik do nepřátelských linií poblíž Vjazmy. Deset dní nato byly Rusové obklíčení a celá akce u Vjazmy skončila zajetím pro 600 000 sovětských vojáků.

Generálmajor Raus se 25. listopadu 1941 ujal velení divize a pokračoval s ní v náporu na Moskvu. Dostala se na 40 km od hlavního města než odpor nepřítele a vyčerpání stouply natolik, že se německý postup zastavil. Následoval sovětský protiútok a divize musela ustoupit. Po ztrátě tanků a takřka všech motorových vozidel se přeprava divize uskutečňovala asi tisícovko ruských rolnických povozů. Muži o své divizi hovořili jako o „6. tankové pěší“. Počátkem února z důvodu lepší obrany zásobovacích cest se podílena na „hlemýždí ofenzivě“ a během řady menších akcí vytlačila Sověty z více než 200 vesnic do bažinatého terénu. Ztráty v divizi si vynutily konsolidaci dvou motorizovaných pěších pluků do dvou praporů a tankového pluku do jednoho praporu, který během zimy počátkem roku 1942 bojoval jako pěší jednotka. Ale i v tomto oslabené stavu na sebe jednotka poutala mnohem větší síly nepřítele a držela iniciativu ve svých rukou.

V dubnu 1942 byla divize stažena a přeložena do severozápadní Francie. Prakticky celá jednotka obdržela dovolenku. Uprázdněné řady teď ve velkém počtu zaplnily náhrady. Divize absorbovala přeživší příslušníky 22. tankové divize. Zároveň s početním růstem dorazily i tanky. V červnu byl 65. tankový prapor začleněn do 11. tankového pluk , který byl zredukován na dva prapory. K divizi byl též přidělen 298. armádní protiletadlový oddíl (Heeres Flakartilerie Abteilung 298). Velitelství 6. motorizované pěší brigády bylo zrušeno: její dva pluky nyní podléhaly přímo veliteli divize. 5. července 1942 byly všechny motorizované pěší pluky (Schützenregiment) v tankových formacích přeznačeny na pluky pancéřových granátníků (Panzergranadierregimente), jež podléhaly přímo divizi. 11. tankový pluk obdržel 160 tanků PzKpfw III, vyzbrojených 50mm kanony s dlouhou hlavní. 76. obrněný dělostřelecký pluk si ponechal svoji strukturu tvořenou třemi oddíly, první dva měly ve výzbroji po dvanácti 105mm houfnicích a třetí dvanáct houfnic ráže 150mm. 6. motocyklový prapor se stal 6. obrněným průzkumným praporem a jinak zůstala struktura divize stejná.

V půli listopadu 1942 byla divize odvelena znovu na frontu. 28. listopadu se její jednotky zapojily přímo z vlaků do bojů o prolomení obklíčení 6. armády ve Stalingradu.

Během dalšího měsíce se divize probila až do vzdálenosti 33 kilometrů od obklíčené armády, zatímco zasadila těžké ztráty protivníkově 51. armádě, 2. gardové armádě a 4. jízdnímu sboru. 23.prosince Raus shromáždil svou divizi k poslednímu výpadu, který měl prolomit obklíčení, když vtom dorazil opačný rozkaz, jenž odvelel divizi do jiného sektoru, aby zabránila zhroucení rumunských spojenců severně od Stalingradu. Ačkoli LVII. tankový sbor zahrnoval ještě 17. a 23. tankovou divizi, ani obě divize dohromady se nevyrovnaly po ztrátách síle kompletně reorganizované 6. tankové divize, která v době kdy vyrážela do boje z Francie měla 10 až 20 procent nadstav.

Po debaklu u Stalingradu byla německá fronta zatlačena zpátky až k řece Dněpr. 7. února generálporučík Raus předal velení divize von Hünersdorffovi. Sovětský útok dosáhl Charkova 12. února a von Manstein podnikl protiútok a 22. února sevřel sovětské úderné hroty z Jihozápadního frontu v obrněných kleštích: jeden hrot tvořil II.. tankový sbor SS a druhý 6. a 17. tanková divize ze LVII. tankového sboru. Zatímco Němci se probíjeli k Charkovu, 6. tanková divize se 14. března znovu spojila se svými protějšky od SS při druhém obklíčení , tentokrát Charkova samotného. Po ztrátě Charkova, se mohutná sovětská ofenziva, jež následovala po Stalingradu, zhroutila.

Po Charkovu divize dostala příležitost k odpočinku a přezbrojení. V dubnu se 2. prapor 11.tankového pluku vrátil do Německa, aby byl vyzbrojen novými tanky typu Panter PzKpfw V. a tak v bitvě u Kurska v červenci toho roku se 6. tanková divize bila pouze s jedním tankovým praporem vybaveným modely PzKpfw IV.

Na vrcholu bitvy, při střetu mezi sovětským 5. tankovým sborem a II. tankovým sborem SS u Prochorovky, sehrála 6. tanková divize rozhodující roli. III.. tankový sbor a především 6. tanková divize operující napravo od SS, útočil v severním směru, aby napadením Rotmistrova levého boku podpořil SS a tvrdě dotíral na zarytě se bránícího nepřítele. Bojová skupina 11. tankového pluku přitom dobyla přechod přes Donec u vsi Ryšavec a razila si cestu k Prochorovce, aby navázala spojení s jednotkami SS. Ale i 6. tanková divize byla zastavena.

V srpnu záhy následovala čtvrtá bitva o Charkov, když se sem po porážce u Kurska stáhly německé armády s Rudou armádou v patách. 6. tanková divize v tom zmatku byla oddělena od III. tankového sboru a byla začleněna do XI. sboru pod svým bývalým velitelem E. Rausem. 9. srpna došlo k tomu, že 168. divize po pravé straně 6. tankové divize jednoduše zmizela. Její velitel se nervově zhroutil a převelel svou jednotku do týlu. 6. tanková divize musela roztáhnout svou frontu, aby mezeru zaplnila. S vypětím všech sil zabránila průlomu fronty. Poté byla stažena do zálohy a použita k protiútokům na sovětské průlomy.

Čtvrtá bitva o Charkov znamenala další významnou kapitolu v bojové historii 6. tankové divize – její skóre zničených tanků nepřítele dosáhlo čísla 1500.

Den před pádem Charkova převzal velení divize generálmajor Rudolf Freiherr von Waldenfelse. Ve zbytku roku 1943 a v roce 1944 už pak 6. tankovou divizi všude na východní frontě čekaly jen zoufalé defenzivní boje. Jakožto součást III. tankového sboru (1.. tanková armáda), 6. tanková divize v únoru 1944 pomáhala otevřít únikovou cestu pro dva německé sbory, jež uvízly v pasti u Českassy na severní Ukrajině. Von Manstein divizi posílil: k 11. tankovému pluku byl připojen 503. těžký tankový prapor, vyzbrojený 34 tanky Tiger a 2. prapor z 23.tankového pluku. Tato kombinovaná jednotka nesla název těžký tankový pluk „Abake“, podle velitele 11. tankového pluku plukovníka Franze Baakeho.

Tváří v tvář nekonečnému počtu sovětských tanků a střídavým oblevám a mrazům se tato posila drala usilovně kupředu, až nakonec dorazila do vesnice Lisjanka, jen prapor tigerů během tří týdnů zneškodnil 400 sovětských tanků, sám byl však zredukován na šest strojů. Většina obklíčených vojsk si probila cestu k předmostí III. tankového sboru. Kdyby Baakeho hrot nebyl pronikl tak daleko skrze prstence sovětských armád, vojskům v obklíčení by se nikdy nepodařilo vyváznout.

6. tanková divize, obklíčená spolu se zbytkem 1. tankové armády při březnové sovětské ofenzivě, se nyní probíjela do bezpečí v čele, až se 7. dubna spojily u Bukači s německou frontou. Během této operace se její bojová síla snížila na pouhou hrstku vozů, navíc pozbyla všechna těžká děla z 2. oddílu 76. obrněného dělostřeleckého pluku. Není divu, že se pak 6. tanková divize a III. tankový sbor marně pokoušely zarazit sovětskou ofenzivu jižně od Karpat vedenou proti skupině armád Jih.

Nakonec byla divize v květnu stažena z fronty a poslána do Německa na zotavenou a k přezbrojení. Dočasně připojené jednotky panterů a tigerů byly převedeny nazpět a stav divize byl snížen o dva tisíce mužů, v souladu s kvótami prostší organizační tabulky „Panzer Division 44“. Tankové roty byly zredukovány z 21 na 17 strojů. 2. praporu 114. pluku pancéřových granátníků a plukovnímu štábu byly přiděleny obrněné transportéry. A stejně jako mnoho dalších německých jednotek, které bojovaly na východní frontě i 6. tanková divize si zde získala dobrovolníky – kozáckou eskadronu, kterou si neoficiálně vzala s sebou zpátky do Německa jako 3. prapor 114. pluku.

Odpočinek netrval dlouho a sovětská operace „Bagration“ vrhla 6. tankovou divizi do průlomu mezi skupinou armád Střed a Sever. Otevřela únikové cesty pro pět tisíc německých vojáků prchajících z Vilniusu v Litvě. V srpnu 1944 se pak divize přesunula na jih do linie na řece Narew, aby zaštítila jižní hranici Východního Pruska. V těchto bitvách se její skóre zničených tanků vyšplhalo do výše 2400.

V prosinci 1944 bojovala 6. tanková divize jakožto součást obrany Budapešti. Útok jižně od Budapešti v podání III. tankového sboru pronikl do hloubi jen šesti kilometrů, navíc při ztrátě 68 z 80 tanků.

V roce 1945 čekala 6. tankovou divizi ještě jedna velká křeč. A to Hitlerův velký protiútok v Maďarsku. Útok se sunul namáhavě kupředu a 14. března byla ze zálohy nasazena i 6. tanková divize. 6. tanková se dva dny potýkala s 27. sovětskou armádou, až začala sovětská protiofenziva. S tím se německá pozice v Maďarsku zhroutila. 6. tanková divize, jež byla na útěku několikrát obklíčena, se pokaždé probila ven.

6. tanková divize se v pořádku stáhla do Rakouska a stále jí zbývalo dost bojové síla na to aby představovala smrtelné nebezpečí. Divize svedla svoji poslední bitvu při obraně Vídně, kde držela otevřený Reichsbrücke přes Dunaj, přes nějž prchaly spousty německých vojáků a civilistů. Po pádu města dne 14. dubna se zbytky 6. tankové divize přemístily do Brna v Československu a zde se vzdaly Rudé armádě.

Zajatci, kteří přežili v sovětských táborech, se vrátili po 10 letech.

Pramen: Německé tanky na východní frontě
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔21.04.2004 📕23.104

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře