AH-64D Longbow Apache

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔29.03.2004 📕34.508

Avionika AH-64A byla ve své době naprosto špičkovým systémem, který poskytoval osádce možnost vést úspěšně boj s pozemními cíly ve dne i v noci, ale armáda požadovala vrtulník, který by byl schopen poskytovat podporu pozemním jednotkám za každého počasí. A toho nešlo dosáhnout s původními optickými systémy.


Longbow Apache (sériové číslo 99-5135) ze sestavy 227th ATKHB, který byl sestřelen iráckou palbou v noci 23. března 2003 při neúspěšném americkém vrtulníkovém úderu na Medínskou divizi irácké Republikánské gardy. Zobrazený vrtulník dostal zásah do počítače řízení letu a jeho osádce nakonec nezbylo nic jiného než přistát poblíž města Karbala. Pilot i operátor (CW2 Ronald Young a CW2 David Williams) byli krátce poté zajati iráckými vojáky

Limity optických systémů

AH-64A je vybavený systémem TADS/PNVS. Jedná se o dvě mechanicky nezávislé senzorové hlavice. TADS (Target Acquisition Designation System) slouží střelci pro vyhledávání a značkování cílů. PNVS (Pilot Night Vision Sensor) slouží pilotovi pro let v noci nebo za špatné viditelnosti.

PNVS tvoří infračervené čidlo se zorným úhlem 30 x 40o umístěné v hlavici otočné o 90° na obě strany od podélné osy vrtulníku, o 20° nad a 45° pod podélnou osu. Pokud je systém zapnutý, otáčí se hlavice v závislosti na poloze hlavy pilota rychlostí až 120°/s ve vodorovné a 93° ve vertikální rovině. Obraz se promítá na obrazovku VDU (Video display unit) uprostřed palubní desky pilota, nebo na IHADSS (Integrated Helmet and Display Sight System) což je přilba s integrovaným zobrazovacím systémem. Ten tvoří průhledový display, umístěný před pravým okem letce, na který se promítá obraz TADS/PNVS. Pilot většinou používá širokoúhlé zobrazení ze svého PNVS, ale protože je systém integrovaný nic nebrání tomu, aby oba členové osádky používali i zobrazení od systémů svého kolegy.

Střelec používá pro vyhledávání cílů systém TADS. Ten tvoří stabilizovaná hlavice otočná až o 120o na obě strany od podélné osy vrtulníku a 30° nad a 60° pod podélnou osu. Otáčí se podle polohy hlavy střelce nebo pomocí ovladače s VDU střelce. Hlavice je vybavená denní a noční optikou. Denní část tvoří kanál pro přímé vidění DVO (Direct View Optical) se zorným úhlem 18° při 3,5 násobném zvětšení, při maximálním 16 násobném zvětšení klesá zorný úhel na 4°. Dále je k dispozici TV kamera, pracující na hranici IR spektra, která má menší zorný úhel (4°-0,9° podle zvoleného zvětšení). Kamera vykazuje lepší zobrazení v kouři a v mlze. Společný optický kryt používá ještě kombinovaný laserový dálkoměr/značkovač cílů, který slouží pro měření šikmé dálky cíle a pro navádění raket Hellfire.

Pod druhým optickým krytem je umístěn noční IR systém s ohniskovou vzdáleností 230 mm a zorným úhlem 50°, 10,1° a 3,1°. Obraz se promítá primárně na VDU střelce nebo na jeho IHADSS. Systém dokáže vybraný cíl sledovat v ručním nebo automatickém režimu.

V době vzniku se jednalo o zásadní průlom do architektury avioniky vrtulníku v tom, že oba členové osádky mohli pracovat nezávisle, ale v případě nutnosti si mohli zobrazení svých optických jednotek předávat a tak jeden druhému okamžitě ukázat „problematickou“ oblast.

Navíc mohli podle potřeby přepínat mezi denní a noční optikou. IR senzor dokáže například i ve dne odlišit odstavenou techniku od aktivní podle teploty motoru nebo pomocných zdrojových jednotek APU (Auxilliary Power Unit). Střelec tak může snadněji stanovit prioritu ničení cílů a zvýšit pravděpodobnost přežití vrtulníku na bojišti.

Pilot zase může používat střelcův TADS jako záložní systém pro případ vysazení primárního PNVS.

Infračervený zobrazovací systém TADS však má také svá omezení. Velmi dobře funguje v noci, problémy však mohou nastat v případě, že cíl je vůči pozadí málo tepelně kontrastní. To může být způsobeno změnami teplot vzduchu mezi dnem a nocí nebo tepelným maskováním. Další problémy mohou nastat v dešti, mlze nebo sněžení protože vodní páry pohlcují infračervené záření. Tím dochází ke zkrácení dosahu IR systému. Stejný problém ale musí řešit i osádky obrněných vozidel, takže vrtulník si většinou dokáže udržet převahu. Jiné je to v případě protiletadlových systémů vybavených radiolokátorem, na jehož dosah nemají takové rozmary počasí vliv. Vrtulník by se zkrácením vzdálenosti vystavoval jejich smrtící palbě.

Další potíže může způsobit nízká oblačnost, což je v Evropě poměrně běžný jev. AGM-114 Hellfire v první fázi svého letu stoupá do výšky až 750 m. Pokud vlétne do nízké oblačnosti, čidlo nedokáže „najít“ odražený laserový paprsek, který používá ke svému navedení a raketa je ztracena.

Pro efektivní nasazení vrtulníku byla nutná výška oblačnosti alespoň 180 m a dohlednost 3 km. Pod těmito hodnotami by se vrtulník vystavoval palbě hlavňových prostředků PVO a prakticky nemohl používat rakety Hellfire.

Pilotův PNVS má také jistá omezení. Především nedokáže rozlišit drobné objekty jako jsou například dráty vysokého vedení. Stejně jako u střelce je omezen deštěm a sněžením, někdy může hustota srážek dosáhnout takové míry, že vzlet vrtulníku není vůbec možný.


Jen část vrtulníků Longbow Apache ponese FCR

Modernizace drobnými krůčky

Bylo zřejmé, že Apache bude potřeba postupně modernizovat. Programů bylo několik, ale většina uvázla na nedostatku finančních prostředků. Tak skončil program MSIP (Multi-stage Improvement Program), podle kterého měly být vrtulníky modernizovány po jednotlivých výrobních blocích stejně jako vývoj modernější varianty AH-64B.

Nakonec byly vrtulníky působící v Evropě vybaveny pouze ochranou proti telefonním kabelům a drátům vysokého napětí. Souprava označovaná WSPS (Wire Strike Protection System) byla dodávaná jako paket montovaný na jednotlivých základnách. Obsahovala ochranný koš kolem kanónu a řezače drátů montované na podvozkové nohy, kanón, horní a spodní část trupu.

Dále byly vrtulníky modernizované pomocí vylepšených náhradních dílů v rámci programu MTS (Modernization Through Spares). Tyto modernizace probíhají většinou z vlastní iniciativy výrobce, bez státních objednávek. Většinou se jedná o aplikaci modernějších technologií, které umožňují snižovat náklady na výrobu a zároveň zvyšovat kvalitu a životnost nahrazovaných dílů. Takto byly například modernizovány rotorové listy, bylo namontováno nové radiovybavení a odolnější (při havárii) palivové nádrže.

Úprav se dočkala i avionika. Osádka dostala k dispozici nový systém pro plánování letu AMPS (Aviation Mission Planning System) a DTC (Data Transfer Cartrige) kartridž pro přenos údajů do palubního navigačního systému. Tím se podstatně zjednodušilo plánování letů a vyloučily se chyby způsobené přepisováním údajů.


Výrazným identifikačním znakem jsou podstatně objemnější schránky na avioniky na bocích přídě

Longbow

Zásadní změnu přinesla až stavba AH-64D Longbow Apache. Základním požadavkem bylo významně rozšířit možnost používání vrtulníku ve špatných povětrnostních podmínkách. Od dubna 1990 byly zahájeny počáteční uživatelské zkoušky EUT&E (Early User Test and Experimentation). Dvojice vrtulníků určených pro testy byla vznikla z vrtulníků AH-64A, na které byl namontovaný radiolokátor pro řízení střelby FCR (Fire Control Radar). Jednalo se o společný výrobek firem Martin Marietta a Westinghouse. Během těchto testů došlo k ostrému odpálení sedmi střel Hellfire. Šest z nich bez problémů zasáhlo stacionární i pohyblivé cíle tvořené vyřazenými tanky.

Bezprostředně následovalo schválení dalšího vývoje FSD (Full Scale Development). Vývojové práce byly záměrně pozdrženy přibližně o 20 měsíců, aby probíhaly zároveň s vývojem nové verze protitankové řízené střely AGM-114L Hellfire s aktivní radiolokační hlavicí (pracuje tedy v režimu Fire and forget).

Během první fáze armádních zkoušek v roce 1995, kterých se již účastnilo šest strojů AH-64 kompletně vybavených na standard verze D se zkoušely metody spolupráce dvojic shooter/observer. Kdy jeden z dvojice (observer) je odpovědný za vyhledání, identifikaci a ozáření cíle a druhý (shooter) je odpovědný za dopravu a odpálení řízených střel.

Při porovnávacích zkouškách se standardními AH-64A dokázaly AH-64D vyhledat a zasáhnout až čtyřikrát více cílů než původní varianta, byly schopny najednou detekovat a identifikovat více než 128 cílů a 16 z nich v automatickém režimu označit jako prioritní hrozbu a zničit je na vzdálenost přesahující 7 km i v podmínkách, kdy byly optické systémy neefektivní. Při porovnávání se využívalo počítačové simulace, stejně jako výsledků ostrých střeleb novými řízených střelami na stacionární i pohyblivé cíle.

Longbow Apache je schopen provozu v 91% povětrnostních podmínek vyskytujících se během roku. Mimochodem to je o 11% víc než požadovala armáda v původní specifikaci. Vrtulník vyžaduje 3,4 osobohodiny pozemní přípravy na hodinu letového času, to znamená třetinovou úsporu proti variantě AH-64A.

Největší viditelnou změnou je montáž FCR radiolokátoru AN/APG-78 do diskovitého radomu nad rotorovou hlavu. Tento radiolokátor pracující v milimetrovém pásmu a umožňuje automatické vyhledávání pozemních a vzdušných cílů, jejich klasifikaci a určení priority jejich ničení. Celý systém váží 230 lb a samotný radom s anténou 175 lb. Radiolokátor pracuje ve čtyřech základních režimech. V režimu vyhledávání vzdušných cílů ATM (Air Targeting Mode) je schopen vyhledávat a sledovat letouny a vrtulníky protivníka v okruhu 360o. V režimu sledování pozemních cílů GTM (Groun Targeting Mode) schopen vyhledávat a sledovat pozemní cíle v rozsahu 270o a předat jejich koordináty do hlavic protitankových rakety AGM-114L. V režimu TPM (Terrain Profiling Mode) vyhledává pozemní překážky a umožňuje pilotovi lety i v nepříznivém počasí. Poslední režim BIT (Built in Test) je určen pro test radiolokátoru a pro usnadnění vyhledávání poruch při pozemní obsluze.

Radar je propojen se stávajícím optickým systémem a může být používán nezávisle oběma členy osádky. Pilot může s jeho pomocí například sledovat vzdušné cíle, zatímco střelec vyhledává cíle s pomocí TADS. V případě, že optický systém není schopen rozpoznat cíl, může ho střelec identifikovat s pomocí radiolokátoru, který se automaticky zaměří do prostoru sledovaného TADS.


AH-64D Saraf určený pro izraelské vojenské letectvo

Kromě toho byla kompletně přepracovaná avionika, která používá nový výkonnější počítač. V kabinách pilota i pilota/střelce byly původní monochromatické displaye a analogové přístroje nahrazeny dvěma barevnými multifunkčními displayi. Na ně je možné promítat údaje radiolokátoru, zobrazení optických jednotek, navigační údaje nebo údaje předané z jiných letounů nebo průzkumných prostředků pomocí datalinkového spojení v rámci digitalizovaného bojiště, případně základní letové údaje.

Navigační systém byl doplněn o satelitní GPS (Global Positioning System), inerciální navigační jednotku INU (Inertial Navigation Unit). Původní doplerovský navigační systém LDNS (Lightweight Doppler Navigation System) typu ASN-128, měřící rychlost a snos byl nahrazen novějším a přesnějším DVRS (Doppler Velocity Rate Sensor).

Nebezpečí hrozící od protiletadlových systémů si vynutilo montáž RFI (Radar Frequency Interferometr) typu APR-48A. Ten zjišťuje radiolokátory protivníka ve frekvenčních pásmech C-J tedy 500 Mhz až 2 Ghz, vyhodnocuje v jakém režimu pracují a stanovuje nejnebezpečnější hrozbu. Počítač je vybaven obsáhlou databází, která obsahuje řadu charakteristických cílů, takže pilot dostane přesnou informaci o tom jaký prostředek vrtulník ohrožuje. Pokud radiolokátor v databázi není, je automaticky uložen a později mu mohou být přiřazena další upřesňující data. Pro ničení radiolokátorů je Longbow Apache schopen nést protiradiolokační řízené střely AGM-122 Sidearm.

Kromě toho je AH-64D vybaven systémem CMWS (Common Missile Warning System) typu AN/AAR-57, který slouží na varování před odpálenými řízenými střelami. Šest pasivních senzorů identifikuje infračervenou stopu rakety a dokáže odpálit automaticky klamné cíle z výmetnic typu AN/ALE-45 nebo zahájit rušení pomocí aktivní hlavice ATIRCM (Advanced Threat Infrared Countermeasures) typu AN/ALQ-212. Ta je vybavena xenonovým a laserovým zdrojem světla pro zarušení IR hlavice rakety.

Další z vnějšku viditelnou změnou jsou větší schránky na bloky elektroniky na obou bocích trupu. Vrtulníky jsou vybaveny novými turbohřídelovými motory T700-701C s trvalým výkonem 1385 kW na hřídeli, takže zvýšená hmotnost se neprojevila snížením letových výkonů. Motory mají zjednodušenou údržbu a jednodušší konstrukci některých částí.

Vrtulníky AH-64D Longbow Apache pro US Army nejsou nové, ale jedná se o přestavbu původních AH-64A na nový standard. Celkem bude postaveno 227 vrtulníků s FCR a 531 bez něho.

První vrtulník AH-64D Longbow Apache určený pro US Army měl slavnostní roll-out 4. března 1997. První vzlet proběhl 17. března, v 10.11 dopoledne s osádkou Walt Jones a Jerry Keyser. Přestavěný vrtulník byl veterán operací Desert Shield a Desert Storm.

První jednotkou, která dostala nové vrtulníky byl 1. prapor 227. vrtulníkového pluku. Longbow Apache obdržel v rozmezí února až března 1998. V červenci až září probíhalo přeškolení pilotů a pozemního personálu u výrobce a v říjnu 98 hlásil prapor operační způsobilost.


Typická dvojice amerických AH-64D - observer vybavený FCR a shooter jen s optickými zaměřovacími systémy

Organizace amerických jednotek

Vrtulníky AH-64 Apache jsou u US Army zařazeny do výzbroje praporů bitevních vrtulníků ATKHB (Attack Helicopter Battalion). Každá armádní divize má přiděleny 3 ATKHB, které v typické útočné operaci působí ve prospěch jednotlivých brigád. Každý ATKHB tvoří tři vrtulníkové roty, každá vyzbrojená osmi vrtulníky AH-64, které působí většinou ve dvojicích. Velitelé pozemních brigád mají většinou pro plánování k dispozici 18 vrtulníků (po šesti z každé roty). USA neplánuje vybavit všechny vrtulníky radiolokátorem, vzhledem k používané taktice by to ani nebylo efektivní. Každá rota tedy bude vybavena třemi vrtulníky AH-64D s radiolokátorem a pěti bez radiolokátoru. Vedoucí (leader) bude působit jako observer pro své číslo (wingmana), který bude plnit funkci shootera, protože i vrtulníky bez radiolokátoru jsou schopné nosit a odpalovat řízené střely AGM-114L v režimu zaměření cíle až po vypuštění LOAL (Lock-on After Launch).

S novou variantou AH-64D dostává US Army do rukou prostředek, který je schopen podporovat pozemní jednotky s podstatně větší efektivností než starší varianta AH-64A, protože je v provozu méně limitován povětrnostními vlivy. Díky novému vybavení a taktickým postupům vzrostla i pravděpodobnost přežití vrtulníku na bojišti. Podle některých tvrzení až sedminásobně.


Podstatně modernizovaná kabina s barevnými MFD (Multi Functional Display) je u déčka s FCR i bez něho


Modernějšího kokpitu se dočkal i střelec

Zájem zahraničních zákazníků

Vrtulníky AH-64D Longbow Apache nezůstaly, stejně jako jejich předcházející varianta stranou zájmu zahraničních uživatelů.

Prvními spojeneckými piloty, kteří absolvovali výcvik na vrtulnících Apache byli Nizozemci, ale ti si museli na své nové vrtulníky počkat, protože zatím nebyly k dispozici. Piloti 301. perutě tedy začali létat na dvanácti starších AH-64A. V dubnu 1998 začaly přicházet první z 30 objednaných AH-64D. Nizozemské AH-64D nejsou vybaveny FCR nad rotorovou hlavou a budou tvořit výzbroj dvou vrtulníkových perutí 301. a 302.

Nejbližší spojenec USA ve všech novodobých konfliktech, Velká Británie hledala již delší dobu speciální bitevní vrtulník jako náhradu za stárnoucí vrtulníky Westland Lynx Mk.7.

Britské vrtulníky označované WAH-64 se od amerického vzoru liší motory Rolls-Royce RTM322 s výkonem 1 565 kW, které pohánějí i další britské vrtulníky. Nesou systémy systémy elektronického boje od firmy BAE systems, používají neřízené rakety CRV-7 a protiletadlovou výzbroj mají tvořit britské střely Starstreak.

Organizace britských jednotek je také jiná. Všechny vrtulníky ze stavů námořnictva, armády i letectva (celkem asi 350 vrtulníků a 12 000 osob) patří pod nově vytvořené společné velitelství vrtulníkových jednotek JHC (Joint Helicopter Command). Longbow Apache tvoří páteř 16.útočné brigády AAB (Air Assault Brigade). Celkem bylo objednáno 67 vrtulníků. Roll-out prvního WAH-64 proběhl 28. září 1998 na továrním letišti firmy Boeing, která vyrobila prvních osm kusů. Zbylých 59 dodá firma Westland Helicopters. Dodávky mají být ukončeny v roce 2003 a podílí se na nich přibližně 180 dalších britských firem.

Kromě Britů se pro nové Longbow Apache rozhodl v září 1997 Kuwait, který objednal 16 AH-64D, 384 střel Hellfire, 10 916 neřízených raket Hydra, čtyři náhradní motory a náhradní TADS.

V březnu 1999 objednal osm nových vrtulníků bez FCR Singapur. K nim koupil 216 střel AGM-114L Hellfire , 9120 raket Hydra, dva náhradní motory a dva náhradní TADS.

V únoru 2000 si Izrael objednal upgrade svých 24 AH-64A na standard AH-64D Longbow Apache, polovina strojů má být vybavena FCR AN/APG-78. Pro své vrtulníky chce Izrael koupit 56 náhradních motorů a 480 střel AGM-114L Hellfire.

Kromě toho v září 2000 poptával nákup osmi nových AH-64D s dvěma náhradními radiolokátory a v únoru 2001 podepsal smlouvu na dodávku devíti vrtulníků.

V září podepsal kontrakt na modernizaci svých 35 AH-64A také Egypt.

Zatím nejnovějším uživatelem Longow Apache je Řecko, které objednalo 12 kusů, vybavených modernizovaným M-TADS k stávajícím 20 AH-64A, které již má ve výzbroji.

Vrtulníky AH-64 tak slouží v deseti různých zemích, kromě výše zmíněných ještě v Saudské Arábii a Spojených Arabských Emirátech, které zatím používají starší AH-64A. Boeing předváděl Longbow Apache i v Austrálii a Jižní Koreji, ale jednání zatím nejsou uzavřena.

 

Vyšlo v časopise ATM 2004/01

 

Prameny a fotografie: AH-64 In action, Combat Aircrafts AH-64, Boeing Company, MDD


AH-64D řeckého letectva

Letové režimy

LLF (Low Level Flight)
Let v malé výšce. Při letu v malé výšce udržuje letadlo (letoun nebo vrtulník) konstantní minimální výšku. Většinou nepřesahující několik desítek případně stovek metrů, podle terénu a letové rychlosti. Výškový odstup od pozemních překážek se v průběhu letu mění.

CCF (Contour-Chasing Flight)
Kopírování terénu. Při tomto letu udržuje letadlo přibližně stejnou výšku nad překážkami. Jednotlivé překážky tedy přelétává (kopíruje) s použitím radiovýškoměru a radaru pro kopírování terénu TFR (terrain following radar).

NOE (Nap of Earth)
Tento výraz nemá český ekvivalent, většinou se používá termín „let v těsné blízkosti země“. V tomto režimu pilot letí tak nízko, že většinu překážek oblétává. Tohoto režimu jsou schopny pouze některé vrtulníky, které „let v úrovni korun stromů“ používají jako obranu proti pozemní PVO.

Tabulka technicko-taktických dat

  AH-64A AH-64D
První vzlet 30. 9. 1975 17.5.1997
Délka vrtulníku 17,73 m
Rozpětí křídel 5,23 m
Výška s rotorovou hlavou 4,64 m 4,95 m
Plocha rotorového disku 168 m2
Vzletová hmotnost-maximální 9526 kg 10 432 kg
Vzletová hmotnost-normální 6552 kg 7270 kg
Hmotnost prázdného vrtulníku 4881 kg 5352 kg
Pohonná jednotka GE T700-GE-701 GE T700-GE-701C
Max.výkon jednoho motoru/nouzový po dobu 150 s 1126 kW/1285 kW 1385 kW
Maximální rychlost (v čisté konfiguraci) 365 km/h
Maximální cestovní rychlost (v čisté konfiguraci) 296 km/h 265 km/h
Maximální dostup 6400 m 5915 m
Max. stoupavost (v čisté konfiguraci) 12,7 m/s 12,2 m/s
Maximální dolet 1701 km 1899 km
Maximální dolet bez přídavných nádrží 482 km 407 km


Klíčem k přežití vrtulníku je „moc se neukazovat“ nepříteli, takže lety v takových výškách (režim NOE) patří k dennímu chlebu osádek

Prameny
Bernstein Jonathan: AH-64 units of operations Enduring freedom and Iraqi freedom ISBN 1-84176-848-0
Bishop Chris: Apache AH-64 Apache 1976-2005 ISBN 1-84176-816-2
Greer Don: AH-64 In action ISBN 0-89747-223-3
Peeters Willy: AH-64A Apache ISBN 1-93060-710-5
Web: www.boeing.com
Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔29.03.2004 📕34.508

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře