Beseda s veterány na ČVUT

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔17.03.2004 📕6.815

Nestává se mi často, bych z minuty na minutu (v tomto případě totiž pravděpodobně nelze použít ani okřídlené ze dne na den...) totálně zpřevracel všechny svoje plány. Obyčejně to pak ale taky stojí za to. Stejně tomu bylo i v případě návštěvy kolegy a kamaráda ve zbrani Johna Lehovce. Nejen, že se tak v onen den u nás podařilo vytvořit silnou sestavu vášnivých vyznavačů letectví a našich válečných veteránů, dostavila se totiž i Teta Eva, dozvěděl jsem se navíc o pravidelné každoroční akci pořádané na strojní fakultě ČVUT v Dejvicích - besedě s našimi letci, veterány bojů druhé světové války. A bylo. Jak říkám, totální změna. Takořka ultra-brutal-natural. A navíc usilovné shánění, alébrž jsem si usmyslel, že by nebylo na závadu přibrat sobě na pomoc diktafon (touto cestou bych si dovolil poděkovat drahé koule-gyni Mel, ježto neváhala a téměř obratem o tento přístroj "stáhla" svého bratra...) a digitalistický fotoaparát, bych následně nemusel obíhat přátele a škemrat o naskenování papírových fotografií (v tomto případě musím poděkovat sousedce Miladě, která převrátila půl bytu a onen tuze chytrý přístroj mi zapůjčila). Bylo by zřejmě slušné, vyslovit svůj velký dík i nejmenovanému obchodníkovi, který mi do obou přístrojů prodal baterky, pracovníkům dopravních podniků, ježto mě přepravili všude, kde jsem potřeboval a také neznámé stařence, která se na mě mile usmála, když jsem jí pustil v "devítce" sednout. To sem však, obávám se, nepatří...

Nuže, dle dohodnutého plánu, vyrazil jsem v úterý odpoledne do Dejvic na strojárnu. U vrátnice jsem musel pečlivě ukrýt Pegynu hluboko do útrob služební dopravně-podnikatelské bundy, neb psi na akademickou půdu nesmí, a dle plakátků, rozvěšených po chodbách, vystoupal po schodišti do druhého patra a nalezl místnost č. 266 - aulu. Jakožto člověk bez pozvánky, tedy vlastně vetřelec, usadil jsem se tiše vzadu v koutku a než dorazil kolega Johny se svým početným teamem, rozbalil jsem si před sebou na lavici své "novinářské" náčiní. Ještě poslední zkoušky, zda jsou baterky správně zasunuty ve všech přístrojích a potřebném množství, v diktafonu kazeta a ve foťáku film...

Přibližně deset minut po 16. hodině se otevřely dveře a aula, zaplněná až do posledního místa, propukla v nadšený potlesk. Na schodišti mezi lavicemi se zamodraly první uniformy hrdinů nebeských bojů. Postupně se v čele sálu usadili genpor.Ing.František Fajtl D.F.C., genpor. František Peřina, genmjr. Jiří Hartman D.F.C, plk. JUDr. Lubomír Úlehla, plk. Ing.Jan Horal, plk. Petr Uruba, plk.Jaroslav Vyhnis, pplk. Prof.Jan Wiener a plk. Jaroslav Hofrichter. Skoro pětiminutový potlesk postupně utichl a následovalo oficiální přivítání z úst děkana fakulty. Vyslovil dík hrdinům za jejich skutky a účast na besedě, dále obdiv nad jejich duševním mládím a smutek nad nedávným odchodem generála Šišky, jehož Wellington s označením KX-B se z nebeských výšin již nikdy nevrátí... Byl jsem na takovéto akci poprvé, ale od Honzy jsem se dozvěděl, že takhle obrovskou návštěvu ještě nezažil.

Po uvítání se slova ujal plk. Horal, který se pro tento večer stal jakýmsi mluvčím celé skupiny. Postupně pak představoval ostatní pány letce a předával jim slovo, aby stručně charakterizovali svůj život - jak začínali v době první republiky s létáním, pak okolnosti jejich útěku do zahraničí po okupaci, působení ve Francii a Anglii a posléze návrat do „osvobozené vlasti“ a případně další útěk. Pro odlehčení tématu a pobavení si pánové přidávali i různé osobní zajímavosti ze života v UK i potom.

"Generál nebe" František Peřina mimo jiné zavzpomínal i na těžké boje ve Francii, kdy zcela osamocen napadl 60 nepřátelských těžkých stíhaček Bf 110 a byl sestřelen. Poté si na jednom letišti "vypůjčil" opuštěnou stíhačku Curtiss H 75 Hawk, na jehož palubě přeletěl do Afriky. Po válce se vlivem politické situace rozhodl emigrovat, k čemuž využil opět "vypůjčený" cvičný letoun. V roce 1995 se vrátil do rodné vlasti. Dle předpovědi jisté kartářky se totiž měl dožít 82 let a on by rád "...zemřel mladý. Tedy aspoň tu stovku..." (SIC)

Zkušený velitel a známý spisovatel pan František Fajtl zavzpomínal na doprovod bombardérů Boston 5. 5. 1942, při kterém byl sestřelen protiletadlovou palbou. Jeho vnuk se po letech vrátil do Francie, kde u městečka Lille položil dlažební kostku z dejvického "Kulaťáku" s generálovým jménem. Při té příležitosti se také setkal se svědkem oné události, který při popisování události dodal, že "...ten pilot musel být dobrý sportovec, když od toho letadla tak rychle utíkal. Bodejť by ne, když mi hořela koudel..." (SIC)

Další dva hosty, gen. Hartmana a plk. Wienera, představil pan plk. Horal coby velké znalce a svůdníky žen. Oba byli tímto nepřímo donuceni pohovořit o svých zkušenostech v této oblasti. Gen. Hartman zavzpomínal na své bojové nasazení u letky bránící Paříž. Jak sám prohlásil, "...Němci věděli, že jí dobudou bez boje, tak si jí nechtěli roztřískat. Neužil jsem si tak zrovna moc lítání, ale zato moje francouzština se stále zlepšovala. Bylo tu totiž velké množství děvčat a neměly kamarády..." (SIC) Po přeletu do Anglie byl posléze přivítán samotným de Gaullem jako první francouzský voják, který se dostal na anglickou půdu. Prý dostal i polibek na obě tváře, ale budoucí vůdce Svobodných Francouzů prý tenkrát "neměl lipstick..." (SIC)

Plk. Wiener se nejprve rozpomněl na svůj útěk do odboje, přechod jugoslávsko-italské hranice na podvozku vlaku a cestu přes Alžír do Anglie, kde byl zařazen k 311. bombardovací peruti. Poté se i on rozhovořil o svých zkušenostech s děvčaty, tentokráte však anglickými. Podle jeho vlastních slov mu nejvíce pomáhalo, když děvčeti "...zašeptal do ouška "Vršovice". Ona se pak zeptala, what does it mean. Tak jsem jí řekl, že teď na to není vhodná doba, nejprve by si s ním měla dát drink u baru. Po dvou skleničkách whisky jsem jí pak vysvětlil, že to je čtvrť v Praze. A tak jsem vyhrál válku..." (SIC)

Pan plk. Vyhnis popisoval také svůj útěk z okupované vlasti, při kterém se však dostal do ruského zajetí. Vzpomínka na strašlivé podmínky v ruském lágru vehnala pak tomuto muži i po tolika letech slzy do očí. Poté popisoval přesun do Francie a první válečný sestřel.

Plk. Hofrichter přidal také svůj díl vzpomínek, o působení ve funkci palubního střelce na nejhorším anglickém bombardéru Armstrong-Whitworth Whitley, účasti na prvních třech "tisícových" náletech na Německo, létání u 311. perutě, později na Liberatorech, to už ve funkci palubního mechanika. Po válce se vrátil do vlasti a dostal na výběr. Doly, hutě, zemědělství...
Plk. Úlehla nejprve věnoval pozornost vzpomínce na další kamarády, kteří nás v nedávné době navždy opustili. Pak vyprávěl i o sobě, nocích nad Německem jako střelec Wellingtonu 311. perutě, přeřazení na vlastní žádost k FAFL (Letectvu Svobodné Francie) v roce 1943, stíhacímu výcviku a bojích v Africe na letounech P-40 Warhawk a P-47 Thunderbolt spolu s dalšími dvěma Čechy. Další vyprávění jsem bohužel již musel vynechat. Můj příruční orloj totiž ukázal, že je na čase se sebrat a vyrazit horem pádem na noční. Zbytek besedy však naštěstí sledoval Honza Lehovec, tudíž Vám nyní mohu díky němu zprostředkovat i následující dění... Druhý z dvojice "U2" a bývalý pilot bombardéru Wellington 311. perutě pan plk. Uruba líčil, jak při jednom z operačních letů nad Německé území došlo k navigační chybě, v jejímž důsledku přistálo jeho letadlo i s celou posádkou místo na anglickém letišti v okupované Francii. Letiště bylo bohužel rozbahněné, tudíž se po zjištění omylu již nepodařilo posádce odstartovat a tudíž padla do zajetí. Diváci se touto cestou mohli dozvědět něco o životě v německých zajateckých táborech, o budování proslulých únikových tunelů, souzení za velezradu a odsouzení k trestu smrti, zásahu Anglie přes červený kříž (Angličané tehdy prohlásili, že čeští letci, ačkoli občané Říše, tudíž byli Němci bráni jako velezrádci, bojovali v britských uniformách, a proto se s nimi musí zacházet jako s občany Velké Británie. V případě, že s nimi bude nakládáno špatně, bude stejně zacházeno i se zajatými německými vojáky v anglických táborech.), návratu do vlasti po válce a následné "péči" komunistů.

Došlo i na mluvčího, pana plk. Horala. Vyprávěl o působení v kanadské stíhací peruti a bojích v severní Africe, havárii, po které musel zanechat létání a proto přešel na vlastní žádost k tankistům jako důstojník pro leteckou podporu. V Normandii přežil zničení svého tanku a po skončení války se mohl vrátit do vlasti. vystudoval techniku a emigroval. Jistý čas pobyl v Anglii a posléze se uchytil jako úspěšný podnikatel ve Švédsku. Na závěr, než začala diskuse, při které letci odpovídali na četné dotazy z publika, vyjádřili svůj apel na mladou generaci, zejména pak na budoucí inteligenci, aby vedla svůj národ a nedopouštěla, aby tato republika byla zemí tunelářů, zlodějů a podvodníků, aby se morálně vrátila tam, kde byla před válkou a stala se opět po mnoha letech respektovaným demokratickým státem...

Ve následující diskusi padlo mnoho zajímavých dotazů. Nezaznamenali jsme všechny, ale pouze ty nejzajímavější. Mladé lidi zajímalo, co vedlo československé občany k odchodu do exilu a boji proti okupantům v řadách spojeneckých vojsk. Tato otázka snad podle našeho názoru nemusela být ani vyslovena, neboť odpověď na ní je velmi jednoduchá a jasná. Nešlo totiž o jiné důvody, než myšlení a ideály první republiky, demokratické zásady TGM, smysl pro povinnost, národní hrdost a vlastenecké smýšlení. Pan Peřina dodal, že v té době bylo ctí každého chlapce stát se vojákem.

Otázka, zdali byla lepší anglická stíhačka Spitfire nebo ruský Lavočkin nemohla směřovat na nikoho jiného, než na gen. Fajtla. Dle jeho názoru byl Lavočkin La-5 vynikající zejména jako letoun určený pro podporu pozemních jednotek. Spitfire zase vynikal jako plnokrevný stíhač, zejména od typu Mk. IX. Ten se jako první úplně vyrovnal novým německým Focke-Wulfům Fw-190, které v té době značně převyšovaly anglické stíhací letouny. S příchodem nových typů motorů, zejména pak Merlin a později Griffon, se pak situace ještě více zlepšovala. Pan Fajtl také odpověděl na dotaz ohledně boje proti německým střelám V1 a V2. Vysvětlil taktiku, při které byla střela V1 buď sestřelena přímou palbou kanónů, nebo vychýlena z rovnováhy koncem křídla. Z Čechů měl nejlepší skóre S/Ldr. Otto Smik. Též dodal, že likvidace střely přesto nebyla jednoduchou záležitostí, neboť V1 dosahovala poměrně velké rychlosti. Šanci na její dosažení tedy měly pouze poslední verze Spitfirů a pak nové Typhoony a Tempesty. V2 byla balistická raketa, takže se dala zlikvidovat pouze zničením místa, odkud byla odpalována a nebo přímo místa, kde byla vyvíjena, ostrova Peenemünde, který také v průběhu války neunikl zdrcujícím náletům spojeneckých bombardérů...

Některé otázky se týkaly německých letců, poválečných setkání s nimi a názorů na vysoké počty sestřelených spojeneckých letadel na jejich kontech (konkrétně se dotazy týkaly Waltra Nowotnyho a jeho 250 sestřelů, dále pak setkání s dalším esem Luftwaffe Günterem Rallem). Hosté se shodli na tom, že pochybují o německých esech a jejich skóre, jehož výši připisovali spíše propagandě. Sestřelení letounu nebylo snadnou záležitostí, zejména pak ke konci války, kdy měli spojenci vzdušnou převahu. Těžké bombardéry disponovaly silnou obrannou výzbrojí a střelci zasaženého bombardéru se ve většině případů bránili až do poslední chvíle. Útočící stíhač tedy povětšinou utrpěl značné poškození. Někteří z německých stíhačů započítali do svého skóre i sestřelené letouny ze španělské občanské války, kde bojovali v řadách Legion Condor, nejvíce sestřelů také mohli dosáhnout v počátečním období bojů v Sovětském svazu. Stovky letounů na kontech německých orlů však svorně hosté označili za nesmysl. Přesto však všichni vysoko hodnotili projevy příslušníků svazu bývalých letců Luftwaffe na nedávném setkání. Němečtí veteráni uznali, že bojovali ve špinavé válce, kterou jejich země rozpoutala, přesto však bojovali za svou vlast. Naprostá většina z německých letců také za války protestovala proti popravě čtyřech desítek spojeneckých letců, uprchlých ze zajateckého tábora při slavném "Great Escape" (Jednou z obětí byl i radiotelegrafista 311. perutě Arnošt Valenta...)

Další dotaz se týkal jednoho z nejznámějších čechoslováků a velitelů, Aloise Vašátka. Všemi svorně byl označen za vynikajícího letce, velitele a člověka, gen. Fajtl zavzpomínal na léta, která strávili spolu na Akademii. Gen. Hartman popsal poslední akci tohoto letce, kdy došlo při návratu z operace k napadení nepřítelem. Vašátkův Spitfire se srazil s německým Focke-Wulfem a zatímco německý pilot se zachránil na padáku, českého bojovníka zastihla v jeho letounu smrt. Hosté byli též dotázáni na známého anglického velitele, beznohého Douglase Badera. Gen. Fajtl, který o něm napsal i knížku pak krátce vylíčil jeho život.

Velice zajímavá byla otázka na budoucnost našeho letectva. Pánové prohlásili, že náš stát musí disponovat vojenským letectvem, bez ohledu na to, jestli budeme mít ve výzbroji nadzvuková letadla nebo ne. Beztak je jen otázkou času, kdy budou vojenská letadla létat bez posádek. Navíc dopravní a sportovní létání bude existovat pořád. Vyjádřili také obdiv nad amatéry, kteří si staví ultralehká letadla a létají jen tak pro radost, v jejich nadšení spatřují budoucnost. O stavu našeho letectva se celkově vyjádřili kladně, i když prohlásili, že vše je otázkou peněz a času. Beseda skončila a hosté se rozešli do svých domovů. Potěšil nás velký zájem o historii našeho letectví, zejména pak ze strany mladé generace. Pánové veteráni, na první pohled sice staří dědouškové, avšak stále oplývající velkým množstvím síly a energie, ve společnosti mladých nadšenců značně pookřáli a zase o nějaký ten rok psychicky omládli. Nezbývá, než jim i do dalších let popřát všechno dobré a hlavně pevné zdraví. Zároveň se těšíme na setkání s nimi při dalších podobných akcích a na leteckých dnech. Happy landings, pánové...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔17.03.2004 📕6.815

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře