Schůze Svazu veteránů v hotelu Legie 3.12.2003

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔17.03.2004 📕4.964

Každou první středu v měsíci schází se v budově hotelu Legie v Praze na náměstí I. P. Pavlova zajímavá společnost. Tvoří ji bývalí českoslovenští příslušníci letectva, kteří bojovali v době druhé světové války na západní i na východní frontě, vdovy po těch, kteří nás již navždy opustili, a několik funkcionářů Svazu letců. Na tomto tradičním setkání se obyčejně schází také skupina nadšenců a fandů letectví, kteří si pokládají za čest se s hrdiny vzdušných bitev setkat, potřást si pravicí a prohodit pár slov a neváhají kvůli tomu cestovat přes celou republiku. Jedná se v podstatě o široké veřejnosti uzavřené neformální setkání. Proto jsem byl tuze potěšen, když mi kolega Johny Lehovec nabídl, jestli bych se nechtěl takového zúčastnit. No samozřejmě, bez váhání, ihned, včera bylo pozdě...

Jako obyčejně jsem se na tuto akci důkladně připravil a vybavil se kromě dvou fotoaparátů i diktafonem (i když jsem byl předem upozorněn, že tento přístroj nevidí dotyční lidé zrovna nejraději...), alébrž byla jistá možnost, že se dostaví i generál Peřina, na kterého jsem měl zálusk. Chystal jsem se ho totiž vyzpovídat ohledně jeho působení u nás na letišti v Milewitzu v roce 1937. Vše se mi tentokráte neuvěřitelně dařilo, takže jsem na smluveném místě podupával již lehce před dohodnutým časem.

Kajícně přiznávám, že z průniku mezi "vyvolené" jsem měl drobek vítr, takže když mě Honza představoval svým dávným přátelům a posléze i letcům samotným, necítil jsem se zrovna ve své kůži. Nakonec jsem se ale přeci jen rozkoukal a osmělil, za chvilku už jsem si družně povídal s ostatními. Jak bývá na tomto setkání zvykem, dle Johnyho vyprávění, sem tam potřebují členové Svazu vyřídit něco, co není vhodné a ani určené pro ostatní veřejnost. V takovém případě jsou pak nadšenci na potřebnou dobu slušně vykázáni na chodbu. I tentokráte jsme byli požádáni paní Šiškovou, vdovou po nedávno zemřelém generálu Šiškovi, jestli bychom se na pár chvil v ony končiny neodebrali. Využil jsem těchto "pár minut", které se nakonec protáhly skoro na tři čtvrtě hodiny, k dalšímu seznámení s ostatními. Když jsem tak poslouchal jejich zážitky a výčet trofejí, tedy podepsaných fotografií a dopisů, v některých případech skutečně exotických (například od japonských veteránů nebo Američanů, ale i od bývalých příslušníků německé Luftwaffe...), připadla jsem si jako chudý příbuzný. Kam se hrabu...

Po návratu do malého příjemného sálku, tvořícího téměř dokonalé rodinné prostředí jsme pogratulovali a připili panu plk. Urubovi k jeho narozeninám a zbytek času, než se účastníci začali sbírat k odchodu, využili k pořizování spousty snímků a rozhovorům. Generál Peřina se bohužel nedostavil, zato jsem si ale domluvil schůzku s plk. Váňou ohledně fotografií Jardy Nováka, což mě neskutečně potěšilo. A jako bonbónek jsem si báječně pohovořil s plk. Djačukem o jeho útěku do Ruska, zajetí, kutání zlata v gulagu na Kolymě a bojích na východní frontě.

Příjemně strávené odpoledne jsme zakončili posezením nad sklenkou vína v jedné nejmenované hospůdce (tolik oblíbené v dopravně-podnikatelských kruzích...). Musím s čistým srdcem prohlásit, že ačkoliv jsem čekal tedy úplně něco jiného, tato akce byla pro mě velmi příjemným překvapením a domů jsem odjížděl dokonale kulturně vyžitý. Už se chystám na první lednovou středu, program mám totiž už celkem jasně určený. Setkání s těmito lidmi mě totiž vždycky potěší a zahřeje u srdce...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔17.03.2004 📕4.964

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře