Západoevropská unie

Autor : Jan Ešner / honza 🕔12.03.2004 📕9.130

Druhá světová válka skončila 2. září 1945. Válečné spojenectví USA, Británie a SSSR se začalo rozpadat. Společná setkání, ať šlo o klasické konference ministrů zahraničí či jednání v rámci Kontrolní rady nad Německem, ukázala nemožnost dohody. Sovětský expansionismus, před kterým varoval Churchill již delší dobu, začínal hýbat i americkou politickou scénou.

Ve vedení Spojených států i Velké Británie došlo koncem války ke změnám. Americký prezident F.D. Roosevelt zemřel v dubnu 1945 a na jeho místo nastoupil Harry Truman. Ten nebyl svázán s až příliš srdečnými vztahy svého předchůdce se Stalinem. Proto mu změna postoje k Sovětskému svazu nečinila zvlášť velké obtíže. V Británii byl v červencových volbách roku 1945 poražen Churchill a jeho konservativci. Do čela vlády se dostali labouristé v čele s premiérem Attleem a ministrem zahraničí Bevinem. Právě Bevin se stal jednou z nejvýznamnějších osobností určující směr politiky Západu. Působil původně jako odborový předák a právě jeho zkušenost s komunisty ve Velké Británii mu pomáhala pochopit skutečné cíle sovětské politiky.

Západní unie

Britové společně s Francouzi věděli, že ochrana Západu před případnou novou německou agresí či aktuálnější sovětskou spočívá v angažovanosti Spojených států v evropských obranných strukturách. Pokud však chtěli Ameriku skutečně do Evropy přivést, museli se nejprve o vznik takovýchto organizací zasloužit.

K prvním, víceméně neformálním, jednáním mezi Británií a Francií došlo koncem roku 1946. Jednání nakonec přinesla kýžené plody. 4. března 1947 byly v Dunkerque podepsány dohody mezi oběma státy. Týkaly se vzájemných konzultací v hospodářských otázkách a společných vojenských akcích v případě agrese (rozuměj německé).

Aktuálnější, než znovuzrození německého militarismu, však bylo nebezpečí z východu. Zde korunoval Stalin své úspěchy v únoru 1948, kdy se poslední ze zemí sfér sovětského vlivu, tedy Československo, stalo faktickým vazalem Moskvy. Tento akt vyvolal v Západním světě otřes. V Kongresu napomohl přijetí Marshallova plánu a Británii s Francií přinutil vyjednávat o skutečné podpoře Spojených státu Západní Evropě. Problémem však bylo, že Západ zatím žádnou pevnou alianci nevytvořil. Smlouva z Dunkerque byla pouze prvním nesmělým pokusem. A americký prezident dal jasně najevo, že dokud si Evropa nevytvoří vlastní regionální obranné struktury, nemůže s americkou angažovaností počítat. Bevin s Bidaultem (francouzský ministr zahraničí) neváhali a podnikli kroky k rozšíření smlouvy z Dunkerque. K jejich společným dohodám se připojily státy Beneluxu a 17. března 1948 byl vytvořen mezi těmito pěti státy tzv. Bruselský pakt (označován též jako Západní unie). Podepsaná smlouva vyjadřovala odhodlání společného postupu při vnější agresi. Článek 5 této smlouvy hovořil jasně: „Pokud se kterákoli ze smluvních stran stane objektem vojenského napadení v Evropě, ostatní smluvní strany, v souladu s ustanoveními článku 51 Charty Spojených národů, poskytnou v rámci svých možností napadené straně veškerou vojenskou a další pomoc.

O struktuře Západní unie (ZU)se vedly diskuse. Výsledkem byl vznik Výboru ZU pro obranu, tvořený ministry zahraničí všech pěti členských států a dále Výbor náčelníků štábů ZU. Do čela vojsk pak měl být jmenován jeden velitel. 27. září 1948 se hlasovalo ve Výboru pro obranu o postu vrchního velitele. Tato funkce nesla oficiální název předseda Výboru vrchních velitelů ZU a do jejího čela byl zvolen tehdejší náčelník imperiálního generálního štábu Velké Británie polní maršál Bernard Montgomery. Jakožto nejvyšší velitel měl koordinovat součinnost pozemního vojska, námořnictva a letectva. Sídlem velitelství (zkr. UNIFORCE) bylo francouzské Fontainebleau (nedaleko Paříže).

Význam Západní unie však začínal záhy upadat. 4. dubna 1949 byla ve Washingtonu podepsána Severoatlantická smlouva, díky níž vzniklo NATO. Tento pakt zahrnoval 12 států a stal se základním pilířem západoevropské obrany. Západní unie se tedy musela postupem času transformovat.

Spory okolo EOS

Hlavním problémem se stala otázka možného začlenění Spolkové republiky Německo (SRN) do ZU a NATO. Toto naráželo zejména na odpor Francie. Francie sama navrhovala kompromis – vytvoření Evropského obranného společenství (v podstatě šlo o vytvoření evropské armády). Návrh vyšel z pera francouzského ministra zahraničí Plevena (bývá proto také nazýván Plevenův plán). Ostatní státy ZU na to reagovaly chladně, Británie se na tomto projektu přímo nepodílela. Dohoda o EOS však nakonec byla 27. května 1952 podepsána zástupci Beneluxu, Francie, Itálie a SRN. Nyní měla proběhnout v parlamentech zúčastněných států ratifikace. Po smrti Stalina, v březnu 1953 se však mezinárodní situace částečně uklidnila. Francie nyní ztratila zájem o tuto organizaci, což dala najevo při hlasování Národního shromáždění, které koncem srpna 1954 tuto smlouvu odmítlo. Francie tak nakonec zničila něco, co sama vytvořila. Po ztroskotání jednání na neochotě Francie přijmout do aliance SRN se situace v Západní alianci ještě více zkomplikovala. Spojené státy, zejména ústy ministra zahraničí Dullese, dávaly nyní jasně najevo, že pokud nebude SRN přijata do obranných struktur Západu, přehodnotí USA své závazky v Evropě.

Vznik Západoevropské unie

Na září 1954 byla do Londýna svolána konference devíti států (Benelux, Francie, Holandsko, Itálie, SRN, Velká Británie, USA). Cílem bylo oživení Západní unie. V říjnu se pak jednání o další existenci ZU přeneslo do Paříže. 23. října byly podepsány tzv. Pařížské dohody. Ty mimo jiné modifikovaly původní Bruselskou smlouvu. Z hlediska Západní unie byla významným důsledkem dohoda o jejím rozšíření. Bylo to poprvé od jejího vzniku. Novými plnoprávnými členy se staly Itálie a SRN. Drama přinesl opět ratifikační proces ve Francii. Na první pokus totiž Národní shromáždění dohody odmítlo. Teprve když premiér Mendés-France spojil hlasování o ratifikaci Pařížských dohod s hlasováním o důvěře vládě, vyslovil parlament 29. prosince 1954 souhlas. Se změnou počtu členů se změnil i název organizace. Ze Západní unie (neboli Bruselského paktu) se stala Západoevropská unie.

Hlavním úkolem Západoevropské unie (ZEU) se stala podpora integrace SRN do obranných struktur Západu. V rámci ZEU byl také v 50. letech řešen spor ohledně Sárska. Sársko bylo průmyslovou oblastí, po roce 1945 okupovanou Francií. Francie díky tomu, že držela Sársko, de facto znemožňovala Německu zbrojení. Pro SRN to byla velice bolestivá záležitost. O osudu Sárska mělo rozhodnou referendum. Obyvatelé Sárska se přiklonili k připojení k Německu. K 1. lednu 1957 se Sársko stalo další spolkovou zemí SRN.

ZEU v 70. a 80. letech

Dalším z úkolů ZEU bylo koordinovat vztahy Evropského společenství ( ES vzniklo r. 1967 z EHS, ESOU a EURATOM) a Británií, která nebyla jejím členem. Vstup Británie do EHS byl blokován Francií. Teprve po pádu De Gaulla mohla Británie po dlouhých peripetiích k 1. lednu 1973 do EHS vstoupit.

Během 70. let začal význam ZEU upadat. V rámci Evropského společenství vznikaly nové struktury, které dále snižovaly její význam tím, že přebíraly její úkoly. Jisté obrození zažila ZEU až v osmdesátých letech. V roce 1981 přišli německý a italský ministr zahraničí s plánem výraznější koordinace zahraniční a obranné politiky v rámci ES (tzv. Genscher-Colombova iniciativa). Ta sice ztroskotala, myšlenka však nezanikla. Koncem října 1984 se uskutečnila schůzka ministrů obrany a zahraničí ZEU v Římě. Výsledkem setkání byla tzv. Římská deklarace, která potvrdila nutnost dalšího posílení bezpečnosti Západu a vyslovila se pro „lepší využití ZEU“, které „přispěje k posílení bezpečnosti v západní Evropě“. V říjnu 1987 byla přijata Platforma o evropských bezpečnostních zájmech (Haagská platforma), zdůrazňující význam obranné struktury v rámci Evropského společenství.

Koncem 80. let se ZEU rozrostla o další členy. V roce 1988 přistoupily Řecko s Tureckem. O dva roky později se přidaly i Španělsko s Portugalskem.

Role ZEU v 90. letech

Vrcholným orgánem organizace je Rada ZEU. Každý půlrok se setkává v nejvyšší podobě – při schůzkách ministrů zahraničí členských zemí. Jako nejvyšší zákonodárný orgán působí Parlamentní shromáždění ZEU. Sídlí v Paříži, zasedá v něm 115 poslanců z řad členských zemí, kteří se rovněž scházejí dvakrát do roka.

Co se týká mezinárodních událostí, účastnila se ZEU aktivně v boji proti Iráku na počátku devadesátých let. Bylo to však pod hlavičkou OSN. V devadesátých letech bylo schváleno několik nových deklarací, které určují další působení ZEU. Dvě smlouvy z Maastrichtu z roku 1991 zdůrazňují úlohu ZEU jako obranného pilíře NATO v Evropě. Dohody z Petersbergu z roku 1992 vyjadřují připravenost vojsk ZEU podílet se nejen na vojenských akcích, ale také na pomoci při humanitárních operacích.

Součinnost s nečlenskými zeměmi byla stanovena tzv. Kirchberskou deklarací z roku 1994. Ta dala možnost angažovanosti nečlenů ZEU jako přidružených partnerů.

Na přelomu 90. let se ZEU dále rozvíjela. V červnu 1999 potvrdilo Parlamentní shromáždění ZEU status Česka, Maďarska a Polska jako přidružených členů Západoevropské unie. Během zasedání tak poslanci potvrdili předcházející rozhodnutí ministerské Rady ZEU. Česká republika, Maďarsko a Polsko se tak dostaly na úroveň dalších členů NATO, které nejsou členy Evropské unie (stejně jako Island, Norsko a Turecko). Do té doby měli tito noví členové NATO spolu s dalšími sedmi postkomunistickými zeměmi pouze status přidružených partnerů.

O budoucnosti Západoevropské unie se vedou i nadále diskuse. Měla by hrát úlohu ozbrojené složky Evropské unie. Její účinnost jako organizace je však sporná. Pro Spojené státy i řadu evropských politiků by posilování pravomocí ZEU mohlo znamenat oslabení Severoatlantická aliance.

Autor : Jan Ešner / honza 🕔12.03.2004 📕9.130

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře