Parní válec

Autor : Anonymous 🕔07.03.2004 📕7.498

Další články autora

Zřejmě nikdo mi nevymluví, že když Německo vpadlo do Sovětského svazu, střetla se nejlépe vycvičená a vedená armáda s nejhorší, ale největší armádou na světě. Jistě existují stovky příkladů, které to mohou potvrdit. Já přináším dva z nich. V prvním z nich je vzpomínka německého vojáka 6. armády, který byl jedním z těch, kdo okusil nesmyslné protiútoky Rudé armády na podzim roku 1941.

"Nikdy nezapomenu na první masový útok ruské pěchoty který jsem zažil skoro vzápětí po tom, co mne přeložili na východní frontu. Bylo to v srpnu 1941. Předtím bych nikdy nevěřil, že ve 2. světové válce bude některá z bojujících stran ještě postupovat podle taktiky, která se praktikovala v 1. světové válce. Sovětský protiútok byl založen tak ubohým a nesmyslným způsobem, že jsem nemohl uvěřit tomu, že ti, kteří ho řídili, jsou opravdoví důstojníci, a řady které proti nám postupují, jsou složeny z vycvičených pěšáků a ne z civilistů narychlo navlečených do uniforem. Tak ohromující nekompetence a neschopnost vzbudila u většiny německých důstojníků přesvědčení, že velení Rudé armády je stejně neschopné jako za cara. Sovětská vojska si prostě nepřestala hrát na parní válec. Můj pluk musel do roku 1941 čelit nejednomu protiútoku. Jeden z nich, došlo k němu jižně od Sommy byl přímo ukázkově založen. Spolupráce mezi různými druhy zbraní, využívání terénu i zvolená taktika byly velice působivé, zvlášť když vezmu v úvahu, že Francouzů bylo méně než nás. Sovětské útoky byly naproti tomu vedeny ohromnými masami mužů, kteří se ani nepokoušeli krýt. Rusové spoléhali na efekt daný kvanty mužů, kteří proti nám postupovali a jimiž nás několikanásobně převyšovali. Náš pluk zaujal postavení na výšině vpravo od vesnice. Z této okolí dominující výšiny jsme kontrolovali nejen silnici do Kyjeva, ale i před námi se rozkládající terén do hloubky nějakých sedmi kilometrů. Terén byl úplně otevřený, plochý, bez lesů, ale zčásti pokrytý poli s nepolehlým zlátnoucím obilím. Přímo před námi nebyl jediný kryt, který by útočící vojáci mohli využít. Teprve později mohli do útoku nastupující pěchotě poskytnout jakés takés krytí již dříve padlí vojáci. Přímou palbou z kulometů jsme mohli pokrýt dobrých 600 metrů. 

První předzvěstí, že je útok na spadnutí, byl palebný přepad ruského polního dělostřelectva. Všechno napadalo poměrně dost daleko za nás. Bylo evidentní, že Ivani na pozorovatelně nás vzhledem k našim počtům považovali za přední stráže a předpokládali, že hlavní síly musejí být zakopány výš ve svahu a blíž k vrcholu kopce, tedy za našimi zády Kromě nás samotných jsme však žádné hlavní síly samozřejmě neměli. Oba naše prapory se v zákopech tísnily společně s kulometnými rotami, protože náš nejvyšší, hned jak zavětřil, co se chystá, nahnal na palebnou čáru všechny chlapy kteří měli nějakou automatickou zbraň. Ruská bubnová palba z ničeho nic přestala a po chvíli opět začala. To se opakovalo ještě jednou. Pak ji Rusové zahájili ještě jednou a zase přestali. Nato si dali čtvrt hodiny pohov a obuli se do nás znovu. Předtím jsme aspoň viděli, kde to bouchá, teď to nad námi jenom bzučelo a všechno padalo za kopec. Ruský velitel si asi uvědomil, kolik má k dispozici chlapů a čekal, že u nás to bude to samé. Tak to pro jistotu začal sypat na druhou stranu vršku, aby to našim zálohám naházel za límec. Poněvadž jsme žádné rezervy neměli, nijak zvlášť nám to práskání nevadilo. V dálce před námi se objevily hnědé řady mužů, které se k nám pomalu blížily. Pozorovali jsme, jak první vlna vstupuje do malé říčky a jak se vojáci brodí na druhou stranu. Mezi jednotlivými řadami byla vzdálenost asi dvě stě metrů. Jakmile obě řady urazily vzdálenost asi dvě stě metrů, vztyčila se v trávě další hnědá vlna. Doslova vyrostla ze země. Pak se objevila čtvrtá a za ní poslední, pátá. Každá řada mohla mít dvakrát tolik mužů, než kolik bylo dohromady nás. Pole v dálce bylo plné hnědých uniforem. Pokusil jsem se uhodnout, co provedou. Až to do nich začneme sypat, zalehnou a zakopají se. Pak se do nás pustí děla a nenechají nás ani chvíli v klidu. Budou se snažit dostat se k nám co nejblíž. Až budou hodně těsně, zaútočí. Není to nijak oslnivá taktika, ale nakonec bude mít náš nejvyšší plné ruce práce, aby naše pozice proti tolika chlapům obstály. Jenomže všechno bylo úplně jinak.

Stlačené řady vojáků v hnědých uniformách se začaly roztahovat, až se protáhly daleko za naše levé i pravé křídlo. Když se dostatečně rozvinuly přešli ruští vojáci z chůze do vytrvalého, stálého běhu. Byl na ně nezapomenutelný pohled. Člověk skoro nemohl věřit vlastním očím. Lepší terč, než jaký tihle Rusové představovali, si nemohl ani ve snu přát sebenáročnější střelec z kulometu. Pokud se Sověti rozhodli spáchat hromadnou sebevraždu, nemohli postupovat lépe. Všichni v zákopech zírali stejně jako já. Hlavou mi projela myšlenka, že se jedná o fiktivní útok, jehož účelem je odlákat naši pozornost od skutečného nebezpečí. Rychle jsem se rozhlédl kolem. Široko daleko však nebyl ani náznak nějakého dalšího nebezpečí. Mezi našimi mládenci v zákopu se začaly šířit zvěsti, které ale dost možná ani nebyly daleko od pravdy. Jako nejpravděpodobnější se ujal názor že sovětský komisař si dalekohledem spočítal naše kulomety, jejich počet znásobil kadencí kulometu, potom odhadl, kolik minut bude jeho vojákům trvat, než doběhnou k našim zákopům a počtem odhadnutých minut vynásobil dosavadní výsledek. Vyšlo mu množství vojáků, kteří maximálně padnou, než dorazí k našim liniím. K tomu přidal pár tisíc chlapů, aby měl kdo vpadnout mezi nás, a vydal povel k útoku. Za takových podmínek by se přece nějací živí pěšáci měli dostat do našich zákopů. Ty ostatní, kteří tam nedojdou, čeká samozřejmě smrt. Když jsem se nad tím vším zamyslel, nemohl jsem přijít na nic, čím bych mohl takovou domněnku o pohnutkách ruského velitele vyvrátit. Vše skutečně nasvědčovalo tomu, že ti naproti takhle opravdu uvažují.

Když od nás byla první sovětská útočná vlna vzdálena 600 metrů, zahájili jsme palbu. Během několika sekund se téměř všichni rudoarmějci skáceli na zem. Jen tu a tam se objevil jednotlivec, který palbu přežil a pokračoval v chůzi směrem k nám. A právě to bylo nejneuvěřitelnější, nejzáhadnější, přímo až nelidské. Ani jediný německý voják, ani jeden Angličan nebo Francouz by nepokračoval v chůzi proti plně obsazeným nepřátelským postavením sám.
Také druhá vlna měla po střelbě proti přední řadě nějaké padlé. Když zbývající muži došli do míst, na kterých vykrváceli jejich předchůdci, začali se shlukovat ke středu. Potom vyrazili vpřed. Mrtvá těla svých druhů obcházeli neboje překračovali. I oni přešli na povel do klusu. Za běhu křičeli "Urá" a nějaký čas s tím nepřestávali. Překvapovalo mě, že dokázali běžet a zároveň křičet. Naše palba pokosila i tuto řadu během několika sekund. O několik minut později dopadla stejně i třetí vlna. Úplně všichni muži však nebyli mrtví. Mezi ležícími těly se nacházeli odstřelovači, kteří se plížili trávou směrem k nám, aby zblízka zlikvidovali naše důstojníky a obsluhy kulometů. Závěrečný spurt čtvrté řady byl pomalejší vzhledem k množství padlých, mezi jejíchž těly se postupující vojáci museli proplétat. V té chvíli se mnoho našich mládenců - aniž by dbali na to, že se vystavují střelbě - vyšplhalo na předprsně zákopů a odtud pálili proti blížícím se Rusům. Kulomety se od intenzivní palby silně zahřívaly a každou chvíli některý z nich vypadl, protože mu jeho obsluha spěšně měnila hlaveň. Někteří nepřátelští vojáci jeli na koních. Myslím, že to byli důstojníci. Jednoho z nich jsem pár minut pozoroval. Popojížděl dopředu a hned zase zpátky a mával na vojáky rukou. Nejspíš je popoháněl dopředu. Při tom na sebe samozřejmě přitahoval pozornost mnoha střelců. Tvořil totiž se svým koněm znamenitý cíl a kulky ho mohly jen těžko minout. Najednou sebou v sedle párkrát zaškubal, zavrávoral a pravou rukou začal rvát knoflíky blůzy u krku. Kulka mu asi prorazila hrtan, takže místo vzduchu vdechl krev a začal se dusit. Přesto, s jednou rukou zaťatou do krku, nezapomínal na svou povinnost a levou rukou ještě dvakrát máchl dopředu. Druhé mávnutí už nedokončil. Zvrátil se dozadu a padl hlavou na zem. Zvíře ho ještě vláčelo několik metrů po zemi, než se i jemu podlomily nohy a padlo vedle svého pána. Důstojník nejspíš zemřel tak, jak si zemřít přál - za útoku v čele svých mužů. Vzhůru do svahu se v té chvíli hnala přímo proti nám masa rudoarmějců. Všichni jsme stříleli jako posedlí. Kdyby nás tihle zoufalci, kteří na cestě k nám museli přelézt kopce svých pobitých druhů, dostali do rukou, stáhli by nás nejspíš zaživa z kůže. Naše palba byla tak silná, že se i útok této vlny zhroutil. Příštích patnáct minut byl klid. Po jejich uplynutí pole před námi opět zhnědlo uniformami. Začal druhý útok. Dalších pět řad postupovalo k našim pozicím. I tyto vojáky jsme pobili.

Následovalo třetích pět vln a po nich čtvrtý útok. Opět s pěti řadami pěšáků v dvousetmetrových odstupech. Zdálo se, že masy vojáků nebudou mít konec. Bez ustání proti nám nastupovaly nové a nové vlny mužů, kteří překračovali nebo přelézali hromady padlých druhů, aniž by mrkli okem. Pěchota útočila i v noci, celý příští den a ještě další dva dny a noci. Za celou dobu jsem mezi padlými nebo ještě živými Rusy neviděl jediného zdravotníka s nosítky Všichni muži nesli pouze zbraně. Za tři dny z ničeho nic útoky přestaly a Ivani se stáhli. Vzpamatovali jsme se ze šoku a obsadili přesně ty části sektoru, které Rusové tak usilovně hájili. Nikdo nás přitom neobtěžoval. Celé dva dny nás nepřítel nechal na pokoji. Počet útoků, doba jejich trvání i zoufalá a současně zuřivá odhodlanost, s jakou proti nám Rusové nastupovali, nás psychicky zcela vyřídily a vytloukly z nás všechen optimismus. Nemá cenu předstírat. Byli jsme pořádně vyděšeni. Naše operace neměla žádný velký strategický význam (v podstatě šlo jen o zaujetí pozic na nevelkém sektoru), a přesto na nás dnem a nocí útočily tak ohromné masy vojsk. Pokud Sověti mohli tímto způsobem plýtvat vojáky při tak bezvýznamném boji - bylo nad slunce jasné, že všichni ti lidé byli obětováni - kolikrát a jakými silami pak budou útočit, říkali jsme si mezi sebou, až půjde o něco skutečně důležitého? Myslím, že během těch několika dní v létě roku 1941 si někteří z nás uvědomili, že válka proti Rusku bude podstatně těžší a komplikovanější záležitost, než si kdo myslel. Právě tehdy v nás poprvé zahnízdily pocity deprese a strach z toho, co nás ještě čeká. Nepochybovali jsme o tom, že nakonec zvítězíme, ale bylo nám čím dál tím víc jasnější, že válka, v níž bojujeme, bude dlouhá, tvrdá a nemilosrdná ke každému, koho nebude provázet štěstí." 

Po spočítání bychom dospěli ke zjištění, že líčeným postupem by dva německé prapory a jedna či dvě kulometné roty s celkovým počtem asi 1 500 vojáků pobily za 72 hodin (tři dny a noci) přibližně jeden a půl milionu rudoarmějců. Takové množství nepřátelských vojáků nemohlo být tak omezenými silami a prostředky v tak krátkém časovém rozpětí a na tak nepatrném úseku fronty, a to i přes často neuvěřitelně tupé a bezúčelné plýtvání lidskými životy ruskou stranou, zničeno. Časové dispozice, specificky přestávky mezi jednotlivými sovětskými útoky, byly ve skutečnosti delší, než pamětník a přímý účastník kyjevské operace udává. Skutečné ztráty se zřejmě pohybovaly kolem, pro ruskou stranu zanedbatelných, 50000 až 60000 mužů.

Říkáte si: ano bylo to sebeobětování vojáků, kteří se v zoufalství snažili zastavit německý postup. Pak tu mám ještě jeden příběh, který je z roku 1943, kdy Rudá armáda pomalu přebírala iniciativu do svých rukou.

"Nejcharaktičtějším znakem sovětských útoků byly počty mužů, kteří se jich účastnili. Jednoho dne jsme během ústupových bojů poznali, jakým způsobem se takové masovosti dosahovalo. Jakmile jsme nějaké místo vyklidili a prostor obsadila Rudá armáda, její jednotky shromáždily všechny civilisty dospělé muže, ženy nevyjímaje, a vytvořili z nich náhradní pracovní prapory. Bezprostředně nato je poslali do útoku, jemuž měli dodat patřičnou váhu svými počty. Vůbec nezáleželo na tom, že tito lidé neprošli žádným výcvikem, že většina z nich neměla boty a už vůbec ne na tom, že téměř nikdo z nich neměl zbraň. Lidé, které se nám podařilo zajmout, nám vysvětlili, že velení předpokládalo, že si každý nějakou zbraň najde během útoku u těch, kteří padnou. Neozbrojení civilisté museli nastoupit do útoku proti nám z toho důvodu, že byli podezíráni z kolaborace s námi. Za toto podezření často zaplatili vlastními životy. To byl jeden ze způsobů, jak docílit toho, aby proti nám útočily v souladu s tradiční taktikou "parního válce" masivní vlny.

Zažil jsem však i jiné druhy útoků. Jeden z nich začínal například tak, že proti nám postupoval mnohohlavý, tělo na tělo sražený útvar lidí, jenž se bez sebemenšího zaváhání pohyboval minovými poli, která jsme položili. Civilisté a příslušníci vojenských trestních praporů kráčeli jako roboti. V jejich řadách vznikly mezery jedině tehdy když pod některým z nich vybuchla mina. Mrtví a ranění zůstali ležet na místě a řady se za nimi opět semkly. Nikdy jsme neviděli, že by některý z těchto lidí couvl, naříkal nebo že by se bránil a snažil se nějakým způsobem zachránit život. Zato jsme si dobře všimli komisařů - možná to byli i řadoví důstojníci - kteří kráčeli velmi těsně za sraženými lidskými řadami. Z pistolí nebo samopalů stříleli do těl, která zůstala ležet (ať se ještě hýbala nebo byla na kusy). Co tito lidé provedli, že se s nimi takovým způsobem zacházelo, není známo. Mezi zajatci, kteří se nám z těchto trestních jednotek dostali do rukou živí, byl například důstojník, jemuž se nepodařilo splnit stanovený úkol, poddůstojníci a vojíni, kteří v akci přišli o kulomet a muži, jejichž zločinem bylo to, že při pochodu vystoupili nebo vypadli z řady. Všichni tito provinilci byli posbíráni, ocitli se před vojenským soudem a ve spěšném líčení byli odsouzeni k neuvěřitelně dlouhým trestům tvrdého vězení. Některým z nich byl trest zpřísněn tím, že určitou jeho část měli odsloužit u trestních praporů. Takové je tedy vysvětlení pro sevřené řady mužů pochodujících bez mrknutí naší "zahradou smrti". I když se ocitli mimo dosah a pravomoc svých věznitelů a nic jim nehrozilo, kdyby si postěžovali na svůj úděl a kruté zacházení ze strany sovětských úřadů, jen málokdo z nich se ozval a vyjádřil svůj nesouhlas s neúměrně tvrdým trestem, jenž mu byl vyměřen. "Život je těžký," říkali, "když nesplníš úkol, musíš za to platit." Nikdo z nich nebyl schopen pochopit nebo uznat, že úkol, který měli splnit, mohl být nesplnitelný, a už vůbec nebyli ochotni připustit, že kárný postih za jejich selhání - pokud vůbec o selhání šlo - byl nepřiměřený a nespravedlivý. Uložený úkol musel být splněn, v opačném případě následoval trest, s jehož tvrdostí každý z těchto lidí počítal, aniž by ji považoval za něco neúnosně nepřijatelného."

Další články autora

Autor : Anonymous 🕔07.03.2004 📕7.498

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře