Historická osa 8. pěšího pluku.

Autor : max.chriss 🕔05.03.2004 📕15.192

Podobné články

Další články autora

            Autoři :  Milan Koudelka a Vladimír Holík 
 

Vojenskohistorický spolek v Brně

 

REGIMENT SCHIFER
Konec třicetileté války, období založení regimentu - řadoví mušketýři

INFANTERIE-REGIMENT SACHSEN - HILDBURGHAUSEN
Sedmiletá válka, řadová pěchota

K. K. INFANTERIE-REGIMENT GERSTNER Nr. 8, III. BATAILLON
Řadová pěchota z prusko - rakouské války (1866)

K. und K. INFANTERIE-REGIMENT ERZHERZOG CARL STEPHAN Nr. 8
Rakousko-uherská pěchota z počátku 1. světové války

PĚŠÍ PLUK Č. 43, III. PRAPOR
Pěší pluk československé armády z roku 1938


Historická osa 8. pěšího pluku:

Třicetiletá válka byla obdobím, v němž lze hledat počátky stálých armád. V jejím průběhu vznikla v armádě habsburské monarchie řada jednotek, z nichž většina buď ještě za války, nebo po jejím skončení zanikla, některé však zůstaly a přetrvaly až do zániku mocnářství. K nim patřil i pěší pluk, nosící od roku 1769 číslo 8 a po zániku Rakousko-Uherska pak v ČSR číslo 43.

Když byl 26. 8. 1642 v Linci z iniciativy hornorakouského šlechtice sv. p. Alexandra Schifera z Freylingu, Daxbergu a Lichtenau založen zemský pluk, přijatý dne

22. 11. téhož roku do císařských služeb, málokdo asi očekával, že jeho existence potrvá téměř tři staletí a že přežije i samotnou monarchii. Pluk zpočátku tvořilo

5 setin o 1500 mužích, po začlenění do císařské armády byl jejich počet zdvojnásoben. Vojenská situace habsburské monarchie, která vyvolala vznik pluku, způsobila, že prakticky ihned po svém založení byl nasazen do bojů - ještě na podzim roku 1642 se účastnil obléhání Švédy obsazené Olomouce, zde však pobyl jen krátce, odtáhl do Čech a v řadách habsburské armády (arcivévoda Leopold Vilém) bojoval v Sasku proti Švédům. Účastnil se i bitvy Breitenfeldu 

2. listopadu 1642. V následujících dvou letech nacházíme pluk v Gallasově sboru v Holštýnsku, v únoru 1645 byl zapojen do srážky u Horažďovic a v březnu téhož roku bojoval v bitvě u Jankova. Katastrofa, která v této bitvě postihla císařské, se nevyhnula ani Schiferovu pluku - přišel o svého majitele, který byl v bitvě zajat. Schifer byl sice již v dubnu propuštěn, ale během léta 1645 na svou funkci rezignoval a pluk dostal nového majitele, Johanna Bernarda von Knöring.

Následující rok strávil pluk jako posádka v Českých Budějovicích, roku 1647 spolu s dalšími císařskými oddíly obléhal Jihlavu. Při tomto obléhání přišel pluk nejen o svého majitele, který zemřel na následky zranění utrpěného v boji, ale i o podplukovníka Matyáše Haizera von Heizenberg. V posledním roce třicetileté války bojoval pluk v Německu a Bavorsku, jmenujme např. srážku u Augsburgu dne 17. 5. 1648.

Konec třicetileté války znamenal i podstatné snížení stavu habsburské armády.

Z jejích pěších pluků bylo při redukci v letech 1649 až 1650 ponecháno jen devět, mezi nimi i budoucí 8. pluk, vedený novým majitelem hrabětem Johannem Reichardem Sterhembergem.

V dalších letech pobýval pluk v Uhrách a účastnil se srážek s Turky. V letech 1658 a 1659 působil v Souchesově sboru v Polsku. Roku 1661 byl však již zpět v Uhrách a byl zapojen do tažení v Sedmihradsku. V Uhrách pobýval pluk za potyček s Turky i nadále a roku 1664 se vyznamenal v bitvě u Sv. Gotthardu.

Počátkem sedmdesátých let byl pluk odvelen do Německa. Pět jeho setnin je přiděleno rýnské armádě a účastní se obléhání Bonnu. Pluk se zapojil do většiny bojových akcí, roku 1676 se objevuje v řadách obléhatelů Philippsburgu a po jeho dobytí tvoří následujících deset let posádku města. Jeho stav roku 1677 činí 1337 mužů. Při dobývání pevnosti však padl majitel pluku od r. 1661, markýz Herbert

Pio di Savoia. V Philippsburgu pluk zůstává i v době tureckého vpádu k Vídni, oproti některým zprávám se tedy neúčastní vítězné bitvy u hlavního města monarchie.

V září roku 1688 pluk brání Philippsburg proti Francouzům a po statečné obraně získává právo na volný odchod. O rok později se účastní dobývání Mohuče a ztrácí zde svého majitele, hraběte Maxe Vavřince Starhemberga. Téhož roku, tedy 1689, se vrací zpět na uherské bojiště a vyznamenává se v bitvě u Szlankamene, v níž byl těžce raněn majitel pluku Filip sv. p. Chizzola, který na následky zranění zemřel.

V bitvě padl i podplukovník hrabě Richard Starhemberg.

Novým majitelem pluku se stal roku 1691 český šlechtic

Leonard Alexandr sv. p. Lapáček z Řavého, pozdější podmaršálek.

Pluk se objevuje při obléhání Bělehradu roku 1693 a na ústupu přes Sávu tvoří zadní voj armády. Od roku 1694 zůstává ležet bez účasti ve větších akcích v Sedmihradsku. V Rabutinově sboru se však účastní roku 1697 vítězné bitvy Evžena Savojského s Turky u Zenty. Pluk zde patřil k jednotkám, které pronikly do tureckého předmostí a odřízly poraženým Turkům ústup. Roku 1700 byl pluk odňat dosavadnímu majiteli sv. p. Lapáčkovi a darován uherskému magnátu hraběti Mikuláši Pálffymu z Erdody. Za posledního uherského povstání počátkem 18. století se pluk od roku 1703 účastní řady srážek a také obléhání Košic.

Dvě setniny bojovaly roku 1708 v bitvě u Trenčína, která znamenala konec Rákoczyho nadějím na ovládnutí Uher. Pluk pak v Uhrách válčil s povstalci a později i s Turky až do roku 1717, např. v bitvě u Petrovaradinu či u Bělehradu.

Následovalo patnáct let míru, po nichž byl pluk bojově nasazen v Itálii.

Pod jménem nového majitele, od roku 1732 Josefa Fridricha,

prince Sasko - Hildburghausenského, a v bílém kabátě s červeným vyložením, bojoval roku 1734 se značnými ztrátami u Parmy, Quistella a Guastally. Mezi padlými v bitvě u Parmy byl i podplukovník hrabě Mořic Nesselrode. Část pluku bránila 1734/35 Mirandolu.

Od roku 1737 ležel pluk v Toskánsku. Z Itálie odtáhl roku 1742 a byl přidělen Khevenhüllerově armádě v Horních Rakousích. Od tohoto roku byl prakticky nepřetržitě v boji - účastnil se dobytí Lince a Mnichova roku 1742, roku 1743 bojoval u Simbachu a o předmostí u Braunau, roku 1744 byl již na Rýně.

Pluk bojoval ve srážce u Weissenburgu, granátníci, přidělení Daunovu sboru, pak ve srážce u Reschwoog. O rok později působil pluk v Bavorsku. Účastnil se dobytí Vilshofenu a srážky u Pfaffenhofenu. Jeden z jeho praporů byl roku 1746 odvelen zpět do Itálie a zde se účastnil tažení do Provence a srážky s francouzským maršálem Bellislem u San Isidoro. Vyznamenal se při obraně ostrova Ste. Marguerite. O rok později tento prapor nacházíme v řadách obléhatelů povstalého Janova a o další rok později pak při výpadu na Riviéru. Ostatní části pluku byly v této době ve vnitřním Rakousku. Jeho uniformu tvořil od roku 1738 bílý kabát s modrým vyložením. Ani ukončení válek o dědictví habsburské a o Slezsko nevyřešilo mocenský konflikt ve střední Evropě. Nově se formující protipruská koalice přiměla roku 1756 Fridricha II, K zahájení další války s habsburskou monarchií.

Pluk prince Sasko - Hildburghausenského se dostal do boje u Lovosic a v květnu následujícího roku u Štěrbohol, kde se vyznamenali zvláště granátníci pod plukovníkem Guascem. Pluk stál na levém křídle habsburské armády a do boje se dostal u Malešic v době, kdy již byla bitva téměř ztracena. Ztratil přes 200 vojáků a jeho stav se snížil asi na 1180 mužů. Po porážce se s částí armády stáhl do Prahy, kde bránil Žitnou bránu, později pak hradby Nového Města.

Daunovo vítězství u Kolína však Prusy přimělo ke zrušení obležení a pluk se poté podílel na porážce Keithova sboru u Prahy, dobytí Jablonce, srážky u Máslovic a bitvy u Vratislavi. Bojoval též v bitvě u Leuthenu a po ústupu armády bránil mosty přes Svídnici. Část pluku v síle 200 mužů se účastnila obléhání Svídnice.

Velitel pluku, plukovník sv. p. von Treys byl jmenován velitelem Lehnice a za její statečnou obranu byl dekorován Řádem Marie Terezie. Roku 1758 se pluk účastnil přepadu a porážky pruské armády u Hochkirchu. Sv. p. von Treys dostal Řád Marie Terezie. Třetí prapor pluku byl posádkou v Olomouci a pomáhal ji bránit při neúspěšném pruském obležení. Od roku 1759 bojoval pluk v Německu.

Zpočátku byl přidělen Říšské armádě, později armádě maršála Dauna.

Granátníci pluku se podíleli na akcích u Drážďan a u Kunzendorfu, zbytek pluku bojoval spolu s granátníky u Torgau. Třetí (posádkový) prapor byl přidělen Laudonovu sboru a účastnil se obležení Kladska. Rok 1761 strávil pluk bez boje v Sasku, následujícího roku bojovali granátníci a jeden prapor u Altenburgu, celý pluk pak v bojích u Dippoldiswalde, Hennersdorfu a v rámci tzv. říšské armády u Freibergu. Při reorganizaci rakouské armády a číslování pluků dostal roku 1769 pluk prince Sasko - Hildburghausenského číslo 8, jenž nosil až do roku 1920.

Během "bramborové války" byly roku 1778 přiděleny dva prapory 8. pluku hlavní armádě v Čechách, o rok později se pluk vyskytuje na Moravě a jeden prapor se účastní přepadu Nového Města. Pokud jde o výstroj, od roku 1757 nosil pluk kabát s červeným vyložením a červenou vestu, roku 1767 byla barva vyložení změněna na světle červenou. Knoflíky byly žluté. Ve válce s Turky v letech 1788 - 1790 odtáhly na bojiště zpočátku jen dva prapory nyní Pallaviciniho pluku, které byly přiděleny hlavní armádě. Roku 1789 bojovaly u Lazu Mare a později při obsazení předmostí na levém břehu Dunaje u Bělehradu. V témže roce přišel pluk o svého majitele, jímž byl od roku 1787 hrabě Karel Pallavicini, jenž podlehl následkům zranění ze srážky u Armeniše. Od roku 1790 měl 8. pluk nového majitele,

sv. p. Karla Huffa von Kandersdorff. V tomto roce byl pluk nasazen v pozorovacím sboru proti Prusům. Napětí mezi Rakouskem a Pruskem však odstranila francouzská revoluce, proti níž obě mocnosti aktivně zasáhly. Mezi habsburskými oddíly, které měly potlačit revoluční vřavu, nechyběl ani Huffův pluk. Dva jeho polní prapory (tělesný a později i plukovníkův) byly přiděleny Wurmserovu sboru na Rýně.

Bojovaly v akcích předcházejících útoku na tzv. Weissenburskou linii a zasáhly i do bojů u Riedheimu, Reichshofenu a na Geissberge u Seebachu, kde kryly ústup Wurmserova sboru přes Rýn. Za zásluhy v tomto tažení byl povýšen velitel pluku Josef rytíř Baader na generálmajora a major Schröckinger na podplukovníka.

Oba prapory byly mezi obránci Lucemburku, hájeného maršálem Benderem proti Francouzům od srpna roku 1794 do června následujícího roku. Po kapitulaci posádky byly propuštěny a odeslány do týlu a odtáhly do svého doplňovacího obvodu u Jihlavy. Ze zbývajících jednotek bojovali granátníci koncem roku 1793 na Rynu, v roce 1794 byli v Brownově sboru na Horním Rýnu, do akce se však dostali málokdy. V italském tažení roku 1796 bojovaly dva prapory 8. pluku u Codogna, jedna plukovní setnina zanechaná na Addě byla francouskou přesilou přinucena kapitulovat. Pluk bojoval v bitvě u Valeggia, u Campory-Rivoli a u Castiglione.

Po bitvě u La Favority byl s ostatními Wurmserovými oddíly zatlačen do Mantovy. Třetí prapor odeslaný do Německa se účastnil bojů u Nesselwangu, Isny a Ravensburgu, poté byl odvolán rovněž na italské bojiště. V prosinci roku 1797 bojoval na Monte Baldo a spolu s nim i jeden plukovní division, složený zčásti z posil a z části z propuštěnců, který zpočátku bojoval spolu s pěším plukem č. 14 u Rizzolaga. Část třetího praporu padla do zajetí roku 1797 v bitvě u Rivoli, zbytek bojoval v ústupových bojích u Klausenu a Mittewaldu. Prapory uzavřené v Mantově byly po kapitulaci odeslány jako zajatci až do výměny do dědičných zemí. Granátníci Huffova pluku byli roku 1796 ve Frankfurktu nad Mohanem, později se vyznamenali při obléháni Kehlu. Při dalším tažení v Itálii roku 1799 se zde objevily i dva prapory 8. pluku. Spolu s granátníky bojovaly u Magnana, později působily při obklíčení Peschiery a zde se k nim připojil i třetí prapor. Pluk byl mezi jednotkami oblehajícími Mantovu. Polní prapory byly později přiděleny k hlavní armádě s úkolem obléhat Turín a Alessandrii, granátníci v téže době bojovali u Cassana a na Trebbii.

Po pádu Alessandrie se pluk spolu s granátníky angažoval v bojích u Novi, Savigliana a Fossana. Bojové výkony 8. pluku ocenil i vrchní velitel polní zbrojmistr Melas. Granátníci pluku se účastnili obléhaní Cunea. Během tažení roku 1800 byla větší část pluku, zařazená v Ulmově brigádě, zajata při nečekaném Suchetově útoku na rakouská postavení na Settepani (11. 4. 1800). Z pluku se zachránili jen granátníci, bojující v Piretově praporu u S. Giacoma a menší oddíl vedený majorem Van Royem, který se vyznamenal v bojích na Monte Alto.Tento oddíl se účastnil tažení do Provence a bojů na Varu, avšak při ústupu do Piemontu podlehl francouzské přesile, byl zajat a odeslán až do výměny do zápolí. Jeho zbytky se soustředily v Padově a vytvořily základ nového praporu. Naproti tomu granátníci vyvázli z bojů bez větších ztrát a účastnili se bitvy u Marenga. V Piretově praporu Weidenfeldovy brigády granátníci 8. pluku přispěli k zadržení postupu vítězných Francouzů, a umožnili tak stažení vlastní armády. Do posledních bojů tažení roku 1800 zasáhl pod vedením setníka sv. p. von Stutterheima i v Padově reorganizovaný prapor 8. pluku,který spolu s jedním praporem 11.regimentu tvořil improvizovaný pluk. Po prosincové bitvě u Pozzola se Stutterheim se svým praporem dokázal probít přes Tyroly k hlavní armádě. Do tažení roku 1805 vstupoval 8. pluk s novým majitelem, jímž byl od roku 1801 arcivévoda Ludvik. Změna majitele však pluku štěstí nepřinesla.

Byl přidělen k armádě v Německu a sdílel osud většiny rakouské armády-granátnický prapor byl zničen ve srážce u Wertingenu, větší část 3. praporu byla zajata v bojích u Jungingenu, zbytek 3. praporu a 2. a 4. prapor bojovaly u Ulmu a po Mackově kapitulaci padly do zajetí. Zbývající první prapor bránil počátkem listopadu spolu s částí 3. pěšího pluku a domobranou opevnění v Scharnitzkém průsmyku proti Neyovu sboru. Poté, co jej Francouzi obešli, stáhl se prapor do Seefeldu, kde po další srážce s Francouzi musel kapitulovat.

Maršál Ney ocenil statečný odpor rakouských vojáků tím, že ponechal veliteli praporu podplukovníku Swinburnovi i v zajetí právo nosit osobní zbraň.

V říjnu 1805 byl nově postavený 6. prapor Ludvíkova pluku odeslán do Olomouce, kde zůstal posádkou. Plukovní depot v Jihlavě byl po přiblížení Bavorů v listopadu přeložen do Krakova. V této době čítal 600 vystrojených a vyzbrojených, avšak neuniformovaných mužů. O čtyři roky později bojoval pluk opět v Německu.

V Rosenbergově sboru se účastnil bojů u Dinzlingu, Leuchlingu a Eggmühlu.

Po ústupu z Bavorska se pluk vyznamenal v bitvě u Aspern, když jeho 3. prapor dokázal odrazit s velkými ztrátami útok francouzského kyrysnického pluku.

V bitvě u Wagramu 8. pluk bojoval o Glinzendorf a Markgrafen - Neusiedel.

Po bitvě ustupoval po brněnské silnici a 11. července se nacházel v Modřicích u Brna. Granátnický prapor bojoval rovněž u Aspern, Wagramu a Znojma.

U Wagramu padl i velitel granátnického praporu podplukovník Arnold Mayblümel. Od srpna 1809 pobýval pluk v Uhrách u Nitry a Leopoldova. Roku 1810 došlo k výstrojní změně a pluk od této doby nosil trávově zelené vyložení převzaté po zrušeném pluku č. 9, jež mu zůstalo až do roku 1918. Ve válce roku 1813 bojovaly dva prapory 8. pluku v bitvě u Drážďan a ve srážce u Augustenburgu.

Za bitvy u Lipska pluk zajišťoval přechody přes Saalu u Naumburg - Weissenfelsu,

2. prapor bojoval u Kösenu, celý pluk u Hochheimu.

Granátníci byli přiděleni k dunajské armádě a spolu s Wredeho oddíly se pokoušeli zastavit Napoleonův ústup v bitvě u Hanau. Následujícího roku vstoupil pluk opět na území Francie. Třetí prapor pod majorem Fösslem se vyznamenal v bitvě u Brienne a Fössl byl povýšen na podplukovníka. V čele 8. pluku si generálmajor Pflüger vysloužil Řád Marie Terezie. Pluk dále bojoval u La Ferté, Bar-sur-Aube a Arcis-sur-Aube.

Po obsazení Paříže byl pluk převeden do Dijonu. Granátníci 8. pluku během tažení tvořili ochranu hlavního stanu, zeměbranecký prapor byl užit k ochraně a etapové službě. V době Napoleonova návratu z Elby se pluk nacházel u Jihlavy. Krátce poté byl přes Vídeň odeslán do Itálie. V Radivojevičově sboru přešel přes Simplon, postupoval na Ženevu a dobýval průsmyky v pohoří Jura. Zeměbranecký prapor se dostal do boje u Chaix, pluk se vyznamenal při dobytí předmostí u Saony u Maconu. Bez bojového nasazení byl pluk užit při zásahu proti povstalcům v Neapoli roku 1821. Roku 1835 velel 2. praporu major Kopal, pozdější hrdina od st. Lucie. V bouřlivém roce 1848 se 1. a 2. prapor pod vedením majora Brassiera účastnily v Tytolích výpadu do Val Arsa, ke Grignu, srážky u Lazise a řady dalších bojů.

Jednotlivé prapory pluku byly později spojeny a pluk bojoval v třídeních bojích na Monte Baldo a při dobývání Peschiery a Benátek. Třetí prapor byl zařazen do oddílů určených pro ovládnutí Vídně, prodělal např. boje u Döblingu a později byl určen ke službě v předních hlídkách. Granátníci (prapor Schwarzl) byli posádkou ve Vídni, krátce i Hofburgu, 6. října 1848 bránili arzenál proti několika tisícům povstalců, účastnili se i bojů o znovuovládnutí Vídně, do nichž se zapojil i zbytek pluku. Roku 1849 pomáhaly čtyři setniny 8. pluku potlačit povstání v Brescii, ostatní oddíly setrvávaly ve Veroně a byly určeny k pozorovacímu sboru ve Vorarlsbersku.

Třetí prapor se účastnil dobývání Komárna a s ním přišli i granátníci z Pešti.

V létě bojoval prapor v obou bitvách u Komárna, později odtáhl k hlavní armádě, ale do boje nezasáhl. Granátníci se vyznamenali zvláště při prvním dobývání Komárna, při dobytí Rábu a ve druhé bitvě u Komárna. Roku 1850 se pluk účastnil okupace Holštýnska. Roku 1854 získal pluk nový doplňovací obvod Brno, kam byl přemístěn i štáb. V Brně sídlil plukovní depot, ostatní prapory byly posádkou v různých místech monarchie. Za války roku 1859 se nacházel zpočátku se třemi prapory a granátníky v Istrii, později byl přidělen k 9. sboru. Prodělal nevýznamné srážky na pravém břehu a poté se vyznamenal v bitvě u Solferina (u Giudizzola). 4. prapor v červnu 1859 odtáhl do jižních Tyrol, 5. prapor byl posádkou ve Vídni. V sestavě 8. sboru Severní armády se pluk, jehož novým majitelem byl baron Gerstner, vydal roku 1866 do boje s Prusy. V Schulzově brigádě se nacházel u České Skalice, kde se však nedostal do boje. V rozhodující bitvě u Hradce Králové bojoval o Přímský les a vesnici Přím.

V této bitvě ztratil 14 mužů, 54 bylo pohřešovaných, 250 zraněných a 113 zajatých. Čtvrtý prapor sloužil po divisionech jako štábní oddíl u 2., 6. a 10. sboru a vyznamenal se u Burkersdorfu. Pluk poté ustupoval se severní armádou přes Moravu a dostal se do boje u Tovačova. Příměří jej zastihlo na přesunu v údolí Váhu.

V předposledním tažení, které monarchie vedla, se roku 1878 účastnily tři prapory 8. pluku okupace Bosny a Hercegoviny. Vyznamenaly se ve srážkách u Doboje a Lipače, utrpěly v nich však velké ztráty. Pluk pak v Bosně setrval až do listopadu 1879, kdy se přesunul k Jihlavě. Po podzimním cvičení roku 1882 zůstal pluk již natrvalo posádkou v Brně. Posledním majitelem pluku byl od roku 1890 arcivévoda Karel Štěpán. Do první světové války vytáhl 8. pluk v sestavě 2. armádního sboru, který zahrnoval všechny jihomoravské jednotky. Svůj poslední boj v císařských službách pak vedl v říjnu 1918 v oblasti Belluna v Tyrolích. Po vzniku ČSR užíval pluk i nadále své původní číslo a zůstával posádkou v Brně s výjimkou období od června do září 1919, kdy byl umístěn v Bzenci. Změna nastala v roce 1920.

V rámci regionalizace a unifikace označování jednotlivých útvarů čs. armády byl pluk v říjnu téhož roku přečíslován na pěší pluk č. 43. V té době se skládal z velitelství, I., II. a III. praporu a náhradního praporu. V případě mobilizace měl pluk postavit z mobilizovaného mužstva záložní pluk č. 93. Roku 1923 bylo velitelství pluku spolku s I. praporem umístěno ve staro-novoměstských kasárnách, II. prapor v Hrdličkových barácích a III. a náhradní prapor na Špilberku. Od prosince 1920 do září 1921 byl II. prapor v Moravské Ostravě a účastnil se pohraničních bojů s Poláky, III. potlačoval v prosinci 1920 komunistické povstání v Oslavanech. Roku 1927 se velitelství, I., II., a náhradní prapor přesunuly do Svatoplukových kasáren v Židenicích, III. prapor zůstal na Špilberku. V noci z 21. na 22. ledna 1933 byla kasárna v Židenicích přepadena ozbrojenou skupinou členů Národní obce fašistické vedenou předákem Kobzinou. Včasným zásahem posádky kasáren však byli útočníci zneškodněni.

V době mobilizace v roce 1938 byl 43. pluk součástí

14. motorizované divize s velitelstvím v Kroměříži, jejímž velitelem byl brig. gen. Josef Zenek. Divizi tvořily pěší pluky 3., 27., 43. a dělostřelecký pluk 14. Pěší pluk č. 43 byl zrušen po okupaci zbytků republiky Němci, řada jeho příslušníků se však aktivně zapojila do odboje.

 

©Vojenskohistorický spolek v Brně, 1997

 

Podobné články

Další články autora

Autor : max.chriss 🕔05.03.2004 📕15.192

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře