Podplukovník Arnošt Steiner

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔29.02.2004 📕20.767

Podobné články

Další články autora

Narodil se 12. ledna 1915 v Třinci na Těšínsku v rodině obchodníka. V nově vzniklém Československu (28.10.1918) se již v dětství stává členem Sokola. Věnuje se závodně cyklistice a dosahuje dobrých výsledků. Později se věnuje boxu, po dva roky byl dokonce držitelem titulu mistra Moravy a Slezska ve své váhové kategirii.

V roce 1938 je povolán k plnění vojenské služby. Byl poslán do poddůstojnické školy v Brně, kterou absolvoval jako druhý nejlepší v pořadí ročníku. Je povýšen na svobodníka a odeslán ke službě v hraničářském praporu na Náchodsku. Při podzimních bojích s německým Freikorpsem získává částečně první bojové zkušenosti. Brzo je povýšen na desátníka a určen do funkce velitele strážní hlídky. Je odhodlán, stejně jako ostatní vojáci československé armády, bránit svou vlast před očekávanou agresí Německa za každou cenu. Odstoupení čs. pohraničí Německu následkem Mnichovské dohody jej citelně zasáhne. Když 15. března 1939 Němci obsadili i zbytek zmrzačeného Československa vrátil se zpět do svého rodiště v Třinci.

Jako žid je spolu s otcem Němci koncem října téhož roku zatčen a s dalšími židovskými spoluobčany  poslán do sběrného tábora Nisko, který se nacházel v Polsku. Vědí, co je od Němců asi čeká, proto s několika dalšími  se oba Steinerové pokusí o útěk, který se jim nakonec podařil. Arnošt si přísahá pomstu Němcům.

Z Polska se svým otcem vedl jejich útěk na východ. Překročili hranice do Sovětského svazu, kde očekávali možnost budoucího boje proti Německu. Místo toho jsou ke svému překvapení na hranicích zatčeni a internováni za nedovolené překročení hranic do SSSR, následně obviněni ze špionáže. Po věznění a výsleších jsou oba posláni do gulagu u Asina v Novosibirské oblasti. Zde musejí pracovat ve strašných podmínkách na přidělených stavebních úkolech. Kolem umírají spoluvězni vysílením, v beznaději. Steinerové Asin přežili, následně jsou posláni do gulagu Itatka, kde je čeká podobný osud.

 Tou dobou se po Sovětském svazu šíří zpráva o vzniku československé jednotky v Buzuluku a výzvě pro všechny Čechoslováky pro vstup do ní. Následně dostávají velitelství jednotlivých okruhů instrukce, aby odesílali všechny dosud žijící vězněné Čechoslováky do Buzuluku. Začátkem února 1942 jsou tedy i Steinerové propuštěni s tím, že stejně jako tisíce jiných musejí podepsat prohlášení, že nebudou mluvit o tom, co v táborech zažili. Po měsíční zdlouhavé cestě, takřka z prahu smrti přijíždějí oba do Buzuluku, kde se tvoří 1. československý prapor pod vedením podplukovníka Ludvíka Svobody. Arnošt Steiner po duševní i fyzické regeneraci zařazen s pořadovým číslem 130 do stavu praporu. Jeho otec též.

Při bojovém křestu 1. československého praporu U Sokolova v březnu 1943 se Arnošt Steiner vyznamenal, když při ústupu bojem přes zamrzlou řeku zachránil v nepřátelské palbě dva raněné druhy. Později byl za tento čin vyznamenán československou medailí „Za chrabrost“.

1. československý prapor se brzy po úspěšném vystoupení při obraně Sokolova a přílivu dalších Čechoslováků rozšiřuje v 1. československou samostatnou brigádu, jejímž čele je povýšený plukovník Svoboda. Ta je nasazena v listopadu 1943 do bojů u Kyjeva, kde úspěšně čelí německým jednotkám. V bojích se s v čele kulometné čety opět vyznamenává Steiner. Během boje jde odvážným přístupem všem příkladem, prokazuje skvělé velitelské schopnosti. Je vyznamenán Československým válečným křížem a Sověty navržen na vyznamenání řádem Rudé hvězdy. Jelikož se však Steiner nikdy netajil svým chladným přístupem ke komunismu, také nezapomněl na to, co zažil v gulagu, postarali se komunisté v brigádě, aby mu toto vysoké sovětské vyznamenání nebylo uděleno.

Německá armáda na Ukrajině na konci roku 1943 znovu zahájí útok ve směru na Kyjev. Do silného útoku německá strana vrhla větší množství jednotek se silnou podporou tankových svazů a letectva. 1. československá brigáda obdržela rozkaz k obraně Rudy a Bílé Cerkve. V tvrdých bojích u Bílé Cerkve se Steiner vyznamenal, když sám s těžkým kulometem zahájil z výhodného směru palbu na ustupující německou automobilovou kolonu, přičemž nepříteli způsobil velké ztráty. I přes palbu, která na něj byla ihned zaměřena ve střelbě ještě delší čas vytrval. Za chrabrost při obraně Bílé Cerkve je 1. československá brigáda vyznamenána sovětským velením Řádem Bohdana Chmelnického. Za předchozí obranu Kyjeva je brigáda vyznamenána ještě 2. stupněm Řádu Suvorova.

Když německé jednotky postupují na Žaškov a Kyjev, je 1. čs brigáda opět nasazena k obraně. Získává Ostrožany. Bojů se účastní i rota nadporučíka Bičiště, k jehož podpoře je nasazena četa těžkých kulometů pod vedením Arnošta Steinera. Zde během bojů opět Steiner prokázal osobní hrdinství, při bojích u mostu, který se nakonec Čechoslovákům podařilo zničit a tak Němcům zabránit v dalším postupu. Na zničení mostu se velkou měrou podílel právě Steiner. Po odhození náloží na mostu během dostihl vlastní tanky. Vyskočil na jeden z tanků a chtěl jeho posádku zpravit o připraveném zničení mostu. Náhle však byl tento tank z boku do pásu zasažen nepřátelskou dělostřeleckou palbou. Steiner je výbuchem odhozen několik metrů od zasaženého tanku do blízké bažiny. Příslušníky své čety je považován za padlého, všichni měli za to, že viděli, jak jej roztrhal dělostřelecký granát. V dezorientované situaci se následně jeho kulometná četa dala na ústup před palbou nepřítele. Steiner, který se rychle probral z utrpěného šoku, v bažině zakreslil do své mapy hlavní nepřátelský postavení, která viděl. Následně se dostal na břeh a ustoupil za svou jednotkou. Příslušníci jeho čety byli šokováni jeho náhlým objevením, tím více, když na sobě neměl ani škrábnutí. Okamžitě se opět ujal velení nad svou četou a vedl protiútok na nepřátelská postavení, která si předtím zakreslil. Tímto úspěšným zákrokem se mu podařilo nápor nepřítele ve svém úseku odrazit.

Steiner je za statečnost v boji u Bílé Cerkve a Žaškova vyznamenán. Za akci zničení mostu je vyznamenán podruhé Československým válečným křížem a za osobní statečnost při vedení úspěšného útoku na postavení nepřítele je vyznamenán Československým válečným křížem potřetí. Steinerova „nezranitelnost“ se začala stávat mezi příslušníky brigády legendou.

Steiner je jako skvělý velitel, oblíbený i svými vojáky, povyšován. V létě 1944 je jako podporučík jmenován do funkce velitele kulometné roty ve II. praporu 1. brigády. To se již československá armáda rozrostla do síly armádního sboru o třech brigádách. Následně vypuklo na Slovensku povstání. Na pomoc povstání je narychlo, „horkou jehlou“, připraven plán průlomu nepřátelského postavení v Karpatech. Útok měl vést karpatskými průsmyky, jejichž otevření měly zajistit dvě divize slovenské armády, s nimiž byla akce naplánována. Nikdo však nevěděl, že mezitím německá armáda, která ztratila důvěru v slovenskou armádu, tyto divize odzbrojila. Karpatsko-dukelská operace přesto začala. Předpokládaný pětidenní přechod Karpat se mění ve vleklé krvavé těžké boje Čechoslováků o každý metr.

Těžké ztráty má i 1. brigáda československého sboru. Bojů se účastní i Steinerova rota. V několika odvážných akcích se opět Steiner vyznamenává. Jeho jméno zná snad každý příslušník brigády díky jeho činům. Takřka neustále byl v útoku v čele své roty, šel osobním příkladem a vedl svou rotu v nebezpečných situacích, přičemž si vedl skvěle. Při útoku na „krvavou“ kótu 534 měla i jeho jednotka silné ztráty. Z původních 92 mužů jich padlo nebo bylo zraněno již celkem 81. Dne 14.9. 1944 měl již Steiner jen 10 mužů. On sám byl nezraněn. Nepřátelskou dělostřelbou přišla postupně rota i o všechny kulomety a bojovala jako řadová pěší jednotka. Následují další útoky na proklínanou kótu 534, kde zuří těžké boje s houževnatě se bránícími Němci. Dochází i k bojům granáty a následně muže proti muži na nože, bodáky, sekery a lopatky… Bojů se osobně účastní v předních liniích i podporučík Steiner. Při jednom z útoků je nedaleko Steinera zraněn silnou kulometnou palbou nepřítele do nohy i známý velitel československých samopalníků nadporučík Sochor. I tentokrát se zranění Steinerovy vyhýbá, vojáci mu již začínají říkat „nesmrtelný Steiner“. 15. 9. 44 má již Steiner z celé své roty jen 7 mužů. Následkem ztráty velitele 1. roty praporu převzal podporučík Steiner jako jeden z dosud žijících důstojníků velení nad touto rotou, k níž přičlenil zbylé muže své jednotky. Znovu se účastní útoku na kotu 534. Několikrát se podaří Čechoslovákům kótu dobýt a zahnat Němce na ústup, avšak v zápětí německým protiútokem zase kótu ztrácí. Tak změnila „krvavá“ kóta 534 svého majitele i několikrát denně.

Při jednom z útoků na kótu Steiner v dobytém německém zákopu zápasí s německým vojákem, který znenadání napadl a začal ho škrtit. Z posledních sil jej Steiner posledním nábojem z pistole zabil, avšak ztratil sám vědomí. Když opět k vědomí přišel, zjistil, že kolem něho jsou již opět Němci, kteří mezitím dobyli kótu zpět. Předstíral mrtvého do doby, než kótu opět na čas dobyli Čechoslováci.

Další těžký boj čekal Čechoslováky na kótě 694, Hyrowy hory. Jednalo se o vysoký prudký kopec, takřka bez porostu, kde se při útoku na německé dobře opevněné postavení na vrcholu kóty nebylo kde schovat před nepřátelskou smrtící palbou. Několik československých útoků bylo Němci odraženo. Steiner se vydal na průzkum a našel nízkou strž, vedoucí za německé postavení. Okamžitě se svou rotou, která měla po těžkých bojích 52 mužů, prošel touto strží do zad Němců na vrcholu koty 694. Jelikož v tu chvíli probíhal další útok na kótu, tentokráte s podporou tanků, byli Němci plně zaměstnáni obranou z tohoto směru. V tu chvíli se jim znenadání v zádech vynořil Steiner se svou rotou a zuřivě se vrhl do boje. Po krátkém tvrdém boji Steiner ovládl kótu 694. Skvělý úspěch ihned polním telefonem hlásí na velitelství praporu, kde tomu u telefonu náčelník štábu poručík Oldřich Kvapil, nemůže uvěřit. Teprve když na potvrzení vystřelil z koty 694 Steiner tři zelené signální rakety za sebou, uvěřili na velitelství praporu v tento nečekaný úspěch. Za tuto skvělou akci blahopřál Steinerovi a jeho jednotce i maršál Koněv. Sovětský velitel jedné z dělostřeleckých jednotek navrhl Steinera u sovětského velení na získání titulu Hrdina SSSR. Z již jmenovaných politických důvodů však Steinerovi udělen nebyl. Za hrdinství v bojích na Dukle byl vyznamenán dalšími dvěma Československými válečnými kříži a podruhé československou medailí „Za chrabrost“. Místo titulu Hrdina SSSR obdržel „alespoňŘád rudého praporu. Následně je ještě povýšen.

Poručík Arnošt Steiner, držitel již pěti Československých válečných křížů, je v listopadu 1944 jmenován do funkce zpravodajského důstojníka u II. praporu 1. brigády. Brzy je jmenován do funkce náčelníka štábu praporu a zanedlouho potom se stává velitelem II. praporu. To již je nadporučíkem.

Se svým praporem se účastní v řadách 1. brigády dalších tvrdých bojů při osvobozování území Československé republiky. Těžiště těchto bojů je v oblasti Prešova a Liptovského Mikuláše, kde Československý armádní sbor při dobytí německých postavení ztratil dalších 2.000 mužů. Steiner se opět účastnil osobně vedení několika úspěšných akcí. Za statečnost z těchto bojů byl vyznamenán dalšími dvěma Československými válečnými kříži (celkem již 7x). Se svou jednotkou se účastní nezraněn i dalších bojů na území republiky a dochází se svou jednotkou v květnu 1945 až do Prahy.

Po skončení 2. světové války první kroky nadporučíka Arnošta Steinera, 7x vyznamenaného Československým válečným křížem za statečnost (přičemž během války byl navržen k vyznamenání vícekrát, několikrát však byly návrhy zamítnuty), vedou do Brna. Jede i se svým otcem, který jako příslušník Čs. arm. sboru se taktéž dožil konce války. V Brně pátrá Steiner po své rodině, která se sem před Němci uchýlila. Zjistil, že jeho matka a sestra zahynuly v koncentračním táboře Osvětim.

Arnošt Steiner se rozhodl zůstat v armádě, kde je mu předvídána kariéra. Zapojuje se do práce při výstavbě nové československé armády. Je důstojníkem úseku obranného zpravodajství. Je povýšen na štábního kapitána, avšak jeho žádost o studium v zahraničí je mu jako nečlenu KSČ jeho nadřízeným, nechvalně proslulým B. Reicinem zamítnuto.  V lednu 1947 na vlastní žádost, následkem politikaření v armádě, odchází do civilního života.

V únoru 1948 přichází komunistický puč, Steiner začíná cítit, že se tato událost dotkne jistě i jeho. Na vlastní kůži s pobytu v Rusku a věznění v gulagu ví, jak vypadá komunismus v praxi.

Ještě v říjnu 1948 je pozván na Pražský hrad, kde z rukou prezidenta republiky převzal vysoké československé vyznamenání – hvězdu 2. stupně Československého vojenského řádu bílého lva Za vítězství. V udílecím dekretu k tomuto vyznamenání je uvedeno: „Za zásluhy, kterých získal o stát československý“. To však, spolu s jeho povýšením na majora v záloze, byl zřejmě poslední zářný okamžik ocenění zásluh štábního kapitána Steinara na osvobození vlasti. Přicházejí hořká padesátá léta, během nichž si komunisté na popravištích, ve věznicích a táborech nucených prací vyřizují účty s politickými odpůrci, a to i s těmi potenciálními.

Major Steiner, hrdina československého odboje, je nakonec po mnoha strastech zaměstnán u národního podníku Prefa v Brně jako elektroúdržbář. Několikrát mu bylo nabídnuto členství v KSČ, avšak vždy odmítl. V pracovním kolektivu byl velmi oblíbený a vážený, nejen pro své válečné zásluhy, ale i skvělé osobní hodnoty. V umírněných šedesátých letech je na čas politicky rehabilitován a povýšen na podplukovníka v záloze. Jeho naděje v brzký návrat demokracie však uhasíná v srpnu 1968 invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa a následná okupace sovětskou armádou.

 

Pádu komunistického režimu se major Steiner bohužel nedožil, i když jej předpovídal. Zemřel v Brně, v roce 1982 jako širšímu okolí neznámý člověk.

S využitím práce Jindřicha Dreboty „Nesmrtelný a nezranitelný (a zapomenutý)“ v NO č.21 z r.1999 a dalších archivních materiálů

Podobné články

Další články autora

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔29.02.2004 📕20.767

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře