Město duchů

Autor : Anonymous 🕔22.02.2004 📕9.426

Další články autora

Plán operace Barbarossa předpokládal vytvoření tři mohutných uskupení, z nich každé mělo útočit na jednom ze tří strategických směrů. Skupina armád Sever měla postupovat Pobaltím a dobýt Leningrad. Skupina armád Střed měla zničit hlavní sovětské síly a postupovat přímo na Moskvu. A konečně skupina armád Jih měla postupovat co nejdále na Ukrajinu a ničit nepřátelské svazky. My se podíváme na sever, kde nakonec vše dopadlo úplně jinak, než si německé velení představovalo.

Nebudu zde popisovat jednotlivé bojové akce skupiny armád Sever. Její postup byl až na některé místní krize celkem bezproblémový a již na počátku září se bojovalo v těsné blízkosti Leningradu. Místo rychlého postupu a snadného dobytí se Hitler rozhodl, že všechny tankové svazky pošle na jih, dobývat ropu a obilí a Leningrad bude obklíčen a vyhladověn. Není třeba diskutovat o tom, že tento rozkaz byl proti všem zákonům války a měl se Němcům draze vymstít. Paradoxem zůstává, že pro civilní obyvatelstvo by bylo patrně také mnohem lepší, kdyby Němci město dobyli. To se však nikdy nestalo.
Z vojenského hlediska by pádem Leningradu bylo ozbrojeno téměř čtyřicet sovětských divizí a Leningrad by byl vyřazen jako zbrojní centrum, které po celou válku zásobovalo nezanedbatelným způsobem Rudou armádu dodávkami zbraní. pád Leningradu by navíc uvolnil celou 18. německou armádu pro jiné operace. Omyl německého velení spočíval v tom, že Leningrad byl obklíčen jen v létě. Velké překážky - jezera, toky, bažiny - v zimě zamrzly a staly se dopravními tepnami. Ke škodě civilistů bohužel zejména pro dopravu materiálu pro zbrojní výrobu. Potraviny tvořily v tomto množství pouhých 5% nákladu!
 



Krátce před obklíčením města stačil Ždanov (velitel Leningradu) odtransportovat do zázemí 650 000 klíčových zaměstnanců zbrojního průmyslu a 40 000 vagonů se stroji a surovým materiálem - jasná známka toho, že sovětské velení počítalo v létě 1941 se ztrátou města. Město tak zůstalo na dlouhé obléhání zcela nepřipraveno. Zásoby surovin a potravin byly rychle spotřebovány a zásobování obyvatel a 200 000 vojáků muselo probíhat ze vzduchu, protože noční lodní provoz po Ladožském jezeře zdaleka nestačil. Od 14. do 28. listopadu bylo do města dopraveno pouhých 1200 tun potravin, tedy 86 tun denně. To je stejné množství, jaké bylo o rok později dopravováno do Stalingradu, kde nestačilo pro 250 000 mužů. V Leningradu ale v zimě 1941 žilo ještě více než dva miliony obyvatel. Experti vypočítali, že pro stalingradský kotel bylo existenční minimum 306 tun potravin denně. V Leningradu muselo desetkrát více lidí vystačit s necelou třetinou množství.

Co následovalo - hlad. Bezpříkladný hlad. Denní příděl chleba pro dělníka činil 250 gramů. To je pět tenkých krajíců. Pro vedoucí úředníky a jejich rodiny 125 gramů chleba. (později ještě mnohem méně) I bojující vojska si musela utáhnout opasky. Vojáci v předních liniích dostávali 50 procent normální dávky potravin, týlové služby a štáby 33 procent. Koncem listopadu došlo k malému zlepšení, a to díky okolnosti, na kterou Hitler nepomyslel - Ladožské jezero zamrzlo. Led dosáhl tloušťky jednoho a půl metru a tím získal Leningrad opět pevné spojení se sovětskou pozemní frontou. Přes led byla vytyčena cesta, která dostala název "Cesta života". A od té doby po ní v noci rachotila nákladní auta. Hlavním nákladem ovšem byla munice, náhradní díly a suroviny pro válečný průmysl. Potraviny byly až na posledním místě. Zpět se vozili ranění, děti, staří lidé a ženy neschopné práce. Tímto způsobem se podařilo evakuovat 800 000 lidí.
 

Protože byl benzín na frontě vzácný, nechal Ždanov za nočních směn položit na led kolejnice, které na druhé straně jezera napojily na železniční trať Volchostoj - Moskva. V zimě se podařilo do města dopravovat 4 000 až 5000 tun zásob denně. I nyní tvořilo více než 80 procent nákladu suroviny. Hlad ovšem nutil všechny obyvatele k práci a do bojových oddílů, protože kdo nepracoval nebo nebojoval, nedostal žádný příděl. A mobilizace obyvatelstva byla neuvěřitelná. Celkem 32 000 žen a dívek bylo u vojsk ve funkci ošetřovatelek, devadesát procent všech komsomolců sloužilo na frontě, 600 000 dětí a mladistvých trvale pracovalo na zdokonalování obranných zařízení. Vykopali 700 kilometrů protitankových zákopů - jen lopatou a krumpáčem. Vybudovali 300 kilometrů zátarasů z kmenů a 500 zemních bunkrů. Z úředního čísla 600 000 nasazených mladistvých lze vyvozovat, že pracovní povinnost platila i pro devítileté a pravděpodobně i pro osmileté děti. Srovnáme-li to s obranou Berlína, kde velitel hlavního města požadoval denně 100 000 civilistů k budování obranných zařízení a Gauleitung (župní velení) tento požadavek odmítlo jako nesplnitelný a nedokázalo sehnat nikdy více než 30 000 civilistů, je to výkon skutečně neuvěřitelný.

Hladovějící a mrznoucí děti pracovaly při 40 stupních mrazu, dělníci se lopotily v rozbombardovaných a nevytápěných továrních halách dvanáct až čtrnáct hodin denně. Pak se vlekli domů. V bytech nebylo ani světlo ani voda, a když spálili nábytek a knihy, tak ani oheň v kamnech. Příští den se opět vlekli do práce. Kdo chyběl, nedostal příděl. V létě nemrzli, ale zato bylo méně jídla a pracovní doba trvala patnáct hodin. K tomu ještě dobrovolné směny. V noci táhly ženy na frontu a k opěrným bodům vozíky nebo saně s municí a zpět odvážely zraněné a vyčerpané. To byl skutečný obraz města nad Něvou. A že to bylo ještě horší, nám ukazují nově otevřené archívy.

Někdy na podzim roku 1941, když ještě v městě nad Něvou jezdily tramvaje, nalezla policie v jednom z vagonů elektrické dráhy sáček s podivným obsahem. Skládal se z ohořelé lebky a několika dalších lidských ostatků. Srdce, ledviny a plíce byly vyříznuty, kosti vyvařeny. Byl to první zaznamenaný případ kanibalismu v Leningradu. Další brzy následovaly, avšak veřejnost o nich dosud neměla ani tušení. Po desetiletí slýchali Rusové hrdinské eposy o tom, jak se statečným obyvatelům Petrohradu dařilo za druhé světové války téměř tři roky vzdorovat blokádě hitlerovských vojsk. Dnes, šedesát let po této významné události, konečně otevřely přísně tajné archivy NKVD a vypluly najevo další skutečnosti. Tentokrát není řeč o statečných obráncích města, ale o špiclování, popravách, násilných přepadeních a kanibalismu. Reportéři německého časopisu Der Spiegel do tohoto archivu nahlédli a přinesli šokující svědectví.

Například složka 00327 obsahuje záznam o události datované 21. ledna 1942. Věra Alexandrovna Titanova v ten den přivedla na svět novorozence. Vzápětí jej společně se svou matkou utopily ve škopku, jeho tělo rozčtvrtily a maso pozřely. O tři týdny později totéž provedly se šestiletou Julií Krasulnikovou. Věra byla vojenským tribunálem třetího března odsouzena k smrti. Její matka souzena nebyla, protože mezitím zemřela hladem. Byla zima roku 1942. Ve městě nefungovala veřejná doprava, nesvítilo se, fabriky stály, obchody byly vypleněné. Lidé trávili až 20 hodin denně na mrazu ve frontách s potravinovými lístky, avšak na mnohé z nich se nedostalo. Příděly základních potravin byly postupně redukovány až na 10 gramů chleba na den. Kdo ztratil - nebo mu byl uloupen - potravinový lístek, neměl nárok ani na to.

Zbytek SSSR neměl o podlomené morálce města ani tušení. Cenzoři zabavili každý dopis, který by obsahoval "protisovětské prvky". Ve zprávě č. 10042 cituje vedení NKVD jeden z dopisů: "Z Leningradu se stalo město mrtvých, jedna velká márnice. V každém sklepě, v nemocnicích, na ulicích jsou hromady mrtvých...Žádná země neudělala pro svůj lid tak málo jako sovětská moc." Nebo dopis od dělnice Frolové: "Vrchnost se stravuje bohatě a nemusí stát žádné fronty." "Máma i Ira se o mě starají. Dělí se se mnou o vše a já, prašivý pes, jsem jim tajně uloupil poslední kousek," svěřuje se zase školák Jura Rjabinkin svému deníku. "Máma mi včera se slzami v očích řekla, abych se tím kouskem chleba, který jsem jim sebral, zadávil."
V té době nebyl čas vypracovávat psychologické posudky, které by odhalovaly hranici utrpení, po jejímž překročení je člověk schopen dopouštět se kanibalismu. Jedna policejní zpráva však cituje příběh sedmnáctiletého Igora Ševčenka, popraveného za pojídání lidské mrtvoly. Igorův otec byl odvezen do gulagu a on zůstal v Leningradě, aby se staral o opuštěný domov. Jakožto "nepracujícímu" mu byl přidělen nejhorší potravinový lístek - žádné maso, žádný tuk. Živil se tím, že lovil kočky. V prosinci jej však potkala katastrofa - ztratil lístek, a tedy i nárok na chleba, pár brambor a trochu řepy. "18. prosince jsem utekl do vesnice Piskarjové v naději, že najdu alespoň nějakou kočku. Ale už žádné nebyly. Na cestě zpátky jsem šel kolem hřbitova, kde ležely nepohřbené mrtvoly. Položil jsem jednoho muže na saně, odvezl ho do bytu a připravil k jídlu. Nejprve jsem odřízl hlavu a potom levou ruku, Pak jsem rozebral zbytek těla, aby se vešel do krabice. Jednu část ramene jsem si upekl. Snědl jsem všechno, i na botách jsem si pochutnal. Pak ale přišla policie. Někdo ze sousedů si musel něčeho všimnout."

Materiály označené nápisy "sověršenno sekretno" (přísně tajné) a "chraniť věčno" obsahují desítky tisíc stran strojopisu i rukopisu, fotografie dopadených hříšníků, důkazní materiály. Píše se v nich o pojídačích lidského masa, kteří zavraždili své matky, sestry i prarodiče. O matce, která zabila nejmladší dceru, aby uživila ostatní děti. O rodině z Objezdové ulice, jejíž dcera lákala kolemjdoucí do bytu, kde je matka a otec utloukli k smrti. Akta tajné služby obsahují celkem 2000 dokumentovaných případů kanibalismu. Mezi nimi se skrývá kus zapomenuté historie dvacátého století, historie, která dosud byla pro celé Rusko tabu.
 
Zdroje
 
CARELL Paul - Operace Barbarossa
CARELL Paul - Spálená země
MF Dnes

Další články autora

Autor : Anonymous 🕔22.02.2004 📕9.426

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře