Helsinský proces a KBSE

Autor : Jan Ešner / honza 🕔13.02.2004 📕8.566

V roce 1955 se v Ženevě uskutečnilo první velké mezinárodní setkání nejvyšších státníků od vypuknutí studené války. Potřesení rukou mezi Eisenhowerem a Chruščovem vzbudilo iluzi tání. „Duch Ženevy“ se pak stal na kratší dobu pojmem. Po opětovném ochlazení vztahů se v šedesátých letech objevují první pokusy o konání dalšího takového summitu. Ani americký prezident Johnson se svou politikou „budování mostů“ ani výzvy sovětského vůdce Brežněva však kola mezinárodní diplomacie neroztočila.

Helsinský proces

S tzv. „Ostpolitik“ (východní politikou) německého kancléře Brandta a pokusy o jednání o odzbrojení či alespoň omezení zbrojení mezi USA a SSSR se objevila nová naděje.

Prvním viditelným signálem bylo uskutečnění neformálních rozhovorů na neutrální půdě – v Helsinkách - koncem roku 1972. Sovětský svaz, podpořen svými satelity, se nejprve snažil z této schůzky „vyšachovat“ Spojené státy, ale po negativní reakci západoevropských zemí se musel s jejich účastí smířit.

V červenci 1973 pak vlastní jednání začala. Zúčastnilo se jich 35 zemí (evropské země s výjimkou Albánie, z mimoevropských USA a Kanada). Složitá jednání probíhala další dva roky. Při přípravě dokumentu, nazvaného Závěrečný akt, se nejvíce angažovaly neutrální země. Bylo nutné najít skutečně kompromisní prohlášení, neboť každá ze zúčastněných zemí měla právo veta. Podstatnou část prohlášení tak pomohly vytvořit Švýcarsko a zejména Jugoslávie.

1. srpna 1975 byl všemi 35 zeměmi přijat Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Celý dokument však byl ve smyslu mezinárodního práva bez jakékoli závaznosti – nedal se tedy vymáhat.

Dokument obsahoval tři „koše“ problémů. První se týkal evropské bezpečnosti. Jednotlivé země se zde zřekly použití síly při řešení mezinárodních problémů, byla zde konstatována neměnnost hranic a nezasahování do vnitřních záležitostí jiných států.

Druhý koš se věnoval otázkám spolupráce v oblastech kultury, hospodářství, vědy, nových technologií a životního prostředí.

Poslední koš se věnoval otázkám humanitárním, problémům volné výměny informací, kontaktům mezi členy rodiny žijícími v obou částech železné opony a problematice lidských práv vůbec.

Význam Závěrečného aktu

Helsinský akt znamenal průlom v zablokovaném jednání mezi státy obou bloků. Vyvrcholil tak proces détente. Navíc posílil postavení menších zemí a zemí neutrálních. Problémem však bylo, že si každá ze stran celý dokument vykládala jinak. Pro SSSR to znamenalo konec „noční můry“ z útoku Západu na dosavadní status quo. Brežněvovi šlo o to, aby západní země uznaly neměnnost poválečného pořádku v Evropě – čili uznání východních zemí jako sovětských satelitů (tedy první koš). Státům Západu šlo zejména o třetí koš – lidská práva.

Pro Sovětský svaz byl třetí koš pouze nutným zlem a podepsaný dokument jen cárem papíru. SSSR byl přesvědčen, že stejně neexistuje síla, která by mohla podepsanou dohodu o dodržování lidských práv vynutit. Proto chápal Závěrečný akt jako své jednoznačné vítězství.

Jaká však byla skutečnost? V krátkodobé perspektivě to byl jistě úspěch. V dlouhodobé perspektivě byl právě Závěrečný akt začátkem konce vlády komunismu nad východní Evropou. Přihlášení se komunistických zemí k dodržování lidských práv totiž znamenal vznik skupin dožadujících se jejich faktického plnění v rámci jednotlivých zemí. V Sovětském svazu vznikla Helsinská skupina lidských práv v čele s J. Orlovem a i v dalších zemích vnikly první opoziční struktury. Například v Československu byla založena Charta 77 v čele s V. Havlem, v Polsku později Solidarita v čele s L. Walesou.

KBSE v 70. a 80. letech

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě pokračovala i po Helsinkách. Další jednání přišla na pořad dne v letech 1977-1978 v Bělehradě. Jednání však nebyla příliš úspěšná. Nesla se v duchu vzájemné nedůvěry a napadání za nedodržování Závěrečného aktu. Státy se tak dohodly pouze na nutnosti pokračování v jednání.

O nic více nepokročilo ani jednání o dva toky později v Madridu. Vše komplikovalo prudké ochlazení vztahů v souvislosti se sovětskou invazí do Afghánistánu i neshodou ohledně instalace raket středního doletu v západní Evropě.

V letech 1984-1986 se konala další jednání ve Stockholmu. Zejména díky změně ve vedení SSSR (nástupu Gorbačova) se rýsovaly lepší vyhlídky. Konečná dohoda umožňovala inspekcím jednotlivých zemí KBSE kontrolovat podepsané dohody. Vojenské aktivity obou stran se tedy stávaly otevřenějšími.

Průlomem byla další jednání v letech 1986-1989 ve Vídni. Přijatý Vídeňský závěrečný dokument pak v praxi znemožnil komunistickým zemím bránit pozorování dodržování lidských práv v těchto zemích. Doposud se mohly účinně bránit s poukazem na nedovolené vměšování do vnitřních záležitostí. Navíc zde byla dohodnuta nová konference o lidských právech na začátku 90. let.

KBSE po pádu komunismu

Pád komunismu v roce 1989 s sebou přinesl složité otázky. Jaká bude úloha KBSE? Neměla by se stát hlavní organizací, a neměla by nahradit dosavadní vojenské struktury – NATO a Varšavskou smlouvu? Zatímco Varšavská smlouva spěla ke svému zániku, státy Západu nehodlaly dopustit rozpad Severoatlantické aliance.

Na konferenci v Paříži v roce 1990 pak KBSE jasně formulovala zájem o práva menšin v jednotlivých evropských zemích. Pařížská konference byla zlomová zejména v tom, že se KBSE začínala prosazovat jako skutečná strukturovaná organizace – nikoli jako dosavadní fórum. V jejím rámci vznikly jednotlivé instituce. Závěrečný akt – Pařížská charta pro novou Evropu – ohlásila ukončení studené války.

Přesto se však ukázalo, že KBSE není všemocnou. Zastánci pokračování NATO získali další důkaz pro své přesvědčení o nutnosti uchování transatlantické aliance. První trhlinu utrpěla KBSE na začátku roku 1991, kdy SSSR předvedl demonstraci vojenské síly a brutality v Pobaltí. Navíc ani vzniklé konflikty na Balkáně nebyla KBSE s to vyřešit.

Setkání v Helsinkách v roce 1992 bylo pak zvláštní tím, že se na území KBSE vedla otevřená válka (v rozpadající se Jugoslávii). Významným přínosem tak byla pouze shoda na vytvoření mírových jednotek, které by měly monitorovat situaci ve státech postižených vojenským konfliktem.

Ruský pokus, na konferenci KBSE v Budapešti v roce 1994, posílit roli KBSE oslabením Severoatlantické aliance ztroskotal. Západní země stále viděly (a zcela právem) naprosto nezastupitelnou roli NATO i Evropské unie. Nejvýznamnějším počinem tohoto setkání se tak stala změna názvu organizace na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Na lisabonských prosincových jednáních roku 1996 se pak hodnotila role OBSE ve válce v Bosně a vyzdvihla se její úloha jakožto monitorující organizace nad mírovými bosenskými dohodami z Daytonu.

Závěrem

KBSE byla významnou organizací v otázkách lidských práv. Po helsinském procesu z poloviny 70. let se snažila dbát na dodržování dohod v zemích sovětského bloku. Neměla však dostatečnou sílu, aby si je mohla vynutit. První helsinský koš se stal velkým problémem, neboť se komunistické země právem na nevměšování do vnitřních záležitostí dohledu KBSE na dodržování lidských práv bránily.

Po skončení studené války se snažila získat postavení významného pilíře evropské bezpečnosti. Ukázalo se však, že takovou sílu nemá. Nemohla konkurovat tradičním strukturám jako NATO, Evropská unie či Západoevropská unie. Její význam tedy nyní spočívá ve vzájemné kooperaci s dalšími evropskými strukturami.

Autor : Jan Ešner / honza 🕔13.02.2004 📕8.566

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře