Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (2.díl)

Autor : Jan Flieger / Dav 🕔31.01.2004 📕12.575

Seriál

  1. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (1.díl)
  2. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (2.díl)
  3. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (3.díl)
  4. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (4.díl)
  5. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (5.díl)

Podobné články

Další články autora

II.díl - Období pasivní rezistence

V roce 1868 při příležitosti založení Národního divadla vyšel almanach Ruch, v kterém dvacet mladých básníků (mj. J. V. Sládek, S. Čech, E. Krásnohorská, ale i historik J. Goll a filozof J. Durdík) demonstrovali svými díly podporu národního hnutí. Na Moravě došlo k odstranění předpisů o dědické posloupnosti na gruntech, které omezovaly jejich svobodné dělení a přílišné zadlužování.

1.3.1868 na pražském Žofíně došlo k založení českého dělnického potravinového svépomocného družstva Oul, v jehož čele stál F. L. Chleborad a jeho členy se stávali dělníci, řemeslníci i příslušníci středních vrstev. Po vzoru tohoto družstva o 3 tisících členech vznikaly podobné spolky i mimo Prahu. Jednalo se o družstva např. Svatopluk, Včela, Blahobyt, Kruh atd. Do roku 1871vzniklo takových spolků v Čechách 279 a na Moravě 46.

10.5. 1868 se na úpatí Řípu uskutečnil za účasti 20 tisíc lidí první tábor lidu, kterým bylo zahájeno tzv. táborové hnutí (tehdy mladý historik J. Goll navrhl, aby se tato shromáždění nazývala tábory lidu a nikoli podle irského vzoru meetingy) . Podobné tábory se konaly i na dalších místech Čech, Moravy a Slezska např. Střelecký ostrov v Praze, Bezděz, Žižkov, Blaník, Oreb, Karlštejn, Kravsko u Znojma atd. Krom podpory státoprávní politiky se zde tlumočily požadavky na schválení všeobecného volebního práva atd. Celkem se v letech 1868-1871 uspořádalo na 143 táborů (Čechy - 102, Morava - 37, Slezsko - 4) při odhadované účasti asi 1,5 milionu osob.

16.5. 1868 za účasti desetitisíců obyvatel Čech, Moravy a Slezska došlo k položení sedmi základních kamenů Národního divadla v Praze. Právě s převozem těchto kamenů z památných míst naší republiky, mj. z Řípu, Radhoště, Vítkova, Blaníka, Žižkova, je částečně spojeno i táborové hnutí. V podobném duchu se uskutečnily i další manifestace v tomto roce. Především demonstrace proti ministru E. Herbstovi při jeho návštěvě Prahy v lednu, oslava 70. narozenin F.Palackého ve dnech 14.-15. 6. a první pouť do Kostnice uskutečněná 6. 7.

25. 5. 1868 byly schváleny tzv. májové zákony, šlo o tři zákony č. 47 až 49, které podstatně redukovaly platnost konkordátu z roku 1855.

  1. zákon o manželském právu, který obnovoval platnost občanského zákoníku z roku 1811
  2. zákon o poměru školy a církve, který školství vymanil z jednoznačného vlivu katolické církve
  3. zákon o interkonfesionálních (mezináboženských) vztazích občanů, který odstranil překážky znevýhodňující nekatolíky.

Ve dnech 21.-23.6.1868 se za nezájmu české veřejnosti uskutečnila návštěva císaře Františka Josefa I. v Praze.

22. 8. 1868 při zahájení českého zemského sněmu v Praze tříčlenná delegace, zastupující 81 českých poslanců, předala sněmovnímu prezidiu zvláštní státoprávní deklaraci, rozvádějící zásady protestu ze 13. 4. 1867, kdy čeští poslanci na protest proti rakousko-uherskému vyrovnání opustili sněm. Mimo historickoprávního a politického úvodu deklarace zahrnovala 10 bodů, které zdůrazňovaly státoprávnost a svébytnost českých zemí. Deklarace byla sněmem zamítnuta a čeští poslanci vyzváni k účasti na jednání sněmu. Z důvodu odmítnutí byly tito poslanci v září 1868 zbaveni svých mandátů. Podobnou deklaraci předali čeští poslanci na jednání moravského sněmu dne 25. 8. 1868. Tímto se přihlásili k státoprávnímu programu jednoty Zemí Koruny České. Touto akcí Čeští poslanci přešli k politice tzv. pasivní rezistence a přestali se zúčastňovat jednání zemských sněmů. I přesto moravský sněm v deklaraci prohlásil věrnost prosincové ústavě a zároveň se vyslovil proti spojení s Čechami. Podobnou deklaraci vzdal i sněm slezský, který byl ovládaný německými liberály.

4. 10. 1868 se uskutečnil tábor lidu v Praze na Pankráci, který přerostl v demonstrace a pouliční srážky jeho účastníků s policií a vojskem. V důsledku rostoucí nespokojenosti byl vládou 11. 10. vyhlášen výjimečný stav pro Prahu a nejbližší okolí. K jeho zrušení došlo 28. 4. 1869.

4.12. 1868 byla v Rakousku zavedena, na základě nového branného zákona, všeobecná branná povinnost. Délka základní vojenské služby byla stanovena na dobu 3 let. Monarchie počítala s udržováním armády o velikosti asi 800 tisíc vojáků v činné službě.

V roce 1869 z iniciativy Körbra a J. V. Friče byla založena tajná revoluční organizace studentů Jednatelství z Blaníka, která měla protirakouské zaměření. Během následujícího roku byli členové pozatýkáni a odsouzeni do vězení.

V polovině února 1869 se císař František Josef I., při zasedání předlitavské ministerské rady, vyslovil pro vyrovnání s Čechy.

18. 4.1869 došlo k potvrzení statutu České polytechniky v Praze jako Českého vysokého učení technického (ČVUT) Tomuto předcházelo usnesení českého sněmu z roku 1868, kterým byla polytechnika rozdělena na českou a německou část. Výuka byla zahájena ve školním roce 1869/1870.

14. 5.1869 zákonem o všeobecné povinné školní docházce došlo k revizi zastaralých předpisů z počátku 19. století. Tento zákon prodloužil školní docházku na 8 let. Zároveň stanovil zřízení školy všude tam, kde „v okruhu jedné hodiny po dobu nejméně 5 let žije více jak 50 dětí“. Zdokonalilo se postavení učitelů a to jak po stránce jejich přípravy, tak i materiálního zabezpečení. Náklady na provoz obecní školy měla nadále nést obec, ale stát převzal odpovědnost za přípravu a vzdělávání učitelů.

V polovině května počaly vycházet noviny Český dělník, v kterých se presentovala opozice tribunou proti F. L. Chleboradovi.

Při červencové návštěvě Paříže odevzdal F. L. Rieger francouzskému císaři Napoleonovi III. memorandum „O významu federalizace Rakouska z hlediska evropské a české politiky“. Toto memorandum zdůrazňovalo „strategický význam“ Čech v Evropě a označilo slovanské národy v habsburské říši jako hráz proti hrozícímu pangermanismu a panmaďarismu. Toto nepřineslo žádný bezprostřední výsledek.

7. 8.1869 byl rozpuštěn spolek „Slovanská lípa“. Proti členům výboru bylo zahájeno trestní vyšetřování.

V období srpna a září byla habsburská monarchie zasažena finanční krizí, kterou odstartoval krach na burzách ve Vídni a Budapešti.

4.-6. září se při příležitosti oslav 500. výročí narození m. Jana Husa uskutečnily na Betlémském náměstí v Praze a v Husinci velkolepé oslavy. Jako hlavní řečník zde vystoupil K. Sladkovský.

31. 3.1870 při rozehnání stávkujících dělníků ve Svárově došlo ke střelbě, při které bylo šest stávkujících zastřeleno a mnoho dalších zraněno.

7. 4.1870 byl vydán koaliční zákon, který dělníkům umožňoval sdružování a zároveň jim přiznal právo na stávku.

13. 4.1870 byla jmenována úřednická vláda. V čele stál polský hrabě A. Potocký a jejím hlavním cílem bylo najít vhodný model vyrovnání s českou státoprávní opozicí.

29. 7.1870 došlo k rozpuštění českého zemského sněmu, v kterém převažovala ústavě věrná většina. Po volbách, konaných v srpnu, se další sněm sešel 30. 8., ale zde už většinu měly federalisté. Naopak v moravském zemském sněmu většina připadla ústavě věrným poslancům.

26. 9.1870 v císařském reskriptu František Josef I. slíbil prozkoumat české stížnosti a potvrdil nedílnost a nescizitelnost Českého království. Současně vyzval české poslance k návratu do říšské rady. Jako ústupek projevil přání být korunován na českého krále.

6. 10.1870 došlo k vypsání přímých voleb do říšské rady na území Čech. V těchto volbách, konaných na začátku listopadu, bylo zvoleno 36 poslanců české státoprávní opozice, kteří odmítli dostavit se do vídeňského parlamentu. Neochota Čechů k zasednutí v říšské radě vedla k pádu Potockého kabinetu dne 4. února 1871.

8. 12.1870 v pamětním spisu o zahraniční politice monarchie čeští politici pod vedením F. Palackého a F. L. Riegra, podaném k rukám říšskému kancléři Beustovi, protestovali proti národnostnímu útisku v monarchii a žádali přeměnu monarchie na svobodnou federaci národů s právem národního sebeurčení. V oblasti zahraniční politiky souhlasili se sjednocením Německa, ale protestovali „proti násilnickému zdeptání Francie“ a zároveň projevili sympatie k jižním Slovanům. Beust pamětní spis hrubě odmítl, nepředložil ho císaři ani sněmům a 14. 12. Jej předkladatelům vrátil.

5. 2.1871 nově jmenovaná vláda „tzv. masopustní“ v čele s hrabětem K. Hohenwartem, v které zasedli i dva konzervativní Češi (původem) - K. Habietinek jako ministr justice a J. Jireček jako ministr kultury a vyučování, dostala při jmenování za úkol vypracovat oboustranně přijatelné podmínky rakousko-českého vyrovnání. Toto několikaměsíční jednání vedli za vládu ministr A. Schäffle a za Čechy F. L. Rieger, A. Pražák a hrabě Clam-Martinic. Jednání probíhala střídavě v Praze a ve Vídni.

V srpnu došlo k vypracování předběžné dohody o podstatě českého vyrovnání v tzv. fundamentálních článcích, které obsahovaly hlavní zásady tohoto vyrovnání.

12. 9.1871 v císařském reskriptu, zveřejněném na jednání českého sněmu 14. 9., panovník slavnostně zopakoval své rozhodnutí nechat se korunovat českým králem. Spolu s tímto prohlášením vyzval sněm, k započetí jednání o mírném a smířlivém uspořádání českého státoprávního uspořádání v souladu se státoprávními poměry celé říše.

10. 10.1871 Český sněm na jehož zasedání chyběli němečtí poslanci schválil fundamentální články, základ národnostního zákona a volebního zákona. Ve fundamentálních článcích bylo zakotveno státoprávní postavení Českého království v politickém systému Rakouska - Uherska a tyto články v 18 bodech akceptovaly rakousko-uherský dualismus. Dokument předpokládal že účelem není dosáhnout trialistického uspořádání říše, ale realisticky odhadl možnosti národní rovnoprávnosti se zachováním specifik dualismu. Návrh národnostního zákona v souladu s ústavou předpokládal stanovení zásady rovnosti obou zemských jazyků, které se měly uplatnit ve všech oblastech školství a státní správy. Toto vyrovnání se mělo týkat pouze Čech, protože moravský zemský sněm, který souhlasil ze zásadami fundamentálních článků, ale poslanci českého sněmu trvali na požadavku existence samostatného moravského markrabství. Slezský sněm, kde byla většina poslanců prosazující centralizmus, protestoval proti požadovanému státoprávního spojení Slezska a Čech.

20.-21. 10.1871 císař na nátlak německých liberálů a vídeňské ministerské rady, která nedoporučila Hohenwartův pozitivní koncept, zamítl návrh Rakousko - Českého vyrovnání. Po neúspěchu pokusu o české vyrovnání převládlo v české společnosti značné zklamání.

25. 10.1871 vládě předlitavska byl F. L. Riegrem a hrabětem Clam-Martinicem podán Pamětní list, v kterém předkladatelé odmítli připravovaný císařský reskript s negativním textem ve věci vyrovnání. Tento reskript byl nakonec vydán 30. 10.

27. 10.1871 v souvislosti s neúspěchem prosazení fundamentálních článků podala Hohenwartova vláda demisi. V následujícím měsíci ji nahradila provizorní vláda vedená baronem L. Holzgenthanem a 26.11. nastoupila vláda knížete A. Auersperga. Tento kabinet zahájil perzekuční tlak proti všemu českému.

5. 1. 1872 J. Barák začal vydávat Dělnické listy, které se staly prvními novinami českých socialistů.

13. 3. 1872 po rozpuštění českého zemského sněmu došlo k vypsání nových voleb. Tyto volby poznamenalo předvolebním kšeftováním neboli „chabrus“, což ve své podstatě znamená převod velkostatků, celkem v 70 případech. Toto kšeftování ve prospěch tzv. ústavověrné šlechty bylo uskutečněno s cílem získání většiny ve velkostatkářské první kurii.

22. 4. 1872 za, v mnoha obcích, vojenské asistence proběhly tzv. chabrusové volby do českého zemského sněmu. V těchto volbách ztratila historická šlechta své postavení a tímto čeští liberálové přišli o svého spojence. V den zahájení sněmu 24.4. čeští liberálové, tento na nátlak F. Palackého opustili a zahájili totální pasivní rezistenci.

V listopadu po rozporech mezi mladočechy, mluvčí K. Sladkovský a staročechy, mluvčí F.L. Riegr došlo k uvolnění pasivní resistence v oblasti voleb do školních rad.

1. 1. 1873 v listech mladočechů i staročechů vyšlo společné prohlášení pod heslem: „Svorně k vítězství!“. V tomto prohlášení čeští politici odmítli návrh reformy volebního zákona a zároveň vyzvali k jednotě v boji za státoprávní požadavky.

17. 1. 1873 česká státoprávní opozice vydala petici, v které odmítla připravované přímé volby do říšské rady. Tuto petici podepsalo 270 tisíc lidí a 20.2. byla prostřednictvím knížete J. Lobkovice odevzdána císaři. Stejnou petici odevzdal hrabě E. Belcredino za Moravu i tato byla opatřena tisíci podpisy.

2. 4. 1873 císař podepsal dva zákony

1.zákon č. 40/1873 částečně měnil některé paragrafy základního zákona o říšském zastupitelstvu č. 141/1867 z 21.12.1867. Především se zvýšil počet poslanců říšské rady na 353. Nově české země volily 138 poslanců (Čechy 92, Morava 36, Slezsko 10) .

2. zákon č. 41/1873 zaváděl přímé volby do říšské rady, které doposud probíhaly na zemských sněmech.

Zákony, které se též označují za tzv. dubnovou ústavu se tak staly protikladnou reakcí na fundamentální články a na několik desetiletí ukončily „architekturu“ rakousko-uherské říše. Zároveň se Předlitavský parlament vymanil ze závislosti na zemských sněmech.

V květenu se na sjezdu německých liberálů v Teplicích nepodařilo překonat rozkol mezi „mladými“ a „starými“.

1. 5.1873 ve Vídni se v Prátru uskutečnila V. světová výstava. Byla to první světová výstava konaná mino Londýn či Paříž.

9. 5.1873 po výrazném poklesu kursů akcií na Vídeňské burze vyvolaném především průmyslovou nadvýrobou začala světová hospodářská krize. Na našem území si tato krize vyžádala likvidaci 15 cukrovarů, 78 akciových společností a 4 bank. K postupnému oživování výroby došlo až kolem roku 1879.

1. 10.1873 na Pražském hradě byl u příležitosti 900. Výročí založení biskupství položen základní kámen nové části Svatovítské katedrály v Praze na Hradčanech. Na dostavbě se podíleli například J. Štursa, B. Kafka, V. H. Brunner, O. Španiel, F. Kysela. Ke konečné dostavbě došlo až roku 1929.

29. 10.1873 na schůzi nově zvolených českých poslanců říšské rady si tito poslanci odhlasovali v poměru 20:10 neobeslat říšskou radu. Proti neobeslání byli především poslanci z řad mladočechů. V důsledku toho byli tito poslanci 10.12. zbaveni svých mandátů. Naopak čeští poslanci na Moravě, kteří si vyhradili právo vlastního rozhodování, vstoupili dne 27.11. v počtu 26 poslanců do moravského sněmu a dne 21.1.1874 čeští poslanci z Moravy vstoupili i do říšské rady. Tomuto vstupu předcházelo stručné ohrazení přednesené Pražákem.

25. 11. 1873 vydáním veřejného „osvědčení“ ze strany 28 mladočeských poslanců, v kterém vrátili své mandáty s odůvodněním, že byly zvoleni, aby zasedli ve sněmu, došlo k rozkolu v Národní straně. F.L.Riegr dne 28.1. oznámil, že tito poslanci nebudou smět za stranu nadále kandidovat a 4 z nich ze strany vyloučil.

5.-6.4. 1874 poblíž Vídeňského Nového Města v Neudörfelu se uskutečnil ustavující sjezd celorakouské dělnické strany za účasti 74 delegátů z celého Rakouska, 10 z nich bylo z Čech. Sjezd schválil program strany a potvrdil Dělnické listy a Gleichheit za ústřední tiskové orgány.

V květnu došlo vydáním zákona č. 50/1874 O zevních poměrech církve katolické a zákona č. 51 O příspěvcích do náboženského fondu k úpravě poměrů mezi církví a Rakousko - Uherskem. Nadále měly být státní zákony nadřazeny církevním a císař měl právo jmenovat církevní funkcionáře a dosazovat všechny ordináře, arcibiskupy a biskupy.

3.-26.7. 1874 se uskutečnily volby do českého zemského sněmu. V těchto volbách poprvé kandidovali staročeši a mladočeši samostatně jako dvě samostatné politické síly s vlastními volebními programemy. Ve volbách bylo zvoleno 77 staročeských a 7 mladočeských poslanců.

15. 9. 1874 sedm nově zvolených mladočeských poslanců zasedlo v Českém sněmu. V podzimních volbách do říšského sněmu došlo k opětovné konfrontaci mladočechů se staročechy. Do říšského sněmu byli zvoleni 3 zástupci mladočechů (K. Sladkovský, A. P. Trojan a E. Grégr) , kteří podali zdůvodnění své rezistence a všichni tři byli v lednu 1875 zbaveni svých mandátů. V politice pasivní resistence pokračovali i Staročeši.

25. 12.1874 na sjezdu mladočechů konaném za účasti 800 delegátů v Praze byla založena Národní strana svobodomyslná. Sjezd zvolil 21 členný ústřední orgán a program strany, který sestavil J. Grégr. Ve svém programu strana požadovala demokratická občanská práva rovnosti, zdokonalení parlamentárního zřízení, rozšíření samosprávy a přechod od dosavadního pasivního odporu k odporu činnému. Toto předpokládalo účast na jednání českého zemského sněmu, ale účast na říšské radě byla podmíněna rozhodnutím většiny všech zemských poslanců. Program dále požadoval české státní právo, požadoval zákon na ochranu národností a zavedení všeobecného hlasovacího práva do zemského sněmu. Zároveň požadoval podporu českému školství a zřízení české univerzity. Za tiskový orgán strany byly schváleny Národní listy vydávané J. Grégrem.

29. 6.1875 na Pražském hradě zemřel poslední korunovaný český král a bývalý rakouský Ferdinand I. (V.) Dobrotivý.

26.5.1876 v Praze zemřel zakladatel novodobého českého národa F.Palacký, autor Dějin národa českého v Čechách a v Moravě.

Jeho pohřeb konaný 31.5. se stal národní manifestací a F.Palacký byl při něm označen za „otce národa“.

V roce 1876 za redakce J.V.Sládka se reprezentativním literárním orgánem tzv. světového směru českého básnictví se stal časopis Lumír. Kolem tohoto časopisu se soustředila skupina tzv. Lumírovců v čele s J. Vrchlickým a J. Zeyerem.

V letech 1877-1878 nadále probíhal uvnitř staročeské reprezentace intenzivní boj mezi J. S. Skrejšovským a F. L. Riegrem, vedený nejen o vedoucí pozici po Palackého smrti, ale i o další politickou orientaci staročechů. Toto probíhalo za všeobecně vzedmutých proslovanských a proruských sympatií v souvislosti se vstupem Ruska do války proti Turecku na Balkáně, které do této války vstoupilo na straně jihoslovanských národů.

31. 3. 1878 ke společnému prohlášení staročechů a mladočechů v otázce sladění postupu v poměru k říšské radě dospěla jednání mezi F. L. Riegrem a K. Sladkovským. Následně 8. srpna zveřejnily České listy zprávu o vytvoření jednotného státoprávního klubu českých poslanců. Obě strany zároveň uzavřely dohodu o rozdělení mandátů v nastávajících volbách do zemského sněmu a to tímto způsobem mladočeši 14 a staročeši 69 mandátů.

7. 4. 1878 V hostinci „U Kaštanu“ na pražském Břevnově se uskutečnil tajný ustanovující sjezd Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Tohoto sjezdu se účastnilo 15 delegátů, kteří schválili program a organizační řád, zvolil pětičlenné vedení a schválil stranický tisk, kterým se staly noviny Dělnické listy a Budoucnost.

17. a 19. 9. 1878 se uskutečnily volby do českého zemského sněmu.

Dne 23. 9.1878 se většina státoprávního klubu shodla na vstupu do sněmu a den nato čeští poslanci do sněmu vstoupili. Při vstupu přečetl F. Brauner slavnostní ohrazení. Po šesti letech tak došlo k přerušení pasivní rezistence, a to bez ohledu na poměry ve velkostatkářské kurii. V této kurii i nadále většinou disponovali tzv. ústavověrní, čímž čeští liberálové měli na sněmu třetinovou menšinu.

31. 10. 1878 proběhlo v korutanském Emmersdorfu jednání staročechů, zastoupených F. L. Riegrem a německými liberály, za které jednal M. Etienn o případné spolupráci. Tato jednání vedla k vydání sedmi bodového memoranda, které vytýčilo koncept případného česko-německého vyrovnání. Tyto jednání v důsledku nepřinesla žádný politický efekt.

V roce 1879 důsledkem úpadku průmyslu se hospodářská krize začala projevovat i v zemědělství. Na české zemědělství se negativně projevil dovoz obilí z USA a Ruska. Toto zvyšovalo zadlužení rolnických usedlostí.

18. 2. 1879 císařem byla jmenována prozatímní vláda. Předchozí Auerspergova vláda byla nucena podat demisi v důsledku kritiky za okupaci Bosny a Hercegoviny přednesené v říšské radě.

18. 5. 1879 před nastávajícími volbami skupina 63 českých poslanců odmítla vstup do říšské rady, ale zároveň naznačila možnost, po splnění určitých podmínek, vstupu do říšského sboru. V samostatných volbách došlo ke zvolení 54 českých liberálních poslanců, kteří utvořili samostatný Český klub.

13. 8. 1879 do nově utvořené vlády, která nahradila prozatímní Stremayrův kabinet, byl jako ministr-krajan jmenován A. Pražák.

Během srpnových a zářijových jednáních konaných ve Vídni se čeští politici, zastoupení J. Clam-Martinicem, J. Lobkovicem, F. L. Riegrem a J. Grégrem, dohodli s vládou na zásadách vstupu českých poslanců do říšské rady.

23. 9. 1879 se za účasti 72 poslanců v Praze uskutečnilo zasedání českého státoprávního klubu. Na tomto jednání se většinou 67 hlasů rozhodlo o vstupu do říšské rady. Tímto skončily „odbojné“ časy, začalo období tzv. aktivní politiky.

6. 10.1879 ve Vídni došlo k sjednocení tří proudů české státoprávní opozice a současnému spojení s moravskými politiky v jednotném tzv. Českém klubu na říšské radě. Složení tohoto klubu bylo 34 poslanců z řad mladočechů a staročechů, 10 poslanců z řad české konzervativní šlechty a 10 českých poslanců z Moravy, předsedou klubu se stal F. L. Rieger a místopředsedy J. Lobkovic a brněnský advokát F. Šrom.

7. 10. 1879 se na zahájení zasedání říšské rady dostavili všichni čeští poslanci a po 16 letech tak ukončili období pasivní rezistence. Ve Vídni došlo k podepsání tajné dohody mezi Rakousko-Uherskem a Německem, která představovala směr zahraniční politiky monarchie na další desetiletí. Tímto zaniklo politického seskupení „tří císařů“ z roku 1873. Smlouva se stala základem pro vznik trojspolku 20.5. 1882, kdy k ní přistoupila Itálie.

9. 10.1879 43 poslanců z Království českého předneslo tzv. státoprávní ohrazení a podobné prohlášení přednesl K. Schwarzenberk v panské sněmovně. Toto prohlášení akceptovalo existující politické poměry, ale současně zdůraznilo setrvání na programu českého historického práva. Stejné „ohrazení“ následně poslanci přednášeli na zahájení každého volebního období a to až do zániku monarchie. Naposledy jej předložili 30. května 1917.

29.-31. 10. 1879 v říšské radě proběhla tzv. adresní debata, která poukázala na existenci parlamentního spojenectví Českého klubu (54 poslanců) , Polského klubu (57 poslanců z Haliče) a Klubu Hohenwarthovy Strany práva (57 poslanců) . Tyto kluby tvořily většinový parlamentní blok „železného kruhu pravice“. V opozici jim stál Klub liberálů (91 poslanců) a Klub sjednocených pokrokářů (54 poslanců) . 40 zbývajících poslanců zůstalo mimo kluby.

17. 11. 1879 císaři byly odevzdány čtyři memoranda požadující zrovnoprávnění češtiny v úřadech, u soudů, na středních školách, živnostenských vzdělávacích ústavech a na pražské univerzitě. Tyto memoranda císaři předalo předsednictvo Českého klubu na říšské radě ve složení F. L. Rieger, J. Lobkovic, F. Šrom.

20. 12. 1879 došlo hlasováním poslanecké sněmovny říšské rady k prodloužení platnosti branného zákona z roku 1868.

Tento text je zveřejněn na základě povolení nakladatelství Libri. Jejichž stránky lze najít na adrese www.libri.cz.

Použítá literatura: Čapka Fr., Dějiny Zemí Koruny České v datech, Libri 1999 III.vydání

Seriál

  1. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (1.díl)
  2. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (2.díl)
  3. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (3.díl)
  4. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (4.díl)
  5. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (5.díl)

Podobné články

Další články autora

Autor : Jan Flieger / Dav 🕔31.01.2004 📕12.575

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře