Číslování pluků rakouské armády v letech 1769-1815

Autor : Ondřej Tupý / k. k. Unterlieutenant 🕔30.01.2004 📕13.214

Lubomír Uhlíř


Shodou okolností se datum Napoleonova narození zapsalo i do dějin rakouské armády - ke dni 15. 8. 1769 zde bylo zavedeno první systematické číslování pěších a jízdních pluků. Do té doby byly pluky označovány vesměs jmény majitelů, případně podle místa doplňování. Užívání čísel před tímto datem není správné, i když se s ním občas setkáváme. Naopak je užitečné, je-li k některému pluku před rokem 1769 podotknuto „pozdější pluk čís. N“, protože to usnadňuje orientaci, která podle jmen majitelů bývá někdy obtížná.

Číslování se vyskytovalo i před rokem 1769, ale nesystematicky. Např. karabinické pluky, založené v roce 1768, byly označovány jako „první“ a „druhý“ (Erstes, Zweites Carabinier-Regiment). S podobným typem parciálního číslování se můžeme setkávat u hraničářských jednotek (Erstes, Zweites Székler Gränz-Infanterie-Regiment apod.) či u garnizónních (posádkových) pluků.

Číslování pluků bylo jedním z reformních počinů Josefa II., jemuž byly přenechány starosti o vojenské záležitosti již v roce 1765. Původní označování pluků jmény majitelů představovalo atribut značně proměnlivý, limitovaný změnou osoby majitele (většinou jeho úmrtím, méně často vzdáním se tohoto důstojenství či jeho odebráním). Číslo teoreticky vytvářelo možnost stálého atributu, což bylo, jak uvidíme v dalším, více úspěšné u pěchoty než u jízdy. Ale i po zavedení číslování zůstalo v platnosti dosavadní označování jménem majitele, číslo tedy bylo do názvu pluku pouze přidáno, což se užívalo až do roku 1918.

Z našeho pohledu bylo číslování blahodárným počinem, neboť nám dodnes usnadňuje orientaci v jednotkách rakouské armády. Ovšem i po zavedení systematického číslování nemusí být situace vždy zcela jednoznačná. Pod jedním a týmž číslem se mohlo v průběhu doby vyskytnout několik naprosto různorodých pluků (časté zejména u jízdy, zde ještě komplikováno převody mezi jednotlivými kategoriemi), některá čísla nemusela být po určitou dobu obsazena (po zrušení pluku apod.), takže ne vždy vytvářelo číslování posloupnost bez mezer, uprázdněné číslo mohlo být pak třeba i po letech přiděleno jinému pluku. Na druhé straně mohlo dojít i k přečíslování pluku bez změny kategorie.

V roce 1769 byly očíslovány pěší a jízdní pluky vzestupně podle sestupného důstojenství majitele. U pěchoty i jízdy byly v jedné řadě číslovány všechny jejich kategorie. Typově ovšem vznikly dvě rozdílné situace, jak ukážeme v následujícím.

U pěchoty dostaly čtyři nejnižší čísla tzv. Haus-Regimenter, tj. pluky, jejichž majitelem byl některý z příslušníků panovnického domu - např. číslo 1 obdržel pěší pluk, jehož majitelem byl císař Josef II., za napoleonských válek František II. (I.) atd. Za nimi následovaly s čísly 5 a 6 garnizónní pluky. Důvodem zařazení těchto pluků bez majitelů na čelní místa bylo, že práva majitelů u nich vykonával nejvyšší vojenský orgán - Dvorská válečná rada. Čísla 7 až 59 měly pluky, jejichž majiteli byli rakouští generálové či plukovníci. Pak následovaly hraničářské pluky s čísly 60 až 76, tou dobou všechny bez majitele. Číslo 77 bývá uváděno někdy u hraničářského čajkistického praporu. Po roce 1780 se ale pod tímto číslem vyskytuje 3. garnizónní pluk, zatímco čajkistický prapor je nadále udáván bez jakéhokoliv čísla. Na začátku 90. let 18. století je 3. garnizónní pluk udáván ještě s číslem 77, ale posléze je uváděn bez jakéhokoliv čísla.

Tento systém zůstal u pěchoty zachován až do roku 1798. V tomto roce dostaly hraničářské pluky svoje vlastní čísla 1 až 17 a v pěchotní sekvenci se tak uvolnila čísla od 60 počínaje. Byla tedy od tohoto roku zvláště číslována řadová a hraničářská pěchota. Termín řadová pěchota byl oficiálně zaveden rovněž v témže roce (např. Linien-Infanterie-Regiment, předtím Infanterie-Regiment).

Koaliční války přinesly celou řadu změn, pluky byly rušeny či zakládány podle stávající situace. Tak byla pěchotní sekvence narušena již v roce 1795, kdy byl zrušen pěší pluk č. 48 pro značné ztráty a celkovou nespolehlivost (pluk byl doplňován ze severoitalských držav). V roce 1798 byl zrušen 3. garnizónní pluk (bez čísla), jehož mužstvo bylo zařazeno do 2. garnizónního pluku (č. 6). V témže roce byly naopak založeny nové uherské pluky, jeden z nich dostal uprázdněné číslo 48, ostatní čísla 60 až 62, uvolněná hraničářskými pluky. Číslo 63 obdržel valonský pluk, zřízený v roce 1799. V roce 1801 byl vytvořen myslivecký pluk, uváděný mezi řadovou pěchotou pod číslem 64. Další léta přinesla řadu redukcí. V roce 1808 byly zrušeny garnizónní pluky (mužstvo bylo zařazeno do nově vytvořených garnizónních praporů, částečně do haličského hraničního kordonu) a uvolnila se tak čísla 5 a 6. V témže roce byl zrušen myslivecký pluk č. 64. Porážka v roce 1809 a územní ztráty, tj. pro armádu ztráty doplňovacích obvodů, vedly ke zrušení 8 pluků (čís. 13, 23, 38, 43, 45, 46, 50 a 55). Uprázdněná čísla pak byla doplňována jen postupně buď nově zakládanými pluky ke konci napoleonských válek či těsně po nich - čís. 13, 23, 38 a 43 v roce 1814 a čís. 45 v roce 1816. K tomuto roku existovalo 58 pluků řadové pěchoty s čísly 1 až 63, mezi nimi ale byla neobsazená čísla 5, 6, 46, 50 a 55.

Jako protipól číslování pěších pluků můžeme uvést kombinované granátnické prapory, vytvářené od roku 1769, které nikdy číslovány nebyly. Oficiálně byly označovány pouze jménem velitele (obdoba označování pluků jménem majitele). V literatuře je možno setkat se s jejich specifikací pomocí tří resp. dvou čísel pluků - jedná se o oficiální čísla pluků, jejichž granátnické diviziony vytvářely kombinovaný prapor.

Od roku 1790 existovalo 20 granátnických praporů, 3 byly složeny ze 2 divizionů, ostatních 17 mělo 3 diviziony. V roce 1797 byly kombinované granátnické prapory zrušeny a granátníci navráceni ke svým kmenovým plukům. K jejich obnovení došlo až v roce 1799 (20 praporů), ale v roce 1801 byly prapory opět zrušeny. Granátníci pak nadále existovali v rámci svých pluků až do roku 1809, kdy bylo provedeno druhé obnovení kombinovaných granátnických praporů (21 praporů). Prapory byly po ukončení války opět rozpuštěny, ale již v roce 1810 potřetí obnoveny.

Naopak se číslování později uplatnilo u jiných pěších jednotek. První byly lehké pěší prapory (prapory lehké pěchoty), které vznikly roce 1798 transformací různých dobrovolnických sborů. Prapory byly označovány systémem, který tvořil přechod mezi řadovými pěšími pluky a kombinovanými granátnickými prapory - v názvu bylo jméno velitele (prapory neměly žádné majitele) a pořadové číslo 1 až 15, přičemž čís. 8 bylo neobsazeno, protože mužstvo Wurmserova dobrovolnického sboru vytvářelo svoji formaci až do konce druhé koaliční války. V l. 1799 a 1800 byly založeny další dva prapory (italský a dalmatský), uváděné někdy s čísly 16 a 17. Lehká pěchota byla zrušena v roce 1801 a její mužstvo bylo zařazeno do řadových pěších pluků. Znovu se objevila až v roce 1814, jednalo se o prapory, vytvořené z formací armády bývalého Napoleonova Italského království. Prapory byly opatřeny pořadovými čísly 1 až 4, existovaly však pouze krátkou dobu, protože již v roce 1816 byly zrušeny a použity k formování obnoveného řadového pěšího pluku č. 45.

Dále byly opatřeny čísly 1 až 9 diviziony myslivců, které vznikly v roce 1808 rozdělením mysliveckého pluku č. 64. Tyto diviziony byly rámcovými jednotkami, které v případě války měly být doplněny na kompletní prapory. Došlo k tomu již koncem roku 1808 v rámci příprav na válku s Francií, ale po válce byly koncem roku 1809 myslivecké prapory opět zredukovány na diviziony. Další doplnění na prapory bylo provedeno v letech 1812-1813. Formace byly označovány jako prapory polních myslivců (polní myslivecké prapory) a opatřeny čísly 1 až 9. Prapory neměly majitele a označování jménem velitele se u nich neužívalo. V roce 1813 byl počet mysliveckých praporů zvýšen na 12.

Ve stejném roce jako myslivecké diviziony se na scéně objevily prapory garnizónní pěchoty. V roce 1808 byly z obou zrušených garnizónních pluků (č. 5 a 6) vytvořeny samostatné prapory, opatřené pořadovými čísly 1 až 4 (prapory č. 1 a 2 byly postaveny z pluku č. 5, prapory č. 3 a 4 z pluku č. 6). V roce 1814 bylo zřízeno dalších šest garnizónních praporů s čísly 5 až 10, ale prapory č. 6 až 10 byly zrušeny již koncem roku 1815.

Garnizónní formace byly za tureckých a napoleonských válek použity částečně k vytváření štábních jednotek. V letech 1787-1791 existoval pluk štábní pěchoty (od roku 1790 opatřený číslem 1), do něhož byla zařazena část 2. garnizónního pluku (č. 6). V roce 1790 byl založen pluk štábní pěchoty č. 2, který byl ale v témže roce zrušen. V letech 1792-1801 existoval pluk štábní pěchoty a v letech 1805-1806 dva diviziony štábní pěchoty, žádná z těchto formací ale nebyla opatřena číslem. V roce 1812 byl pro potřeby Schwarzenbergova pomocného sboru postaven prapor štábní pěchoty č. 1. K tomu bylo použito mužstvo tehdejšího garnizónního praporu č. 1. Dále byl v roce 1813 vytvořen prapor štábní pěchoty č. 2 s použitím mužstva garnizónního praporu č. 4. Oba prapory byly zrušeny v roce 1816. Vedle nich existoval ještě v letech 1813-1815 oddíl štábní pěchoty dolnorakouské zeměbrany, který žádným číslem opatřen nebyl.

Dále je třeba zmínit hraničářské pluky, které obdržely v roce 1798 vlastní čísla. Tehdy existovalo 17 pluků a jeden samostatný prapor (čajkistický), který žádným číslem opatřen nebyl. Po válce roku 1809 při územních ztrátách zaniklo 6 hraničářských pluků (č. 1, 2, 3, 4, 10 a 11), jejichž mužstvo bylo převedeno po vytvoření Ilyrských provincií do francouzské armády. Zbylé pluky nebyly přečíslovány, takže nadále existovalo 11 hraničářských pluků s čísly 5 až 9 a 12 až 17. Ale již v letech 1813-1814 byly zrušené formace obnoveny, takže na konci napoleonských válek existovaly, stejně jako v roce 1798, pluky hraničářské pěchoty s čísly 1 až 17 a čajkistický prapor.

Obdobou jednotek Vojenské hranice byly tzv. hraniční kordony. V roce 1792 byl v Haliči vytvořen vojenský hraniční kordon (Militär-Grenz-Cordon) z poloinvalidů, zformovaných do 3 oddílů. V roce 1807 byly tyto jednotky reorganizovány do 16 setnin, po osmi pro Západní a Východní Halič. Konečně v roce 1808 z nich byly vytvořeny 4 oddíly (Abtheilungen), vedené vyššími důstojníky. Oddíly byly pořadově číslovány. V roce 1809 byly oddíly přečíslovány - oddíl č. 4 dostal číslo 1, oddíl č. 3 číslo 2, oddíl č. 2 číslo 3 a oddíl č. 1 číslo 4.

Číslování bylo použito i u některých dobrovolnických formací, zřizovaných v průběhu válek. Srbský (nazývaný též slavonský) dobrovolnický sbor v letech 1792-1798 sestával ze 2 praporů, označených čísly 1 a 2. Legie arcivévody Karla existující v letech 1800-1801 se skládala z mysliveckého sboru a pěších praporů s čísly 1 až 22. V téže době existoval dolnorakouský ostrostřelecký sbor s prapory č. 1 až 3. V letech 1805-1806 byly postaveny české myslivecké prapory s čísly 1 a 2. Dále byly čísly 1 až 6 opatřeny vídeňské dobrovolnické prapory, existující v letech 1809-1810. V téže době bylo použito číslování i u druhé legie arcivévody Karla - prapory čís. 1 až 6 (1. prapor byl myslivecký, ostatní pěší), u sboru moravsko-slezských dobrovolníků - prapory 1 až 3, u haličských dobrovolníků prapory č. 1 až 3, u sedmihradského mysliveckého sboru Marie Ludoviky (nesoucím jméno rakouské císařovny) - prapory č. 1 a 2 a u terstského sboru dobrovolných myslivců - prapory č. 1 a 2. Dále byly čísly 1 až 3 opatřeny prapory srbského dobrovolnického sboru v roce 1813, vytvořeného z vysloužilých hraničářských vojáků. Konečně byly v letech 1813-1816 čísly 1 a 2 opatřeny lehké německé prapory a dále stejnými čísly prapory sedmihradského mysliveckého sboru.

S číslováním se setkáváme i u zeměbraneckých formací. Zeměbrana (Landwehr) v rakouských zemích a její ekvivalent insurekce v uherských zemích je staršího data než koaliční války. S pravidelně organizovanou zeměbranou se setkáváme např. již za slezských válek. Zemské obrany v obou částech monarchie měly společné to, že se nejednalo o dobrovolnické formace a dále že byly zřizovány za války či v situaci příprav na válku či válečného ohrožení. Starší instituce také nikdy příliš dlouho válečný konflikt nepřežily.

Za napoleonských válek byla zřízena zeměbrana v dědičných zemích dvěma císařskými patenty z poloviny roku 1808. Vlastní zeměbranecké útvary byly formovány v roce 1809. Zeměbrana byla organizována podle jednotlivých zemí (také označována jako dolnorakouská, hornorakouská, česká atd.) či jejich seskupení (kraňsko-přímořská a moravsko-slezská). Nebyla stavěna v Tyrolsku, kde existoval zvláštní statut obdobný situaci ve Vojenské hranici. Dále nebyla vytvářena v Haliči a Bukovině, zde ale z politických důvodů. Zeměbrana sestávala ze 150 pěších praporů (s nejednotným počtem setnin).

V rámci jednotlivých zemí byly zeměbranecké prapory organizovány podle krajů nebo čtvrtí (v zemích, kde nebylo zavedeno krajské zřízení). Podle nich byly prapory i pojmenovány a v rámci kraje (čtvrti) pořadově číslovány (např. 1. Landwehr-Bataillon Viertel Unter dem Wiener Wald). Ještě v průběhu roku 1809 utrpěly některé prapory značné ztráty, proto byly podle potřeby sdružovány do kombinovaných praporů - tyto byly označovány jako komponované, které byly rovněž číslovány (např. Erstes componiertes Landwehr-Bataillon Viertel Unter dem Wiener Wald). U kombinovaných praporů se k označení někdy užívalo i jméno velitele. Prapory byly zrušeny v roce 1810. Zeměbranecké prapory byly obnoveny v roce 1813, ale byly zařazeny do řadových pěších pluků.

Obdobou rakouské zeměbrany byla uherská insurekce. Existovalo 18 a 1/3 pěších praporů a 14 husarských pluků (vedle toho po jednom husarském pluku postavil kníže primas a nitranský komitát). Pěší prapory byly označeny čísly 1 až 19 (nekompletní prapor měl čís. 10).

Zcela jinak než u pěchoty vypadala situace u jízdy, byť zde proběhlo číslování podle stejných principů. Např. i majitelem jezdeckého-švališerského pluku č. 1 byl Josef II., který byl ovšem i majitelem husarského pluku č. 2. K roku 1769 existovaly tyto kategorie jízdy (Reiter-Gattung): karabiníci, kyrysníci, dragouni, švališeři, husaři, hraničářští husaři a hraničářští dragouni. Tím, že se nebral ohled na druh jízdy, došlo v roce 1769 k promísení jednotlivých jezdeckých kategorií. Tak byl pluk č. 1 švališerský, č. 2 husarský, č. 3 a 4 kyrysnické, č. 5 karabinický, č. 6 a 7 dragounské atd. I zde byly na konci řady hraničářské pluky bez majitelů.

Po redukcích jízdy v 70. letech 18. století byly roku 1780 jízdní pluky přečíslovány. V číselné sekvenci bylo tou dobou neobsazeno 8 čísel po zrušených plucích: č. 6 (dragouni), č. 8, 22 a 23 (kyrysníci), č. 24 (husaři), č. 25 (kyrysníci), č. 36 (husaři) a č. 45 (hraničářští dragouni). Úprava byla provedena tak, že čísla byla posunuta přes vzniklé mezery, takže bylo dosaženo souvislé řady od 1 do 37 (u prvních pěti pluků zůstala čísla nezměněna, pluk č. 7 dostal číslo 6, pluk č. 9 dostal číslo 7 atd.). Dále byly v roce 1780 zrušeny téměř všechny hraničářské husarské pluky - č. 33 až 36 (v roce 1769 č. 40 až 43), které byly po redukcích (pluk na 2 eskadrony) rozděleny mezi pluky hraničářské pěchoty, v jejichž rámci husaři existovali do roku 1786.

V roce 1789 byly provedeny další změny číslování. U většiny jízdních pluků to znamenalo návrat k číslům z roku 1769. Výjimku činil pouze 2. karabinický pluk (č. 15 v roce 1769, č. 13 v roce 1780), který obdržel čís. 6 a až roku 1795 dostal své původní číslo z roku 1769, tj. č. 15. Do počátku koaličních válek pak bylo u jízdy provedeno ještě několik změn. V roce 1790 byl vytvořen pluk štábních dragounů (bez čísla), který později figuroval mezi lehkými dragouny. Konečně byl v roce 1791 vytvořen hulánský pluk (bez čísla) a dále dragounský pluk č. 31 byl změněn na švališerský. Na začátku koaličních válek v roce 1792 byla u jízdy použita čísla 1 až 44, přičemž byla neobsazena č. 8, 15, 22, 23, 24, 25, 36, 40, 41, 42 a 43, od roku 1795 pak následkem přečíslování u karabiníků č. 6, 8, 22, 23, 24, 25, 36, 40, 41, 42 a 43. V roce 1798 byly jednotlivé kategorie jízdy očíslovány zvlášť. Jezdecké pluky byly i po roce 1769 nadále označovány svojí jízdní kategorií (což ovšem bylo nezbytné od roku 1798, kdy existovalo vždy několik jezdeckých pluků se stejným číslem), jménem majitele a konečně číslem (po roce 1798 v rámci té které kategorie). Podle jednotlivých kategorií byla za koaličních válek situace u jízdy následná.

V roce 1792 existovaly 2 karabinické pluky (č. 5 a 6 [1795 č. 15]). Oba pluky byly v roce 1798 změněny na kyrysnické (č. 3 a 1) a kategorie karabiníků tím zcela zanikla.

V roce 1792 existovalo 9 kyrysnických pluků s čísly 4, 10, 12, 14, 20, 21, 27, 29 a 33. V roce 1798 byly mezi kyrysníky zařazeny oba karabinické pluky a dragounský pluk (bývalý emigrantský pluk Royal-Allemand), takže bylo 12 kyrysnických pluků s čísly 1 až 12. Přečíslování resp. změny byly provedeny následovně:

č. 1 (bývalý 2. karabinický pluk č. 15)

č. 2 (bývalý kyrysnický pluk č. 29)

č. 3 (bývalý 1. karabinický pluk č. 5)

č. 4 (bývalý kyrysnický pluk č. 27)

č. 5 (bývalý kyrysnický pluk č. 10)

č. 6 (bývalý emigrantský pluk Royal-Allemand)

č. 7 (bývalý kyrysnický pluk č. 21)

č. 8 (bývalý kyrysnický pluk č. 4)

č. 9 (bývalý kyrysnický pluk č. 14)

č. 10 (bývalý kyrysnický pluk č. 20)

č. 11 (bývalý kyrysnický pluk č. 33)

č. 12 (bývalý kyrysnický pluk č. 12).

V roce 1801 byly zrušeny kyrysnické pluky č. 4, 5 a 11 a pluk č. 6 byl zařazen mezi dragouny. V roce 1802 bylo zbývajících 8 kyrysnických pluků přečíslováno následovně:

- pluky č. 1, 2, 3, 7 a 8 podržely svá dosavadní čísla,

- pluk č. 12 obdržel č. 4,

- pluk č. 9 obdržel č. 5,

- pluk č. 10 obdržel č. 6.

V roce 1792 existovalo 6 dragounských pluků s čísly 3, 9, 26, 37, 38 a 39, pluk štábních dragounů (bez čísla) a 7 švališerských pluků s čísly 1, 7, 13, 18, 19, 28 a 31.

Rok 1798 představoval pro dragouny a švališery dosti podstatnou změnu. Obě kategorie byly spojeny do jediné, označované zpočátku jako lehcí dragouni. Protože ale žádná jiná kategorie dragounů neexistovala, bylo označení „lehký“ již koncem roku 1798 z názvu vypuštěno. Nicméně se i potom můžeme v oficiálních aktech setkávat s označením typu „lehký dragounský pluk“ apod. Od roku 1798 existovalo 15 (lehkých) dragounských pluků s průběžnými čísly 1 až 15. K jejich vytvoření bylo použito dosavadních 6 dragounských pluků, bývalý pluk štábních dragounů, který ale krátce předtím byl změněn na švališerský pluk (bez čísla), 7 švališerských pluků a nově vytvořený pluk. Smísení dragounů se švališery bylo provedeno následovně:

č. 1 (bývalý švališerský pluk č. 1)

č. 2 (bývalý dragounský pluk č. 3)

č. 3 (bývalý dragounský pluk č. 26)

č. 4 (bývalý švališerský pluk č. 18)

č. 5 (bývalý švališerský pluk č. 13)

č. 6 (bývalý dragounský pluk č. 37)

č. 7 (bývalý dragounský pluk č. 39)

č. 8 (bývalý dragounský pluk č. 38)

č. 9 (bývalý pluk štábních dragounů)

č. 10 (bývalý švališerský pluk č. 28)

č. 11 (bývalý švališerský pluk č. 31)

č. 12 (bývalý švališerský pluk č. 7)

č. 13 (nově vytvořen)

č. 14 (bývalý švališerský pluk č. 19)

č. 15 (bývalý dragounský pluk č. 9).

V roce 1801 byly zrušeny dragounské pluky č. 2, 5, 6 a 9. Zbývajících 11 pluků bylo opět rozděleno na dragouny a švališery, přičemž mezi dragouny byl zařazen i dosavadní kyrysnický pluk č. 6. Tyto pluky byly v roce 1802 číslovány následovně:

a) Dragouni

č. 1 (bývalý dragounský pluk č. 3)

č. 2 (bývalý dragounský pluk č. 7)

č. 3 (bývalý dragounský pluk č. 8)

č. 4 (bývalý dragounský pluk č. 14)

č. 5 (bývalý dragounský pluk č. 15)

č. 6 (bývalý kyrysnický pluk č. 6)

b) Švališeři

č. 1 (bývalý dragounský pluk č. 1)

č. 2 (bývalý dragounský pluk č. 4)

č. 3 (bývalý dragounský pluk č. 10)

č. 4 (bývalý dragounský pluk č. 11)

č. 5 (bývalý dragounský pluk č. 12)

č. 6 (bývalý dragounský pluk č. 13).

Další změna nastala v roce 1814, kdy z bývalého italského pluku Napoleonovy armády byl vytvořen švališerský pluk č. 7.

V roce 1792 existovalo 9 husarských pluků s čísly 2, 11, 16, 17, 30, 32, 34, 35 a 44, z nichž jeden (č. 44) byl hraničářský. V roce 1798 byli husaři opatřeni vlastními čísly 1 až 12, přičemž 3 pluky byly nově vytvořeny. Z toho byly 2 pluky regulérní a 1 hraničářský (vytvořený z husarského divizionu Wurmserova dobrovolnického sboru, existujícího od roku 1793, změněného v roce 1795 na hraničářský dobrovolnický sbor - Grenz-Frei-Corps). Na rozdíl od pěchoty zde nedošlo k oddělenému číslování hraničářů, tyto pluky ale byly na konci sekvence. Přečíslování u husarů bylo provedeno následovně:

č. 1 (bývalý pluk č. 2)

č. 2 (bývalý pluk č. 17)

č. 3 (bývalý pluk č. 32)

č. 4 (bývalý pluk č. 4)

č. 5 (nově vytvořen)

č. 6 (bývalý pluk č. 16)

č. 7 (nově vytvořen)

č. 8 (bývalý pluk č. 30)

č. 9 (bývalý pluk č. 11)

č. 10 (bývalý pluk č. 35)

č. 11 (bývalý pluk č. 44) - hraničářský

č. 12 (nově vytvořen) - hraničářský.

V roce 1800 vznikl další pluk tzv. palatinských husarů - Palatinal-Husaren-Regiment (majitelem byl uherský palatin, tj. uherský místodržící, arcivévoda Josef Antonín), který nebyl číslován. V roce 1801 byl zrušen pluk hraničářských husarů č. 12 a v roce 1802 obdrželi jím uprázdněné číslo palatinští husaři.

Huláni náležejí k nejmladším kategoriím rakouské jízdy. Zavedl je v roce 1784 Josef II. a roce 1792 existoval jediný hulánský pluk (od roku 1798 č. 1). V roce 1798 byl transformován hulánský dobrovolnický sbor na hulánský pluk č. 2 (huláni byli v roce 1798 číslováni jako ostatní jezdecké kategorie). Během koaličních válek byly založeny ještě 2 další hulánské pluky, v roce 1801 č. 3 a v roce 1814 č. 4.

Jízdní myslivci se v rakouské armádě objevují poprvé a naposled za koaličních válek. Pluk jízdních myslivců či jízdní myslivecký pluk (Jäger-Regiment zu Pferd) byl vytvořen v roce 1798 a vzdor tomu, že byl jediný, byl opatřen číslem 1. Jeho základem byl jízdní dobrovolnický sbor, naverbovaný biskupem padebornským a hildesheimským jako říšský kontingent těchto území. V roce 1797 byl převzat do císařských služeb, kde fungoval pod názvem myslivecký dobrovolnický sbor (Jäger-Frei-Corps) až do roku 1798, kdy po inkorporování husarů z francouzských emigrantských formací Bourbon, Rohan a Carneville byl vytvořen pluk jízdních myslivců. Pluk byl zrušen v roce 1801. Mužstvo bylo propuštěno, pouze z nepatrné části zařazeno k nově založenému hulánskému pluku č. 3.

Závěrem se ještě stručně zmíníme o třetím základním druhu zbraně - dělostřelectvu.

V roce 1772 bylo polní dělostřelectvo rozčleněno do 3 pluků. Číslování pluků bylo vyjadřováno většinou verbálně (Erstes, Zweytes, Drittes Artillerie-Regiment). Při numerickém vyjádření, užívaném ve schematismech, se do roku 1795 užívaly římské číslice, od roku 1796 arabské číslice. V roce 1802 byl zřízen 4. pluk a až po napoleonských válkách byl v roce 1816 vytvořen 5. dělostřelecký pluk s využitím mužstva ostatních dělostřeleckých součástí.

Na rozdíl od polního dělostřelectva nebylo číslování používáno u garnizónního dělostřelectva. To bylo v roce 1772 organizováno do 12 distriktů, na počátku koaličních válek bylo distriktů 13. Počet distriktů se v průběhu napoleonských válek mnohokrát změnil:

1792: 13 distriktů

1793: 14 distriktů

1794: 12 distriktů

1797: 11 distriktů

1798: 12 distriktů

1799: 13 distriktů

1800: 12 distriktů

1801: 14 distriktů

1805: 11 distriktů

1809: 9 distriktů

1813: 11 distriktů

1814: 12 distriktů

1815: 14 distriktů

Pojednali jsme rámcově o číslování pluků či dalších formací se zvláštním zaměřením na období napoleonských válek. V pozdějších dobách bylo číslování použito i u dalších jednotek, jako např. u pluků tyrolských císařských myslivců, bosensko-hercegovinských jednotek, u technických vojsk (ženijní pluky a prapory, sapérské a pionýrské prapory, vozatajské diviziony) apod. Čísla byla za dualismu používána i u obou zeměbran (prapory, eskadrony, půlbrigády, pluky) a u četnictva (pluky, pak zemská velitelství či distrikty).

Autor : Ondřej Tupý / k. k. Unterlieutenant 🕔30.01.2004 📕13.214

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře