Bitevní lodě třídy Iowa

Autor : Tomáš Hasoň / cyki 🕔20.01.2004 📕17.888

Když Japonské císařství začalo v roce 1937 v Kure stavět bitevní kolosy Jamato a Musaši, podnikalo veškeré kroky k tomu, aby stavba byla před Američany utajena. V loděnicích panoval přísný bezpečnostní režim a byly podnikány všemožné kroky, které měly utajit stavbu kolosů. Snaha Japonců se však nezdařila a o stavbě se dozvěděli Američané. Ti se cítili ohrožení, a proto začaly zpracovávat vlastní studie nových velkých bitevních lodí. Americký konstruktér A. I. Chantry, projektant nových amerických bitevních lodí, byl však omezen šířkou zdymadel Panamského průplavu (činila 33,5 metrů) a hloubkou plavebních drah amerických válečných přístavů, které nedovolovaly ponor větší než 11 metrů.

Američané původně uvažovali pro své lodě užít děla ráže 457 mm. Tato děla by mohla vystřelovat granáty o váze 1830 kg. Jejich váha by ale umožnila umístění pouze šesti děl této ráže a to bylo pro US NAVY nepřijatelné. Bylo rozhodnuto, že nové lodě budou vyzbrojeny děly ráže 406 mm, které měly velice slušné parametry a mohly vystřelit granát o váze 1225 kg. Podle plánů US NAVY měly nové lodě dosahovat rychlostí překračující 30 uzlů. 17. května 1938 schválil kongres stavbu dvou lodí třídy Iowa, a to BB 61 Iowa a BB 62 New Jersey. Projekt třídy Iowa počítal se stavbou lodi o výtlaku 45 000 tun, vyzbrojenou devíti děly ráže 406 mm, pancéřováním, které poskytovalo ochranu před granáty do hmotnosti 1225 kg a rychlosti 33 uzlů.

Kontrakty na stavbu BB61 Iowa a BB62 New Jersey byly podepsány v červenci 1939 s loděnicemi v New Yorku a ve Philadelphii. V červnu 1940 poté byly podepsány další kontrakty na stavbu lodí BB63 Missouri (stavěna v New Yorku) a BB64 Wisconsin (stavěna ve Philadelphii). V červenci 1940 byly podepsány další kontrakty na stavbu lodí BB65 Illinois a BB66 Kentucky. Ty však byly později pro nedostatek financí zrušeny.

Konstrukce a pancéřování

Hlavní konstruktér lodí třídy Iowa A. I. Chantry musel vyřešit jeden důležitý problém, a to jak zajistit, aby se trup dlouhý přes 270 metrů při namáháním nezlomil? Bylo to stejné řešení, jaké použili japonští konstruktéři při stavbě lodí Jamato a Musaši. Chantry použil tzv. lahvovitý půdorys trupu, který značně omezoval namáhání trupu i při velkých vlnách a zároveň měl dobré plavební schopnosti. Paluba lodi se od přídě mírně svažovala dolů směrem ke středu lodi a na zádi nepatrně stoupala. Příď ale nebyla dostatečně vysoká, a tak byla při rozbouřenějším moři zaplavována vlnami. Na lodích bylo užito tzv. kliprovité přídě. Strojovna o velkém výkonu vyžadovala dvoukomínové uspořádání. To dodalo lodím třídy Iowa jejich nezaměnitelný, elegantní vzhled. Na lodi bylo použito trojitého dna, na zádi se nacházelo „jen“ dvojité dno. Dutiny trojitého dna se používaly jako nádrže na pitnou i užitkovou vodu, ale plnily i roli palivových nádrží. Lodě měly tři paluby. První byla pokryta dřevěnými deskami, druhá sloužila jako hlavní pancéřová paluba. Třetí paluba sloužila jako protistřepinová ochrana. Na nižších palubách se nacházely strojovny, kotelny, sklady a ubikace posádky. Pancéřováni vycházelo ze stejného systému jako na lodích typu South Dakota. Pancéřový pás o síle 309 mm byl odchýlen o 19 stupňů od svislé osy lodi. Pancéřový pás kryla vnější protitorpédová obšívka. To, že nebyl pancéřový pás přímo na boku lodi, ale byl posunut ke středu lodi, znamenalo, že mohla být dodržena šířka lodi 33 metrů. Ta by jinak musela být větší kvůli stabilitě lodi, a tudíž by nedovolovala proplutí Panamským průplavem. Pancéřový pás se z šířky 307 mm zužoval směrem do hloubi lodi až na 41 mm u dna. Hlavní pancéřování bylo vylepšeno pancéřováním o síle 38 mm, které tvořilo bok lodi a mělo vyvolat explozi granátu ještě před dopadem na hlavní pancéřový pás. Pancéřová citadela byla uzavřena pancéřovými přepážkami, které se nacházely před barbetou č. 1 a za barbetou č. 3. Pancéřování palub bylo trojí. První paluba měla pancéřování o síle 38 mm, které mělo přivést k výbuchu dopadající bomby a dělostřelecké granáty. Druhá hlavní pancéřová paluba o síle 121 mm měla pohltit sílu výbuchu. Třetí paluba o síle 16 mm sloužila jako ochrana proti střepinám. Mimo citadelu se nacházelo další pancéřování, které mělo chránit kormidelní zařízení. Dělostřelecké věže kryl pancíř o síle 432 mm z čela a 241 mm z boku. Síla pancéřování barbet byla 439 mm. Velitelská věž plavidla byla pancéřována pancířem o síle 439 mm. Protitorpédová obšívka byla tvořena tak, aby odolala torpédům s hlavicí 320 kg TNT. To však bylo nedostatečné, Japonci používali torpéda o ráži 610 mm, která měla hlavici podstatě mohutnější. Protitorpédový systém byl převzat z lodí typu South Dakota. Tvořily ji tři boční podélné hráze a vnitřní hráz. Prostory mohly být vyplněné kapalinami, nebo mohly zůstat prázdně. Na lodi byl zřízen i havarijní systém lodi. Jeho centrála se nacházela na třetí palubě před strojovnami. Zde se nacházelo centrum, kde byla signalizace uzavření vodotěsných přepážek, stavu strojoven a nádrží. Nacházely se zde i manuály, které řešily krizové nebo jinak neobvyklé situace (např. jak se mělo postupovat v případě různých havárií, průniku vody nebo jiných situací). Celý trup lodi byl rozdělen na sedm částí. V každé části se nacházela havarijní četa o síle 25 mužů.

Pohon

Strojovna o výkonu 212 000 koní poskytovala lodi rychlost až 33 uzlů. Páru dodávalo 8 kotlů Babcock & Wilcox, které byly po dvojicích situovány ve čtyř kotelnách, které byly symetricky umístěny po obou stranách lodi. Za nimi následovaly čtyři strojovny, které vyrobily firmy General elektric (pro BB61 a BB63) a Westinghouse (pro BB62 a BB64). Strojovny skládající se z vysoko a nízko tlakého stupně poháněly přes dvojstupňové redukční převodovky hřídele. Loď byla vybavena pětilistými šrouby o průměru 5,18 metru (vnitřní) a čtyřlistými šrouby o průměru 5,56 metru (vnější). Při otáčkách hřídele 202 otáček­ za minutu loď dosahovala rychlosti 33 uzlů. Původně se předpokládalo, že by kotelna a strojovna tvořily jeden vodotěsný úsek. Jelikož ale délka strojního vybavení dosahovala délky 19,51 metrů, zásah do přepážky by způsobil zaplavení lodi v délce 39 metrů. Proto navrhli konstruktéři z námořní loděnice v Brooklynu, aby strojovna s turbosoustrojím byla od kotelny oddělena přepážkou. Strojní úsek pak tvořilo osm vodotěsných oddílů. Dodávku elektrické energie zajišťovaly čtyři dvojice turbogenerátorů o výkonu 1250 kW. Jako záloha sloužil dieselgenerátor o výkonu 250 kW. K napájení spotřebičů na lodi sloužila střídavá síť o napětí 450 V a kmitočtu 60 Hz. Na lodi se nacházely i lednice pro uložení až 12,5 tun potravin. Odsolování vody zajišťoval desolinátor s výkonem 227 tun sladké vody za 24 hodin.

Výzbroj

Děla ráže 406 mm modelu 16/50 Mk II vyráběla námořní dělovka v Pocatellu. Hlaveň byla dlouhá 20,73 metrů a zakončoval ji šroubovitý uzávěr. Do něj se vkládala roznětka o průměru 300 mm s náplní 2,1 kg černého prachu. Každé dělo mělo vlastní lafetu s vlastním elevačním strojem. Nabíjení děla se provádělo při náměru –5 stupňů. Vnitřek dělové věže se dělil ohnivzdornými přepážkami na tři dělové úseky, dvě pozorovací stanoviště a jedno dálkoměrné stanoviště. Dvoupatrová podstava věže nesla na dolním patře elevační stroje poháněné elektromotory o výkonu 60 koní a elektrohydraulické mechanismy k podavačům střeliva o výkonu 75 koní. Horní patro obsahovalo ozubený věnec barbety a dva stroje, které otáčely celou věží. Poháněl je elektromotor o výkonu 300 koní. Každé dělo mělo vlastní podavač granátů. Ty sem byly dopravovány ze spodních pater. Byly dopravovány ve svislé poloze a do vodorovné se natáčely až u děl. Zásoba granátů činila pro první dělovou věž 390 granátů, pro druhou 460 granátů a pro třetí 370 granátů. Věž obsluhovalo 77 lidí.

Roli středního dělostřelectva obstarávalo 20 děl ráže 127 mm model Mk 12. Ta byla umístěna v deseti dělových věžích Mk 28. Děla mohla pálit jak na hladinové cíle (dostřel 15 900 metrů), tak i na vzdušné cíle (dostřel 11 890 metrů). Věž stála na podstavci, který obsahoval jako pohotovostní munici 55 nábojů. Na třetí palubě se poté nacházelo šest dvojitých muničních komor, každá obsahovala 500 nábojů.

Protileteckou výzbroj tvořily rychlopalné automatické kanóny ráže 40 mm (typ Bofors) a 20 mm (typ Oerlikon). Boforsy byly seskupeny do čtyřčat. Na lodích se nacházelo celkem 20 stanovišť takto sdružených kanónů ráže 40 mm. Jejich dostřel byl 6800 metrů.

20 mm kanónů Oerlikon se na lodi nacházelo celkem 49. Ty měly kadenci 450 ran za minutu. Dostřel byl 3060 metrů.  

Zaměřovací systémy a radarové vybavení

Zaměřování zajišťoval kombinovaný opticko-radarový ústřední zaměřovač typu Mk 37 a Mk 38, který se stal standardem ve výbavě amerických válečných lodí díky tomu, že umožňoval vést palbu v noci, v mlze, ale i přes kouřovou clonu. Pro řízení palby hlavních děl se užívaly dva zaměřovače typu Mk 38. Data ze zaměřovačů se vedla do dělostřeleckých centrál uvnitř pancéřové citadely. Zde se určovala vzdálenost a azimut cíle, poté se spočítal náměr děl a odměr dělových věží. Po dopadu se prováděly výpočty korekce pro další výstřel. Protože se počítalo s tím, že lodě budou operovat společně, přidávalo se do granátů barvivo, které mělo určit, která loď granát vystřelila. Barvy byly přiděleny takto: Iowa=žlutá, New Jersey=modrá, Missouri=červená, Wisconsin=zelená.

Pro decentralizovanou palbu byla každá z hlavních věží vybavena 14 metrovým dálkoměrem. Příďové věže byly vybaveny i monookulárovými zaměřovači Mk 53. Zadní dělová věž byla vybavena stereoskopickým zaměřovačem Mk 52. K výbavě každé věže patřily i čtyři periskopické zaměřovače Mk 66. Do optické výbavy zaměřovače Mk 38 patřil 8 metrový dálkoměr Mk 48 a dva teleskopické zaměřovače Mk 69 pro odečítání náměru a odměru a teleskopický Mk 56 pro stanovení stabilizace.

Radarové vybavení tvořil střelecký radiolokátor Mk 8. Na střeše velitelské věže se nacházel zaměřovač Mk 40, který byl vybaven dvěma periskopovými přístroji Mk 30 a jedním Mk 32.

Systémy, které řídily palbu děl hlavní ráže, byly schopny sledovat cíle do rychlosti 45 uzlů a vzdálenosti 46 kilometrů.

Palbu středního dělostřelectva ráže 127 mm řídily centrální zaměřovače Mk 37. Zaměřovače Mk 37 měly 4,57 metrový dálkoměr a radar Mk 4. Navíc každá věž středního dělostřelectva obsahovala základní systémy pro zaměřování děl, vlastní dálkoměr a teleskopické zaměřovače. Systémy zaměřování středního dělostřelectva byly schopny zaměřit cíle do rychlosti 450 uzlů.

Na lodích se navíc nacházely přehledové radiolokátory, které byly schopny zjistit nepřátelské letouny na vzdálenost až 200 mil.

Stavba a služba

  • Trup první z lodi BB61 Iowa byl založen 27. června 1940 v New Yorku. Na vodu byl trup spuštěn 28. srpna 1942.
  • Trup druhé lodi BB62 New Jersey byl založen 16. září 1940 ve Philadelphii. Na vodu byl spuštěn 7. prosince 1942.
  • Trup třetí lodi BB63 Missouri byl založen 6. ledna 1941 v New Yorku. Na vodu byl spuštěn 29. ledna 1944.
  • Trup čtvrté lodi BB64 Wisconsin byl založen 20. ledna 1941 ve Philadelphii. Na vodu byl spuštěn 7. prosince 1943.

Do služby vstupovaly lodi takto:

  • Iowa 22. února 1943
  • New Jersey 23. března 1943
  • Missouri 11. června 1944
  • Wisconsin 16. dubna 1944

Bitevní lodě třídy Iowa byly primárně určeny k ochraně svazků letadlových lodí a k dělostřelecké podpoře námořní pěchoty. První akcí Iowy byl transport amerického presidenta Roosevelta na spojeneckou konferenci do Káhiry a poté do Teheránu. Nejčastěji během 2. sv. války lodě pobývaly v Tichomoří. Zde Iowa a New Jersey patřily k 5. flotile, kde zajišťovaly spolu s křižníky a torpédoborci ochranu letadlových lodí.

Útok na Truk

17. února 1944 se Iowa a New Jersey zúčastnily nájezdu na japonskou základnu na atolu Truk. Na Truk měla zaútočit letadla z letadlových lodí viceadmirála Mitschela, která tvořila TF 58 (Task Force 58 tvořilo 9 letadlových lodí, 6 bitevních lodí, 6 těžkých křižníků, 4 lehké křižníky a 28 torpédoborců). Letadla měla zničit letiště a lodě nacházející se v laguně. Na Truku kotvila i Musaši s admirálem Kogem, která měla být přednostně zlikvidována. Japonci se však o připravovaném útoku dozvěděli a hlavní síly z Truku stáhli na Palauské ostrovy.

17. února začala startovat letadla z letadlových lodí. Ve vzduchu zničily třicet letadel a na zemi čtyřicet letadel. Poté bombardéry zaútočily na asi 50 obchodních lodí kotvících v laguně. Útoky pokračovaly i 18. února. Od hlavních sil se odpoutala TG 50.3 pod velením admirála Spruance ve složení Iowa, New Jersey, letadlová loď Cowpens, křižníky Mineapolis a New Orleans a 4 torpédoborce. Ta zaútočila na unikající lodě z Truku a potopila křižník Katori a torpédoborec Maikaze. Americká letadla v celkem 30 náletech potopila lehký křižník Naka, pomocné křižníky Akagi Maru, Aikoku Maru, Kijozumi Maru, torpédoborec Tačikaze, Fumizuki a Oite

Dále byly potopeny lodě o tonáži 137 000 brt. Zničeno bylo 250 japonských letadel při ztrátě 25 amerických.

K další akci byly obě lodi povolány k Saipanu a Tinianu. Zde svojí palbou podporovaly námořní pěchotu. V zimě v roce 1944 se k oběma lodím připojily Missouri a Wisconsin. Poté lodě společně odstřelovaly průmyslové komplexy na pobřeží Kjúšú.

Další významná akce následovala pro Missouri, když zakotvila v Tokijském zálivu. 2. září 1945 byla na její palubě podepsána kapitulace Japonska.

Po skončení 2. sv. války přestaly být mohutná děla bitevních lodí postupně potřeba a lodě byly postupně vyřazovány. A tak na začátku 50. let, když začala severokorejská agrese, byla v činné službě jen Missouri. Pod patronátem OSN byla do Koreje vysílána vojska OSN. K nim se připojila i Missouri, která do vod u Koreje připlula v září a již 14. září 1950 odstřelovala nepřátelské pozice u Samčoku. O pár měsíců později se ve vodách u Koreje nacházely i ostatní bitevní lodě třídy Iowa. Modernizace pro potřeby korejské války obnášela demontáž 20 mm kanónů, které neměly prakticky žádnou šanci proti proudovým letounům, a montáž modernějších radarů.

Poznatky z korejské války vedly k montáži 16 věží, každá obsahovala dva kanóny ráže 76 mm.

Pro lodě se navíc zamýšlelo použít do výzbroje jadernou munici. Bylo naplánováno, že každá loď ponese 10 jaderných granátů ráže 406 mm typu Mk 23. Granáty se měly skladovat ve speciálním skladu určeném pro věž č. 2. Nakonec byly granáty vybaveny jen lodě Iowa a Wisconsin. Postupem času byly ale granáty z lodí staženy a zničeny.

Škrty v rozpočtech v polovině 50. let vedly k vyřazení lodí ze služby. Stroje byly zakonzervovány, zbraně byly potaženy plastovým povlakem, uvnitř lodí byly umístěny látky pohlcující vlhkost a termostaty, které měly udržovat stálé mikroklima, které by zabraňovalo korozi.

V polovině roku 1967 kongres uvolnil prostředky k reaktivaci jedné bitevní lodi třídy Iowa, která měla podporovala americké jednotky ve válce ve Vietnamu. K reaktivaci byla vybrána nejzachovalejší loď - New Jersey. Zakázku na reaktivaci dostala loděnice ve Philadelphii, která se zavázala, že do 9 měsíců uvede loď do bojového stavu za cenu 24 milionů dolarů. Z lodi byly demontovány 40 mm kanóny, ale byla posílena zaměřovací technika pro univerzální děla ráže 127 mm.

New Jersey byla převzata do služby 6. dubna 1968. K Vietnamskému pobřeží připlula 29. září 1968. V dubnu 1969 New Jersey odplula do Kalifornie k opravám. K Vietnamu se ale už nevrátila. 21. srpna 1969 bylo z námořnictva vyřazeno 100 lodí. Mezi nimi i New Jersey. V roce 1977 se stavem lodí zabývala speciálně vytvořená komise. Ta konstatovala, že lodě jsou sice ve výborném stavu, ale jsou již zastaralé, a navrhla jejich sešrotování. Proti tomu se ostře ohradilo velení námořní pěchoty, které si bylo dobře vědomo síly, která spočívala v 406 mm dělech. Koncem 70. let se rozrostlo námořnictvo SSSR. Do služby byly zařazovány nové letadlové lodi třídy Kijev a raketové jaderné křižníky Kirov. Proto kongres v roce 1979 navrhl reaktivaci bitevních lodí třídy Iowa. Návrh kongresu se ale setkal s nesouhlasem prezidenta Cartera a z reaktivace sešlo.

Změnu přineslo až zvolení prezidenta Reagana. V kongersu se žhavě diskutovalo o reaktivaci lodí. Příznivci námořních muzeí lobbovali za to, aby se z reaktivačního programu vyškrtla Missouri pro její velkou historickou hodnotu. Za letectvo lobboval hlavně kongresman S. Goldwater, který prohlásil: Modernizace bitevních lodí je totéž jako vykopat mrtvolu generála Custera.

Nakonec bylo odsouhlaseno 350 milionů dolarů pro každou z lodí. To však nestačilo na rozsáhlou modernizaci, a proto byly modernizovány jen systémy velení, protivzdušné obrany a radiolokační systémy.

Modernizace lodí začala v srpnu 1981. První vstoupila do služby New Jersey 28. prosince 1982. Iowa vstoupila do služby 28. dubna 1984. Missouri vstoupila do služby 10. května 1986. Wisconsin vstoupil do služby 22. října 1988.

Modernizace obsahovala instalaci 32 ramp pro střely s plochou dráhou letu Tomahawk, 16 ramp pro vypouštění protilodních řízených střel Harpoon. Demontovány byly 4 věže ráže 127 mm. Protiletadlovou palbu posílily 4 kanóny ráže 20 mm systému Phalanx. Radarová výstroj byla opatřena vzdušným přehledovým radarem SPS-49 a hladinovým přehledovým radarem SPS-10. Na lodích byly také instalovány radiokomunikační systémy Link 11 a Link 14. Pro vedení radiotechnického boje byl určen systém SLQ-32(V)3, ten používal 8 vypouštěcích ramp klamných cílů Mk 137. Kotelny byly upraveny tak, aby bylo možno spalovat i lehký topný olej. Kvůli ekologům musely být vestavěny i nádrže na odpadovou vodu.

V srpnu 1983 se jako první z reaktivovaných lodí dostala do akce New Jersey. Odstřelovala pozice syrského dělostřelectva při libanonské občanské válce. V 80. letech se lodě účastnily manévrů NATO. V roce 1986 absolvovala Missouri plavbu kolem světa. Tu ukončila v Perském zálivu, kde chránila americké tankery proplouvající Hormuzským průlivem.

19. dubna 1989 došlo v rámci cvičení FLEETEX 3-89 k výbuchu v nábojové komoře středního děla ve věži č. 2. Celá hlaveň byla utržená, výbuch zabil 47 lidí z obsluhy děla. Přežilo jen 11 námořníků, kteří se nacházeli na nejspodnějším patře věže.

Poté, co se zhroutil SSSR, byly zkráceny rozpočty ministerstva obrany. Všechny lodě měly být vyřazeny z námořnictva. Než ale byly vyřazeny, zúčastnily se války v Perském zálivu. 16. a 17. ledna 1991 zahájily Missouri a Wisconsin odstřelování nitra území obsazeného iráckými vojsky raketami Tomahawk. 24. února 1991 začal Wisconsin odstřelovat postavení irácké armády a svojí palbou podporoval útok námořní pěchoty na Kuwait City. Mezi tím Missouri odstřelovala pozice irácké armády na ostrově Fajlaka.

Do rezervy byla přesunuta Iowa 26. října 1990.

New Jersey byla do rezervy přesunuta 8. února 1991.

Po návratu od Arabského poloostrova byl do rezervy přesunut i Wisconsin, stalo se tak 3. září 1991.

Missouri před deaktivaci čekal ještě 7. prosince 1991 ceremoniál, který měl v Pearl Harboru připomenout 50. výročí napadení této základny Japonci. Odtud také pocházejí záběry ze známého filmu Přepadení v Pacifiku, kde Missouri spolu se Stevnem Segalem hrála hlavní roli. Nakonec byla deaktivována i Missouri, a to 31. března 1992. Při dalším zkracování rozpočtů 12. ledna 1995 byly všechny čtyři lodě vyškrtnuty ze seznamu loďstva, proti tomu opět US NAVY protestovala. Navíc 1. prosince 1995 byly zablokovány veškeré prostředky na jakoukoli údržbu lodí. 22. ledna 1996 ministr obrany W. Perry nechal připsat dvě lodi do seznamů válečných plavidel amerického námořnictva. Opět se v Kongresu spustila hádka o účelnosti plavidel. Nakonec byly Iowa a Wisconsin přeloženy do mobilizační kategorie B. Missouri a New Jersey byly uvolněny pro muzejní účely.

Missouri byla zakotvena 200 metrů od vraku Arizony v Pearl Harboru a připomíná americké vítězství v Pacifiku.

V roce 1997 byla nadací „Battleship New Jersey Foundation“ převzata New Jersey, která je od 20. ledna 2000 zakotvena ve Philadelphii jako památník.

Wisconsin byl celá 90. léta zakotven na námořní základně Bremerton. Nakonec byl i Wisconsin uvolněn pro muzejní účely a od 7. prosince kotví v Norfolku ve Virginii.

Zbylá Iowa je zakotvena od 21. dubna 2001 v Suisan Bay u San Francisca, kde čeká na svůj osud. Byla sem přesunuta z Nespočtu.

Pozn.: Všechny údaje v tabulkách jsou pro BB62 New Jersey, pokud není uvedeno jinak.

Rozměry
délka lodi 270,4 metrů
délka lodi na čáře ponoru 262,7 metrů
šířka lodi 32,9 metrů
ponor při výtlaku 43875 8,7 metrů
ponor při výtlaku 59331 11,3 metrů
Výtlak
1943 prázdná loď 44 649 tun
nejvýhodnější výtlak lodi pro boj 56 542 tun
plně naložená loď 58 134 tun
přetížená loď 60 252 tun
1968 plně naložená loď 58 030 tun
1983 prázdná loď 46 007 tun
plně naložená loď 58 274 tun
Výzbroj
rok počet zbraň
1943 9 406 mm
20 127 mm
80 40 mm (protiletadlové)
49 20 (protiletadlové)
1968 9 406 mm
20 127 mm
1983 9 406 mm
12 127 mm
4 20 mm Phalanx
32 BGM-109 Tomahawk
16 RGM-84 Harpoon
pancéřování
hlavní boční pancíř až 307 mm, odchýlen o 19 stupňů
první pancéřová paluba 38 mm
druhá pancéřová paluba 121 mm
třetí pancéřová paluba 16 mm
barbeta až 439 mm
dělová věž (z čela) 432 mm
dělová věž (z boku) 241 mm
velitelská věž 439 mm
pohon
kotle 8 kotlů Babcock & Wilcox
turbíny 4 sady turbín General Elektric(BB61,BB63 a Westinghouse BB62 a BB64)
výkon 212 00 koní
maximální rychlost 33 uzlů při 202 otáčkách
akční rádius 18 námořních mil při rychlosti 12 uzlů
vnitřní lodní šrouby dva šrouby (pět lopatek, 5,18 metrů)
vnější lodní šrouby dva šrouby (čtyři lopatky, 5,56 metrů)
kormidla dvě kormidla 31,6 m2
posádka
loď/rok důstojníků mužstvo
Autor : Tomáš Hasoň / cyki 🕔20.01.2004 📕17.888

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře